EU se musí rozpadnout. Západ chtěl pohltit Rusko. Nejvíc mě děsí Merz | Petr Drulák | Rádio TO #9

Vážení posluchači, vítám vás v rádiu To v pořadu rozhlas bezdrátu. Když se dnes člověk podívá kolem sebe, stále obtížněji se zbavuje pocitu, že svět, na který jsme byli zvyklí, mizí před očima a že mír, který jsme v Evropě považovali téměř za samozřejmost, samozřejmostí rozhodně není. O tom, co se se světem děje a kam nás současný vývoj může zavést, budu hovořit s politologem, profesorem Petrem Drulákem, předsedou spolku Svatopluk. Vítejte opět v rádiu To. >> Děkuji za pozvání. Dobrý den. >> Od moderátorského mikrofonu zdraví Václav Musílek. [hudba] [hudba] [hudba] Tak ještě jednou. Co se to se světem děje? >> [smích] >> No to to je taková dost široká otázka. >> Chápu. Ano. [frknutí] Tak dodám, jsme svědky obyčejného střídání historických epoch nebo se před našima očima skutečně neodvratně rozpadá světový řád, který vznikl po druhé světové válce a později po konci studené války? >> No tak určitě. Já bych řekl, vy jste řekl jako obyčejné střídání epoch. Ono když se podíváte do historie, tak střídání epoch, to jsou věci, které mohou být doprovázeny naprosto strašlivými konflikty. A >> to rozhodně >> já bych určitě určitě to není jenom tak, že by končil ten řád, kterj byl po druhé světové válce. Ta historická změna je mnohem, mnohem hlubší >> až od Westfalského míu. >> Je to ten westfalský. Je to určitě ten westwalský, protože my vlastně jako Evropa od té druhé poloviny 17. století jsme si začali jsme vlastně začali ovládat ten svět. My jsme vytvořili jakoby evropský svět nebo řekněme svět podle evropského vzoru. Naše instituce, naše právo jsme tam vyváželi hodně tak jako řekl bych nerovnoměrně. To za to právo platilo pro nás Evropany, pro ty ostatní méně. E docházelo tam k velkým jako problémům, zotročování. E a ale také jsme možná udělali i něco pozitivního pro ten svět. To by se taky to asi nemusíme zastírat úplně. Ale v této chvíli, řekl bych, tato epocha eurocentrického světa skončí. Ona už skončila první světovou válku, ale převzali to Američani. A Američani z tohodle hlediska přece jenom nějaké to evropské dědictví mají. Jsou takovým, že jo, výhonkem Evropy. Dneska končí euroatlantický svět. Dneska končí ten svět, kdy euroatlantická civilizace vládla světu. A to je to, co se skrývá pod tím pojmem multipolarita, že tady bude několik pólů, z nichž většina nebude evropská ani americká a bude si vytvářet svoje vlastní světové uspořádání, svoje vlastní pravidla hry. Jestli u toho Evropa bude vůbec, není zřejmé. Američaně u toho budou Američané u toho budou určitě. Evropa ne u toho ani být nemusí. >> A kde vidíte ty další póly? Samozřejmě Čína, >> Čína, Indie, ty jsou podle mě jasný. Rusko >> a Rusko. Uvidíme, jo, uvidíme, jakým způsobem Rusko, jak se bude dál vyvíjet, protože Rusko myslím potvrdilo, že je vojenskou velmocí. Eh, jeho ekonomika je nesmírně odolná. To to myslím si, že ukázaly všechny ty sankce, že má nesmírně odolnou ekonomiku, ale velikost zas té ekonomiky není zas tak příliš veliká. To znamená, je to ekonomika, která samozřejmě sankcemi se neporazí, protože je to ekonomika víceméně kontinentální. Oni má, ona má k dispozici zdroje kontinentů a má dost spojenců, kteří také té ekonomice pomůžou, když přijde na akorát. jestli je to ekonomika, kterou může mít světová