Voják, který řekl NE. Příběh veterána z Afghánistánu, který jako jediný z útvaru odmítl očkování.

Jmenuju se Tomáš Borek. V tuhle chvíli jsem modelář, takže vyrábím formy a různé maloseriové výrobky ze silikonu, polyuretanu – taková drobná ruční práce v malé firmě s párem lidí, pongem, skalpelem a broušením. Úplně skvělá práce. Doporučuju všem kutilům.

Od roku 2009 do roku 2022 jsem byl aktivní voják armády České republiky. Nebyl jsem žádný specialista posílaný do nějakých speciálních mise. Vojáků je spousta, je jich mnoho a jejich funkce a zaměření je také mnoho. Jsou vojáci, kteří jsou kuchaři, jsou vojáci, kteří chodí po lese, kopou okopy, střílí po sobě slepými náboji a dělají bum bum bum, patlají si barvičky na obličej. Pak jsou lidi, kteří se starají o techniku, řidiči – je toho spousta. Já jsem sloužil jako pěšák, takže jsem nastoupil jako úplně řadová hodnost. Bavilo mě to. Chtěl jsem nějak rozvinout svůj potenciál, protože mi připadalo, že nejsem dostatečně oceněný, nebo jsem měl pocit, že mám navíc. Tak jsem si říkal, proč ne, armáda.

Pracoval jsem ve skladu se staveninami jako vyučený zedník. Zavolal mi kamarád a říkal: „Jak se ti vede? Co děláš za práci?" Popisoval jsem mu to a on říkal: „Já nastupuju v říjnu do armády, budu řídit Jeepa." A já jsem říkal: „Super, tak já se tam nastoupím taky a budu střílet nahoře z kulometu." A on říkal: „Úplně vážně, fajn, ale přihlás se, v říjnu je nástup." A já jsem řekl: „Cože?" A v tu chvíli mě to seplo. Z toho, jak jsem tam přehazoval pytle s cementem, jsem se sbalil. Ulicí vedle bylo náborové centrum armády České republiky. Přišel jsem tam a hned jsem podepsal papíry a začal jsem se připravovat.

V té době byl základní výcvik, tříměsíční ve Vyškově, dost náročný. Dnes už to vypadá výrazně jinak. Potřeby armády na množství lidí se výrazně zmenšily a je to jednodušší. Když jsme měli ty první tři měsíce, spali jsme od pondělí do čtvrtka jen 2 hodiny denně. Permanentně nás někdo driloval. Museli jsme stát, šlapat, běhat, něco psát, soustředit se na věci. Opravdu za ty tři měsíce jsem měl pocit, že jsem si šáhl na dno. Bylo to opravdu náročné. Dnes si někdo s Chrudimi nebo někdo jiný řekne: „To jsou bačkory." Samozřejmě vždycky je nějaká vyšší hodnost, nějaká specializace, ale pro mě to bylo opravdu top v té době a fakt jsem si několikrát šáhl na dno.

S tímhle pocitem jsem odcházel k nám na prapor a začínala 14letá, nebo necelých 14 let, abych to upřesnil, služba. Musím říct, že to byl koníček a práce dohromady, což je vlastně vysněné přání. Opravdu makání, zlepšování fyzičky. Spousta lidí kolem, spousta nových možností. Je pravda, že pokud člověk maká a snaží se, tak armáda je úplně skvělý způsob, jak se prosadit.

Docela mě bavilo sbírat medaile, sbírat papírky – diplomy za výborně odvedenou činnost, třeba diplom za plování nebo nějakou takovou věc. Je to takový nešvar z dětství, kdy se člověk měl pocit, že je málo oceňovaný na základní škole. Všechno bylo rozmazané ještě po socialismu. Takže tohle byla taková parádička. Spoustu diplomů, perfektní práce, pochvaly před nastoupeným praporem, medaile od hejtmana Jihomoravského kraje. Připadal jsem si fakt jak gazda a spokojený.

