Udělá si stát z advokáta volavku? Novotná varuje před prolomením mlčenlivosti | Právo na průser #01

Bojím se ohrožení nezávislosti advokacie.

Bojím se prolomení povinnosti mlčenlivosti.

>> Kde jsou tam ty pojistky?

>> A nejsou tam žádné pojistky, tak by stát tímhle způsobem mohl zasahovat proti nepohodlným advokátům.

A jinými slovy tedy byl volavkou státu v tom podezřelém obchodu peníze a budeme to protahovat, až toho člověka zničíme, dostaneme do blázince.

To se všechno může stát.

>> Může se to stát.

Když stát bojuje se špinavými penězi, může přitom ušpinit i naše práva.

Kamas může zajít s argumentem, že nás chrání.

Tohle je podcast Právo na průser.

Přejeme dobrý den.

Mým hostem je předsedkyně České advokátní komory Monika Novotná.

Vítám vás.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> O čem bude řeč?

Budu chvíli číst.

Na stole je od dubna nový zákon o ekonomické ochraně státu ZEOS.

No, je to pěkný název. Není to, nemá to nic společného s těmi bohy, ale je to ZEOS.

A změna pravidel pro Finanční analytický úřad.

Podle kritiků mohou tyhle změny dát státu takovou moc, že se ve finále dotknou i něčeho mnohem zásadnějšího, než jak to vypadá.

Mohou vybrakovat naše právo na advokáta, možná i na spravedlivý proces.

Jen právo na průser zůstane nedotčené.

První věc, jako šéfka České advokátní komory, čeho se nejvíc bojíte v této souvislosti?

V ohrožení. Bojím se ohrožení nezávislosti advokacie.

Bojím se prolomení povinnosti mlčenlivosti a bojím se toho, že by advokáti měli být nuceni udávat své klienty.

>> Tak jenom když to slyším, jako bych se bojím o spravedlnost a ptám se na dělbu moci ve státě.

Je to správná otázka.

>> Je to určitě správná otázka, protože advokáti by nikdy neměli být ti, kteří suplují třeba i neschopnost státu vyšetřit některé věci, ať už se jedná o daně nebo o praní špinavých peněz.

Eh, o co komu jde?

Stát podle mě říká: chceme lépe chránit ekonomiku před práním špinavých peněz a nějakými rizikovými subjekty.

To je tvrzení, a zároveň, když to poslouchám jako občan, tak mi to zní rozumně.

V čem je ten zádrhel?

Ten zádrhel je v tom, že stát se má bránit proti prání špinavých peněz, má stíhat kriminalitu i finanční kriminalitu, ale k tomu má své složky.

K tomu má policii, k tomu má Finanční analytický úřad, k tomu má státní zastupitelství, k tomu má soudy.

Advokacie. Advokáti jsou ti, kteří by měli pomáhat jednotlivcům, ať už jsou to společnosti nebo občané, a měli by být na jejich straně.

A stát má najednou pocit, ale ten proces je dlouhodobý, není to nic nového, že u advokátů se shromažďují informace, které by vlastně bylo velmi dobře využitelné pro stát v těch různých procesech, a zapomíná, že role advokáta je ale úplně jiná.

A tam je to zásadní nepochopení. Když už ty informace máte, tak nám je dejte, protože nám všem jde o stejný spravedlivý cíl.

Teď se vrátím nedávno. Jak moc souvisí s tímhle tlakem to, co jsme sledovali kolem bitcoinů?

Ono už to je nějaký pátek, je to před soudem.

Teď jsem zrovna četla titulek, jak si bitcoinový lupič vodil ministerstvo.

Eh, souvisí ta snaha přitlačit a vymýšlet nové věci kolem praní špinavých peněz právě s touhle věcí u nás, myslím v České republice?

>> To si nemyslím.

To nemá spojení s bitcoinovou aférou, protože ten zákon se připravuje několik let. Kupodivu za účasti České advokátní komory, za účasti notářské komory, které byly členy pracovní skupiny ministerstva financí při přípravě toho zákona.

>> Proč říkáte kupodivu, že vám do toho skáče?

