Vznik a zánik Klubu Lávka - legendární místo | Boris Gaydečka 🌍 Laboratoř myšlenek

Vás zdravím tady v laboratoři myšlenek, takovém rozjímání v centru Prahy a dokumentaci, kterou pro vás pořídíme dneska trochu netradičně. Mnohým z vás Pražanům je toto místo známé. Je to místo spojené s tím, že se tady turisté dělají svoje Instagram, fotografie, nádherný výhled na Pražský hrad a taky Novotného lávka, která je zakončena muzeem Bedřicha Smetany, které tady je více než 100 let. My se dneska budeme bavit o historii Novotného lávky, jako takového, bych si řekl, kultovního místa, místa, kudy kráčely ty moderní československé dějiny po roce 1989. Já jsem nakoukl do této knihy. Já tomu říkám eh láska k lávce, nejen o lávce. A o tom vlastně bude i dnešní setkání a řekl bych rozjímání. Bude to trochu netradiční dokument v tom slova smyslu, že se stávám jenom průvodcem a za kamerou se budeme bavit o prostoru, jeho historii, rekonstrukci, jaké osobnosti na lávce vystupovaly, měli tam setkání, co všechno se tam dělo, tak nějak trošku zavzpomínáme. Tak pojďte s námi zcela autenticky. Nemáme žádný scénář. Tento scénář, tak jako je to zvykem na inovaci republiky, píše sám život. Eh, je mi velkou cstí. A pojďte s námi, pojďte první. Vedle mě v tuhle chvíli je Boris Gajdečka. Borisi, dobrý den. >> Dobrý den. >> My se známe vlastně 20 48 hod. >> 48 hod. No >> a co všechno se dá stihnout a co všechno se může stát, když tady procházíme pod lipou. jeden ze státních symbolů, h lipové ratolesti. Tak když jsem se začetl do knížky O lávce, tak je máme tady symbol 17. listopadu 89 a možná taky roku 39, ale to teďka nechám eh tydle dějiny stranou 1939, den studenstva. Ale co se začlo dít kolem 17. listopadu 89 a prostor klubu Lávka? >> No tak 17. do listopadu asi ještě ne, ale velice brzo potom, protože eh my jsme s kamarády, byla skupina, která se která vnímala tu dobu nejen politicky, ale když se začali tvořit jedna strana po druhý, tak jsme zjistili, že by bylo dobrý tehdy naivně, kamarádsky udělat něco i s kulturou, případně s ekonomikou. Takže naprosto naivně jsme v tom návalu radosti vytvořili společenskou organizaci, který jsme dali název Aktivita 90, jo, se šipkou vzhůru slunce. Strašná radost. Jdeme do toho. Vyzdobili, vyzdobili dům krepákama a trikolorama. No a tohleto vlastně ta lávka s tím potom následně souvěela. My teďka přicházíme k tomu prostoru, které, kde vzniklo spousta televizních pořadů nebo různé inscenace. Slavná divadla tady měli e svá představení, když se třeba jejich divadla rekonstruovala několik prezidentů, to všechno si zmíníme nebo ukážeme i na fotkách, ale k samotnému prostoru jste se dostali jak? Protože ten dům je vlastně spojen eh s muzeem Bedřicha Smetany a s místem eh vlastně mládí dalšího velikána a to je Josef Mysliveček a vy jste se jako skupina nadšenců dostali k tomu prostoru. Jak možná půjdem tady ještě takhle chvilku půjdem ven. Bylo to, bylo to vlastně v důsledku frustrace, že jsme přišli vo koncert, kterej jsme připravovali, co co by tato společenská organizace Aktivita 90. A vlastně když už to dopadlo mizerně a je to na dlouhý vyprávění, tak jeden z nás Michal Bouzek nám řekl, že objevil zajímavý místo, kde jsou dveře. Za těma dveřma je nějakej záhadnej prostor a před dveřma jsou zaklčený prkna a že by tam někdy něco mohlo bejt. Takže Michal Bouzek, kterej spadal pod nás sochař, si tohodle toho všiml. No a my jsme vlastně začali hledat nějakou satisfakci po tý frustraci, která nastala, když se nám ta akce, která jediný téma