2026-09-25 - Studio Itálie - Zpravodajské pilulky

Milí posluchači, já vás vítám. Je pátek 25. září. I tentokrát uslyšíte spousta zajímavých pořadů. Začneme připomenutím 88. výročí vyhnání obyvatel Československého pohraničí v roce 1938. Je to pětní akt na Masarikově nádraží z 23. 9 2026 pořádá Československá obec legionářská a je to pořad převzatý z YouTube kanálu Raptor TV. [hudba] Dámy a pánové, poprosím vás o minutu ticha. Z [hudba] >> [hudba] [hudba] [hudba] >> Zň. Dámy a pánové, dobrý den. Zahájili jsme společně pětní akt u pamitní desky Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejících Němcům vyhraní v roce 1938 v souvislosti s událostmi kolem podpisu vichovské dohody z našeho pohraničí srdonoděmeckými handlin. Vítám tady vzácné hostě a budu rád, že tady přivítáte potleskem. Je tady první místopředseda poslanecké sluvy parlamentu České republiky pan Patrik Nacher, [potlesk] mimozní a splnomocný dopisanec státu Izrael v České republice, jeho eminence Andr Weisbr. Předseda výboru pro vzdělávání vědu, kulturu, lidská práva v Betnice k senátu parlamentu České republiky a Jiříška. Náčelník štábu krajského vojenského velkstýho hlavní města Praha podukovník Pavel Kácou. [potlesk] Zástupce České obce Sokolské pan Jzí Trinta člen společenské komise přdělovatelském odboru ČS. Dobrý den. Za český svaz bojovníků za svobodu je tady pan Petr Házek. Je tady také ředitel odboru náborů a personalistiky Český pan Jan Slavík, člen předsednictva republikového výboru ČSO el pan Jiří Filip a zástupce centra České historie pan Jaroslav Těšíský. Prosím, prosím postupně pánové. Pan Patrik Nacher jako první mikrofon. Dámy a pánové, paneče, pane senátoré, hosté. Stojíme dnes na místě, kolem kterého dnes a denně chodí desítky tisíc lidí do práce, do školy. Koncá vlastně bydlí kousek nebo narodil jsem se kousek odsud několiket metů poelové ulice. Nicméně jak i na té pamětní desce si můžete přečíst, v roce 38 bylo toto místo spojeno úplně s něčím jiným. Bylo spojeno s tím, že jsem přijížděly vlaky s lidmi, kteří netušili, jaký bude jejich další osud. Češi, Židé a jak bylo řečeno i protcističtí Němci. Zde před 88 lety v souvislosti s událostmi kolem podpisu nichovské dohody byli převáženi z českého pohraničí sudotoněmeckými Heinlinovci. a prošli tímto vlastně nejstarším pražským nádražím. Prchali před terorem, před násilím, pronásledování strach. Právě dnešní Masarikovou nádraží se pro ně stalo místem, na které přijížděli a na němž vystupovali z vlaků, někdy i s několika kufry, někdy i bez toho a nevěděli, jaký bude jejich další osud. Považuji proto za důležité nezapomínat nejen na osudy těch, kteří na Masorikově nádraží na podzim roku 38 přijížděli, ale také těch, kteří se v době strachu a poroby národa rozhodli pomáhat těmto lidem. Dámy a pánové, dnešní setkání má pro mě jeden osobnější rozměr. Ono ten nacistický teror vzal mojí rodině sedm členů státovy strany výma babičky a dědečka se nikdo z nich nevrátil a byli zavražděni v lágrech, v nacistických lágrech v Treblinkách. Tolik moje taková osobní k tomu osobní k tomu doužka. Dnešní setkání tedy není jen připomínkou minulosti dojemných lidských příběhů a tragických obětí, ale je připomínkou i toho, že se v krátké chvíli, vůžiku člověk může přijít o jistoty, které má pocit, eh, že o ně nikdy přijít nemůže, že může přijít o bezpečí, o domov, o rodinu. Tato pamětní deska, u které dnes eh stojíme a kolem které chodí lidé, tak ta určitě tu minulost vrátit nemůže. Nemůže ji změnit, ale bude jí připomínat. Bude