Byla příprava na Afghánistán, takže jsme tomu zasvětili spoustu času, aktivit a síly. Měl jsem možnost vyjet do zahraniční mise do Afghánistánu v roce 2012. Byly to jenom provinční rekonstrukční týmy, takže se jednalo výhradně o zabezpečení převozu lidí, kteří zajišťovali projekty v Logaru a okolí. Za půl roku jsme měli na základnu vedených 165 raketových útoků. Nejbližší raketa dopadla 10 metrů ode mě do vedlejšího baráku a roztřískala to tam na kaši. Měli jsme tam i těžce zraněného dodnes Lukáše Jirku, který je vlastně tváří těch bohužel samozřejmě tváří válečných veteránů s postižením.

Po návratu z Afghánistánu jsem se vrátil zpátky a byl syndróm vyhoření pro spoustu vojáků. Prožili jsme „válečné" útrapy. Prožili jsme ten reálný svět té války v Afghánistánu, ale když jsme se vrátili zpátky do republiky, tady žádná válka nebyla. Nebylo to o tom, že bychom měli nějaké syndromy, ale problém byl v tom, že vedení, velení prostě řeklo: „Jste jenom čísla, máme nového velitele, vy budete šlapat a začínáme úplně od piky." Opět zase kopání okopů a mnoho lidí to úplně semlelo a začali hledat jinou práci. Já jsem vydržel několik dalších let – šest let na tom jednom místě. Dělal jsem kurzy odstřelovače, zkoušel jsem všechno možné. Pak jsme dostali obrněná auta, takže jsem jezdil, dělal jsem střelce v autě. Zkoušel jsem všechno možné a skončil jsem ve zbrojickém družstvu, takže jsem opravoval zbraně a zajišťoval munici a další věci. Dohromady to bylo v pohodě, až do roku 2020, když se nepletu, do května.

Tehdy už byl na scéně covid. Jak jste to prožívali u vás na útvaru? Všichni jsme zpanikařili. To jako vůbec nebudu tady hrát nějaký forky, že jsem antivaxér, to takhle nebylo. Všichni jsme se báli, nikdo nic nevěděl. Samozřejmě, takhle to bylo všude.

No, ale akorát já jsem byl mimochodem moje fotka je a je v jednom armádním časopisu, protože my jsme byli aktivní a okamžitě, protože šiju na stroji a dělám různé věci, tak hned jsme vzali nafasovaná trička, ušili jsme, začali jsme šít roušky, valili jsme to ve velkém, distribuovali jsme to, jo, fakt jsme se snažili si pomáhat, no a to bylo všechno v pohodě, protože nebyly vakcíny.

Není vakcína v republice.

Všichni panikaří, umřeme.

Prostě bude to smrt, konec, chlaďáky na ulicích, prostě jo, peklo.

No a takže jsme se báli.

Měl jsem dvě děti, ženu a co jako budeme dělat, ale měli jsme takovou nějakou vnitřní — zaprvé nějakou disciplínu a zároveň prostě podporu rodiny.

Bylo krásné počasí, byl nádherný květen, všechno šlapalo a začalo se to selektovat, začaly se vytvářet skupinky, které fungovaly.

Jezdilo se na hranice, začalo se vytvářet celý ten systém té ochrany republiky, jo, zábory různých měst a všechny ty doklady a ty šaškárny.

No a pak přišel signál: máme vakcínu, napíchejte všechny v armádě.

Bude to super, prostě protože voják není odslova samostatná jednotka.

Voják, to je prostě celek, že jo.

To je skupina, všichni dýcháme za jednu skupinu.

No, jenomže v armádě to funguje i tak, že když jsou třeba mimo sklad nebo právě naopak, když už přetékají sklady třeba s prošlou vakcínou na chřipku, která je z minulého roku, no, tak se to nahnalo do armády a oznámilo se, že si všichni píchnou.

Tak to bylo v době, kdy to ještě šlo a já jsem prostě říkal, že si nic píchat nebudu, že si radši tu chřipku projdu a vytvořím si normální imunitu.

Musím upřesnit, že když jsme jeli do Afghánistánu nebo když jsme se chystali do Afghánistánu, tak nám píchli čtyři vakcíny za ráz.

To není kritika, to není vůbec nic proti ničemu.

Já jsem tomu věřil, chtěl jsem to a bylo řečeno: "Chcete je do Afghánistánu?"

