Zámek Štiřín a Přemysl Pitter 🇨🇿 IR Dokumentace 🇨🇿 ZÁMEK ŠTIŘÍN

V bývalém koncentračním táboře v Terezíně, nejprve v barácích, později v hromadných ubytovnách s pryčnami nad sebou. Nyní se šušká o tom, že děti bez rodičů budou odvezeny. Nikdo neví, kým a kam a skutečně vyvolávají se jména. Malá skupina dospělých stojí uprostřed tábora. Děti se shromažďí kolem ní. Já na listině zapsán nejsem. Je mi však 10 roků. Přicházím tudíž pro tuto akci v úvahu. Dotaz: jsou li tu ještě další děti, které nebyly vyvolány? Úzkostlivě se v v duchuží. Mámli se hlásit, co s námi udělají? Může se jim důvěřovat. Něco ve mně volá zde. Sám nevím, kdo nebo proč, ale už je to venku. Dobrý večer. Scházíme se ve Štěřinském parčíku, který je vlastně takovým náhradním místem našeho pitrovského setkání. Je to druhé setkání v pořadí během krátké doby. Minulý týden to bylo v kulturním centru Kamenice. E teď je to tady v Parčíku. Mysleli jsme, že to bude na nádvoří Štěřínského zámku, kde je umístěná pamětní deska Přemyslu Petrovy od roku 95. Uměsťoval ji tam tehdejší ministr kultury pan Tygrid. Ale bohužel toto se nám nepodařilo zabezpečit. Úřad pro zastupování státu nás tam sice pustit chtěl, ale povolil nám pouze čas od čtyř do šesti. To pro nás nebylo vůbec vlastně dobré, protože chceme, aby na naši akci přišlo co nejvíce lidí a chceme, aby to bylo pro místní lidi, ne pro hrstku, pro pět lidí. Chceme, aby těch lidí bylo aspoň 50, ale v intervalu od čtyř do 6 by se nám toho nepodařilo dosáhnout. Takže jsme se rozhodli zároveň s vedením kulturního centra s panem Jakubem Hrycem, že akci uděláme v zámeckém parčíku. Máme tady krásně posekanou trávu díky technickým službám obce Kamenice. Máme tady krásnou přípravu, jak potom kamera může ukázat díky pracovníkům kulturního centra Kamenice. A myslím si, že akce bude důstojná, protože máme krásné a vynikající vystupující. Máme tady základní uměleckou školu z velkých Popovic, dramatický obor a máme kamenický pěvecký sbor, který na závěr dnešního programu přednese písně osvobozeného divadla. No a teď k těm čtyřem výročím. My jsme tu akci nazvali čtyři výročí Významná pro Kamenici. Ono těch výročí v podstatě je víc. Já už jsem o tom mluvila na na minulé akci. Je to v prvé řadě 80. výročí osvobození naší vlasti od fašismu. Není to jenom konec druhé světové války. Druhá světová válka neskončila sama od sebe. My jsme byli osvobozeni. Jo, takže je to výročí osvobození od německého nacismu. A kdyby nebylo tohoto osvobození, tak bychom tady dneska nic neslavili. Žádné 80. výročí akce Zámky bychom tady nemohli slavit, protože by žádná akce Zámky nebyla po osvobození. Dále slavíme 130. výročí narození Přemysla Petra, 125. výročí narození Olgy Fírcové, jeho věrné sououputnice a spolupracovnice a i 35. výročí úmrtí Olgy Fírcové. Většinou úmrtí člověk nechce nějak si připomínat, neřkul slavit, ale ono to 35. Výročí jejího úmrtí je spojeno i s tím, že Olga Fircová zesnula ve Švýcarsku den poté, co 16. června 1990 tady ve Štěřinském zámku se konalo první setkání pitrovských dětí, těch zachráněných dětí, kteří nebo které vlastně prožili nakonec důstojný život, našli ve světě a v životě své uplatnění nehledě na to, jaké hrůzy prožili. A vlastně díky nasazení Přemysla Petra, Olgy Fícové a jejich blízkých spolupracovníků se dokázali uplatnit v životě. Takže Olga Fícová jakoby si počkala na to, že po sametové revoluci, krátce po ní, se tady budou moci ty děti setkat, přijet sem do Štyřína z daleké ciziny, ze západu, z Izraele. Někteří přijeli z Austrálie, jak