2026-07-31 - Studio Itálie - Ivo Budil, J. Turoňová, R. Panenka, Trialog o proměně levice, ...

Milí posluchači, já vás vítám.

Je pátek 31. července 2026.

Před námi je dvouhodinový pořad. Tak vám přeji pěkný poslech.

Jako první uslyšíte převzatý pořad z YouTube kanálu Spolku Svatopluk. Je zde výborný moderátor, novinář, spisovatel radní panenka, který vede tento trialog. A je to trialog o proměně levice, tedy s názvem "Má česká levice budoucnost". Jego hosty jsou právnička, mediátorka, pedagoška Jana Turoňová a skvělý profesor Ivo Budil, antropolog zabývající se dějinami moderního západního myšlení a globálními dějinami.

A tady právě si myslím, že to opravdu stojí za to, protože kde mluví Budil, tak pro mě je to vždy velmi zajímavé a opravdu si myslím, že budete se mnou souhlasit.

Ještě dodám, že na YouTube kanálu Spolku Svatopluk byl tento pořad publikován 23. července 2026.

>> Pan profesor Ivo Budil, Jana Turoňová, ahoj. Dobrý den.

>> Ahoj.

>> Ahoj.

>> Hm, dnešní téma docela i pro mě pozoruhodné — současnost a perspektivy, budoucnost české konzervativní levice.

[hudba]

>> Já jsem si říkal, když jsem dostal toto téma, jestli vlastně má cenu, abychom se tady nad tím scházeli, a jestli bude o čem mluvit. Ale doufám, že aspoň o něčem trochu ano. Takže bychom probrali to nejdřív z té trochu teoretičtější, obecnější části.

>> A potom v té části druhé bychom i využili Jana zkušeností, informací z toho, co se vlastně děje, jestli se vůbec něco děje, třeba tím stačilo. Jestli existuje, bude existovat, a tak dále. Dobře, ale ať to vezmem po pořadě. Hm, nechám to na vás. Kdo z vás první se toho ujme? Já bych apeloval na pana profesora.

>> Dobře, dobře. Tak pane profesore, hm, nejdřív ta současnost konzervativní levice. Jo, kdybychom se bavili o levici obecně, tak asi můžem říci, že je poměrně rozvětvená — progresivní levice, že jo, piráti, možná STAN u nás a další. Ale konzervativní levice — existuje vůbec v současné době? Takhle otázka je: existuje vůbec obecně, historicky konzervativní levice? Protože na první pohled to může vypadat jako oxymoron.

>> Jo. Jak může být levice konzervativní? Levice, tak jak se vyprofilovala vlastně na začátku 19. století po francouzské revoluci, tak vlastně byla dědičkou odkazů velkých emancipačních programů jaksi lidského osvobození, rovnosti především. To, co přidala francouzská revoluce především ve své radikální fázi ústy Robespiera a Jakobinů k tomu tradičnímu liberálnímu programu, bylo nejen svoboda, ale také rovnost.

A v zásadě to největší drama francouzské revoluce bylo střetem mezi těmito idejemi — svoboda na straně jedné, rovnost na straně druhé. Přičemž se zdá, že kdyby nezačala průmyslová revoluce, kdyby se neobjevil proletariát, kdyby se neobjevily široké pracující vrstvy, které se politicky chytily, zaštítily a staly se základnou toho projektu rovnosti mezi lidmi, tak by asi Robespierre byl zapomenut. Byl by to jeden z mnoha rebelů, který mluvil něco o rovnosti, byl by popraven a tím by se to celé uzavřelo.

Ale průmyslová revoluce, vznik marxismu, vznik dalších radikálních proudů — najednou to povznesli opravdu na civilizační proces. Ovšem v žádném případě nemůžeme říci, že marxistická levice, radikální levice 19. století byla konzervativní. Jakkoliv třeba Marx ve svém životním stylu byl mnohem konzervativnější.

