„Kandidaturu na prezidenta neplánuji, vyloučit ale nemůžu nic,“ říká Jiří Ovčáček

[hudba] [hudba]

Jiří Ovčáček je naším hostem.

Dobrý den.

Dobrý den vám přeji. Pan Jiří Ovčáček je dnes členem rady České tiskové kanceláře, bývalý mluvčí prezidenta Zemana, ředitel tiskového odboru kanceláře prezidenta republiky a také mediální expert v dobách velkého rozkvětu ČSSD.

A já začnu tím prvním.

Pane Ovčáčku, do jaké míry vás uspokojuje a baví práce v radě České tiskové kanceláře?

Musím říct, že jsem byl překvapený. Zaprvé tím, že jsem byl nominován, přiznám se, že jsem nikde neloboval nebo nežádal o takovou možnost, takže mě to příjemně překvapilo. To přiznávám a příjemně překvapilo i výsledek hlasování, kdy jsem zvolen byl. Do té rady české tiskové kanceláře jsem šel s velkými očekáváními, co mě vlastně čeká, protože ČTK je tak trošku ve stínu toho velkého dění kolem České televize a Českého rozhlasu. Sám to znáte. Možná bychom měli říct, že to je třetí tedy do trojce veřejnoprávních médií.

Je tomu tak. Ale zároveň je česká tisková kanceláře specifická v tom, že nevybírá, když to takhle zjednoduším, žádné koncesionářské poplatky, ale živí se sama svojí činností, což je specifická záležitost. Ale zároveň to, co jsem zjistil, když jsem si nastudoval celý její provoz, když jsem se seznamoval s její historií, protože jsem to považoval za poctivé dopodrobna znát, tak jsem zjistil, jak je vlastně ČTK nesmírně důležitá a že je dost často podceňována.

Sám znám ze své novinářské kariéry to, že zpravodajství ČTK je vlastně jakýmsi základem, pilířem veškerého zpravodajství v České republice a dneska už od těch nejmenších serverů po ty velké, přes televizní stanice. Prostě jednoduše, když vám nějaká slečna moderátorka večer něco říká v nějakém zpravodajském pořadu, ať se jmenuje Televizní noviny nebo Události, tak většinou ta zpráva vychází z české tiskové kanceláře, takže má takový řekl bych relativně velký vliv.

A druhá věc, která mě překvapila, je určitá kultivovanost přijednání rady České tiskové kanceláře. A třetí, jak se začíná propisovat i do jednání této rady to dění kolem nás, hlavně třeba v zahraničí, zahraniční politika. Když se podívám třeba na ty stížnosti, které chodí od občanů, není jich nějaké markantní množství, tak 90% z nich se týká zahraniční politiky, což ve své podstatě potvrzuje i to, co si myslím, že zahraniční politika je dneska tím nejdůležitějším.

Mhm. Co tím myslíte? Díváte se u toho konstatování na východ nebo na západ?

No, to je právě to, co je nesmírně zajímavé, protože i když jsem odešel z různých pozic, o kterých jste hovořil, tak samozřejmě jsem zůstal člověkem, který se zajímá o dění kolem sebe na domácí politické scéně i zahraniční politické scéně. A vy jste zmínil východ, západ.

A nedávno jsem si uvědomil, použiju takový příměr, že my jsme byli zvyklí po tom roce 1989 hledět do takového krásného zrcadla, kterému jsme říkali západ, a hrozně jsme chtěli do něj hledět dál a být vlastně součástí celého toho obrazu. A já se domnívám, že dnes vlastně to zrcadlo už není vcelku, že je rozbité, že těch západů je větší množství. A to se potom projevuje i v tom provozu politickém u středních a malých zemí zvláště.

To znamená, když to konkretizuji, máte tady přístup Spojených států amerických, který je úplně jiný třeba v mnoha oblastech než přístup Evropské unie. A zase v rámci Evropské unie jsou úplně jiné přístupy k řadě otázek a klíčových otázek u některých zemí. Třeba když jste zmínil onen východ, tak je to třeba otázka teď, která se řeší v Evropské unii: jednat s Ruskem nebo nejednat s Ruskem? Někdo říká ano, jiný říká, že ne. A to znamená pro malou a střední zemi, že už není v té situaci, že se podívá do toho jednoho zrcadla, ale dívá se do zrcadel vícero a musí si vybrat. A to je strašně těžké.

To jsme utekli od té tiskové kanceláře. Ale vy jste, pokud vím, velkým obhájcem Ukrajiny a propagátorem. Dokonce vybíráte v nadačním fondu peníze na podporu Ukrajiny. Nemýlím se?

