VLASTIMIL TLUSTÝ: Byl jsem přímo u toho. Tohle vám o české politice nikdo neřekne.

Le vypnu klimošku. Ale máte krásnej obraz za sebou teda. No >> obraz jak vyte to tam hezky přímořský. >> No vždyť jo. Jsem taky. Hej, tady byly asi čtyři dny tropy mezi 35 a 41° a teď začalo pršet. Úplně neuvěřitelnej obrat. >> Hm hm. Vypadá to, že to běží. Milí diváci, sledující kritici, všichni jste tady vítáni. Víte, už dělám rozhovory nějaký ten čas a jsou lidé, kteří českou politiku prostě komentují a pak jsou lidé, kteří byli přímo u stolu, kdy se to celé měnilo a dělo. Můj dnešní host zažil českou politiku od divokých 90. let až po nejvyšší patra moci. Byl poslancem, předsenou rozpočtového výboru i ministrem financí. Jenže dnes se ho nechci ptát, co si myslí o posledním výroku vlády. Toho tady je hodně. Chci se vrátit tam, kde to všechno začalo. Do místnosti, kamery neviděly. k rozhodnutím, která možná vypadají po 30 letech úplně jinak, k okamžikům, kdy člověk zjistí, jak skutečně funguje moc. A také k otázce, která je možná ze všech nejtěžší. Co z toho, co je dnes Českou republikou pomáhala vytvořit on sám a kde naopak je zklamaný? Kde jsme se po roce 1989 vydali a zasme odbočili? Co tehdejší politici věděli, co veřejnost nevěděla, o čem se nesmělo mluvit, čeho dnes Vlastimil Tlustý lituje a kdyby proti němu dnes mohl used mladý Vlastimil Tlustý z počátku 90. let, předčím by ho varoval. Dnes nechci rozhovor s komentátorem, chci svědectví člověka, který byl u toho Vlastimil, tlustý bývalý ministr financí, člověk, který zde vystupoval už párkrát a také osoba, která vidí do věcí, kam my třeba nevidíme. Pane Tustý, já vás srdečně vítám a děkuju moc za váš čas i za to, že chodíte na tato pozvání. >> Já děkuju za pozvání. Já si s vámi i s vašimi diváky na jejich moudré otázky rád povídám. To, co se ptáte tentokrát, to je trošku komplikovaný. To vypadá, že bych tady měl sepsat kurikulum kurikulum vité. A tak jak jste to povídal, tak jsem se to snažil rekapitulovat v hlavě. Tak zaprvé řeknu vašim divákům to, co možná není zřejmé, ale můj vstup do politiky, to byla série mnoha náhod. To nebyl v žádném případě cíl, jenom pro zajímavost. Ještě v roce 1993, to je před 33 lety, jsem byl tři měsíce na školení ve Spojených státech amerických, kde jsem se školil na vysokého bankovního úředníka. Z toho poznáte, že když jsem vstoupil do politiky, tak jsem v ní nechtěl set a myslel jsem si, že se ze mě stane ten velký bankéř. Bohužel nestal. Tak to je jenom ukázka toho, že člověk míní a okolnosti mění, co je, co jsou úspěchy a co jsou neúspěchy. No tak eh nedávno jsem letěl letadlem a přišel za mnou pán a říká: „Jdu vám poděkovat. Díky vám se ze mě stal milionář. A já mu říkám: „No, to jsem ještě nezažil. Jak se mi to povedlo?" A on říká:„Já jsem si někde přečet, že vy prý jste byl u zrodu jednoho paragrafu v takzvaném transformačním zákoně z roku 1992 a ten paragraf umožnil členům bytových družstev požádat a odkoupit z bytového družstva byt do osobního vlastnictví." A ano, to je pravda. U toho jsem opravdu byl. A ten pán mi říká:„No tak já jsem díky vám si koupil byt za 250 000 a minulý týden jsem ho za 6 milionů prodal." A já mu říkám„Víte co je na tom nejzajímavější? Že to je kolik? 