Protože ono to vypadá, že teď kritizujeme vlastní práci, a oni nás k tomu přizvali, ale potom žádné z těch připomínek, které padaly v průběhu celého toho legislativního procesu nebo v průběhu té přípravy návrhu zákona na ministerstvo financí, tak žádnou z těch připomínek neakceptovali a nezapracovali.

My se dostaneme k tomu detailu.

Budeme se bavit o komunikaci s politiky, ale zároveň říkáte, tohle není politikum, protože my se bavíme o tom tlaku skrz celé politické spektrum, mimochodem i z Evropské unie.

Budeme mluvit o tom, jak to probíhá.

To znamená, vás na tom znepokojilo, že vy, jakože experti na ten problém, jste nebyli vyslyšeni do té míry, do jaké jste si představovali?

V tuto chvíli se vám to tak zdá.

>> Eh, to nebylo do té míry, jak jsme si představovali. My jsme nebyli vyslyšeni vůbec.

>> Vůbec? Nula.

>> Pojďme postupně.

Co je to tedy ten ZEOS?

Eh a proč by měl zajímat člověka, který nikdy nic takového neslyšel?

>> Eh, tak už dneska máme zákon proti prání špinavých peněz.

Jmenuje se o některých opatřeních proti legalizaci výnosu z trestné činnosti a financování terorismu.

Takže už dneska musí advokáti v případě, že zastupují klienta v nějaké transakci, ve které se něco financuje, nebo v případě, že dělají úschovu peněz, tak musí u toho klienta provést identifikaci a kontrolu.

To znamená, musí zjistit totožnost toho klienta, pokud je to občan.

Musí zjistit skutečného majitele, pokud je to právnická osoba.

Musí zjistit, jestli to není politicky exponovaná osoba, jestli to není osoba podléhající sankcím.

Takže to už dneska ti advokáti dělají, umí to, a v případě, že zjistí nebo dospějou k závěru, že ten obchod je z nějakého důvodu podezřelý, tak ho hlásí České advokátní komoře.

Česká advokátní komora to znova vyhodnotí a pokud má pocit, že opravdu by se mohlo jednat o podezřelý obchod, tak to hlásí FA.

A zeptám se ještě naivně. Vsuvka: když někdo přijde, chce úschovu peněz poskytnout nebo něco takového, ten advokát se má a musí zajímat o to, odkud ty peníze jsou.

>> Ano. Ano.

>> To znamená, tohle je ošetřeno.

>> Ano.

Ukazuje někdo tedy prokazuje úspory, někdo úvěr, někdo daňové přiznání. To už jako záleží na tom na konkrétním posouzení advokáta, ale už dneska se to děje.

Už jsou na to ti advokáti zvyklí.

Ale to, co se teď, respektive advokáti nejsou využíváni pro praní špinavých peněz.

To znamená těch podezřelých transakcí, které hlásí, je opravdu minimum.

Pokud za nimi přijde někdo a oni zjistí, že je to osoba na sankčním seznamu, tak prostě pro ní nepracují.

To znamená, >> víte to jako předsedkyně advokátní komory, protože to zní tak, že je toho minimum, protože se to neví?

Ne, ono se to ví, protože Česká advokátní komora zase zpětně dělá kontrolu úchov. To znamená kontroluje, jestli advokáti tu povinnost AML splnili.

Takže my máme na to máme kontrolní mechanismy a k advokátům se chodí jednak na základě přání Finančního analytického úřadu, který vytipuje konkrétního advokáta, konkrétní transakci, kterou chce zkontrolovat, a jednak se u nich dělají namátkové kontroly.

Ale právě proto, že ti advokáti se nesetkávají s práním špinavých peněz, tak těch transakcí, které hlásí jako podezřelé obchody, je poměrně málo.

Ze strany státu se tedy dospělo k závěru, že je to asi proto, že ta kontrola je nedostatečná, že oni dostatečně nepracují nebo to nehlásí, a proto si dospěli ti úředníci k závěru, že je zapotřebí celý ten systém zpřísnit, a to až takovým způsobem, že by mohl Finanční analytický úřad — nebo aspoň takhle je to v tom zákoně napsáno — ukládat advokátům nějaké dodatečné opatření, pokud nebude spokojen s tím, zda své povinnosti plní. Až po zákaz výkonu činnosti advokacie, což se ve finále může dotknout každého jednoho člověka v této zemi, který potřebuje kdy advokáta.

