Do Entrée jsem nešel s tím, že si vydělám prachy, říká Přemek Forejt | MoneyTalk

Kdyby mě tehdy někdo řekl, že jednou budu mít svůj burger v McDonaldu a že tam jednou budu spolupracovat, tak mě to ani ve snu nenapadlo.

Vím, že to zvedlo spoustu lidí ze židle, ale já mám mekáč rád. Já ten brand rád jím, mám ho rád a nevidím na tom nic špatného. A spolupráci bych určitě přijal. A tu písničku bych možná pojal trošičku jinak.

Ahoj, moje jméno je Filip Halamíček a vítám vás u dalšího dílu podcastu Manifestok.

Dalším hostem je jeden z nejznámějších kuchařů v České republice a také provozovatel michelinské restaurace Entre. Tou osobou není nikdo jiný než Přemek Forejt.

Vítejte.

>> Dobrý den.

Přemku, vybavíte si moment, kdy jste si uvědomil, že nejste pouze kuchařem, ale zároveň podnikatelem, nebo minimálně musíte mít ten podnikatelský mindset?

>> A uvědomil jsem si to asi až po Masterchefovi.

>> Mhm.

>> Až po televizi, že vlastně se s tím obličejem, že se dá prodávat i jinak než jenom jako šéfkuchař. To zní divně. Ale vlastně do té doby jsem znal čistě jen kuchyň jako takovou.

>> A potom po Masterchefovi se otevřely víc dveře a začaly chodit nějaké zajímavé spolupráce a začal jsem prostě fungovat i trošičku jinak.

>> Mhm. Mhm.

A že do té doby jste se prezentoval čistě tím talířem a víceméně tou restaurací.

>> Řekl bych, že to tak je. A pak přišel k tomu i nový svět v uvozovkách.

>> Přesně tak, je to tak.

No, já jsem do té doby byl vlastně čistě jen v práci, čistě v Antre a tam se otevřelo spoustu dalších možností. A samozřejmě bych mohl zůstat zavřený v kuchyni, ale sám jsem cítil, že mi to vlastně vyhovuje — vyhovuje mi dělat víc věcí za ráz. Jsem člověk, který úplně nenávidí stereotyp.

>> Mhm.

>> To mi to pomohlo, si myslím, celkově i pracovně, že člověk vyleze ze své bubliny, kterou má.

>> Mhm. Mhm.

No a když se půjdeme do té kuchyně, tak tam se prezentujete právě tím talířem, ale aby ten zákazník, který přijde za dobrým jídlem, dobrou atmosférou a tak dále, tak mezitím je spoustu práce, která se tam musí udělat. Jak se vůbec řídí takový podnik?

>> Spoustu lidí, vlastně i mladých kuchařů si říká, že chci jednou dělat ta krásná jídla. Měl jsem to stejně chtít. Ale je hrozně důležité si uvědomit, že to je jenom ten pík, ten vrchol té hory a že to všechno pod tím je spousta jiné práce, která se musí udělat, protože pořád je to podnik, který musí fungovat.

Potřebujete hromadu lidí. Potřebujete lidi na servis, potřebujete lidi do kuchyně, potřebujete lidi na myčku, potřebujete, aby vám to všechno bylo vyřešené — veškeré skladování. Není to jenom o jídle, ale o tom všem kolem a je to obrovský kolos.

Nás v Antre je asi 35 zaměstnanců, což je docela dost na velikost restaurace, jakou máme, ale každý má svůj úkol, každý je tam, každý dělá svou práci. Vlastně máme člověka, který se stará jen o talíře, o servisy. Jenom člověka, který přehlíží každý talíř, který jde ven — sbírá, chystá, sleduje čeky, co může, co nemůže ven. A dát to všechno do kupy a dohromady je kolikrát složité.

>> Mhm.

No a dokážete říct, co jste měl na starost a co máte dnes? Je to jiné?