34 let. Jste první, který mi přišel poděkovat. První. Tady v České republice jsou statisíce lidí, kteří jsou díky mně a několika dalším milionáři, ale jedinej poděkoval a když si někdo čt nějaký komentáře, tak se tam o sobě dovím lecos jenom ne tohle, to se nějak zapomíná. No a když už uvádím úspěch, eh byla to takzvaná naturální restituce na venkově, ale i právě ta bytová družstva, tak největší neúspěch byl, že po obrovském úspěchu, to byl ten kontrast, kdy po obrovském úspěchu s mnou koncipovanými daňovými reformami v roce 2006 prohlásil tehdejší předseda ODS, že přestože jsme s tím mým programem získali 36 % ve volbách a já dokonce ve středních Čechách 42. Takže on těm reformám nevěřil už v době, kdy je vysvětloval občanům na tribunách. Odpískal to. Místo snižování daní se daně zvyšovaly. Nahradil mě ministr financí Kalousek a ze mě se stal rebel, který si trval na na reformách jenom proto, že jsme s nima vyhráli volby. No tak dneska už je to trošku jinak. Dneska vyhrávají volby ti, kteří skoro vždycky popřou svoje sliby. Tak to byl asi takový průkopnický čin v tom roce 2006, že voličům bylo vzkázáno, čo bolo, to bolo. Ty rasky se daně zvyšují. Tak to byl naopak největší neúspěch. >> Hm. Děkuju za ten váš úvod. Zvu i diváky do debaty. Milí diváci, pokud vzpomínáte na 90, tak jakým způsobem? Co to pro vás? je, co to pro vás znamená, co to pro vás symbolizuje, jak jste se cítili, co vám vadilo v té době a co naopak jste vítali a s nadšením jste do k tomu úplně běželi vehementně. Jinak chci také předtím, než položím první otázku, poděkovat vám, divákům e za sdílení. Sdílejte, prosíme, tento rozhovor, aby se více lidí zapojilo. Jenom přece se budu pana Tlustého ptát na věci, které třeba ještě se ho nikdo nezeptal. Jsem sám zvědavý. Já jsem si prošel naše rozhovory a vybral jsem si takové otázky, které doplňují a substituují i třeba vaše komentáře. Takže děkuju, že sdílíte. Pokud byste chtěli pana Tustého sledovat nebo si něco pořídit, podívat se, koukněte dolů do odkazu. Máte tam všechno, tak jak jste zvyknutí. E místa na Saharu se rychle plní, diváci jenom ve stručnosti. Pokud máte zájem, mrkněte na web. Je tam všechno vypsaný. V tomhle roce odpočinek na sedm nocí. Úplně se vypnete, odpojíte u ohně a zažijete něco jinak. A plus v příštím roce Himalá je Indie. Když mrkněte, je tam všechno i weby. Pane tlustý, vám děkuju za trpělivost a já mám na vás hnedka první otázku. Vy jste do toho i trošku najížděl. Když se dnes podíváte na Českou republiku a vzpomenete si na to určité nadšení ze začátku 90. let. Je to země, kterou jste tehdy chtěli vybudovat? Vypadá tak, jak jste si jí představovali? E znali jste ta rizika demokracie. Jak na to dneska pohlížíte zpětně? Žuju to, že jste zmínil Saharu. Eh, v mém mládí bývával vtip, že kdyby na Sahaře převzali moc komunisti, tak dojde i písek. A to je teda vtip někdy z 80. let. Dneska je potřeba zmodifikovat, upravit do dnešních podmínek a říct, kdyby na Sahaře získali moc bruselští úředníci, tak dojde i písek. A to jejich působení opravdu destruktivní směřující ke krachu, to snad je v tuto chvíli úplně jasné, je to, co tu zemi zásadně změnilo. My když jsme vstupovali do Evropské unie, tak nám zapomněli říct, jaké mají neokomunistické nebo jak se říká dneska, liberální názory. Zkrátka všechno plánovat, všechno řídit, všechny mít pod kontrolou. Eh, to, co prostě prožíváme, tak to nám tenkrát zapomněli říct. Teď to realizují. A výsledek je jasný. Francie v podstatě v bankrotu, v politickém chaosu to nazvu. Německo se k tomu blíží. Teď se všichni diví, jak dopadají v Německu volby. No, bodejť by ne, když Německo desítky let ekonomická výpa světa se propadá do těžké ekonomické krize v důsledku bruselských regulací. To je ta cesta k tomu vytěžení písku. To prostě probíhá. A tak jako jsem v roce 89 nemohl uvěřit