Ptejte se živě Markéty Radhi Šichtařové v úterý 25.8.2026

Zdravím, tady Markéta Rády Šichtařová a tohle je pořad Ptejte se Markéty Rády Šichtařové, kdy vy se ptáte v přímém přenosu a já na vaše dotazy v přímém přenosu odpovídám.

Kromě toho, že dneska budeme odpovídat samozřejmě na vaše dotazy, tak nás ještě čeká opět jako obvykle jedno velké téma, které bych vám ráda dneska zmínila. Totiž stát znovu nabízí státní dluhopisy už od včerejška. Máte si je koupit? Je to výhodné? Přicházejí mi od vás dotazy do emailu, kdy se ptáte, jestli si máte zakoupit další státní dluhopis. Podíváme se na to.

Byla bych moc ráda, kdybyste klikli na odběr nebo alespoň dali like. A pokud chcete posílat dotazy, tak mám pro vás doporučení. Pokud se díváte přes mobil, tak je dobré nás sledovat přes aplikaci YouTube, ne přes webové rozhraní, protože ne vždycky to funguje úplně dobře a ne vždycky tam jde poslat přes to webové rozhraní správně dotaz. Zvlášť zvýrazněný dotaz, takzvaný super chat.

A když už jsme u toho super chatu, když kliknete na ikonku dolaru dole v tom chatu, tak pošlete takzvaný super chat a ten, kdo pošle největší super chat, tak vyhraje podle svého výběru některou z knih, kterou jsem napsala, kterou tady můžete třeba vidět za mnou nebo případně i některou další.

Tak pojďme na to. Máme tady první dotaz od paní Jalubma ze Slovenska a paní píše: "Paní Šichtařová, mnohí investory momentálně vehementně varují před investicemi do nehnutelností. Souhlasíte s tímto varováními nebo stále doporučujete investici i na dluh, tedy jako úložku volných financí obyvatelstva?"

Eh, investice do nemovitostí dlouhou dobu byla hodně zajímavá, protože když jsem si dělala analýzu toho, jak se v minulých letech zhodnocovaly různé typy investic, tak ty nemovitosti nám vycházely hodně vysoko, asi na třetím místě. Tedy jde o to, jak jemně ty různé investice členíme. Jestli řekneme třeba jenom akcie nebo jestli řekneme americké akcie, české akcie, růstové akcie a tak dál. To samozřejmě můžeme členit donekonečna, ale pokud jsme to rozdělili do nějakých 10 základních skupin aktivit nebo aktiv, tak ty české nemovitosti vycházely hodně vysoko vpředu, třeba na třetím místě.

A myslím si, že tohle brzo by mohlo přestat platit. Nicméně přesto se ty nemovitosti zřejmě nepropadnou zase třeba na konec toho pelotonu. U těch nemovitostí se bude hodně moc slyšet, do jakých konkrétně bychom měli investovat. Tak například takové zemědělské pozemky, pole nebo třeba i stavební pozemky by ještě dlouho mohly zůstat poměrně zajímavou investicí, zejména pokud se jedná o nemovitosti třeba na menších okresech.

Pokud bychom ale naopak chtěli koupit třeba investiční byt v Praze, tak to už je dávno za zenitem. Tam taková ta klasická investiční strategie, kdy si vezmu hypotéku, na hypotéku si koupím investiční byt, pak ho osadím nájemníkem a nájemníkem si nechám splácet hypotéku. Tak to je takový v minulých letech velmi oblíbený koncept. Před 10 lety ho kdekdo zkoušel uplatnit. A to už dneska se moc nevyplácí v takových městech, jako je třeba Praha, Plzeň, Brno. Třeba v Praze v některých čtvrtích ta návratnost je i 30 let. A to už je příliš dlouho na to, aby se to dalo doporučit jako dobrá investice. Takže to určitě ne.

Zase na druhou stranu, pokud už ten byt investiční máte, tak by byl naprostý nesmysl ho prodávat, když ty ceny jsou teď takhle vysoko. Tam máte skvěle uložené peníze, ale nedá se čekat, že by tam docházelo k nějakému dalšímu kapitálovému zhodnocování. Naopak k tomu kapitálovému zhodnocování by ještě pořád mohlo docházet, jak jsem zmínila, třeba u té zemědělské půdy, louky, nějakého stavebního pozemku a to třeba ve větších vzdálenostech od těch největších krajských měst.