velmoc, to bych tím bych si zatím nebyl úplně jist, ale v nejbližších desetiletích určitě Rusko globální roli hrát bude. Jestli na v roce 2000, když se podíváme na ten rok 2050, že jo, to už vlastně ani není tak daleko od nás, nějaké čtvrt století, tak Rusko jedním z těch polů bude. Jestli bude jedním z těch polů v roce, tak na to bych si nutně ani nesázel. Eh, i není takový rozpad vlastně svým způsobem přirozený. Něco jako v přírodě. Svítí slunce, potom bouřka, >> eh, civilizace, světové řády mají svůj vznik, vrchol, úpadek. Klasickým případem je římská říše. Eh, vlastně se tomu nedá zabránit. Asi >> já myslím, že todle je, řekl bych, takový základní předpoklad. Je to víceméně nevyhnutelný proces. Jo, si pamatuju taková slavná francouzská učebnice mezinárodních vztahů a ta se jmenuje Tutampir Perira. To znamená každý každá říše jednou zanikne. A to je vlastně taková banalita, jo, vždycky to platí. A e zase myslím, že s tím bysme jako neměli tu debatu ukončit, protože ono taky závisí za jakých okolností. >> My jsme sotva začali. >> My jsme začali. To znamená, za jakých okolností zanikne. Vy můžete zaniknout jako v takových brutálních, řekněme, podmínkách, kdy po vás nezbyde ani stopa. No a nebo je tak ten zánik pozvolný, víceméně nějakým způsobem snesitelný pro ty příslušníky. To bysme si přáli. A pak se dokonce může i stát, že i po zániku té říše ona vyvíjí obrovský kulturní vliv. Vy jste zmínil římské impérium. Tak vemte si, na západě to římské impérium zaniklo někdy v pát století. Na východe, na východě o něco později, ale Evropa používala latinu jako důležitý jazyk komunikace ještě v 19. století. Jo, aspoň >> tak já jsem vzděláním právníka. Římské právo je pořád Bible pro nás. co se týče římského práva, to je vlastně ten obrovský odkaz, z kterýho pořád žijeme. Takže e taky záleží, co se co se jakým způsobem ten zánik, ale to řekl bych, že v tom todle není úplně todle na nás už tolik nezáleží. To záleží na těch dalších, na nás. My můžeme ovlivnit ty okolnosti, jestli skutečně zanikneme rychle, brutálně, nebo jestli dokážeme s těmi nastupujícími velmocemi eh nastavit takové vztahy, které nám dovolí prostě řekněme důstojně důstojně přežívat a transformovat se do něčeho jiného. Jo, vemte si, když zase třeba podíváte, když jste mluvil o těch impériích, tak za na přelomu 19. 20. století zaněklo čínský impérium. Jo, zaniklo čínský impérium a pro tu Čínu skutečně od druhé poloviny 19. století nastává takové období vlastně pohrom, jo. To znamená začíná někdy v té polovině 19. století opiomivými válkami. A když se tak díváte na ty pohromy, no, tak eh často přišli zvenku, pak měli pohromy, které se třeba přivodily sami, jo, v těch 50. 60. letech. No a kulturní revoluce velký skokpřed a pak od 70 let najednou obrovský vzestup. Kdyby se někdo prostě podíval na tu Čínu, že jo, v době kulturní revoluce, tak bych si řekl:„No, tady je to ztracený." No a pak krátce několik let potom přichází Tankia Ping s úplně novou politikou >> a pak během půl století to není pochyb, že Čína je globální velmoc a jenom je teda otázka, jak s ní vycházet, jak se s ní dohodnout. Takže já bych to zas neviděl z hlediska našeho tak úplně fatalisticky, protože eh řekl bych na co si můžeme vsadit, je, že tohleto institucionální uspořádání, který tady máme, zanikne a zaniká. A já k tomu dodávám, podpořme to, zatleskejme