V Afghánistánu jsou ve vzduchu hromady sraček doslova, jo, protože tam se to nikdo neřeší. Atentuje všude okolo, prostě i před váma.

To je úplně jedno.

To není podstatné.

Tam se jedná o břišní tyfus, žloutenky, všechno toto.

Musíme vám to navočkovat.

A standardně to bylo tak, že nás nahnali do baráku a řekli: "Eh, nestíháme to.

Vy máte výcvik, připravujete se, za pár dní letíte, takže to nabodáme všechno teď."

Jo, takže jsem dostal břišní tyfus, žloutenku, meningitídu, nevím co to bylo to čtvrté do zadku.

A takhle to dostali všichni — čtyři dávky.

A třeba co bylo skvělé, tak oni zapomněli nám dát 24 hodin volno.

Normálně po vakcíně dostanete odpočinek, musíte odpočívat.

No a my jsme vyšli z toho baráku.

Půlka lidí se motala, akorát to nechtěli dát najevo, že jim je blbě.

No a šli jsme, odpoledne už jsme cvičili.

Už to bylo v pohodě, že jo.

Tak nejste zmydlená.

Sakra, tak to je jako v pohodě, ne?

Jo.

Takže, prostě a naopak, to jako zocelí člověka, že jo, imunitu, to jako ten koktejl.

No, takže to bylo skvělé, ale v té době jsem to nebral.

Já jsem měl po rozvodu a byl jsem takový svobodný, sám.

Nic jsem neměl, žádné závazky.

Měl jsem jenom nachystaný byt, kam se vrátím, až se vrátím zpátky z mise.

Takže jsem byl takovej nabuďený.

A jak to bylo s vakcínou proti covidu?

Oni řekli: OK, tak si to všichni napíchejte a bude všechno v pohodě.

A já jsem si ale říkal, to je nějaký divný, ne?

Já jsem něco málo četl o vakcínách už předtím a třeba ten průběh vakcinací v letech, jak to probíhalo, kolik bylo procent, jak to vycházelo, že ty nevyzkoušené věci nejsou úplně v pořádku a velká část těchto chorob prostě ustoupila sama, jo, že byly oblasti, kde se nevočkovalo, ale ustoupily.

Já to neříkám.

Já říkám, kdo se chce naočkovat, ať se naočkuje.

Je to v pořádku.

Každého to je rozhodnutí.

Ale mně to připadlo divné a tak jsem nějak začal se trošku protit a pak byla nás skupinka — já už si to přesně nepamatuju — 30 lidí z nějakých 6, 7 stovek a začali jsme chodit na nějaké jako kádrování.

Bylo to ve stylu: tak si tady to tady vysvětlí.

Tady přijde doktor s nařízením hlavního hygienika armády a on vám to vysvětlí.

No a přišel týpek v nějaké hodnosti a přinesl pomuchlanou A4verku, na které měl z tiskárny vytažený text.

Takže pánové, je to úplně v pohodě, není žádný problém.

Tohle je takhle, tohle je takhle, všechno je v cajku, je to prokázané.

To je blbost, abysme vám to dávali, když to není vyzkoušené.

Ježíšmária, už toho nechte, nedělejte kraviny.

Všichni se navočkovali, nikdo tady neumřel.

Nejste zmydlená.

Prostě co se děje?

A co vy na to?

A já jsem si říkal, ale já už nechci jako do sebe rvát něco.

Jo, je to divný.

Prostě nějak to nesedí, protože okolo mě neumírali lidi, nebyly chlaďáky.

Pár lidí to dostalo.

Byli tam, měl jsem známého, kterému někdo odešel, umřel prostě za nějakých velice špatných okolností.

Nesnižuju to.

Jo, rozumím tomu, že lidi byli prostě vstupovali do různých situací, za různých okolností a pod tlakem a pod tím strachem lidi nadělali spoustu hloupostí.

No, ale já, já jsem v té době už začal trošku pochybovat.

Je pravda, že jsem měl 12 let za sebou a měl jsem lehký pocit, že už, jak jsem to vždycky ve vtipu těm vojákům a těm fighterům říkal, že moje duše sem už nepatří.

