Jaroslav Grünwald 2. díl: Policisté chodili do heren, bili dětské prostituty, a také kryli klienty

Milí posluchači, vítejte u pořadu Rada starších.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Bylo to natolik opojné, že si na to člověk poměrně rychle zvykne a už potom odmítá žít jinak, popsal v předchozí části našeho rozhovoru Jaroslav Greenwald svět, do kterého jako desetiletý chlapec spadl.

Prostituce, peníze, drogy.

Během několika měsíců se mu všechno stalo samozřejmostí.

Paradoxem bylo, že nevyrůstal v bídě, ani ho doma netloukli.

Měl maminku, která se ho snažila chránit a přesto, jak připomněl v předchozí části, vstoupil v 11 letech do světa, ze kterého málokdo vyjde živý.

Peníze, drogy, cizí klienti, taxíky.

Vnímal to jako dobrodružství, ne jako past.

Z dnešního pohledu je to obraz dítěte, které se rozhodovalo zdánlivě svobodně a přitom o svobodě nemělo ani tušení.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem Jaroslav Greenwald.

Muž, který si prožil velmi složitý život.

Za spoustu věcí si může sám a on to moc dobře ví.

Ve spoustě věcí se ocitl asi jako pozorovatel, možná místy i oběť, ale v každém případě se z role oběti nespokojil.

V současné době má podcast Skutečný život a také si povídá s lidmi, kteří zažívají podobné krize, kterými prošel on.

Jaroslave, jsem ráda, že jsi tady.

>> Já moc děkuju za pozvání. Jsem taktéž rád a zdravím všechny posluchače a přeji příjemný poslech.

Ve 13 letech jsi říkal, že jsi měl představu o životě, že budeš jenom brát drogy a přeprodávat je, dýlovat a tak vlastně v takovém rauši prožiješ celý život.

To skutečně nebylo nic, čeho by ses jiného chytil.

Říkal jsi fotbal, že ti na tom záleželo.

Já nevím, kamarádi jiní nebo nějaký koníček, něco, co by tě inspirovalo k tomu, že ten život může fungovat ještě i po jiných stezkách.

>> Tohle je možná ukážu moji představu o těch přátelích, jo, abysme to dokreslili.

Řekněme, že jsme měli, já jsem se stýkal s různejma partama, jo, kamarádů třeba nebo takhle, ale ve všech těch partách to bylo stejné.

Jenom míra té informovanosti byla prostě jiná.

Jo, já jsem si našel i jinou skupinu lidí, ale v té době, kdy já jsem vyrůstal v té Praze, tak bylo jedno, ke které skupince jsem se přidal.

Vždycky tam bylo to samé.

Stejně hulili, stejně chlastali a když jsme šli do nějakých podrobností, tak s tímhle taky měli zkušenosti.

To se prostě týkalo všech v té době, s kterými jsem se stýkal.

>> Aha.

Ale ve škole ses musel potkávat i s jinými spolužáky, kteří chodili na soutěže do hudební školy, umění a měli...

>> A ano, a šlapali.

Šlapali taky.

Jo, pozor, já jsem myslela jako, že šlapali jako hodinky, ne?

>> Šlapali taky.

>> Jako...

>> To dělalo ohromnou spoustu lidí.

Já mám pocit, že spoustu lidí si myslí, že to je něco výjimečného, že tuhle zkušenost mám jako já a možná pár nějakých dětí, ale tohle opravdu dělalo spousty lidí a nebyly to jenom děti, které byly prostě na ulici nebo byly z pasťáků nebo byly z takovýchle nižších tříd.

To dělalo prostě spoustu dětí.

>> Jak jsem stará, tak jsem... návidí.

>> To nechci úplně takhle říct, ale já tomu rozumím tomu zkreslení, jo, že lidi mají za to, že to je něco výjimečného.

Ale když se dneska bavíme o tom, s kterými lidma já jsem měl možnost setkávat, ano, je to trošku jiné spektrum.

Řekněme, že jsou to kluci, který mi byli třeba blíž.

To znamená trochu divočejší, možná trochu víc na hraně zákona, takoví spíš jako grázlové, ale nemyslím, že z podstaty jsou špatní lidi, tak s nima měl zkušenost s těmito věcmi téměř řekněme každý třetí, jo, třeba pro představu.