No to by jednak se to dotklo toho člověka, a jednak by tam, co je dneska vlastně přenášení těch informací výhradně přes Českou advokátní komoru, tak teďka je v tom návrhu v podstatě umožněno, aby advokát hlásil všechny podezřelé obchody přímo FAÚ. To znamená nikoliv prostřednictvím advokátní komory. Jinými slovy, úřadu by udával svého klienta.

Víte, vím, že jste v tom ponořená. Přesto se tak zeptám — když se mi vysmějete, ale to je něco jako, když farář má spovědní tajemství, ale řekne, když se někdo přijde, řekne: „Má to ty a ty hranice, takže farář si něco vyslechne a běží třeba na policii." Tam se ale to spovědní tajemství u nás dneska plně respektuje, zatímco u těch advokátů zřejmě dospěli k závěru, že to není tak svaté, takže by bylo vhodné to nějakým způsobem narušit.

Jednak jeden věc jsou kroky státu, druhá Evropské unie. Shodli jsme se na tom, že je to víc než politikům úřednická linie. Nicméně nová pravidla pro praní špinavých peněz přijala Evropská unie. Není to tedy reakce jen toho minulého úřednictva za minulé vlády. Zkrátka a dobře, nejde o to, že my jenom plníme to, co se po nás chce, abychom mohli zůstat v kontextu Evropy.

Zaprvé je to nařízení, to znamená platí přímo a nemusí se vůbec implementovat. Stačilo by odkázat do zákona na nařízení, ale to, co proběhlo na ministerstvu financí — a není to první předpis Evropské unie, který se implementoval — tomu my říkáme gold plating. To znamená, ono se to tak jako pozlatí, aby to bylo lepší, než to schválila Evropská unie.

Proč bychom to dělali? Protože to státu zjednodušuje práci. To znamená, my jsme v tomto bodě k sobě tvrdší, než bychom museli být podle pravidel Evropské unie. Přesně tak. Abychom si zjednodušili práci. Nic jiného zatím není. Je zatím ta naivní představa, že se tím stát dostane k transakcím, které jsou nejen podezřelé, ale které jsou přímo praním špinavých peněz, nebo dokonce financováním terorismu, a které mu dneska unikají, protože je advokáti skrývají. A tahle představa je úplně falešná.

Pojďme si to rozebrat úplně laicky. Co by mohl stát podle toho původního návrhu, který jste připomínkovali a říkáte, že nevíte ještě přesně, jak moc úspěšně, co by mohl udělat člověku nebo firmě, aniž by ten člověk nebo firma byli z čehokoli odsouzeni za cokoli?

Tady ten zákon nefunguje jako zákon, který by přímo postihoval nějakou konkrétní osobu, ale funguje tak, že osoby, které jsou označeny jako povinné osoby — a mezi nimi jsou advokáti, notáři, leasingové společnosti, banky — tak aby tyhle osoby vytipovávaly obchody, které vyhodnotí jako podezřelé. To znamená obchod, při kterém může dojít k obcházení mezinárodních sankcí, k praní špinavých peněz, k nakládání s prostředky, které pocházejí z trestné činnosti, a dají tak státu možnost, aby se na tuhle transakci zaměřil, aby se zaměřil na osoby, které jsou účastníky té transakce, a začal prověřovat tok těch finančních prostředků a zjistil, jestli skutečně pochází z trestné činnosti. Pokud by to zjistil, tak by mohl ty osoby odstíhat.

To je ten AML systém, o němž jste mluvila. Zmiňujeme různé zkratky, je to poměrně složité. Nicméně banky, advokáti, notáři, kryptoměnové služby, realitky, ti všichni mohou nebo by měli hlásit podezřelé pohyby peněz. To znamená, znovu se zeptám — když já si přijdu koupit byt a ta realitka si řekne, ta má ale zbytečně moc peněz, to je divná věc — tak mě nahlásí?

