Jan Skalický - Volební speciál - co se vám neříká?

[hudba] [hudba] [hudba]

Kteří jste dorazili na dnešní skaldoviny. Pozdě, ale přece, ale jsme tady.

Eh, tak a já tady vítám samozřejmě hlavního protagonistu, člověka, který za všechno může, takže jemu adresujte samozřejmě všechny komentáře.

Honza Skalický, ahoj.

>> A děkovné dopisy samozřejmě.

Čau, Petře.

Děkuju za prostor na Petrbureš TV, jedny z nejslavnějších, dá se říct dneska už mainstreamových televizí, a vítám tady hlavně diváky. To jsou ty hlavní, který se na nás dívají, buďto teďka nebo ze záznamu.

No a dneska to jsou skaldoviny, které jsou vlastně poprvé v novým, eh bych řekněme jakoby, významem. To je eh předvolební speciál.

Je to proto, protože dneska jsme měli tiskovou konferenci v parlamentu České republiky. Ještě se k tomu dostaneme, a proto jsem pozval dva hosty.

Eh pozval jsem Zdeňka Vyskočila.

Zdeněk vyskočil.

Je člověk, kterej je eh v dnešním pojetí z kaldovin vlastně tady na mý nebo v mý roli. To znamená, je to moderátor, bude nás moderovat a my budeme pokorně naslouchat a odpovídat.

No a Michal Poláček, kterej teďka tady skáče, a koukám, že ho mám teďka v prostředku, tak to je další můj kamarád a je to člověk, který tady je dneska taky vlastně v nový roli, protože kandiduje v Lounech na společné kandidátce do komunálu.

Kandiduje, tuším, pokud se nemýlím, na třetím místě. Je to tak, Michale?

>> Je to třetí místo. Jednání vypadají nadějně. Uvidíme.

Jednání vypadají nadějně. Snad to snad to klapne a já doufám, že se k tomu dostaneme.

Chlapi, jak je jak je strašnej problém tu vlasteneckou scénu spojovat?

[smích]

>> To je.

Hele, tak pozor na to. My jsme tady se Zdenálem, se Zdeňkem, největší dva specialisti a to by ten pořad, ale nemohl bejt hodinu. Musel by bejt tak asi 20 hodin.

No a já řeknu, proč jsem vlastně jako Jan Skalický, dá se říct, eh, provozovatel Skaldovin, proč jsem zvolil tenhleten formát eh volebního předvolebního speciálu, protože já si prostě myslím, že kandidovat je úplně normální.

Strana, která nemá kandidáty a nejde do voleb, tak vlastně neplní svoji roli, plní nějakou přípravnou. Ale my tady se proto, abysme Českou republiku z mýho pohledu vrátili na koleje, abysme pomohli lidem tady lépe žít, nebo respektive abysme lidem pomohli udělat podmínky, aby se tady lidem lépe žilo.

No a protože volby jsou tady letos rovnou dvoje. Jsou tady komunální volby a jsou tady senátní volby, tak vlastně já si dovolím tady dneska vystupovat, jak znovu opakuju, ne jako moderátor, a předávám tímto slovo Zdeňkovi Vyskočilovi.

Ale ještě teda se tady představím, jak tady dneska budu vystupovat. Budu tady vystupovat jako kandidát do Senátu České republiky.

Dneska v parlamentu České republiky byli představeni čtyři kandidáti na senátory za stranu pro Jindřicha Rajchla. Já jsem jeden z nich.

Eh, dovolím si kandidovat v obvodu volebním 33 v Děčíně.

No a tudíž je úplně evidentní, že ty volby senátní považuju za důležitý.

No a Michal, jak už jsem říkal, je tady naopak v roli komunálního politika, respektive kandidáta do komunálu v Lounech.

Oboje dvoje jsou města v ústeckým kraji, takže jsme vlastně krajani. Takže vás tady oba vítám.

Michale, díky, žes přišel. A Zdenku, je to tvoje. Ty seš ten, kterej bude moderovat dnešní skaldovský speciál.

>> Dobrý den ještě jednou všem. Děkuju za slovo.

Zdravím naše diváky, ať už z živýho přenosu nebo ze záznamu, jak říkal Honza.