>> Teď vypadám předpojatě, ale v těch základních školách a nebo potom až když jsi byl v té zvláštní škole...

>> I na těch školách. I na všech možnách.

Všude, kde jsem v podstatě byl, tak tam byl někdo, kdo s tím nějakou zkušenost měl a brzo jsme se jako našli v uvozovkách.

Takže jasně přitahuješ nějaké podobně zaměřené lidi, jo, když někdo hulí, tak jsme hululi spolu a pak jsme chodili spolu ven a pak jsme zjistili, že buď tuhle možnost má.

A samozřejmě i moje věc, na kterou nejsem hrdý, i já jsem k tomu určitě některé následně děti přived, kterým jsem třeba chtěl pomoct.

Já si do dneška nejsem úplně jistý, jak to bylo u toho kamaráda.

Upřímně, kdybych to viděl, tak to přiznám, ale já si nepamatuju, jestli já jsem byl ten člověk, kterej ho k tomu přived.

A nakonec to dopadlo katastrofálně tím, že on zavraždil vlastně ještě mladšího kluka.

To byl můj spolužák vlastně a soused.

>> Setkáváš se s někým z té doby právě tady z té vaší partičky?

>> Párkrát jsme se viděli, vídáme se nebo jsme v kontaktu na sociálních sítích, ale tohle je téma, které je tabu.

O tom se nikdy nemluvilo.

I když jsme měli po kšeftu, tak prostě o tom se nikdy nemluvilo prostě mezi náma, jo.

Ani jako mezi kamarádama, i když jsme to provozovali spolu.

O tom jsme se prostě nikdy nebavili.

To bylo něco jako tabu prostě mezi náma.

Jo, nikdy jsme na to nevzpomínali, nedělali jsme si z toho srandu.

Prostě se o tom nemluvilo.

>> A když vezmeme, ona to asi nebyla uzavřená skupinka, ona se tam asi pravděpodobně ti kamarádi různě proměňovali.

>> Mhm.

>> Tak když se podíváš na to, se kterými ses posléze sešel nebo se o nich dozvěděl, nebo jste se potkali později ve vězení, tak dá se říct jako kdo z nich se našel jako třeba ty a dokázal se podívat na sebe otevřeně a něco s tím udělat a ti, kteří prostě skončili sebevraždama, protože o tom jsi hodně mluvil, kolik, nebo prostě zkrátka zůstali na dně.

>> Ono je to těžké.

Já bych to asi potřeboval rozlišit na dvě skupiny lidí.

Jedny, které měli teda konkrétně zkušenost i s tou prostitucí.

Tam když si vybavuju, tak je to takové řekněme 50 na 50.

Ale ne všichni z těchto dětí provozovali i to, co jsme dělali následně my a to je právě ty drogy a ty párty a podobné věci.

Takže kdybych potom udělal ten širší rozsah těch dětí, které se taktéž velice brzo začnou věnovat drogám, tak tam to bylo vlastně katastrofálnější.

Chci říct, že ne každá šlapka dopadla blbě, ale většina z těch kluků, co jsme opravdu brali takhle ve velkém drogy a neuváženě experimentovali takhle blbě, tak většina z nich dopadla fakt špatně, ať už nejsou mezi náma.

Já už ve věku nějakých 20 let jsem měl pohřbených, řekněme, čtyři pět kamarádů mého věku, ještě třeba mladšího, který si vzali život a nebo odešli za nějakých opravdu hodně podivných podmínek, jako nedošetřených, si myslím, nebo zvláštně uzavřených, a nebo jsou bezdomovci, a nebo jsou ve vězení, nebo jsou dlouhodobě závislí, ať už na těch drogách, a nebo zůstali potom u alkoholu, většina z nich a podobně.

A když jsem měl možnost se třeba bavit nebo vidět na sociálních sítích jejich život, tak jako opravdu minimum z nás, řekněme, dopadlo nějak normálně, že by se z toho vzpamatovali a žijí nějaký normální přínosný život pro společnost.

Třeba řekněme, většina z nich opravdu nedopadly dobře.

No.

>> To když jsi stál před soudem, jedna věc.

To když se to provalilo, druhá věc.

A [frknutí] třetí věc je, když se o tom opravdu dozvěděli tvoji rodiče.

