Kdo skutečně vládne České republice?

Situaci kolem nás můžeme vnímat podle předem hotových soudů. Dnes se tomu moderně říká “žít ve své sociální bublině”. Co se nám zdá správné a logické, upřednostňujeme před tím, co nezapadá do rámce našich pocitů, názorů a předsudků. Informace, které nám nabízejí média, politici nebo sociální sítě jednoduše potvrzují, co už “dobře víme”.

Nebo můžeme zvolit odlišný postup - naše okolí posuzovat případ od případu,  kriticky je analyzovat, pochybovat o všem, co se zdá být zřejmé. V tom případě si utváříme názory podle výsledků vlastní kritické analýzy.

Takový přístup odhalí někdy nečekané souvislosti a může ukázat na společné jmenovatele a příčiny problémů, kterým čelíme.

Ptáte se, jak je možné, že se v Brně konal sraz sudetoněmeckého Landsmanšaftu? Organizace, u jejíhož zrodu stáli nacisté? A proč nikdo z oficiálních představitelů České republiky neprotestuje, když naši spojenci udělují státní pocty extremistům, kteří se podíleli na etnických čistkách?

Před několika lety bychom určité věci považovali za samozřejmé. Bylo nepřijatelné jakýmkoliv způsobem podporovat stát, který by do svého panteonu národních hrdinů přibral zločince typu vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Andrije Melnyka. Bylo vyloučené, aby čeští ústavní činitelé poskytli záštitu pro politickou provokaci spolku, který napadá základy právního řádu naší země, usiluje o změnu poválečného uspořádání a z viníků válečného utrpení dělá oběti.

Dnes nám média vnucují otázky, zda národ bránící se ruské agresi přece jen nemá právo oslavovat extremisty. Zda vstup Rudé armády do Československa v roce 1945 byl osvobozením nebo okupací a Rusko není větším rizikem pro naši národní bezpečnost než rehabilitace nacismu nebo bývalých nacistů.

Jak je to možné? Má mocenská skupina tvořená opozičními stranami, prezidentem Pavlem, částí českých podnikatelských elit a médií opravdu takový vliv na veřejné mínění? Nebo je kořen problému v nedostatečnému odporu a pasivitě těch, kdo se na věc dívají jinak? Ponechme teď stranou české politiky, kteří svými činy už překročili hranici mezi neschopností a kolaborací. Fotografie Petra Pavla se spokojeným předsedou bavorské vlády na Pražském hradě - ve stejný den, kdy se zúčastnil sudeťáckého sjezdu - vejde do dějin jako symbol lokajství.

Kde je ale předseda vlády, který se pasoval do role koordinátora zahraniční politiky? Proč není schopen účinně zasáhnout proti Pavlovi s Vystrčilem? Kde je ministr vnitra, neschopný najít sebemenší překážku pro sudeťácký sraz? Kde je ministr zahraničí, aby protestoval u kyjevské vlády proti rehabilitaci nacistů a jejich spolupracovníků? Vládu si platíme, aby hájila naše zájmy, bezpečnost a důstojnost. Proč se nezmohla ani na odsouzení a obranu památky prezidenta Edvarda Beneše, jehož sochu zhanobili v Brně extremisté v předvečer srazu sudeťáků?

Nebo jiný příběh. Na Úřadu vlády probíhá reorganizace. Zdánlivě triviální případ převodu vybraných agend na ministerstva nabobtnal do mediální causy. Za normálních okolností by předseda vlády vyhodil vedoucí úřadu, která nezvládla přípravu, včetně komunikace dovnitř útvarů a expertních skupin, a neobstála ani při vystoupeních pro média. Jenže, místo toho premiér couvá. Neukazuje autoritu, ale slabost.