Honzo, děkuju, žes mi hned na úvod vyfoukl to tvoje představení se, že jo, včetně tvojí kandidatury. To je úžasný tebe moderovat, protože ty si vystačíš jako sám, jo. To v podstatě ty seš takovej ten univerzální politik, kterej přijde do studia a stačí mu tam kameraman v podstatě, jako.

Jo, takže ty nepotřebuješ moderátora.

>> Počkej, já nemám kameramana. Já si točím sám tady na telefon.

>> No, ve finále. Ano, říkám, když přijdeš do studia.

Dobrý.

Jo, takže já bych se vás pánové chtěl zeptat, protože dneska proběhlo něco dosti zásadního, důležitého.

Honzo, ty jsi to naznačil, už v podstatě jste byli představeni kandidáti do senátu. Zároveň kolega Poláček, kterého tímto zdravím a který byl představen Honzou, rovněž místo mě, tak ho zdravím a máme ho tady jako komunálního politika. Čili jste tady dva politici, vlastně dva kandidáti, řekněme, za tu takzvanou dezolátní vlasteneckou scénu, kdy jeden je teda na úrovni komunálu, to je ten významný, podstatný politik, a druhý, protože se stýká denně s lidmi v rámci municipality, funguje v rámci komunální politiky.

A pak tady máme teda Honzu Skalickýho, který je kandidát do senátu. To je to odkladiště těch politických mrtvol, a prostě těch, které dezolátní scéna, takzvaná vlastenecká scéna, chtěla zrušit vždycky, senát a podobně.

Čili Honza, buď to teda chce, nám řekne, co s tím chce teda dělat, e, proč kandiduje teda v tomto případě, ale já bych se vás obou zeptal na úvod.

Otázka pro oba stejná. Pardon.

Budete mít stejný výchozí možnosti.

Honzo, kolega Poláček, tam se toho nebojím. Bojím se toho UTV.

Odpověď ideální tak v rámci 20, 30, ne minut, ale vteřin.

Eh, co se týče vás obou, prosím vás, začnu Honzou Skalickým.

Eh, chtěl bych, abyste mi odpověděli na otázku to sjednocení té vlastenecké scény, jak jste vznikli jako kandidáti?

Jo, Michale, vy jste to tady naznačoval před chvílí, že to bylo strašně jako zajímavý.

Jak se stát vlastně kandidátem vlastenecké scény? Co to obnášelo v dnešní době, kdy vládne vlastně vláda ta Honzova, takzvaná 107, 108, v podstatě vlastenecké scény.

Čili kdybyste mi oba dva byli schopni letecky v kostce jenom říct, jak se vlastně stalo to, že tady máme kandidáta do senátu a kandidáta v komunálních volbách za ta vaše takzvaná vlastenecká, za ta vlastenecká uskupení.

Jo, děkuju.

Tak Zňku, oslovil jsi mě, tak já si dovolím začít.

No hele, nazval jsi senát odkladištěm politiku. K tomu já se vyjádřím, kdyžtak později.

Nicméně Michala Poláčka to teprv čeká, že jo. Toleto, že tady si nejdřív musí projít tím komunálem, a odkládanej bude až potom.

Nebo ty už jsi, Michale, někdy kandidoval? Už byl někdy zastupitel?

>> Ne, ne, ne, ne, ne.

Loni, loni jsem kandidoval poprvé, abych podpořil přátele od motoristů.

>> Jasný.

Čili parlamentní... >> to se a to se docela dobře urodilo.

Takže >> jasný.

No, e ta otázka, ona tak trošku navazovala na to, co říkal Michal v tom prvním svoje slově. To je to propojování, nebo respektive vznik vlastně našich kandidatur v rámci té vlastenecké konzervativní scény.

No, tak odpovím ti, Zdenku, jednoduše a krátce. Byl to krátký proces.

Trvalo to kolik? Nějakých čřipt let, že jo, od toho roku 2122, kdy se vlastně formovala tadleta scéna.

Ono to bylo hodně ovlivněné covidem, čili my jsme vlastně prošli určitým obdobím a to diváci velmi dobře věděli, nebo alespoň já jsem se tak domníval, že ty vlastenecké síly se všechny spojí a bylo to nejdřív vlastně ty Václavaky, pak to byla třeba naše národní rada obnovy, pak to bylo stačilo, všude jsme se snažili propojovat ty vlastenecké, eh, spolky, hnutí, strany.