[frknutí] E, myslím si, že jestli ti na někom záleželo v té době, tak to byla tvoje maminka a ty jsi ji popsal, jak když jste šli z toho výslechu, jak jsi cítil, jak je z tebe zhnusená.

>> Ani to s tebou neotřáslo.

Ty jsi jí nabídl zmrzlinu a ona si odmítla od tebe líznout a tebou to tak nějak otřáslo, jestli jsem to správně pochopila.

Ani to eh nebylo dostatečně silné na to, aby sis řekl: [vzdech] "Jaroslave, nechceš, aby se tvoje máma za tebe styděla?"

>> Ne, nestačilo to.

>> Mhm.

>> Bylo to asi nejtěžší, co jsem jako zažil.

Myslím, že to, kdy se to dozvěděla máma, pro mě bylo jako asi nejzranitelnější moment, protože nejenom, že zrada od té policie, která slibovala, že se to nikdy nedoví a najednou jsem přesně byl v té situaci, ani jsem na to nebyl připravený.

Nejspíš bych tam nepřišel, kdybych na to byl dopředu připravený, ale že jsem byl vlastně vyslechnut v přítomnosti té mámy a kladli mi úplně stejné otázky.

O to víc mě paradoxně to nutilo zmenšovat, co jsem všechno dělal, s kým a jaké věci.

Takže to ani nebylo, myslím, rozumné takhle postupovat.

Ale já jsem samozřejmě slíbil sám sobě, že už nikdy něco podobného neudělám.

Možná jsem to i prezentoval tehdy jako, že už to je uzavřená kapitola, že to bylo před nějakými lety a že už je stejně zavřeli a že to byly jenom ty dva.

Takže možná na tu dobu byla máma i z mé strany velmi mylně informovaná, o co vlastně ve skutečnosti šlo a bylo to teda daleko širší, bylo toho daleko víc a já jsem asi neuvažoval v té době ani, že bych s tím nějak skončil.

Jo, říkám, člověk si na to bohužel zvykne, že mu to pak už nepřipadlo nějak hrozné.

>> Když je to příliš pohodlná živnost, tak ti to přišlo.

>> Je to možné?

Já opravdu nechápu jednu věc, protože mám pár kamarádů, kteří začali mnohem později jenom třeba hodně pravidelně kouřit trávu a pak se toho třeba složitě zbavovali.

>> [frknutí]

>> Ale musím říct, že dodnes to na nich poznám, že mluví tak, jako by byli takoví lenochodí.

Vypadá to, že jsou přemýšliví, ale někdy je vidět, že prostě ty synapsy jakoby běhaly pomalu a někteří mají cysty na hlasivkách v hrtanu z toho kouření.

A ty mluvíš věcně, eh, děláš rozhovory s celou plejádou lidí, mimo jiné i se mnou jsi dělal dvakrát rozhovory, aniž bych tehdy o tobě cokoliv věděla, což by nic nezměnilo na tom, že ty rozhovory byly fajn.

Trénuješ ve fitku, děláš coaching a přitom jsi prostě v jedenácti letech fetoval jak alpačno.

Já vůbec nechápu, z čeho jsi složený.

Já si myslím, že proto, že jsem začal hodně brzo, tak to dítě vlastně v rámci regenerace – nemyslím mentální, to se na mě pochopitelně odrazilo tou mojí hlubokou krizí – ale ve formě opravdu fyzické, to tělo strašně vydrží.

To ano, ale zároveň se nevyvíjí správně v době, kdy se ty synapsy ještě utvářejí a podobně ty nervová zakončení se >> já právě myslím, že paradoxně do toho duchovního směru to v určitém segmentu, v nějaké výjimečnosti, může být vlastně výhodou, že tam té racionality, poslušnosti a těchto věcí vlastně není příliš, jo, a otevírá se spíš ten segment, řekněme, takovýto abstraktní, takovýto nádech kontaktu s něčím, s nějakým oním světem nebo takhle.

Takže v něčem, když to takhle řeknu, to paradoxně do mé vlastní praxe já dneska beru jako výhodu, protože když žiješ v pekle, tak v peklu rozumíš, jo, a spoustu lidí v něm žije taktéž, nebo se ho pokouší dosáhnout, nebo oni usilují o peklo, řekněme, když to hodně zjednoduším, samozřejmě, ale po fyzické stránce je to výjimka.