Takhle určitě. K tomu poslednímu, ono jde o to spíš vybírat peníze, ale třeba prostřednictvím toho fondu k něčemu pomáhá.

Něčím pomáhat, klidně tak. Ale ta otázka míří jinam. Tedy jednat s Ruskem nebo nejednat s Ruskem?

Podívejte se, každá válka musí skončit tak jako tak dvěma způsoby. Neexistují podle mého názoru jiné, než které zmíním. Oni mají různé subvarianty, a to je buď totálním vojenským vítězstvím nebo porážkou. Chcete-li si vybrat?

Kapitulací.

Kapitulací, a nebo mírovým jednáním. Já se domnívám, že tak jako tak k němu nakonec dojde. To znamená, bude se jednat a ta otázka ve své podstatě už byla zodpovězena. Američané za Trumpovy administrativy začali jednat s Ruskem. To znamená, toto jednání samozřejmě má svůj smysl. Neříkám, že jsem proti němu, protože to jednání musí probíhat. Ta válka je strašná, trvá nesmírně dlouho.

My žijeme rychle a to všechno kolem nás běží a je horko, pak je zase moc zima, řešíme různé půdky v České republice, tak už jsme si takzvaně na to jakoby zvykli. Ale na válku si nelze zvyknout, umírají v ní lidé. Takže samozřejmě bych si nesmírně přál, aby došlo k jednání, serióznímu jednání. Ale tak jako u každé války, je to nesmírně těžké, protože každá z těch stran má svoje požadavky a najít ten společný průsečík je nesmírně těžké.

Je nepochybné, že Rusko v jisté chvíli vpadlo na Ukrajinu. O tom ani potom, jak se říká. Ale něco tomu předcházelo. Jste přesvědčen, že Ukrajina je v této věci zcela bez viny?

Víte, já odpovím trošičku jinak. Rozumím, na co se ptáte, ale upřímně řečeno, vždycky jsem byl a vždycky budu odpůrcem vojenských intervencí, respektive napadení suverenního státu. To říkám, neříkám jako Víťa, to říkám jako svůj názor. To souzní třeba s Milošem Zemanem.

Víte, a já to já považuju za samozřejmost. Ale ve své podstatě to je podle mě primární alfa a omega. Můžeme se bavit o tom, jak se vyvíjel ten vztah.

My hodně zapomínáme na jednu věc. A omlouvám se za to, nebudu o tom mluvit široce, protože bych měl tendenci o tom mluvit široce. My zapomínáme na to, že každá událost v dnešním světě má své historické pozadí. Všechny ty jednotlivé půtky, války, nenávisti, nepřejícnost mají kořeny v minulosti. To znamená, podíváme-li se třeba teď na tu polsko-ukrajinskou roztržku, zase se musíme podívat do minulosti, co se vlastně stalo. Podíváme-li se na vztah Ruska a Ukrajiny, podívejme se zase do minulosti, co se dělo v minulosti, v minulých desetiletích nebo minimálně v úplném století. To jsou velice dramatické a drastické věci, které si tady u nás vůbec nedovedeme představit.

Malá odbočka. Opravdu velmi krátce. Doporučuji každému, aby se podíval na mapu Evropy v roce 1938 a zjistí jednu úžasnou věc. To byla mapa středověké Evropy. Teď mluvím o národnostním složení, etnickém složení. Nemluvím o tom, jaké byly hranice státu.

Pak se podívejte na mapu Evropy dnes a vidíte, jakým brutálním způsobem, zvláště ve střední a východní Evropě, druhá světová válka překreslila toto všechno.

Jasně.

A to se zrcadluje v každé válce. V každé válce se to projevuje.

To znamená, v ukrajinské historii vidíte různé přístupy. Tu spolupráci s Polskem, tu spolupráci s Ruskem, Rakousko-Uhersko bylo držitelem dlouhou dobu velké části Ukrajiny na západě až ke středu Ukrajiny. Ve své podstatě do roku 1918 Halič, západní Ukrajina, byla součástí jejich území.

A tím chci říci, že to je ta složitost celého problému a to je to, co tomu předcházelo. To znamená narůstající nevůle a vzájemná animozita, ale podle mého názoru to nebylo řešením zaútočit na Ukrajinu.

Jasně.

Ale já se ptám na to, jestli má Ukrajina svůj podíl viny, jestli se v určitých věcech mohla zachovat jinak a tomuto konfliktu předejít.

Víte, tomuto konfliktu se zřejmě nešlo předejít, protože Rusko se prostě rozhodlo, že tento geopolitický oříšek vyřeší tímto způsobem. Ukrajina je samozřejmě složitá země, protože vzhledem k její historii je ve své podstatě rozdělena, její kulturní okruhy jsou různorodé.

