MAINSTREAMOVÝ DETOX

14:18

ÚTERÝ 17.LISTOPADU17.LISTOPAD 2026

Doc.JUDr. Zdeněk Koudelka PH.D. - O moravské národnosti

Petr Bureš TV

Doc.JUDr. Zdeněk Koudelka PH.D. - O moravské národnosti

Přepis videa

Zobrazit / skrýt přepis

Dobrý den. Děkuji za uvítání, děkuji za slovo. >> Radši máte taky. >> Tak podívám se na to téma trošku ze šířky. Asi máme víc času. Jak vlastně ten vývoj e v historii, moravský národ, moravský jazyk, jak probíhal. V zásadě ve středověku byla ta otázka příslušnosti k zemí určující bez ohledu eh na jazyk. To znamená, že obyvatelé žijící na Moravě se označovali jako Moravané s tím, že ti německy mluvící vnímali, že jejich jazyk je němčina. Zatímco ti slovansky mluvící se označovali, že jejich jazyk je moravština, to v zásadě platilo až do první poloviny 19. století. A já si dovolím tady odcitovat takovou krásnou větu, kdy básník slovenský Josef Miloslav Urban v roce 1839 putoval po Moravě, tak se eh na tyto věci ptal, byl to tedy Slovák, zajímalo ho ten rozdíl Moravanství, češtví a právě v jedné brněnské hospodě, jmenoval se Bílý kříž, tak eh tam mu Hospinský řekl Mladý pane, já neumím ani slovensky, ani česky, ale [odkašlání] jen moravsky. Jo. [smích] A opakuje potom další případy, kdy při své cestě vlastně konstatoval, že ti lidé i ten jazyk svůj vnímali jako moravštinu. Ono se to potom projevilo v tom 19. století, že když byla zřizována eh, řekli bychom dneska česká nebo slovanská gymnázia, tak eh v Praze, pokud se obnovily ty názvy těch historických gymnázií, často se obnovily, tak se hovoří o českých gymnáziích, české reálce a tak dále. Na Moravě se ty gymnázia ve slovanském jazyku označovaly jako Slovanská, nikoliv jako česká. Jo, byl to určitý nějaký kompromis mezi tím, že se nevědělo, jestli dobře označovat jako česká nebo moravská. No, tak to slovanství bylo vnímáno, že tam, že že prostě určitým kompromisem. Takže třeba z Brně v Králově Poli, jedno z prvních gymnázií, které mělo ten slovanský vyučovací jazyk, se jmenuje Slovanské gymnázium. Dneska v Brně Králové poli. Tehdy Královo pole bylo samostatné. Takže, takže i to je třeba ten rozdíl, který právě vznikal z toho 19. století a udržoval se velmi dlouhou dobu, když bylo zavedeno sčítání lidů za Rakouska Uherska, tak v té rakouské části, ne v Uherské, ale v té rakouské části, tak eh přihlášení k ti ten, kdo se hlásil k české, moravské, tam se nezjišťovala národnost, ale takzvaný obcovací jazyk. Takže ten, kdo se hlásil, že mluví česky, moravský nebo slovensky, tak byl zařazen do jedné kategorie, ale byla tam český lomeno moravský. Přímo na tom formuláři to takhle bylo přečištěno nebo slovensky. Takže takže tam se to dávalo dohromady, ale vnímalo se, že vlastně to moravanství je na stejné úrovni jako to těžství. V uh Uhrské části monarchie to neplatilo, protože Uherský stát měl zájem na to, aby ti Slováci se neidentifikovali nějak příbuzensky eh k té k těm českým zemím, protože oni to vnímali jako případné ohrožení státnosti e zemi koruny koruny svatošěpánské. No nicméně od té druhé polonii 19. 