Tak, aby vlastně se vytvořila taková široká protifialovská, protipseudoliberální koalice, která by na rovinu prostě oponovala, jak Zdeněk správně říká, aby vytvořila takovou oponentní, jakoby, tlak e těm našim politickým oponentům, což jsou ty e liberálové, kterí vidí svět jinak než my.

Eh, ano, je to možná tvrdé, co řeknu, ale prostě vidí svět jinak v počtu pohlaví, v ukrajinském přístupu, prostě prakticky ve všem, je to tak, že opravdu to je ostrý řez dneska.

To já nechválím, to je prostě realita.

No a já jsem přesvědčený, že člověk, když něco chce měnit, tak prostě to nemá měnit nějakou blouzněním a směním o revoluci, ale prostě má využít stávajících podmínek politiky a to jsou prostě volby.

Takže ta odpověď, eh, je to dlouhý proces, opravdu dlouhý proces.

Myslím, že Michal buď to teda potvrdí, a nebo mě vysvětlí, že to vidí jinak.

Eh, ten proces, kdyby totiž nebyl takhle dlouhý, ty čtyři roky od toho roku 2012, tak by vlastně jsme se za prot v podstatě neznali, často ty lidi, a z druhý strany by se nevyformovaly nejenom ty jednotlivé uskupení.

Veme třeba, že Jasaň vzniknul z národní rady obnovy, že jo.

Motoristé vznikli na základě [odkašlání] nějakých prostě nějaké niky, nějakého prázdného místa.

To se všechno vytvořilo vlastně tím, co se dělo ty poslední čtyři roky.

No a pak vlastně přijde na řadu to propojování, co s tím, že jo, jestli se ty kandidáti jsou schopní domluvit na tom, že je dobrý být spolu v tom plotě v protifialovském bloku, aby vlastně tvořili tu velkou část, což se povedlo, to je ta 108, nebo jestli bazírují na, eh, na programových bodech, že třeba někdo dupe nožičkou a říká: „Když nebudete souhlasit s okamžitým odchodem z EU, my vás nemůžeme podpořit, nemůžeme s váma jít."

Jiný zas říká: „Když nebudete tady v tom bodu takhle přesně připravení nás podpořit, tak my taky půjdeme raději sami."

A toto štěpení místo spojování vlastně způsobuje, že ta scéna se takhle roztřásla a bylo vlastně velice obtížné se vůbec bavit i o tom programu, natož pak o tom, že je dobrý být spolu.

Protože přiznejme si, když se vrátím k tomu senátu, tak senátní kandidáti těch pěti koalic, ty liberální, jako třeba můj soupeř na Děčínsku pan Linhart Zastan, no, ty jsou vždycky podporovaní celou tou pětikolkou.

To znamená nestavějí proti němu lidovci kandidáta, ani, eh, KDU, pardon, ani třeba Topka proti němu nestaví kandidáta.

Čili oni to udělají automaticky a přitom mají mnohem větší rozdíly, jak programové, tak názorové, tak vztahové, všechno, ale vědí, že to musí udělat.

A teď, teď už to bude ta odpověď na tu otázku.

Já jsem přesvědčený, že ty konzervativci, ty vlastenecké, často nás teď dělají, ty scény, jaké my jsme dezolátní, když jsme 108 a máme vládu, jo, to je prostě, nebo jaké my jsme jakoby opozičníci, ne?

Opozičníci jsou oni, ale máme vlastně mezi sebou lidi, kterí strašně bazírují na těch detailech, jsou chytrí, jsou tam často profesoři, vědci a tak dále a výsledkem je, že se úplně upozaďuje to nejdůležitější.

To znamená u toho senátu například nová krev do senátu, lidi, kterí budou schopní se postavit, když to řekli, že výstřelovcům, že jo.

A bohužel ta malá scéna, tea scéna z těch malých stran, tak často dojde k tomu, že každý chce kandidovat sám za sebe, mít svého kandidáta, tudíž se pomlátíme a výsledek, že vyhraje, eh, ten liberální kandidát.

No a teďka co jsme s tím dělali?