nepovedla. >> To znamená, ale aspoň pár slov, protože se to týká kultury. Jedná se o tu velkou vizi, obrovský mega konzervu v ústoku. >> Přesně tak. To byla strašidelná akce, kdy >> ustáme chvíli u pohledu na Pražský hrad v tuhle chvíli u povídání, >> kdy už někdy od ledna 1990 jsme začali organizovat tenhleten Monster koncert. Postupně ta naše společnost se rozšiřovala, až nás tam bylo celkem 30 od architektů, právníků, obchodníků a všeho dohromady. No a postupovali jsme strašně rychle. Objednali jsme si hotely internationál, intercontinental, Olympic. Objednali jsme si dokonce tábořiště pro Spartakiádu. No a postupovalo to tak dál, že jsme svolali i tiskovou konferenci, cestovní kanceláře a a najednou nám začali chodit objednávky z Dánska, z Itálie už v březnu. No, takže to vypadalo, že to, že to snad bude. Byl to koncert, kterej měl být největší oslavou vítězství demokracie v Evropě, ve světě. Měli se ho zúčastnit zástupci třímocností Francie. Anglie, Spojených států a za každou osvobozenou zemi tři skupiny. Takže za Francii jsme postupně sehnali Ján Michel Žáel za Spojený státy údajně YouTu a za Angry Peter Gabriel, což nám pomohl, k nímž nám pomohl Tony Hollingsw, což byl pořadatel těch monster koncertů ve Wemble v Londíně 90. letech. Jeho se nám podařilo dostat do Prahy a vlastně pro tu myšlenku získat. >> To je neuvěřitelný. Já jenom řeknu lidově, tím, že jsem jakoby nakoukl do té knihy, tak to nejsou žádný kecy. Tydleto vyprávění, tam jsou veškeré takové jakoby detaily. Právě, že za váma přiletěl do Prahy a a že nadšení jste měli s takovouhle obrovskou leg to znamená ty slavné koncerty ve Wemble jako třeba >> pro Mandelu. >> Pro Mandelu. Jo, pro Mandel. >> Pro Mandelu. Tak to to pořádal von a byl tady s náma. Seděli jsme ve věnárně Dubrovodník, že jo. Tam jsme to prožívali natolik, že že to někdo oslavil až příliš, ale on to chápal v tý době. No, pak se nám podařilo sehnat i sponzora, který to taky prožíval a uronil slzu. No prostě byla to citovka, vypadalo to strašně nadějně. No a pak nečekaně do toho vstoupila už i první konkurence a de facto byly >> lidi kolem prezidenta Václava Havla můžeme říct, že jo, protože k němu se to nedostalo ta vaše vize velmi opožděně a možná se zeptám, protože když se řek teďka teďka diváci koukají z Novotného lávky od klubu Lávka a muzea Bezřicha, jsme tady na Pražský hrad. A když se řekne po roce 89 mega konzer, tak je k tomu jediné synonym, i když těch velkých kapel tady byla celá řada a je to Rolling Stones. >> No, ale toleto nebyl náš případ. Ten Tony Holling Zvon, kterýho jsme sem vlastně přitáhli a kterej teda s náma o tý věci jednal, měl jedinou podmínku a to, že chce zvací dopis od Václava Havla. No a eh tam právě nastal určitý zádrhel, protože eh samozřejmě teď já mluvím za sebe tady, ale to jsem nebyl já, tam byl Oskar, Petr, Zuzana Michnova a tak dále. byli sdružení přátel, který se na tom podílelo. Takže my jsme se potřebovali k tomu Václavovi Havlově dostat a tehdy eh postupně jsme teda jednali s Roskouskalníkem. Eh, na hradě jsme byli u No, nevadí, >> za chvilku si vzpomenu, dělal v Divele na provázku, >> ale byly to poradci prezidenta tehny v blízkosti Václava Havla. Mimochodem s Joskou s Kalníkem tady najdete z mého pohledu velmi vzácný rozhovor a setkání, kterj jsem s ním měl možnost natočit, ale já nekouřím, ale vzhledem k tomu, kde jsme seděli a o čem jsme mluvili, tak jsem si s ním musel dát cigáru. No, takže se to rozběhlo, pak teda ta snaha byla. Jenomže jak jsem teda předeslal, nějaká