Já jsem si to uvědomoval až v průběhu času právě to, co jsem pozoroval, jak mi následně ti kamarádi umírali nebo končili tak špatně, tak si říkám: „Ty brďo, já jsem to zase bral podle sebe a soudím ostatní, že jo."

Takže já měl za to, když jsem se z toho dostal já, tak se z toho dostane asi každý, ne?

A ne každému se to podařilo, takže určitá výjimečnost, tady náhoda, štěstí, tam určitě hraje velkou roli.

>> Tomu, co říkáš – že určité psychotropní a halucinogenní látky se zkoušely, LSD, to byly velké pokusy.

Dnes má program Národní ústav duševního zdraví, kde [frknutí] eh dělají tyto pokusy, ale v rámci těchto pokusů se léčí určité psychózy.

Ale [frknutí] opravdu v takovém svistotu a v takovém mládí, to je překvapivé a musím říct, že měl by ses nechat zkoumat, protože to dodnes nedoporučuji.

>> Ano, opravdu rozhodně ne.

>> Ano.

Ano.

Ve třinácti tedy tráva, pervitin, extáze, heroin, toluén, LSD.

Jak říkám, to by porazilo kance.

Ty jsi se dostal na učňák a normálně jsi pořád studoval?

>> No normálně jako mi to šlo asi tak jako v základce, takže to úplně normální nebylo.

Změnil jsem asi tři obory.

První zámečník, automechanik mě vyrazili.

Řekl jsem si, že na to budu asi blbý.

Pak jsem přišel na zámečníka a nakonec jsem vlastně dodělal učňák jako technické služby v autoservisu, což je v podstatě dvouletý, ale ukončený výučním listem.

A ten jsem teda nějakým způsobem doklepal, byť i tam jsem to měl těsně před závěrečkami jako fakt na hranici, protože zase nějaký další průser a takhle, ale to už byla ta etapa, kdy se právě začaly projevovat nějaké psychické problémy a už tam začaly být jako závažnější problémy z hlediska kriminality a drobnějších věcí.

Já jsem byl několikrát souzený právě eh většinou za ublížení na zdraví nebo za výtržnictví a podobné věci, protože jsem se začal hodně rvát, ale doklepal jsem to až do toho učňáku a jsem vyučen.

To je jako jediná moje odbornost v uvozovkách, kterou disponuju.

>> Eh, když jsi bral heroin, píchal sis i?

>> Zkoušel jsem i nitrožilní aplikaci.

Eh, v každém případě se výsledky dostavily a ve třinácti letech si na tom tripu zůstal.

Eh, dostavily se halucinace, které mám dodnes, žil jsem mimo realitu, což teď jsem ráda, že dodáváme – eh, zároveň po tom, eh, co jsme se bavili, co všechno jsi vydržel a vlastně v relativním zdraví přežil.

Protože jsi třináct let podle sebe žil v pekle, kdy jsi měl pocit, že všichni usilují o tvůj život, všichni tě chtějí zničit, všichni tě chtějí dostat, eh mluvili na tebe pouliční psi, mluvily na tebe stromy, mluvily na tebe věci a ty jsi neustále lavíroval mezi tím, že z toho pekla musíš dobrovolně odejít.

>> Mhm.

>> Co ti zabránilo to udělat?

>> Jedna z nejtěžších otázek.

Jo, protože čím jdeme hlouběji do takovýchto věcí, tak nacházím na to, že na ně opravdu nejsou jednoznačné odpovědi a já sám na ně jednoznačné odpovědi nemám.

Mám na to odpovědí několik a všechny mi dávají vlastně současně smysl.

A pak je možná podle člověka, aby si vybral, která dává smysl jemu.

Mně dávají smysl vícero odpovědí.

Tak jedna z nich, si myslím, že byl strach.

A to znamená, že jsem prostě ono ono ve finále si šáhnout na život, kdo něco podobného nezažil. Ono to chce opravdu odvahu to jako udělat. To není jen tak.

To je jedna varianta, že jsem prostě byl připraven na toto skončit. Druhá varianta, že jsem byl příliš egoistický na to přiznat, že mě to jako dostalo.