tomu, že zbankrotovalo RHP a Rus nás pustil ze svých spárů, tak teď nemůžu uvěřit tomu, že se dočkáváme krachu bruselské byrokracie, Evropské unie, nikoliv Evropy. To jsou dva různé pojmy. To jsme si neuměli představit. A a už je to v situaci, kdy ta rychlost, jakou se to přibližuje ke krachu, se zrychluje. A dokonce já se dostávám do situace, kdy sám sobě vysvětluju, když mě někdo se na něco zeptá, nesnažit se najít východisko z toho rychle se blížícího krachu, ale začínám říkat sám sobě, dobrý, máme výbornou ministryně financí, ona to zbankrotuje rychle. Jo, to je když už, tak ať to jde aspoň rychle, ať se tak dlouho netrápíme. Úplně mi to nejde. Musím o tom sám sebe přesvědčovat. Jsem v takovým přechodovým stádiu. Možná, že vám na některé otázky budu odpovídat jako ten naivka, který to chce zabránit tomu krachu a a střídavej budu říkato, tak to se povedlo, to půjde rychle. je to to téma krachu Evropské unie nebo jednotlivých členských států Evropské unie je častý. Nicméně opravdu k tomu podle vás nebo jaké ukazatele vy považujete za relevantní v té debatě krachu, protože to je opravdu téma, které se vrství a předpoklá je to někdy jak proroctví nějaké, ale stejně se to neděje. >> Tak nejvýznamnější faktor, který bych sdělil našim divákům a který je takový hmatatelný, dívejte se na statistiky stěhování firem z Německa. eh někam pryč, někam, kde jsou levné energie, levnější pracovní síla, nižší daně například, tak to, jak rychle odcházejí firmy, jak odchodem těch firem zanikají pracovní místa, neboli roste nezaměstnanost, to si myslím, že je takovej krásný krásnej ukazatel toho, jak se to zrychluje. No a pak samozřejmě druhá taková hmatatelná věc je, eh, jak selhávají i iluzorní představy hodných lidí v Evropě, že eh příchozí z jiných částí světa budou nadšeni naší kulturou a budou ji přijímat a a zapomenou na své náboženství a budou hodný, vděčný a budou se k nám mile chovat, stejně jako jsme se my chovali k nim. No tak toho jsou plné noviny a televizní zpravodajství skoro každý den. Tak to je druhý hmatatelný důkaz toho, že se děje něco divného a že je to nezadržitelné, protože hustota těch negativních činů, dokonce trestných činů velmi rychle houstne. >> Děkuju, pane tlustý. Vy to vnímáte vy diváci, napište nám a děkujeme vám za sdílení dál tohle rozhovoru, aby se více lidí zapojilo. Pane Tustý, když jste když se když vzpomenete na ty první okamžiky ve vysoké politice, kdy vám ve skutečnosti došlo, že moc funguje úplně jinak, než jste si do té doby představoval. Co byl takový váš první model probuzení? >> To určitě nebyl jeden okamžik. Eh, to byl nějaký dlouho trvající proces. Eh, já jsem některé naivní představy měl ještě nedávno. Eh, musím přiznat, že když jsem třeba věřil tomu, že se podaří americkému prezidentovi dojednat mír na Ukrajině, tak jsem si myslel, že fakt, že to bude pár dnů, pár týdnů, pár měsíců a bude to a ono to není. Tak tím chci říct, že to probouzení se do reality je nepříjemné, protože on člověk, když něčemu věřil a v něco doufal, tak se s tím nechce rozloučit. Takže to trvalo roky. Já si teďko vybavuju první scénku eh z federálního shromáždění roku 1992. To jsem nebyl poslanec, ačkoliv naprostá většina tehdejších poslanců si myslí, že jsem byl poslanec. Já jsem v té době byl byl neplacený dobrovolný asistent pana poslance Tya a byli jsme takzvané 3D. Pracovali jsme právě na těch e restitucích a transformacích české ekonomiky. A když jsem tam do docházel, já jsem v té době byl eh pedagog na vysoké škole, tak vždycky po