Taky hodně záleží na tom, pokud byste tu nemovitost investovali, financovali na dluh, tak jakou tam budete mít úrokovou sazbu? Pokud se vám podaří zafixovat si úrokovou sazbu třeba ještě z minulosti nebo nějak refinancovat nějakou hypotéku, tak skvělý nápad. Ještě pořád to může dobře fungovat. Ale pokud už byste měli dostat úrokovou sazbu, která by se třeba blížila 5 %, tak to už bych do toho asi v tuhletu chvíli nešla do nějaké vyloženě investiční nemovitosti na dluh, protože tam už bych se obávala, že třeba plovoucí úroková sazba se může výrazně zvyšovat v budoucnu.

Zejména právě tohle ten dotaz přišel ze Slovenska, tak právě na Slovensku tam daleko víc banky financují hypotéky přes plovoucí úrokovou sazbu. V České republice to fixování většinou je standardnější než na Slovensku. Eh takže právě na Slovensku bych byla teď hodně opatrná, protože to vypadá, že inflace se do Evropy vrátí a že by ty úrokové sazby opět mohly růst.

Tak další dotaz tady máme od paní Jitky Hamplové, která píše: "Vyplatí se koupit státní dluhopis pro důchodce? Děkuji za odpověď."

No tak o tom právě dneska budeme mluvit možná trošku delší dobu. Eh ta odpověď není tak úplně triviální. V zásadě nejde o to, jestli jste nebo nejste důchodce. V zásadě jde spíš o to, jestli už třeba nějaké dluhopisy máte nebo nemáte. Protože nikdy není moc dobrý nápad vsadit všechno na jednu kartu nebo jak třeba říkají Američané, nechat všechna vajíčka v jednom košíku.

Eh, takže pokud už třeba máte nakoupené nějaké státní dluhopisy, tak bych se podívala po něčem jiném. Eh a ani takhle vlastně ještě ta otázka není úplně zodpovězená. Ono totiž to, jestli nějaký dluhopis je spolehlivý ve smyslu, že bude splacen, tak to ještě vůbec nic neříká o tom, jestli taky je bezpečný. Eh dostaneme se k tomu za chvíli. Já třeba osobně bych si ten státní dluhopis nekoupila, ale to neznamená, že musí být pro úplně každého špatný. Vrátíme se ještě k tomu.

Pan Mirek Novák píše: "Hechl nám vymýval mozek v roce 2009, že prý hospodářská krize nesouvisí s krizí finanční."

Tak tady se přiznám, že nevím, koho pan Novák má na mysli, jestli pana profesora Hesla, tak to byl psychiatr. Takže nevím, jestli se mohl někdy nějak vyjadřovat k nějaké hospodářské krizi. Spíš se mi zdá, že spíš asi ne. Eh pokud ano, tak o tom nevím. Každopádně finanční krize je skutečně něco trošku jiného než hospodářská nebo ekonomická krize, ale není pravda, že by to spolu tak úplně nesouviselo.

Finanční krize je především krize finančního systému. To znamená, že ten problém vzniká hlavně v bankách, vzniká na finančních trzích, vzniká v úvěrech, když těch úvěrů si někdo vezme příliš velké množství. Vzniká třeba v cenách finančních aktiv, když jsou třeba nafouknuté ceny akcií. Finanční krize může ohrozit schopnost toho finančního systému poskytovat úvěry, zprostředkovávat platby, může dojít k takzvanému zamrznutí mezibankovního trhu.

Koneckonců, my jsme tady o tom už mluvili v posledním videu, ke kterému se právě vztahuje tento komentář. Kdyžtak podívejte se na to. To video se týká toho, jestli už je správná chvíle, kdy vybrat svoje peníze z finančního systému, nebo jestli to ještě pořád je bezpečné.

Naproti tomu ekonomická nebo hospodářská krize, to je v zásadě synonym, to je širší pojem.

