Jak poznat zavčasu, kdy vybrat peníze?

Zdravím. Tady Markéta Rady Šichtařová ze společnosti Next Finance.

Často se mě ptáte, jak zjistit včas, že je dobré stáhnout se z některého druhu investice, že se situace stává rizikovější pro některé způsoby uložení peněz.

Úplně na 100 % vám nikdo odpověď nedá, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti to už se odpovědět dá.

A právě o tom je toto video.

Ale to není všechno. Mnoho obezřetných investorů už v tuto chvíli stahuje svoje peníze z různých druhů aktiv. Nepíše se o tom příliš, protože to není moc atraktivní téma.

Ono se daleko líp v palcových titulcích vyjímá, když se dá napsat, že burza ta a ona spadla o tolik a tolik procent během jednodenního obchodování.

Ale co když tady máme mnohem nebezpečnější únik kapitálu a mnohem nebezpečnější výprodeje? A co když právě ony jsou jedním ze signálů i pro drobné střadatele, že je dobré se stáhnout do bezpečí?

A právě o tom si něco řekneme.

Víte, ekonomika má dvě tváře. Tu viditelnou a tu skrytější. Ta viditelná se často halí do demonstrativního optimismu.

Dám vám příklad. Třeba právě tento týden přišla z Německa na první pohled povzbudivá zpráva. Podle ní důvěra investorů v ekonomiku v srpnu výrazně vzrostla. Překonala očekávání. Index institutu ZEF se zvýšil z červnových 26,3 bodů na 34,2 bodů. Jinými slovy, podíl optimistů převyšuje podíl pesimistů o 34,2 procentní body. Takže optimismus mezi německými analytiky sílí.

Jenomže skutečná čísla ze skutečné ekonomiky s tímhle optimismem nesedí, protože tenhle optimismus – to je ta viditelná demonstrativní stránka. A pak je tady ta druhá skrytější tvář ekonomiky.

Opět vám dám konkrétní příklad. V loňském roce v téže Německu, jehož analytici jsou tak optimističtí, ukončilo činnost přibližně 188 000 podniků. A to je další statistika zveřejněná úplně ve stejný den, jako přišla zpráva o optimismu německých ekonomů.

Hádejte, která zpráva byla častěji citována v novinách. Samozřejmě ta o optimismu německých ekonomů.

Jenomže realita je taková, že firmy drtí vysoké ceny energií, nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců v Německu. Jinými slovy, ti analytici dotazovaní institutem ZEF, sedící v klimatizovaných kancelářích, často bez kontaktu s reálným provozem, sice můžou věřit v obrat k lepšímu, asi v něj i doopravdy věří, ale skutečná, reálná, hmatatelná ekonomika takovému názoru žádný důvod nemá.

Co nám tenhle konkrétní příklad ukazuje?

Ukazuje nám, že není až tak důležité sledovat, o čem se píše v těch palcových titulcích na předních stránkách novin. Mnohem důležitější je sledovat, co se děje víc skrytě, aniž by se o tom tolik psalo.

A v posledních dnech, týdnech je tady jedna věc, o které se moc nemluví, ale která se týká prakticky celého vyspělého světa a kterou můžeme označit za extrémní varování. To říkám bez nadsázky.

O co jde?

Jde o drahé financování. Na dluhopisových trzích probíhá v tuto chvíli velmi výrazný pohyb.

Výnos 30letého amerického dluhopisu – mluvím o státním dluhopisu – už překročil 5,3 %. Tím se dostal na nejvyšší úroveň od poloviny roku 2007. Od konce června do prostředka srpna, který máme teď, ten výnos vzrostl o 40 bazických bodů.