ji připomínat proto, aby my jsme nezapomněli a proto, aby se ta minulost už nikdy nemohla opakovat. Děkuji za vaši pozornost. Poprosím Jiřího Růžičku. Vážený pane, vážený pane místopředsedo sněmovny, vašece pane Velhonče, vzácí hosté, dámy a pánové, začnu také trošku neformálně osobně. Já jsem přijel kvůli této akci z kurzu, který máme se studenty 15 letetými blízko krásné Lípy v Šluknovském výběžku, eh, blízko Rumburka, tedy v místech, kde před těmi 88 lety vypuklo to, co tam vypuklo, kdy henlaci tam vzali spravedlnost do svých rukou a Češi, Židé antifašisté, antinacisté museli ze svých domů domovů prchat. Studenti mě říkali, proč odjíždíte? Já jsem říkal:„No, jedu na takovou pětní akci." A oni říkali: "A proč po téměř 90 letech si to máme připomínat?" A já jsem říkal, že to je dost důležitá věc a vlastně snažil jsem se jim na to odpovědět. Eh, je to jednak připomínka mimořádně důležitého období moderních československých dějin. eh období, kdy bude to za chvíli 88 let, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, která fakticky znamenala na dlouhá léta druhou světovou válku a zároveň znamenala na desetiletí, řekněme velmi složitý osud Československa jako takového. Znamená to ztrátu samostatnosti Československa, obrovské hospodářské ztráty, ale i morální maraus, který možná z kterého se národ zpamatoval zpamatovával dlouhá desetiletí a možná, že jsme si z něj nezpamatovali ještě úplně dodnes. Eh, my mluvíme o době vzdálené téměř 90 let, ale kdybychom neskonňovali výrazy jako Německo, Henline, Hitler, nahradili to čímkoliv, co je v současné darbě aktuální, tak můžeme mluvit i o současnosti. O čem tady vlastně mluvíme? Mluvíme o nenávisti, která proti sobě postavila tisíce, desetisíce miliony lidí. Mluvíme o zrůdných ideologiích, které s tou druhou světovou válkou vůbec neskončily. A mluvíme také o vyhraněných nacionalistických postojích. To, co si připomínáme dnes, je realita pro miliony a miliony lidí na celém světě. V podobné realitě se totiž dnes ocitají lidé skutečně po celém světě, ať už to je Afghánistán, Palestina, Libanon, Írán, Ukrajina. Podle nejnovějších údajov OSN žije vnucené emigraci, po vyhnání, po útěku z domova po celém světě téměř 112 milionů lidí. 112 milionů lidí. A to jsou jenom ti, kteří odešeli odešli kvůli porušování lidských práv nebo byli vyhnáni. Představte si obrovské číslo lidí po celém světě. Pro nás ve vyspělé Evropě je ale alarmující to, že nedaleko od nás za hranicemi Slovenska odešlo z Ukrajiny téměř 6 milionů lidí. U nás v naší zemi v současné době žije téměř půl milionu. To, o čem mluvíme, ale nejsou žádné historické události nějaké stránky z učebnic dějepisu. To jsou osudy těch jednotlivých lidí. Můžeme mluvit o milionech, ale jsou to osudy jednotlivých lidí, jednotlivých rodin, rodičů, dětí, prorodičů. A to je to, co bychom měli mít na paměti. Ano, sešli jsme se proto, abychom zapomínali na dobu vzdálenou 88 let a jistě je to správné a je potřeba si to připomínat, ale to, v čem i v současné době žijeme, nenávist, strach, sítřený nacionalismus, odmítání pomoci uprchlíků, to vše se až příliš často opakuje i v ústech mnoha českých politiků, ale i mnoha českých lidí. Neměli bychom na to zapomínat. Měli bychom to brát vážně. Zvlášť země, která má tak neblahé zkušenosti s vyháněním svých občanů. Děkujeme. Se zdravicí přijde pan Jiří Filip. Vážení vzácní hosté, vážené dámy, vážení pánové, sestry a bratři. Je mi ctí k vám promluvit jménem Československé obce legionářské na dnešním pětním setkání. Jim