Tak já osobně jsem třeba devět měsíců vyjednával na tomhletom poli a snažil jsem se dohodnout buď to, že bude v Děčíně kandidovat Karel Got, když to řeknu v uvozovkách vlastenecké scény a pak ho všichni podpoříme, nebo trošku nafoukaně se já stanu Karlem Gotem a budu vyžadovat, a tak dále, a žádat o tu podporu od ostatních, prostě abysme se takhle ujednotili.

No, musím říci, že po těch devíti měsících k nějaké takovéto základní dohodě došlo.

To znamená já vždycky mám postaveného protikandidáta z ANO.

To se k tomu můžeme ještě dostat, co udělalo ANO.

Ale jinak vlastně jak SPD, tak Trikora, Svobodní, eh, jo, i motoristé, tak vlastně nemají svého kandidáta a podpořili mě.

Bylo to těžké.

Trvalo to devět měsíců, přátelé.

Řeknu to na rovinu.

Od momentu, kdy se rozhodnete kandidovat, tak devět měsíců děláte tyhle dohody.

A pak vám dva měsíce zbydou na to připravit, udělat kampaň a zvítězit.

Jo, je to nepoměr.

Já bych čekal, že to bude obráceně, že se všechno dohodne za dva měsíce a pak se bude devět měsíců připravovat kampaň a vyjednávat, řekněme, o tom obsahu.

Není to tak.

Jsem přesto rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, ale znova opakuju, vlastenecká scéna je velmi složitá.

Právě to, že se tam každý cítí jako obrovská osobnost, intelektuál, leader, vůdce.

A výsledkem často je to, že my prohráváme ještě, než jsme začali soutěžit.

>> Dobře, Honzo, děkuju ti za tvůj názor a příspěvek.

Jsem rád, že jsme se vešli celkem normálně do časové relace.

Já bych teď poprosil o slovo, stejná otázka.

Poprosil bych o slovo a odpověď e kolegu Poláčka.

Jak to bylo ve vašem případě?

Jestli jste si tu anabázi prošel podobnou, tu devíměsíční.

Honza má výhodu, že já jsem to procházel s ním, takže přece jenom vím o tom mnohem víc.

Ale kdybys nám mohl třeba popsat tu vaši anabázi, ten váš proces to té vlastenecké, takzvané politické scény a vaší kandidatury.

Děkuju.

>> Vteřinku ještě Zdeňku, prosím vás.

Potřeboval bych vždycky, a když takhle domluvíte, abyste si tam vypnul mikrofon, abyste si tam zamutoval to první kolečko, jak budete svítit, překřtnutě, a pak si ho zase pustit, až budete mluvit.

Jo.

>> Ano, rozumím.

Vypínám.

Děkuju.

Tak Michale, máte to v rukách pevně.

>> Zdeňku děkuju.

Já to vezmu za druhý konec.

Odpovím nejdřív na otázku a pak bych rád potrhl to, co tu říkal Honza, protože si myslím, že je to důležité a máme tu historickou paralelu.

My jsme touhle zkušeností už totiž prošli.

Eh, takže co se mě týče, co se Lone týče, ten nápad vznikl úplnou náhodou.

Vznikl v hlavě spďáka, kluka, co teprv, co se teprv snaží dostat do SPD, který mě oslovil vlastně přes sociální sítě, jestli mám nějaké plány letos a já je neměl, ta loňská kampaň.

Eh, vy, vy jste se jí oba zúčastnili, chlapi, takže, takže víte, ta loňská kampaň byla natolik vyčerpávající, jak osobnostně, tak finančně, tak reputačně, že jsem původně neměl v plánu dělat vůbec nic.

Ale ty místní, ty místní, jako řekněme, angažovaní občané, mě oslovili a to jednání je velice složité, ale ale vypadá nadějně.

Vypadá nadějně.

Možná, možná z toho něco bude.

Já, já budu jen rád, když z toho něco bude.

A teď bych se rád dostal k tomu, co tu říkal Honza.

Já bych vám rád připomněl třicetiletou válku v českých zemích, kde taky nešlo, taky by nebylo fér říkat, tyhle byly dobré a tyhle byly zlé, jo.

Ale řekněme, střetly se tu dva tábory a ten jeden byl tábor místodržících – místodržících ty Vídeň – a pak to byli lidé, kteří si zvolili možná cizího krále, ale ve své podstatě si chtěli dělat věci po svém.