A poslední příklad, který by se dal shrnout do jedné věty: Koudelka se otřepal. Jakoby se vůbec nezměnila vláda a pořád úřadoval slabý Fiala. Opoziční poslanec a kontroverzní figura Pavel Žáček z ODS opět pořádal v Poslanecké sněmovně bezpečnostní konferenci. A na ní opět vystoupil Michal Koudelka, jemuž přizvukoval Karel Řehka. Prezentovali tam tito funkcionáři podřízení vládě postoje kabinetu? Vůbec ne. Jako v minulosti posloužila Žáčkova konference především pro osobní prezentaci zúčastněných, spojených nenávistí k Rusku a láskou k Ukrajině. Ředitel BIS opět varoval před snahou Ruska rozdělit Západ, zatímco náčelník generálního štábu Karel Řehka upozornil, že Česko potřebuje jednat rychleji. Oba zdůraznili, že podpora Ukrajiny není charitou, ale strategickým zájmem země. Také se domníváte, že na půdě Poslanecké sněmovny by měli vystupovat a dělat politiku členové vlády, a ne jejich podřízení? To by ovšem premiér a ministr obrany museli zasáhnout. MUSELI BY VLÁDNOUT.

Je zásadní rozdíl mezi formální funkcí a reálnou mocí, ústavní autoritou a faktickou kontrolou. Představitel státu může disponovat legální autoritou danou úřadem, ale nemusí mít skutečnou schopnost prosadit svou vůli. Ministr může mít vysoký úřad, ale minimální faktický vliv. Naopak stranický stratég, oligarcha, mediální magnát nebo představitel bezpečnostní složky může vládnout bez funkce. Stejně tak parlamentní většina, pokud moc neužívá účinně, může představovat formální mechanismus, zatímco reálná moc leží jinde. Ať u v aparátu politických stran, ekonomických sítích, byrokracii, armádě a zpravodajských službách nebo médiích.

(Robert Michels, „Železný zákon oligarchie“: každá organizace se nakonec stane oligarchickou. I demokratická strana či stát se podle něj prakticky ovládá úzkou skupinou profesionálních funkcionářů.)

To by nás mělo znepokojovat. Od vlády nečekáme, že se bude plést do našich každodenních životů, ale v době krize nebo když čelíme nebezpečí, měla by využít exekutivních pravomocí a zasáhnout. Skutečně vládne ne ten, kdo drží úřad podle procedury, ale ten, kdo může rozhodnout v krizi. V krizích roste význam bezpečnostních struktur a podle některých normální ústavní mechanismy ustupují logice „nutnosti“. Politik, který se bojí převratu, války, terorismu nebo kolapsu státu, často předává faktickou moc těm, kdo disponují operativní kapacitou.

Zde je ostrý rozdíl mezi běžnou administrativní funkcí a reálnou suverenitou. V moderní politologii se rozlišuje mezi: „office-holding“ — držením úřadu, a „governing capacity“ — schopností skutečně vládnout. A tak slabý premiér může v koaličním systému formálně stát v čele vlády, ale skutečné mocenské veto mohou mít koaliční partneři, soudy, bezpečnostní aparát, centrální banka, instituce EU, nebo finanční trhy. Ne každý, kdo je ve vládě, automaticky vládne.

Volby určují administrátory systému, ne nutně jeho skutečné pány.

Co je základním faktorem ovlivňujícím chování vlády? Kromě objektivních schopností každého z jejích členů je to strach. Jde o mnohem významnější prvek než donucení. Právě v důsledku strachu se formální držitelé moci nejčastěji stávají závislými na aparátu, který mají údajně řídit. Už N. Machiavelli rozlišoval vládce, který kontroluje strach, a vládce, který je strachem kontrolován. Vladař, jenž začne bát se armády, dvora, povstání lidu, spiknutí nebo vlastní gardy, ztrácí autonomii a stává se figurou závislou na těch, kdo kontrolují informace a donucovací prostředky.

Ukazuje se paradox: stát monopolizuje ochranu před strachem, zároveň monopolizuje prostředky vyvolávání strachu. Kdo kontroluje bezpečnostní aparát, může postupně kontrolovat i hlavu státu nebo vládu. I politik, který není ovládán svým strachem, čelí realitě toho, co Alexis de Tocqueville nazývá „měkkým despotismem“ administrativy, kdy nevládne otevřený tyran, ale síť úředních struktur, které politik postupně přestává kontrolovat. Politik odkázaný na expertizu, informace a procedury úřednictva může formálně rozhodovat, ale prakticky jen potvrzuje rozhodnutí aparátu.