tomu. To není uspořádání, který v podstat uspořádání, který se zpronevěřilo i evropským hodnotám. to, co si dneska říká liberální demokracie, to, co si dneska říká evropská integrace, naprosto se zpronevěřili a čím dříve zaniknou, tím lépe. Ale neznamená to samozřejmě zánik Evropy, neznamená to zánik našich národů, ale bude to možná znamenat nějakou tu cestu po poušti, která může trvat jako v případě Číny desetiletí nebo století v případě třeba zániku těch islámských říší, jo? Tak tam to jsou tisíciletí téměř, ale pak přijde v určité chvíli okamžik, kdy zase se ta dějná úloha, to dějné kyvadlo vrátí. No, >> eh, vy jste to zmínil. Západní civilizace po staletí stavěla na určitých základních hodnotách lidské důstojnosti, osobní svobodě, svobodě myšlení, právu, rodině, kulturní kontinuitě. Proč právě západ začal některé tyto vlastní základy tak intenzivně devalvovat, ničit? >> No, já bych řekl, že to je asi nevyhnutelný, ne? Když se podíváte právě na ty různý impéria, eh, to znamená ten zánik toho římskýho impéria, taky prostě v určitý chvíli se tam začnou objevovat takový fenomény, že eh, tak e nejsou vynucený, nejsou vynucený prostě z vnějšku, jo, nejsou vynucený z vnějšku, ale to impérium začnou rozkládat. Když se podíváte na Čínu 19. století, tak říkáte si, žádná škoda toho impéria, žádná škoda toho, že spadlo. Eh, myslím si, že to je nějak nevyhnutelný, jo. Nemám na to nějakou úplně jednoduchou odpověď, ale patří to asi k lidský přirozenosti, že v určitý chvíli prostě, když se vám vede nějak celkem dobře, všechno se daří a ani nemáte třeba vnější nepřátele, tak si to [smích] začnete ničit sami. Vemte si pro mě tohle jako dokonalej příklad je první světová válka, jo? Vemte si, jaká byla situace na přelomu 19. 20. století. Ta Evropa skutečně tomu světu vládla a já to nějak jako neheroizuju. Já si myslím, že to, že jsme vládli světu, vlastně nebylo úplně správný. Udělali jsme tam spoustu špatnejch věcí. Ale když se na to podíváme z mocenskýho hlediska, tak jako ti evropští imperialisté mohli bejt spokojeni sami se sebou. No a oni místo toho teda, aby jako se teda dohodli, jak ten svět spravovat, tak se do sebe pustili a to takovým způsobem, že už se z toho nezotavili, že už se z toho nedostali. Takže asi to nějak patří k věci. >> Ti iniciátoři na to hodně doplatili nakonec. >> No tak to dopad. No oni na to nakonec doplatili úplně všichni jako i to britský impérium jako jo, protože on to byl proces, to byla první světová válka, ta druhá světová válka to to se nedá oddělovat. Jo, tam bylo taký velký 20iletý příměká historie 20 let není nic. >> Takže to právě. Takže to i to britský impérium, který jakoby vlastně vzešlo vítězně z tý první. Jo, tak jako ta druhá už to smetla. No, >> hostem rádia to je profesor Petr Drulák, mimo jiné bývalý první náměstek ministra zahraničí či velvyslanec České republiky ve Francii a v současné době předseda spolku Svatopluk. neprožíváme vlastně takový zvláštní paradox, protože technologicky je západ stále jako zřejmě nejvyspělejší, zejména naše generace nejvyspělejší v dějinách. Máme nepředstavitelné množství informací a přesto se zdá, že nejsme schopni vyřešit ani základní otázku, eh jak spolu žít, abychom se navzájem, když ne, zabíjeli, tak potírali. Víte, ono s tou vyspělosti je to podle mě složitější, protože určitě najdete nějaký technologický, že