jsem četla a slyšela. Tady se setkali. Bylo tady snad 50 dětí a Olga Fícová poslala zdravici a druhý den 17. června umřela ve Švýcarsku v Exilu. Odjela z Československa v roce 1950 a už se nikdy do komunistického nebo do země, která budovala komunismus, už se nikdy nevrátila. nebylo jí to umožněno. Takže prožila tady v naší vlasti v prvorepublikovém Českoslovens a krátce po válce 22 let a odvedla tady obrovský kus pedagogické práce. Na to by se nemělo zapomínat. A proto tento parčík bude pojmenován dnes oficiálně za účasti představitelů obce, pana starosty a místostarosty názvem Park Olgy Olgy Fircové a Přemysla Petra, respektive park Přemysla Petra a Olgy Fícové. Já jsem to teď trošku popletla, protože my jsme se dohadovali, komu dáme přednost. Nejdřív jsme chtěli dát přednost dámě v tom názvu, ale pak jsme si řekli vlastně usnesení zastupitelstva máme v opačném pořadí, takže je to park Přemysla Petra a Olgy Fircové. Dnešním dnem ten park dostane toto jméno a myslím si, že Kamenice vlastně splácí těmto dvěma osobnostem velký dluh jako jako obec, jako místo, kde oni díky ringoferovským zámkům po druhé světové válce dva roky působily. Přemysl Peter tomu říkal dvouletka. Bylo to takové trošku budovatelské slovo. Možná už věděl nebo si myslel, že mu to u tehdejší vrchnosti trošičku pomůže, když převezme jejich slovník a nebo to byla náhoda, nevíme. Ale každopádně dvouletka byla ukončena. Akce trvala od června 1945 do června 1947. Potom byla ukončena. Takže tolik asi k dnešní akci a k historickým souvislostem. My už tady pomaličku vidíme, že nám přichází lidé blízcí z Blízké Kamenice i vzdálenější Kamenice ze Vše Dobrovice, ze Štiřína. Vidím tady těptíňáky, vidím lidi ze Skuhře, ze Struhařova. Takže opravdu asi celá kamenice se nám tady ukáže. [Hudba] [Potlesk] Lidské povedí mělo by víc pokoje. Kdyby bylo to, co není a nebylo to, co je. Nikdy nic nikam nemá. Jsme rádi, že jsi přišla. Mohla bys nám říct, co pro tebe jako místní obyvatelku znamená zámek Štyřní? Hodně. Bylo tam spousta akcí pořádáno. Ubytovávaly se tam moji eh zvané návštěvy, mé zvané návštěvy a bylo to prostě místo setkávání. Moje děti tam měly představení školní, takže jako pro mě hodně [Hudba] to [Hudba] přívětiví lidé nás vedou ven. Jsme namačká do nákladního auta. Zadní sklápející stěna je otevřena. Vidíme, jak se velká brána pevnosti Terezín zavírá a sedm měsíců nejistoty a hrůzy leží za mnou. Co nás však čeká? V Praze musíme ve vší tichosti nějakou dobu čekat v jednom průjezdu. Pak jsme předáni jiným zřízencům a putujeme dál. Scéna se mění. Otevřená krajina, les, štyřín, teplo, přívětivost, jídlo, skutečné lůžko. Milí lidé, nás tu očekávají. Za krátko, slavíme Vánoce se stromkem a svíčkami. Jsme ve Štířině v Parčíku, kde se chystáme za půl hodinky zahájit akci, která bude věnována čtyřem výročím významným pro Kamenici. A na této akci máme tu čest přivítat paní poslankyni Hanu Neclerovou, která vážila cestu až z Prahy, při přilétla až z poslanecké sněmovny, pravděpodobně po ukončení práce. A my jsme moc rádi, že tady je, protože když už ji tady máme, tak ji chceme vyzpovídat, co je nového v naší věci, respektive v její věci. Paní poslankyně Neclerová totiž podávala trestní oznámení ohledně prodeje zámku Štěřín a věcí s tím souvisejících. Tak jestli byste paní poslankyně mohla říci pár slov, co je nového? Určitě. Tak já předem bych musela říct, že děkuji za pozvání, protože opravdu přijíždím rovnou z poslanecké sněmovny a moc si vážím toho, že tady s váma můžu být. Ale