vzdáváme hold tisícům rodin, které byly ze dne na den vrženy do nesnesitelné nejistoty o svou budoucnost, neboť přišli o svůj domov. Bohužel nevzpomínáme na ojedinělý exces. Ve 20. století byl v naší vlasti lidem brán domov hned několikrát. Prožitá bolest tak zůstává traumatem předávaným v rodinách mnoha našich spoluobčanů. Tento pětní akt promlouvá k nám všem a vyzývá, abychom zabránili tomu, aby se kdy v budoucnu zlovůle opět pokusila vyhnat lidi z jejich domovů. Dovolte mi, abych vám všem z tohoto místa ze srdce poděkoval za to, že nezapomínáte na československé občany, kteří stáli na počátku dlouhé řady osobních tragédií, které přinesla blížící se druhá světová válka. Děkuji vám za pozornost, dámy a pánové, zazní státní hymny Slovenské a České republiky. >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [zvon] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> Á stráž zrá. >> Dámy a pánové, děkuju vám za pozornost. Loučím se součastníky pěkního aktu, kteří opouždí místopního aktu a neúčastní společenského setkání na salonku. No a teď po skončení tohoto aktu si vás následně dovolujeme pozvat právě do blízkého Maserkova salonku na společenské setkání. Krásný zbytek dne. >> Tak bohužel ne všichni mluvili dobře na mikrofon. Každopádně na nádraží se šum rozléhá, ale i tak si myslím, že to stálo za připomenutí. A dále je zde převzatý pořad z YouTube kanálu. tentokrát z kanálu Parlamentky TV a je to pořád, který je sice publikován před sedmi dny, ale já jsem ho ještě nedávala. Každopádně je to dost důležité a zajímavé to, co řekla Tarabová z pro v Liberci. zločiny proti lidskosti za covidu začaly, tě s tím pokračují, což je tedy i titulek tohoto videa, takže si to poslechněme. Ještě dodám, že tento pořád moderuje Radim Panenka, novinář z parlamentních listů. [hudba] Vítejte u rozhovoru parlamentních listů. Mé jméno je Radim Panenka a vítám u nás ve studiu paní Lenku Tarabovu. Dobrý den. >> Dobrý den, Radime. Děkuji za pozvání a krásný dne samozřejmě vašim posluchačům a sledovatelům. >> Eh, ráno se stalo. Eh, vy jste pro ty, kdo by vás náhodou neznali, jakože vás vás zná mnoho lidí, eh, už celá léta. Eh, jste předsedkyní strany pro v Liberickém kraji. Je to tak? >> Ano, tak to je přesně. >> A zároveň kandidujete v Liberaci na primatu. >> Přesně tak. >> Já bych e dostaneme se k tomu, to je samozřejmě hlavní téma komunální volby, ale ještě bych si dovolil na začátek takovou odbočku. E, do ne tolik dávné minulosti vy jste se začala veřejně angažovat především a řekl bych známa všeobecně v České republice a známější jste se stala za doby covidu a potom, že jo, kdy jste různě se stavěla proti těm opatřením, povinnému očkování a tady těm dalším věcem. Jak se díváte zpětně? Protože ta ten čas nějaký uběhl, ale já si vzpomínám, že když to všechno končilo, zaznění byla různá varování, jako měli bychom se poučit a tak říci, co bylo špatně, co bylo dobře. Stalo se to nebo nestalo? Já si myslím, že se to stalo v srdci lidí běžných, ale určitě se to nestalo v hlavách, v srdcích, v tuších těch, kteří byli zainteresovaní a kteří vlastně v České republice řídili celá ta celou tu covidovou dobu, protože ty lidé nadále vystupují, nadále se nepoučili. Nevidím, že by měli nějakou zpětnou vazbu a sebereflexi, protože když dneska vychází různé články o očkování, teďkon nově očkování v lékárnách, které zapánu se zastavilo, tak ta reakce lidí je vidět, že eh jsou skeptičtí jakoby vůči celé té agendě eh západní medicíny, světové zdravotnické organizace. A