Na druhé straně nacházíme tam určité prvky — o Carovi, o některých křesťansky orientovaných sociálních vizionářích, reformátorech — kteří by odpovídali dnešnímu pojetí konzervativní levice. Ale byli příliš zastíněni tou daleko razantnější a zdálo se historicky daleko perspektivnější vlnou radikální levice, která trvala. A to byl celý její program 19. století naplňovaný až ve 20. století. Že co je ideou — aby všichni lidé, pokud možno všichni, měli podíl a mohli se aktivně účastnit politické moci. Čili ideál levice je všeobecné volební právo a velký co největší legislativní orgán zastupující lid. Konvent 800 lidí, kteří řídí Francii, přičemž nikdo tam nemá žádné povolení, funkcí, aby byl v čele. I Robespierre fakticky vládl pouze nepřímo. Byl pouze jeden z mnoha členů výboru veřejného blaha a podobně.

Čili to je velmi silně levicová tradice — všeobecné volební právo, revoluční konvent nebo jiný velký legislativní sbor a nestotožňovat se, pokud možno, s nějakým vůdcem. Že pravice to má jinak. Pravice už jaksi na tohle reagovala naopak důrazem na exekutivu, důrazem na silnou vládu a pokud možno silného předsedu vlády — Williama Pitta, Benjamina d'Israëliho, Margaret Thatcherové a podobně. Na ty silné osoby. Když nejhůř, tak se povolá Bonaparte, tak se to zvolí i toto řešení.

Čili tady bych řekl, že toto rozdělení mezi levici a pravici jaksi dává ve 20. století smysl. Ovšem, ovšem — a k tomu se dostaneme za chvíli — bylo to pak zkomplikováno nástupem jednak neoliberalismu a jednak takzvaných kulturních válek, které do toho vnesly určitý ideový chaos, ve kterém právě konzervativní levice reaguje.

>> Hm. Hm, já jsem rád, že jste to pojal ještě i z hlediska minulosti. A kdybychom přišli plynule do té současnosti, tak — i tak na tobě, Jane, já vím — ale že existují lidé, ne na tobě konzervativně levicově orientovaní. Tak to já chci právě takovou odpovědět s takovým svým zážitkem, jo? Zrovna jsem ho měla včera, protože jsme byli na takové větší akci a byl tam Miloš Zeman a přišli ho pozdravit lidé a říkali: „Jdeme vás pozdravit, pane prezidente, my jsme pravičáci, ale jdeme za váma." A on se tak hezky usmál a říká: „Já jsem konzervativní levičák, takže mezi náma není žádný problém. My máme mnoho společného a musíme držet při sobě."

A takže tam v té odpovědi si myslím, že je výborně odraženo to, co se děje v současné době na naší politické scéně. To znamená, nám se opravdu podle mě ta levice rozštěpila. Dali jsme prostě pryč ty progresivisty — to je prostě příběh, který si běží sám o sobě. My o nich víme a na levicové straně se vlastně objevují lidé, kteří prostě ctí ty pronárodní zájmy a nějaké ty konzervativní hodnoty. A tam potom můžeme vlastně s těmi pravičáky vlastně mít naprosto společnou řeč.

A mě tady ale hrozně zaujalo, co říkal pan profesor — že vlastně ta levice neměla historicky, typicky toho vůdce. Bylo to takové rozmělněné. A právě ta pravice přináší ty vůdce, jo. A já mám takový pocit — ale slýchám to i v těch komentářích — že my jakoby vstupujeme do éry, která bude o výrazných osobnostech. Jakoby je vlastně důležitější dnes než politický program, právě ta osoba, ta ideologie. Eh, tak je to ta daná osoba, ze které voliči, lid prostě cítí nějakou sílu, možnost ztmelit se.

A to je vlastně další paradox, protože taková osobnost může přicházet spíš zleva, spíš zprava. Už je to vlastně jako jedno, ale je to jakýsi současný trend.

Eh, já ještě v jedné otázce u tebe zůstanu, když se podíváme na bývalou ČSSD, dnes sociální demokracii, řekl bych spíš existující víc na papíře než v realitě.