bohužel ty novinky, které přivážím, nejsou úplně šťastné a veselé, protože vlastně to trestní oznámení, které jsem podávala loni v létě, tak mi právě přišlo do datovky, že bylo odloženo, takže nepřišlo to zároveň s odůvodněním, takže jsem si ho okamžitě obratem vyžádala. Ale jako nevzdáváme se. Já budu bojovat a určitě až přijde ta příloha, tak podáme odvolání. Takže bohužel nepotěším, ale vzhledem k tomu, že je tady dnes opravdu krásné počasí a moc se těším na to, jak jste to tady připravili, takže děkujeme. I špatné zprávy jsou zprávy a člověk s nimi musí žít a musíme prostě si říct, co co dál, že? Ale odkaz Přemysla Petra tady žije. Já myslím, že za půl hodiny se parčík zaplní lidmi. Já v to pevně doufám, že přijdou lidi, protože jsem měla ohlasy na to, že tady bude lidí dost. Takže děkujeme a těšíme se na váš krátký projev. Děkuju. Díky. Díky. V Praze musíme ve vší tichosti nějakou dobu čekat v jednom průjezdu. Pak jsme předáni jiným zřízencům a putujeme dál. Scéna se mění. Otevřená krajina. Les, štyřín, teplo, přívětivost, jídlo, skutečné lůžko. Milí lidé, nás tu očekávají. Za krátko slavíme Vánoce se stromkem a svíčkami. Nebyli jsme uneseni, ale zachráněni. Zachráněni před Čechy, Čechem a jeho přáteli. Tak jako předtím židovské děti, které byly ještě ve Štyřině, když jsme přišli my. Zachráněny byli před Němci. Když jsem našeho milého strička Přemysle poznala, bylo mi 15 roků. Přišla jsem vyhladověla z internačního tábora do dětského domova v Kamenici. Tehdy jsem byla už asi dva roky křesťankou. Vz tomu se mi ještě nepodařilo vymenit se úplně z nacisticko-socialistické výchovy. Během tří měsíců internace oddělené od všech příbuzných. Poznala jsem sice Boha velice zřejmě, ale co mi ještě chybělo, byla důslednost, s níž bych tuto zkušenost uplatnila v jednání se svými bližnými. Vyrostli jsme v nacistickém režimu s mnohými falešnými představami. Všechny národy byly méně cenné proti árijské německé rase. Neměli jsme také příležitost tyto méně cenné lidi blíže poznat a udělat si vlastní úsudek. To první, co mě u strýčka Přemysla udivilo, bylo jeho jednání s německými dětmi. Byly to vlastní děti jeho nepřátel a on s nimi zacházel zrovna tak láskyplně jako s dětmi svých českých krajanů a s židovskými dětmi, které přece pod Němci nevýslovně trpěli. Dokonce skupina velkých německých chlapců z Terezína, z níž skoro všichni byli ještě v duchu nadšenými Hitlerčíky, pocítila jeho láskyplnou náklonnost. Pouze tato láska chlapce proměnila. Vzpomínám si, jak někdo, nevím už bohužel kdo, mluvil se stríčkem přemyslem o těchto chlapcích. Byla jsem svědkem toho, jak dotyčný strýčkovi radil. Jen povězte těm chlapcům, jaké hanebnosti Němci páchali. Vypravujte jim, čeho jste byl svědkem, když jste přišel pro židovské děti do koncentračního tábora. Stříčkovou odpověď nikdy nezapomenu. Ne, to neudělám. Nevěřím, že bych někoho polepšil tím, že mu budu vyprávět o zlu. Lidé se mohou pouze polepšit, když jim ukážeme dobro. Tak jsem se naučila vážit si lidí, nejen jiných národností, ale i jiného přesvědčení. Jednou řekl někdo, pravděpodobně jeden z těch velkých chlapců, něco proti komunistům. [Potlesk] Věděl jsem už tenkrát, že strýček není komunistického smýšlení. Nicméně se zeptal: "Znáš nějakého komunistu? Mluvil už jsi někdy s některým?" Nemohli jsme jinak, než říci ne. Zakrátko přivedl strýček jednu Diogenes Leárský ve svém životopise slavních filozofů tak zmiňuje anekdotu o Diogenovi Sesynopy, který v pravé poledne trhl na Agóru na tržiště a s lampou v ruce hledal