Ne, ona by vás měla vyzvat k tomu, abyste doložila zdroj finančních prostředků. A to doteď nemusela? To musela. Jednak se teda rozšiřuje množství těch povinných osob. Nově jsou tam třeba starožitníci. A jednak tedy se jim dává víc a víc povinností, což je v podstatě přenášení povinností státu na soukromé osoby.

Když jsme u toho rozšíření těch povinných osob, které tohle mají vlastně mít na vědomí a případně to hlásit, tak to jsme kde? U starožitníků jsme v Pařížské, u prodejny nějakých luxusních kabelek?

Kabelky zatím ne, ale to je dobrý nápad. Určitě se toho stát chytne. Auta, já si myslím, že obchodníci s auty, ale nejsem si úplně jistá. Já vůbec nevím, jakým způsobem dospěl stát k výběru těch povinných osob.

To, že to nevíte, když jste to připomínkovala, asi jste se potom ptali, proč by to měli být tito?

To jsme nedělali, protože to jsme nechali na nich samotných. Problém je v tom, že vlastně se v tom ministerském pohledu rozlišuje bankovní a finanční sektor, který je už dneska zvyklý a je nějakým způsobem napojený na ty státní systémy, a potom nefinanční sektor, kde jsou všichni ostatní — a kde jsme my právě s těmi starožitníky a s notáři a s exekutory a s daňovými poradci a s auditory.

Dobře, tak pojďme dál větvit ten můj příběh, aby to všichni pochopili. Přijdu si koupit byt. Dokládám, odkud ty peníze mám. Realitka se to nezdá. Říkám to správně? Někam nahlásí. Co dál? V tu chvíli se zastaví koupě bytu. Pravděpodobně mi zastaví jakoukoli disponibilitu k těm penězům. Je to tak?

To vám nemůže udělat ta realitka. Ta realitka to oznámí jako podezřelý obchod. Finanční analytický úřad to začne šetřit a může dát pokyn bance, aby ty finanční prostředky na vašem účtu blokovala. A to se taky stává.

No, aniž by mě někdo tedy odsoudil nebo dokázal dopředu, že já skutečně jsem podezřelá?

Přesně tak. Protože podezřelý se nepodezřelý znamená odsouzený. Podezřelý znamená, že by se to mělo vyšetřit, a jako preventivní opatření se zablokují peníze, aby nezmizely.

Dobrá. Tak já se zeptám znovu, půjdu po tom příběhu. Kdo rozhodne o tom, kdo bude tím hráčem, že řekne — to je pravda, ta je riziková — tahle?

Finanční analytický úřad na základě informace z realitky, které získá od povinné osoby.

Přesně tak. To znamená, že tam sedí nějací úředníci, kteří usoudí, skutečně tohle je zvláštní, a celé to zastavíme.

Já jsem měla v praxi případ advokátní kanceláře, která přijala do úschovy finanční prostředky na koupy majetku z insolvence.

A finanční analytický úřad dospěl k závěru, že ten kupující je pravděpodobně napojený na osobu, která podléhá mezinárodním sankcím, a zablokovali tu schovu a nedovolili té advokátní kanceláři ani aby to vyplatila tomu prodávajícímu, to znamená insolvenčnímu správci.

Nedovolili ani to, aby to vrátila zpátky klientovi, a zůstalo to tam.

Celou dobu se prokazovalo, že skutečný majitel toho kupujícího není nijak spojen s žádnými mezinárodními sankcemi.

Pak dokonce i ta původně podezřelá osoba byla vymazaná z těch sankcí, protože se na ní vztahovali nezákonně nebo nedůvodně.

A stejně tady trvalo ještě několik měsíců, než se ten finanční analytický úřad uvolnil.

Byla to společnost zahraniční, bohatá společnost, takže to jí nějakým způsobem neohrozilo jejím fungování.

Ale v okamžiku, kdyby to byla fyzická osoba, kdyby to byl občan, a najednou tedy jste jeho peníze nějakou dobu měli na úchovním účtu. Ty úschovní účty zpravidla nejsou uročené, protože se peníze poměrně rychle otáčí, a ty úroky to jenom komplikují, takže dost často nejsou vůbec uročené.