jo, ukazatele na jejich základě budete moct říct, že jsme vyspělejší než ti, kteří tu byli před náma. Ale pak jsou tu takoví něk takový docela znepokojivý jako ukazatelé, který jsou i objektivně měřitelný. například se a nepřeceňuju třeba já třeba nepřeceňuju měření IQ, jo, protože mi přijde, že to je je to trochu takový technokratický, ale eh ukazuje se teda, že nějak klesá v těch posledních desetiletích. A když se teda na to podíváme z hlediska školství, to znamená takových těch základních znalostí školních jako dovednosti číst, psát, počítat, tak dokonce na to máme technokratický testy, jo, který dělá OECD, myslím, se tomu říká pizzaňák. tady těm textu test textům a zase se prostě ukazuje, že neustále klesá ta úroveň, další to klesání a další takový moment úpadkový, bych řekl, je souvisí s demografií, jo, to, že vlastně ty nejvyspělejší společnosti se dostávají do situace, kdy ti mladí lidé nemohou, nechtějí mít děti a to jako vůbec, to radikálně, ne, že chtějí mít menší rodiny, to to je vlastně důsledek nějaké modernizace a průmyslové revoluce, že se jde o těch dětí od těch rodin, kde bylo 10 dětí do rodin, kde jsou třeba jedna, dva, tři děti. Jo, to bylo to v podstatě zažili už naši rodiče, že jo, možná prarodiče tady tenhleten přesun. Ale když se teďkon díváme, že jo, na tu generaci naší a našich dětí, tak najednou zjišťujeme, že v těch nejvyspělejších společnostech je prostě vůbec problém u těch lidí navázat nějaký vztah, založit tu rodinu a ještě teda, když už tohle se jim všechno podaří, když se tedy jako spolu snesou, tak ještě aby měli děti, tak to jsou zase věci, které jsou takové, které mě varují předtím, že bych říkal, že žijeme v nějakých jako lepších podmínkách, než předtím, protože přece k takovému lidskému údělů a tam bych řekl, že to je asi univerzální, jakkoliv jsem skeptický vůči jakýmkoliv univerzalitám, tak asi je univerzální prostě mít děti, protože v okamžiku, kdy tahleta věc přestane fungovat, tak lidstvo mizí, ne? >> Ano, [smích] to to nepochybně. Eh, vraťme se ještě k té změně světového řádu. jak do něj zapadá současná válka na Ukrajině. >> Ano. No tak to je smutná kapitola. Je to smutné tím, že se to vlastně odehrává v našem vlastně širším sousedství. E souvisí to trochu s tím přechodem k multipolaritě. Víte, ona je vlastně těžko pochopitelná z nějakého racionálního hlediska, protože když bysme se teda na to dívali z hlediska západu nějak racionálně na tu multipolaritu, jo, to znamená ti lidé, kteří mají v rukách osudy západních národů, tak oni nejsou hloupí. Často jsou i vystudovaný a pokud ti prezidenti nejsou vystudovaní, tak mají kolem sebe poradce, kteří chodili na nějakou tu školu, tak vědí, že ty civilizace většinou zanikají. a že i ta Evropa je a Amerika je tím trochu postižená a a i když budou optimističtí a řeknou: "My nezanikáme, budeme great again", jako říkají Američané, fajn, ale i oni musí připustit, že už nebudou sami, že prostě tam budou vedle nich někdo jiný, tak si tak nějak asi se rozhlídnou, ne? A budou hledat spojence, kdo další. No a co teda oni vlastně na té Ukrajině začali dělat? Jo, oni v podstatě měli jakoby dvě možnosti asi, když se na to díváme z toho hlediska. Jedna možnost by bylo říct si, dobře, to Rusko by mohlo bejt vlastně spojenec. To Rusko by mohlo bejt spojenec ve světě, který nebude už evropský a nebude ani