Dvojí povaha moderního extremismu

Extremismus, který znepokojuje moderní civilizaci, není především politickým jevem, ale stavem ducha. Extremista je zajatcem určité ideje, kterou nadřazuje světu, jenž jej obklopuje. Nepřistupuje na žádný kompromis, smír či modus vivendi s lidmi, společností ani institucemi, které nesdílejí jeho víru. Chce je přetvořit, přesvědčit nebo zničit. Tolerance představuje pro extremistu projev slabosti a kapitulace.

 Extremismus není moderní fenomén. Nalezneme jej v archaických komunitách a napříč dějinami. Jeho antropologickým základem jsou iniciační rituály, které přivádějí účastníka do styku se „zásvětím“, tedy přechodovou (liminální) zónou. Tato sféra, prezentující ideální obraz sociálního života, je zdrojem norem, hodnot a aspirací dané komunity, s nimiž se má jedinec ztotožnit. Není to návod k transformaci společnosti, nýbrž kulturní vzor – žádoucí, leč na tomto světě nedosažitelný. Právě v neschopnosti rozlišit mezi ideálem a realitou se nachází psychologické jádro extremismu, který nabýval nejrůznějších historických a sociokulturních podob. Například německý filozof Eric Voegelin označil moderní totalitní hnutí komunistického typu za „imanentizaci eschatonu“, to znamená snahu uskutečnit za cenu nejvyšších obětí zde na zemi společenství, které tradiční církve a ortodoxie ztotožňovaly s transcendentním završením dějin spásy na „onom světě“.      

Moderní sekulární civilizace zplodila v uplynulých staletích dva typy extremismu, spjaté s myšlenkami svobody na straně jedné a rovnosti na straně druhé. Idea svobody, jejíž svítání pozorujeme v renesanci a humanismu, nalezla pevné zázemí v učení anglosaského liberalismu. Inspirovala Slavnou revoluci v Anglii roku 1688 nebo americkou válku za nezávislost. Byla spjata s impozantním rozvojem a činorodostí obchodního kapitalismu sedmnáctého a osmnáctého století. Oligarchická povaha západní společnosti nicméně způsobila, že v průběhu Francouzské revoluce došlo ke střetu konceptu svobody s druhou mocnou ideou modernity – rovností.

Jakobíni v čele s Maximilienem Robespierrem zdůrazňovali oproti girondinům, že svobodu nelze redukovat na nedotknutelnost soukromého vlastnictví a že společnost, jejíž blahobyt vyplývá z dřiny otroků na Saint-Domingue nebo bídy neprivilegovaných vrstev v Evropě, není doopravdy svobodná. Rivalita mezi liberální pravicí, hlásící se ke svobodě, a radikální levicí prosazující univerzální rovnost definovala moderní dějiny Západu. Obě zmíněná hnutí zrodila ve svých krajních polohách extremistické chování, jehož pohnutky, náplň i cíle se lišily.

Radikální levice měla ve srovnání s liberální pravicí v devatenáctém století určité nevýhody. Neovládala stát. Vyvíjela se mimo jeho politické, represivní a ideologické struktury, jež kontrolovaly liberální pravice a zbytky aristokracie a velkých pozemkových vlastníků z doby Ancien Régime. Radikální levice, spojující nejrůznější radikální utopické, socialistické a marxistické organizace, byla nucena budovat alternativní nestátní mocenskou základnu kladoucí důraz na přísnou organizaci, disciplínu a ideovou čistotu. Toto psychologické a ideologické nastavení vytváří podmínky pro vznik „extremismu emancipace“, jehož projevy zahrnovaly anarchismus a mnohá revoluční, národně osvobozenecká a teroristická hnutí. V genofondu extremismu emancipace nalezneme jacqueries, spontánní rolnické revolty od Francie po Čínu, milenarismus německých novokřtěnců, čínských tchaj-pchingů nebo brazilských šebestiánů a dělnické revoluční hnutí průmyslové revoluce.

Důležitým znakem levicového extremismu je víra v předurčenost a privilegovaný vztah k dějinám a historickým zákonitostem, které zdědil prostřednictvím Karla Marxe od německého filozofa Georga Wilhelma Hegela. Právě ve jménu historické nevyhnutelnosti se reprezentanti extremismu emancipace dopustili největších zločinů proti lidskosti.  

Od konce studené války se nejenom radikální levice, ale i extremismus emancipace ocitly v krizi, z níž se dosud nevzpamatovaly. Liberální pravice se ujala panství nad unilaterálním světem dominovaným Spojenými státy americkými. Fukuyamův „konec dějin“ ve skutečnosti znamenal liberálně demokratickou kontrolu dějin.