Já jsem nedávno šel Hybernskou ulicí kolem lidového domu, jehož vybojování stálo mnoho úsilí a nejen úsilí, ale peněz a všechny ty spory. To nebudeme opakovat, to všichni znají. Tam bohatá historie.

Přesně tak. A já jsem šel po té druhé straně chodníku, tak jsem se takhle podíval na ten lidový dům a tam ta okna byla buď zalepená v nějakou fólií nebo špinavá, zvenku i zevnitř. Takže tam nebylo vidět jako prostě opuštěný dům.

Zkrátka jsem si říkal, tak už jenom chybí, aby se tam usadili nějací skateři, protože asi by chvilku trvalo, než by si někdo všimnul, že tam vůbec jsou.

Ale ta sociální demokracia, když jsi zmínila Miloše Zemana, tak ten bezpochyby silnou osobností byl a dokázal prostě ty lidi, voliče, na svoji stranu dostat silou své osobnosti, rétorickým uměním a tak dále. Ale od něj je třeba říct, že on skončil v čele té strany v roce 2022, v čele té strany a když končil jako premiér, tak od té doby to šlo prostě schůdek po schůdku níž.

Eh, Špidla, Gross, Sobotka. Jana Maláčová vlastně byla sice jako bych řekl výraznější než někteří její předchůdci, ale možná už bylo pozdě na něco takového.

A je to tedy tak, že pokud se neobjeví, myslíš, někdo skutečně nějaká osobnost, která ona možná je, ale musela by chtít taky.

Takže ta konzervativní levice nemá šanci v současné době?

Tak hlavně ta jména, která jsi zmínila, ta vlastně nebyla jako spojena s konzervativní levicí. To samozřejmě já jsem mluvil o sociální demokracii a teď jsem volně přešel, jo, protože tam víme, že byly ty spory, ta křídla.

Tak takhle, já jsem to vlastně viděl tak, že to začínalo v těch evropských volbách, kdy jsem začala spolupracovat s Katkou Konečnou a ta mi prostě přijde jako typicky představitelka konzervativní levice. Ona to tak má nastavené, byť paradoxně je předsedkyní komunistické strany, teď už dnes není, ale v podstatě tím svým nastavením ji tam jednoznačně řadím. Takže ona určitě ta osobnost, která by to mohla nějak vést, ztmelit, rozhodně být výraznější než ostatní.

A jak to ale říkáš? No, záleží na tom, jestli bude chtít, nebude chtít, jak moc se do toho pustí, ale o tom si asi ještě povykládáme. Takže to já tak vidím.

No a potom máme prostě výrazné osobnosti v té konzervativní levici. Máme je i ve Svobodě, že jo. Ať už si vezmeš Ilonu Švihlíkovou, Petra Druláka, tam prostě jsou tady tyto lidi, ale záleží na tom, co oni vlastně chtějí nebo kam si myslí, že to může nebo nemůže směřovat.

Tak já osobně jsem v současné době trochu skeptická k tomu, že by to bylo jednoduché.

No, dostanem se k tomu. Dostanem se k tomu.

Eh, pane profesore, na vás ještě. Já bych teď to zase na chviličku vrátil na ten velký pohled, na ten velký obraz. A mě zajímá, když jste se zamýšlel nad tím, jestli vlastně ta levice může být konzervativní, nebo nemluví o tom, jestli může být národně konzervativní levice.

Eh, vidíme dneska, že byť institucionálně je velmi malá a slabá, ale tak personálně nebo prostě lidí, kteří jsou a můžeme označit za konzervativní levičáky, není úplně málo v naší zemi.

A bylo to tak vždycky, jenom jak jste naznačil, neměli tu většinu, řekněme, v té své části spektra, nebo přišel nějaký silný nebo dělící moment, který vlastně tu levici rozdělil fakticky na dvě části. Na tu, ať už budeme říkat liberální, progresivní, a konzervativní.