19. století spíše začíná začíná eh se ta elita česká slovanská na Moravě identifikovat jako příslušníci českého národa. přijali ten český národní program v zásadě také často proto, že že buď třeba studovali v Praze, takže tam jakoby přijali a nejenom na vysokých školách, ale třeba si na různých pedagogických institutech, tak stávali se učiteli, pak se vrátili na tu Moravu, kde učili a vykládali tedy to slovanství v rámci té české české orientace, takže se více prosazovala ta česká eh vnímání toho slovanského obyvatelstva na Moravě jako čežství. Koneckonců i Alojs Pražák, což byl významný moravský politik, který se stal i ministrem ve vládě rakouské za Františka Josefa, tak zprvu ještě v roce 1848 odmítl, když byl poslancem Moravského zemského sněmu, odmítl to spojení s Čechy v jeden útvar. Eh, na druhou stranu potom v pozdějším pozdějších letech už jako předseda vlastně národní strany na Moravě, tak také inklinoval k tomu, že už se prezentoval jako česky, ovšem s tím, že zdůrazňoval, že Morava nejsou Čechy. Jo, to se tehdy považovalo za něco samozřejmého, jo, tomu se vůbec nediskutovalo, že Morava nejsou Čechy a že i když bude určitá národní jednota mezi tím slovanským mluvícím obyvatelstvem v Čechách a na Moravě, tak je jasné, že ty instituce zemské jsou prostě dvojí, že země Morava a země Čechy nejsou totéž. Paradoxně to moravanství potom trošku obnovil československý stát, samozřejmě účelově, kdy v roce vlastně 1908 18 vzniklo Československo s tou teorií československého národa, aby ten národ měl většinu v tom novém státě, kam zahrnul jak Čechy, Moravany, Slováky. Nicméně hranice s Německem se v konečné etapě ustály až v roce 1920 po první světové válce. Eh, to byl systém těch smlouv a [povzdech] v Československu bylo přiděleno území vlastně severního Pavska, Lučínsko. A jeden z těch argumentů, který byl, tak byl ten, že na Hlučínsku žijí Moravci. Oni si j říkali Moravci nebo Moravané. A tehdy Československo, když se mu to hodilo, ten beneš, který jinak Moravu neprožíval v žádném případě, tak když se mu to hodilo pro rozšíření území toho státu, tak naj říká, ale ti Moravci jsou a to to nejsou Němci. tudíž pokud má být zachována zachováno právo na sebeurčení, tak oni by měli připadnout Československu, protože to území nepatřilo Rakousku, jo, to bylo část území, které patřilo přímo Prusku, kterou už Marie Terézie prohrála v těch slezských vákách 1742 a a později, takže patřilo do Pruska, tím pádem i do německé říše. nepatřil k Rakousku. Nicméně tehdy vlastně se ti Moraváci hodili a Beneš zahrhnul do toho československého národa, ale to zdůrazňoval to jeho to jejich moravanství nebo moravství. A nakonec došlo k tomu, že tedy že tedy eh Československu bylo vyhověno a to území bylo přiděleno k Československu. To pak také vedlo k tomu, že Beneš za 20 let nemohl tvrdit úplně něco jiného. Takže na tomto území neproběhl odsum, protože nebo proběhl velmi omezeně, velmi omezeně, protože nemůžete v roce 1920 těm vítězným mocnostem tvrdit, no ale ti Moravci to jsou jako příslušní československého národa a za nějakých 20 25 let tvrdit, no a oni jsou to Němci, tak patří do odsunu. do mnoho politiků, kteří si pamatovali Beneše, co tvrdil po první světové válce, tak by mu to asi připomněli. Takže Československo tehdy zaujalo vlastně eh politiku takovou, že je nepovažovalo za Němce a nemuseli do odsunu, protože když přišel Mnichov, tak to území bylo ihned připojeno k říši v roce 38. nebylo součástí té sudecké župy, stalo se součástí příjmu té provincie [odkašlání] Slesko. Takže Němci, tyto obyvatelé považovali za eh Němce, [povzdech] eh sloužili v německé armádě, museli narukovat a tak dále, což potom vedlo, že třeba po druhé světové válce zase, když zůstali u nás, tak měli nárok na německé vojenské důchody. vdovy, když byli, tak měli právo na vdovské důchody z Německa, což ani ten komunistický režim nechtěl nějak likvidovat nebo popírat, protože oni jim to vypláceli v tuzexových korunách, bonech a nechávali si to ty valuty, které jim Němci posílali. Takže takže i pro ten komunistický