V takovém případě jde o útlum celé reálné ekonomiky. To znamená dojde k poklesu výroby, k nárůstu nezaměstnanosti, k poklesu HDP, k poklesu investic. Často je to doprovázeno taky tím, že lidé přestávají utrácet, že přicházejí houfně o práci.

Většinou, pokud nastane finanční krize, to znamená pokud banky začnou mít problém, tak obyčejně, i když to není na 100 % nutné, ale je to velmi časté, tak je to následně následováno navazující ekonomickou, čili hospodářskou krizí. Opačně to neplatí.

Neplatí, že jakmile tady máme ekonomický pokles, tak z toho musí vzniknout finanční krize. Dokonce by to bylo poměrně dost vzácné a netypické. Pokles HDP, tedy ekonomická krize, neznamená sice, že musí to vyvolat finanční krizi, ale obráceně finanční krize byla třeba v roce 2008.

To padaly banky nejprve v Americe, potom v Evropě, potom jsme dělali taková nejrůznější opatření i tady u nás, kdy se různě garantovaly vklady, protože lidé se báli, že by mohly padnout banky i u nás. No a ta finanční krize byla následně následována i ekonomickým propadem.

Naopak třeba v roce 2020 během covidu, to typicky byla hospodářská krize, kdy došlo ke zpomalení HDP, protože se nevyrábělo, ale banky byly úplně v pohodě.

Takže oba ty pojmy spolu souvisí. A to, o čem jsme na tomhle místě mluvili, když jsme se bavili už několikrát o tom, jestli třeba už je situace nebezpečná, jestli by mohla prasknout cenová bublina u akcí, jestli by se mohly zřítit burzy, nebo jestli třeba by mohlo dojít k tomu, že nebudou splaceny některé státní dluhopisy, spíš tady asi v zahraničí, než u nás. Nebo třeba jestli by banky mohly mít problémy, jestli vybrat peníze z některých typů investic, zejména z technologických akcích.

Všechny tyhlety úvahy, které jsem tady teď zmínila, tak to jsou typicky úvahy, které jsou spojené s tím pojmem finanční krize. To znamená, je to spojeno s představou nějakého hypotetického problému mezi bankami, pojišťovnami, podílovými investičními fondy.

Když se bavíme o tom, že jsou třeba nafouknuté ceny akcí, tak to znamená, že by hypoteticky ty ceny mohly takzvaně prasknout, mohly by spadnout burzy. To by potom hypoteticky mohlo být třeba v některých situacích následováno nějakými finančními problémy a potom by se vidělo, jestli by na to třeba navázalo nějaké ekonomické zpomalení.

Čili souvislost tam celkem určitě je, ale není to úplně totéž.

Paní Vacková nám píše: „Kdo má zisky z dluhopisů, tak ten se snaží, aby se státy, obce a tak dál zadlužovaly. Investice lze financovat upsáním akcí, není třeba vydávat dluhopisy."

No, tak tady bych to s dovolením trošku upravila a opravila tenhle názor. Tvrzení, že investice lze financovat upsáním akcí a že není potřeba vydávat dluhopisy, není úplně správné.

Já si třeba neumím představit, jak by mohl vydat akcie stát a tím financovat výstavbu silnic. Dluhopis a akcie nejsou totéž. Jsou to sice různé cenné papíry, které slouží k tomu, aby investor získal peníze, ale chovají se úplně jinak.

Dluhopis je půjčka. Investor je věřitel, dostává úrok. Zatímco akcie, to je vlastně vlastnický podíl a investor dostává nikoliv úrok, ale získává podíl na budoucích zisku, říká se tomu dividenda, ale taky má podíl i na riziku.

Firma může samozřejmě získat kapitál, peníze oběma způsoby, tím, že vydá další akcie i tím, že vydá dluhopisy. Ale pokud vydá akcie, tak se tím vlastně stávající majitel do jisté míry zříká vlastnictví té dané společnosti. Sice získá kapitál na rozvoj, ale vlastní už jenom menší podíl té akciové společnosti.