České stavy chtěly víc autonomie, chtěly suverenitu a víme, jak to dopadlo.

Víme, jak to dopadlo.

A nebylo to jednou bitvou.

Jo, tyhle senátní volby, třeba ten Děčín, to bude jedna bitva v dlouhé válce.

A dva roky, dva roky ty stavy měly zahraniční podporu, měly zahraničního krále, měly podporu většiny obyvatel a stejně to dokázaly s promenutím prosrat.

A já jsem se zajímal proč.

Já jsem se zajímal proč a ve své podstatě bych vám tu zopakoval, chlapové, to, co tu říkal Honza, protože my ty záznamy máme, jo. Tam a mimochodem české stavy vedl německý aristokrat, ale byl taky protestant, jo, srdíčkem byl u Husitů, ale byl to Němec. Ale každý z nich jel sám na sebe.

Oni si, oni si, oni si, chlapové, pozvali žoldáky nebo místní vesničany, vlastence.

Ty vlastenci přišli, ale oni je nezaplatili.

Takže tu, tu bylo dvouletéé moratorium, kde se ty stavy o něco neustále snažily, snažily se bojovat proti té cizí nadvládě, ale vlastně to každý dělal za svoje a na sebe.

A končí to, končí to prostě u té primitivní otázky, jestli je víc jeden prst – ne, pardon, pardon – pět prstů nebo jedna pěst.

Jo, pán, pánové profesoři by vám řekli, pánové profesoři by se s náma shodli, že pět je přece vždycky víc než jedna, ale je to pět prstů proti jedné pěsti.

A ty liberálové prostě pokud jde o peníze a o vliv, tak oni vždycky drží pohromadě.

Hmm.

To je, Michale, moc pěkný příměr s tou pěstí.

Ten příměr je totiž zajímavý tou průrazností těma pěti prsty.

Možná něco odtlačíš, někam posuneš, ale pomalu tou pěstí prostě dáš ránu a porazíš knockout toho nepřítele, že jo.

To je jasné, no.

Hmm.

Zenko, ty jako historik a znalec z téhletěch věcí, co tomu říkáš tomuhle příměru?

Já nejsem úplně historik.

Já bych to vůbec, já jsem amatér historik, ale mě se ten příměr strašně líbí.

Zvláště s ohledem na to, že já jsem národností Moravák, takže my jsme to pak zachraňovali, že jo, u toho Letohrádku támhle, jak Češi, pak se nám smáli a řekli: „Vy jste neutekli, ta zeď byla moc vysoká, že jo."

Jo, ale musím říct, že my jako my jsme byli vždycky skeptičtí tady k těmhletěm aktivitám.

Když se podíváte na starého Žerotína, že jo, na ten rod Žerotína, tak vlastně my jsme v rámci té třicetileté války věděli od samého počátku bohužel, jak to asi dopadne, i právě s ohledem na to, že jsme věděli, kdo vede to povstání, že jo, tu proti Vídni, proti císaři.

Všimněte si třeba.

Já jsem za ten příměr s tou třicetiletou válkou strašně rád.

Ten vestfálský mír tomu nasvědčoval taky tomu výsledku – to, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli my, a přitom to začalo u nás.

Ale všimněte si třeba – odbočím ne třicetiletou válku, ale podívejte se třeba na husitské hnutí.

Jo, zase sjednocení Češi. V momentě, kdy tam někdo přišel a začal to, prosím vás, omlouvám se – sjednocení poddaní českého krále vyznávající tuhle problematiku, protože ono to byly řady těch husitů, jak tady zaznělo od kolegy Poláčka, německý aristokrat je vedl.

V té době vlastně to bylo jedno, že jo, to jestli byl Čech, Němec nebo to prostě byl poddaný nějaké autority, ať už církevní nebo světské, že jo, nějaké vrchnosti.

Ty národnostní role tam ještě nehrály v té době takový faktor, každopádně takový vliv.

Každopádně všimněte si – zatímco husitské hnutí fungovalo spíše v těch českých, v té české zemi, na Moravě se de facto v podstatě nehnula ani myš, jo.

Nemluvě o zbytku českých zemí českého království – to znamená Horní, Dolní Lužice a podobně, jo – čili to byla lokální záležitost na území dnešní České republiky, respektive Čech.