>> Já jsem spoustu své práce předal dál a pořád si nechávám ty hlavní věci, což jsou ty hezké věci — právě vymýšlení těch chodů. Ale samozřejmě pořád jsem šéfkuchař, pořád řeším i věci jako různé opravy, protože máte sporáky, na kterých potřebujete vařit a jakmile vám nějaký padne, tak potřebujete okamžitě vyřešit, aby byl opravený. Veškeré tyto věci, personální věci — to pořád nějak jde pode mnou. Ale jinak spoustu věcí jsem delegoval na své zástupce, kteří mi kryjí záda v době, kdy tam nemůžu být.

>> Mhm.

Takže víceméně máte provozní věci pořád na starost, jak jste zmínil třeba sporák, který funguje.

>> Je to tak. Pořád je to... Řekl bych, že ta restaurace je živý organismus a těch věcí k řešení je tam strašně moc.

Protože kdekoli jinde v nějaké fabrice nebo firmě vám někdo onemocní — no dobrý, týden doma a příští týden to doděláš. Ale v kuchyni, když někdo onemocní a ráno vám napíše, že nemůže přijít do práce, tak vy nemůžete volat hostům a říct: "Hele, dnes nemám kluka na garniš, takže to dostanete bez příloh." Vy prostě musíte okamžitě někoho stáhnout. Potřebujete to vyřešit. Potřebujete ty lidi znovu nějak namotivovat, aby to dalo do kupy.

>> Mhm.

>> A bojoval jste s delegováním? Měl jste s tím problém delegovat některé věci?

>> Já se nevidím v roli super manažera.

>> Mhm.

>> Ale myslím si, že v sobě mám něco, co ty lidi baví, co je baví se mnou pracovat. Myslím si, že je nějak dokážu namotivovat a ukázat jim směr, kterým je chci vést. Ale nevidím se v roli super manažera, který dělá věci bez chyb.

>> No a u vás, když bych měl říct — vy jste zmínil, že se nevidíte jako tak dobrý manažer, ale vlastně jste dodal, že protože dokážete ty lidi namotivovat a tak dále. Ale co vidím, vnímám já z toho mého laického pohledu — když to vidím všechno zvenčí — tak tou možná nejsilnější stránkou bude kreativita. Vníváte to tak?

>> Myslím si, že jo. Myslím si, že je to ta kreativita. Je to to, že to možná mám trošičku jinak nastavenou hlavu a přemýšlím o věcech trošičku jinak a věřím tomu, že to ty lidi se mnou baví.

>> Hm.

>> I když jim vlastně paradoxně kolikrát přidělávám práci — tak protože nechci věci dělat jednoduše, chci je dělat složitě a zajímavě pro naše hosty — tak i tak ty lidi jsou se mnou a tvoří to vlastně...

No a jak to právě kočírujete? Protože si myslím, že kreativní lidé mají problém mít v něčem řád, mít disciplínu, a potom si myslím, že to může být problém, obzvlášť na takovém místě, jako je kuchyně — to ukočírovat, aby tam řád byl, protože tam to jednoduše musí být.

>> E, kuchyň musí mít řád. Bez toho by to nešlo. Já sám se to pořád učím. I sám si uvědomuju, že když jsem s klukama na pase a je servis — ono jde o to i to, že hezky rozdělovat. Když je servis, když je ten čas, kdy se zrovna vydávají jídla, tak musí být člověk pořád v pozoru a pořád sledovat, co se děje, co bude za další chod. Vlastně organizovat kuchyň a kompletní výdej.

A pak když jsou takový ty pauzy, jako je obědová pauza, kdy má čas člověk se navarit a tak, tak je to spíš v takovým jako v takovým klidu.

Spíš jsem člověk takovej, jako bych řekl kamoš, ukazuji jim, jak si ty věci chystat a tak, ale nejsem – nemyslím si, že bych byl nějakej extrémní pedant.

Samozřejmě, že je pravidlo, že pouze opravdu nejlepší. Je to nejlepší, ale jako vždycky v těch lidech probudit to, aby sami věřili, aby sami byli pyšní. A jim to jako vtoukám do hlavy, že buďte pyšní na to, že máte svojí sekci a máte ji jako nejlíp zvládnutou. Že se sami můžete podepsat pod to, že já tady tohle je moje sekce. A když ji někomu předám, tak ji předám, jak nejlíp jsem mohl, a jsem za to jako hrdej.