konkurence už tady existovala. My jsme byli sestava naprosto ne prostě neznámejch lidí, který e co do agenturní činnosti a co do kultury nebyla vůbec známá. A tudíž tehdy nastalo už první nálepkování, že snad jsme spolupracovníci, STB a podobně. >> Dokážu si to představit, že v mnohem to mohlo bejt úplně naopak, že jo, že ty lidi si hlídali, měli strach, že jo. A tak. Takže, takže bohužel nakonec to dopadlo tak, což jsme se dozvěděli až následně, když Tony Hollingswor nějak od toho ustoupil, že za ním a nechci teda jmenovat, >> někdo dorazil a tam vlastně ho varovali před s náma a byla to strašná škoda, protože my jsme mezitím byli v NDR. No, >> to byl obrovskej stát pro celou centrální Evropu totiž. No, byl to, měla tam bejt na, bylo to na Strahovským stadionu. Ten jsme měli objednán na 27. až 29. července. Vy jste borci. >> Potvrdila nám to už zaprvé Těna Hágn, pak se v Maďarsku byl jeden kamarád Rumunsku a všechny nový fórum jsme oslovili. Takže postupně se hlásily skupiny a to, že jsme tam měli z každý země vlastně dvě až tři skupiny, tak to byl důvod, pro který nám tadleta konkurence nevěřila, protože její argument trapnej byl, kdo vám na ně půjde? To tydlety kapely nikdo nezajímá. Toleto byl prostě >> jste věděli, že tydlety kapely jako lokálně z jednotlivejch států vyvezou vlastně ty ty velká jména a že to bude to krásný spojení. >> To bylo to nádherný, že ty neznámý skupiny budou hrát s Píl Gabrielem a a to co nás zaujalo a to jim přišlo právě jako ta hloupost. No a tím se to trní. A ještě ke všemu ta idea vlastně nové vlny svobody v celé centrální Evropě, v tom východním bloku Evropy. >> No to jsme měli ještě dopracovaný tak, že už jsme měli plánek z Trahovskýho stadionu. Uprostřed byla mapa Evropy jako pódium už spojený a Tony Holnsburg přišel s myšlenkou, že ten koncert se bude jmenovat podle jeho skladby Svět bez hranic. A to byl pozor první polovina roku 90. Ale víte, že todle je stále aktuální vize, ke který bysme se v jiné podobě měli vrátit. >> Byla to vždycky už z dávnejch dobšlenka, která která lidi lidi povzbuzovala. >> Takový hlavet, bych řekl. >> Tak nějak. Jo, >> myslím si, že i i ty i myšlenky úplně skočím jinam, ale myšlenky a texty třeba jiného slavného koncertu Michaela Jacksona není náhodou, že odstartoval svůj koncert v centrální Evropě, když si člověk vybaví, co je obsahem toho Alba a jakým způsobem to bylo startováno v Praze, ale to je úplně jinej příběh. E, my teďka obejdem tady tu sochu bedřicha smetany, kterou kterou věřím, že ta nezmizí, i když bohužel teda musím říct smutnou zprávu, že po 100 letech tady muzeum bedřicha smetany zřejmě bude eh ukončeno. To bych teď nechal úpl úplně stranou, ale tím, že už míříme dovnitř klubu Lávka, tak se zeptám, je to jeden je to totiž jako jeden celek, je to jeden dům, tak vy vlastně e tady byla taková dvojitá energie. ta tradiční hudba Josef Myliveček a a Bedřich Smetana. Ale vedle eh jaká tady byla spolupráce těch 36 let vlastně muzeum a kluklá? No tak my jsme začali prostě naše působení v tý budově právě, kde je expozice, kde je expozice Betřicha smetany a tam byl ten původní stál, kterj byl teda ve strašně způslušeným stavu a eh byla u něho šatna, na čež teda jsme si řekli, že bychom mohli teda začít vyvíjet naši nějakou kulturní činnost a jedna teda z těch našich členek udělala dramaturgii a v těch prvních měsících, co jsme co jsme se tady establovali, co jsme teda uzavřeli smlouvu s Národním muzeem, jsme měli pravidelné koncerty vážný hudby a to probíhalo někdy v roce 9091. No