skončení přednášek a cvičení jsem jezdil do federálního shromáždění a býval jsem tam až do půlnoci. Tak po několika měsících jeden z těch aktérů ve výtahu říká: "Kolego, já jsem si všiml, vy už tady tomu začínáte rozumět. Prosím vás, pamatujte si, že veřejnosti je třeba to sdělovat opatrně. No tak to byl asi takový to mě kolega mě probouzel. >> A co konkrétně tím měl na mysli? Co by, co veřejnost, co je veřejnosti potřeba takhle kouskovat, aby se nezroutila? >> No, tak tehdy se určitě jednalo o co bylo takovej šok jako pro mě i pro veřejnost, jo? No, tím šokem bylo, že Občanské fórum, které po dohodě nanominovalo část poslanců federálního shromáždění, tak už tady bych doporučoval našim divákům, aby se zamysleli, že došlo k dohodě, na základě které komunisti z Federálního shromáždění a České národní rady odvolali část svých poslanců. Řekli jim:„Ty tady končíš, běž domů." A byli nominováni náhradníci, členové nebo nominovaní občanským fórem, kteří doplnili ty zákonodárné sbory. Mimochodem zvolili eh prezidentem Václava Havla a jednak bylo přeci překvapivé, že vůbec k takové dohodě došlo, že se to stalo. eh dobrovolně odcházející komunisté nahraženi nahraženi v uvozovkách artistama nebo novýma reprezentantama. To byl první podle mě velký šok v té době. Ale druhý šok byl, ti, co tam přišli, to byli reprezentanti celého politického spektra. Eh, z těch se potom zrodily všechny politické strany. To znamená, pak se obnovili lidovci nebo obnovili, posílili lidovci, obnovila se sociální demokracie. Pamatuju si, jak sedm poslanců federálního shromáždění za občanské fórum obnovilo sociální demokracii, čele s Milošem Zemanem, vznikla ODS, další strany. To všechno se vlastně rodilo z těch nanominovaných nových poslanců a šokující bylo, že reprezentovali úplně celé politické spektrum. Tam byli dokonce na nominováni místo komunistů ještě horší komunisté. Například to dneska už snad to někdo dokáže i e si to všimnout a pochopit to. Ale to byly šoky. No a ne, nehodilo se, aby nějakej asistent přišel někam do televize a říkal, tak jsem poslouchal jednoho chartistického revolucionáře a ono je to něco mezi maoistou a stalinistou, jo, to ty, který odešli, to byli proti němu břídilové. Tak to přeci byla taková ukázka toho, co ne ne nemělo smysl vůbec to někomu vyprávět. Jo, bylo to šokující pro mě. A proč to někomu říkat, že se to takhle zvláštně vyvíjelo? >> On potom byl vlastně >> potom byl vlastně zázrak, že se zrodila eh rozumná vláda v roce 92 eh která potom realizovala všechny ty úspěšné reformy. Protože jedno se odvažuju říct, protože to lidé nechtějí slyšet. Reformy 90. let byly bezkonkurenčně nejlepší a nejúspěšnější reformy v bývalém východním bloku. No a jak to vypadá dneska, to bych ani nekomentoval. To je >> diváci, vnímáte to podobně? Napište nám. Děkujeme za sdílení dál. Vlastněhle vám děkuju za vaši otevřenost a vrátíme se znovu ještě k těm 90, protože to je zajímavé období. Možná nám o tom něco prozradíte víc, ale kdo měl za vašich časů na zásadní politická rozhodnutí větší vliv, než veřejnost teh kdy tušila? Byl tam někdo, koho třeba o kom veřejnost vůbec nevěděla v těch 90, kdo opravdu silně tahá za nitky a politiky si voděj lobisticky a dneska jsme jenom v tom stádiu, kdy sklízíme to, co jsme zaseli. Jak jak to vnímáte? No to tak vůbec nebylo. Ano, blízko k politikům byli rodící se podnikatelé. To ano, ale rozhodně to nebyly miliardářema placený loutky. To to v 90. letech na počátku vůbec neexistovalo. E na konci 90. let už se někteří eh jak se tam jak