člověka. Všichni se na něj dívali zle, klepali si na čelo a říkali, tady je lidí dost. Diogene se usmál a řekl:„Ale já hledám člověka. To je právě ta nejzásadnější otázka, kterou vlastně si každý z nás řeší. Najít v sobě člověka. Já mohu říci, že Přemysl Petr a stejně tak i Olga Firzová sobě toho člověka našli. Stejně tak jako jeho desítky dalších spolupracovníků, s nimiž mezi lety 45 až 47 organizoval akci Zámky. To se týkalo zde zámku Štiřína, zámku Kamenice. Byly v Olešovicích a zámku v Lojovicích. taktéž bývalého zájezdního hostince Belvína Ládví. Tady tyto všechny budovy sloužily bohulibé věci. Na tomhlenctom místě se psaly nové dějiny lidství. Na troskách Evropy, která byla zmítána dlouhou dobu válkou, začaly třísice malé drobné kvítky něčeho, co každý z nás v sobě má. Ješem zásadní otázkou, zda-li my dnes jsme hodni tady tydlencty věci následovat. Když otevřeme otevřeme televizi, internet, noviny, jako kdybychom v sobě tady tolencto lidství znovu museli nacházet. Dokážete si představit, že by přemysl Petr zde bránil tomu, aby se setkali Palestinec s Izraelcem, aby tady Rus s Ukrajincem se drželi za ruce, aby tady třeba člen nějaké chunty ve střední Africe se držel s rukou nebo v ruce člověka, který je naprostým opakem jeho smýšlení. Já si dovolím říci, že nikoliv. V tom zámku, jak si mnozí z nás pamatují, byla v roce 95 za přítomnosti ministra kultury, tehdejšího ministra kultury Pavla Tygryda, odhalena pamětní deska Přemyslu Petrovy u příležitosti stého výročí jeho narození a vlastně jako připomenutí záchrany 810 dětí na těch Štířinských nebo na těch kamenických ringoferovských zámcích. Ten důvod je prostý. My jsme požádali úřad pro zastupování státu, aby nám umožnil pobít chvíli na nádvoří zámku, na tom nádvoří právě, kde je ta deska pamětní. Úřad Ústy svých úředníků se nejdřív tvářil vstřícně, ale potom nám bylo sděleno, že není možné, abychom tam byli od 7:30, dejme tomu do 10 hodin, protože je to pozdě. Umožnili by nám to od 4ř do 6. No, ale to uznejte. To byste tu třeba nebyli vy, protože lidé, kteří pracují a mnozí pracují v Praze, ne tady v místě, tak víte, že dostat se z Prahy zpátky do bydliště v Kamenici, ať už je to ve Štířině nebo támhle ve Skuhři, tak je docela je docela problém. Tak my jsme se ptali a proč není možné vždy tady ochranka, která tady je snad 24 hodin denně, bylo nám sděleno, že by těm lidem, kteří by tady s námi museli být, nikdo nezaplatil přes časy. Takže vážení přátelé, 90. Léta oproti dnešku byla léta, která se nesla v duchu nadšení, entuziaszmu a úcty k odkazu předků. Kdyby si ten pan Přemysl Petr počítal ty přes časy a počítal, že mu je někdo zaplatí a stejně tak paní Olga Fícová a všichni ti vychovatelé a zaměstnanci, kteří se tady starali o ty děti a kteří mnohdy pracovali bez nároku na odměnu, na mzdu, tak by těch 810 dětí pravděpodobně zachráněno nikdy nebylo. Eh, řekli jsme, že v 95. Tady potom byla odhalena ta pamětní deska, o které jsme původně plánovali, že se sejdeme. Bylo to za přítomnosti Pavla Tygrida, tehdejšího ministra školství, který se vrátil z emigrace, že? Po sametové revoluci. Ale on se vrátil z emigrace už v roce '45. On za války byl v londýnském exilu jako antifašista. ihned po osvobození se vrátil do vlasti a Přemysl Petr, který se zajímal o osud těch internovaných lidí, těch Němců a těch kolaborantů v těch internačních táborech, protože někdo ho upozornil, že ti lidé, ale především i s dětmi, žijí v ve velmi špatných podmínkách. Na územ na území Velké Prahy bylo 25 internačních