režim to v zásadě bylo výhodné. Takže to byla taková výjimka, kdy se vlastně v rámci ještě Československa pracovalo s pojmem moravanství. Jo, nejenom s pojmem Morava, ale s pojmem eh Moravanství. Nicméně Československo samozřejmě bylo pro, teď budu hovořit o Moravě, bylo pro Moravu [odkašlání] ve vztahu k tomu, co bylo za Rakouska, no, tak bylo centralizačním státem. Jo. Eh, Československo zrušilo možnost, aby zemské rozpustilo zaprvé zemské sněmy. Když byla přijatá definitivní ústav v roce 1920, tak soustředilo zákonodárnou moc jenom do pražského parlamentu. To znamená, byly sice obnoveny země, respektive země Moravskoslezka, ale už zákonodárné působnosti. prostě to eh ta míra pravomocí, kterou měly země v rámci Československa, je nesrovnatelně nižší, než měly země, korunní země, se jim říkalo v rámci eh Rakouska. Já jsem přesvědčen, že kdyby Československo v roce 1820, když se třeba zkonulete ten stát, tak spíše v 20 nebo později, dalo podkarpatské Rusi a Slovensku práva korunních zemí, které měli v Rakousku a samozřejmě ty práva ponechaly i Čechám a Moravě, tak by ani snad nevznikla ta slovenská Ienteta, ten separatismus. prostě, protože vlastně po celou dobu, co byla, co bylo Slovensko v rámci uherské monarchie, tak oni volali od roku 1848, kdy bojovali s Habsburgy proti vlastně Košutovi a těm uherským povstalcům nebo maďarským povstalcům, tak oni se dovolávali jako svého cíle maximálního, že chtějí mít práva korunní země v rámci té svatoštěpánské koruny. To jim nikdy, nikdy Maďaři nepřiznali. A to byl jejich maximální cíl. Maximální cíl. Takže kdyby jim to přiznalo Československo, tak by tehdy úplně uspokojilo ty slovenské dlouhodobé slovenské eh ambice na vlastní správu. No, dopadlo to. Eh, jak to dopadlo? >> [odkašlání] >> Víte, potom ten vývoj, nemusíme ho opakovat. Já bych tady jenom připomněl slova Jiřího Pernese, který ve své kníze o Moravě nebo teď nevím, jestli už to tam bylo, nebo to bylo potom nějaké přednášce, ale vím bezpečně, že to bylo od něho, tak on přirovnal moravanství jak k řece Punkvě, k té ponorné řece, že prostě je to něco, co se najednou ztratí, jak kdyby nebylo a potom z ničeho nic to vyvěrá na povrch a pak se to zase možná ztratí a pak zase Takže Takže vlastně i to moravanství které najednou po té druhé světové válce [odkašlání] prostě upadlo, byl tam ten vyhrocený konflikt česko-německý, [odkašlání] tak najednou v tom roce 8 vyvřelo na povrch. Byl velký pokus v rámci federalizace Československa i ze strany tehdejších oficiálních struktur, jak třeba z krajského národního výboru v Brně, tak krajského výboru komunistické strany. Tak byl velký pokus o trojfederaci, který byl podporován i na severní Moravě, ne třeba až tak iniciativně, ale i ta severní Morava si uvědomovala, že prostě Morava nejsou Čechy, to, co dneska mnohým nedokází. A například, když už tedy říkali, jestli má být Morava, Čechy a Slesko v jednom v jednom svazku, v jednom subjektu federace, tak chtěli, aby ten subjekt, to byl návrh z Ostravy od oficiální struktur národního výboru krajského, tak aby nesl název nikoliv Česká republika, ale Českomoravskoslezská republika, jo, aby chtěli aspoň v tom názvu vyjádřit tu identitu. Takže i na té severní Moravě a ve Slezku eh to povědomí eh o tom, že to prostě nejsou Čechy eh prostě o té skutečnosti bylo. No, s tou trojfederací také víte, jak to dopadlo. Zvítězila myšlenka dvojfederace a eh to moralství, jak kdyby se trošku zase ztratilo. Je zajímavé, protože jsem z právnické fakulty, tak jsem v dějinách právnické fakulty, vyšla to