Měl jsem takový pocit, že když trávím 10 dní u plechového kontejneru v lese a hlídám čtyři krabice s municí a jsem tam i přes víkend a dívám se, jak okolo rostou břízy, takže to asi není úplně to naplnění, které bych očekával.

Jo a to jsem nepotřeboval, aby mě někdo honil po poli a musel jsem nutně střílet, ale prostě jsem si říkal, že v té době už to není jako ono.

Takže tohle byla taková poslední tečka toho, že jsem začal se trochu protit, ale nevěděl jsem, jak z toho, protože oni vám celou dobu je to smlouva s ďáblem.

Armáda nebo jakýkoliv státní sektor je vždycky smlouva s ďáblem.

Je to něco za něco.

Je to ve stylu: "Večer vám zavolám, zítra jedete na cvičení na 14 dní."

Co moje děti?

Co žena?

Jak to jde?

Sorry, prostě jedete.

Jo, ne, nezájem.

A ještě se tam handluje s lidmi různě.

Ten má tam o to, kámo, tamhle to jako pohodička, prostě všechno jako ruka ruku, a takže tohle mě jako nevyhovovalo.

Přišla rodina a byl čas to trošku změnit.

No a tak se to furt řešilo dokola a začal se ten kruh stahovat a lidi kolem mě, kteří byli ti takový kamarádi, férovka, známe se léta, byli jsme spolu v Afghánistánu a prostě to, tak oni už si to píchli a byly tam ty nechutné hry, do kterých jsem se namočil trochu taky ve stylu, že už jsem začal panikařit a už jsem zvažoval, že seženu nějakou osobu léčařskou, nějakého doktora, takovéhoto obvodního lékaře, který mě to píchne, jo, a bude to jako v pohodě, abych byl čistý.

Jenomže já jsem v té době už začal přemýšlet trošku jakoby ne hlavou, ale jakoby takovým tím intuitivním způsobem a říkal jsem si, tady tohle není v pořádku.

Tohle prostě není cesta, je to lhaní, protože já budu do konce života mít pocit, že jsem to prostě vojebal, jak se říká v armádě. Úplně jsem to jako fodrbal a pak budu říkat: „Nee, tenkrát prostě ne, to je úplně v pohodě, já jsem z toho nepíchl, víš?"

Já jsem si to uvědomil, ale na tom bylo skvělé to, že mě to zase parádně navedlo, protože ti obvoďáci, oni do toho moc nešli a nakonec to ani neproběhlo.

Neproběhlo to v tom stylu, kterým jsem chtěl, takže prostě se to úplně odpískalo.

Já jsem si po jednom telefonátu uvědomil, že jsem úplnej šašek a že tak touhle cestou prostě nemůžu jít. Prostě nemůžu udělat nějaký podvod, protože bych se sám nedokázal sám před sebou nějak obhájit.

Co vás v tom podpořilo?

Čas od času sleduji videa s Jardou Duškem a pár lidí, kteří mají takovej zdravej přístup k životu, takovej úplně obyčejnej, na všechno se tady pečem a bude to fajn. Důležité jako se z toho nepodělat.

Tak úplně náhodou zrovna měl nějakej pořad, seděl tam v křesle, pil kafe a říká: „No a je to třeba jako s tím vojákem v té armádě. Oni na něho doráží a on se prostě musí otočit, když se necítí a řekne: ‚Ne.'"

A já jsem se na to koukal, pustil jsem to i ženě a byl jsem z toho úplně, to slovo mě úplně jako rozsekalo.

Já jsem úplně si říkal: „Ty jo, tak to by bylo drsný. To by bylo fakt drsný se normálně jako postavit tomu systému. To neexistuje. Armáda, to je jediná máma, jediná firma, která funguje za bránou. Až vyjdete a skončíte v armádě, jak umřete hlady. Je tam 15 dalších lidí, který čekají na vaše místo. Je to úplně super, je to top. A vy s největší pravděpodobností už nikdy nenajdete práci a zemřete hlady a vaše rodina prostě přijde o dům."

A takhle jsme byli jako krmení fakt. A člověk si to za ty roky dostane do hlavy.