Ta Morava zůstala v tomhletom dosti řekněme stranou.

Zase jsme tušili, co z toho vzejde.

Byli jsme disciplinovanější nebo více drženi zkrátka tou řekněme katolickou církví.

Co se týče té třicetileté války, tak bych se vrátil k kolegovi Poláčkovi.

Máte naprostou pravdu.

Já když jsem, já jsem to říkal Honzovi totiž několikrát, jo, on je ten představitel těch stavů, kteří vylezli z okna – místo držících, kteří samozřejmě dopadli jinak a lépe než za husitského hnutí – a bohužel Martinic a podobně.

Každopádně Honza je ten představitel. On teda před chvílí říkal, že nechce žádnou revoluci.

Každopádně on je ten představitel toho revolučního pokrokového hnutí, protože na náměstí na Václaváku pořádal ty různé akce, bojoval za ty lidi, bojoval za lepší svět, tak jak on to viděl.

Já na ty akce bohužel chodil taky, byť nerad.

No, já tam nechtěl, já tam musel být, musil jsem chodit a stál jsem skepticky, postával jsem s doutníčkem bokem pochodníku a kroutil jsem nevěřícně hlavou a říkal jsem, tohle nedopadne dobře.

Když jsem potom viděl, jakým tak jako ten starý Žerotin – když viděl, že nechtěli se připojit ta Morava k tomu hnutí, k tomu odporu proti Vídni – jak se říká u nás, my máme z Moravy blíž do Vídně než do Prahy – tak ono to znamená něco jako těch vašich pět prstů a jedna pěst.

Prostě my to máme blíž do Vídně než do Prahy, jo.

Takže v podstatě, když jsem pak viděl, jaká jednání vznikla mezi motoristy, SPD, mezi stranou pro, když jsem viděl, jak se to všechno formuje – Honza se mě kdysi zeptal: „Takže jsi od začátku věděl, že to je k ničemu, ty naše demonstrace a podobně."

A já jsem mu na to samozřejmě okamžitě odpověděl: Jo, protože já jsem – ano – očima toho Moraváka, toho konzervativního člověka, který prostě si uvědomuje, že čím více elit, takzvaných, spolu něco dělá, čím to končí.

Vy jste to tady oba pánové hezky naznačili, ty pány, profesory, intelektuály.

U nás se říká: Mnoho kuchařů zkazí polívku.

Jo, čili je to přesně o tom – tak jako u těch husitů chyběl ten jeden, který by to vedl, ten Žižka například, a nedopustil by nějaký rozbroje ve vojsku, protože všimněte si, on nebyl politik, on byl voják. On nepotřeboval tisíc kněží, kteří se budou hádat o výklad písma, jo, zatímco křižáci je budou obkličovat – ale on rozhodl, bude se bojovat a Pánbůh pomůže tomu, kdo bude bojovat, že jo, těm silnějšímu.

Zatímco ta třicetiletá válka, ta dnešní doba prostě naznačuje už ten odklon a už nás oslabuje vlastně takové to relativizování, ta pejoratizace té společnosti, protože najednou nechceme být jednotní. Každý má názor a tohle vede právě k tomu, proč dopadla ta třicetiletá válka a proč dopadá i todleto současné politické uskupení tak, jak dopadá. Protože my jsme s Honzou opravdu zažili devět měsíců.

Já myslím, že to bylo peklo, než se s Honzou stal kandidát do Senátu.

Jo, já jestli Honza uspěje v senátních volbách, a o tom mi ten dnešní a ty následující speciály volební budou, jestli se Honza stane volebním senátorem, pro mě to není — s prominutím, tady nesouhlasím s tím, že to není bitva ve válce.

Pro mě válka už proběhla.

Paradoxně to, udělat z něho kandidáta do Senátu, to byla válka.

Jo.

A on kdyby teď neuspěl a skončil třeba poslední, což se klidně může hypoticky stát, tak já řeknu: "Honzo, jsem tvůj vedoucí kampaně a musím říct, že pro mě bylo nejhorší dohodnout se s tvými takzvanými přáteli té vlastenecké fronty, než s těma protivníkama, proti kterým kandiduješ, že jo." On to údajně říkal Klement Gottwald, že takové soudružské vztahy jsou nic proti třídnímu boji, respektive naopak třídní úplné nic proti soudružským vztahům.