U státu prostě akcie nepřicházejí v úvahu. Jestliže stát si potřebuje, nebo spíš obvykle chce – obvykle stát nepotřebuje, jenom chce si půjčit a chce mít schodek veřejných financí – tak to může financovat z daní, z úspor, dluhem, ale rozhodně neplatí, že by mohl vydat nějaké akcie.

Také není pravda, jak jsme tady v tom komentáři slyšeli, že držitel dluhopisů, nebo ten, kdo vydává dluhopisy, že automaticky chce, aby se někdo zadlužoval do nekonečna. Naopak, když totiž dluh je už moc vysoký, tak roste riziko, že prostě nebude splacen a je jedno, jestli se jedná o firmu nebo o stát.

Dokonce při jednom vysílání jsme tady mluvili o tom, že výrazně roste riziko u takzvaných korporátních dluhopisů, že nebudou splaceny, že rostoucí počet firem u nás vlastně bankrotuje, defaultuje a není schopnost plácet svoje korporátní dluhopisy.

U států, no, tam se to taky občas stane. Notoricky známý případ Řecka, ale u nás to riziko, že by stát nesplatil svoje státní dluhopisy, je jenom poměrně malé.

Zkrátka každý způsob financování, akcie či dluhopisy má jiné náklady, jiná rizika, jinou vhodnost a nedá se říci, že jedno je zaměnitelné za druhé.

A taky určitě není pravda, že dlužník chce vydávat dluhopisy donekonečna a maximálně se zadlužit. Potom mu už totiž každý přestane věřit a nebude mu ochoten půjčovat.

Jsou sice takoví výtečníci jako třeba americký stát, kteří už v tuhle chvíli vytloukají dluh dluhem. Kdo by to byl, kdy řekl předtím Americe, že se dostane do stavu, že bude staré dluhopisy splácet emisí nových dluhopisů? Kdysi dávno pojem Amerika platil za synonym finančně silné země. To už dávno neplatí.

A mimochodem právě proto teď v posledních dnech nebo týdnech existuje tak velké pnutí na světovém dluhopisovém trhu. Proto odtéká kapitál ve světě z dluhopisů. Proto prudce klesají ceny amerických dluhopisů.

Protože investoři jsou čím dál tím víc vyplašení, že by třeba i tyhlety státní dluhopisy nemusely být tak úplně splaceni. I když to je zatím jenom na úrovni – spíš jedné paní povídala – to riziko není zase kdoví jak veliké, ale už jenom to, že se vůbec o tom uvažuje i v případě Ameriky, je docela novinka.

Panurusotadas píše: „Mohu se vás zeptat, je vaše jméno Markéta Rádhá indického původu? Provdala jste se za Inda? Rádhá je totiž milovaná Gopí Krišny. Je ta nejpřednější z Gopí. Děkuji a přeji všechno nejlepší."

A rovnou na to navazuje ještě další komentář. Pan Ročník píše: „Už pětkrát jsem se vás ptal, co znamená to Rádhá. Mohla byste to prosím vysvětlit?"

Ano, můžu to vysvětlit. Je to jméno vdané, jednoduché. A pokud jde o to, jestli je indického původu, tak nikoliv. Není to jméno indického původu. Není to ale ani jméno českého původu, ale budu vás trošku napínat. Zase něco málo tajemství a soukromí si ponechám, takže můžete zkusit hádat, jakého původu nebo z jaké země třeba tohle jméno pochází.

Ale protože se nám tady množí další dotazy, tak ještě než se k nim dostaneme, pojďme na takové téma, které v těchto dnech je velice aktuální a to je totiž ten fakt, že od včerejška, od pondělí 24. srpna stát znovu prodává to, čemu říká dluhopisy republiky. Vznešený to název a název odpovídá také tomu, že zájem je opravdu výrazný.

První letošní emise proběhla asi před třema měsíci a zmizela během několika málo dnů.

Dokonce ministerstvo financí muselo nebo nemuselo, ale využilo toho a rozhodlo se navýšit objem té první emise. Ministerstvo financí to prezentovalo jako velký úspěch.

Já bych to spíš oglasovala tak, že ministerstvo zručně využilo situace, jak se zadlužit ještě víc proti plánu a ještě to prodat na venek jako úspěch.