mně tam neustále mně tam chybí takový ten to ta široká debata s různými odborníky z různých odvětví, s lidmi, protože já si myslím, že politika se nemá dělat bez lidí a i odborné názory a podobné věci se nemají dělat bez lidí. Takže tam tu sebereflexi od těch, kteří by jí měli mít nevidím. Já jsem přesvědčená o tom, že někteří lidé by si zasloužili být potrestáni nebo nějakým případem způsobem šetřeni, protože tady docházelo k ohromnému porušování lidských práv až na takové úrovni, že jsem přesvědčená, že se jednalo o zločiny protilidskosti. >> Hm. No, tak pravda je, že když se řekne covid a celá ta doba, tak to zdaleka není spojeno jenom s nějakým, řekněme, hlediskem zdravotním, ale hlediskem vůbec občanských práv. Mnoho lidí to vlastně se to vykládá tak, že tehdy začaly takové pokusy, které potom významným způsobem zesílily po začátku války na Ukrajině s omezováním souody projevu, pak se toho hlavně chytla fialova vláda, pan Rakoš na ministerstvu vnitra a další. A vlastně těžko se toho dneska zbavujem, což vidíme i, že ač tedy současná vláda deklaruje, že chce tyhle překážky, které byly dřív postaveny svobodě projevu a dalším občanským svobodám, e, je chce zrušit, tak vidíme, že stále na řadě rezortů se to úplně nedaří, že jo. >> Naprosto souhlasím. Za mě doba covidu tak byla víceméně nešla odešlo o zdraví. Tam šlo o to přesně, jak ten establishment hledal, jakým způsobem může vlastně tu společnost řídit a ovlivňovat, jakou sílu bohužel mají mainstreamová média. Tam se to ukázalo, oni v tom pokračují a zase e to, aby se jim nedařily tyto pokusy, tak to záleží na lidech. Ti lidé přece nejsou eh žádní otroci nebo nesvé právění. Jsou to bytosti, mají lidská práva. ta lidská práva jsou zakotvená v té charě o bylo by dobré, aby si občas lidé přečetli a připomněli, co jsou jejich práva. No a pak vlastně záleží na lidech, jak se k tomu postaví, jestli se nechají a čím větší odpor k různým těm způsobům, ať už to jsou právě ty kontroly eh svobody slova, pak ta ty návrhy na tu digitalizaci, kontrolování osobních chatů a podobně, tak je to na lidech, jestli se jich prostě řeknou, jdeme do toho a nebo se proti tomu zbouří. Hm. E, já se chci ještě dotknout jednoho tématu, protože vy máte osobní zkušenost s působením skupiny, která je možná i sama sebe označuje jako organisanů gang, >> který jako působí v různé, jak to říct, provokace, různé akce, často i jako pronásledování eh některých lidí. Eh, a vlastně jako funguje stále. Teď se řešila nějak řešil nějaký případ, kdy ministr zahraničí byl na rozhovoru s tím panem Pšenákem, který se vydával teda za to vlastně Bautnera, za toho anonymního investigativce. Eh, celá řada lidí se ptá, jak je vlastně možné, že některé ty věci jim byly umožněny hlavně za té bývalé vlády. Tak kdy byste mohla popsat svoji zkušenost, či to bylo cenné pro diváky? Jako jedním slovem ty zkušenosti jsou šílené, protože my jsme vlastně v dobré vůli využili protest a petiční právo. Nikomu jsme neubližovali, jenom jsme ukazovali svůj názor a najednou se jednoho krásnýho dne objevil ten člověk s Penem Mikesian, ke kterému se postupně přidávali lidé, kteří dříve patřili do nějaký skupiny Nafo, Iiket, pořád ta stejná skupina lidí. A to to nejsou lidé, kteří by chtěli diskuzi. To jsou lidé, kteří vlastně monetizují šiku lidí, ubližování lidí. Nebyly to příjemné chvíle, protože když máte proti sobě člověka, který je evidentně velmi hloupý, velmi neinformovaný, velmi agresivní, eh, svým způsobem, když to spojím jedno slovo zpratek a