A pro spoustu mých kolegů, kteří tam do dneška ještě jsou, je velkej problém vůbec si představit, že odejdou, aniž by neměli rentu, protože bez té renty budou mít velkej jakoby nebudou mít nějaké naplnění.

Já se, já třeba šiju z kůže, dělám se dřevem, dělám spoustu věcí. Od jakživa jsem byl takovej jako kutil. Takže teď mám rozjetejch asi 20 různých projektů, který mám naplánovaný na budoucích 30 let a jenom si užívám a jenom se zdokonaluju.

Ale spousta těch vojáků, i podle nějakejch psychologickejch průzkumů, který jsem se dozvěděl až dodatečně, tak snad 85 % z nich skončí jako alkoholici. Mají obrovský problémy s tím, že nemají absolutně uplatnění.

Čím déle jsou 20 a výš let, tak mají velkej problémy a končí jako takový tatíci, kteří se kopou do zadku a chlastaj.

Jo. A to mám jakoby z průzkumu různých psychologů a dalších věcí. To není jenom můj nějakej, ale znám pár lidí, který takhle skončili.

[smích]

Nicméně to pokračovalo a ráno každý den přišli a říkají: „Tak co?"

Zmiňujete období, kdy měla vstoupit v platnost vyhláška o povinném očkování pro některé profese. Asi není od věci zmínit, že ministr Válek ji zrušil až těsně předtím, než měla začít platit. Mezitím vy jste byl v armádě. Jak tam probíhal ten nátlak na vás?

Mně začalo připadat divný, jakým způsobem je to nastavený, protože my jsme se zmenšovali z 30 lidí, najednou bylo 20. Důvody jako rodina, pocit nebezpečí, to se tam vůbec prostě nebralo.

Přišly vtípky ve stylu vojáků, kteří odmítají očkování, budou nosit reflexní vesty jak popelári, jo, takže by nás automaticky vyselektovali. Dělaly se na některých cvičeních se dělali samostatný nástupy, že jsme si stoupli stranou a poukazovali na nás. Tyhle ty bych navočkoval sám, vůbec bych se s nima nebavil. Jo, takže nás takhle ukazovali.

Paradoxně z té skupiny, která tam stála těch navočkovanejch. Během těch 14 dnů, kdy jsem na tom posledním cvičení byl, tak odpadlo neskutečný množství na covid a skončili doma.

Z nás z té bandičky, která se nenaočkovala, ani jeden, ale tak to je samozřejmě náhoda, nic jinýho.

No a takže se vymýšlely spousty blbostí.

Mám dokonce ještě někde, nechal jsem si stáhnout rozkaz ministryně obrany tehdejší a jednalo se o to, že mě zajímalo, kdo dal rozkaz k tomu, abysme se nechali naočkovat a zjistil jsem, že armáda nemá vůbec žádnou zodpovědnost. Armáda je jenom nástroj státu.

Nějakým způsobem to funguje, jenom opotřebovává, pak se to vyřadí, odvelí do civilů a vlastně oni nic neprodukujou. Takže nikdo tam nemá žádnou zodpovědnost.

Zodpovídá se jenom velitel a ti nejvyšší se zodpovídají nějakým státním činitelům, ale v reálu je to nedohledatelný.

Je to zjevně můj názor, ale když jsem si četl rozkaz ministryně, ona doporučovala. Ona doporučovala a hlavní hygienik armády České republiky doporučoval. Tam nikde nebyl vůbec žádný prvek typu: „Musí. Z mého rozkazu nařizuji očkování těchhle lidí. Pokud ne, tak bude to..."

Ale byly tam jakoby podrozkazy, kde bylo takový správnou motivací: vojáky začleňte, natlačte je do toho, aby prostě do toho šli. Takže vesty s reflexníma prvkama nakonec neproběhly, to nakonec prostě skončilo zjevně jenom na úrovni nějaké teorie, kterou nám samozřejmě jakoby oznamovali.

Na nástupech praporu nám dávali čočku a jakoby dost hlasitě kritizovali.

Potom vznikl systém, kdy jsme chodili na jídlo jako poslední, jo, takže tam byly všechny ty roty a dole až neočkovaní. Měli jsme zákaz do tělocvičny chodit a všechny tady takovýhle blbosti.