publikace v Brně, vyčetl, že vlastně eh v rámci těch prověrek komunistických funkcionářů, které byly od roku 70, tak například podpora toho, aby byla zřízena federace, trojfederace eh s Moravou a se Slezkem, tak byl ní mám jako důvod pro vyloučení či vyškrtnutí ze strany. Jo, takže jeden asistent právnické fakulty jmenoval se myslím Huza, tak přesto, že byl předválečný člen strany, to znamená před válkou vstupoval do té strany skutečně někdo, kdo věřil těm ideám, protože to tehdy nebylo o tom, že by za to dostával nějaké mocenské pozice. Tak přesto, že byl předválečný člen strany, přestože publikoval ty své názory během roku '8, kdy to vlastně podporoval i tehdejší tehdejší krajský výbor KSČ, tak publikoval ve stranickém tisku v rovnosti. No, tak za to byl potom eh buď vyloučen nebo vyškrtnut, teď už přesně ten eh ten akt, ne? Nevím, ale prostě byl odejít z komunistické strany a musel potom odejít z právnické fakulty, takže tam to zase bylo perzekováno. Nicméně se to moramat zase vrátilo nejenom v roce 90, ale vlastně už předtím a asi znáte ten slavný projev eh básníka moravského Z Kácela, který publikoval tehdejším jugoslavském [odkašlání] slovinské vinici, myslím, eh, kde přebíral určitou cenu, tak tam ten jeho projev to považoval za tak zásadní. prostě dostal zahraniční cenu eh a považoval za zásadní při tom projevu slavnostním laureátském mluvit o Moravě. Jo, takže to i v tom Disendu to hrálo velkou roli. Jiří Kuběna, pozdější dlouholetý kastelán na Bítově, eh, tehdy taky moravský básník, který se pohyboval spíše v tom, nebyl to úplný disident, ale pohyboval se na pomezi, nebyl to oficiální básník, tak [odkašlání] velmi ve svých básních a textech eh stranil stranil Moravě. byl radikálnější než ten než ten skácel právě v tom zvýraznění toho, že moravanství, že Morava nejsou Čechy a Moravanství a češtví, že to vnímá jako dva dva [odkašlání] národy. No potom byly ty 90. roky, z níž v zásadě [povzdech] opravdu zbylo e zbylo pro Moravu jen to, co je dneska v ústavě, v té Prambuli ústavy, [povzdech] což je dost málo na to, jaké ty moravské strany měly postavení ve volbách v roce 90, ale ještě i v roce 92 byly zastoupeny v České národní radě, která díky tomu, že se rozpadlo Československo, tak se stala jediným parlamentem na tomto území a eh Česká národní přijala ústavu, byli tam zastoupení tedy moravší poslanci. No, jediný výtěžek bylo to, že tedy vlastně v té preambuli, to nebylo v tom vládním návrhu, to se skutečně dostalo až eh pozmívacím návrhem v tehdejší české národní radě, tak se tam dostala ta Morava se Sleskem, prostě to pojem s Čechy, tak se dostali výslovně do té preambule, že jsme to tedy občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezku, který vytváříme ten nový [odkašlání] stát. No, eh, předpokládá se, že to je nějaký první krok k něčemu. Tehdy, tehdy ta ústava ještě předpokládá, že ty vyšší území samosprávné celky budou buď země nebo kraje s tím, že se rozhodne v budoucnu. No, dopadlo to tak, že v podstatě ta zmínka o zemích byla později z ústavy vyškrtnutá. Místo těch ještě dnes zšního pohledu funkčnějších osmi krajů, tak máme těch 14 krajů. Je jich ještě víc, jsou rozdrobenější. Takže vlastně jediné, co zůstalo, tak v tom ústavním právu, tak je zmínka o Moravě v preambuli ústavy. No, je to dost málo. Na druhé straně lepší něco než nic, takže aspoň aspoň zaplať Pánbůh za to. No, druhá věc, která se ovšem stala v tom v roce 90 a a zvláště 91, kdy probíhalo sčítání lidu, že tehdy bylo umožněno, aby se lidé svobodně přihlásili ke své národnosti, včetně