Jo, já jsem to pořád vnímal, že ty lidi, ten svět a to spiknutí je proti mně a že vlastně jako chtějí dosáhnout toho, ať to teda ukončím. A já jsem prostě byl natolik tvrdohlavý, že jsem nechtěl jim na to vlastně přistoupit, jo, že by vlastně v uvozovkách vyhráli.

Takže toto je další úhel pohledu, byť možná ten pro mě skoro nejméně pravděpodobný. Bylo to spíš tak, že někde uvnitř mě zůstala nějaká jiskra, nějaká naději, že by se to snad jednou mohlo jako změnit.

Ale myslím si, že ta je opravdu nejmíň pravděpodobná, protože já si i pamatuju, kdy jsem tu naději ztratil. Takže já jsem s tím kontakt neměl a já jsem byl smířený s tím, že takhle prostě nějak budu muset jako do donekonečna existovat.

A promiň, jedinou věc, kterou bych vyzdvihnul, protože mi přijde důležitá. Já jsem neměl pocit, že se to děje. To se dělo.

Jako rozdíl mezi tím, když člověk je v takovémto stavu, je zásadní v tom, že nejsi schopen ani náhodou rozlišit mezi tím, co je a není skutečné. Takže všechno, co jsem já prožíval, nebylo jako domněnka, nebylo tak, že jsem měl pocit nějaký. To se prostě dělo.

Bylo to úplně stejně reálné, jako teď tady spolu sedíme a vedeme rozhovor. Tak úplně stejně reálné bylo všechno, co se mi jako dělo. Nedokážeš to v žádném způsobem rozlišit od něčeho, co je jaksi skutečné.

Toto byla jediná realita, v které jsem vlastně žil. Ona neměla pauzy, ona se jako nevypínala. Byla to prostě realita, v které jsem žil. Jenom se projevovala jinak. Jak fyzicky, tak vlastně mentálně, co jsem jako vnímal nebo jak jsem slyšel třeba ve své hlavě, tak i co jsem cítil, jak jsem prožíval ty emoce.

Já jsem byl neustále ve stresu a ve strachu a v něčem takovém, ale bylo to naprosto reálné. Člověk neměl jedinou možnost rozlišit nebo si uvědomit, že to snad je právě nějaký výplod mé fantazie nebo tak. Bylo to naprosto úplně reálné všechno.

>> A tys to stále přiživoval nějakými drogami, nebo jsi právě už v té době dokonce i dokázal nazřít, že tyto změny v mozku ti mohly způsobit právě tyto látky?

To asi ne, co?

>> Vůbec jsem to neměl s tím spojené.

Jak jsem chápal asi, že to podporovalo. Jo, já jsem se totiž dostal do jedné takové blbé situace v tom, že jak jsem zmíňoval svou tvrdohlavost. Jo, jsem měl narozením a fakt to jako na mě docela sedí.

Tak jak jsem měl tu představu, že budu ten techař a budu se živit prodejem těch drog, a že to bude nějaký můj životní smysl, tak jsem vlastně odmítal navštěvovat ty párty, jo, protože jsem měl za to, že já to prostě dokážu porazit, jo, že ty lidi mě vlastně přijmou.

>> My jsme vlastně ještě zapomněli říct, že tvoji další drogou se stalo techno, dalo by se říct.

Ale ono to nebylo ani tak, že bych to miloval. Já jsem se vzhlédl v tom undergroundu. To mi bylo nesmírně blízké. V té době, kdy jsem na ty párty začal chodit, tak ono opravdu to nikdo podle mě jako nevěděl.

Jo, i na nás koukali, jak jsme divně oblečení, co to nosíme za návštěvy a podobně. Přišlo mi to jako hodně drsné, že jako toto prostě nikdo neví, co my tady děláme po víkendech.

A ono to opravdu mělo upřímně něco do sebe, když prostě jdete opravdu temným lesem a najednou uprostřed louky z ničeho nic. Prostě hradba postavená z beden a tam stejně naladění a sjetí lidé.

Takže tam člověk opravdu zažíval takové výlety někam do úplně jiných typů realit nebo něčeho podobného.

A tím, že se tady vlastně začalo moje peklo, že se začaly projevovat ty paranoje a ze začátku to bylo spojené s tou kulturou nebo s těmi párty, tak jsem měl za to, že je to vlastně jenom věc těch pár a že jsem to prostě překonám, že budu dostatečně hustý, že se naučím dostatečně dobře tancovat, abych byl nějak přijatý do té skupiny lidí a nebyl jsem neustále vyobcován nějakým způsobem.