Takže když se podíváme na ten zážitek toho klienta od toho momentu, co stoupí do té restaurace a pak odchází, tak jak se navrhuje celý koncept, obzvlášť od už teď myšlenková restaurace, tak aby to toho člověka prostě od začátku do konce bavilo?

Já si myslím, že dobrou restauraci dělají detaily. A vždycky to začíná tím nejhezčím. A když vám člověk přijde do hospody, kladu to na srdce všem, celému personálu, jak v kuchyni, tak na place. Proč máme otevřenou kuchyň? Říkám, když někdo přijde, tak se na něj usmějte a hezky ho pozdravte. Protože si myslím, že spousta lidí se bojí těch finelinkových restaurací a přemýšlí: jsem dobře oblečenej? Jakým příborem to má vyjíst? Jak se v takové restauraci chová?

A myslím, že není nic lepšího, než když u vstupu vidíte, že jste tam vítán, že vás ty lidi – že se na vás ten personál těší.

A to je asi úplně ta první věc, kterou vy jako ten personál musíte mít skvěle zvládnutou, aby se ten člověk cítil dobře.

A pak jsou to malý detaily. Od vlastně celkově si uvědomit si to, že prodáváme služby, že ten člověk vlastně nepotřebuje k nám jít. On k nám jde, protože si to chce užít, chce si udělat hezkej večer. A je spousta věcí. Podíváte se, že v poslední době je spousta lidí na něco alergických, mají nějaký nechutenství. Takže na to být připraven a celkově se tak trochu připravit na ty lidi.

A u nás to začíná už tím, kdy si někdo dělá rezervaci. Tak se automaticky ptáme, jestli má s něčím problém. Jestli je na něco alergický, ať my se na to můžeme připravit. Jestli tam třeba není nějaká oslava, že má třeba narozeniny, a tak.

Takže mít už víceméně tu vstupní analýzu zmáknutou.

To často podniky nemají, nebo v drtivé většině. Ať vy ty hosty vlastně při té dané večeři, která kolikrát trvá třeba dvě a půl, tři hodiny, někdy čtyři, ať si tam užijou se vším, ať musíte na ně být připraveni.

My, i když děláme degustační meny, tak když si ti hostě objednají to meny, tak všichni vlastně dostanou to stejné. Ale přesně, pokud je tam někdo, kdo má nějakou alergii, tak já to sám nemám rád, když přijde číšník s pěti talíři v ruce: „Kdo má sýr s hranolkama? Kdo má smažáka?" Toto jsou věci, které samozřejmě každá restaurace je jiná. Ale tam je to krásný to, že ten číšník ví, kdo má co, a dá se na to pozor. A i když vás obslouží potom u dalšího chodu jiný číšník, tak přesně ví, že vám přijde to bez laktózy prostě, nebo něco takovýho.

Ale tak to si myslím, že často právě ten servis bývá podceňován v těch podnicích a často to dokáže zkazit tomu hostovi. Vy můžete vařit sebemenší – nejlíp, ale každý ten článek, každý ten člověk v té restauraci je důležitej. Já vím, že to kolikrát zní jako hrozný klišé, ale paní, co je na myčce, je extrémně důležitá. Člověk, který uvádí hosty, je extrémně důležitý. Člověk, který jen kontroluje, který čajový set kam jde a přesně hlídá třeba ty alergije – kdo co má – je důležitej. Všechno je to mozaika. Prostě každý ten člověk je kamínek v té mozaice a dohromady to všechno hezky zapadá.

Když jsme zmiňovali tu kreativitu, tak myslíte, že to je něco, s čím jste se víceméně narodil, že to je prostě v tom uvažování třeba jiný? Nebo za to vděčíte i nějaké zkušenosti? Právě z minulosti, když jste se učil vařit a tak dále?