Máte západní Ukrajinu řeckokatolickou a řekněme východní Ukrajinu pravoslavnou. A tyto dvě Ukrajiny se ve své podstatě buď střetávají, a každá má jiné kořeny. Ta západní má rakousko-uherské a polské nebo velkoknížectví litevského kořeny, můžeme říci, to byla ta velká polská Rzeczpospolita, a ta východní Ukrajina pod dlouhým ruským vlivem.

A to se všechno začalo teď projevovat, víte, ale v každém případě není řešením problémů dvou států, ať jsou jakékoliv. I když na Ukrajině třeba docházelo k vytěsňování ruského jazyka, tak to není důvod vést vojenskou operaci a provést takový velký vojenský čin.

S tím určitě souhlasím.

Co, pane Ovčáčku, je vlastně největším poučením v okamžiku, kdy se zajedete podívat na území, které je momentálně ve válce?

Víte, odnesl jsem si, že jsem na Ukrajině byl loni několik týdnů a odnesl jsem si dva poznatky. Zaprvé, žil jsem mezi úplně obyčejnými lidmi. Miloš Zeman nemá ten výraz rád, opravuji se, mezi normálními lidmi. Mezi normálními lidmi jsem se pohyboval. Byl jsem v pronajatém bytě, byl jsem v několika městech. To jsou milí lidé, kteří nás mají rádi. A to není o tom, že bychom řešili jenom válku, ale oni prostě opravdu mají rádi naši zemi.

A mě to nesmírně potěšilo a uvědomil jsem si, jak je strašně těžké v té válce žít. Ono si takzvaně zvyknete, protože musíte žít. Nemůžete prostě nechodit do práce, nemůžete vodit děti do školy. Ale zažil jsem dvě silná bombardování, která trvala mnoho hodin, včetně bombardování těmi nadzvukovými raketami Kinžal, které prostě nejdou sestřelit a které prostě nad vámi prosviští, pak někde bouchne, otřásá se úplně všechno.

A uvědomil jsem si jednu věc, že já se vrátím, vrátím se sem do Prahy, tady nic takového není a můžu si dál mudrovat o tom, co s konfliktem, jak ho vyřešit, nebo se o tom bavit s přáteli. Ale ti lidé tam zůstanou. Ti lidé v tom musí každý den žít. A to je na tomto strašné. To je strašné na válce.

A uvědomil jsem si tam taky, že v té válce se, protože oni ten konflikt v menší intenzitě vede od roku 2014, ale řekněme, bavme se o tom od roku 2022, už vyrůstá generace dětí, která nic jiného nezažila.

To znamená pro mě, že pro mě není sprostým slovem slovo mír a podporuju samozřejmě jakékoliv vyjednávání i jakékoliv snahu vyjednávat. I když se to nepodaří, i když to bude prostě trvat dlouho najít nějaké řešení, ale je to těžké v tomto rozbitém světě.

Víte, už to není ta jednoduchá doba, kterou jsme žili v devadesátých letech na přelomu tisíciletí. Dneska ta síla západu už není taková. Viděli jsme to teďka v Íránu, kde Írán se opírá právě o Rusko a o čínskou lidovou republiku a obrácení, Rusko se opírá o Írán na čínskou lidovou republiku. Ten svět je úplně jiný a prostě se mění, kdyby jsme se spolu bavili za půl roku, tak budeme žít úplně v jiné době.

Rozumím.

Napadlo vás někdy být třeba na okamžik, že jste si řekl, přece jenom jsem po boku Miloše Zemana, s ním mluvil, leckdo bude moje jméno znát třeba i z představitelů dnešního Ruska, zkusím něco udělat.

Víte, udělal jsem jednu jedinou věc na začátku té války, kterou jsem nikomu neřekl, protože jsem to považoval, cítil jsem, že to tak mám udělat, protože jsem se samozřejmě obával, že ten konflikt může vést až k velmi neblahým následkům. Teď hovořím třeba o takových věcech, které se už dnes běžně artikulují. Třetí světová válka a použití jaderných zbraní. To přece není věc, o které bychom se bavili akademicky. To už jsou věci, hrozby, které zaznívají.

A tak jsem aspoň udělal to, že jsem napsal dva dopisy s prosbou o to nalézt řešení. Jeden jsem poslal do Washingtonu Joe Bidenovi. Přiložil jsem k tomu Ružanec ze Svaté Hory a druhý jsem poslal Putinovi do Moskvy.

A výsledek vidíme, nula. Ani odpověď nepřišla.