Jenomže nejde jen o izolovaný americký problém. Třeba ve Francii, která nám je blíž, se náklady stejného 30letého státního financování dostaly na nejvyšší úroveň od finanční krize v roce 2008. Německé dlouhodobé výnosy, které jsou nám ještě blíž, se dostaly nejvýš od roku 2011, kdy v Evropě zuřela takzvaná dluhová krize. A britské 30leté výnosy se dokonce přibližují hranici 6 %. Taky Japonsko se potýká s výnosy dlouhodobých splatností, které jsou blízko historických maximů.

Proč o tom mluvíme?

Toto na první pohled může vypadat jako jen taková technická zpráva nebo zajímavost z finančních trhů. Jenomže tak tomu není.

Vyšší výnosy znamenají dražší financování států, firem i domácností. A čím déle zůstávají vysoké, tím víc se postupně propisují do celé ekonomiky.

V roce 2008 tu známou velkou finanční krizi spustila kombinace dvou faktorů: problematických hypoték a současně náhlého vzestupu nákladů jejich financování. Prostě vzrostly úrokové sazby.

Teď v tuto chvíli nejde ani tak o drahé hypotéky, o vysoké náklady na splácení hypoték, jako tehdy. Tentokrát daleko spíš jde o nárůst nákladů na financování vlád a firem.

Tehdy šlo o to, že běžní lidé měli drahé hypotéky. Teď jde o to, že stát a firmy mají drahé dluhy.

Mimochodem, když mluvíme o firmách, tak mluvíme hlavně o stejných technologických firmách, jejichž akcie jsou teď tak výrazně přepálené.

Pro vlády je to problém ještě o to větší, že jejich dluhové potřeby neustále rostou. Tak například Spojené státy v posledním fiskálním roce zaplatily jen na úrocích 1,17 bilionu dolarů – to znamená o 15 % víc než o rok předtím.

Ty vyšší úrokové náklady samy o sobě vytvářejí tlak na neustálý nárůst státního dluhu, protože vláda si už musí půjčovat na to, aby vůbec zaplatila úroky z toho, že si půjčila.

Totéž platí pro firmy.

Když se něco podobného stane běžnému člověku, mluvíme o dluhové pasti. Mluvíme o tom, že vytlouká dluh dluh, klín klínem, a že většinou je ta situace už těžko řešitelná, pokud vůbec řešitelná je. A dost často – dokonce bych mohla říci většinou – končí osobním bankrotem.

Teď se v této situaci čím dál častěji ocitají jednotlivé vlády a firmy, ale nikdo se nerozrušuje.

A tady se začíná vytvářet začarovaný kruh.

Čím víc stát vydává dluhopisů, tím větší nabídku dluhopisů musí finanční trh absorbovat – neboli tím víc investoři musí tomu státu půjčit. Čím víc dluhopisů na trhu, tím vyšší výnos investoři požadují za to, že zase znova někomu půjčí. A čím vyšší výnos investoři požadují, tím dražší je financování toho nového dluhu.

Takže aby stát zaplatil své staré úroky, musí si půjčit ještě dráž.

Ještě horší situace je v tom, že navíc ty vlády už se nepeří o ten kapitál jen samy za sebou. Není to tak, že na trhu se objevují dluhopisy Německa, Francie, Británie, Ameriky, Itálie a ti všichni se přetahují o kapitál.

K tomu všemu ještě navíc obrovské objemy dluhů vydávají také technologické společnosti. Všichni víme – hodně se o tom v poslední době mluví – že technologické společnosti financují masivní investice do AI, do datových center. K tomu potřebují obřích nákladů, obřího kapitálu. Ty si ale musí někde půjčit. Takže tyto technologické firmy také vydávají dluhopisy.

A to není všechno. K tomu všemu ještě mizí z trhu část tradičních kupců dluhopisů. Někteří investoři, kteří dřív představovali stabilní poptávku po dluhopisech a velmi ochotně půjčovali vládám i firmám, už dneska nejsou ochotni akceptovat to dlouhodobé riziko a ty stávající podmínky se jim zdají příliš riskantní.

O kom mluvíme?