toho, že mohli při sčítání lidu uvést národnost Moravskou. Oni to někteří ze vzpomínek a tak dále některých aktérů, oni to uváděli ještě i předtím v době [odkašlání] komunistického Československa. No, ale ten režim se s tím tehdy nepáral, takže když tam někdo napsal moravská, tak tak to prostě sčítali jako česká. A a protože se to vědělo, tak někteří si schválně psali jako slovenskou národnost, protože tu si nedovolili popřít, takže takže ta byla sčítána odděleně od té české národnosti. No, samozřejmě ten boj o národnost, co to je národ, to je také otázka definice. Eh, tady jsme hodně podlivem, kupodivu navazujem v zásadě na Stalina. Jo, Stalin málokto ví, ale na počátku své éry v Sovětském svazu byl byl lidový komisař, kterej měl na starosti otázky národnost národnostní politiky. V zásadě eh jak Stalin řekl, že někdo bude mít svazovou republiku, nějaký národ, tak to potom důsledkem toho je, že když se rozpadil Sovětský svaz, tak ten národ má dneska samostatný stát. Když Stalin řekl, vy budete mít jenom autonomní republiku nebo autonomní oblast nebo autonomní okruh, to byla vlastně celá škála v tom Sovětském svazu různých autonomních útvarů. No, tak ti už byli součástí nějaké svazové republiky a potom rozparu Sovětského svazu už se jim říkalo říkalo, vy nemáte právo na sebe určit. A a v tom roce 20, kdy to vznikalo, 22 a tak dále, v těch 20. letech, kdy vznikal ten ta organizace Sovětského svazu, tak v zásadě to tehdy nebyl projev nějaké objektivity a nějaké eh velkého uvažování vědeckého odborného a tak dále, nebo konzultace s lidem už vůbec ne. To znamená v podstatě, jak to tehdy Stalin prosadil, tak to zůstalo do dneška. Kdo jo, kdo měl v Sovětském svazu, získal svazovou republiku, dneska má samostatnou republiku. Kdo to v těch 20. letech nezískal, ale někdy ten rozdíl mezi tou autonomní a svazovou republikou se nepovažoval za tak jakoby určující, ale autonomní republika už byla součástí nějaké svazové republiky. Tak dneska dneska tu nebo po rozpadu Sovětského svazu, tak se mu ta samostatnost odepřela. Takže Stalin tehdy v zásadě dělal tu národnostní politiku především na podle jazyka. >> [povzdech] >> Jazyk byl pro něho určující pro to, jestli nějakou skupinu obyvatel bude považovat za vlastně eh národ, který je odlišný od jiného národa, přičemž nebylo to něco ojedinelého. Prostě v tom 19. začátku 20. století [povzdech] ten jazyk hrál svoji dominanci. Samozřejmě dneska už se to vnímá [povzdech] trochu nebo trochu někdy výrazně odlišně, jo. Eh, v podstatě se říká, není důležité, jak někdo objektivně popíše nějakou skupinu, ale rozhodující, jestli ta skupina, tě její příslušníci se subjektivně považují za samostatný národ nebo ne. To znamená, to subjektivní cítění je určující. I v Československo v tom mělo trošku eh problém, protože už e první Československá republika e neuměla úplně pracovat s Podkarpatskou Rusi tehdy a byly tam různé koncepce, že ti Rusini, který takle označovali, tak jestli jsou příslušníci ruského národa, to byla jedna politická koncepce. Druhá politická koncepce je, že jsou příslušníci ukrajinského národa a třetí, že jsou samostatní. A od toho se odvozoval i jazyk, protože třeba ta rusinština eh nebo ten jazyk místních obyvatel neměl spisovnou formu a v zásadě Československo stálo před problémem, protože se uváděly v tom jazyku i nápisy například na bankovkách a tak dále. Používalo se to i v tom oficiálním styku, tak vlastně pověřilo skupinu jazykověců, aby zařadili ten jazyk. jestli je to ruština, samozřejmě s nářečím nějakým, nebo je to ukrajinština