Okolo všichni vojáci dostávali covid průběžně, upadali, někteří na tom byli výrazně hůř, ale prostě my jsme furt nesměli a pořád a mezi náma paradoxně nikdo nebyl.

No a já jsem se jednou otočil, když zase přišel velitel a byl jsem jeden ze dvou lidí v kanclu a on říká: „Tak co?" A já říkám: „Ne, ne, prostě ne." A oni všichni tak úplně jako: „Jak ne?" Říkám: „Tak ne, prostě ne. Já se nenechám naočkovat. Je to bordel. Nevěřím tomu. Konec příběhu."

Copak následovalo?

A on se otočil, odklusal za velitelem. Ten odklusal za velitelem a úplně se neočkuje prostě. Jak je to možný? Prostě panika úplně, protože tam neexistuje. Tam prostě v armádě se neříká ne, tam je provedu a potom si budu stěžovat, nebo jakej takovej fórek takhle nějak to, a oni to vymysleli ďábelsky.

Protože jsem měl ještě myslím dva kolegy, kteří se drželi zuby nehty a oni ty lidi začali distribuovat po různých kurzech, jako elektrikář, tamhle něco, elektrocentrála nebo tak.

Jenomže když jedete na to místo určení, tak tam jakoby vyžadujou to očkování a ty, když se nenaočkuješ, tak nemůžeš ten kurz splnit a tím pádem vlastně nesplníš rozkaz, tím pádem vlastně můžeš být sankcionovanej nebo perzekuovanej nebo jakkoliv to.

No a ty lidi měli zájem v té armádě zůstat.

Já jsem měl obrovskou výhodu v tom, že už jsem cítil, že je to úplně na a už tam nemám co dělat, protože to byl velitel, eh, zástupce velitele, mí kámoši a já jsem je viděl.

V tu chvíli, kdy jsem to řekl to „ne", se to ve mně úplně zlomilo. Strašně se mě ulevilo. Úplně fakt jako nádherně se mě ulevilo, protože mně žena říkala: „Já to v pohodě, nemusíš se bát, seš šikovnej, všechno se zvládne, to dáme. Prostě najdeš práci, všechno bude dobrý." A fakt mě jakoby podpořila neskutečným způsobem a řekla: „Zvládneme to spolu, bude to fajn, nemusíš se bát."

Takže jsem šel, řekl jsem ne, a po mě to spadlo. A jak kdyby z těch lidí spadla maska. Byl to pitomec, alkáč, borec, kterej neudrží rodinu, ale vykládá prostě holí doly, strašnej zabiják, ale přitom je to úplnej šašek. Nebudu jmenovat, nemá smysl jakoby na někoho poukazovat prstem. Takhle ukazuju, ale v reálu mě jenom fascinovalo, jak se to ve mně zlomilo, jak těch čtrnáct let na nás spadlo.

Já napořád znám každej šusot, jak každej detail toho zatočení na tu chodbu do toho kanclu. Znám každý strom, všechny prostě detaily, jo, fakt to tam mám nachozený po slepu. A je to úplně jakoby ten pocit, že tam člověk zase jde, tak je to úplně automatický. Ale naráz už to místo absolutně ztratilo jakou jakoukoliv hodnotu. Už tam nebylo vůbec nějaký hrdost, nějaký zázemí, nějakej pocit takový té mámy, která tě podrží a jsme jeden tým.

Co mimochodem, vycházela reklama, která byla určená pro vojáky, kteří se nechtěli očkovat, a taky to mám. Prostě jsem si to nechal vytisknout. Eh požádal jsem jednu velitelku, aby mě to vytiskla: „Chceš to distribuovat?" Říkám: „Ne, já si to chci schovat, protože odcházím do civilu, abych si pamatoval, kvůli čemu jsem odsuď vypadl, protože tohle je fakt špatný, jako."