A proto k tomu patřilo to následné užívání. Když se to jako rozjelo, tak abych ukázal, že tam patřím a že to vydržím, tak jsem stejně ty látky ještě bral, jo, což je vlastně ta nejhorší kombinace. A proto jsem se dostával možná úplně do jako nepopsatelných světů, jo. Když se vám rozjede nějaká taková řekněme duševní porucha a vy ještě na to do toho řete a kombinujete všechno možné jenom abych držel krok s tou skupinou těch kamarádů, který s tím v té době nejspíš takovéhle problémy neměli, tak jsem měl vlastně stejné tempo, jako by se nic nedělalo. Což znamená normálně dále pravidelné užívání, až to došlo do tak absurdní situace.

A naštěstí jeden z té party mě vlastně zachránil, že přestal brát ty drogy, jo. Nějak k tomu, nevím, jaký byl jeho důvod, třeba taky mu to nesedělo nebo něco podobného. A začal vlastně preferovat ten alkohol, že si to užije nejvíc na chlastu a že je to takovéhle lepší a že není žádná smažka a tak dál.

A já jsem ho tehdy měl docela za vzor, toho kamaráda, jo. Vzhlížel jsem k němu, byl takovýhle starší, takovýhle ostrý, oblíbený, tak jsem k němu vzhlížel. A když začal chlastat, tak jsem začal zaměňovat a nebo doplňovat víc ten alkohol k těm drogám a měl jsem to pro mě jako skvělou výmluvu, jo, proč můžu s těma drogama seknout, ne?

Hele, potom je psycho ještě větší psycho. Protože i v pekle máme zákoutí, kde může být peklo ještě pekelnější. Ale já se taky ožeru, mě to taky vlastně vyhovuje víc.

Takže jsem vlastně v uvozovkách utekl ze scrapů z toho užívání těch látek, protože to už byly naprosto nepopsatelné stavy, co se vám děje, když i v tom pekle ještě užijete něco, co vám to ještě rozšíří.

To už jsou potom úplně abstraktní a absurdní situace, na které nejsou ani slova. Na to, co dokážete prožívat. Já doufám, že to posluchači teď nevnímají tak, že jsme začali propagovat alkoholismus.

Eh, já jenom zmíním, že když jsi byl na těch technoparty, tak na tebe už mluvil reproduktor, že máš zmizet z toho světa, že máš zmizet z té party, že jsi méně cenný. Mluvil na tebe i DJ skrze tvé halucinace.

A to, co ty jsi zdůraznil, je, že to nebyla věc, kdy by ses na sebe díval, že se ti něco zdá, ale byl jsi přesvědčený, že to tak je. Že i tvoje máma, která tě utěšuje, tak tě vlastně ve výsledku zapětí na to chce zabít.

A propadal ses hlouběji a hlouběji do téhle psychózy a říkal jsi, že jsi vlastně v té době začal být ještě agresivnější, protože jsi zjistil, že když se zachováš dobře, tak tě to peklo trestá.

To bylo na to možná to úplně nejšílenější, protože já jsem věděl, že jsem v pekle. Já jsem věděl, že mě ten vesmír, on se stal v podstatě jako s živou bytostí. Já nevím, jak to taky jenom popsat.

Vlastně všechno to prostoru včetně těch lidí se stalo jakoby nějakou entitou, která se mě snažila právě k tomudle dohnat. A já jsem si všiml, protože pochopitelně člověk uvažuje, jak se z toho dostat ven, ne jako přestat halucinovat, ale přestaňte mi to dělat, jo, přestaňte se mě snažit zabít.

Tak jsem hledal samozřejmě nějaké způsoby a první, co mě napadalo, tak být dobrý člověk, když jsem byl přesvědčený, že aprior je vlastně důvod toho nátlaku na mě, abych ukončil ten život, je, že jsem špatný člověk, jo, že tady vlastně nemám být a svojí existencí vlastně obtěžuju ten život jako takovej.