nějaká nářečová a nebo je to samostatný jazyk. A tehdy napsali velice dobře. No, v zásadě si to ti lidi musí rozhodnout sami. Jo, to my nemůžeme z Prahy jako řešit. My to můžeme nějak popsat, ale důležité je, jak si to ti lidé rozhodnou sami. No, eh potom po [odkašlání] druhé světové válce a nebo vlastně v rámci federalizaci Československa byl přijat také eh ústavní zákon o postavení národností a tam byly [odkašlání] uznány čtyři čtyři národnosti, které měly zakotvená práva eh na nějakou národnostní politiku ze strany tehdejšího československého tehdejší komunistického státu. To byli Němci, Poláci, Maďaři a pak si i ten režim úplně ještě nevěděl, co teda s nima, s těma Rusinama na tom východním Slovensku, tak si možná někdo pamatuje, eh, že se psalo, že jsou to Ukrajinci, ale pozor, do závorky se dávalo Rusini, jo. I na ústavní úrovni byl ten pojem Rusin zachován. Ne, že by zcela zmizel, ale spíš se tehdy jakoby říkalo, že jsou teda blíž k tomu nebo že jsou to součást toho velkého ukrajinského národa, ale nějaká zvláštní. Proto se tam dává to Rusi, že prostě mezi tím Ukrajincem, který žije kolem Prešova nebo odešel třeba po tom, kdy jsme odstoupili pod Karpatskou Rus Sovětskému svazu a Ukrajině, odešel z toho území a šel třeba do Prahy, protože byl třeba z toho mohli být vojáci. svobodový armády, tak ti měli právo zůstat na území toho československého státu, tak že to je něco jiného, než když to bude Ukrajinc odněkud z Kyva nebo odněkud jinda, že prostě to nejsou úplně stejný. Tak ten náš ústavní zákon v tom roce pracoval s tím pojmem Ukrajinci v závorce Rusini. No a v tom roce 91 my jsme tedy dostali svodu přihlásit se svodně ke své národnosti včetně toho, že tedy velké množství lidí [odkašlání] se přihlásilo k moravské národnosti. To se potom opakovalo při sčítání v roce 2 1 a potom 2011 a i 21. V těch pozdějších sčítání je to ovšem ovlivněno tím, že zatímco při tom prvním sčítání je byla otázka na národnost povinným údajem, tak není je to dobrovolný údaj, jako například otázka na náboženství a církev. A navíc je umožněno, abyste označili více těch národností. Takže někdo se může označit, že je zároveň Čechem i Moravanem nebo zároveň Slovákem i Moravanem. Takže pak už nám ty čísla tak úplně eh no prostě podstatně změní. Nicméně ze všech těch sčítání plyne, že moravská národnost je po české národnosti druhou nejpočetnější v České republice. A tehdy, když já jsem dával e ten [odkašlání] pozmíňovcí návrh k návrhu zákona o národnostních menšinách, který byl tehdy přijímán, tak vycházel jsem z toho, že prostě příslušníci moravského národa tady nejsou menšinou, ale že vedle toho českého národa jsou vlastně [odkašlání] součástí toho státotvorného lidu, který vytvořil ten český stát v této nynější podobě. A chtěl jsem vlastně o co šlo. Tam je řečeno, že ta práva například na zastoupení v těch menšinových výborech, na výborech pro národností menční přís přísluší [odkašlání] lidem, [frknutí] pokud se nějaké procento hlásí k jiné než české národnosti. A já jsem za to k jiné než české chtěl doplnit české, moravské nebo slezké, jo. aby bylo jasno, že ty národnostní menšiny nebo nepož nebo ty práva pro národnostní menšiny nebo zastoupení v těch výborech se netýkají té české, moravské nebo slezké. Ono totiž v tom roce eh 90, kdy to ta moravská příslušnost národní byla nejvíce uváděna, tak v některých obcích by ta česká byla menšinová. Jo, takže říkal jsem, no tak sice v té obci je to menšinová, ale v rámci toho státu je to většinová národnost, tak nebudeme se k ní chovat jako k