Tak vlastně si představte, že budete mít rok někde peníze na byt neuročené, a pak vám nikdo nic nezaplatí, protože peníze se vám vrátily tak, že vám nevznikla žádná škoda.

Je podle vás větší problém ta samotná možnost toho preventivního zásahu, nebo ta kritéria, kterým nevím, jestli jsou úplně jednoznačná a srozumitelná?

Obojí. Já si myslím, že obojí, a hlavně tam chybí jakékoliv lhůty.

Naše právní úprava je taková, že když jsou nějaké prostředky nebo nějaký majetek jenom zajištěn, tak vlastně nemění vlastníka, a tedy vám nevzniká žádná škoda, když je váš majetek zajištěn, protože sice s ním nemůžete disponovat, ale vlastníte ho pořád.

A nikomu nedochází, že hodnota toho majetku, když se s ním nenakládá tak, jak by se s ním nakládala vy sami, tak i díky inflaci klesá.

A to jsou škody, které vám vzniknou, ale které vám nikdy nikdo nezaplatí.

My jsme už v tomhle smyslu iniciovali nějaké jednání o tom, že by se u zajištěného majetku a zejména těch finančních prostředků mělo brát nějaké percentuální zhodnocení, které by obvykle ten člověk dostal v případě, že by s těmi prostředky mohl disponovat.

Ale i ze strany soudu je to zcela odmítáno jako nedůvodný nárok, protože se prostě vrací 100 %, které bylo zajištěno.

Zároveň mě zaujalo, že říkáte, že tam nejsou žádné lhůty. To znamená, ten proces toho zkoumání může trvat nekonečně dlouho. To znamená, já ty peníze někde v té úschově zůstanou nekonečně dlouho, než se to celé vyšetří a vysvětlí.

A já nemám žádné právo se ozvat a říct: pozor, už to řešíte rok, dva, tři a já nemůžu ke svým penězům.

To právo máte. Máte právo žádat o zrušení toho zajištění.

Tím se odpovědné orgány, když je to soud nebo státní zastupitelství nebo finanční analytický úřad, budou zabývat, ale nemusí vám vyhovět.

A ty pokusy napadnout to zajištění u Ústavního soudu dopadly tak, že Ústavní soud sám řekl, že je to v podstatě jenom přechodný proces, který v zásadě nezasahuje do vašeho ústavně chráněného práva vlastnit majetek, protože ten majetek, když se neprokáže, že byste spáchala nějakou trestnou činnost, tak vám bude vrácen.

A jediné, co potom můžete chtít, je náhrada za průtahy v řízení, ale to je asi tak všechno.

Tam je právě problém v tom, že jedinou lhůtou, která je v případě, že jste takzvaně jenom podezřelá, je lhůta, za kterou se promlčuje nějaký zdrojový trestný čin.

To znamená, v té lhůtě by vás museli obvinit.

Pokud by to nestihli, tak by to vyšetřování skončilo a ten majetek by se vám vrátil.

Ale to jsou vždycky roky, to nejsou měsíce.

Jak stát zabrání tomu, aby nebyly tyhle kroky použity dobře buď omylem, nebo naopak cíleně proti někomu, kdo někomu nevyhovuje?

Kde jsou tam ty pojistky?

A nejsou tam žádné pojistky, tak jako nebyly pojistky u zajišťovacích příkazů v daňovém právu, které se zneužívaly v minulé době, dokud Ústavní soud neřekl, že se tím má šetřit, a že to není tak, že by finanční úřad, jakmile má podezření z daňového úniku, mohl obstavit celou firmu a celý její majetek.

Že tam nikdy si stát sám nedá do zákona záruky proti sobě samotnému.

Ale tak nechci rozjíždět detektivku, paní předsedkyně, ale představa, že někdo vlivný na někoho ukáže, pošle na něj ty dotyčné, skončí to ve finančním analytickém úřadě, a zkrátka dobře se mu zabavit nějaký majetek nebo nějaké peníze a budeme to protahovat. Až toho člověka zničíme, dostaneme do blázence, to se všechno může stát.