Já bych řekl, že je to začátek 70. let, respektive 70. léta, eh kdy přichází období neoliberalismu. A to období neoliberalismu, to je v zásadě ústup od produktivního kapitalismu do kapitalismu finančního, spekulativního, zkrátka neoliberálního.

Té tradiční levici, tam kde si dokázala vybudovat určité politické postavení, tam kde ovládala odbory, tam kde dokázala pak i získat část politické moci, to byl ten produktivní kapitalismus. Že levice francouzská, italská, koneckonců i Labour při poválečné obnově Evropy, při budování sociálního státu ve Švédsku hrála podstatnou úlohu.

Ale já mám pocit, že tahle tradiční levice nebyla připravena na příchod neoliberalismu a v zásadě ho velmi teoreticky podcenila. Najednou se ocitá sama v intelektuální, verbální defenzivě.

Najednou je to Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, kdo diktují slogany, hesla a podobně a začínají ovládat ten veřejný prostor, nikoliv ti levicový tribuni lidu.

A tady došlo k tomu, co Perry Anderson v trošku pozitivním slova smyslu, ale třeba Domenico Losurdo už ve velmi negativním slova smyslu nazývá západní marxismus. A západním marxismem vlastně označuje takové de facto zkorumpování téhle levicové tradice od 70., 80. let, kdy se její mnozí mluvčí přizpůsobují tomu neoliberálnímu prostředí, získávají zajímavé pozice v akademickém prostředí, v médiích a de facto zbavují tu původní levici toho radikálního, revolučního, emancipačního potenciálu.

Navíc neoliberální kapitalismus a kapitalismus jako takový dokáže nasávat a transformovat i symboly, které byly původně stavěny mimo něj. Bylo to tržní prostředí, které z Čeho Guevary učinilo ornament na tričko, který se stal součástí globálního trhu.

Čili tohle je pro osud západní levice velmi příznačné. De facto zvyklost na to, že má určité prestižní postavení. A zároveň neoliberalismus a finanční kapitalismus znamenal deindustrializaci. Čili ona vlastně začala být připravována o svoji voličskou základnu, a tu nejradikálnější. Že co udělala Margaret Thatcherová jako jedna z prvních, že začala zavírat uhelné doly kvůli malé rentabilitě, ale kvůli tomu, že tam byla vždycky nejradikálnější základna levice.

A vůči tomu se levice, západní levice nedokázala vymezit. Ba s Tony Blairem, Billem Clintonem a tak dále přichází éra takzvaných levičáků, kteří se s tímhle ztotožňují, že dokonce neoliberalismus dělají součástí svého programu.

Pak samozřejmě neustále musí jakoby imitovat určitou radikálnost, určitou kritiku společenskou. Tak zaměřují na identitární, kulturní záležitosti, zahajují kulturní války, to znamená genderové, multikulturní, environmentalistické záležitosti.

Oni upřímně řečeno, neoliberalismus vůbec netrápí. On si vždycky najde cestu, jak na tom vydělat.

I na těch environmentálních, genderových a multikulturních tématech.

Čili je naopak rád, že má takovouhle levici, která de facto mu svojí agendou přihrává zisky. A tam je potom ten vznik té konzervativní levice jako protireakt.

Přesně tak.

A proto je dobře, že se objevuje konzervativní levice, byť je to možná historicky dočasný fenomén, dokud trvá neoliberalismus. A neoliberalismus dříve nebo později prostě také jako historický fenomén samozřejmě skončí.

Ovšem jde o to, aby ta levice, která naváže na ten svůj původní smysl a program, byla na to intelektuálně připravená, že?

A ona není. Její intelektuální představitelé jsou pohrouženi do ezoterické literatury, kulturních studií, kulturních válek, která v zásadě o našem světě opravdu nevypovídá vůbec nic.

Nedávno vyšla zajímavá kniha amerického marxisty, mladého Gabriela Rockhilla. Je to první část trilogie, kde se snaží ukázat, jak v zásadě ten západní marxismus nebo západní levice, počínaje frankfurtskou školou, potom přes francouzskou kritickou teorii, byla sponzorována CIA a byl to dokonce do určité míry i projekt CIA, který měl zbavit západní radikální levici toho původního jádra.