je ještě ve věku vašeho syna a vy na to zůstanete koukat jako jak je možný, že někdo takový je podporován systémem a může si ke starším lidem dovolit to, co si dovolí a zároveň nemáte zastání. Nemůžete udělat to, co byste udělal svému srduby, když by to udělal tát pár facet, ale nemůžete nemáte zároveň zastání v rámci orgánu činy v trestním řízení, ale pak ani u toho soudu, protože za mě celý ten soud byl naprostá fraška a rozhodnutí toho městského soudu, obvodního městského soudu pro Prahu paní soudkyně Šindelářové a vůbec celý to konání paní státní zástupkyně Kandové, tak je tristní a myslím si, že by stálo o to, aby tam nastal nějaký přeskum nebo něco takovýho, ale určitě by společnost neměla podporovat eh zpátky. >> Hm. Tak ono vlastně nejde jenom o tuhletu e skupinu eh kterou jste popsala. S jste řekla, že oni si to to, co natáčí, tak tak mají potom zpoplatněné, to znamená vydělávají na tom peníze. Eh, ale vlastně asi jde ří je možné říci, že jde o určitou atmosféru společenskou, která eh tady byla cele jistě vytvořena za působení té bývalé vlády. Někdo říká, někdo to označuje jako atmosféru strachu. atmosféru, která na jedné straně zvýhodňuje e nebo zvýhodňovala tehdy především [odkašlání] lidi, kteří byli ze stejného názorového spektra jako bývalá vláda a naopak e místi tvrdě postihovala ty, kteří byli ze spektra opačného. Eh, máte za to, že se to mění, byť třeba aspoň postupně teď po těch volbách loni? No, když se na to podíváme očima té skupiny, která pokračuje dál, nikdo to neřeší. Tam je jediný, vím, co se řeší, tak je nějaká ta insolvenční věc pana Gansiona. Jinak se to neřeší. Myslím si, že spousta lidí našeho názorového spektra tak má pocit, že se věci neposouvají. Eh, očekávala [odkašlání] jsem se změnou vlády a s obsazením ministerstva vnitra úplně jiný způsob řešení, rychlejší způsob řešení a já osobně mám pořád prostě pocit, že to právo není na mé straně a myslím si, že většina lidí, kteří se ozvali, kteří byli aktivní, tak nemají pocit, že jsou chránění i při této vládě a v tomto systému, který by jakýmsi způsobem měl být trošičku jiný oproti vládě Fiali, která byla víceméně řízená Á, paní Drakšany ministerstva. >> Co s tím udělat? Jestli vím, že to je jako otázka stručná, ale sodpovědani není není jednoduchá. Já vám nevím, nevím, jak na to odpovědět, protože zase já si myslím, že to je, že to je na lidech a nějakým způsobem bychom měli jít příkladem a vrátit kulturu nejenom jako do tý společnosti jako takové, protože tak jak dneska lidé jsou schopni spolu komunikovat, tak je to eh za mě nepřijatelné, protože se ztratila slušnost mezi lidmi. Ztratil se dialog, e převyšují nálepky. E potom je možnost prostě, že lidé, kteří jsou za mě opravdu velice hloupí, tak najednou mají navrh. Eh, za dál si myslím, že by se současná vláda měla podívat na mediální zákon, protože ta média opravdu dělají zlo. Jak je možný, že najednou v celém mediálním prostoru e a možnost vůbec se vyjadřovat v nějakých rozhovorech mají lidé, jako je Ukarnesi Janu Šenák a Spol. Vdyť to je jako to opravdu degraduje tu úrovň tý společnosti. No a to to nejvíc, co vlastně pak mají občané pocit, že mohou, tak jejich vzorem jsou politici. A když pak vidíte, co se děje v poslanecké sněmovně a lidé, kteří by měli být vzorem a měli by ukázat tu kulturu, i když jsou rozdílných názorů, tak já jsem takhle takhle na takovouhle degradaci poslanecké sněmovny nezažila za celý svůj život. A když se bavím se staršími lidmi a hlavně s mým otcem, který celý roky v rámci