A tam byl třeba tachometr, kterej šel takhle z červené na zelenou, a stála tam silueta vojáka, a bylo tam jenom třetí dávka je jistota, jo. A prostě ten tachometr nebyl úplně dotaženej, jo, že prostě je potřeba tu třetí dávku, ne ty dvě prostě, ale tu třetí, jo. A okolo mě občas někdo zkolaboval nebo mu bylo blbě zvočkování, začal mít divný jakoby stavy. Ale ne, to byla samozřejmě promile, který jako patří k nějaké jako... No, jenomže nikdo neumíral.

Eh začaly se šířit fámy o tom, že to je všechno jeden velkej fake, nebyl. Samozřejmě spousta lidí zemřela na nějaký komplikace spojený tady s tím covidem. Jo.

Já jsem sám potom prodělal něco, co bylo fakt jako hnusná chřipka se strašnýma bolestma hlavy. Moje žena to měla taky. Byli jsme tam válení po bytě a byli jsme rádi, že chodíme. Jasný, jo, je to prostě, beru to. Jo, ale rozhodně to nebyl důvod k tomu, abych se nechal naočkovat.

Takže říkám: „Ne, končím." A voni, eh, teď se to podepíše vláda. Prostě to buď tak nebo tak.

No a přišel ten den, už jsme byli, už nás bylo na paraporu myslím jenom pět. Z toho tam jeden odcházel stylem, že tam na všechny řval a byl takovej ten „Já vám všem ukážu, jak se to prostě"... a řval tam na doktora, a řval tam na toho. A já jsem měl zrovna službu čtyřiadvacet a říkal jsem si, já takhle prostě nechci jako, já nechci vůbec dávat tu negativitu do toho, protože tady je spousta bláznovství a je potřeba prostě odejít s takovým jakoby vnitřním klidem.

No a skončilo to, oni to podepsali, a řeklo se: „OK, armáda se nechal navočkovat." Jo, to bylo jako zjištění. Takhle se to jako zesumárizovalo. Řekli: „Fajn, prakticky jsme to splnili, a to promile těch šílenců, který se nechcou navočkovat, ty nějak prostě tam to se tak jako zamázne. To je takový, že se to ten rozptýlí tam, ten půjde tam, ono ho to časem přestane bavit, a my vymyslíme mezitím ten covidovej, tam vlastně ono na to existuje potom i nějaká směrnice. Ta vzešla v zápětí tady z toho nepodepsání, a v té už je to jak nastavený ty pravidla toho, jak se to dělat bude, kdyby náhodou zlobili."

Pokračování příběhu uvidíte.

Necítil jsem se nikdy svobodnější. Je to úžasnej pocit v tom, že ta domělá zodpovědnost, která se dneska formuje jako něco negativního. Něco takovýho jako: „Jo, to nechcou podepisovat, já se nechci tady prostě pod to." A protože to je princip i v armádě. Eh, kdo to udělá? Udělaj to tady tihle. Kdo je za to zodpovědnej? A to bude v pohodě, vole. To prostě to nějak jakoby jo, tady to všechno vím. Když se to podělá, tak to nějak zamáznem, ale většinou se to nepodělá.

Eh nastoupil jsem tedy do té betonárky. Bylo to docela prozření. Bylo to takovej fakt jako šok. Nebudu tvrdit, že ne, ale eh, bylo to skvělý. A byl v tom obrovskej vtip, protože já jsem celý ty dva roky bojoval proti respirátorům. Já jsem si říkal, že když mě někdo radí, abych po lese nosil na hubě respirátor, když je venku čistej vzduch. A paradoxně během toho covidu mi připadalo, že byl nejčistší vzduch, kterej kdy byl. To bylo úplně úžasný, jak nádherně se dýchalo venku. Jo.

Tak eh jsem nastoupil do betonárky, kde byla taková prašnost a byly tam takový jedovatý, že jsem respirátor na hubě nosil každej den ty dva roky. Eh za ty lidi, jako netuší vůbec, co to je. Jo, válka. Všichni samozřejmě z internetu ví, že teď produkujeme dělostřeleckou munici ráže 155 a valíme to, budeme to distribuovat Ukrajině. Realita je taková, že nikdo z nich nikdy neviděl náboj ráže 155, ani ho neměl v ruce. Absolutně netuší, co to je, a nedejbože netuší, co to udělá, když to dopadne. Jo.