křesťanský, prostě bude jinak založen, jo. To znamená, budou tam samozřejmě bude Číňani, Indové, Arabové, řada dalších bude hrát mnohem větší roli, než hráli. A pak mohli by si říct, tak možná, že s tím Ruskem jsme si třeba trochu blíž a mohli bysme jako nějak něco zkoušet. Tak to by byla jedna možnost, kterou já bych považoval za racionální. To by byl, ale to ten západ neudělal. Ten západ šel takovou a možná jeemu to, možná je to nevyhnutelný, možná takhle ti lidé uvažujou. říct, řekl jsi, my si z toho kontinentu zabereme co nejvíc a nakonec to Rusko pohltíme. Jo, myslím si, že todle je vlastně ta logika, která stála za válkou na Ukrajině. Prostě je to jednak ta expanze a jednak taková ta nabubřelost, západní nabubřelost očekávající, že to, že to Rusko není demokratické nebo řekněme není demokratické podle našich pravidel, to je přesnější výraz. Tak proto je odsouzeno vlastně k zániku, že ten režim prostě nemůže vydržet. A tak si řekli, my teďkon začneme to ukrajovat a na tu multipolaritu budeme připraveni tím, že vytvoříme jakési kontinentální impérium. To znamená, zabereme tu Ukrajinu, ten Putin, no tak buď to dovolí, nebo to nedovolí. A když to nedovolí, tak se pustí do do s náma do bitvy, kterou nemůže přežít. Rozpadne se to a my si zabereme i kus Ruska. Jo, takže oni do toho šli s touhletou logikou. A mně todle přijde vlastně naprosto šílený, ale bohužel zdá se, že udělali tuhletu volbu. No a to Rusko řeklo, ne. To Rusko řeklo, my si tohle nenecháme líbit. Nejenom, že nechceme, abyste nás rozporcovali, ale my nechceme ani, abyste se k tomu přiblížili. Takže už prostě na tu na to vlastně na to postupné vtahování Ukrajiny do té západní zóny vlivů reagovalo brutálně. No, já říkám od začátku, porušili mezinárodní právo, byla to brutální reakce, ale já vím, proč to udělali. No, na druhou stranu, dalo by se pochopit, že eh západ nebo Amerika takhle uvažovala, ale z dnešní situace je zřejmé, že se to nepodařilo. >> To je pravda, >> že ta situace je úplně jiná, mnohem nevýhodnější, než byla >> v roce. >> To je pravda. nebo i v roce 2008, kdy poprvé se začalo uvažovat vážně na setkání na to v Bukurešti, že by teda Ukrajina mohla vstoupit do NATO. >> Přesně tak. Ale víte, jak je to v politice s tím přiznáváním chyb a také s tím, víte, tam a teďkon nemluvím jenom o nějaký takový, řekněme osobní, jak to říct, no, takový jako, že si ten člověk nechce připustit tu chybu. Tam jde o to, že vy na tý chybě vystavíte politiku a že vy i když [smích] už nejste o tom přesvědčený, tak ten vlak jede a vy nestačí říct, já jsem to splet, je to nějak jinak. Vy, abyste ten vlak vychýlili, tak musíte udělat mnohem, mnohem víc. A na to oni už teďko nemají. Jo, v tom bych řekl, je problém té ukrajinské války, že oni prostě rozjeli něco, o čemž zase já si myslím, to nejsou jako hloupí lidi, takže oni musí vědět, že to prostě jede špatně, že to jede špatně pro Ukrajinu, že to jede špatně pro tu Evropu, ale nedokážou prostě hodit tu výhybku. To je to je děsivý, jo. Pro mě je právě vlastně nejděsivější postava z tý z toho evropskýho panoptika je př vlastně Friedrich Merz. Jo, protože on měl šanci. On prostě on přišel jako nový člověk. On mu říct, podívejte se, co jste tady. Já jsem tady nebyl. Já byl v byzny. Vím, co to dělám s byznysem a vy děláte nesmysly a Německo bude dělat něco úplně jinýho. On tohle všechno moh