Celkem v té první emisi si občané nakoupili státní dluhopisy za 74 miliard, což už je tedy slušný objem.

A protože se ukázalo, že tedy ten zájem běžných lidí byl opravdu velký, tak teď ministerstvo přichází s druhou emisí. To další upisovací období potrvá až do 4. října, jenomže tentokrát je všechno trošku jinak, než při té první emisi.

Při té první emisi ministerstvo nabízelo hned tři různé typy státních dluhopisů. Tentokrát ale stát nabízí jenom jednu jedinou variantu – takzvaný tříměsíční dluhopis s úrokovou sazbou 3,34 % ročně.

Schválně, pamatujete si, jaká je aktuální inflace? No vlastně ono to není až tak úplně moc relevantní. Ano, ta inflace pořád je pod těmi 3,34 %. Ale já už jsem tady několikrát mluvila o tom, že ta skutečná inflace, kterou většina z nás cítí v peněženkách – třeba v případě důchodců, tam typicky důchodci víc nakupují trošku jinou skladbu, třeba potravin, nebo mají víc nákupů na léky.

Větší díl jejich útrat jsou vlastně útraty na nájem, obecně bydlení, méně třeba na nějakou zábavu. Tak většinou ti důchodci vlastně pociťují inflaci trochu vyšší než dejme tomu mladý pětadvacetiletý muž, který žije sám o samotě v podnájmu v Praze a dělá nějakého konzultanta. Tak ten vůbec si třeba ani nemusí všimnout, že nějaká inflace existuje.

Ti ostatní mají pocit, že inflace většinou je vyšší, než kolik statistici opravdu vykazují. No a ty 3,34 % většinou tuhletu subjektivně vnímanou inflaci jaksi nepřekonají.

Takže už z tohoto pohledu ten výnos není kdoví jak závratný.

Ale to ještě není všechno. Maximálně může člověk v rámci té jedné emise investovat nějaké 3 miliony Kč. No a ty peníze, to už jsme tedy říkali, za ty nakoupené dluhopisy, musí zaplatit do 13. října.

Proč mají lidé tak obrovský zájem o tu emisi, když ten výnos tedy jen tak tak překonává tu oficiální inflaci a je trošičku pod tou pocitovou?

No, důvod je poměrně jednoduchý. Ten dluhopis republiky pro běžného středatele je velmi snadno pochopitelný produkt. Prostě půjčíte peníze státu. Mnozí z vás mají dokonce pocit, že je půjčujete přímo paní Aleně Schillerové, která to tak hezky prezentuje z televizní obrazovky. Stát vám za to zaplatí úrok. Ještě vám poděkuje, že jste státu půjčili. No a na konci vám vrátí vloženou částku.

Snadný, pochopitelný produkt pro každého a navíc z pohledu českého investora jde o velmi konzervativní investici, protože ta pravděpodobnost, že Česká republika v dohledné době by nebyla schopná splnit svoje závazky, ta je opravdu velmi nízká.

Jenomže tady je potřeba oddělit dvě věci: bezpečnost a výhodnost.

To, že nějaká investice je relativně bezpečná, to se sice může líbit velmi konzervativnímu Čechovi. Naši lidé jsou většinou tradičně ve financích velice konzervativní, ale ještě to neznamená, že to je taky výnosná investice.

A právě u státních dluhopisů pro občany je tahleta otázka dost zásadní.

V té první emisi byla nabídka pestřejší. Lidé si mohli koupit nejenom tento tříměsíční dluhopis, ale také takzvaný pětiletý fixní dluhopis s výnosem přes 4,5 % ročně a pětiletý protiinflační dluhopis.

Především ten pětiletý fixní dluhopis vypadal na první pohled hodně atraktivně, proto o něj lidé měli obrovský zájem. Výnos 4,5 % navíc bez daně. To je číslo, které může ve srovnání třeba se spořícími účty vypadat hodně lákavě.

Jenomže to nám vůbec neřekne, kolik investor opravdu vydělá nebo zda vůbec vydělá. Rozhodující je totiž ten reálný výnos až po započtení inflace.