Mluvíme třeba o nejrůznějších investičních fondech. Třeba Berkshire Hathaway, známá investiční společnost či imperiem, se čím dál tím víc stahuje právě z těchto druhů investic.

Takže výnosy musí růst, protože dluhu je více, ale kupců toho dluhu je méně.

A tak, aby se ty dluhopisy staly dostatečně atraktivní, musí nabízet vyšší a vyšší úročení.

A proč se to děje právě teď v polovině roku 2026?

Já jsem říkala, že v posledních týdnech ten nárůst zrychluje, nebo minimálně to vyplynulo mezi řádky z toho, co už jsem říkala.

A ten důvod je jasný.

Růst energií v důsledku konfliktu na Blízkém východě totiž posiluje obavy, že centrální banky nebudou moci snížit nebo držet nízko úrokové sazby.

A pokud centrální banky budou muset bojovat proti vysoké inflaci, vysokým cenám energií, tak budou muset zvyšovat úrokové sazby.

Jenomže jestliže tady budou vysoké úrokové sazby, třeba u bankovních úložek, tak je to pro dluhopisy obrovská konkurence.

Znamená to ještě vyšší náklady na financování.

A tak si investoři budou půjčovat čím dál tím dráž.

Na jedné straně to jistě můžeme vnímat jako nějakou investiční příležitost pro někoho, kdo takhle draze chce půjčit peníze ve smyslu chci investovat svoje peníze a dostanu za to zpátky hodně.

Na druhé straně to taky ale můžeme vnímat tak, že tyhlety čím dál tím víc rostoucí náklady financování se začínají rozlévat do celé ekonomiky včetně hypoték, včetně podnikových úvěrů, do vyšších rozpočtových výdajů u jednotlivých státních rozpočtů.

No a nakonec to končí i v ekonomických problémech, v jednotlivých makroekonomických ukazátelech.

Dluhopisový trh tedy dneska vlastně vysílá ekonomům analogické varování, jako jsou přehřáté ceny akcí.

O těch jsme na tomhle místě mluvili hodně, když byla výsledková sezóna a kdy to bylo na ostří nože, jestli výsledky zklamou a akcie se zřítí, nebo tentokrát ještě nezklamou a ty ceny akcií se nafouknou ještě více.

Nakonec to ten akciový trh tak nějak ustál.

Ty výsledky příliš nezklamaly, takže se jede dál a ceny akcií jsou stále poblíž historických maxim.

Ale i to je velice varovné.

Já jsem na tomhletom místě mluvila o tom, které mnohé ukazatelé nám ukazují, že akciové trhy jsou drahně přehřáté a velmi podobné varování teď vysílá právě i dluhopisový trh.

Možná se vám zdá, že ten není tak atraktivní jako ten akciový, že není tak důležitý, ale nenechte se mýlit.

Ve skutečnosti, pokud jde o tržní kapitalizaci, tak je pravděpodobně ještě větší než ten akciový trh.

Jenom se o něm tak moc nemluví.

Mnozí z vás si v tuhle chvíli už určitě položili otázku, jestli tedy takhle vysoké náklady financování nemůžou být třeba nějakou známkou přicházejícího propadu.

Já jsem totiž mluvila o tom, že takhle vysoké výnosy se naposledy vyskytovaly kolem toho krizového roku 2008.

Takže možná byste si mohli říci, no a neznamená to, že přijde něco podobného.

Není tenhleten růst výnosu z pohledu nějakých historických korelací varovný?

A když do toho třeba ještě zamícháme souběh toho historicky bezprecedentního přehřátí akcí, není to extrémně varovné?

Můj názor je, že tahle intuice je oprávněná, ale já bych to neformulovala jako bezprostřední předpověď nějaké finanční krize.

To ne, takhle daleko ještě nejsme, ale formulovala bych to jako opravdu zvýšené systémové riziko.