se tomu říkalo, to se nějak řek kmři. Aha. 3, čili miliardáři ovlivňující některé politiky. To už se na konci 90. let objevovat začalo. Ano, to to musím potvrdit. Dneska už bych skoro řekl, že eh politik bez kmotra těžko může existovat. E ostatně v tom vidím jeden z důvodů, proč jsem opustil politiku. E nikdo mě tam u moci neudržoval a na začátku 90. to vůbec neexistovalo. Eh, politici byli naprosto samostatní, prosazovali svoje nápady, tak použiju ten svůj příklad. Já jsem prostě ve svých pěti letech stál ve vratech, když babičce a dědečkovi odváděli kravičky do jezd a seděl jsem na voze, když tatínek stěhoval z toho opuštěného hospodářství e rodinné věci do nového domu doslaného a já jsem vracení zabaveného a ztraceného zemědělského majetku, pole, statky těm původním vlastníkům a jejich dědicům považoval za naprostou samozřejmost. Tím přeci ta hrůza komunistická začala, že lidem sebrali kde co nejenom zemědělská hospodářství, ale i různý obchody, prostě zabavování majetku, to je začátek komunistické hrůzy a taky potvrzení té základní chyby jejich ideologie, že je třeba lidi o svobodě od majetku a všechno mají řídit eh úředníci patřící ke správné straně. No tak já jsem považoval za naprostou samozřejmost, že když jsem blízce blízký k politice, že že tohleto se musí změnit a postavili jsme se tenkrát nápadu, že místo vracení majetku mají být lidem vydány. A teď dobře poslouchejte to, většina lidí vůbec nechápe, že to je pravda, ale mám to doma schované. Opravdu v těch počátečních 90. letech měly být lidem místo majetku poskytovány restituční investiční kupóny a v kupónové privatizace si ty restituenti měli kupovat náhradu za ty ztracené majetky a mně to připadalo tak absurdní, že jsem se tomu spolu se svým tatínkem a dalšími postavil. Nakonec jsme tu bitvu vybojovali. Eh, byl přijat takový kompromisní zákon, který principy naturálního vydávání naštěstí obsahoval. Mimochodem tenkrát jsem byl velice nepopulární u pana předsedy Klauze, protože to byl jeden ze sploautorů té kupónové restituce. No a to jsme dělali s přesvědčení, možná značení prostě proto, že jsme si říkali, takhle to má být správně, tak jsme se do toho vrhli. A to, že politiku 10 let poté začali ovlivňovat miliardáři a kmociři, tak to máte pravdu. Ale na počátku 90. let to tak >> nebylo. Díky pane Tlustý za vaši odpověď. Jsou tady otázky od diváků. Já tady sem jednu z nich dám do rozhovoru. Petr Křivan se vás ptá, jaký máte názor na Jindřicha Rajchla a jeho stranu pro? Myslíte, že mají šanci příští volby mít nad 5 %. No tak já tu odpověď rozdělím do dvou částí. Já doufám, že ano. Doufám, jo, doufám, že ano, ale s obavami sleduji eh ten vývoj událostí. Já eh oni se mě občas na něco zeptají, ale skoro nikdy se podle toho nezachovají. Eh, a já samozřejmě si myslím, že dělají hrubou chybu, že se podle toho nezachovají, protože oni jsou přece ve stejné situaci, jako byli kdysi koaliční partneři, eh, ano, to jest sociální demokraté a komunisté, kteří na tu svou lojalitu vůči tehdejší vládě existenčně doplatili. To znamená, neviděli model svého chování v Josefu Luxovi, který věděl, že když je lidová strana součástí koalice s ODS, tak tak musí prostě být zároveň ten nejtvrdší vnitřní kritik, nejenom dokonce nejtvrdší kritik, že eh Lux s lidovou stranou byli součástí vládní koalice, ale nedozvěděli jste se tvrdší kritiku na vládu než právě od nich. A já si myslím, že přesně toto by dneska měl dělat Jindřich Rajichl a pro. No a oni to nedělají. Oni oni rozehrávají desítky drobných témat. Myslí