Michel Foucault analyzoval „mikrofyziku moci“, kdy moc neleží jen ve vrcholných funkcích, ale v sítích expertů, institucí, dozoru a disciplíny. Politik může být veřejnou tváří systému, zatímco skutečné řízení probíhá skrze administrativní normy, bezpečnostní procedury, klasifikaci informací nebo expertní režimy. Trvalé struktury státu mají kontinuitu, informace a donucovací prostředky, které převyšují možnosti dočasných volených politiků. Z dávné historie známe situaci pozdních římských císařů závislých na pretoriánech či osmanských sultánů na janičárech. Z moderních dějin třeba americké prezidenty zásadně ovlivňované za studené války bezpečnostním aparátem. A zrcadlově pozdní sovětské vedení závislé na stranické byrokracii a KGB. Aktuálně je tento proces obvykle subtilnější, ale neméně účinný. Jak známe na mnoha případech v České republice z posledních let, skutečná vláda se vykonává skrze zpravodajské informace, kontrolu expertizy nebo procedurálních složitostí, mediálním tlakem nebo permanentním vyvoláváním krizí. Čím více se politik bojí destabilizace, tím více posiluje aparát, který jej postupně činí postradatelným.

Vraťme se ještě na chvíli k Machiavellimu. Ten chápe strach podstatně jemněji, než jak bývá redukován na slavnou otázku „je lepší být milován, nebo obáván“. Ve skutečnosti rozlišuje několik druhů strachu a několik směrů jeho působení. Klíčové je, že vládce musí umět pracovat se strachem ostatních, nesmí se však stát zajatcem vlastního strachu. Ve spise Vladař tvrdí: je bezpečnější být obáván než milován, pokud nelze být obojím. Láska je nestabilní, strach je předvídatelnější politický mechanismus. Vládce však nesmí být nenáviděn. To je zásadní omezení. Strach musí být kontrolovaný, právně či symbolicky zdůvodněný a omezený. Nekontrolovaný teror vede ke spiknutím a rozpadu loajality. Méně známá, ale hlubší část Machiavelliho analýzy se týká psychologie samotného panovníka. Vládce podle něj často degeneruje následujícím téměř zákonitým procesem: získá moc - začne se bát její ztráty - izoluje se - přestane věřit okolí - opře se o úzký okruh ochránců - stane se závislým na těch, kdo jej „chrání“. Místo vládce si doplňte českého premiéra a podívejte se Machiavelliho očima na činnost nebo spíš nečinnost vlády pod jeho vedením - v případech, kdy není schopna čelit extremismu, držet na uzdě své podřízené nebo jen prosadit administrativní reformy.

Machiavelli opakovaně varuje: vládci slyší jen to, co jim podřízení dovolí slyšet. Už jen strach ze špatných zpráv vede k potlačení otevřené komunikace a autocenzuře za paralelního růstu moci dvořanů, tajemníků a vojenských velitelů. Vládce sice formálně rozhoduje, jeho obraz reality je ovšem vyráběn aparátem. Machiavelli byl téměř posedlý otázkou, kdo drží zbraně? Bylo pro něj důležité, aby panovník nebyl závislý na žoldnéřích, cizí vojenské síle, ani na autonomních ozbrojených strukturách. Protože kdo kontroluje ochranu vládce, může nakonec kontrolovat i vládce samotného.