táborů a Přemysl Pitt během týdne jich dokázal 10 obejít. aby se přesvědčil, jak to tam vypadá. a rozhodl se, že do toho vlastně zkoumání a do toho pátrání a do nějaké možná i medializace zapojí známé osobnosti a přišel do redakce tehdejší lidové demokracie a tam potkal novinářského eléva Pavla Tigrida a prostě se domluvili a on toho Pavla Tygrida vzal na hřiště na Hagibor, kde byl právě jeden z těch internačních táborů normálně na hřišti pod širým nebem částečně byla tam veliká stěna nebo vysoká zeď, tedy vysoká stěna. A Pavel Tygryd potom vzpomínal, že Přemysl Petr byl výborně připraven na všechny alternativy, že dokonce s sebou měl žebřík, aby s Pavlem tygridem mohli přelézt tajně vlastně tu stěnu a dostali se až teda přímo na plochu toho hřiště, kde byli ti lidé. A Pavel Tyrid potom o tom napsal do do lidové demokracie velkou reportáž a Pavel Tygryd říká, že vlastně tím se dostal do politiky. [Hudba] krvavané pouští popísku ženek klobou znalouští stavíš [Hudba] je ta hlava která Ou nosilačou. [Hudba] Děkujuši za slovo. A já tady určitě nechci dělat žádnou politickou agitku, spíš se chci představit, kdo jsem a co mě s tím Štířínem vlastně spojuje a proč jsem tady s váma. Já pocházím z Olomouckého kraje z Prostějova, kterému se přezdívá Hanácké Palermo a osud tomu chtěl, že jsem se dostala do sněmovny a také osud tomu chtěl, že jsem skončila i v kontrolním výboru. A jednou jsme tady měli výjezdní výbor a viděla jsem zrovna ty rozkvetlé rododendrony a to nádherný prostředí, anglický park a všechno kolem, co ten zámek má. A řekla jsem si, že mně už je přes 50 let a nikdy v životě jsem neviděla takové místo, o kterém se říká, že má génius loc. A tady prostě to na mě tak zapůsobilo, že asi už nikdy ho ze srdce nevymažu. A pak jsem se dozvěděla, že se zámek bude prodávat, zavírat v podstatě z plného provozu, kdy dejme tomu byl omezený za pana ředitele Veselého. Nicméně pořád fungoval, byly tam objednaný ještě ty silvestrovský pobyty a všechno a najednou jsme zjistili jako, že že je všemu konec a nevěděli jsme proč. A já jsem začala bojovat o zámek, aby se neprodal. V tom kontrolním výboru i v tom rozpočtovém výboru se mi podařil takový kousek, který mi nikdo nevěřil, že to zvládnem, že jsme schválili napříč všemi politickými stranami usnesení, jak v obou dvou, že zámek se nemá prodat, že se má využít, že se do něho nainvestovalo tolik, že teď je potřeba to prostě čerpat a ne v mašličkách za velmi malou cenu prodat někomu, kdo možná na to čeká. A tím začala taková moje cesta dlouhá, kdy jsem se seznámila s mnoha přáteli, kteří tady třeba jsou i nejsou. Třeba pan Václav Hrubý, se kterým jsme strávili hodiny na telefonu a hodiny ve sněmovně. Mám i knížky rozkvetlý Štíří na příliš hrubý Štířín. prostě něco, co už asi z hlavy nikdy nevymažu. A snažila jsem se právě s tím úřadem, který nás teď nepustil na to nádvoří zámku, domluvit, aby aby se ten prodej buďto zastavil a nebo aby se ty třeba i části pozemků, co pan starosta Čermák e chtěl, aby se využily, tak aby byly převedeny na obec. Tam byl ten vztah jako od paní generální ředitelky z OZSVU velmi chladný a vlastně teď si myslím, že to možná i dobře dopadne. Moc ráda bych i se pana Čermáka na ty zeptala, jestli už se to chýlí k nějakému dobrému konci. Nicméně ač jsem psala na všechny strany, interpelovala pana ministra Staniuru, interpelovala všechny možný na všechny možný strany, zpochybňovala znalecké posudky, na základě kterých se prodává, protože určitě není dobře, že se prodává ten park jako dřevo