si, že těmi drobnými tématy, ve kterých mají pravdu, to není pochyb, že eh těmi se dostatečně odliší a a zaujmou, protože o to jde, zaujmout a přesvědčit lidi, že jsou tou volitelnou alternativou. Tak desítky drobných témat nenahradí to zásadní vymezení se vůči současné vládě. By jí podporují nebo Richl ji podporuje. Já si prostě neumím představit, že do dnešního dne Richel nevystoupil se zdrcující kritikou dluhu státního rozpočtu na příští rok. Eh, vůbec nechápu, jak mohl zvednout ruku pro 310 miliard dluhů na letošní rok. To jsou ta zásadní témata, která totiž formují podle mého přesvědčení názory veřejnosti a tak zopakuji svoji odpověď. Byl bych rád, ale s obavami sleduji. >> Kdo to tak máte taky, diváci, napište nám, kdo souhlasíte. Kdo nesouhlasíte, napište nám taky, jak to vidíte vy. A pane Tosty, děkuju za vaši odpověď. Tady otázka od Elis Liza. Obáváte se rozšíření války mezi Ruskem a Ukrajinou na další státy Evropy? No, já musím říct, že ano, ono je to takový, já bych to označil, 50% naděje, že v Evropě, zdůrazňuji v Evropě, protože tam odsuď přichází to nebezpečí, eh, z Německa, zejména z Francie, úplně logicky ze zemí s vážnými ekonomickými problémy, protože oni totiž politici, kteří se ocitnou v existenčním ohrožení a to jsou politici současní, vládnoucí právě jak ve Francii, tak v Německu, tak když to začíná vypadat, že jsou na odchodu, tak jsou schopni sáhnout i k takovým extrémním krokům, jako je vyvolání válečného konfliktu. Takže můj pocit z toho je snad se ještě úplně zbláznili. To je 50 %. Druhých 50 %. No, na každém kroku je vidět, že magoři to jsou. A teď jak to dopadne? No tak ve Francii snad brzo ten odcházející prezident bude odejit a nestihne tu situaci zdramatizovat, eskalovat. V Německu, přestože se raduji z prvních zemských úspěchů alternativy pro Německo, tak je vidět, že ten čas, ve kterým to ještě všechno můžou dokonale zkazit, ty kteří současně vládnou, je to prostě fifty ffty. Obava tady je. Snad z té mé odpovědi nejdůležitější je. Zrovna včera jsem se pokoušel jedné vystrašené paní vysvětlit, proč si myslím, že Rus nechce anektovat celou Ukrajinu, natož pak další země směrem na západ, jako je Slovensko, Česko, Polsko. Ten důvod já vidím v tom, že jsou to země, ve kterých by zůstala naprostá většina obyvatel nenávistných vůči okupantům. Eh, a pro zemi, která chce někoho ovládat, je nepřijatelné mít většinu obyvatel nenávistně proti sobě. Včera jsem té paní říkal, to by na každé křižovatce musel stát obrněný transportér. Přesto by tam byly pořád atentáty, teroristické činy. Ti starší lidé si vzpomenou, jak to vypadalo v Bask například, které mělo pocit, že eh, jak se to řekne, eh, neoprávně řízeno Španělskem. Tak a tak se podle toho chovali. Nakonec si vlastně eh vy vynutili autonomii, kterou dneska mají. Kdokoliv tam projížděl, tak si musí všimnout, jak jak je to tam výrazně baskické, jak nápisy jsou tam na prvním místě. Zvláštní řeči, rozumný mocnář rozhodujeli se o tom někoho anektovat, tak musí se dívat na výnosy a náklady. Já jsem se právě pokusil popsat, že ty náklady takové expanze by byly tak strašné, že ty výnosy to v žádném případě nenahražují. A rozumný člověk, když vidí, že ho něco bude stát velké peníze, oběti a tak dále a skoro nic mu to nepřinese, tak to neudělá. Z toho vyvěrá moje přesvědčení, že nám Polsku, ale i západní části Ukrajině, která je takhle přesně historicky vůči Rusku nenávistná, tak to nehrozí. Ten, kdo by o tom uvažoval, musí dospět k závidu, že to je nesmyslně nákladné a riskantní. Děkuju, pane