udělat. Podobně jako Trump, že jo. Trump taky. >> Jem udělal pravý opak. >> On udělal úplnej opak. On dokonce vlastně šel v tý podpoře tohodle ztraceného zničujícího projektu mnohem dál než Olaf Scholz, protože u toho Olafa Scholce jste viděli, že se mu to nelíbí, že v podstatě nechce, nechce ty sankce, chtěl by držet Nordstream. No a vždycky, když mu to bouchne a ty sankce jsou, tak jenom tak pokej hlava a řekne si, já vlastně nemůžu nic dělat. A teď přichází tahle kreatura, která prostě do toho jde naplno. Tomudle já nerozumím. Jo, takže já mám obrovský výhody výhrady třeba k Trumpovi. Myslím si, že vlastně dost škodí světu, ale chápu tu jeho základní motivace dělat věci jinak. Udělat ten obrat. Jo, tomu rozumím a myslím si, že vlastně v tomhle ten jeho určitej instinkt je i správnej. A ten nemluvím o tom, jak spustil válku s Iríránem, to je katastrofa. Ale k tý Ukrajině třeba tam má naprosto správný vidění světa a taky by si mohl říct, já sám jsem tu válku pomáhal spouštět. A bude to pravda. Ono, on too, ale víte, on to občas i řekne. On říká, já jsem pomáhal Zelenskému víc než jo Biden. Jo, on se takhle občas pochlubí. Jo, ale to je jedno, to je jedno. Ale každopádně on byl schopen udělat obrátku. Merc, ne? A todlec je dneska obraz tý evropský elity, která prostě není schopná žádných, řekl bych, sebezovných kroků. Tože proto je proto mě vlastně dnešní Evropa neskutečně děsí. Nic mě neděsí tak jako dnešní Evropa. Nebojím se ani tak prostě nějakých islámských extrémistů, migrace, eh nějakýho šílence v Rusku, čínský hrozby. Nič se nebojím tak jako to, co dneska představuje dnešní Evropa, jako lidi jako Merc, Macron a nebo samozřejmě ta děsivá, opravdu děsivá Ursula, Ursula Lajenová. To jste asi na jedné lodi s exprezidentem Klausem, který nedávno v jednom rozhovoru řekl, že se poprvé ve svém dospělém životě bojí války. Ano. Tak já myslím, že v těch otázkách geopolitických asi s panem prezidentem nemáme nějaký větší větší spory. A víte to, víte, tam je vlastně děsivý, že tito lidé, kteří spáchali tak strašný chyby, kteří ukázali, že dokážou ignorovat, úspěšně ignorovat jakoukoliv realitu, dneska trivializují tu válku. říkal:„No tak do toho roku 2030 už musíme být připravený, protože ta válka s Ruskem přijde." Jako co oni si představujou? Já já nevím, jak si představuju, že ta válka bude probíhat, jo, s těmi ruskými jako s těmi ruskými kontinentálními střelami a s naší vlastně neschopností, ani to s naší neschopností to Rusko porazit na tý Ukrajině, když už jsme u toho, jo, protože my vedeme válku s Ruskem na Ukrajině a nevedeme ji vlně nějak zvlášť teda úspěšně, když už jsme u toho. A oni teda říkají, že potom co jsme teda předvedli na tý Ukrajině, že si to rozdáme s Ruskem napřímo. To je děsivý. Ekonomickým vítězem každého konfliktu je zbrojní průmysl. Existují podle vás i další skupiny, když odhlédneme od politiků, kterým dlouhodobé pokračování konfliktu vyhovuje, eh protože jejich zájem vůbec není totožný se zájmem lidí, ať už na Ukrajině, Rusku nebo i v celé Evropě, >> tak určitě jsou. Zbrojáři jsou jako ty mají dneska bonanzu, že jo, ty ty kvetou a jako těch skupin, které z toho mohou profitovat různými způsoby, je samozřejmě hodně, ale jako která mě zase napadá, nejvíc jsou ti stoupenci toho evropského superstátu, protože ti vlastně dneska argumentují, že abychom právě byli