Sám Rockhil říká, že v 90. letech, když byl student, tak chtěl studovat u Deridy, chtěl studovat francouzskou teoretickou kritickou školu, protože to bylo intelektuálně to nejlepší. A pak po několika letech u Deridy zjistil, že vůbec nerozumí světu, který ho obklopuje, protože účelem toho je naopak tu realitu zakrývat, nikoliv odkrývat.

Ještě jedna věc z té první části a já bych navazal na to, co jsi říkala, o tom setkání s tím Milošem Zemanem, který se zúčastnil akce ve skrze pravicovou.

No, byly to narozeniny Václava Klause.

Ano.

A já se chci právě zeptat na tvůj pohled nebo váš obou na tu určitou kooperaci konzervativní pravice a konzervativní levice. Předpokládám, že tím hlavním důvodem je to, co se vlastně naší zemi děje vlivem toho, ne co se rozhoduje v Praze, ale co se rozhoduje především v Bruselu.

A já si v těchto situacích vždycky vzpomenu na výrok Ladislava Rašína, který v těch kritických mnichovských dnech roku 38 pronesl: „Není rozdílu mezi mnou a komunistou, když jde o to republiku hájit a uhájit."

A Ladislava Rašína, syna prvního ministra financí, těžko podezřívat z nějakých sympatií ke komunismu, vzhledem k tomu, kdo zabil jeho otce.

Takže lze v tomhle vidět nějakou inspiraci a možná i prakticky, protože se bavíš řadou lidí, kteří jsou pravičáci, pravicově orientovaně konzervativně. Tam je možné najít společnou řeč na celé řadě v současné době pro nás důležitých témat.

Jistě, to si myslím, že najít společnou řeč je naprostý základ.

Já to možná trošku zjednoduším, ale vidím, že v té levici a v tom, koho vlastně hájí, je obrovský posun na začátku 21. století. Když se podíváme na rozvrstvení společnosti, na jedné okrajové straně vidím to, co bylo dřív masové, ale dnes je to právě jenom ten okraj. To jsou opravdu ti velmi nízkopříjmoví lidé, možná ne úplně dostatečně vzdělanci, prostě to, co dřív byla masa, to, co byla masa a kterou levice se zastávala.

Dnes s vývojem všeho, technologií, školství, zdravotnictví, je to prostě menší skupinka.

Potom máme na druhé straně vlastně naproti malou skupinku, která byla vždycky malá. To je ta oligarchie, ta elita, kde je ten obrovský kapitál.

To jsou ty dvě okrajové části. Uprostřed máme něco, čemu můžeme říct střední třída — ať je to nižší, střední, vyšší střední — prostě jsou tam.

To je vlastně taky nová výzva pro levici, protože ona opravdu původně byla k těm masám a teď masy nejsou tohoto typu.

Tak přišla o klientelu.

Vlastně přišla o klientelu, když to tak hezky řekli.

A teď tady máme ten střed.

V tom středu máme samozřejmě zaměstnance. To je taky typická levicová agenda.

Ale máme tam spoustu živnostníků, spoustu drobných podnikatelů, větších podnikatelů, podnikatele, kteří když mají 20, 30 zaměstnanců, furt jsou malí, řeší strašně moc problémů, potřebují prostě tu pomoc státu. Takže to není nic jednoduchého pro tyto lidi a ty jsou v tom jednom balíčku.

Jenomže oni vlastně potřebují tu pomoc zleva i zprava. To není to, že to jsou klienti čistě pravice nebo čistě levice.

A navíc v dnešní době, kdy máme energetické krize, vidíme, že tam musí zasahovat ten stát. Potřebujeme ho mít silnější právě pro ten střed, aby fungoval.

A samozřejmě musí tam být i to pravicovější — to znamená, dejme volno třeba těm podnikatelům, dejme úlevu byrokraticky těm živnostníkům.