To, co mě totiž na té stávající situaci znepokojuje nejvíc, není ta aktuální výše výnosů, třeba v Americe 5,3 % u třicetiletých státních dluhopisů.

Mnohem víc varovné je, že se tady naakumulovalo několik věcí souběžně.

Pojďme si je rozebrat.

Za prvé, je to skutečně ten samotný růst dlouhodobých výnosů.

To samo o sobě je tedy první varování.

Už jsme říkali, že tenhleten výnos, třeba dejme tomu u amerických třicetiletých dluhopisů, je nejvyše od roku 2007, ale mohli bychom analogické příklady najít i u dalších zemí.

Nejde totiž o izolovaný americký jev.

Ty výnosy rostou napříč Amerikou, Evropou, Japonskem.

Potřebujete poradit s vašimi financemi a s jejich rozložením? Objednejte se na konzultaci ke mně. Pište na email markéta.sichtarova@nextfinance.cz.

Mnohé finanční komentáře už otevřeně připouštějí, že investoři požadují jaksi rostoucí kompenzaci, rostoucí ohodnocení za to, že jsou ochotni investovat do amerického dluhu.

Nutno říci, že když rostou výnosy u státních dluhopisů, tak historicky vzato to není spolehlivý předstihový indikátor krize.

Neplatí, že rostoucí výnosy nutně předcházejí krizi.

Tohle je důležité zmínit.

Finanční krize nevznikají proto, že by výnosy dosáhly nějaké magické hranice, třeba 5 % nebo 5,5 %.

Finanční krize vznikají tehdy, když máme vysoké výnosy nebo vysoké úroky a ty demaskují, že mnohé ceny jsou přestřelené, nebo když ty vysoké výnosy a vysoké úroky demaskují, že lidé, firmy, státy jsou předlužené.

Kdyby stát nebyl předlužený a do toho nebyly vysoké výnosy, žádný problém by nenastal.

Když stát není předlužený, výnosy jsou vysoké, taky to není problém, protože stát si nemusí moc půjčovat.

Ale když stát je předlužený a do toho ještě za ten svůj dluh musí platit ohromné částky, tak to už začíná být problém.

A zdá se, že do této situace se dostáváme.

Teď se situace mění.

Skutečně v minulosti výnosy nebo úroky byly nízké.

Jestliže úroková sazba vzroste, tak současná hodnota budoucích cashflow, budoucích příjmů z toho, že držíme nějaké aktivum, klesá.

Nejcitlivější jsou na to takzvané růstové akcie.

To znamená v našem případě akcie technologických společností, protože vysoký podíl té drahé ceny těchto společností stojí na tom, že za mnoho let budou vysoké zisky.

Ale jestliže čekáme, že ode dneška za deset let firma dosáhne vysokého zisku a pokud tady do té doby bude vysoká inflace a vysoké úrokové sazby, tak abychom dneska byli ochotni té firmě něco půjčit za těchto okolností, těch vysokých úroků a vysoké inflace, tak ten zisk by musel být vážně enormní.

Takže nutno říci, že s tím, jak rostou ty výnosy i úrokové sazby, tak se čím dál tím víc začíná demaskovat, že mnoho aktiv je přehřátých.

Já nejsem jediná, kdo to říká.

Koneckonců i Evropská centrální banka sama o sobě, řekněme, ne příliš šikovná centrální banka a nemá za sebou úplně tu nejlepší pověst.

A přesto i ona byla schopná letos výslovně upozornit na to, že akcie jsou podle všeho předražené, že tam existuje velké napětí a taky, že jsou korporátní dluhopisy hodně předražené a hodně riskantní.

A Evropská centrální banka upozorňuje na to, že jsou podceňována rizika, která plynou z geopolitiky, to znamená uzavření hormuského průplyvu a tak dál, a s makroekonomickými faktory.

Pak tady máme třeba britskou Bank of England.

Ta jde podobným směrem.

