Upozornil na problémy v armádě. Udělali z něj podvodníka. Armádní zdravotník promluvil.

Dnes uvidíte >> vlastně u praporu jsem složil eh 20 let bez asi třech měsíců. 20 let jsem sloužil u 411 mechanizovaného proporu brigády Rychlýho nasazení v Žaci. Byl jsem vyhodnocený, vyhodnocovaný vždycky jako dobře. Dostal jsem po službě v armádě, pak není problém vám ukážu. Jsem dostal děkovnou plaketu velikánskou, poděkování velitele brigády za službu v vlastně u brigády rychlýho nasazení a říkám, toleto je věc, která která jako potom je úplně zapomenutá, když se stane takovádle věc, ze který nejste schopni se vymanit. Jo, někdo vás obviní v armádě a v tu chvíli jste, ať máte jakoukoliv minulost, může to být sebelepší a perfektní a dobrej. Já se nevidím jako perfektní a dobrej, ale vidím se jako normálně řadovej voják, kterj si plnil svoje povinnosti a nějakým způsobem se snažil posouvat dál a dál. Jenomže prostě v průběhu tý služby vidíte věci, který vám veš vezmou veškerý iluze prostě z tý armády, protože samozřejmě vidíte věci, který se týkají vás. A vidíte věci, který se týkají všech ostatních a jsou to věci, který nejsou fér a ta armáda to prostě zametá pod koberec. Popsal jste nám zásadní nedostatky v hygienickém a zdravotním zabezpečení pro vojáky na misi na Slovensku, které jste musel řešit jako armádní zdravotník, nedostatek pitné vody, zkažené jídlo, kvůli kterému měli vojáci průjmy? Můžete se ještě vrátit k tomu, co jste na misi řešili a jak se k tomu postavilo velení? covid, svrab a zažívací problémy, který tam byly prostě všude přítomný. Takže doktor doktor Tibo dvakrát nedokázal diagnostikovat svrab, kterj jsme tam měli. My jsme museli na týden opustit na týden opustit ubikaci, vytáhnout matrace a všechno vybavení ven a přesťovat se dostanu, protože doktor nebyl schopnej diagnostikovat svrab. Covid. Já jsem měl denně tři až pět pacientů s covidem. Před certifikačním cvičením covid neexistoval. Armáda to prostě neřešila. Já jsem se opakovaně ptal jakože ty lidi by měly být v izolaci. Jenomže ten počet těch vojáků byl tak vysokej, že oni postavili stan vlastně u tý Slavie na tý role J, kde jako je to velení těch zdravotníků, jsou tam ty ty zdravotnický týmy, mají tam možnost udělat lehký chirurgický zákroky a takovýhle mají tam vlastně veškerý sklady s léčivama a ty to měly řešit. Jenomže ten stan byl v cukulu, letu plnej, protože se covid netýkal jenom český strany, ale slovenský, americký, německý. A vlastně už to bylo nedostatečný to řešení. No, ale do tý doby, co byl vlastně než proběhl certifikační cvičení, tak jako nový jiný řešení nepřišlo a ty vojáci se mi prostě hromadili. Tak jako já jsem říkal přeci, když mám na pokoji, kde je šest, osm lidí, dva lidi s covidem, tak by ty by měly jít do izolace a tamty by měli jít do karantény, tak to bylo přeci nařízený, ne? Špatně, tak to prostě nebude, není to možný. proměhlo certifikační cvičení, u kterýho jsem přesvědčen, že na tom cvičení bylo hodně lidí s covidem, což já nemůžu prokázat samozřejmě, ale jsem o tom přesvědčenej, protože po tom certifikačním cvičení najednou už všechno bylo oficiální, už se vedly čísla, tabulky, najednou začali jezdit doktoři a začlo se řešit to, že prostě se musí udělat covidový centrum. Takže postavili u nás zhruba 200, 300 m od nás postavili dva velikánský stany, kam se začliferovat lidi s covidem. Takže prostě tady to řešení bylo taky takový a a co se stravy týče, tak vlastně začli pátrat nad tím, jak to jak to jak to jak to vyřešit, přijít na příčinu toho, co s tím co s tím jídlem a jak to může vzniknout. Takže