Tustý, jak to vidíte vy diváci, napište nám a děkujeme zároveň za sdílení, aby se více lidí zapojilo. Mám tady na vás další otázku, která směřuje od Petra Křivana. Může podle vás nastat situace, že EU komise opravdu sáhne do úsporu lidí, jako to mluvila Ursula Vonder Kradem? >> No tak mě napadá, činí zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Eh, já vím, že je to strašně těžký pochopit, protože ono se to rychle mění a zatímco před 30 lety byla západní Evropa ekonomicky silná celosvětová formace a všichni ostatní se snažili s ní držet krok, tak dneska je Evropská unie bankrotující, zaostávající Í část světa. My bohužel jsme toho součástí a prostě to není jenom Čína, Indie, to je Argentína, eh skoro celý svět. O zázrak se pokouší pan prezident Trump, který se pokouší odvrátit bankrot Spojených států. A první vlašťovka už je tady. Díky jeho opatřením se zvyšuje počet nabízených pracovních míst, protože o to jde vrátit výrobu a služby do Spojených států a ukončit pouze a jenom dovozy, tak jako fungovala americká ekonomika, dluhy a dovozy, to bylo charakteristické. Tak Evropská unie je v tuto chvíli úplně ekonomický skanzen, ze kterého všechny podniky hledají nová působiště. Prostě protože tady je všech jede to po kolejích do bankrotu. Tak no a vy se ptáte, jestli pro odvrácení toho bankrotu ti, kteří vládnou, jsou ochotni sáhnout k drastickým opatřením. Určitě ano. Eh, oni nechtějí odejít. No snad si nemyslíte, že uspořádají tiskovou konferenci a tam Uršula přijde a řekne: No, je to jasný, úplně jsme to spackali. Konec světa, zavření atomových elektráren, katastrofa. Vysoké spotřební daně na energie, katastrofa. Green deal, katastrofa. My jsme to tady všechno vyřídili. Včas musíme odejít, aby to tady někdo po nás zachránil. No tak to se určitě nestane. Oni se budou držet do poslední chvíle a že přitom vymyslí neuvěřitelné nápady. No tak oni už ty spotřební daně na energie, ten Green Deal je šílenství. To je šílenství. Takže eh co by jedno šílenství nenahradělo, ještě větší šílenství. Já jsem si to tady rovnou zaznamenal tuhletu pasáž, protože dost možná je to to, co i lidi zajímá vlastně mile. Jak může jak může politik v Evropské unii nebo náš politik rozhodnout o tom, že se třeba vezmou úspory lidem? Jak to vlastně vypadá? To vypadá tak, že oni, že třeba lidi mají na účtu 3 miliony, 10 milionů, 20 milionů a oni něco z toho vezmou nebo jak to probíhá? A to jsou rafinovanější nápady. Já si vzpomínám, když mi jeden známý z Holandska hlásil, že v Holandsku byla zavedena, myslím, že to byla 4% daň z veškerého majetku a tenkrát se hrozil z toho, že mu sčítali nejenom cenu domu, ale i jeho dvě auta, obrazy na zdi, šperky jeho manželky. Prostě přišli přišli účetní, všechno mu to sepsali. Teď mu tehdy v Gldenech ještě to bylo, nasítali, jakou má vlastně hodnotu všeho svého majetku a pak mu řekli: "Kdej rok 4 % z toho nám zaplatíš." No a z toho vyplývá, že za 25 let nám odevzdá všechno. Jo? A pokud to chcete zrychlit, tak místo 4 % dáte 10 a za 10 let je to všechno pryč. To eh takhle dneska se to vyvíjí. Dneska už to někdo tak hloupěj, jako to dělali komunisti, že přišli a vyhnali dědečka, to už tak nikdo nedělá. To je takový moc vokatý. E, to se dělá rafinovanějšíma metodama přes veliké daně. A eh nedávno mi někdo říkal, berte to jako nápady z lidu, jo, někdo mi říkal, jak to bylo, jo, prý omezí časově platnost úspor. Každá koruna vložená na bankovní účet bude mít napsáno, kdy tam byla vložena a bude mít životnost třeba pt let nebo 10. Jo, to