Významný a velmi současný Machiavelliho postřeh se týká vztahu strachu a ohrožení svobod obyvatel. Slabý vládce často působí represivněji než silný. Jinými slovy: slabá a nevýkonná vláda se uchyluje k zákazům, příkazů a celkovému omezování občanů. Proč? Protože sebevědomý vládce podle Machiavelliho používá sílu selektivně. Vystrašený vládce naopak reaguje chaoticky, deleguje násilí a spoléhá na tajnou policii, gardu nebo dvorské kliky. Výsledkem je růst autonomie represivních složek a úpadek skutečné autority panovníka. To se opakovalo v mnoha režimech. Od pozdního císařského Říma, přes renesanční dvory, carské Rusko a pozdní autoritářské režimy 20. století, po Českou republiku Fialy a Babiše. Tímto pohledem se Michal Koudelka a Karel Řehka ukazují jako to, čím jsou ve skutečnosti. Místo silných generálů vidíme produkt strachu slabých vlád. Ty mají sice demokratickou legitimitu, neusilují však o detailní informační kapacitu. Bezpečnostní aparát drží know-how, zpravodajské informace, institucionální paměť, kontakty se spojenci a operativní infrastrukturu. Vzniká asymetrie, kdy ministr nebo premiér je formálně nadřízený, ale prakticky závislý. Veřejné výstupy šéfa zpravodajské služby nebo generálního štábu armády pak mohou nastavovat rámec debaty, definovat „bezpečnostní realitu“ a vymezovat hranice legitimního politického rozhodování. Ne příkazem, ale skrze monopol na interpretaci reality.

Kdo určuje, co je hrozba a bezpečnostní riziko, získává mimořádný politický vliv. Pokud bezpečnostní instituce samy veřejně definují hrozby, interpretují geopolitickou situaci a morálně rámují konflikt, pak už nejsou čistě technickými nástroji vlády. Stávají se spolutvůrci politické reality. Je to stav na hraně ústavnosti. Neutrální exekutivní aktéři se stávají autonomními hráči, s vlastní agendou a zájmy.

Na Koudelkově příkladu je vidět, jakou moc získává ten, kdo rozhoduje, co je „dezinformace“, co je „hybridní hrozba“ nebo „ohrožení demokracie“. Vytváří normu, delegitimizuje alternativní interpretace a staví do latě veřejný prostor. Z bezpečnostního hráče se stává správce veřejného prostoru - politik a alternativní zdroj vlády.

Pak už zbývá otázka: Potřebuje premiér bezpečnostní aparát k vlastní stabilitě nebo aparát potřebuje premiéra? Pokud politik nechce nést plnou odpovědnost, bojí se bezpečnostního selhání a opírá legitimitu o expertní autority, pak přirozeně roste autonomie těchto struktur. Ozbrojené či zpravodajské struktury začnou samy vstupovat do formování politické reality. Ne nutně proto, že by chtěly převzít moc, ale protože každá instituce má tendenci expandovat do prostoru vyklizeného civilním vedením.

Proti tomu hovoří klasický argument, že v současné permanentní bezpečnostní krizi je legitimní, aby zástupci bezpečnostních veřejně komunikovali rizika. Společnost prý potřebuje expertní hlas a politici nejsou schopni sami interpretovat komplexní hrozby. Zní to hezky: transparentnost je lepší než zákulisní působení a jde o profesionalizaci veřejné debaty.

Kde však končí odborné informování a začíná politické spoluutváření veřejného prostoru?

Odpověď: tuto hranici by měla přísně určit a nelítostně střežit právě vláda. Když vláda nekoná, nastává anarchie. Autonomie bezpečnostního aparátu může růst nikoli primárně z jeho ambicí nebo kvalit, ale ze slabosti civilní politiky. Ze slabosti vlády.

Naposledy se vraťme k N. Machiavellimu. Kromě břitké analýzy nabízí i východisko, které je aktuální stejně, jako bylo před 500 lety. Je jím virtù. Neznamená morální ctnost. Spíše schopnost jednat, odvahu a strategickou rozhodnost. Protikladem není „neřest“, ale pasivita a strach. Vládce, v našem případě premiér nebo ministr, ztrácí moc ne tehdy, když je formálně sesazen, ale když přestane aktivně utvářet situaci, začne jen reagovat a začne se bát.

Připomeňme vládě, že moc není držení úřadu. Moc znamená vládnout -  jednat bez paralýzy strachem. A odvážný politik není člověk posedlý výstupy na sociálních sítích nebo ten nejhlasitější v místnosti. Poznáte ho, když zabrání sjezdu sudeťáků, postaví se falšování historie, kolaborantům nebo rehabilitaci nacistů. Když vyhodí neloajální generály a neschopné úředníky. A když jednou za čas udělá nepopulární, ale nutné rozhodnutí.