vlastně přijela hlavní hygienička Slovenský republiky v součinnosti s hlavní hygieničkou armády český republiky. Byla to nějaká plukovnice, bohužel nevzpomenu si na jmeno. Přímo osobně jsem se s ní bavil, kdy jsem jí vlastně ukazoval chleba, kterej jsme dostali na výcvik a on během odpoledne zkvasil. Poprvý životě jsem viděl zkvašenej chleba v pytlíku během jednoho polne. Takže vlastně takovouhle stravou jsme dostávali, dostávali jsme sýrový pomazánky, rybí pomazánky v teplotách, kde bylo kolem 50 stupů. Prostě bylo to fakt nepříjemný a my jsme se museli v lecterejch věcech strašně starat sami. A příklad, měli jsme vojáky na výcviku a vojáci se mi v 50 stup vedru spálili na nose od sluníčka na krku a i přesto, že jsem poukázal na to, že vojáci se mazali 50 50 faktorovým krémem, tak došlo vlastně ke k popáleninám a já jsem žádal vo vo o vo pantenol, tak mi bylo řečeno, že prostě pantenonol není a že si ho máme koupit. No, tak my jsme si ho koupili za 40 €. Já jsem dával paragon o proplacení a oni mi řekli, že prostě armáda není schopná to proplatit a že pantenol bude možná až někdy před zimou, takže jako to prostě k ničemu. A takhle vlastně takhle to bylo s veškerým materiálem, takhle to bylo s veškerou stravou, s veškerejma problémama. Vy jste vypověděl, jak jste se už v podstatě na začátku mise dostal do potíží s nadřízeným lékařem a potažmo velením praporu a mise právě proto, že jste se snažil řešit problémy a zajistit vojákům alespoň základní zdravotní standardy. Když se vám pak stal úraz, obvinili vás, že jste si to vymyslel a že jste podvodník. Co se dělo po návratu zmise? Mělo to nějaké pokračování? Takže jsem odjel vlastně do České republiky, vrátili jsme se, všechno bylo v pohodě a do května roku 2023, než se mi stal pracovní úraz na záchranný službě, kde jsem plnil stáže, kde jsem byl vyslanej zaměstnanovatelem a já jsem si utrhl křížovej vaz a proběhla operace, následná rekonvalescence, rehabilitace a já jsem vlastně odevzdával veškerý zprávy lékařský právníkoviny u nás na útvaru a tam vlastně se to znova otevřelo už podruhý. Kdy vlastně právník se mě začal dá nebo začal mi dávat nestandardní otázky typu to jako jestli papíry, který odevzdávám u lékaře na ošetřovně, jsou se shodují se stejnýma papírama jako já dávám jemu na stůl. Zaraz zarazilo mi to, protože je to kluk, se kterým se známe taky léta, tykáme si, tak jsem se ho zeptal jako proč se mě tam na takovoudle jako zásadní věc, jako, že že bych jemu dal jiný papíry a na ošetřovně byly jiný papíry. A přišlo mi to nestandardní a já si pamatuju jako dnes, když jsem se ptal, Jardo, můžu se zeptat jako co se děje, proč se mě takhle hloupě ptáš? A potřetí mi bylo řečeno:„No, velitel praporu ti nevěří, že tady jsi pěknej a podvodník a že už to jednou zkoušel." Takže se rána otevřela potřetí a a fakt mě už z toho nebylo vůbec vůbec dobře, protože jsem si vlastně uvědomil, že že vlastně mě ty lidi berou díky obviněný doktora Tiboa, kterej prostě neunesl to, že dostal za mě vynadáno. Takhle to cejtím já a takhle to vnímám. Nikdo mi nevysvětlí, že to je jinak, protože pan doktor je eh strašnej egoista. Vždycky jsem to z něj cjtil a najednou já vlastně nejsem schopný se obhájit z toho obvinění z toho, že jsem, že vlastně, že jsem podvodník a zmrt a všichni takhle na mě koukaj a vlastně několikrát to bylo zmíněno, řečeno, ne, že já jsem to jako zaslechl a bylo mi to řečeno do vočí, seš podvodník a zmer a říkám:„No, tak to je perfektní." A vlastně když jsem eh útvarovým právníkovi řekl ten příběh takhle, jak ho vyprávím vám, tak mi říká: "Ale ty seš blázen, okamžitě se bráň právní cestou." No, já jsem se do tý doby nikdy právní cestou nebránil. Já jsem nikdy neřešil nic s právní cestou a soudní cestou. A v tomhletom případě jsem se teda rozhodl oslovit pana doktora Chomutovskýho právníka a celej příběh jsem mu odvyprávěl a on mi řekl: "No tak to je jako fakt jako je to vošklivej vošklivej příběh a já vás teda budu zastupovat a že je to jasný." >> Milí sledující, já vás zdravím tady ze Střižny a chci se podělit s vámi o nějaké informace ze zákulisí. My jako redakce, jako novináři nepracujeme od stolu. My jezdíme do terénu za všemi lidmi, se kterými natáčíme rozhovory. Cestujeme po celé České republice i na Slovensko. Ještě než vůbec někam vyrazíme, tak děláme rešerši, připravujem otázky, domlouváme s těmi hosty termíny a po natáčení nás potom čeká ještě několik hodin ve Střížně a v postprodukci. Tady vidíte rozhovor, který je už po střihu a já do něj vkládám naše otázky v tom našem formátu. Není tam ale ještě vůbec žádná grafika. To nastane ve chvíli, kdy tenhle rozhovor předám Viktorovi. Od nápadu k publikaci každý jeden náš rozhovor znamená dva až 2 a pů dne v průměru práce nás obou. Tohle děláme už šestým rokem a jenom díky vám, jenom díky tomu, že nás sledujete a že vás zajímají odpovědi na otázky, které v jiných médiích nenajdete. Naše sledovanost za ty roky roste navzdory četným obdobím, kdy jsme měli na sítích omezení nebo nějaký shadowben. Zažili jsme eh v těch minulých letech situace, kdy jsme nevěděli, jestli druhý den budeme mít na naftu, abychom dojeli na natáčení. Zažili jsme poruchu jediného redakčního auta, závažnou poruchu, když jsme nevěděli, z čeho pokryjeme náklady na opravu. Jsem přesvědčená, že spousta lidí by to v naší situaci s tvorbou nezávislé redakce už dávno vzdala. My se ale nevzdáváme. Naše práce je dál potřeba a já věřím, že mě teď slyšíte vy, kdo si uvědomujete, že bez vašich darů to nejde. Jsme v této části roku jako redakce opět v napjaté situaci. Opět hodně řešíme, jak pokrýt základní náklady spojené s natáčením, s naší prací. Podpořte nás, prosím, darem dle svých možností. Společně to zvládneme. Moc vám děkuju. >> A jak to pokračovalo? Jak jste postupovali? >> Já jsem si taky myslel, že je to jasný. Měl jsem svědka, kterej mi měl eh, kterej mi měl v tomhletom směru pomoc, protože byl vlastně celej ten příběh od začátku, prožíval se mnou i tam něco zaslechl a já jsem vlastně se rozhodl teda, že do toho půjdu a že podáme trestní oznámení, což vlastně jsme udělali. došlo k soudu, prvnímu stání, kde jsem jako lajk čekal, že soud mě soud se mě vyzve k tomu, abych abych eh jemu vysvětlil vlastně, proč podávám žalobu, abych mu ten příběh načrtl, řekl, protože když podáváte žalobu, tak vlastně v tý žalobě uvádíte na papíře, shrnete tak nějak jako ty hlavní body, proč podáváte tu žalobu, ale není tam ten, nezazní tam ten celej příběh. Takže jsem předpokládal, že soudce mě vyzve, abych mu odvyprávěl celej ten příběh a celej ten příběh mu řekl, což se nestalo a soudce řekl, že todleto proběhne na konci. Právník mi pošeptal, že to je nestandardní, že to je divný, ale dobře, ok, necháme to nějakým způsobem plynout. A začali se volat vlastně svědci. První byl podplukovník Pazděra, kterej samozřejmě všechno popřel. Mě zarazil člověk, kterj má tajný prověrky. do tý doby měl nějakým způsobem jako po vojenský stránce jako vzor a já jsem na toho člověka a tomu takhle se mu klepaly ruce a on lhalovaně, že to prostě ne mě to zaráželo. Já jsem prostě normálně jsem říkal jako jsem se začal divit, jak jak člověk dokáže