Může se to stát. Buď možná ne v bláznci, ale v insolvenci skončí.

Kde je to odvolání, tak abychom zůstali v nějaké balanci práva jednotlivce a státu?

Tam je tam vždycky možnost ústavní stížnosti proti zásahu veřejné moci.

To znamená, to je v podstatě ten poslední argument a Ústavní soud by mohl i zakázat.

A tam jsou také lhůty, když podám ústavní stížnost?

Tam sice není předepsaná žádná lhůta, ale Ústavní soud rozhoduje poměrně rychle. Dokonce i v řádu dnů jsme viděli.

To jsme viděli, ale netýkalo se to někoho, kdo se dovolává proti státu svých práv.

To je potřeba říct. Ale i tak jsou ty lhůty v řádu měsíců u Ústavního soudu.

Dobra, mám advokáta, vyberu si někoho, komu kromě toho, že mu platím velké peníze, tak k němu chovám nějakou vysokou míru důvěry.

Jakým způsobem se v těchhle hrách státu ocitá, v jaké roli se ocitá ten advokát vůči státu a vůči mně, pokud se nacházíme v téhleté citlivé epizodě?

Tam to je velmi zhoršený stav oproti té stávající úpravě, protože jednak by mohl aspoň tak, jak je to napsáno, a i když ti úředníci tvrdí, že takhle to nemysleli, tak napsáno to tak je, tak by stát tímhle způsobem mohl zasahovat proti nepohodlným advokátům.

Prostě by řekl, že neudělali řádně kontrolu AML a mají v tom nepořádek a že nesplnili jeho dodatečná opatření a že jim zakazuje vykončenosti advokace.

Advokáta fajn, budu hledat nějakého vlivného, ale budu přemýšlet o tom, jestli je v souladu se státem, jestli ho stát má rád nebo nemá rád.

To nemůžete zjistit, protože to, jestli ho má stát nebo nemá rád, není vázané na nic. Když bude vystupovat v kauzách, které povede třeba proti státu, tak pak si řeknou: no, jako je to fachman, ale toho nechci, protože se dostaneme možná do téhleté situace.

Já pevně věřím, že by to tak nebylo.

Nicméně z minulosti se objevily případy, kdy byl advokát obviněn proto, aby nemohl vykonávat obhajobu, takže nemůžu říct, že se to stát nemůže.

Takže ta úvaha není úplně vyloučená.

Dobře.

Dál ten advokát tedy může být tím, kdo vlastně bude podezřelým a v ten moment proti němu stát zakročí, aniž by měl nějaké, já nevím, rozsudky, policejní vyšetřování a tak. Chápu to správně?

No, AML není trestný čin. AML tedy může to být i prání špinavých peněz. Připomenu, že AML je tedy systém proti praní špinavých peněz a jmenuje se takhle divně, protože je to anglicky anti-laundering. Praní špinavých peněz je trestný čin.

Je to dnes to, z čeho jsou právě obviněné ty osoby v souvislosti s bitcoinovou kauzou. Ale kontrola těch klientů a prověřování je přestupkem. To znamená, má to nižší váhu. Není to tak závažné, ale přesto to může vést až k zákazu činnosti advokáta.

To znamená, tam nám přijde jako, že to je nepoměr mezi tím, co ten advokát by mohl spáchat a tím, jaká by mu hrozila sankce. To je první věc.

A druhá věc je ta, že ten zákon počítá s tím, že by byla povinná osoba, to znamená ten advokát, nucen i to, že by klientovi neřekl, že vyhodnotil ten obchod jako podezřelý. Finanční analytický úřad by mu uložil, aby v tom obchodu pokračoval, aby ho mohli oni dál monitorovat a aby mu tedy dodával informace o tom, jak ten obchod jde.

A jinými slovy tedy byl volavkou státu v tom podezřelém obchodu, na jehož konci tedy má stát pocit, že by mohl zločince zatknout.

Takže to já jako občan cítím jako úplné přenastavení mé pozice, toho klienta advokáta, protože mluvili jsme o tom, že tam je vysoká míra důvěry a zároveň já jako občan počítám s tím, že advokát musí zachovat mlčenlivost.