na stojato a zámek jako kubatura betonu, tak se mi to nepodařilo úplně zvrátit. tak jsem podala i trestní oznámení vlastně loni v červenci na to, jak se tam hospodařilo špatně na konci. A bohužel, jak jsem říkala paní Valentové, mi přišlo teď odložení toho trestního oznámení, ale nevzdávám se určitě. Teďka jsem si vyžádala vlastně to odůvodnění. Určitě prodá podám i i odvolání a budu bojovat dál. Takže ačkoliv pocházím prostě zdaleka, tak úplně chápu, že to místo tady milujete. Já ho miluju taky a moc bych si přála, aby ten park, který tady nádherný máte, sloužil zase veřejnosti, tak jak to vždycky bylo. A moc vám držím palce a moc bys moc bych si přála, aby takový ten aktivismus v lidech, abyste se zajímali, abyste podepisovali ty petice a aby prostě vám to nebylo jedno, protože jenom tak se to dá změnit a těch pár lidí, co se tomu věnujem, to prostě nevytrhne. Takže já vám držím palce a věřím, že třeba za pár let tady přijedu a projdeme se v parku a potkám se s váma. Moc děkuju. Nikdo se nic nedí. Vážení hosté, velmi si vážím pozvání paní Michali Valentové na dnešní setkání ke 130. výročí narození významného evropského humanisty Přemysla Petra. Bohužel se ho nemohu zúčastnit osobně a proto jsem požádal paní Valentovou o přečtení mého příspěvku. Přemysl Petr a Olga Fírcová se bezprostředně po druhé světové válce orientovali na záchranu českých, židovských, ale i německých dětí z koncentračních a internačních táborů. Děti byly umístěny na zámcích Štířím, Lojovice, Kamenice a Olešovice. O tom, jak hluboce zasáhl Štířín do života těchto dětí, svědčí dojemný příběh z porevoluční doby. V květnu 1990 přijel na zámek Štyřímn z Austrálie někdejší zdejší chovanec pan Henek Vaxberg se svojí paní. Chtěl ukázat místa, kde jak sám řekl, se znovu narodil po prožitém utrpení v koncentračních táborech. Neznal žádnou adresu svých bývalých přátel ze Štiřína a obrátil se na mě se žádostí o pomoc. Požádal jsem proto redakci deníku Lidová demokracie o pomoc a společně s Henkem jsme vylíčili jeho situaci. Hned druhý den byla v deníku uveřejněna výzva Henek hledá své přátele. Tuto výzvu převzal i zahraniční tisk. Akce byla úspěšná. Mohl jsem tak společně s prvním porevolučním ministrem školství Milanem Adamem zorganizovat ještě v téže roce, tedy v roce 1990, první setkání zachráněných Štyřínských dětí po 45 letech na zámku Štyřín, tedy v místě, které jim bylo tak drahé. V roce 1995 u příležitosti zařazení jubilea Přemysla Pitra Mezisvětová kulturní výročí roku byla na čestném dvoře zámku Štyřín tehdejším ministrem kultury Pavlem Tygrydem odhalena pamětní deska a uděleny pamětní medaile. Obdržel jsem jednu z nich jako výraz uznání a poděkování za organizaci prvního setkání zachráněných z koncentračních a internačních táborů. Byl jsem též požádán, abych v Senátu České republiky na mezinárodní konferenci k této významné události přednesl závěrečnou řeč. Dovolte mi, abych citoval část mého projevu. Měl jsem tu příležitost a čest, že jsem mohl počátkem léta 1990 přispět k organizaci prvního setkání dětí z akce Zámky v místě, které tak významně ovlivnilo jejich další život na zámku Štyř. Uvědomil jsem si, jak hluboký lidský vztah ke svým zachráncům a k tomuto místu chovají tehdy 15eté dívky a chlapci dnes rozprchlí do celého světa. Tento můj prožitek byl zvláště silný. Seznámení s myšlenkami a dílem Přemysla Petra a Olgy Fícové pro mě, mé spolupracovníky a přátelé mnoho znamenalo a bylo impulzem k našim dalším aktivitám. Konec citace. Nadace Štyřín, jejímž prezidentem byl