Jo, čili my jsme si to s Honzou na sobě zažili.

Já jsem rád, že vy máte, Michale, podobnou zkušenost.

Eh, já se vás teď jen zeptám, abych teď navázal zase otázkami.

Eh, jak vidíte vy jako kandidáti určitých uskupení na tom vládním průřezu těch stran, které spolu mají komunikovat, domlouvat se a vést tu politiku, vést ten národ nějakým způsobem?

Jak vy vidíte další směřování vás?

Jak budete podporováni, Honzo, ty do Senátu, a vy Michale v rámci komunálu?

Jak se projeví ta podpora a pomoc té takzvané vlastenecké fronty na tom vládním půdorysu?

Když už máte tu vládu, tu 107, jak vám bude pomoženo k tomu, abyste eh zájmy této vlády a tohoto národa hájili i v těch institucích, kam vy kandidujete?

Řekněte mi, prosím, váš názor, jak to vidíte vy.

Jo, děkuju za otázku.

No, eh, já tady na začátek předešlu to, že někdo si třeba řekne: No, někdo kandiduje, někam se dere.

Ano, dereme se, dereme se, protože když se nebudeme drát, tak se prvé nikam nemáme ani právo dostat.

A za druhé, eh, prostě jak ovlivňovat věci, než se drát k tomu vlivu.

Jo, to není nějaká moc nekalá, to je prostě vliv.

A já musím říct a potvrdím to, co říkal Zdeněk.

Nevím, jestli bych to nazýval už tou vybojovanou válkou, ale nebyla to určitě jen jedna bitvička.

To, že se člověk rozhodne kandidovat do Senátu a devět měsíců musí víceméně 20 hodin denně bojovat za to, aby si — víceméně za vlastní čas, energii, peníze, nervy — teprv se pokusil kandidovat a pomoci v téhle zemi lidem, naší skupině, sobě, všem, prostě žít normálně v lepší společnosti.

To je jako neuvěřitelné, jo.

To si málokdo dokáže představit.

Devět měsíců bojovat a ten boj, totiž nevypadá tak. To tady ještě nezaznělo, že by to bylo tak, jak jsme to pomalu vybojovávali s tím Zdeňkem, až jsme to vybojovali.

Ten boj vypadá jako velmi ostrá sinusovka, kdy už člověk má pocit, třeba za měsíc, že je to domluvené, a najednou za další týden je všechno úplně obráceně.

Najednou se vám tam objeví protikandidát, který byl uměle vytvořen jiným vaším kolegou, který ani nekandiduje, aby vás oslabil třeba v komunálních volbách.

Jo.

A co si řeknete?

No jo, vlastně ono to má logiku, to by mě vůbec nenapadlo, že se může stát.

Pak najednou se zjistí, že třeba se některé strany na úrovni vedení ještě na něčem nedohodli, takže se řekne: "No, ale my tu informaci nemáme, takže jedete od spoda, od okresů. Okresní tajemníci nebo okresní předsedové jednotlivých stran vás musej schválit. Pak to jde na kraj, z kraje na republiku u všech těch stran, že jo. Je to opravdu složitej propletenec.

A proč to takhle vyprávím? Ne, abych tady brečel, jak je to složité, ale protože já to vnímám, když teda jsme tudle válku, bitvu tady se Zdeňkem — a já mu za to tady veřejně děkuju a jsem hrozně šťastný, že to je můj kamarád Zdeněk, který vyskočil a že to je můj vlastně volební manažer mé kampaně a člověk, který je takovej souputník.

Já mu děkuju za to, že to vydržel, ale hlavně mu chci říct, že to, že jsme to vydrželi, znamená — to se nějak nelituju, to normálně konstatuji — tak to znamená, že jsme si vlastně prošli díky tomu takovou zkouškou jednání se všema těma lidma na té matici.

[frknutí] A tudíž se teď lépe dá představit, jak odpovědět na tu tvoji otázku.

Kdyby totiž člověk byl vydefinován nějakou stranou, dostal to jako vlastně dárek, že je ten kandidát, měl tu nominaci, ty ostatní se k tomu vůbec nevyjadřovali a respektovali to.

