J. BOBOŠÍKOVÁ: Kam vítr, tam názor... | I na verox.cz, bez reklam

Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda se v posledních letech stále častěji vyjadřuje kriticky k prezidentu Petru Pavlovi, k válce na Ukrajině i k české zahraniční politice. A teď se jeho jméno objevilo dokonce mezi možnými kandidáty na prezidenta. Pro část nespokojených voličů by mohl vypadat lákavě: zkušený politik, konzervativec, kritik současného prezidenta, člověk, který dnes dokáže mluvit i k publiku mimo politický mainstream. Jenže stačí otevřít jeho vlastní politický životopis.

Euro co nejrychleji, bez referenda. Americký radar – ano. Referendum – ne. Válka v Iráku – tu podporoval. Po ruském útoku na Ukrajinu sankce byly podle Svobody příliš měkké. Západ musí přitvrdit. A tak je na místě otázka: je Cyril Svoboda skutečnou politickou alternativou, nebo je především zkušeným politikem, který se velmi dobře umí přizpůsobit době a publiku?

Začněme Evropskou unií. Cyril Svoboda patřil k důležitým aktérům českého vstupu do Evropské unie. Jako náměstek ministra zahraničí měl na starosti otázky spojené se vstupem do EU a v roce 1998 vedl českou delegaci při jednáních s představiteli unie. Jeho evropské postoje byly dlouhodobě jednoznačné. Ještě v roce 2017 veřejně prosazoval vstup České republiky do eurozóny, nejlépe už zítra a bez referenda.

V roce 2003, kdy byl ministrem zahraničí, podporoval válku vedenou Spojenými státy v Iráku. A když se později vedl velký politický spor o americký radar v Brdech, Svoboda patřil k jeho silným zastáncům. Referendum odmítal.

Euro bez referenda, radar bez referenda, podpora války v Iráku. To není profil politika, který historicky stál proti hlavnímu euroatlantickému směru české zahraniční politiky. Právě naopak. A je to minulost, která se dostává do výrazného napětí s postoji části dnešních protestních voličů. Právě euro bez referenda, Irák, radar a silná evropská integrace patří k největším rozporům mezi svobodovou minulostí a publikem, které by v něm dnes mohlo vidět protiváhu Petra Pavla.

Politik samozřejmě může změnit názor. To není nic mimořádného. Jenže potom je fér vědět, který názor změnil, kdy a proč. Chce Cyril Svoboda stále euro bez referenda? Považuje stále podporu války v Iráku za správnou? Odmítl by znovu referendum o zásadním americkém vojenském projektu? A pokud si už nemyslí tyto věci, tak kdy a proč svůj postoj změnil? Protože právě tady vede hranice mezi politickým vývojem a politickým přizpůsobováním. A u Cyrila Svobody je tahle otázka obzvlášť zajímavá.

Podívejme se na Rusko. V roce 2015 Cyril Svoboda vystoupil v ruské státní televizi RT. V prosinci téhož roku se zúčastnil jejího výročního galavečera v moskevském hotelu Metropol. Fotografie ho zachycuje u jednoho stolu s Vladimírem Putinem, Michaelem Flynem a Jill Steinovou. V září 2023 a březnu 2024 poskytl rozhovory platformě Voice of Europe. Ta byla následně českou vládou zařazena na sankční seznam a BIS ji spojovala s proruskou vlivovou operací. Svoboda se hájil tím, že v době jeho rozhovorů Voice of Europe na sankčním seznamu nebyla. Peníze mu nikdo nenabízel a rozhovory poskytuje širokému spektru médií.

Jenže kdo by z toho chtěl udělat jednoduchý příběh o proruském Svobodovi, narazí. 24. února 2022, v den ruského útoku na Ukrajinu, Svoboda označil Rusko za agresora a tvrdil, že sankce jsou příliš měkké a západ musí přitvrdit. Jeho politická dráha se tedy do jednoduchých škatulek nevejde. Právě v posledních letech se stále častěji objevuje před publikem, které je k politice vůči Rusku a Ukrajině mnohem kritičtější.

To nedokazuje, že své názory mění účelově. Vyvolává to ale legitimní otázku: Co se změnilo? Svobodovy názory, politická situace nebo publikum? A možná právě tady najdeme jednu z nejvýraznějších vlastností politické kariéry Cyrila Svobody – schopnost přizpůsobit se. Přežil změny vlád, koalic, prezidentů, stranických poměrů i zahraničně politických nálad.

To může být zkušenost, může to být pragmatismus, může to být mimořádný politický instinkt. Ale u člověka, jehož jméno se začíná skloňovat v souvislosti s prezidentskou volbou, je legitimní položit si i nepříjemnější otázku: Kde končí pragmatismus a začíná politický konjunkturalismus?

Zajímavý je i Svobodův vztah k Německu. Jako ministr zahraničí podporoval česko-německý dialog a česko-německé diskusní fórum. V roce 2008 navštívil mnichovské sídlo Akerman Geminde a ve stejném roce obdržel vysoké německé státní vyznamenání za evropskou spolupráci a zlepšování česko-německých vztahů. Současně ale podporoval zachování Benešových dekretů a odmítal německé centrum pronásledování.

Ani tady jednoduchá nálepka nefunguje. A potom je tu ukázka ryzího politického vyjednávání. V lednu 2008 Svoboda veřejně navrhoval, aby KDU-ČSL podpořila Václava Klause při prezidentské volbě výměnou za církevní restituce.

Svobodův politický životopis tak není příběhem ideologa stojícího 30 let na jednom místě. Je to příběh politika, který se dokázal pohybovat v mimořádně rozdílných prostředích. Eurointegrační politik, zastánce amerického radaru, podporovatel války v Iráku, zastánce tvrdších sankcí, host RT a později Voice of Europe. Dnes kritik Petra Pavla, kterého poslouchá také část publika velmi vzdáleného postojům, jež Svoboda zastával jako vrcholný politik.

No a tak možná není nejzajímavější otázkou, jestli by Cyril Svoboda mohl kandidovat na prezidenta. Mohl. Zajímavější je, který Cyril Svoboda by kandidoval. Ten, který chtěl euro nejlépe okamžitě a bez referenda? Ten, který podporoval válku v Iráku? Ten, který prosazoval americký radar a odmítal referendum? Ten, který po ruské invazi žádal ještě tvrdší sankce? Nebo Cyril Svoboda, kterého dnes poslouchá i část lidí, kteří právě takovou politiku odmítají?

Politik má samozřejmě právo změnit názor. Prezidentský kandidát by ale měl umět říci, kdy, proč a v čem ho změnil. Jinak totiž zůstává podezření, že nemění názory. Mění se především politické akcenty podle doby a publika. A to je u člověka, který by chtěl nahradit teď na hradě, docela zásadní otázka. Protože schopnost přežít každou politickou konjunkturu může být mimořádná politická dovednost. U prezidenta bychom ale měli vědět hlavně to, co zůstane stejné, až se konjunktura změní. A velmi ohebného prezidenta na hradě máme právě teď.