a aby tam nějak ty aby se tam nějak mohli lidi zabavit, tak nám nezbylo než z původní šatny, která do který teď vstoupíme. >> Ano. Ano. Tady prej lešení, že jo. No, tady právě byla šatna původně, ale my jsme my jsme tu my jsme tu šatnu se souhlasem teda ředitele muzea odstranili a vytvořili jsme tady takovej opravdu snad jeden z prvních barů v roce 90, tak necelých vlastně půl roku po změně režimu se tenhleten bar, kde teda teď stojíme, >> divadelní barovávka, >> divadelní klubam se se absolutně proměnil eh v takovou jako masivní záležitost, protože No, tak si to >> no nevadí, to jsme tady za provozu. Je to tak, že teda eh vlastně za pár dní po 36 letech končíme, takže my teďkon končíte to je >> No, končíme. Je to, je to takový, no, už je to prostě muselo to samozřejmě přijít a to téma e toho konce tady nechceme otevírat, protože je to >> téma jiného charakteru, >> ale chci říct, že jsme tady za provozu a že vlastně eh je to takové unikátní v tom, co si krojí ten příběh. E když zavzpomínáte, ale kdo se tady teda seš čím to čím začala ta rekonstrukce? My za chvíli půjdem do toho hlavního sáu, ale začalo to tím divadelním barem. Tady tím přesně tímhletím místem tady vlastně, jak jsou ty knížky, tam bylo teda zázemí baru. My jsme teda přivezli z různejch míst, protože jsme samozřejmě nikdo neměli peníze, tak jsme sehnali nějaký nějaký lešení, žabky. To nebyl můj nápad, to byl nápad Michala Bouska, Oskara Petra a podílel se Zenek Baže, kterej bohužel odešel před pár dny. No a vlastně to to lešení bylo nesmírně originální a tím, že vlastně ta doba taková jakoby strašně načatá, aktivní, pulzovala, tak eh kromě toho, že my jsme vlastně nepořádali ten koncert, tak jsme se nám tak se nám podařilo seznámit s jedním zakladatelem rádia Evropa 2, nějakým eh Jackem Brisakem, který Když viděl, jak tady začínáme, se nám nabídl, že nám udělá první reklamu, takže Evropa 2. No tak my jsme ho využili. Von, že to bude výborný a hned ta skladba, kterou on zazářil a která sem přitáhla spoustu lidí, který se to popletli asi s něčím jiným, byla eh žlté muanom plu a a protože ten bar jsme nazvali lávka, co by lávka. Jo, a mě to celou dobu jde taky na na mysl jako. >> No a teď ta lávka a teď to, že to je anom pl, takže teď mysleli, že tady je něco >> něco něco nový něco novýho na tu dobu, co může >> nakukovali nakukovali tady a pak se postupně z toho nakukování začaly příchody a a jak už jsem říkal, opravdu se to strašně stalo oblíbeným místem. >> Moc děkuju. Kromě toho samozřejmě, jak jsem začal o těch koncertech vážný hudby, tak tady bylo období jazzu. Hrála tady Najma František Kop a tak dále. Pak období pantomimi, eh divadlo imaginace, divadlo Image z Lexičiře a Eviasterový. Ještě, eh, paní Fialková tady hrála někdy v letech 9192. No myslím, že jsme tehdy hledali pořád někoho, kdo osloví a a vlastně jsme museli i myslet tehdy kapitalisticky, takže jsme hledali i někoho, kdo vlastně tady na tomto místě do toho divadla přijde a aniž bychom eh museli někde rozdávat vstupenky přes ROOH. No tady vlastně vy když se rekonstruovaly divadla třeba z Pabbla Hurvínka, semaforu slavného, jaké lidově řečeno ansábly, jaký legendární jména nebo třeba i méně známý skupiny si vzpomenete, že by tady >> No, byla myslím, že že se tady z kraje vystřídaly všechny vlastně známý český kapely, protože my jsme měli docela eh zajímavou smlouvu s Reflexem a Reflex zase byl napojen na takovou tu osvětu, že jo, po těch 90. letech. Takže společně s Reflexem se tady konaly velký akce, který se