Takže to jsou prostě věci, které se všechny mezi sebou nějak střetávají. V podstatě na tu velkou masu a jádro společnosti dopadají jak levicoví, tak pravicoví politici, ale musí být rozumní, musí hájit zájem těch lidí.

A tady se vlastně dostáváme k tomu, že z té levice a pravice je to hlavní dělení na pronárodní, pro národní zájem a globální.

Takže v podstatě stačí, když se tam sejdou politici se zdravým rozumem, kteří chtějí dělat rozumnou politiku a jsou schopni, ochotní a odvážní se postavit těm globálním tlakům a zájmům. Ať je to čistě Brusel nebo to jsou jiné nadnárodní organizace, nebo potom vyloženě ten nadnárodní kapitál v podobě nějakých velkých společností.

Tam se vlastně střetávají levice s pravicí. Klidně můžeme říct, že to je konzervativní levice a tam je nutná jejich spolupráce. Takhle to vidím.

Samozřejmě se bavím s rozumnými lidmi. A jestli si přichází z té nebo té strany, tak to zase tak zásadně nevnímám, protože jsi to řekl dobře — jsme v tom roce, kdy je potřeba se postavit proti tomu většímu zlu a tam musíme být pohromadě.

Pane profesore, jenom ještě stručně. Já jsem se, i když jsem citoval toho mladého Rína, tak před lety s jedním kamarádem o to bavil. On říkal: „No, to je přesně ono. Nejdřív si musíme uhájit vlastní zemi a pak si můžeme v uvozovkách dát vzájemně přes držku — pravičáci a levičáci — kvůli těm klasicky pravicovým a klasicky levicovým tématům."

Je teď právě ta doba, kdy eh na to názal nejvyšší čas na >> Přesně tak, protože konečně došlo v zásadě k plné reflexi našeho takového geoekonomického geopolitického postavení v roce 1989.

To znamená, že my jsme nebyli integrováni jako plnohodnotná část takzvané západní civilizace, ale byli jsme integrováni jakožto periferie.

>> Hm.

A periferie, to znamená využívání levné pracovní síly, to znamená vyvážení nadhodnoty, to znamená de facto udržování té společnosti ve stavu takové trochu trvalé udržitelné stagnace.

A dlouho se tento fakt nevnímal v rámci jaksi počáteční euforie a potom samozřejmě mediální a další propagandistické politiky.

Ale teď už je to zřejmé.

Teď už je to zřejmé.

Navíc, navíc ono je to o to zřejmější, že tou periferií se stává i samotná západní Evropa vůči Spojeným státům americkým, kde ten náraz může být a zdá se, že je dokonce ještě drsnější než v našich oblastech.

Takže ano, jaksi boj za emancipaci periferie, to je de facto tak trochu protikoloniální boj.

To je národně emancipační boj, že když se na něj podíváme jaksi v tom mimoevropském prostoru, tak ano, tam se vždycky jaksi ty pravicové a levicové kruhy dokázaly domluvit, co je ten bezprostřední úkol, aniž samozřejmě přestalo to, čemu se staromódně říká třídní boj a jaksi boj za vlastní zájmy v rámci toho vlastního ekonomického života.

Ale přesto si myslím, že i v tom pravolevém boji vlastně spoustu těch tradičních třecích ploch mizí a bude mizet, protože i třeba míra privatizace, jo, to je takový to typické, že jo, pravičák chce co nejvíc privatizovat, levičák to drží, aby to tak nebylo, ale myslím si, že se ve skutečnosti shodujeme a mají to tak jakoby ti pravicově smýšlející, že prostě jsme to třeba přehnali s tím plynem a přehnali jsme to s těmi vodami.

A přehnali jsme to, jo, prostě v těch strategických oblastech, že se ty věci pustit neměly.

Já si myslím, že si dneska uvědomují i ti lidé, i ti politici zprava, jo.

To znamená jaký vlastně úplně budou potom ty velké boje daně určitě.

Jo, >> ale zrovna tady tohle si myslím, že se nám ukazuje, že to všechno je taky trošku jinak.