To bylo asi má apriorní takovej nejintenzivnější pocit z toho, proč to dělaj. Tak jsem se snažil být vlastně dobrým člověkem a já jsem opravdu za každý skutek dobrý byl následně potrestán, že se to ještě zhoršilo. Já jsem to vlastně nechápal, ale pořád jsem měl za to, že těch dobrých skutků je asi málo, tak jsem se snažil být čím dál tím hodnější a čím dál tím víc pomáhat, a tím se to ještě vlastně zhoršovalo.

A pak samozřejmě to, jak jsem byl vlastně nevyrovnaný v tady tom, se to nutně někdy kompenzovalo. Takže já tím, že jsem byl příliš v uvozovkách paradoxně hodný a pomáhající, se to kompenzovalo tím, že jsem na druhou stranu měl extrémní výbuchy a vůbec ztráty kontroly a nějaké takovéhle věci, kdy jsem procházel poměrně divokými zkratami a začal jsem být velmi násilný.

Hlavně to byla ještě spojitost vlastně s výchovou mého táty a potom následně otčíma, řekněme, kterej si mě osvojil a on mě vychovával opravdu způsobem takovým zvláštním. On nemohl mít děti. On mi neustále opakoval fakt dennodenně, že ze mě nic nebude, že jsem úplně k hovnu, že nic neumím. On vlastně měl pravdu. Já mu to vlastně nemůžu vyčítat.

Asi ti rodiče opravdu neměli to jednoduché.

Neměli jednoduché.

Já si dokonce myslím, že do dnešního dne ten táta – on teda už zemřel dávno – že do dnešního dne si myslím, že ani nevěděl, že jsem za sebou tu psychózu dočil. Myslím, že tátovi jsme to nezmiňovali v rámci jakoby tý maminky, že to říkáme, to si necháme pro sebe.

Já todle asi ne. Jo.

Tak jsme si mysleli, že si to necháme pro sebe. Teď už to není jako tajemstvím.

A já jsem nikdy jsem asi neměl daleko k tomu se poprat s někým, jo, nebo takhle. A často se nám to dělo v těch skupinkách, že jsme potkávali jiné skupinky a podobně, nebo s policií jsme mívali konflikty, a já čím častěji jsem se pral, tím paradoxně jsem měl takovej pocit, že když něco umím, tak aspoň umím někomu dobře rozbít držku.

Já vím, že to zní opravdu šíleně, ale já jsem to měl za to, že to mi jde, a navíc jsem to měl, že jsem možná takovej pocit, když mě nebudete mít rádi, aspoň se mě budete bát, něco podobného. Takovej jakoby přístup k tomu životu, hodně zvláštní.

A myslím, že jsem i měl možnost ventilovat vlastně tu vnitřní frustraci, jak já jsem vlastně, když mě nenáviděl celej život, celej svět, všichni lidi, jak já jsem je nenáviděl, že jo, tam to nebylo, že bych jim za to byl vděčný, že mi to z života dělaj. Já jsem apriorně to nechápal, to mě vždycky dohánělo k šílenství.

Říkám, proč si nenajdete horší lidi? Já jsem věděl o horších lidech podle mě, kteří zneužívají malé děti právě někde, nebo já nevím, nebo vražděj, nebo týraj zvířata. Já jsem si na ničem takovým nikdy neujížděl a říkal jsem: To je přece horší než být jako já. V čem jsem sakra tak špatný, že musím takhle vlastně trpět. Co jsem udělal vlastně špatného?

Já jsem na to nikdy vlastně nedostával odpověď. Já jsem se snažil i to třeba přesměrovat na někoho jiného, pojďme dělat si z debila někoho jiného, a to se ve mně stupňovalo, takže já myslím, že už potom ani ti kamarádi se mnou nechtěli trávit příliš času, protože jsem byl agresivní i na ně, nebo to byl jeden průser prostě za druhým.

Tvůj spis je skutečně opravdu bohatý a dovedl tě až do vězení.

Mhm.

A to jsi ještě měl v uvozovkách štěstí, že ublížení na zdraví nakonec přeskočilo na výtržnictví.

Že to přeskočilo na výtržnictví, protože ten policista si vzal místo nemocenské dovolenou.

Eh, řekni mi, byl jsi vlastně za to šťastný, protože tobě se svým způsobem v té hrůze dostávalo pořád jakýchsi drobných milostí?