vohejbat páteř, jak prostě nedokáže říct pravdu. Nedokázal se mi podívat do vočí. Další byl vrchní serant, kterej vlastně ten měl zase ztrátu paměti. ten na všechno říkal, já už si to nepamatuju, je to dlouho. Vrchní serant, kterýho jsem informoval o tom, že toleto stání proběhne, tak vlastně jsem se snažil jako zjistit, jak se k tomu postaví. A on samozřejmě, já už si to nepamatuju, to už je dávno. Eh a říkám: „Míro, vždyť jsme byli spolu venku, tys mě vyvedl ven, byli jsme tam sami, tys mi toleto řekl." A on říká: „No, to už je, hele, já si to fakt nepamatuju." Ale vzhledem k tomu, že jsem měl jednoho toho človíčka, kterej to jako zaslechl, tak mu říkám, říkám:„Ale mám, já mám svědka, kterej to slyšel, když mi to řekl, to ten oko prostojícího střelce a ten trest, kterej mi vzkazoval vlastně vod eh vod podpl podplukovníka pazery a najednou se mu jako vrátila paměť a on říká:„Ale tam jsme přeci byli úplně sami, to nemohl nikdo slyšet." No tak tam mi jako došlo, že prostě se všichni domluvili, byli nějakým způsobem informováni nebo se informovali a prostě všichni ztratili paměť a takový ty otarlejší prostě to přímo popřeli a lhali, lhali fakt jako bezostyšně lhali. A já jsem si vlastně uvědomil, že ty lidi nemají absolutně charakter a lžou a lhal i ten právník, lhal i prostě každej. Jedinej jedinej velitel Roty, kterej vlastně řekl: „Hele, jo, něco tam bylo." A ten vlastně řekl: "Ano, byl jste, pamatuju si, že byl konflikt s doktorem Tibo, že jsme to řešili a vlastně i doktor Tibo v tom v tý výpovědi popřel, že měl se mu jakejkoliv problém." a velitel praporu, velitel Roty, eh, ten to potvrdil, že ten problém tam byl a že byl jako dost zásadní ten problém a že to jako všichni vnímali jako mstu jeho osoby vůči mojí osobě. No, takže vlastně todleto proběhlo. Eh, soud mýho svědka nepřijal, nepozval. Vůbec se tam ten svědek neukázal. I když jsme opakovaně eh urgovali, že ten svědek je pro nás zásadní, tak najednou soud prostě řekl, že že ho tam prostě nemá a že ho brát už nebude. Na konci vlastně stání řekl, že nevidí důvod v tom, aby svědka e pozval k výpovědi. A když mu doktor Burian soudci říká„No, tak teďkom přistoupíme k výpovědi žalobce pana Michala Doubka a soud říká: "Soud už si udělal svůj úsudek. Jeho výpověď už není potřeba a tímto vlastně soudní stání ukončuju a nevyhrál jsem to, prohrál jsem to a v životě mě nikdo u sou nevyslyšel, abych vám řekl, abych jim řekl ten příběh vlastně, kterj jsem řekl vám. Takže vlastně oni popřeli moje ústavní právo na na výpověď, což mě úplně šokovalo a samozřejmě jsme se odvolali a já jsem se rozhodl, že to prostě nějakým způsobem zveřejním, protože jsem přesvědčenej o tom, že do toho někdo zasáhl a někdo s dlouhýma prstama a celý to ovlivnil, aby se nedozvěděli lidi, jak to probíhalo na Slovensku a jak to může probíhat eh v mnoha příbězích prostě u spousty vojáků. Pokud je nám známo, tak ty popsané problémy se staly až ke konci vaší kariéry u armády. Jaké byly ty roky předtím? Jaké jste měl hodnocení? Byly nějaké problémy už dříve? >> Já jsem vlastně u praporu jsem složil e 20 let bez asi třech měsíců. 