Já si myslím, že to určitě je obojí. Asi jsem kreativní člověk. Baví mě vymýšlet a jít kolikrát trochu za hranou. Ale aby to fungovalo, tak člověk vždycky musí mít dobrý základ. A myslím si, že ten základ jsem se naučil právě v Anglii. A i když vás něco napadne, tak musíte vědět, jak na to. Musíte mít to know-how.

No a když jsme na finanční konferenci, tak mě nedá se nezeptat: Co si myslíte, že by si mohl z toho restauračního podniku odnést takový finanční poradce, nebo nějaký finančník, bankéř?

Bankéři a finanční poradci jsou docela podobný jako číšníci a taky prodávají nějakej produkt. Ale myslím si, že to mají možná trochu víc složitý v tom, že tu důvěru v tom člověku musí budovat a trvá to déle. Číšník vlastně tu důvěru už nějak tak trošičku má. Věřím mu, že mě neotráví. Ale finanční poradce – tolec, kterému poradci nevěří člověk.

Ale já si myslím, že ten restaurační byznys je hlavně o té úslužnosti a neumí to každej. Je spousta lidí, který si mají problém sloužit lidem.

Takže tohle si myslím, že člověk musí umět. A obdivuju i sám to vidím, protože chodím mezi různými stoly a máte hosty, vidíte, že je tam někdo u stolu, kdo nevím, se tak trochu předvádí před svojí společností. Vy musíte vědět, jak na to. Vy musíte vědět, jak s ním naložit, aby se ten člověk cítil pořád dobře a všechno to hezky fungovalo.

Takže ale to si myslím, že je docela podobný vlastně s těmi finančními poradci. Já vlastně nevím, co by si měli odnést. Nebo co by se mělo – tak určitě ten řád. Za mě asi řád. Určitě řád.

Každá dobrá restaurace musí být prostě dobře zorganizovaná. A myslím si, že to máme velice dobře zorganizovaný. A je to přesně tady o tom. Je to o tom, že když víte, že obsluhujete ten stůl a má tam někdo narozeniny, tak se na to nějak nachystáte. Víte, kdo to z nich bude. A takže nějaká ta předpříprava, ten řád a potom, aby ten klient – ať už v té restauraci – se cítil nejlíp.

Aby se u toho cítil prostě dobře a věřil tomu a aby odcházel s úsměvem.

No, pojďme ještě k tomu vašemu.

Na začátku jsem říkal, jako podnikatelství, že jste se musel jako uvažovat už jako podnikatel a tam si myslím, že do velké míry musíte pracovat s tím osobním brandem. Ve vašem případě ten i utvářel to, proč najednou se lidé začali dívat na restauraci Antre. Nebo najednou, oni už se dívali na ní předtím, ale dostala takovou tu mediální pozornost a myslím si, že museli jste prostě pracovat s tím osobním brandem tak, aby se jim to líbilo a tak dále.

Jak tady s tímhle se pracuje, že najednou se stanete i více viditelným v té společnosti a tak dále?

Já se přiznám, že když se otvíralo Antre, tak jsem to nedělal za viděnou peněz. Já jsem to nedělal, já jsem do něho nešel s tím, že tady si vydělám prachy. Já jsem do toho šel s tím, že si splním svůj sen a vytvořím restauraci, která prostě bude bavit lidi a o které bude vědět, o které se lidi budou bavit a budou se do ní vracet.

A tohle byl můj úmysl otevřít. A to, že to začalo fungovat, samozřejmě ta hlavní věc byla – otevřu zdravou restauraci, která si na sebe vydělá, protože když máte nad sebou nějakého investora, tak nikdo nechce do toho sypat svoje peníze. Pořád je to byznys a potřebujete to udělat tak, aby jste uživili ten svůj personál. Ale nikdy to nebylo za vidinou toho, že bych z toho měl, že by mě to mělo vydělávat nějakou kvantitu peněz nebo něco takovýho.

