Rozhovor Jana Kavana s emeritním ministrem zahraničí Iránu

Vážený pane ministře,

1. Jistě jsi zaregistroval rozšířenou vlnu solidarity v mnoha zemích, zvláště neevropských, s Islámskou republikou Irán poté, co se stala terčem bezprecedentní agrese USA s Izraelem a následného významného oslabení postavení Izraele, které ovšem začalo již dříve genocidou v Gaze. Ovšem ve stejné době řada vlád, bohužel i v našem regionu, i nadále kritizuje oběť agrese Irán.

1.      Jsme vděční lidem i politikům, kteří stáli při nás. Jak si však správně poznamenal, chování vlád po celém světě bylo nesmírným zklamáním. Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2817 spolupředložilo 136 členských států OSN, přičemž tato rezoluce podpořila agresora a odsoudila oběť.

Jan Kavan a Mohammad Džavád Zarif

2. Jsi jedním z hlavních autorů jaderné dohody JCPOA, kterou Donald Trump jednostranně vypověděl krátce poté, co se poprvé stal prezidentem USA. Tenkrát obvinil svého předchůdce prezidenta Obamu, že prosadil nejhorší smlouvu v dějinách USA. Paradoxně tím Prezident Trump zbavil Irán jakékoliv povinnosti nepokračovat ve svém jaderném programu. Nyní ovšem Trump navrhl Iránu dohodu, která v mnoha aspektech jasně připomíná JCPOA. Nebo jde o můj mylný dojem?

Ne, v žádném případě se nemýlíš.  Prezident Trump odstoupil od JCPOA na základě chybného předpokladu, že politika maximálního tlaku povede ke změně režimu v Íránu. V roce 2017 ho k tomu přesvědčovali Netanjahu, Bolton a Pompeo a v roce 2025 znovu Netanjahu – že tlak a vojenská agrese povedou k pádu íránské vlády. Poté, co se tato iluze ukázala jako nesmyslná, usiluje nyní o dohodu, která se však nemůže příliš lišit od JCPOA. Naopak, v některých aspektech je pro Irán dokonce o něco výhodnější.

3. Jak by měl podle Tvého názoru fungovat Hormuzský průliv? Kdo by ho měl kontrolovat? Mohl by, například, fungovat pod společnou správou Iránu a Ománu, jak částečně naznačuje Memorandum o porozumění mezi USA a Iránem, které ovšem poté Trump vypověděl?

Této otázce jsem se věnoval v eseji, která by měly vyjít v americkém časopise Foreign Affairs. Ve zmíněném Memorandu je věta o „potřebě dohodnout taková opatření, která by nejlépe zajistila bezpečné proplutí průlivem obchodních lodí bez placení jakéhokoliv mýtného na dobu pouhých 60ti dnů“. Irán z toho vyvodil, že společně s Ománem se může „dohodnout na budoucí správě Hormuzského průlivu“ spolu s ostatními státy Perského zálivu. Ovšem USA uvěřily, že Irán bezpodmínečně odsouhlasil plavbu průlivem bez poplatků a že USA nemusí respektovat nějaká jiná íránská opatření. Takovýto rozpor nemohlo Memorandum přežít. A tak obnovení vojenského konfliktu nebyla otázka zda, ale jen kdy.

Irán před válkou v podstatě toleroval situaci, kdy lodě všech zemí proplouvaly Hormuzským průlivem bez problémů, i když díky americkým sankcím, Irán měl problémy s vývozem vlastního zboží a i dovozem pro něj potřebného zboží. Teď se situace změnila. Irán je nyní přesvědčen, že žádné vodní cesty nemohou být neutrální, pokud umožňují dopravu zbraní nebo logistickou podporu Spojeným státům a jejich partnerům, kteří útočí na Irán. Hormuzský průliv je dnes vnímán především prizmatem existenční bezpečnosti státu. Irán proto znovu průliv uzavřel. Západní analytici to vysvětlují íránskou snahou omezit svobodnou plavbu průlivem a snahou poškodit světový trh s energiemi, ale to není pravda. Irán se pouze snaží ztížit Spojeným státům jejich kampaň na zničení Iránu.

4. Irán odpověděl na americké bombardování tím, že začal zasahovat americké základny ve státech Perského zálivu. Světová média si před časem všimly, že Prezident Iránu Masúd Pezeškián, k jehož zvolení jsi Ty významně přispěl, s touto situací dost ostře nesouhlasil, neboť vedlejším dopadem těchto útoků byly a jsou civilní oběti a poničená infrastruktura sousedních států. Revoluční gardy však jeho kritiku odmítly a nadále základny v sousedních státech bombardují. Jak vidíš budoucí vztahy mezi těmito státy a Iránem poté, co dojde k dohodě o míru?