20 let jsem sloužil u 411 mechanizovaného proporu brigády Rychlýho nasazení v Daci. A vlastně ze začátku jsem byl jako řidič sanitky, kde jsem byl v Afghánistánu a posléze jsem se rozhodl po nějaký po nějakým v hecu ze strany doktora, skvělýho kamaráda, že vlastně si udělám zdrávku a já jsem si udělal pět let dálkové zdrávku a dál jsem potom pokračoval. Udělal jsem si všeobecnou diplomovanou sestru a zdokonoval jsem se vlastně v odbornejch kurzech po armádní jako co se armády týče, tak kurzy e Hradci Králové, eh, urgentní medicína v boji a takovýdle věci. No a za celou svoji kariéru jsem byl jednou potrestanej a to bylo z důvodu toho, že jsem si na při výcviku utrhl křížovej vas. taky už jednou zmiňěno, a to byl na levý noze a předtím při výcviku na pravý noze. U čehož byl tenkrát velitel praporu a viděl, že jsem se utrhl křížovej vas. A když jsem byl na operaci a na následný rehabilitaci na Slapech, tak jsem opomenul jednu dost zásadní věc, že když jdu na rehabilitaci a na operaci, takže si mám dát úlevy eh na na tělocvik. A já na to zapomněl a díky tomu mě armáda potrestala, sebrala mi 15 % na tři měsíce, že jsem neměl splněnej tělocvik. A já jsem se odvolával, říkal jsem, že jako jsem po operaci kolenem, že u toho velitel proporu byl a bohužel prostě dostal jsem ten nejvyšší trest. Takže to byl jeden můj jediný trest. Jinak jsem byl vždycky vlastně mám eh jsou vedený zoty a zodky a vždycky jsem měl odvěny eh certifikáty a pochvaly a to byla vlastně jeden jedinej jeden jedinej můj trest eh po dobu vlastně dohromady jsem sloužil 24 let v armádě a mám jenom jeden jedinej trest a jinak samý odměny, finanční odměny, kázeňský odměny a byl jsem vyhodnocený vyhodnocovaný vždycky jako dobře. Dostal jsem po službě v armádě, pak není problém vám už ukážu. Jsem dostal děkovnou plaketu velikánskou. Poděkování velitele brigády za službu v vlastně u brigády rychlýho nasazení a říkám, toleto je věc, která která jako potom je úplně zapomenutá, když se stane takovádle věc, ze který nejste schopni se vymanit, jo? Někdo vás obviní v armádě a v tu chvíli jste, ať máte jakoukoliv minulost, může to bejt sebelepší a perfektní a dobrej. Já se nevidím jako perfektní a dobrej, ale vidím se jako normálně řadovej voják, kterej si plnil svoje povinnosti a nějakým způsobem se snažil posouvat dál a dál. Jenomže prostě v průběhu tý služby vidíte věci, který vám veš vezmou veškerý iluze prostě z tý armády, protože samozřejmě vidíte věci, který se týkají vás a vidíte věci, který se týkají všech ostatních a jsou to věci, který nejsou fér a ta armáda to prostě zametá pod koberec. >> Můžete být konkrétnější, co a jak se zametlo pod koberec z vaší vlastní zkušenosti? třeba co se týče toho toho jídla na tom Slovensku, my jsme o tom nesměli vůbec mluvit. nám my jsme na to byli upozorň, že se k tomudle vůbec nemáme vyjadřovat a vlastně paní hygienička armády slovenský republiky a nebo paní hygienička hlavní hygienička slovenský republiky a hlavní hygienička armády český republiky, která tam byla, tak o tom měli udělat nějakej zápis a udělat z toho nějakej závěr. No a ten závěr byl u zatajněnej, utajněnej, prostě byl danej do fáze, kdy je tajnej. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jaký je závěr, jak jaký je jako řešení celýho toho problému, kdy vlastně v jednu chvíli mělo 40 vojáků, 45 vojáků průjem a zvraceli lidi, který měli svráb, lidi, který bydleli v pokojích, který prostě byli nevyhovující. Proběhla tam fotka, kdy tam prostě běhal potkan na záchodech. Byly tam šváby. To jsou věci, který se kterýma jsme jako vojáci se byli schopni se vyrovnat, ale nebyli jsme schopni se vyrovnat s tím, že na na nás pohlížej jako s prominutím jako na dobytek, kterej si musí nechat líbit úplně všechno. A když se vozveme, to je taky hezká věc, příhoda, kdy vlastně my jsme upozornili na pár detailů, když přijel vlastně generál, náčelník generálního štabu pan Řehka za náma a on velice přátelsky se s náma bavil a co je za problém a řekněte mi jako co vidíte vy. A tak každej jsme řekli nějaký