Tak a to je další věc. Ten zákon prolamuje povinnost mlčenlivosti. Dneska to je tak, že se ten systém kontroly zdroje finančních prostředků nevztahuje na trestní obhajoby a na zastupování v soudním řízení. Tam nezkoumáte, odkud má klient peníze, které vám třeba platí.

A povinnost mlčenlivosti se vztahuje na úplně všechno, co vám ten klient sdělí. A v zákoně je jediné prolomení a to je prolomení pro plnění povinností podle AML zákona toho stávajícího a plnění daňových povinností.

To znamená, že to, kdo je vaším klientem a kolik jste mu účtovali honorář na té faktuře, tak tu může kontrolovat finanční úřad, ale už si od advokáta nesmí vyžádat to, co pro toho klienta dělal.

Rozumím. To znamená, finanční úřad se může ptát: on vám tady zaplatil takhle vysokou částku, kde na to vzal?

To ne, to se nemůže ptát.

Na co se tedy může ptát? Přesně.

Finanční analytický úřad jenom zkoumá, jestli to, co ten klient zaplatil, advokát zdanil. Jinými slovy, zaplatil vám moc. To znamená, že něco skrýváte. Tam ta úvaha může být.

Ta úvaha by šla směrem k tomu klientovi. Směrem k tomu klientovi. Tam by se mohl finanční úřad ptát: za co jste zaplatil takhle vysokou částku, to je nestandardní? A tam by se mohl ptát.

Mhm.

Ale toho advokáta ne. Ten advokát by řekl: tole jsem dostal. Tady je výpis účtu, tady je faktura a víc vám neřeknu.

To, co teďka dělá ten návrh, je to, že v podstatě ruší tu povinnost mlčenlivosti ve vztahu k finančnímu analytickému úřadu úplně a říká: pouze když budete mít trestní obhajoby, nebo to zastupování v soudním řízení, tak to je jediná věc, kdy nám to nemusíte říkat. Ale to jsou činnosti, které jsou přímo na základě nařízení vyňaty z povinnosti.

To znamená, tam to ani nemůže zajímat. Jinými slovy, můžete být konkrétnější pro nás lajky, co to znamená pro mě jako pro klienta? V čem se to znamen ten, že by finanční analytický úřad mohl chtít od advokáta veškeré dokumenty, které má k dané transakci?

To je u toho občana nejenom kupní smlouva, dědická smlouva, bankovní výpisy, ale i to, jak advokát zkoumal jeho totožnost, jak zkoumal doklady, z kterých vyčetl, že finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti.

Takže já nevím, darovací smlouvy, dědická usnesení, smlouvy o půjčkách, které nemusí být s bankou, ale mohou být s nějakou jinou osobou, tak to všechno by ten stát si shromažďoval a jenom proto, že to chce, ale ne proto, že by byl reálný důvod.

A to si myslím, že není dobře.

Kritici vaší pozice mohou říct: advokáti si jen hájí své, nechtějí, aby jim stát koukal pod ruce.

Ale stát na to může odpovědět.

Může stát koukat advokátům pod ruce? Tady advokáti nehájí sebe, tady hájí ty klienty. To nejsou naše informace, které stát chce. Stát chce informace klientů.

No, zároveň tímto návrhem stát komplikuje situaci advokátů. Stát rozšiřuje svoje působení i na advokaci, kterou dneska má jenom zprostředkovaně, ale primárně se to nedotýká advokátů.

Advokáti už dneska, když k nim přijde kontrola z advokátní komory, jsou zvyklí ukázat všechno, ale tu kontrolu dělá člen kontrolní rady. To znamená opět advokát, který je vázaný povinností mlčenlivosti.

To znamená, ty informace se nedostanou ven mimo advokátní stav. A to je ten argument, který by proti vám, proti tomu, co říkáte, mohl někdo použít v tom smyslu, že vy chcete uchovat, aby advokáti kontrolovali advokáty a ne, aby stát kontroloval advokáty.

To samozřejmě chceme uchovat, ale proč je to důležité podle vás?