národnostní minoritě. Takže já jsem vlastně chtěl, aby na stejné úrovni eh jako český národ byl, moravský, slezký právě proto, aby se nemusel ukázat o tá práva. Jo, to tehdy neprošlo. No a pak když řekne někdo, tudy ne, tak se může zkusit jiná cesta. jestliže tedy parlament a ti, kteří to centrálně řídí v Praze, řekli:„Ne, my vás moravany nechceme mezi ty státotvorné, kteří vytvořili tento stát. Mezi ty Čechy, to mají být jenom ti ten český národ." No, tak jsem říkal:„Dobře, tak pojďme na to z druhé strany. Pakliže jste nás vyhnali do do té druhé skupiny těch menšin, tak pojďme žádat ta menšinová práva, která prostě jsou. A objektivně z toho sčítání lidu, ze všech sčítání lidu, i když ty absolutní čísla se mění, objektivně trválka je, že moravská národnost je druhá největší po české národnosti. Pokud nebyla eh nebyla státem ta moravská národnost uznána, stejně jako ta česká za součást toho státotvorného prvku, no tak potom je největší mezi těmi pří různými národní národními skupinami. No a požádali jsme vlastně o eh přiznání [odkašlání] skrze pan Dohnal má právnickou osobu eh Moravské srdce, která právě smyslem toho spolku je podporovat národ [odkašlání] práva příslušníkům moravské národnosti, tradice a tak dále. A právě tyto spolky mohou navrhovat členy do těch výborů, které se povinně musí tvořit v obcích a na krajích. jestliže eh počet těch příslušníků přesáhne určité procento, v obcích je to myslím teď 10 %, na krajích 5 %. >> 5%. >> No, takže jsme požádali, všude nás vyhnali. Asi nejvíce takové zajímavé to bylo v městské části řečkovice, kde ten výbor pro národnostní menšiny byl zřízen 15 let. fungoval velmi dlouhodobě už od těch 90. let. No a po těch 15 letech nebo několika nějaké takové době se ho tehdejší starosta rozhodl zrušit. My jsme to napadli, >> protože žádná ta národnostní menšina neměla být. >> Tak napadli jsme to a žádali jsme právě, aby byl vytvořen tento výbor a aby tam byli zástupci moravské národnosti, protože tedy jsme argumentovali se sčítáním lidů, myslím z roku 2011. Ten soud se vedl nějak v tomto období po roce 2011 a eh tehdy v [odkašlání] Řečkovicích se přihlásil, což je ta městská část Brna, celkem taková střední, není ani malá, ani super velká, ale spíše bych řekl větší střední, tak se přihlásilo přes 20, myslím 23 nebo 25 % eh obyvatel se přihlásilo k moravské národnosti. On nám nevyhověl a my jsme podali eh žalobu ke krajskému soudu v Brně. Říkáme, že to je nezákonné jednání, protože pakliže je tam více než 10% příslušníků nějaké národnostní menšiny, tak je ze zákona právo na zřízení toho výboru. No a argumentovali jsme mimo jiné právě těmi novějšími definicemi, co to je národ. A mimo jiné je to jsme [odkašlání] použili definici Rožera Skutona. dnes už zemřel, ale byl to je to byl to významný vlastně anglický myslitel, britský myslitel pravý nebo kon velmi konzervativně zaměřený. eh často jezdil do Československa a později tedy na Moravu a do Čech, tak [odkašlání] vystupoval i zde. No a on mimo jiné uvedl národem myslím lidi usazena na určitém území, kteří sdílejí instituce, zvyky a pojetí dějin, kteří pociťují stejnou míru oddanosti jak vůči místu, kde žijí, tak i vůči právním a politickým procesům, které toto místo utvářejí. Členové kmené se navzájem pokládají za rodinné příslušníky. Členové náboženských komunic se navzájem chápou jako věřící. Členové národu se navzájem vnímají jako sousedé. Národní lojalita je založena na lásce k místu, zvykům a tradicím, že do krajiny vtiskli svou pečeť a také natouze ochrání vše, co je dobré cvikovým