zúčastnily právě různý kapely. Vím, že žlutý pes a a no >> mnoho mnoho >> mnoho mnoho dalších. Vy tady mezitím vidíte teda od roku 1908, 1920, 1930, 1936, 1950. Prostě vývoj lávky včetně povodní. Já se omlouvám, že jsem vás takhle přerušil, ale možná se zeptám ty povodně 2020, tak ty byly vlastně největší. Pak ještě se opakovaly 2013. No tak 2002 to jsme teda opravdu to jsme netušili, že to bude tak na náročný. Tam je tam je nutno připom teprve tady je vidět, že to bylo až po ty po ty okna nahoru do půlky. Tady to je jasně vidět, jo. Takže my jsme byli totálně pod vodou. Vlastně lávka je lávka je loď. >> Tady je ten vstup. Takže vlastně celej hlavní vstup. >> Hm. >> Lávka je loď, že jo, která má dvě podlaží dolů, takže všechno teda komplet. Tam se taky můžem podívat. >> Můžeme. Je to my jsme vlastně my jsme už jako i nor, když je normálně voda, tak jsme jakž takž na hladině, ale jakmile se zvedne, tak je to je to velkej problém. A tehdy, když teda se to, když se to teda blížilo, tak už nám to bylo jasný. My jsme měli celou dobu obavy na na tom domě. Je tam cedule, cedule z roku nevím, ale poslední povodně roku 1890. Velkej trouble. >> Já jenom se omlouvám, já teďka vstoupím takhle, je to autentické, takže volá Jaroslav Dušek. Jaroslave, ano, jsme tady. No, záleží, jak to zvládáš. My jsme tady. E, teďka s Bory sem něco točíme. Oni chlapi připravili nádherný prostě fotodokumentaci, víš, a tak o tý historii. Tak takže bysme mohli udělat případně tady takhle jeden z posledních rozhovorů. No, kolik ty jo. No, to bude napnutý, viď? Nevadí. No. No, je to blbý. A když pak nuselák je tam uzavřenej pruh zase, víš, že je to tam to tak uvidíš, no. No, moc jako takhle všechno jsme připravený. Eh, akorát aby to nebylo pro tebe nějak to. No a druhá věc je, že jenom do 30. Pak už se tady nedá bejt. No. No, tak to zvládnem za půl hodiny. Tak to zvládnem. Ano. Super. Jasný. Těším se. Jo, těším se. Byl to fajn. Ahoj. Ahoj. Já se moc omlouvám, ale je to dokumentace, tak je to se vším všudy. Tak Jaroslav Dušek i na Sázavě. Něco zajišťoval kolem své rodiny a tatínka. A když to zvládne, tak vlastně by jeden z posledních rozhovorů zřejmě eh bysme tady se pokusili uskutečnit. Ale zpátky teda původně. Eh, jak jste to přečkali, protože to vám muselo zatopit, já nevím, technologie nebo i tady vlastně ten prostor eh toho baru divadelního, že jo, a tak. No, zatopilo to komplet všechno. No, takže to ale musím se přiznat, že zas taková tragédie to pro nás nebyla, protože tu lávku eh jsme začali tady tím divadelním barem, pak postupně další dva roky jsme dostavěli ten přístavek takzvanej, >> pak jsme spojili tady to muzeum s tím přístavkem, >> k tomu jsme přidali zahradu >> a všechno postupně propoj >> a vlastně postupně propojili tak, aby všechno mohlo fungovat nezávisle, aby to divadlo mohlo fungovat, hospoda mohla fungovat, záchody. ody vepředu, vzádu. Bylo to hrozný. Na tom pohořeli asi tři architekti, který řekli, tak buď chcete tady chlastat a nebo dělat kulturu. A my jsme řekli, že chceme obojí, protože nic jiný, >> ostroji, bych řekl dokonce zahrádka, chlastání, akce jinak nějak jinak to normálně v tom kapitalismu nejde. Jo. A věděli jsme, že nikdy nikde někoho nebudeme žadonit a to nechceme. No a takže prostě pak nakonec jsme dospěli k tomu výsledku, kterej teda dnes je je myslím, že znamenitej, protože je to propojení, který hned tak nikde se nevidí, že jo, včetně tý lokality. No a abychom se vrátili k těm povodním, tak ten ta eh ta situace byla jako všude drastická. Já jsem