Pokud by inflace byla například kolem 5 %, pak ten nominální výnos 4,5 % znamená, že investor ve skutečnosti svou kupní sílu nezvyšuje, že naopak má vlastně půl procentní ztrátu.

Inflace 5 % může v tento okamžik vypadat naprosto bláznivě vysoká. Ale vzpomeňte si, jak v roce 2022, krátce po covidu, inflace dosahovala v jeden měsíc 18 % per anum. To je před nějakými čtyřmi lety. A teď máte investovat na pět let. Může vám někdo zaručit, že během těch pěti let znovu inflace nevyšplhá na 18 % nebo stačí na 15 nebo stačí na 10?

Nemůže. Nikdo vám to nemůže zabezpečit.

A právě tady se dostáváme k jednomu z největších problémů těch dlouhodobých fixních dluhopisů. Investor sice předem má nějaký známý výnos, ale zároveň se na pět let vzdává jakékoliv flexibility. Peníze jsou v tom dluhopisu relativně dlouho a předčasné splacení sice je možné, ale znamená horší podmínky. Znamená, že nedosáhnete na ten slibovaný výnos.

To ten spořicí účet sice úročí trochu míň, ale je v tomto směru podstatně flexibilnější.

A když nevíme, co se bude dít do budoucna, když se třeba někdo může bát toho, že bude vysoká inflace, najednou prudraží energie, nebo nedejbože třeba se mu něco přihodí, nějaký úraz, bude potřebovat najednou peníze, přijde o práci – no, tak v takovou chvíli ta flexibilita, nebo jak ekonomové říkají, likvidita, to je prostě parametr k nezaplacení.

Proto jsem už při té první emisi říkala, že pro mě hlavní otázkou není to, jestli dluhopis republiky je bezpečný, ale hlavní otázkou je pro mě tedy osobně, jestli ten daný výnos stojí za to, abych obětovala likviditu a potenciální výnos jiných investic – třeba u toho pětiletého dluhopisu.

Já sama bych si to vyhodnotila tak, že mně by to za to nestálo.

To ale nemusí znamenat, že někomu jinému to za to nestojí. Prostě někdo si řekne: "Já mám peněz dost někde jinde, já mám na spořicím účtě 3 miliony. Když chci, tak se na ně kdykoliv dostanu a tím pádem si můžu dovolit dát další milion do státních dluhopisů, protože já prostě vím, že na ty peníze nebudu potřebovat sáhnout."

V takovém případě není problém. V takovém případě pro takového člověka ten státní dluhopis není špatný produkt. Může pro takového člověka dávat smysl.

Dává to typicky smysl pro někoho, kdo je velmi, velmi konzervativní, kdo nechce denně sledovat akciové trhy, kdo nesnese kolísání hodnoty investice – což třeba u zlata. A může docházet k tomu, že ta hodnota zlata kolísá. U akcí tam zase může docházet, tam samozřejmě to kolísá ještě více denně a navíc může docházet k tomu, že může dojít k prasknutí té akciové bubliny.

A především, když někdo má nebo velice mu záleží na tom, aby měl takový psychologický pocit bezpečí, že ty peníze jednoznačně od státu dostane zpátky.

Pokud ale někdo potřebuje uklidit, dobře investovat, uložit peníze na horizont třeba 10, 15, 20 let, protože třeba ví, že za 20 let půjde do důchodu – no, tak ta situace už je úplně jiná.

Tam už bychom měli uvažovat opravdu o něčem, co je schopno inflaci překonat dlouhodobě.

Typicky nemovitosti, zlato, nějaká jiná reálná aktiva – prostě něco, u čeho víme historicky, že to historicky překonává inflaci.

Sice krátkodobě, v horizontu třeba jednoho, dvou let, může cena u těchto investic hodně kolísat, ale ten dlouhodobý investiční horizont umožňuje toto riziko rozložit a potenciálně tam dosahujeme výrazně vyššího zhodnocení.

Proto u těchto státních dluhopisů byl pro mě mnohem zajímavější než ten fixní pětiletý dluhopis z té první emise ten tzv. protiinflační dluhopis.

Ten taky rozhodně není nástrojem k rychlému zbohatnutí. Je to spíš pojistka proti návratu vysoké inflace.