I ona v červenci zveřejnila report, zprávu, ve které upozorňuje, že akcie jsou přehřáté a že tady zůstává vysoké riziko korekce, to znamená vlastně poklesu akciových trhů.

Čili to už není jenom nějaká moje interpretace.

Sami centrální banky, coby tvůrci měnové politiky, říkají, že se jim vůbec nelíbí ta kumulace rizik, vysoké ceny akcií, vysoké výnosy, drahé dluhopisy.

A teď si představte situaci.

Akcie jsou drahé, dluhopisy jsou drahé a jsou drahé už dlouho.

A firmy, obecně technologické firmy, masivně investují a potřebují spoustu nového dlhu a kapitálu.

vlády.

V jejich případě se nedá říci, že investují. V jejich případech se dá říci, že vyhazují peníze daňových poplatníků, ale vyhazují jich čím dál tím víc a vydávají nové a nové dluhy.

Centrální banky už nejsou schopné zabezpečit nízké úrokové sazby, protože se nám komplikuje energetická situace. Hormuz navzdory tvrzením amerického prezidenta stále zůstává částečně uzavřený. Námořní doprava se komplikuje, ropa roste dneska už přes 90 dolarů za barel.

Současně k tomu rostou dlouhodobá rizika pro inflaci. Od států je vyžadováno, aby platily čím dál tím větší výnosy ze státních dluhopisů.

To jsme si v kostce popsali parametry dnešního ekonomického světového nastavení.

A tohle už je úplně jiná situace než takovéto klasické. Centrální banka zvýší úrokové sazby, ekonomika zpomalí, úrokové sazby zase klesnou, dluhopisy ochrání portfolio. Tohle standardní schéma, o kterých se píše v učebnicích, to by bylo krásné, ale dneska jsme v úplně diametrálně jiné situaci.

Tentokrát totiž může selhat ta dluhopisová část portfolia současně s tou akciovou částí portfolia. To je velmi důležité zjištění.

Státní dluhopisy spoustu let, desítky let byly vnímány jako nějaký přirozený protipól k akcím. Uvažovalo se tak, že pokud třeba inflace způsobí růst výnosů dluhopisů právě ve chvíli, kdy padají akcie, tak vlastně jedno vykompenzuje druhé. Buď máme výnosy z akcí a ztráty z dluhopisů, nebo přesně opačně, ale vždycky to jde proti sobě.

A přesně to teď vůbec nemusí platit, protože najednou tu máme přegřáté prakticky úplně všechny cenné papíry na trhu. Jak dluhové, tak majetkové, jak dluhopisy a všechno, co je od nich odvozeno, tak akcie a všechno, co je od nich odvozeno. Třeba všechna ETF.

Do toho nám ještě vstupuje AI. AI se může stát dokonce akcelerátorem celého toho problému. Ono by nebylo přesné říci, že AI akcie jsou přepálené, proto přijde krize. To by bylo takové moc primitivní tvrzení. Takhle to nefunguje.

Mnohem přesnější je říci, že ten boom AI vytvořil nadhodnocení akcií, investiční boom, dluhový boom a tohle všechno teď tady existuje společně. A tím vlastně tady máme několik souběžných rizik a když praskne jedno riziko, tak pravděpodobně popraskají i ta další rizika.

Všichni víme, že technologické společnosti masivně investují. Hodně se mluví o těch datových centrech a infrastruktuře. Velkou část těchto investic financují dluhem, jinak to nejde.

Jenomže tím se na trhu právě objevuje obrovská a den ode dne rostoucí nabídka korporátního dlouhu. Není to tak dlouho, co jsme na tomto místě mluvili o tom, že v České republice jak na běžícím páse bankrotují společnosti, které v minulosti emitovaly korporátní dluhopisy a že české korporátní dluhopisy začínají být velmi rizikové, ale úplně stejný mechanismus začíná platit i pro ty technologické světové společnosti. Jen s tím, že v jejich případě je to ještě mnohem riskantnější, protože v jejich případě jde o mnohem větší částky a mnohem větší nejistotu.