Jo, já >> no tohle vlastně, že to je de facto už kniha Henryho Careye z roku 1852 — Harmonie zájmů.

>> Hm.

>> Na případě vlastně ekonomiky z tehdejších Spojených států amerických.

Jakým způsobem zařídit souhru mezi státem, který zajišťuje nejen legislativní rámec, ale také sociální služby, výstavbu infrastruktury, eh de facto kvalitu života obyvatelstva, včetně do jisté míry finančního sektoru, který má být veřejnou službou, přece nikoliv zdrojem nějaké spekulace a nadvlády a de facto to je skoro taková jako kacířská myšlenka, kdyby republikánská strana, která vlastně vznikla v těch 50. letech na tomto základě amerického ekonomického systému, v té politice pokračovala.

Tak to je konzervativní levice.

Tak američtí republikáni mohli být konzervativní levice až do příchodu Theodora Roosevelta, který po svém, po své snaze vrátit se zpátky do hry v roce 1912, republikánskou stranu rozštipil, založil vlastní progresivistickou stranu, typicky konzervativně levicovou stranu.

Šel do voleb, prohrál.

Ovšem toto rozštěpení znamenalo, že republikánská strana se silně posunula doprava a ke konzervativnímu pojetí kapitalismu a už se vlastně nikdy nevrátila zpět.

Mm.

>> A paradox to je, jakési ho simulakra levice převzala demokratická strana, strana bývalých otrokářů [smích] z amerického jihu, což je velký historický paradox.

>> To jsou ty paradoxy.

No, oni se objevují.

[smích] >> Tohle je paradox zvláště velký.

Ano, myslíme na to poklekávání a Black Lives Matter a podobně.

Hm.

>> Ale abychom se ještě vrátili do České republiky a teda plynule přešli do té druhé části, kam zveme všechny diváky i z YouTube na Heroes, spolku Svatopluk, kde najdete celou tuhle epizodu včetně teď těch konkrétních informací, eh, jak to vlastně vypadá s hnutím STAčilo, jak to vypadá s KSČM.

To je stav, [hudba] ve kterém my jako mentálně žijeme, jo, ta Česká republika a čeští voliči.

Takže vůbec je jakoby problém, což s tebou vlastně souhlasím, o tom mluvit.

>> Evropu pravděpodobně čeká 100 let ponížení.

Jo, to je to, co nastalo v Číně po opijových válkách [hudba] a z čeho se pak dál dostávala až po roce 1949.

Blahobytná [hudba], skvělá, vyspělá civilizace, která najednou spadla a byla všemi 100 let využívána.

>> Komunistická ideologie, komunistická [hudba] strana podle mě nemůže už mít žádnou budoucnost nebo nemá, ne?

Nemůže, nemá prostě, [hudba] protože ukázali nám to lidi.

>> A nyní další převzatý pořad z YouTube kanálu.

Tentokrát je to Tomio Okamura, oficiální profil, a mnozí se mě ptáte, jaký význam nebo co má přinést právě cesta Tomia Okamury do Číny.

A zde máte perfektní odpověď, jelikož Tomio Okamura, předseda sněmovny, předseda SPD, sdílel na svém YouTube kanálu částečný záznam z pořadu televize Prima a je to právě na téma cesta šéfa sněmovny Okamury do Číny.

Takže zde si poslechněte tedy ty motivy a priority té cesty do Číny.

>> Co vlastně ta cesta má přinést v České republice?

>> Tak eh moje cesta má pět cílů.

Eh zaprvé je to zvýšení počtu čínských turistů do České republiky, kteří jsou i podle oficiálních údajů na špičce v útratách na osobu a na den, což bude vítaný příjem do státního rozpočtu.

Čínských turistů jezdilo před covidem v roce 2018 přes 600 000 do České republiky.

Po bývalé fialové vládě už jich přijelo v loňsku jenom 200 000 a tady můžeme mít jenom na DPH a dalších daních můžeme mít ročně miliardu Kč do státního rozpočtu zadarmo.