bytové politiky byl v kontaktu s mnoha politiky, tak on sám ve svých 82 letech je velice zklamán to, co se děje a jaká je úroveň dneska politická diskuse. Tak možná třeba napadá mě, jestli by nestálo za zvážení, že by tedy v rámci alespoň zlepšení eh kultury v poslanecké sněmovně nepomohlo to, kdyby se prostě vypnully kamery, nedělal se přenos, protože to by se možná zmírnilo, ne? Tak tam ty výstupy různé opoziční, kdyby věděli, že nemají to eh živé publikum online, tak by se to třeba trošku umírvnilo. >> Víte co radíme? Jenže tam je takový jedna věc. Samozřejmě ty kamery tam jsou >> člověk se na to může podívat, >> ale pak jsou ty možnosti, že oni se natáčejí jakoby mezi sebou. Dneska ten mobil je vlastně zbraň, co si budeme povídat a jsou schopni potom tvořit různé podcasty na svoje sociální sítě a ne nemyslím si, že úplně jako nejlepší řešení nebo vůbec řešení, že by bylo vypnout kamery poslanecké sněmovny. Já si myslím, že by eh ta část poslanecké sněmovny, která je současně vládní koalice, tak by měla ukazovat společnosti ten rozdíl tý kultury politické a a chování. A o to víc pak je vidět vlastně ta ta druhá strana, která se chová tak, jak se chová a lidé to potom vidí a jsou schopni to vyhodnotit. Stejně jako vyhodnotili tu za mě nedůstojnou debatu na CL Prima News s panem Hřibem a s ostatními a zpětná vazba od těch lidí je, že oni to vidí a opravdu se jim to nelíbí. >> Ano. Tak to je pravda. Toho si všimli. Všimlo si to. Já myslím, že to mělo daleko možná několikanásobně větší dosah než v sledování té debaty samotné. Potom ty sestři, jak pan Řip vlastně nenechal z toho vládního táboru nikoho mluvit, zatímco vládní politici vždycky čekali, až pan Řík domluví, ne? Ještě jedna věc, než se dostaneme k těm komunálním e otázkám, vy jste zmínila ten mediální zákon. Eh jakým způsobem? E pokud jste nad tím jak uvažovala třeba jak kam by se jakým směrem mohlo jít, jakým způsobem podniknout změny, které by třeba přesně tady ty různé metody, kdy jedni jsou vynášeni do nebes a druzí jsou podáváni jako zlo, které třeba zničit a zelupa do země, prosadit, aniž by tím trpilo svoboda slova. >> Těžká otázka. Ale víte, co je nejlepší řešení, co se ukazuje celé té roky? takzvaná alternativní média. Pro mě nejsou alternativní, protože za mě je alternativa to, co je nepřízpůsobivé. Takže já si myslím, že média stejně jako parlamentní listy, ale další a další e denník kto je vidět, že se lidé začínají obracet k těmto médiím, protože tam vidí tu serióznost a tu vyváženost té práce. A eh jakým způsobem lze uzákonit? Víte, já si myslím, že když někdo dělá chybu i v rozporu se zákonem a když se podíváme na zákon o České televizi nebo Českém rozhlase, tak tam ten paragraf dvě je velice často porušován, jenže nikdo za ten paragraf není trestán. Takže já si myslím, že kdyby tam bylo trošku nějaký pyč nad těmi lidmi právě v podobě dodržování toho zákona a případně potom nějaké trestní právní odpovědnosti, takže oni by si rozmysleli, jak tu svoji práci dělají. Hm. >> Ale nejlepší odpovědí jsou lidé. Pokud se vám nelíbí jejich práce, tak je nesledujte a sledujte práci těch, která se vám líbí. >> Ano. Například mainstreamových parlamentních listů, že je musím doporučit, tak >> eh, komunální volby. E, kandidujete na primátorku Liberence? Eh, na úvod, jaké jsou z vašeho pohledu největší současné problémy toho dosavadního vedení a to znamená, co co především e podle vás je potřeba změnit, protože Liberec je velké krajské město, tak eh má to dopad i potom z celej styl toho