právem a společnou oddaností. To znamená, o jazyku tam není ani slovo. Je to koneckonců logické z toho anglosského prostředí, protože angličtina je, kdybychom řekli každý, kdo mluví anglicky jako svým mateřským jazykem, tak je příslušníkem jednoho národa, tak by Trump musel být [smích] příslušníkem anglického národa. Ale i v té samotné Británii, třeba s Velšané, Scottové, Hirové se považují za samostatný národ, byť už neovládají ten jazyk, irštinu, gaštinu nebo belštinu, kterou tam třeba hovoří jenom velmi malý okruh obyvatel, ale za za národ se považují, za příslušník toho národa se považují i ti, kteří kteří mluví jenom anglicky a nejsou to angličané. Nepovažují se za angličany. To, že mluvíj anglicky ještě neznamenali, že jsou Angličané. Jo, stejně tak obdobný vývoj byl byl v Rakousku, kdy vlastně Rakousko Uharsko ke konci toho svého období trpělo tím, že vlastně ti němečský mluvíci se považovali za Němce. V roce 1918 Rakousko chtělo být součástí Německa. Vzniklo jako republika německé Rakousko a [vzdechy] teprve až vítězné velmoci jim to zakázaly vec, protože by si uvědomil ten paradox, že Němci prohráli válku, aby měli být největší územní zisk, tak to si říkali, to bylo takový divný trochu, tak to Rakousku zakázal, by se spojilo s Německem. A je spousta takových případů Belgie, takže tam je jazyk jednak mnozemština na severu, lámové, jednak francouzština, vaoni najíu trochu němčiny, tam je při hranicích s Německem, takže nemají vlastní jazyk, ale prostě e hovoří se o belgickém lidu nebo ola, lámském, ale nepovažují se za součást těch těch sousedních velkých národů, jejimž jazyky hovořit, jejichž jazyky mluvit. Jo, takže, takže je logické, že právě z té Británie, z toho anglického prostředí toto vzešlo. Prostě definice národa, která není na jazyku na jazyku eh závislá. No, podali jsme tu žalobu ke krajskému soudu Brně. Argumentovali jsme i těmi Moravci na Hlučínsku, o kterejch jsem hovořil, na Těšinsku zase těmi šlonzáky, kteří se vnímali, že jsou samostatní, že nejsou ani Poláci, ani Češi, ani Němci. Samozřejmě někdo potom je ignoroval. Hitler je považoval za Němce. Museli naruchovat do německé armády. Ale eh tak jsme trošku čekali, že ten krajský soud v Brně nebude jako Hitler a nebude [smích] nebude popírat popírat eh prostě tu určující sebeidentifikaci těch lidí proto, jestli jsou příslušníky nějakého národa nebo ne. Vlastně uznává se ten jedinec. No, nakonec [odkašlání] krajský soud 810 2020 ten senát byl složen ze soudců Petra Šepka, Kateřiny Kopečkové a Jana Jíráska, tak naši žalobu zamítl a mimo jiné uvedl. Soud konstatuje, že přestože je provem národnosti i svobodné přihlášení se k ní, národnostní menšina musí ze zákona splňovat až znaky vymezené zákon o právech příslušníků národnostních menšin, tedy odlišnosti od ostatních občanů České republiky. Těmi jsou společný etnický původ, jazyk, zvyky a tradice. Tyto všechny znaky obyvatel Moravy, respektive občem České republiky hlásící se při sčítání lidu k moravské národnosti nejsou naplněny. Zdejší zdejší soud nikterá nezpochybňuje historické kulturní a etnografické dědictví, že je z regiony Moravy spjato a je dále rozvíjeno. Nicméně to v sobě neobsahuje ani odlišný etnický původ, ani odlišný jazyk, co by atribut menšiny. Podle zdejšího soudu tvoří Moravané, respektive občané České republiky na Moravě, konstitutivní část českého národa, která má jednak plná a neomezená práva cobby občanů České republiky a která nenaplňuje znaky národnostní menšiny. Jinými slovy

Zobrazena první část přepisu (28 000 z 86 852 znaků).