Extremismus spjatý s obhajobou zájmů liberální pravice a ekonomické nerovnosti se poprvé projevil v letech 1794 a 1795 po pádu Robespierrové, kdy příslušníci Les Compagnies du Soleil rozpoutali krvavý protijakobínský „bílý teror“. Zmíněný „extremismus řádu“ nezrodil v průběhu téměř celého devatenáctého století výraznější aktivistické skupiny. Nepotřeboval je. Měl k dispozici represivní aparát státu. O popravu třiceti tisíců zajatých komunardů se postarali vojáci pravidelné armády. Na klid v zámořských državách dohlížely koloniální oddíly.

Teprve na sklonku devatenáctého století se ve Francii v souvislosti s Dreyfusovou aférou zformovaly nacionalistické, aktivistické a antisemitské ligy, mezi nimiž významné postavení zaujímala Action française Charlese Maurrase. Fašismus a nacismus představovaly vrcholné podoby extremismu řádu, reagující na radikalizaci zchudlého a traumatizovaného evropského obyvatelstva a na fenomén bolševické revoluce po první světové válce. Byly to krajní historické analogie bonapartismu, jenž v roce 1799 zastavil opětovný nástup jakobínství. 

Ideovým základem extremismu řádu jako obhajoby sociální hierarchie a nerovnosti mezi lidmi a oponenta extremismu byl sociální darwinismus a s ním spojené ideologie zahrnující rasovou ideologii a eugeniku. Neopíral se o Hegelovu filozofii dějin, ale o autoritu přírodních věd, iracionalismus, malthusiánství, vitalismus nebo dílo Friedricha Nietzscheho. Charles Darwin byl pro extremismus řádu důležitější než odkaz Georga Wilhelma Hegela.                                         

Po roce 1945 došlo v západní Evropě, ve Spojených státech amerických a na Dálném východě v souvislosti s požadavky poválečné obnovy a logikou studené války k impozantnímu rozvoji produktivního průmyslového kapitalismu. Vytvořila se rozsáhlá prosperující střední třída jako záštita demokracie a sociálního státu. Extremismus emancipace se po roce 1968 aktivizoval ve studentských a intelektuálních vrstvách v západní Evropě a v některých ohniskách globálního Jihu, nicméně do počátku osmdesátých let dvacátého století ztratil historickou iniciativu. Extremismus řádu ustoupil v poválečném období do polostínu a projevoval se podle Daniela Gansera tajnými operacemi typu Gladio zaměřenými na diskreditaci či likvidaci nepohodlných veřejných činitelů. Organizace tajné armády (OAS), usilující o život prezidenta Charlese de Gaulla, může posloužit jako jeden z příkladů zmíněných aktivit.

Nástup neoliberalismu, představující dominanci finančního a spekulativního kapitálu na úkor kapitálu produktivního, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a konec studené války po roce 1989 přinesly důležitou změnu. Extremismus řádu ztratil svůj raison d’être a transformoval se v „extremismus civilizační regrese“. Neoliberalismus vede západní společnost v souvislosti s probíhající deindustrializací, privatizací veřejného sektoru a nadvládou globálního finančního kapitálu k novému sociálnímu modelu, který někteří autoři nazývají technofeudalismem nebo neofeudalismem. Zbytky střední třídy, jež si chtějí zachovat alespoň zbytky či zdání kvality a důstojnosti života, se stávají klienty velkých finančních institucí. Jsou připoutáni k celoživotnímu dluhu obdobně jako středověcí a raně novověcí nevolníci k půdě. Feudální závislost přinášela v některých případech zemědělcům určitý typ paternalistické ochrany a reciprocity. Neoliberální kapitál je naproti tomu zcela nesentimentální a nesolidární. Výsledkem je růst prekariátu, sociálních rozdílů a bezdomovectví, či strádání a vylidňování se postprůmyslových měst bez života opuštěných kapitálem.

Extremismus civilizačního regresu se jen výjimečně projevuje násilnými činy, přestože je patrný jeho sklon k militarismu. Jeho úkolem je paralyzovat kritický rozum a zvrátit historický trend probíhající od osvícenství a Francouzské revoluce, jehož cílem bylo vytvořit svrchovaný stát svobodných, kvalifikovaných, vzdělaných a politicky sebevědomých občanů. Taková společnost by se nicméně rozcházela s povahou neoliberálního finančního kapitalismu. Jak ukázali Gabriel Rockhill nebo Domenico Losurdo, za tímto účelem byly ideologicky uzurpovány i původně levicové směry, například frankfurtská škola nebo francouzská kritická teorie. To, co se v médiích a veřejném prostoru označuje jako neomarxismus či progresivismus a proti čemu se mobilizuje v rámci kulturních válek takzvaná „konzervativní revoluce“, je ve své dnešní podobě spíše ideovým derivátem neoliberalismu než jeho alternativou.

Extremismus civilizačního regresu se v posledních desetiletích pevně usadil v samotném nitru západních politických, kulturních a vzdělávacích institucí. Promlouvá ústy vrcholných politiků, mainstreamových médií, prestižních škol a privilegovaných neziskových organizací. Pouze kritická reflexe této skutečnosti a přijetí odpovídajících politických kroků nám umožní obnovit produktivní, svobodnou a demokratickou společnost.