Spíše to vždycky bylo fakt jako srdcová záležitost, že tenhle je ta moje krásná práce, kterou mě baví. To je ta, teď to řeknu, krásná výkladní skříň a tak.

Jako ještě by mě právě zajímalo, když jsem teďka tady na konferenci pro vás šel, abychom tady v útrovách nahrávali podcast, tak vás zastavovali lidé, jo, právě ať si se s vámi vyfotí poradci nebo často spíše poradkyně. Tak jak tady s tímhle právě pracujete, jo, že najednou po Masterchefu asi to přišlo spíš?

Ano.

Jo, že vás začali lidé poznávat, sledovat a tak, že asi jste upravil něco dle toho chování nebo pořád jel to svoje?

Já si myslím, že jsem nic neupravoval, že jsem furt stejný a snažím se být pořád stejný. A beru to tak, že když za váma někdo přijde s úsměvem a slušně se vás zeptá, jestli s váma může vyfotit, tak se s ním vždycky rád vyfotím. Pokud vidím, že ten člověk má radost z toho, že vás vidí, tak je blbost se k němu otáčet zády. A furt si říkám, že jsem ten stejný chlapík, kterej jsem byl i předtím, před Mastercheféem, před čímkoliv. A snažím se stát pevně nohama na zemi a je to to stejné.

Já kdybych měl, kdybych viděl někoho, koho fandím a koho mám rád, tak taky bych za ním šel a s ním šel bych hezky ho poprosil si s ním.

Jo, jo.

A je pořád si myslím, že je to to nejmenší, co vlastně pro ty lidi můžu udělat.

Jasně, jasně, určitě.

Jako spíš jsem to myslel tak asi jako jestli jste upravoval nějak to své chování ve společnosti, že jste začal vnímat, že už teďka jakoby ty oči jsou na vás a tak jakoby, jo.

Tak já si myslím, že jsem furt stejný.

Aha.

Ale samozřejmě si člověk uvědomuje, že chce mít to jméno pořád hezké. Takže já se snažím dělat dobré jméno svému jménu. Nemyslím si, že bych se nějak přetvářel, to ne, ale se snažím se dělat dobré jméno svému jménu.

No a potom co ještě s vaším jménem rezonuje, jsou spolupráce.

Jo a sorry, myslím si, že každý si vybaví spolupráci s Mekáčem a vámi a písničku „Je to fresh".

Mám to rád.

A plus ještě když jsem se bavil s nějakými známými tady den předtím nebo ani nevím, kde to bylo, tak jsem právě říkal, jo, se mě ptali, s kým tam budeš mít rozhovory, podcasty, tak jsem právě říkal i vaše jméno. Oni jo, si pamatuju, měl jste reklamu tehdy na nějaký domácí spotřebič, jak jste byl v Podpatkách nebo něco takovýho.

Jo, jo.

Tak právě i takhle, jak s tímhle pracujete, protože obě si myslím ty spolupráce potom v té společnosti rezonovaly a u vás hlavně ten Mekáč byl jako s podivem, že jo, pro spoustu lidí. Že na jedné straně je ten fine dining a pak na té druhé straně je fast food.

Já jsem se nikdy neschovával za to, nebo neschovával, já jsem vždycky McDonald obdivoval a měl jsem ho rád už od dětství. A upřímně, kdyby mě tehdy někdo řekl, že jednou budu mít, že jednou budu spolupracovat s McDonaldem a že tam jednou budu mít svůj burger, tak mě to ani ve snu nenapadlo.

Jo, jo, chápu.

A já jsem byl vždycky fascinovaný Mekáčem hlavně kvůli jedné věci a to je jejich organizace. To je to, že je udělaný, to řeknu hnusně, je udělaný jako blbů vzdorně. Protože já, když dělám v gastru, tak miluju tu zorganizovanost. A proto je Mekáč za mě v tomhle prostě nejlepší. A vlastně vím, že to zvedlo spoustu lidí ze židle. Ale já mám Mekáč rád. Já ten brand jako rád, jím ho. Mám ho rád a nevidím na tom nic špatného.

A je to přesně to, že já miluju v životě pestrost.