houslový virtuóz mistr Josef Sud. Uspořádala benefiční koncerty v kostelích Štyřín, Kamenice, Kostelec křížku, Velké Popovice a Říčany. Vítěžek těchto koncertů byl věnován handikapovaným dětem. Společně s ředitelkou mateřské školy Milíčův Dům, který postavil Přemysl Petr z dobrovolných příspěvků, paní Martou Vrabcovou jsme zahájili tradici Štířinských dětských dětských dnů. Cituji z dopisu jedné z maminek dětí, které přijížděly, které přijížděly každoročně prožít den dětí v pohádkovém prostředí zámku Štyří, napsala paní Veronika Špachtová. dne 2561. Dobrý den, pane řediteli. Dobrý den vám všem do Štyřína. Jsem maminkou tří dětí, které měly to štěstí, že mohli či mohou navštěvovat mateřskou školu v Milíčově domě v Praze. Maxík, Amálka i Vítek měli díky vám a paní ředitelce Vrabcové možnost navštívit Štiřín a prožít v něm nezapomenutelný den. Vím, jak je těžké v dnešní době najít čas a energii a věnovat ji druhým. Tím, že za, že za dětským dnem pro děti z Milíčova domu stojíte osobně, neváháte se stát pohádkovými postavami a být tak celý den k dispozici jen pro děti. Věřím, že v kontextu dnešní doby navazujete na odkaz, který díky osobě Přemysla Petra, Milíčův Dům a Štiřín spojuje. Ještě jednou děkuji. Vaše přízeň i vaše dary pro naše děti a školku mají velký význam. Věřím, že se do nich otisknou a i díky nim prožijí krásný a smysluplný život. Konec citace. Vážení hosté, děkuji organizátorům tohoto setkání a vám všem, kteří uctíváte a stále připomínáte význam osobností velkých morálních kvalit, neboť morálních vzorů, jakým je i Přemysl Petr, je nám v dnešní složité době a zejména v naší současné společnosti velmi zapotřebí. Václav Hrubý, červen 2025. Děkuji za pozli pan Matouš tady je a už vidím pana Matouše a řekne možná pár slov o tom o tom přátelství. Pane Matouši, mikrofon mikrofon je na chvilku váš. My se jednou říkal mýmu tátovi, eh, já jsem sice chudej, ale mám bohatýho tatínka. tydlety uši asi nemáš bohatýho. Tak to hodně se povídá o tom, jak to všechno probíhalo tady na zámcích, kde asi zbytečně, abych k tomu cokoliv povídal, ale vrátil bych se trošku zpátky po časové ose do doby, kdy tady byla okupace a zkusím tady přečíst kousek. Vole Milíčova domů není tak bezpečno. Jednoho dne je přemysl Petr předvolán do Pečkova paláce od hlavního sídla bezapa. očekávání věcí příštích tebe oblečen a s nejnutnějšími osobními věcmi cočí se skupinou západ vyšetřovatel za stole let v pokoji s tlustými kuberci a s plamami po stranách listuje ve spisech a vyzvídá životní příběh muže po jehož boku sedí uniformovaný esesm nahle přemyslel před uší skrýváte židovské děti chodíte do jejich rodin musíte jim potraviny, vybavujete je na transport, když předem byl Pyt připraven, nic nezapírat. No, je to tak, ale zského hlediska to jistě pochopíte. Douči, pak ještě tiché, můžete se přijeně dohledne. Ani přímyslu necháte. Můžete jít vznitelněj. Dovstává, bere kuší a s úrou odchází do chodby. Ta si však není jist. Vratí se, otevírá dveře a ptá se. Nebudu znova předvolám? Eh, myslím, že ne. Zní přísem se otvírá vrátka Milíčova domů. dovnitř a vstupuje do pokoje, němž se nedávno rozhnal s kroužkem čáte pozední vytržení z boditebního soustředění a zřížejí k němu jako ke zjevení. Hned po válce se ty krv dá pátrat po svém vyšetřovateli. Zjistí, že během dvědné revoluce trho rozběsnění do Pečkova Paláce a dokora Kinského vedoucího oddělení pro likvidaci Židů i jeho spolupracovníky u. Takže pan doktor Pain má jistou zásluhu na tom, že jsem mohla odehrát akce zámka. A ještě