dalšího okolí, tak na co byste se ráda podívala nebo co je potřeba udělat? Kdybych měla popsat to, jak je dneska liberec řízen, tak bych mohla říci dvě slova. Palážství a centralizace. Takže tohlecto je úplně něco, co mi jde proti srsti. Ti lidé prostě v momentě, kdy jsou zvolení a bohužel často lidé volí eh obraz strany a nezajímají se, kdo vlastně v tom daném městě je ten, který tu stranu zastupuje. A eh pak se stane to, že ty lidé se tam dostanou, dostanou nějakou sílu a zapomenou na občany, které oslovovali před těmi volbami. Pro mě a vůbec ve straně proto máme úplně naopak. Pro mě práce začne v momentě, kdy se stanu primátorkou. Věřím, že lidé pochopí, že člověk, který to s nimi myslí vážně a je s ním jeden denně v ulicích a neskrývá se za billboardy, za mnoho, mnoho, mnoho tisíc. Takže míní pokračovat v této práci dál. Já jsem to ukázala právě celých šest let, jak jste zmínila, že pro mě jsou ti lidé důležitý chránit jejich práva a nejdůležitější je tvořit tu budoucnost toho daného města spolu s těmi občany, ne od stolu jako politik, ne s developery, ne s projektanty, ale prostě s lidmi. A my máme v Liberci jednu úžasnou věc. To jsou takzvané místní organizace. To sice vymyslelo současné vedení Starostové pro Liberecký kraj. Každá ta čtvrť má svojí místní organizaci. Jsou to lidé, kteří jsou aktivní, zajímají se, jsou takovou spojkou mezi občany a vedením města, ale ta zpětná vazba práce s nimi od svého města už není. Tohle chci taky udělat úplně jinak. Zrovna včera jsem odpovídala na pět dotazů místní organizace ve Františkově, takže doufám, že eh ten jiný směr a ten jiný úvod pohledu vedení toho města, takže je ocení. E, my máme heslo, že budeme takové vedení města, jaké Liberec ještě nezažil. A určitě ta komunikace s těmi lidmi bude i na bázi toho, co já umím a co dělám celých těch šest let. A to jsou podcasty, videa, informovanost, setkání, otevřené dveře s primátorkou. A tohle pro nás důležité. A ta druhá věc ta centralizace. Všechno se směřuje do centra Liberce. velké projekty, zbytečné miliony na náměstí a na tu na ty okrajové části, tak se zapomíná a není nejsou to úplně jenom ty nejvíc okrajové části. Ono stačí opravdu ty 2 3 km vystra a už je tam vidět ten velký rozdíl. Takže i na tohle se si chci zaměřit právě s exkuzemi, s občany. Oni nejlípe vidí, vidí a vědí, co potřebují v tom místě, kde bydlí. Eh, jakou máte kampaň předvolební, jak uvedete registru různých na sítích, že jste asi docela často v ulicích? E, možná se i zeptám, taková podotázka k tomu, eh, jak často potkáváte svoje, řekněme, politické konkurenty v těch ulicích Liberce? >> Eh, tak my jsme si vybrali místa a dny. Věnujeme toho velmi, velmi mnoho času. Většinou jsme celý ten den na jednom místě různě po Liberci 4 hodiny. Jsem tam vždycky já a mám kolem sebe tým. Neznamená to, že bych jako lídrině prostě zaúkolovala svůj tým, protože mě velmi baví ty rozhovory s těmi občany. Velmi mě to baví a eh je vidět, že ty sociální sítě jsou zlo, protože to, co si lidé dovolí na sociální sítí, tak i když nesouhlasí, tak si nedovolí v té osobní rovině. Tam je vidět velký ten rozdíl. E, právě, jak jsem už zmiňovala, nechtěli jsme věnovat mnoho, mnoho peněz na ty billboardy a jakoby na různý profesionální kampaně. E, my celý ten celý náš tým, tak vlastně pracujeme tak, jak to cítíme srdcem. Máme známé a podporovatele, kteří nám vytvořili ty letáky, které rozdáváme. E, já můžu říct, že k dnešnímu dni nás ta kampaň stála necelé 2 000 zatím, ale mnoho, mnoho času a vlastně