Pokud by se totiž inflace znovu výrazně zvýšila, třeba i na těch 18 %, no tak prostě by nám stát musel zaplatit 18 %. A to už se počítá.

Takže když někdo chce mít opravdovou jistotu a pojistku proti riziku, za mě ten protiinflační dluhopis dává opravdu velký smysl.

Jenomže teď dneska stát ani ten pětiletý fixní dluhopis, ani ten protiinflační dluhopis nenabízí v rámci druhé emise.

Ta druhá emise je čistě tříměsíční a tím se nám najednou celý ten produkt dostává do úplně jiné kategorie.

Ten tříměsíční dluhopis s úrokovou sazbou 3 a 3/4 % totiž rozhodně není investice na 5 let. Je to v zásadě krátkodobé tříměsíční uložení peněz u státu.

A nemyslete si, vy z těch 3 a 3/4 % nedostanete za ty tři měsíce ono procento. Vy dostanete za tři měsíce 1/4 z těch 3 a 3/4 %, protože to je úrok udávaný za rok.

Zase na druhou stranu má to jednu velkou výhodu. Investor se nemusí na dlouhou dobu zavázat k jednomu výnosu. Prostě po třech měsících se může rozhodnout, že ty peníze chce zpátky.

Navíc ministerstvo tady počítá s automatickou reinvesticí. Pokud si koupíte tento dluhopis a nepožádáte po třech měsících o vyplacení peněz, no tak se vám částka znovu automaticky po těch třech měsících investuje.

Přitom u této druhé emise by bylo potřeba požádat o vyplacení nejpozději do 11. ledna.

No a zajímavé je, že podobně funguje i přechod z té první emise do druhé.

Pokud si někdo koupil ten tříměsíční dluhopis v první emisi a nepožádal o vyplacení, automaticky se dostává do další emise.

Z pohledu státu to je velice zajímavý mechanismus. Státu se to náramně hodí do krámu.

Ministerstvo si tím totiž vytváří stabilní základnu drobných věřitelů, kteří mají sklon ty svoje peníze po splatnosti znovu investovat. Buď si zapomenou říci o výplatu, nebo prostě zjistí, že jim vyhovuje, že ty peníze mají v podstatě u státu a mají pocit, že to je něco jako státní banka.

Takže vlastně ten stát nemusí pokaždé hledat úplně nové investory a pořád to jenom roluje. Vlastně dluh vytlouká dluhem.

Jedny tříměsíční dluhopisy splatí dalšími tříměsíčními dluhopisy a tím roluje nový a nový a navyšující se dluh.

Pro občana zase může být výhodou jednoduchost a krátká splatnost.

Tady bych ale právě byla velice opatrná s tou představou, že to je nějaký mimořádně výhodný způsob zhodnocení peněz. Rozhodně ne.

Prosím vás, tento státní dluhopis – ten tříměsíční – je vhodný pro někoho, kdo se nechce vůbec o nic starat. Nechce se o nic starat a nechce mít peníze v podstatě zhodnocené nad úroveň inflace, jenom chce mít jistotu, že mu to stát nejspíš splatí.

A také je to dobré pro někoho, kdo se třeba může obávat, že by ty peníze mohl během těch tří měsíců potřebovat, protože odtud si ty peníze velmi jednoduše vytáhnete.

Je to vlastně tak trošku něco jako takový specifický spořicí účet. Akorát že vedený u státu.

Máte tam velmi nízké riziko, ale prostě žádný zisk na tom nejspíš mít nebudete.

Takže asi tolik ta odpověď.

Vlastně, když jste se tady ptali, jestli se to vyplatí pro důchodce – moje odpověď zní: je to na hraně.

Je to pro koho? Není to zázrak.

Dává to smysl hlavně jako extrémně konzervativní, extrémně krátkodobé uložení peněz pro člověka, který chce minimalizovat riziko, nechce svoje peníze uzamknout někde na pět let, zároveň netouží potom ty peníze rozmnožit. A zároveň – pokud má pocit, že na vlastní kůži, že inflace je nějaká hodně vysoká, třeba 4–5 %, – tak rozhodně na tom nebude vidět, naopak pak bude i trošičku ztrácet.