si můžete vymyslet, co vás napadne. No a pak propadá státu, když ji neutratíte. Jo, třeba mně to připadá jako úplně šílenej nápad, ale myslím si, že tu paní, o který se tady bavíme, to takovýdle nápady klidně můžou napadat třeba. No, já se tady směju, ale není to k smíchu. Diváci, jak to vnímáte vy? Napište nám, napište nám své názory na toto. Jak byste vy v takové situaci se chovali? Šli byste do ulic nebo ne? Co by vás naštvalo natolik, abyste třeba projevili vzdor? Pane Tustý, děkuju. Je tady další otázka od diváků. Petr Křivan. Aha, to jsme měli, pardon, to se nám tady vrátila do studia. Další otázka od Oldy do pole neskočila. Proč do toho Babiš pořádně neřízne škrty? Koho se bojí Vlastimile? >> No, já si myslím, že to je čistý populismus, že to je kráčení tou nejsnažší cestou. To znamená snad nám to takhle nějak vydrží do příštých voleb a a když to spadne na hlavu těm dalším, tak to je jedině dobře. Oni si s tím nebudou vidě rady. Ostatně přesně stejně se chovala fialova vláda. To byl taky pokus postavit tu následující vládu. neřešitelné situace. Eh, ono totiž těžko se dá odhadnout, tak řekněme si čísla, jo, rok 22, 40 miliard zaplacených úroků ze státního dluhu bankám. Letošní rok prý 120 nebo 130. To se ještě dozvíme, které to číslo je pravdivé. 120 nebo 130. E, na letošní rok schválený dluh 310. na příští rok 386, myslím. Pak jsou otevřena vrátka k tomu, že vláda může bez hlasování sněmovny zvýšit dluh o dalších 10 % výdajů. To je asi 350. No, bude-li ta vláda takhle pokračovat, jakože to tak vypadá, tak si dovolím odhadnout, že na konci jejího funkčního období budou úroky ze státního dluhu zaplacené bankám 200 až spíš 250 miliard. No a kde to ten ministr financí vezme? Přesně řečeno, komu to sebere, s jakými daněmi přijde, jaké bude mít nápady, těžko odhadnout. No a jestli eh ty veřejné finance ještě dokáží zaplatit 250 miliard úroků z dluhu. Možná, že jo, ale 500 už ne. Jo, třeba. No a když si namalujete graf, jak 40, 120, 200 a tak dále, jak to strašně rychle roste, no tak ono je jistá jedna věc. Stop bude to takto pokračovat, jakože to zatím takhle pokračuje, tak to narazí do zdi. To je jasné. Jenom se těžko odhaduje, jestli to bude ještě trvat tři roky, čtyři roky, šest let. Těžko vědět. Ale že v takovémhle horizontu to nebude moct pokračovat, to je zcela jisté. No, je to pohodlnost, abych se vrátil k té odpově a je to snaha uchovat si voliče. Ono je to vlastně nákup voličů. Ono těch ty dluhy, které teďko vytváří vláda, nejsou nic jiného než udržování přízně jejich voličů. U ano, je to logické, protože voličům ano, je to jedno. Eh, myslím, že ano, bude mít k dispozici průzkumy, které ukazují, že voliče ano, jestli je dluh 310, 390 nebo 540, vůbec nezajímá. Typického voliče. Ano. Takže to mě neudivuje. Mě udivuje, že s tím souhlasí koaliční partneři. To už jsme tady zmiňovali. Jejichž voliči to ale vnímají jinak. Voliči SPD, ale zejména voliči motoristů, ti vědí, jaký je rozdíl mezi 310 540. Ty to vědí a ty nesouhlasí a přesto jimi zvolení vládní představitelé dnešních dnů se chovají jako by to nevěděli. Na co sázejí, nevím. asi si myslí, že že to dokážou odehrát nějakými jinými tématy, že zrovna tohle hrát roli nebude. No, ale v tom já jejich víru nesdílím, protože ty astronomické dluhy znamenají inflaci, znamenají vysoké úrokové sazby, budou znamenat pro lidi, kteří mají hypotéku, že jim z banky po vypršení fixace úroků přijde v dopise napsáno, že 2 % z hypotéky už neplatí, ale teď už je to šest. A to je taková rána pro ty domácnosti a