ta ta cena té kampaně je v našich srdcích a v tom čase, který tomu dáváme. Takže eh tohle je ten rozdíl právě, který chceme jako ukázat, jak se ta politika dá dělat a jak se dá i šetřit. >> A potom potkávání eh [odkašlání] s kolegy, tak to je na sociálních sítích. Já se k nim nevyjadřuju, len se chodí vyjadřovat ke mně neustále nebo jejich podporovatelé. Nevyjadřují se moc hezky. Eh mrzí mě tam, že to jsou většinou lidé, kteří dneska na té radnici sedí a jsou součástí vedení. Nikdo moc o nich nevěděl a najednou jsou všude vidět. všechno vědí, všechno chceí napravit, takže doufám, že už jakoby lidi se nenechají tak lehce obalamutit. No a před nějakými třemi týdny přišel nápad lídra kandidátky starostů pro Liberecký kraj pana Hájka, že se udělá takzvané volební tržiště, že se všichni lidi kandidátek sejdeme na jednom místě na hlavním náměstí před radnicí za stejných podmínek jenom s tím malým stálečkem petičním, s pěti lidmi a na jednom místě budeme všichni. Mně se to zdálo jakoby velice korektní kultura setkat se takto, aby se tam ti lidé mohli prostě střídat u těch stáků a ptát se těch jednotlivých lídrů. Bohužel se to eh trošičku nevydařilo, protože první, kteří se k tomu přihlásili z těch 11 kandidátek, bylo jenom pět eh kandidátů. Eh [odkašlání] nějak jsem vyvěděla jsem, že se o to zajímá ta šestá kandidátka. Někteří to úplně odmítli a já jsem to musela včera nakonec odmítnout. také, protože přesně jak jsem si myslela, že to bude ukázání kultury, že přesto, že máme rozdělenné názory, tak se spolu bavit můžeme, ale neodsuzujeme se, tak Česká tisková kancelář rozeslala dotazy jednotlivým lídrům na mě jaksi zapomněla a eh byl tam jeden dotaz, jak vidíte spolupráci případně po po těch volbách podle výsledků. No a líder kandidátky starostů pro Liberecký kraj, pan Hájek se chová jako kdyby už ty volby vyhrál a nechal se slyšet, jak ostatní odpověděli: "Uvidíme podle toho, jak dopadnou volby, budeme se bavit a budeme hledat průsečíky programu." Tak oni řekl, že prostě neexistuje žádná přímá i nepřímá spolupráce se stranami pro a SPD, které šíří nenávisté společnosti. Ten člověk mě nikdy neviděl, nikdy se mnou nemluvil. Já jsem se cítila tímto vyjádřením uražena. Eh, cítili to tak i celý můj tým a tím on vlastně narušil celou tu myšlenku toho volebního tržiště. Takže jsem slušně jsem odpověděla, že vlastně porušil to, co to volební tržiště mělo představovat a že se toho nemíníme účastnit. Tak ono je to to poslední, co jste říkala, ta slova o tom, že prostě s některými konkrétními stranami jako ty ta dnešní jako celostátní opozice jako se vždycky vyjadřuje, že s nimi nikdy jako kdyby ty naopak s nimi jako vyste spolupracovat chtěli, že jo. Hlavně třeba když se bavíme o úrovni celostátní, čím si myslíte, že to je dané, že oni, že jako mají potřebu tyto strany se často vyjadřovat vlastně aniž by to bylo nějakým tématem, že no, s těmihle nikdy, protože to jsou to jsou ne, že mají jako jiné názory než my a neshodneme se, ale oni jsou vlastně špatní, jako oni jsou to zlo nebo vy. Jo. Kde kde se to bere? To myslíte? >> Tak už jsme o tom hovořili. média, mainstreamová média vlastně tvoří ty nálepky a ty ukazatele. Pak tady je spoustu neziskových organizací, které vlastně jsou politické neziskové organizace. V Libercii zrovna zítra má být beseda, kterou organizuje milion chvilek. Pozvali [odkašlání] si sedm litrů. Samozřejmě mě neoslovili. Měli podivný klíč, e, že ti, co sedí na radnici hovořit občanům mohou. Ti, co tam doteďka nesedí, tak nemohou. Do