Mhm.

A rád se najím v nějaké klasické české restauraci. Pak si někdy zajedu na dobrou Asii. Někdy si udělám hezký večer se svojí přítelkyní a zajedeme si na fine diningový meny. A když jsem na cestě, jakože bývám na dálnici dost často, tak si dám prostě Mekáč.

Hm.

Možná právě to, když bych tu spolupráci, když tak nad tím přemýšlím, odvítl, řekl, ne, já to nemůžu přiznat, že mám Mekáč, nebo takhle, ale já prostě mám tady fine dining a já to nemůžu se tvářit, že si dávám i Mekáč. Já vím, že jsem jednou měl jako hosta jednoho francouzského šéfkuchaře, který měl michelinskou hvězdu. A pamatuju si, že byl u nás týden a asi pátý den se mě zeptal, a tak jak se mě asi hrozně stydí. Říkám „Máte tady McD?" Říkám – Mekáč. Jo.

Říkám: „No jasný, jedeme večer na fries." A jeli jsme tam. A šlo vidět, jak se za to stydí. Říkám: „Ty jo, za co se vlastně stydějí? Vždyť to je prostě – když se podíváte, tak to je byznys, kterej funguje jak skvěle. Tam je furt plno, je to šíleně. Kdyby to bylo špatné, tak tam ty lidi přece nechodí."

Přesně. Jak se pojmenoval, že tam můžou v uvozovkách vařit studenti, jo, kteří ty jídla připravují. A zároveň ten produkt chutná stejně, já nevím, v Aši a ve Fritku, místku, když to stáhnu na Českou republiku, že jo.

Přesně tak.

A já každou spolupráci, kterou dělám, tak mě musí bavit. Musí mě být něčím blízká, musí mě bavit ten produkt a nebo mě to musí něco dát. Jako i ten McDonald pro mě byl super v tom, že jsem viděl pod pukličku, že jsem viděl, co se tam připravuje. Když jsem byl v provozu, kde se dělaly prostě hranolky a bylo to fascinující. Bylo to super něco takovýho vidět.

Mhm.

Takže jako každá spolupráce a je pravda, že někdy, aby to člověk trošku jako prodal nebo ukázal, tak sem musí jít trošičku za hranu.

Je pravda, že i o té písničce pro ten Mekáč jsem si pak zpětně říkal, jestli to bylo třeba, ale vlastně to beru, že byl to hit dětských táborů.

A když si to vezmu, tak pokud jako člověk nikomu neubližuje, nikomu jako nic nevnucuje a každej má svoji svobodnou volbu se na to podívat a nebo to prostě přejít dál.

Jasně. Takže tak.

No a když na to podíváte zpětně, tak udělal byste, přijal byste ji a udělal byste to stejně?

A spolupráci bych určitě přijal a možná tu písničku. A tu písničku bych možná pojel trošičku jinak.

No a je nějaká spolupráce, kterou byste odmítl a případně, která by to byla?

Eh, jak říkám, asi to jsou, já vždycky, když s někým spolupracuju, tak si musíme nějak rozumět a musím tomu věřit. A asi bych nešel do takovejch těch spoluprác, takový to rozbalování těch fashion boxů, takových těch jako čínskejch balíčků a tady toto mě jako asi nedává smysl něco takovýho.

No a KFC, ne?

Ještě, no samozřejmě Káč. Jedině Káč. No tak jako spolupracoval jsem s Mekáčem, takže bych nedělal jako nic takovýho.

Eh, no a pojďme ještě k té Michelinské hvězdě. Jaký to je pocit, že najednou vaše restaurace má Michelinskou hvězdu a jak to vůbec vnímáte? Jestli to vnímáte jako pro vás teď skvělý marketingový efekt a nebo naopak třeba větší tlak na ten výkon?