byl šťastnej, když jsem sem přišel a a a sledovali mě, jak budu plakat, že ta stavba vydržela a že i ty kanály, který tady jsme, s kterejma jsme začali, >> že vydrželi a že jsem nevzedmula podlaha a že tady bylo jenom bláto a že bylo všechno zničený. No, tak to se dá opravit. No a >> taky to netrvalo moc dlouho. Asi za dva měsíce jsme to měli >> hm >> zpět. No vlastně je tady i příběh, že se kolegové zavřeli tady za povodní byli přímo v domě, že jo. >> To bylo 2013 a to se teda fakt to hledali lidi tady katastrofický úkazy a všude to bylo vytopený na lávce a pak nakoukli k nám a tady lidi pili kapučíno, jo. Takže by velice velice zklamání, že jo. >> Já teďka tady ukazuju fotografie, který jestli se nepletu se netýkají podní, ale jsou to ty fotografie. To jsou původní fotky. Ano, z roku 90 je to ten takzvanej přístavek, kde je teda ten klub, kde je ta tančírna a eh tady je ten otvor. Dole pod tím je vltava, která byla přístupná, protože se tam skladovaly ledy. Takže to byla takzvaná lednice původně. My jsme tu podlahu odstranili a vlastně z tý celý tý toho prostoru vedle jsme udělali dvě patra, mezipatra a >> to se ještě podíváme za chvíli. podíváme. No, takže to >> takže já takhle ukážu fotografie. Tohle je ten divadelní bar. Nepletu se? >> Ne, ne, ne, ne. Tohle to je zase ten přístavek. Tam byly ještě nějaký prkna, ty se musely dát dolů, odstranit, opravdu >> obnažit. No a >> to je všechno fotografie z roku 1990, >> tak nějak 92 možná, protože ne 90 91. A tady bylo co >> tady právě tak sem se sem najíždělo nebo se mělo najíždět s loďma a tam by se měly nakládat ty lidelní sál a ten fungoval jako před rokem 9 ně >> jo ten ten fungoval akorát byly tady dost stížený podmínky protože ty ty stěny mokvaly teklo sem ze střechy a byla tady plíseň a to jsou ale to nejsme jenom to jsme nebyli jedinej případ toho socialismu, myslím takhle trpěli všichni. >> No, tady je ta zahrada, která byla oddělená, ne? To už ne, to už jsme tady to už jsme jí to už jsme jí to už jsme jí sovovali >> starší. >> No, tady je zase ten pohled do toho přístavku. Tohle krásná fotka. Jo, tohle je nádherná fotka a ta je z tý z tý zahrady, z tý tý terasy, která dneska, kde je ta restaurace zahradní, >> kde je teda, musím říct za sebe jeden z největších zážitků, protože člověk je doslova na dosah Karlova Mostů a já bych dokonce řekl jako rodilý Pražák, že jedno z nejkrásnějších míst v Praze. No, já se musím přiznat, že když jsme tady, my jsme sjednávali smlouvu s Národním muze a dívali jsme se do sálu a mluvili jsme o dramaturgii a tak dále a já jsem tady koukal skrz ty dveře na tu zahradu, tak se mi poprosil, jestli bych se tam mohl jít podívat. A tam vlastně nebylo nic. Akorát teda takhle přitáhli při přinesli klíč, zrozavěli. Nám se tam podařilo nějak dostat. Zjistil jsem, že tam nebyl někdo léta, protože asi, já nevím, bylo tam možná 30, 40 cm listí zetlelýho, tak jsme se prob prostě dostali až až k pilíři Karlova Mostu a tam jsem narazil na na hromadu peněženek a zjistil jsem, že vlastně všichni, co okrádali turisty z Kalova Mostu, v domění, že to hážou do Vltavy samozřejmě některé někdy se trefily, tak padali sem na tudletu na tuhletu kosu. Tam byli občanky, >> ne? Je fakt, že tady na tom přechodu se hodně kradlo. To bylo vyhlášený, >> kter se hodně kradlo a ta řada těch peněženek prázdnejch skončila tady. >> No, to to jsou takovejch příběhů nad je. Ale jenom řeknu, vy jste př přejímali teda od Národního muzea. >> Od národního muzea. Tehdy bylo národní muzeum. Říká