Teď trošku dorážím na to, že na začátku se řeklo, že na vládním průřezu bude jeden kandidát vždycky v senátním obvodu, což se pak nakonec nestalo.

Tak kdyby to takhle fungovalo, tak by vlastně člověk většinu těch důležitejších hráčů ani osobně nepoznal, protože by věděl, že tam je někde nějaký okresní předseda, věděl by jeho jméno, možná by na něj měl telefon, ale nikdy by se s ním nepotkal.

A tím, že to takhle bylo složité a ta matice těch potkávání — ale to bylo potkávání, kdy to vypadalo dobře, pak zase ne, pak zase jo, pak zase ne — ten člověk třeba musel kličkovat. Prostě poznali jsme se, jo, a to je veliká výhoda.

Takže jsou takový dva balíky poznání: jak říkáš, od toho roku 2021 ty Václaváky a to spojování a dělení — tam člověk hodně poznal kolegy z vlastenecké scény — a teď to vnitřní vlastně nastavování, eh, kdo bude kde kandidát, a Michale, i kdo bude na jaké kandidátce a jak bude vypadat koalice do komunálních voleb.

Tohle nám umožnilo se navzájem představit.

A teď třeba řeknu — nejmenovaný předseda jedné ze stran, eh, v ústeckém kraji, říká: "Honzo, já jsem tě původně podporovat nechtěl, protože seš vlastně náš konkurent, byť jsme vlastně v tom vládním půdorysu, ale ty seš dřív. Já neznám nikoho v tom kraji, kdo by si to takhle odpracoval. My lepšího člověka nemáme, my tě podpoříme."

Jo, čili tohle vyžadovalo třeba tři měsíce, než on k tomu došel, nebo půl roku, jo.

No a teď už s ním můžu mluvit trošku jinak, než na začátku, když vlastně tak trošku nechtěl spolupracovat, protože jsme konkurenti.

Takže odpověď na tu tvoji otázku.

Dělá se nám to líp, když se takhle známe?

A já věřím a jsem tady v tom případě optimista, že ačkoliv eh ta podpora, o které ty mluvíš, má dvě takový nůžky, nebo takový dvě části nůžek.

Jedno je to, co jsme udělali, že třeba nemáme ty protikandidáty, což je svým způsobem ta hlavní podpora. Kdyby tam byl protikandidát, třeba proti Honzovi, protikandidát z SPD, ty by se pomlátili, vyhrál by stan.

Jo, takže tohle se nějak nastavilo. To už je dáno tím, že je podáno, a už zásadní změny na těch kandidátkách se dělat nebudou, na senátních vůbec.

A pak ta druhá část těch nůžek, to je to, jak teďka tohohle využít.

No a teďka abych ti tedy rychle na závěr odpověděl.

Já si myslím, že já budu používat metodu, přátelé: když jsme se už dohodli na tom jednom, tak teď se nedohodnout na tom druhém.

To znamená devět měsíců ladit to, jak to bude, a pak si jako tadyhle házet klacky pod nohy.

No to už bysme byli jako blázni — na druhou, nebo možná na 10., jo?

Přece když tam nemáte nikoho svého, dali jste tu podporu, tak jako ty vaši lidi budou podporovat kvůli tomu, třeba já nevím, lidovce, jen aby šel jakoby proti nám.

Já si prostě myslím, že už to půjde, nechci říkat uhlídat, ale že bude docela přirozeně ta tendence k tomu se dál domlouvat.

A teďka řeknu tvrdou věc i z pragmatičtějších důvodů dalších let, třeba krajských voleb za dva roky, prostě že už to jako ta skupina, která se takhle poznala, že by to už neměla mocnit.

Doufám, že nejsem falešný optimista, ale věřím, že ty naše zkušenosti teďka zúročíme pozitivně.

Dobře, já děkuju, děkuju Honzovi za odpověď.

Michale, můžu teď poprosit tedy vás, tímto vám předat slovo ještě jednou, vám poděkovat za příměr historickému vývoji tady v období první poloviny 17. století v rámci Třicetileté války.

A jestli byste tedy mohl na to navázat a zkusit odpovědět v rámci stejné otázky, kterou dostala Honza.

Děkuji.

Tak, ehm, v rámci koalice počítám s tím a chci poděkovat kolegům z SPD, kteří jsou ochotni to administrativně zastřešit.