Domnívám se, že válka není v zájmu nikoho. A samozřejmě, že nikdo v Íránu nemá radost z útoků na sousední země. Jsou důsledkem válečných okolností, které byly Íránu vnuceny z jejich území. I o tom jsem nedávno napsal podrobnou esej.  Stručně řečeno, poté, co USA pochopily, že Irán není možné vojensky porazit, neboť se úspěšně ubránil proti dvěma jaderným mocnostem, je tedy nutné nechat dlouhodobé řešení situace v celém regionu na diplomacii. Jsem přesvědčen, že Irán a USA již nikdy nebudou spojenci. Po nedávných válkách, kdy USA s Izraelem zavraždily nejvyššího íránského duchovního vůdce Alího Chameneího a všechny nejvyšší představitele a tisíce občanů, včetně stovek malých nevinných školaček, došlo k obrovskému prohloubení historických ran a křivd. To ovšem neznamená, že by měly pokračovat ozbrojené konflikty nebo jejich eskalace. Je nutné najít realistická bezpečnostní opatření, která budou zahrnovat vzájemný závazek o neútočení, který by zabránil tomu, aby hodnotové a identitární rozpory znovu přerostly ve vojenské střety. USA by měly uznat územní celistvost Iránu, zrušit jeho označení za teroristický stát a trvale odstranit všechny sankce.  A Washington by se rovněž měl zavázat významně se podílet na obnově země po škodách, které Iránu způsobila agrese, mj prostřednictvím investičního fondu ve výši 300 miliard dolarů, o němž se zmínilo Memorandum o porozumění.

Na oplátku Irán by měl poskytnout trvalé záruky v oblasti nešíření jaderných zbraní. A také by měl ratifikovat Dodatkový protokol Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), který inspektorům poskytuje širší přístup k jaderným zařízením.  A do svého právního řádu by měl rovněž zakotvit náboženský dekret (fatvu) nejvyššího vůdce zabitého ajatolláha Alího Chameneího, zakazující výrobu a držení jaderných zbraní.

Celý regionální bezpečnostní systém může být stabilní pouze tehdy, pokud bude zahrnovat všechny hlavní státy regionu a pokud žádný z nich nebude usilovat o svou bezpečnost na úkor ostatních. (To odpovídá současnému přístupu všech států Perského zálivu, možná s výjimkou Spojených arabských emirátů – pozn.JK).

Bezpečnost Perského zálivu nemohou dlouhodobě zajišťovat vnější mocnosti. To by vedlo k novým bezpečnostním problémům neboť každá nová vojenská základna, každé další rozmístění sil a každý nový obranný systém vyvolávají odpovídající reakci ostatních států.

Nelze přehlédnout roli Izraele. Izrael inicioval první válku proti Iránu v červnu 2025 a poté přesvědčil Trumpa, aby zahájil druhou válku. Izrael důsledně oponoval všem americkým iniciativám, které se snažily snížit napětí v regionu, včetně jaderné dohody z roku 2015. Izrael svou expanzí okupovaných osad na Západním břehu, svou genocidou v Gaze a destrukcí Libanonu opakovaně prokázal, že preferuje podněcovat chaos v regionu, aby si udržel svou vojenskou nadvládu.

5. Byl jsi íránským velvyslancem při OSN a v té době jsme se poprvé potkali. OSN tak znáš velmi dobře. Vedení OSN je dnes kritizováno za to, že se nijak moc nesnaží ukončit tuto válku, stejně jako i jiné současné vojenské konflikty ve světě. Myslíš si, že by příští Generální tajemník (nebo tajemnice) OSN mohl(mohla) být účinnější a úspěšnější navzdory faktu, že on nebo ona by musel (a) čelit americkému nesmiřitelnému postoji?

Jsem značně zklamán současným generálním tajemníkem OSN António Guterres.. Děsí mě vyhlídka, že by se této funkce mohl ujmout Rafael Grossi, současný generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Stejně jako v MAAE a předtím v Haagu by byl zcela podřízen zájmům Spojených států a Izraele. Doufejme, že příštím generálním tajemníkem se stane významná žena z Latinské Ameriky. (Mimochodem, já (JK) osobně podporuji Marii Fernandu Espinosovou, lingvistku, básnířku a diplomatku, bývalou předsedkyni VS OSN, bývalou ministryní zahraničí i obrany z Ekvadoru – JK). Ať už to však bude kdokoli, stín Spojených států nad OSN je ochromující.