Hm. Je to zvláštní. Já to takhle vidím zpětně, že jsem měl vlastně obrovské štěstí, jo. I ta vojna tři měsíce, i ten kriminál tři měsíce, já to měl všechno takovej, jako kdybych si to měl zažít, ale ne se tím nechat úplně zničit.

Je to opravdu zvláštní mluvit o tom, co jsem vlastně prožíval, a přitom být přesvědčený vnitřně, že jsem fakt štěstí měl v tom životě, protože já jsem vděčný, i paradoxně ne že bych si to omlouval, to co jsem dělal, ale jsem dnes šťastný za tu zkušenost, protože mě to vlastně vyformovalo.

V tom stavu, kterým jsem byl, nebylo možné být šťastný, ale byly chvíle, kdy se umenšilo trošku to utrpení a měl jsem možná takovej částečný pocit něčeho jako radosti, ale nebyla to radost. Já jsem nemohl být šťastný. To není možné v tuhle situaci. To je něco jako, kdybysme se bavili, jestli je možné extrémně trpět třeba fyzicky a do toho být happy, jo, to se špatně kombinuje.

Nicméně, kdybych já to asi zkusím přirovnat na nějakou stupnici, řekněme třeba nula je absolutní peklo a 10 může být nějaká euforická třeba možnost. Já jsem žil neustále v nule a občas mi to přeskočilo třeba na dvojku, což pro dvojku si myslím, že běžného člověka, kterej se bude pohybovat na škále kolem třeba pěti, by byla taková hluboká depka.

Ale hluboká depka pro mě byla relativně uvolněním a něčím, co by člověk brál jako odskok k nějaké radosti nebo k nějakému zlepšenému stavu. Takže to, co jsem já vnímal, když jsem třeba dostal zprávu, že mě propouštějí z vězení – což se dokonce projevilo i fyzicky – mně se opravdu uvolnil svěrač a opravdu jsem měl takovou úlevu, řekněme, takže fyzicky tělo na to zareagovalo nějakou opravdu úlevou.

Tak já jsem stejně vycházel z toho kriminálů, že to je na mě smeček. Já jsem se ani nebalil věci. Já jsem říkal, no to je zase způsob, jak mě vypychovat ještě víc, že jo. Dát tu naději, že seš volný, a pak, pardon, jsme si to rozmysleli, nebo něco.

Takže já jsem byl takovej, jako ani jsem nevěděl, co mám vlastně zažívat a hned co jsem vylez ven, vnímal jsem to teda jako štěstí. Potom asi nebudu sedět tak dlouho, budu sedět míň.

Ono to, že mě propustili z té vazby, teda kde jsem jenom byl, tak to ještě neznameno, že si to neochoditím, že jo.

To bylo jenom, že jsem byl stíhaný jako na svobodě a furt mě ten soud jako čekal.

Jenom upadlo to ten důvod vlastně toho, aby mě teda drželi od lidí.

A já upřímně si myslím, že to tak z mýho pohledu to vlastně nebylo úplně správné rozhodnutí.

Já jsem myslel, že si mě tam nechat měli, protože důvod mýho vazebního zadržení bylo pokračování v trestní činnosti a já jsem myslel, že jako souhlasím s tím, že jsem byl fakt nebezpečnej.

A v okamžiku, kdy jsi tedy odešel z toho vězení, tak měl jsi alespoň v sobě už ten pocit: „Já se tam prostě nesmím vrátit, já musím něco s tím životem udělat." Nebo jsi toho zase nebyl schopný ještě?

Já jsem byl možná jeden z mála lidí, nejsem si jistej, nemám zas tolik porovnání s ostatníma lidma, ale na kterém jeho vězení opravdu mělo dobrý vliv.

Já jsem skutečně tam docházel k jedním z prvních uvědomění a to bylo takovéhoto typu, že já jsem se tam paralelně necítil strašně.

Samozřejmě jste zavřený, omezený na svobodě, jsou tam velmi zvláštní lidi a zvláštní příběhy a tak, ale co mě nejvíc šokovalo, že já jsem se tam měl relativně dobře, že jsem tam znal spoustu lidí.

Tys tam potkal známé?

Já jsem tam měl dokonce i člena rodiny v té době. Nad mnou v patře nade mnou bydlel v té době vlastně manžel mé tety, který tam byl za pašování drog z Albánie a takovéhle věci jako obchod ve velkém měřítku.