magistrát. Magistrát. Všechno magistrát. Teď skáču trošku do roku 2026. Jo, všechno magistrát. Magistrát. jsem slyšel jenom za dnešek asi pkrát, ale vlastně už v tom roce, teď se budu držet historie, to bylo >> byl majitelem byl majitelem Národním >> muzeum na základě, >> abych to berte ty věci tak nějak nezávazně, jo, jsem tady jen člověk, ale >> bylo to Národní muzeum, se kterým jsme uzavírali uzavírali smlouvu právě o tomávka tady >> o tom o tom kulturním využití sálu tady, kde stojíme. No a až někdy v roce 94 nebo 93 se, když docházelo k restitucím, tak se magistrát přihlásil k vlastnictví této budovy. Takže eh majitelem této tady muzea Betřicha smetany je magistrát a Národní muzeum dostalo tuhletu budovu do správy, co by zápůjčku. Ano, samozřejmě Národní muzeum, podobně jako další instituce spadají pod ministerstvo kultury, která má střežit národní dědictví, bohatství, tradice, osobnosti. Tak tady tole už jsme asi možná viděli, >> jo, to jsou vlastně jo, je podobný fotky. Je to všechno tady z toho z toho přístavku. Pod tím už je vidět někde ten to původní koryto Vltavy bylo to samozřejmě Vltava tam netekla. My jsme museli ty kanály zprůtočnit. >> Jsou ještě krásný fotkyle takový. >> Takže jo, toleto je před to je >> před, kde jsme stáli, když jsme začínali. >> Ano, ale to jsou začátky. >> No a >> tady ještě nebyl ten můstek a no tady tady dokonce no to je někdy polovina 90 let. a že bysme se teď vydali teda na tu zahrá, že vrátíme se ještě do sálu, protože pro vás máme tady další unikátní fotografie právě týkající se akcí a osobností. >> Eh, tole tady nebo já to vemu, já to vemu s sebou a vydáme se na tu zahrádku. No jinak tady vlastně my jsme pokračovali v klavírních koncertech, školní koncerty tady byly, zkoušeli tady různý ansambly, mohli tady samozřejmě být zdarma, protože to nám bylo trapný jim něco účtovat. A eh ta ta doba >> ta doba toho těch 90. let se vyvíjela z tý kultury do určitýho stupně komerce, bez kterýho bychom prostě nemohli fungovat. >> Tadleta zahrada, to jste viděl na fotkách, samozřejmě měla měla nějaký zase vývoj přes architekty, kteří nám pomáhali. Jsme museli nechat schvalovat svítící zábradlí. Jo, docela pasoval. Přes hlavního architekta Prahy jsme nechali odsouhlasit ty mříšky, že jo, který odpovídaj odpovídají pr, aby to ladělo k sobě. >> No a postupně jsme koupili můstek na půjčovnu šlapadel. >> A ta zahrádka v týhle podobě funguje jak dlouho >> to bylo? >> Protože sedělali po etapách své pomocí hodně nadšení žádný dotace, ne? Nebo ne. No, my jsme byli bez peněz, takže jsme se skládali a a tady jsme to dělali všichni teda. Koupili jsme si lopaty a a Arábie a postupně krumpáče. Tak to jsme dělali společně a ještě s dalšími známými. No a eh pak se to samozřejmě opravovalo a dostavovalo, rozšiřovalo a a teď už je to v takovým stavu, že předpokládáme, že před víme, že končíme, takže už jsme se tomu tak nějak věnovat nemohli, jak by bylo zapotřebí. >> Tady na tý zahrádce, kdo kdybyste těch osobností, který tady byly a filmů, který j tady natáčeli, je nespočet. Myslím, že jsem zasl nějakejch osm filmů, ale vy jste říkal Frank Zapa. Jako na koho byste zavzpomínal, že si tady dal pivo, kafe nebo jídlo? >> No jak jako já hrozně rád vzpomínám na na ten koncert Pola Simona na Spartě, když jsem dorazil s Václavem Havlem. No a tady vzádu ještě seděl Frank Zapa a byla tady vítězka. vítězka tehdy na MTV nějaký soutěže roční, nevím přesně jak se jmenoval, ale byli jsme na >> Frankzapa tahleta vítězka MTV, Paul Simon a Václav Havel v jeden