Protože se tím chrání data klienta. Protože ten klient se může spolehnout na to, že to, co advokátovi řekne, napíše, dokumenty, které mu vydá, tak zůstanou u advokáta a advokát s ním nepoběží někam na jakýkoliv úřad.

Protože pokud by klient nemohl věřit advokátovi, že to, co mu řekne a to, co mu předá, zůstane u advokáta, tak by nemohl očekávat, že mu advokát poradí tak, jak nejlépe umí. Protože když bude vědět, že ty informace advokát může nebo dokonce musí dát státu, tak pro něj ta služba ztratí svou hodnotu. Protože ten advokát má být ten, kdo je na jeho straně.

To neznamená, že mu bude radit, jak má stát okrást nebo jak má někoho zabít, ale v té obtížné životní situaci, když klienti chtějí advokáta, protože mají nějaký právní problém, tak tam musí být jednoznačně na jeho straně a to, co si mezi sebou vymění, to musí zůstat v jejich okruhu. Protože jinak to úplně ztratí smysl.

To už si potom opravdu může vzít AI a zeptat se jí.

Dobrá. Tak představme si tady spolu, že ten zákon projde v té podobě, proti které varujete.

Ano.

Jak já jako běžný občan za rok, dva, tři poznám, že se stala chyba, že tohle projít nemělo a že mě to nějakým způsobem omezuje?

No, já si myslím, že v okamžiku, kdyby poprvé chtěl stát od advokáta ty podklady, které advokát vyhodnotí jako důvěrné a vázané povinnosti mlčenlivosti, tak je advokát nevydá a bude se s tím státem soudit.

A nějakou dobu tedy potrvá to, než se ta věc dostane k ústavnímu soudu, který by v tomhle případě mohl zasáhnout.

Další varianta by byla, že by se podal návrh na zrušení některých ustanovení zákona Ústavnímu soudu, ale to by museli udělat poslanci nebo senátoři.

Eh, mohlo by se i stát to, že budou někteří advokáti, kteří si řeknou: „No, tak když nám to ukládá zákon, tak to plnit budeme a klient to zjistí v okamžiku, kdy mu ten stát obstaví majetek."

Jiný myslel, že jsme u toho bodu, kdy advokát vlastně funguje jako ten státní udavač.

Hm.

Eh, jednali jste, jednali jste, dali jste připomínky, stát říká, že jsou implementovány. Eh, nepředjímáte – když použiju název našeho podcastu – nepředím eh dopředu ten průser, protože ještě tam jsou další kroky, zasáhne do toho výhledově Sněmovna, Senát, případně prezident?

Takhle, my máme informaci, zatím tedy neoficiální informaci, o tom, že z těch 500 připomínek eh bude drtivá většina zapracovaná do toho zákona, že skutečně ten zákon ministerstvo přepracuje a že eh některé eh věci, z nichž zásadní je ta – kdo bude mít oprávnění kontrolovat komoru – tak ta tedy ještě je v řešení. A tam eh tedy dál budeme jednat s ministerstvem, protože dneska je to postavené tak, že by Finanční analytický úřad mohl kontrolovat Advokátní komoru. Tímž pádem by se dostal k těm informacím od advokátů.

A my navrhujeme, aby tou osobou nebo tím úřadem bylo ministerstvo spravedlnosti, protože ministerstvo spravedlnosti už dneska má nějaké pravomoci ve vztahu k Advokátní komoře. Třeba eh když advokát ověřuje podpisy, tak jeho činnost může kontrolovat i ministerstvo spravedlnosti, tak nám přijde logické, aby se tedy – pokud už tedy je nezbytně nutné, aby nějaký úřad kontroloval Advokátní komoru – tak aby to byla spravedlnost a ne finance.

Dobrá. Které zásadní pojistky z těch 500 připomínek tam zkrátka dobře musíte najít, abyste mi řekla, že s tím advokáti umějí žít, potažmo že my eh občané se nemusíme bát o svá práva na spravedlivý proces?

Tak zaprvé to je povinnost mlčenlivosti. To znamená uchovat to, že to, co řeknu tomu advokátovi – výjimka těch výjimek, o nichž jsme tady mluvili – ten advokát musí akceptovat a udržet.

Přesně tak. To je první věc.