svůj jako nějakou myšlenku, nějakej point, eh, co se nám tam jako nelíbilo. Spoustu lidí se ozvalo jako v negativním slova smyslu, že tam prostě spousta věcí nefunguje. A a my jsme viděli, jak za ním stojí ty generálové z toho generálního štábu, ty starý struktury, který už nemají 40 let, co dělají v armádě a skřípali zubama a vytahovali jsme jim prostě kostlivce ze skříně. A jediný vlastně jejich odplata byla to, že nám začla jezdit pravidelně každé 14 dní z Prahy kontrola a oni nám začli vlastně vytýkat, že máme nepořádek na pokojích a že máme bejt pořádně oholený, ale nebyli schopný nám dodat vodu, nebyli schopný nám zařídit kvalitní jídlo, nebyli nám schopný zařídit baterky do kolimátorů. Eh, my jsme si to všechno museli, tak si nestěžujte a kupte si to. A toleto bylo prostě chování armády. Jakmile se armáda dostane nějakých jako ozskejch, tak najednou je to tajný a odvádí pozornost tím, že že začne poukazovat na nedostatky těch vojáků. Jo. Nebudu mluvit vo výstroji. Prostě já když si nekoupím boty e za x 000, který mi budou fungovat, tak dostanu jejich boty, který prostě vážně nefungujou. Když si nekoupím zimní bundu, která je kvalitní, stojí x 000, tak prostě jejich výstroj já nedostanu nebo dostanu, ale není kvalitní. A takhle je to se vším. Vždyť byly padáky, bylo toho mraky. Já bych mohl vyprávět o spoustě věcí, který se tohodle mýho příběhu netýkaj, ale to bysme se asi dostali úplně někam jinam a do toho zacházet prostě nechci, protože za ty léta v tý armádě jsem se dozvěděl tak strašně špatnejch věcí, ze kterých jako já jsem se modlil, abych už dosloužil a jsem rád, že jsem dosloužil a a že jsem dostal tu plaketu, kterou vám za chvilku rád ukážu. Ještě než se podíváme na tu plaketu, co byste vzkázal mladým lidem, kteří právě teď vstupují do armády? Jak se v tom prostředí pohybovat, když jim třeba upřímně jde o službu vlasti? Hele, spousta lidí se v tom najde, protože prostě vedou takovýhle život a vyhledávaj adrenalin, disciplínu. V tomhle tomom směru je to perfektní, ale začnou se objevovat takový drobnosti, jako je ten ta výstroj, výzbroj, armáda furt poukazuje na to, jak je to všechno skvělý, jak všechno zvládá, ale eh donedávna byl problém s výstrojníma součástkama. My jsme si prostě museli věci shánět a ten člověk, e, byť bude nabitej v strašně elán, protože je akční, rád se pohybuje v lese, má rád zbraně, tak se v tom určitě najde, ale stejně časem začne objevovat věci, který který se mu tam nelíběj a tam vlastně vždycky narazí na to, že armáda nejedná v ley férově, nejedná čestně a a ty co mám takhle zkušenosti, neplatí to u každýho. Jsou lidi, který odejdou z armády a jsou spokojený prostě, že si odsloužili, co si odsloužili. Ale většina lidí prostě začne nadávat a řekne: „Hele, já už prostě chci zaplať, pánbůh že končím a co si budem většina lidí, většina lidí je tam jenom kvůli tý výsluze, aby tu výsluha dostal výsluchu dostalo dostali a prostě rychle pryč, protože prostě ta armáda, ale je tam šikana, jsou tam věci, který tam nepatřej. Eh, zažil jsem ze všeho něco a záleží jenom na tom, jak se člověk vůči tomu eh postaví, jak se jak se jak to přečte tu situaci, protože někdo se nechá, je submisivní a tím pádem pak prostě má problémy. O těch problémech se normálně v armádě nemluví. Všechno je zalitý sluncem, všechno je krásný, výcvik probíhá, máme skvělý vojáky, což je pravda. Máme skvělý vojáky. Mám tam, měl jsem perfektní kolegy, který to prostě profíci každým coulem. No, ale pak jsou tam prostě ty slabší jedinci, který to leck kdy odskákali a myslím si, že se ještě takový v