To jsem ani neočekával. To nebylo ten důvod, abych se potom dostal dopis a říkal si, že mám tady dopis.

V jakém tónu člověk píše Vladimíru Putinovi?

Já jsem napsal ty dopisy úplně stejné. To znamená, nepsal jsem je nějak zvlášť jinak. Prostě jsem je napsal slušnou formou s prosbou, aby se nalezlo řešení a aby to nepřekročilo hranici míru, o které hovořím.

To znamená, to je věc, která je stále jaksi ve vzduchu. Vezměte si, jakým způsobem dnes už ta válka funguje. Je to technologická válka, IT válka, válka umělých inteligencí a je odosobněná. To znamená zabijí stroje, sice zřízené lidmi, ale je to něco jiného. To není jako za první světové války, kdy vojáci proti sobě vyráželi ze zákopu.

A není to první světová válka, kde dokonce byli schopni oslavit společně Vánoce. To je dneska nepředstavitelná věc. Je to krutější ve své podstatě. My jsme moderní, skvělí ve všech možných oblastech, ale nejsme lepší než naši předkové.

Vy jako člen rady České tiskové kanceláře máte svoje povinnosti vůči médiu, které kontrolujete, ale určitě jako občan máte nějaký názor na ten nový zákon o financování médií veřejné služby. Řekněme ještě jednou, ČTK se to netýká. A na které straně barikády stojíte?

Víte, já nerad už vstupuji na barikády, byl jsem na nich dlouhou dobu, ale řeknu vám to jinak. Promiňte mi to přirovnání, jaký je váš názor?

Podívejte se, možná budete trošku zklamán, ale zároveň asi ne. Já se domnívám, že debata o způsobu financování médií veřejné služby je úplně a zcela legitimní. To znamená debata o tom, jestli pokračovat ve formě koncesionářských poplatků, která tady má nějakou historickou tradici od první republiky u rozhlasu a televize od padesátých let.

Nechť pokračuji v letě, nebo zvolit financování státním rozpočtem, je zcela legitimní věc.

A pokud se tak stane, nebudu tím, kdo by proti tomu markantním způsobem někde protestoval.

Na druhou stranu se domnívám, že bychom měli se vystříhat toho pokušení – a teď nikoho z toho neobviňuji – tu televizi a ten rozhlas ovlivnit politicky.

To znamená, ano, bavme se o tom, jakým způsobem financovat. Může být daňová asignace, může být dobrovolná platba, může být státní rozpočet. Ale rozhodně nejsem příznivcem vytváření nějakých politických tlaků.

Víte, my teď vidíme už druhý příklad v našem okolí, kdy právě určitá politizace, nebo pocit, že ta televize a ten rozhlas jsou na jedné straně a nejsou na té druhé, vede k radikálním krokům.

Ten první radikální krok – a nebudu mluvit po Slovensku – ten se stal v Polsku, kde dlouhou dobu vládla konzervativní vláda. Ta nová liberální vláda prostě ta média zavřela a udělala znova.

To samé se teď děje v Maďarsku.

To jsou důsledky takových těch – čemu já říkám – malých občanských válek.

A byl bych nerad, abychom něco takového měli i u nás.

To znamená, klidně, když se změní způsob financování, není to něco, co bych říkal, že je nelegitimní. Ale opravdu bych – a to platí pro všechny politické strany – se vyvaroval toho, aby ta televize byla politizovaná.

A to, ale platí ještě – samozřejmě by neměla být politizovaná ani těmi, kdo tam pracují.

>> Mhm.

A vy snad jedno nebo druhé cítíte ve vzduchu, že to přichází, ne?

>> Jenom předtím varuji.

Já rád varuju. A mám radost, když se to třeba nestane potom.

Když se to stane, tak co můžu dělat?

Ale myslím si, že todleto je důležitá věc. Protože pak by se změnila vláda třeba za nějakou dobu, za osm let třeba, a ta by začala dělat radikální změny. A třeba by ta televize byla zavřena, vyházela by ty zaměstnance, nabrala by tam nové, a ten koloběh by se opakoval.

Všimněte si, že ty volby – a zase jsme u toho, o čem jsme se bili – o zahraniční politice. Už dneska nejsou takovými obyčejnými volbami. To jsou brutálně velké změny ve všem.

Najednou se začne proměňovat. Je to legitimní, ta vláda to samozřejmě může dělat, není nic proti tomu. Ale naštěstí tady v České republice ještě nejsme tak daleko jako v některých jiných zemích, kde každá změna vlády přináší neuvěřitelnou smršť.