Mimochodem, třeba známý deník Financial Times právě tenhleten mechanismus označuje jeden z faktorů toho stávajícího globálního výprodeje dluhopisu.

Moment, já jsem řekla výprodej dluhopisu. Tohle slovo jsem vlastně dneska ještě nepoužila, ale zasvěcení už vědí, že pokud mluvíme o růstu výnosů dluhopisů, pak to v podstatě znamená propad jejich ceny.

U dluhopisů to funguje tak, že čím nižší je cena, tím vyšší je jejich výnos, protože čím levněji ten dluhopis koupíme, tak tím víc potom z něj dostaneme, tím větší procento z toho zpátky získáme. Takže pokles cen znamená růst výnosu a obráceně.

Jestliže tedy dneska dochází k růstu výnosů státních a korporátních dluhopisů, v podstatě tím dochází k jejich výprodeji.

A jsme u toho. Já jsem na počátku videa mluvila o tom, že dochází k masivnímu výprodeji určitých typů aktiv. A to je právě ono.

V tuhle chvíli ve světě probíhá gigantický výprodej státních dluhopisů.

A tady nám najednou vzniká zajímavá smyčka nebo začarovaný kruh. Drahé akcie znamenají, že existují vysoká očekávání od technologických akciových společností. Aby ta očekávání ty společnosti naplnily, tak musí provádět obrovské investice. K tomu ale potřebují peníze, aby ty investice mohly financovat. Proto musí jednotlivé firmy vydávat víc dluhopisů. Musí si brát víc dluhu.

Tím se na trh dostává větší nabídka dluhu. Jenomže čím větší nabídka dluhu, tím vyšší výnosy investoři požadují za tyto dluhopisy, tím roste úroková hladina. Ale jestliže tady máme vyšší úrokovou hladinu, tak je tady tlak na drahé akcie.

A už jsme se zacyklili a už se to celé roztáčí čím dál tím rychleji.

A tohle je mechanismus, který už je opravdu nebezpečný. Co by mě přimělo říci, že už opravdu se dá mluvit o nějaké finanční krizi. Všimněte si, že já jsem dosud mluvila velmi obezřetně o tom, že tady jsou jenom nějaká rizika. Vůbec jsem neřekla, že tohle je nějaká finanční krize, vůbec ne. Od toho jsme ještě hodně daleko, abychom ten mechanismus takhle mohli nazvat.

Teď se jenom naakumulovala mnoha rizika. Takže chybí nám ještě několik typických komponent, abychom mohli mluvit o příchodu finanční krize.

A teď se dostáváme právě k tomu, jak poznat, že už se něco děje, jak zpozornit a začít radši stahovat svoje peníze z podílových fondů, z penzijních fondů, z akcí, z dluhopisů, prostě odevšaď, protože jakmile už začne přicházet finanční krize, tak už je pozdě.

Takže kdy tedy zpozornit a kdy svoje peníze raději stáhnout do bezpečí, do hotovosti, do zlata, do nemovitostí, do čehokoliv, co je opravdu solidní a hmatatelné.

Tak především velmi rizikovým faktorem začne být, pokud začne docházet k prudkému, takzvanému rozšiřování kredit spredu.

Co to je? To je takový možná divně znějící výraz, ale rozšiřování kredit spredu znamená, že se zvětšuje rozdíl mezi úrokovým výnosem rizikového dluhopisu a výnosem nějakého bezpečnějšího, typicky státního dluhopisu.

Dám příklad. Jestliže pětiletý státní dluhopis má výnos třeba 4 % a pětiletý korporátní dluhopis má výnos třeba 5 %, pak je tam rozdíl 1 % bod. To je v pořádku. To nádherně odpovídá rozdílu mezi rizikem nějaké velké solidní společnosti a státu, který je ještě většinou solidnější než ta velká společnost.