silní vůči té ruské hrozbě, abychom byli silní i vůči tomu vlastně nespolehlivému, že jo, americkému spojenci, tak musíme vytvořit to evropské impérium a těch lidí je docela dost. Jo, to jsou přesně zase to je přesně ta skupina těch Merců, Macronů a té té Lionové Lionové. A zase když se na to podíváme z hlediska té perspektivy, tak je to naprosto absurdní. Prostě oni všechno, o čem rozhodovali, rozhodovali špatně. Oni ve všem podstatném se mýlili a dneska teda chtějí, abychom po všech jejich omylech jim dali důvěru, že nás teda jako povedou k nějakému velkému evropskému sjednocení, které bude ku prospěch u nás všech. A jako pro mě je todle velmi bolestivý, protože já jsem byl vlastně vždycky stoupenec silné Evropy. Já jsem byl proto, aby se Evropa hlouběji integrovala. >> To je pravda. Četl jsi některé starší vaše práce. Ano. A to ale pak jsem v podstatě poznal, co je to za lidi, jakým způsobem oni uvažujou o světě a myšlenka, že tito lidé by měli nějakým způsobem o nás rozhodovat, je naprosto děsivá. A samozřejmě každej, kdo pozná zevnitř to soukromý, to soukolí Bruselu, tak si tole musí dvakrát rozmyslet. No, tak oni jsou takové dva efekty u lidí, kteří poznají Brusel zevnitř. Část má takovou oportunistickou reakci, která si řekne, když to tady teďkom všechno znám, tak už vím, kde je to dobrý místo, kam bych se mohl nechat jako zašít. To nebyla moje reakce, protože moje reakce byla teďkon, když to znám, tak vím, že to je hrozba. Musím proti tomu něco dělat. >> Eh, mluvil jste o multipolaritě s tím, že ten pilíř po budoucnosti určitě podle vás nebude Evropa, nebo respektive Evropa je kontinent, Evropská unie, řekněme. >> Rozhodně ne. Jak vidíte její další vývoj? >> No to je právě, víte, já jsem možná jsem nemístný optimista, domnívám se, že Evropská unie se musí rozpadnout. Myslím si, že se musí rozpadnout právě na tom střetu, na tom střetu té elity, která, jak jsem říkal, ve všem se mýlí a chtějí a po těch svých omylech po nás chtějí další pravomoce. a lidí, kteří říkají dost, jo, lidí, kteří říkají dost a jejich motivy můžou být nejrůznější, jo, ale shodují se na tom, že prostě takhle to dál pokračovat nemůže. Takže ať už je to AFD v Německu, LP Nová ve Francii, eh v řadě dalších v řadě dalších evropských zemích jsou tyto síly, rostou síly. Asi se bude odehrávat teďkon epický střed mezi těmi bruselskými elitami, které se budou, které budou vlastně ničit, útočit na demokracii, útočit na ten demokratický systém, aby se tyto síly demokraticky nemohly dostat, nemohly dostat k moci. Domnívám se, že to bude ztracená bitva, ale pokud tu demokracii skutečně budou ochromovat a pokud pokud budou pokud prostě udělá pokud udělají všechno proto, aby ty síly se nemohly dostat demokratickou cestou k moci, tak samozřejmě si říkají o občanskou válku. >> Vážení posluchači, tolik pro dnešek s naším hostem, profesorem Petrem Drulákem. Protože geopolitických a vůbec s mezinárodní politikou souvisejících témat máme ještě mnoho. Mohu už teď prozradit, že s Petrem Drulákem se brzy potkáme v rádiu To znovu a budeme se bavit třeba o tom, jak snadno se teď vyslovuje slovo válka a jaké následky to může mít. Pro tuto chvíli děkuji Petru Drulákovi za návštěvu ve studiu rádia To >> děkuji. Na shledanou. >> Od mikrofonu se loučí Václav Musílek a přeje všem příjemný a úspěšný den. >> [hudba] [hudba] [hudba]