Řekněte mi, pane radní, máte pochopení pro to, co se děje v posledních dnech a hodinách na Kavčích horách? Mám na mysli stávku, protesty a takovéto obhajování sama sebe?

Víte, samozřejmě je legitimní a je to přirozené právo stávkovat za nějaké své požadavky. Ale domnívám se, že tady je třeba říci, že celá ta akce nebo aktivita už probíhá v úplně změněném prostředí.

Jo.

Vy pamatujete – taky pamatuju televizní krizi. To byla 2000/2001.

>> Ano, obrovská věc.

>> To bylo to, hýbalo republiku, protože v té době nebylo ČTV, nebylo celá řada jiných možností, kde získat informace, názory.

Dnes máte nepřeberné množství možností: sociální sítě, máte možnosti malých, středních, obrovských serverů, portálů, kde si můžete přečíst komentáře, můžete se poslechnout člověka, kterého chcete slyšet, nebo dokonce člověka, kterého nechcete slyšet, když jste zvídavý.

A ta televize už nemá ten – v uvozovkách – monopol.

To znamená, že ta stávka už nemá takový dopad na veřejnost, jako by měla v tom roce 2000, 2001.

To je docela zajímavý poznatek. Takže si myslím, že mnohem, mnohem jednodušším řešením je prostě si sednout ke stolu a trošku slevit ze svých požadavků.

Tady si myslím, že chybí způsob nějakého jednání, protože já slyším jenom samé "ne".

Jo.

A to si myslím. Přitom, abych byl poctivý a musím se jako radní vystříhat nějakých velkých politických hodnocení, tak přece jenom ze strany vlády došlo k některým pokusům o vyjednávání, předložení variant.

Jo, byl tady ten první návrh, ten spadl ze stolu. Přichází druhý, subtilnější návrh, který je v podstatě velmi jednoduchý.

To znamená, prostor pro nějaké jednání je. A myslím si, že je škoda ho nevyužít. Domnívám se, že ve skutečnosti celá ta stávková akce povede ke kontraproduktivnímu důsledku.

Dokonce si dovolím říct – a nemyslím to nikterak zle – ale jsem realista. Kdyby teďka všechny televizní kanály České televize zčernaly a nevysílalo se tam týden, tak se nic stane.

>> Tak se nestane nic.

>> Pane Ovčáčku, jaký je aktuálně váš vztah s Milošem Zemanem? Jak byste ho pojmenoval?

>> Tak já myslím, že je stále stejně přátelský. Ale změnila se jedna důležitá věc.

Nevídáme se už tak často, protože když jsem se stal členem rady České tiskové kanceláře, tak samozřejmě nemohu být dobrovolně pracovat pro politika.

A Miloš Zeman je politik par excellence, aktivní politik, který vyvíjí čím dál větší aktivitu.

Mám radost, že aspoň co jsem tak mohl posoudit, je na tom zdravotně mnohem a mnohem lépe než před mnoha lety. A že ho to baví, protože jeho politika mu dodává energii. A to je strašně dobře.

Chystám se na představení nové knihy "Jak jsem se nemýlil v politice". Jsem na tu knihu zvědavý.

>> Ono je to prý spíš doplněné, ne?

>> Ne, vím o tom. Vím o tom. Ale to vůbec nevadí.

Ono je užitečné si totiž takové knihy číst a doplnit.

>> Doplnit.

>> Ano, přesně tak. Protože vy už se teď na svět díváte trošku z jiného pohledu. A myslím si, že Milošovi Zemanovi hrozně moc prospělo to, že z něj spadla ta tíha Pražského hradu.

Trošku to vzal takové pianko a teď jde zase nahoru. A samozřejmě se zase vrací v té staré formě s těmi jasnými a zřetelnými stanovisky.

>> Požádám vás na závěr o stručnou odpověď.

Můžete vyloučit vaši kandidaturu na prezidenta České republiky?

>> Teď jste mě dostal do úzkých. Protože já samozřejmě, když řeknu, že to vylučuju, a pak se to třeba stane souběhem okolností v dnešním světě, nikdy nevíte.

>> Vyloučit nemůžete.

>> Neplánuji to, nechystám to, pane Xavere. Ale nevylučujete.

>> No, vyloučit nemůžu dneska nic. Co víte, co bude za pár let?

>> Kandidaturu na prezidenta nevylučujete. Ale krásný titulek, víte.

>> No, to bude úplně fantastický titulek. To bude dobrá zábava.

Aspoň budou mít lidé v létě o čem si povídat.

Jsem rád, že jste přišel. Těším se na příště.

Na shledanou.

>> Moc děkuji.

>> Naším hostem byl Jiří Ovčáček.