Já si myslím, že to jsou věci, které se jdou ruku v ruce. Jako určitě je to krásná reklama pro Antré a jsem hrozně pyšnej na svůj personál, že jsme dostali Michelinskou hvězdu. Upřímně to bylo nečekané. Já jsem vůbec netušil, ani jsem nevěděl, že u nás byli a netušil jsem, že bysme to mohli získat a jsem hrozně pyšnej na svůj personál. A je to krásný promo pro naši restauraci a zároveň je to jako řekl bych větší zodpovědnost. Já se přiznám, že trošku víc. Jsou to takový jako dvě misky vah.

Na jednu stranu si říkám, že je super, že vlastně, že to máme, že to děláme dobře tu práci a že vlastně je to takový potvrzení toho, že umím vařit nebo umíme vařit. A na druhou stranu víc přemýšlím o těch věcech. Předtím jsem byl možná trochu větší střelec, teď jsme měnili menu, furt jsem vracel a pořád jsem si říkal, je to dost dobrý, nezměníme tam ještě něco. A moc jsem začal do toho tak víc hrabat.

Ale víc ta hlava teď šrotuje. Myslím si, že to je větší zodpovědnost, ale pořád a to říkám i svýmu personálu, dělejme to tak, jak jsme to dělali doteď. Samozřejmě se jako zlepšujme, ale nedělejme rapidní změny. Dělejme to, co jsme dělali, protože tak je to správný a tak to funguje.

A pořád to hlavně, pořád ještě jedna věc, nemít v hlavě to, že tu práci děláme kvůli tomu, abysme obhájili hvězdu, což samozřejmě chceme, ale pořád to hlavní je ten host a je potřeba si to uvědomit, že děláme to pro lidi, děláme to pro naše hosty a potřeba, aby ti hosti cítili se dobře.

No a kam to chcete posunout dál? Ať už Antré a nebo právě značku Přemat?

Eh, co se týče Antré, tak chci, abysme si udrželi tenhleten standard. Pro nás teď znovu zopakuju je asi udržet tu hvězdu a bavit se tou prací, být stále kreativní a učit další generace kuchařů. A co se týče mého brandu, tak vymysl nějakou zajímavou výzvu pro mě. Nedávno jsem začal dělat kurzy vaření, které mě baví a naplňují a uvidím, co bude dál.

E, právě kurzy vaření na mě vyskakují na Instagramu. Máte cool reklamy, musím říct.

Děkujeme. Vždycky na mě vybafnete. Vybavuju si jednu. Ty jo. Tuhle nějakým únosem.

To je zase ta věc, která je trošičku kolikrát na hraně. Eh, ale já si myslím, že je důležitý jako se ze sebe nepodělat a mít takovou, nebo dostat se do také fáze jako já jsem plánov vážená osoba a musím se hlídat a dávat si pozor, co. Myslím si, že je dobrý to mít vždycky v nějaké rovnováze. Eh, nebýt sám do sebe úplně zahleděnej, umět si ze sebe udělat srandu, ale samozřejmě to nějak udržet nějaké línii, aby člověk nebyl jenom šašek, ale i si držel to jako to hezký.

Takže prostě nějak smysluplně.

Ano.

A jste pořád nabitý nějakým tím entuziaszmem a nebo prostě do té práce, nebo se občas cítíte i už jako vycuclý, vyčerpaný? Jak pracujete s tímhle?

Eh, já si myslím, že mně hodně pomáhá to, že každej den je pro mě jinej. Že tady dva dny jedu do Antré, pak nevím, točím něco pro kurzy a potom mám různé spolupráce, takže tvořím věci a zapojuju se do spoluprác, plus mám rodinu, takže mě v mém životě líbí ta pestrost. Myslím si, že jsem asi workoholik. Vlastně jsem člověk, který je neustále na telefonu, který pořád vlastně něco řeší. Vždycky jdu tak jako den dopředu a baví mě ta práce, jako baví mě to, co dělám a jsem rád, že to má nějaký výsledky.

Skvělé. Já vám moc děkuju za rozhovor. Ať se daří Antré, ale i vám v osobním životě.

Děkuju a taky děkuju všem posluchačům, že jste si poslechli celý díl a budu se těšit na další epizodu.

Ahoj.