Nesnesitelná lehkost bytí pravice a levice a nová politická síla

S málokterými pojmy je dnes nakládáno v současném veřejném prostoru s takovou lehkomyslností a svévolí, jako je „levice“ a „pravice“. Přední mluvčí údajně „pravicového“ hnutí obviňuje představitele jiné „pravicové“ formace z „bolševismu“. V Bruselu se údajně usadila nová „komunistická internacionála“. Americký prezident varuje před vzestupem „komunismu“. Nikoliv čínského, vietnamského nebo kubánského, ale ryze amerického (a možná i velkého a krásného).

Jsme svědky naprostého vyprázdnění pojmů, které více než dvě století dávaly západnímu politickému životu smysl, étos a kompas.

Pravice a levice – to kdysi znělo hrdě.

Levice – to byly tábory lidu, revoluční Konvent, boj za co nejširší zastoupení všech lidí v zákonodárných sborech, Jean Jaurès, Ramsay MacDonald, Clement Attlee, Olaf Palme nebo François Mitterrand. Tribuni, aktivisté či intelektuálové hlásající sociální spravedlnost a rovnost pro všechny. Přes veškeré excesy představovali hlas svědomí doby, který se mohl mýlit, ale byl autentický.

Pravice – to byla víra v sílu a nasazení jedince, iniciativu, podnikavost a výbojnost, občas bezohlednou, ale vždy jdoucí s kůží na trh. Pravice, to bylo přesvědčení, že osobní zájem individua vyústí do prospěchu celé společnosti. Pravice, to byla mocná exekutiva v čele s charizmatickými vůdci typu Benjamina Disraeliho, Winstona Churchilla, Charlese de Gaulla nebo Ronalda Reagana. Měli své slabosti a omezení, ale o jejich morální integritě se nedalo pochybovat.

Existují dnes v České republice významné politické síly, které by alespoň náznakem odrážely výše uvedené principy? (Existují vůbec někde v současném západním světě?)

Pokud ne, přestaňme si hrát na pravo-levé spektrum. Doba je ale příliš vážná na to, abychom si mohli dovolit nerozumět slovům, jež používáme.

Jde nám o záchranu národního společenství, která musí čerpat z hlubších mentálních a psychických zdrojů než z pouhých mediálních a kabinetních floskulí pocházejících ze slovníku, jenž pozbyl smyslu.

Potřebujeme politickou sílu, která nás provede rozsáhlými globálními geopolitickými změnami a otřesy, které nás čekají.

Potřebujeme morální sílu, jež nás vymaní z nihilismu a neproduktivního neoliberalismu a sebevražedného atlantického militarismu.

Potřebujeme intelektuální sílu a odvahu, která se nebude zdráhat uskutečnit zásadní radikální ozdravné změny prakticky ve všech sférách hospodářského, vzdělávacího a společenského života.

Potřebujeme sugestivní a mobilizující sílu, která sjednotí patrioty, altruisty, idealisty a lidi tvůrčí a pracovité a jež zaplaší a zahanbí zaprodance, zbabělce a oportunisty.  

Budoucí svět nebude rozdělen na Západ, Východ, Sever či Jih, ale na země, které uvedenou silou disponují, a státy, jež ji nejsou schopny vytvořit.

Bude to rozdíl mezi vzestupem a velikostí na straně jedné a ponižující stagnací a úpadkem na straně druhé.

Do které části světa chceme náležet?