Kdo ale hledá nějaké dlouhodobé budování majetku, tak by se vlastně měl těm dluhopisům republiky buď úplně vyhnout, nebo třeba do nich uložit jenom malou část portfolia jako nějaký základ pro úplné bezpečí.

To bezpečí – to tady beze sporu je dobrá věc – ale vy si prostě za ten státní dluhopis koupíte především klid.

Když vezmeme v úvahu skutečnou inflaci, kterou cítíme na vlastní kůži, nejspíš tento výnos ani nepokryje.

Tak doufám, že to dostatečně odpovědělo vašim dotazům.

Já třeba ve svém věku, s tím, že sleduji finanční trh na denní bázi, bych si tento dluhopis nekoupila.

Ale zrovna minulý týden ve čtvrtek jsem se bavila s jedním klientem, který za mnou přišel s takovými specifickými požadavky. Ty požadavky byly hlavně o tom, že chce extrémní jistotu, nechce nic hlídat a tak dále.

Tam jsme se dohodli na tom, že tento klient nakonec rozhodl si tyto dluhopisy koupit. Takže je to na hraně a je to vhodné zejména pro starší lidi, kteří už jsou zabezpečeni nějak jinak.

Tak další dotaz.

Pan Tvrdé Máslo nás zdraví a říká, že nás sleduje. Také zdravíme.

Pan Zlaťák 1000 píše: „Žádná sebereflexe po poslaneckém fiasku. Příště senát."

Eh, ano. Poslanecká sněmovna je fiasko a moje rozhodnutí odejít z poslanecké sněmovny bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.

Se pravděpodobně zachoval každý člověk s trochu podnikatelskou duší. To znamená někdo, kdo je zvyklý neustále posuzovat situaci, aktualizovat svoje rozhodnutí podle vývoje situace, ohodnocovat rizika.

Každý podnikatel by musel dříve či později rychle konstatovat, že poslanecká sněmovna je semeniště naprosto zbytečných a ztracených duší, které jsou tam jeden zbytečnější než druhý. Jeden zbytečný člověk vedle druhého zbytečného člověka.

Tak děkuji Pánbůh, že jsem odešla tak rychle. A příště senát nikoliv.

Mě už nikdo do politiky nedostane ani párem volů, dokonce ani býků.

Pan Martin Bubeník nás zdraví. Taky zdravíme.

Fabia Enjoyer píše: „Dobrá práce, stále jednička. Kdo dokázal odejít od smečky za prodavače a nespolupracoval za balík peněz, stojí proti zájmům ČR, jste skvělá."

Ó, díky. To se opět týká evidentně té poslanecké sněmovny.

Tak já už se k tomu nechci pořád donekonečna vracet k té poslanecké sněmovně.

Pointa je asi taková – ještě jednou to tady řeknu, už jsem tady o tom mluvila vícekrát – že vlastně, když jste insider v té poslanecké sněmovně, vidíte daleko víc, jak to tam funguje uvnitř, než jak to nemůžete z venčí dostatečně vidět.

To, co vy vidíte na obrazovkách televize – takové ty obstrukce a podobně.

Dobře, tak to vidí každý, ale stejně to nějakým způsobem může pořád vypadat, jakože třeba to hlasování má smysl. Ale když vlastně jste tam insider a vidíte i to, co na těch obrazovkách vidět není, to znamená, jak vlastně opozice s koalicí vlastně nakonec se chovají úplně stejně. Jak třeba dnešní vládní poslanci před volbami slibovali něco a po volbách dělají úplný opak. Tak zjistíte, že vlastně tam vůbec nemá smysl se o cokoliv snažit, protože jste vlastně sám člověk proti 199 dalším lidem, kterým je to všechno úplně jedno a kteří vlastně mají jeden jediný cíl – zachovat si teplé místečko.

A to dokonce i poté, co se tam třeba znova nedostanou. Protože v té sněmovně to funguje tak, že vlastně lidé, kteří třeba kandidují za nějakou stranu, nedostanou se tam, protože jsou třeba na čtvrtém, pátém místě té kandidátky. Tak v podstatě mají docela dobré trafiky.