Ale v okamžiku, kdy ten stát začne prodávat pětileté dluhopisy za 4 %, ale stejná společnost začne prodávat pětileté dluhopisy za 10 %, tak to už je špatně. Najednou se tady výrazně rozšíří ten rozdíl mezi něčím, co je považováno za více rizikové a mezi něčím, co je považováno za skoro bezrizikové.

Tak to je jeden faktor rozšiřování kredit spredu.

Druhý faktor, jak poznat, že byste měli jednat. Začne docházet k masivnímu nárůstu defaultů, neboli bankrotů. Vraťme se na začátek. Co jsem říkala o počtu německých firem, které během loňského roku skončily svoje podnikání?

Třetí ukazatel. Začnou se množit problémy významných bank nebo jiných finančních institucí.

Финансиональ институце то може бити трпба pojišťovna nebo nějaká leasingová agentura, investiční fond a tak dál.

Prostě takové ty velké firmy, které podnikají ve financích, začnou bankrotovat.

Za čtvrté začne docházet k nuceným prodejům aktiv.

Co to znamená? Znamená to, že třeba nějaká velká společnost investuje do nějakého projektu a najednou zjistí, že už ho nedokáže dál ufinancovat, tak začne honem rychle hledat kupce, aby ten projekt prodala třeba i pod cenou, třeba i se ztrátou, ale hlavně, aby se zbavila té povinnosti neustále něco financovat.

Další rizikový faktor: začne zamrzat mezibankovní trh.

To znamená, že banky si nechtějí mezi sebou půjčovat navzájem peníze.

Půjčování peněz mezi bankami, takzvané overnight úvěry, jsou naprosto běžným jevem. Banky to dělají v podstatě každodenně. Vyrovnávají tím svoji likviditu.

Funguje to tak, že jedna banka na vyžádání druhé bance přes noc přehodí pár milionů, desítek milionů i stovek milionů. Druhý den se to zase vrátí. Je to prostě jenom pro vyrovnání likvidity. Probíhá to každý den naprosto běžně.

V okamžiku, kdy některé banky začnou vyžadovat od ostatních bank, aby je úvěrovali mnohem více než obvykle a ty jiné banky přestanou být ochotny tyto úvěry poskytovat, tak to je velmi, ale velmi důležitý faktor ke zpozornění.

A to už je ten faktor, který bezprostředně předchází problému.

A úplně poslední faktor, který už v podstatě říká: „Už to začalo," tak to je, když dojde k prudkému nárůstu volatility na úvěrových trzích.

To znamená, že začne ze dne na den prudce kolísat třeba mezibankovní úroková sazba. Krátkodobá, třeba dvoudenní, třídenní, 14denní úroková sazba. Jeden den je taková, druhý den je jiná.

To výrazné rozkolísání, to už je vlastně poslední znak, že už něco přišlo, už se něco děje. Jenom to třeba ještě není jeden, dva dny pro klienty viditelné.

Takže jak jsem to teď já škálovala, tak to vlastně většinou bývá takový sled jednotlivých faktorů, které předznamenávají příchod nějakého problému, většinou v tomto pořadí nebo možná mírně promíchaném pořadí za sebou.

Takže ještě jednou si to shrňme:

Dojde k prudkému rozšíření kredit spredu, tedy rozdílu v úročení mezi bezpečnějšími a méně bezpečnými dluhopisy.

Dojde k výraznému nárůstu bankrotů. Dojde k problémům u některých bank nebo jiných finančních institucí.

Dojde k nuceným prodejům aktiv.

Začne zamrzat mezibankovní trh, kdy banky si nejsou ochotny půjčovat navzájem, nebo jenom za vysokou úrokovou sazbu. Dojde k prudkému nárůstu volatility na těch úvěrových trzích, zejména mezibankovních.