čas na jedný lápce, >> na jeden jeden čas a my jsme teda úplně zírali, že jo, co se najednou z tohodle toho místa, kde jsme byli vlastně ani ne dva roky, co se z toho stává, jak se ho samozřejmě píchá A takže jsme tady poprvé udělali nějakej jakoby rádově raud, jo, tak jsme to tady společně připravovali, protože tady kuchyně žádná nebyla a bylo to v tom bohemským duchu těch 90 let. Teda, i když i když mě ty mě takový to povídání o 90. letech, co by v kriminálním období, nějak nesedí. Takže tehdy to bylo spíš bohemsky laděný, zábavně, přátelsky. No a tehdy mě strašně pobavilo jak jeden kamarád, kterj se byl velkej extrovert a já jsem koukal zezadu z toho baru sem do zahrady a vidím, jak jak drží v hlavě, drží v ruce vodku, objímá polo Simona mojí modlu nedotknutelnou a a držej se kolem krku a pijou z jedný lahve. Říkám, co se tu děje, že jo. To jsme nikdo nechápali, jaká je doba do toho. Teda prezident do toho ten Frank Zapal vzádu a a eh když teda ten Zdenek, kterej teda odešel před pár dny, se tady objímal s Polem Simonem, tak jsme říkali, člověče, to je neuvěřitelný, jak se ti to jako kde bereš tu odvahu? A a on samozřejmě mě oznámil, že že to je běžný a podobně, ale ale to, co mě pobavilo nejvíc, že když tam viděl Franka Zapu, tak chtěl zmizet, protože se před ním v New Yorku skrejval údajně a tady ho potká v Praze. Jo, takže tydlety příběhy se tady děly. >> Neuvěřitelný. Já myslím, že ty obrázky jsou pro vás k zamyšlení od tý minulosti současnosti. Nejde, nejde být oficiálně blíž na dosah Karlova mostu jako tady právě z klubu Lávka, že se vlastně dotknete jednoho z pilířů a to se tady k tomu vážou velmi důležité legendy spojené s posvátnou geometrií Prahy a podobně. Ale omlouval se, jsem předrh trochu nic tady těch politiků a a osobností. Musela být prostě celá řada. Kolik tady bylo třeba růzejch prezidentů nebo >> já si teda pamatuju akorát, že tady byl pravidelně teda Václav Havel. Na to jsme byli velmi pyšný. Byl tady několikrát Václav Klaus a ale další, že by tady pak si o dalších teda nevím. tím myslím, že pouze >> zahraniční návštěvy. No, já jsem ještě něco jsem zahrani zahraniční návštěvy tady byly, to byla řada a byly tady různé zase setkání kongresmenů a a Microsoft. Tehdy to byla první akce asi pro 1500 lidí, která se tady pořádala. To byla monstrakce. Já si to všechno nepamatuju, ale vím, že když se mě ptali, kdo tady všechno byl, tak jsem na to odpovídal. že spíš se mě ptejte, kdo tady nebyl. >> Já se toho Karlova Musu teda musím dotknout. >> Jo, to i když už jsem tady byl, >> tak jenom abyste věděli, že tady jsme za tou kamerou. >> Myslím, že jsme že jsme se vklchlubili, že jsme tady vytvořili asi devátej pražskej ostrov. Jo, nebo devátej. Jo, že vlastně >> pražskej ostrov. Vznik >> ostrov svobody kultur vznikl vznikl novej ostrov. Jo, >> protože jste vždycky i když říkáte Václava Váel, tak jste si drželi tu nezávislost, že jo, tu >> No, měli jsme tady tady jsme chtěli mít na zahradě lapidárium výstavu soch, což teď jste viděl vepředu zůstaly dvě takový pískcový nějaký Ano, >> ano, ano. My jsme viděli před >> kopie Matyáše, Bernarda, Brauna. Ale jinak jsme tady měli sochy, ale jak přišla ta povodeň, tak se to všechno ty pár soch vodnesla povodeň a a zůstaly tady dvě. Takže lapedárium se nekonalo. My jsme si mysleli, že bychom si mohli zapůjčít kopie třeba z lapidária Národního muzea, že by tady vlastně byla výstava Soch. >> V tom klubu byla galerie, >> v divadle by byly koncerty, hudba. No prostě >> to je super. Tomudle by měl jí