Což a jenom připomenu, že ty čínští turisty jezdí do všech okolních demokratických zemí vysloveně masově.

Druhou, druhým mým cílem je otevření jednání o zrušení vízové povinnosti pro české turisty do Číny.

Spousta českých občanů mi psala teďka před létem, že kdy to zrušíme, připomenu, že jsme po fialové vládě, po její politice, jsme pouze jednou ze dvou zemí Evropské unie — Česká republika a Litva — která má turistická víza do Číny.

Takže to chci otevřít, to jednání.

Takže vidíte, jak jsme vychýleni po té bývalé fialové vládě.

Třetím, třetím cílem je zvýšení počtu přímých leteckých spojení mezi Českou republikou a Čínou.

Připomenu, že před covidem létaly čtyři přímé linky.

Eh, bylo to Chengdu, Sian, Peking, Šanghaj.

Dneska už létá jenom Peking.

Zatímco do okolních zemí, to včetně těch západních, eh, tak létají prostě mnoholetá, dlouhodobá spojení, což samozřejmě přímo souvisí eh i s turismem, i s tou obchodní výměnou a tak dále a tak dále.

Takže chceme navýšit.

Mám jednání eh s nejužším vedením China Eastern Airlines, což je v podstatě největší letecká společnost.

Základnu mají v Šanghaji.

Už to bylo připraveno, ten let.

Letí tam se mnou i zástupci letiště, státního podniku.

>> Rozumím, tomu já rozumím o těch prioritách.

Vy jste mluvil tento týden a my jsme o tom ve věci ne.

>> Šu dvě priority mám krátký.

Eh, čtvrtou je, se mnou jede delegace 20 českých firem, fabrik ze svazu průmyslu a dopravy.

Pro svaz průmyslu a dopravy to byla prioritní cesta číslo jedna – Čína.

Už mi to přišli říct během zimy.

Eh, absolutní priorita, protože tam jedeme po sedmi letech, e, česká delegace podnikatelská, takže tam otvírám dvě velká B2B fóra, eh, podnikatelská fóra.

A poslední je, že ve spolupráci s Národním muzeem Praha jsem připravil nabídku.

Čínská strana už o tom ví, že bychom se pokusili eh v České republice eh pozvat a umožnit výstavu, jestli by to čínská strana s tím souhlasila, světovou výstavu Terakotové armády, což podle vyjádření Národního muzea by to byla nejprestižnější výstava, která by se uspořádala v České republice.

>> Děkuji. O tom jste mluvil. Mě nicméně, promiňte, mě nicméně zajímá, proč vlastně v tuhle chvíli, v tento čas má Česká republika obnovovat ty vztahy s Čínou.

>> Eh, tak je to e úplně jednoduché. Eh, já jsem to říkal, abychom postupovali mimochodem stejně jako všechny demokratické země na západ od nás, tak to je přesně ten důvod té cesty. Bezvízový styk, velká obchodní výměna, spoustu čínských turistů, kterým tam zadarmo e utrácí peníze. Eh, mimochodem i ta světová výstava té armády už na západě byla.

Eh, firmy. Eh, sám víte, jak máme eh vychýlené vztahy. To znamená my v podstatě eh Čína je mimochodem Čína je pro nás eh druhým e největším e trhem, odkud importujem, importujeme zboží do České republiky. Pozor. Eh >> každopádně máme velký deficit vůči vůči tomu dovozu do Číny.

Dík. Děkuji moc, pane >> předsedo. Takže Čína je po Německu druhým největším importním partnerem České republiky. To znamená chceme obrátit ten poměr tak, aby i my jsme více exportovali. To znamená všechny ty parametry jsou na té straně, abychom abychom ty vztahy e vrátili tam, kde je mají západní země.

Ten případ zadrženého Čecha. Vy jste, já jsem koukal na vaše včerejší video, vy jste říkal, že případně, pokud budete o to požádaný, tak budete nějaké součinnosti, jede tam s vámi i náměstek ministra zahraničí, tak budete tam ten případ řešit?