počkejte, já jsem neskončil. Eh, já jsem si tady ještě říkal, že bych možná tady mohl zkusit něco krátkýho přečíst. E, před blíž k mikrofonu. Mě to tady řve za zádama. Děkuji za pokrání. Pokádání v článku moralita o světské slávě napsal koncem minulého roku v bazilei Petr Chudožilov pro lidové noviny. Nás čey ve 20. století nejvíce proslavil přemysl posporném hutném sporem, pardon, hutném výčtu jeho odvážných zásahů ve jménu trpících a pronásledovaných dětí i dospělých život uzavírá. svým krásným životem prostavil náš národ jedinečným způsobem. Akorát, že se o tom moc nevím ani v cizině. Souím však, že ty by nehráku. Brzo na to jsme seděli ve velkém autě Červeného kříže. Jak jsme si odechli, když se za námi zavřela mohutná brána terezínské pevnosti. Ale nedůvěra v nás zůstala. Můžeme vůbec ještě někomu věřit? Možná, že teď jedeme do ještě horšího pekla. Viktorův kamarád Valdemar ve svém příspěvku to líčil podobně a končil. V kanceláři se objevil nějaký pan v civilu. Byl to ředitel Petr a ten nám řekl, že nás zaveze do zámku blízko Prahy, kde už je hodně německých dětí. Kdo tomu měl věřit? Podle nás už neexistovali dobrí lidé. Co jen ran a nadávek jsme dostali, když nás honili do práce? Nebyl jsem jistě sám, kdo laskavým slovům toho Pána nevěřil a kdo k němu cítil nenávist. Byli jsme opravdu hrozně spustlí, drzí a sebevědomí. Dovolte mi, abych vás dnes přivítal u slavnostního pojmenování tohoto parku po přemyslu Petrovy a Olze Fircové. Jsou to jména, jejich jména jsou symbolem lidskosti, odvahy a nezištné pomoci v těch nejtěžších dobách naší historie. Právě zde ve Štěříně společně zachraňovali, léčili děti, které přežily hrůzy války bez ohledu na jejich původ. Jejich činy byly projevem skutečné lidské solidarity a hlubokého soucitu. Přemysl Petr a Olga Fcová nám připomínají, že ani v časech nenávisti a rozdělení nesmíme zapomínat na sílu dobra a naděje. Věříme, že tento park bude místem setkávání, klidu a inspirace pro všechny generace, které zde budou moci rozjímat o hodnotách. ještě tito dva výjimeční lidé naplňovali svým životem. Děkujeme jim za jejich odkaz a vám za to, že jej společně uchováváme. Jedním z účastníků naší akce dnešní v Petrovské ve Štěřínském Parčíku byl pan Petr Matouš, e, syn spisovatele pana Matouše, staršího také Petra, ne? Miroslava, Miroslava Matouše, eh, který byl tak hodný a přijel podpořit náš pitrovský program. Eh, přečetl nám tady ukázku z knihy svého tatínka Vzpomínky na Přemysla Petra. Byl, byla to byl to úryvek z knihy zvláštní člověk Přemysl Petr. Já bych teď poprosila pana Matouše, aby nám řekl možná v pár větách, v pěti větách, v kolika bude chtít, ale eh o svém vztahu k zámku Štířín, i když není asi místní, ale přesto eh určitě k tomu místu získal během svého života nebo možná během krátké doby teď nějaký vztah. možná eh třeba řekne o dojmech z této akce, kterou jsme tady připravili. Vy jste to všechno řekla za mě už skoro. Já mám vztah teda spíš k Lojovicům, protože tam jsem byl víckrát a na delší dobu, nikoli jako pacient, ale jako frekventant. Eh, co bych vám tak asi řekl zajímavýho? Přemysla Petra jsem znal osobně, protože jsem byl v 69. roce eh ve Švýcarsku u něj a jeho osobnost, to by se dalo říct, laskavá autorita a z toho to bylo cejtit. Ten se nemusel vůbec rozčilovat. On stačil, když se jenom podílal, on se nemračil a bylo všechno jasný. Tolerantní, ale přitom důslednej. Jak by měl být asi vychovatel a pedagog? No to už by byl hodně velkej ideál. No tak ale možná jste na své cestě životem potkal i