armádě najdou, že prostě nastoupí do armády, zjistí, že to pro ně nejde. Není. Ale jakmile ta jednotka zjistí, že že ten voják je slabej, tak to prostě schytá, vodnese to, protože je to kolektivní práce a jak to bylo vždycky, vždycky eh to odskáče kolektiv, ne jedinec, jednotlivec, no a ten kolektiv mu to potom jako dá z baštit, že jo. Záleží, jak se to záleží na lidech, záleží na tom, jestli je to dobrej tým, ale takhle to je úplně všude. Není to jenom v armádě, ale kdo půjde do armády, zakousnout se a a držet. Jako nic jinýho tam, nic jinýho tam nefunguje. Ono záleží, kde sloužíte, že jo. Když budete sloužit e na letišti k Belli a budete dělat 24 a hlídat hlídat plot, tak je to něco jinýho, než když sloužíte eh já můžu mluvit za žatec, brigáda rychlého nasazení. Ona už to není brigáda taková, jaká byla. Dřív to prostě za mě to bylo si myslím tvrdší. Bylo to tvrdší, bylo to prostě jiný. Teď je to berou vojáky, který mají astma lehký. Berou vojáky, který neudělají schyb. Brejle, prostě kolegové, který, který prostě neviděj 50 m na cíl, jo. Takže ta armáda strašně polivila. A já mám pocit, že poslední dobu se snaží vzít eh kohokoliv jenom, aby naplnili počty, aby aby prostě tabulkově eh to vycházelo všechno proto na to, aby byli spokojený, ale na úkor kvality. Myslím si, že spousta věcí půjde na úkor kvality. Tady jsem vlastně dostal za >> poděkování velitele 40 brigády, velitele brigády rychlýho nasazení za službu 41 mechanizovaného to byla taková pamětní deska. Hezký, jako hezký. No a tady jsem tady mám tady mám vlastně nějaký nějaký certifikát, pamětní list od Marka Ruteého za službu eh na slovenský misi, jo, že jsem si to prosím >> No, no, no. Tak já >> todleto je vlastně moje jméno a vlastně poděkování za e slovenskou misi. Prosím vás, jenom takhle. A tady jsem vlastně dostal pamětní medaili za službu na Slovensku. Hele, slovenská mise byla dobrá nebo byla by dobrá, kdyby ji celou nepokazila česká armáda. Todleto je takový můj závěr, který já vidím a nejsem jediný, kdo ten závěr má, protože se v tom ztotožňuje, myslím si, že každej o, kterej tam se mnou na tý misi byl na tom Slovensku a všichni na to měli stejnej názor. Jenomže spousta lidí, který dál aktivně slouží, se bojí o tom mluvit, protože armáda eh nám řekla, že o tom mluvit nesmíme. S dotazy k podmínkám na misi v Lešti jsme se obrátili na tiskové oddělení ministerstva obrany a generálnímu štábu armády České republiky jsme zaslali žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tiskové oddělení na naše dotazy dodnes nereagovalo. Na žádost podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím nám 2. listopadu odpověděla kancelář ministra obrany. Ministerstvo v odpovědi uvádí, že mimořádná hygienická kontrola v srpnu 2022 zjistila závažné nedostatky, které mohly mít negativní dopady na zdraví vojáků. Přiznává také problémy se stravou. Za stravování podle ministerstva odpovídala hostitelská slovenská strana. Česká armáda ho však platila a měla právo ho kontrolovat. Po opakovaných reklamacích Slovenská strana dodavatele vyměnila. Ministerstvo zároveň tvrdí, že velení vojákům nezakázalo mluvit o podmínkách na misi. V zápětí ale vyjmenovává zákon o vojácích z povolání, rozkaz velitele mise, rozkaz ministra i nařízení náčelníka generálního štábu, které určují, kdy, jak a o čem se vojáci mohou veřejně vyjadřovat. Patří mezi ně například obecná povinnost chovat se tak, aby neohrozily vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil. Celé znění odpovědi zveřejňujeme na webu svedomnaroda.cz cz u článku k tomuto videu. Ah Yeah.