Žádná z věcí, které jsem jmenovala, až na jednu, v tuhle chvíli neplatí.

Ta jedna věc, která už platí, to je to rozšiřování kredit spredu.

Čili jeden z těchto varovných faktorů už je tady.

Ten současný stav by charakterizovala spíš jako, že tady máme vysoké riziko nějakého zvýšeného finančního stresu. Snažím se volit slova velmi obezřetně. Takhle by to asi řekl ekonom.

Ekonom nepostižený člověk by řekl: „Hrozí, že všechno spadne. Hrozí to víc než třeba před měsícem. Ale není to ještě jistota. Zdaleka ne. Vůbec ne.

Pozor: krize nikdy nepřichází ve chvíli, kdy všichni vidí problém.

Takže jestliže každý Venca a Franta v hospodě budou mluvit o tom, že si přečetli v novinách, že někde je nějaký problém, tak to ještě vůbec není známka toho, že přichází skutečně nějaký finanční problém.

Ten problém vzniká až ve chvíli, kdy trh zjistí, že něco, co až dosud považovala za bezpečné, tak bezpečné vlastně není.

A v tuhle chvíli tady máme dva adepty, u kterých by se to mohlo stát. Mohlo by se to stát u technologických akcí a mohlo by se to stát u nejrůznějších typů dluhopisů, nebo taky by se to mohlo stát u obojího současně ve stejnou chvíli.

Mně proto na té současné situaci nepřipadá nejvíc nebezpečné to, že jsou dluhopisy drahé, že rostou už 20 let jejich výnosy a 20 let klesají jejich ceny, že už překonali ty výnosy hranici 5 % a v některých případech i 6 %.

Mně připadá nebezpečné, že to všechno, o čem mluvíme, nastává současně a navíc drahé jsou akcie.

Drahé jsou dluhopisy v prostředí, kdy se neustále zhoršuje dluhová pozice vlád, kdy se zhoršuje dluhová pozice velkých korporací, kdy se zvyšují dluhová rizika, kdy čím dál tím víc lidí oceňuje akcie vysoko jenom ze setrvačnosti, kdy mnoho lidí vychází z předpokladu, že stále máme nízkou inflaci.

A vlastně ještě pořád máme nízké úrokové sazby a tomu odpovídají drahé akcie. To je vlastně fajn.

Jenomže dneska už tohle neplatí.

Dneska tady ta inflační rizika už jsou výrazně zvýšená.

Kdybych ze všeho měla vybrat takový jeden systémový signál, který bych nepodceňovala, tak je to právě souběh drahých akcí, drahých dluhopisů a rekordní potřeby financování korporací i vlád.

Ono totiž mnoho těch cen, které jsou dneska vysoké, tak jsou vlastně jenom pozůstatkem předchozí éry levných peněz, ale peníze už dneska levné nejsou.

A proto ty ceny jsou nesmyslné a proto by se jednoho dne mohl finanční trh právě probudit a mohl by si říci: „Ono to vlastně není tak bezpečné, jak jsme si doteď mysleli. Ty ceny, takhle vysoké ceny, jsou už jenom reliktem situace, která dávno neplatí."

No a teď se dostáváme už tady k části, která je určená pro „hero hero," protože jedna věc je identifikovat riziko. To jsme si teď právě identifikovali a řekli jsme si, jak to riziko rozeznat.

Ale možná ještě zajímavější je podívat se na to, co by se skutečně začalo dít na finančních trzích, pokud by se tento námi nastíněný scénář začal naplňovat.

Takže pojďme na to. Co by se stalo s akciemi? Kam by šly krátké a kam by šly dlouhodobé úrokové sazby? Co by udělal dolar? Co by udělalo zlato, co by udělalo euro?

A především podle čeho bychom poznali, že to není jenom nějaký krátkodobý výkyv, krátkodobá korekce, ale že se opravdu ta situace láme?

Řepněte na „Hero Hero."