PROČ VŽDY SELHALO SPOJENÍ STŘEDNÍ EVROPY? - Přednáška Michala Semína

Název toho tématu máte tady historie vizí středoevropské integrace. Svatopluk není první ani poslední. Kdo si eh klade tu otázku nebo se ptá potom, zda ty země, národy a země středoevropského prostoru, jestli je spojuje tak silný zájem, že by se měl přetavit v nějaké institucionální uspořádání, zda by na v tom prostoru střední Evropy mělo vzniknout nějaké jsou státí, které koordinuje svoji politiku a a hledá svoje místo na slunci prostě v tom světovém uspořádání. My si pár takových variant představ, vizí dneska eh nemůžeme jít teda úplně do detailů, ale některé z nich si teda představíme a budeme přemýšlet o tom, zda je v nich něco pro nás dnes inspirativního a zároveň hledat i třeba ty stíny nebo důvody, proč se vlastně žádná z těchto vizí nikdy nenaplnila, podstatě neuskutečnila. Právě proto, abychom se z nich poučili pro ty naše případné současné snahy využít té změny globálního řádu k tomu, abychom právě v tom středoevropském prostoru přišli třeba s nějakou variantou té střed středoevropské integrace, než si ty jednotlivé historické příběhy trošku představíme. Tak na úvod ještě takovou metodologickou poznámku. Jak se vlastně budeme na ty jednotlivé varianty integrační dívat? Jakou optikou? Nás tam budou zajímat primárně dvě hlediska. To první hledisko nebo první kritérium se týká toho, odkud ta myšlenka po integraci přichází. zda přichází zevnitř, to znamená z toho vlastního prostředí střední Evropy, zda je toho místního lokálního původu, nebo zda ten impuls k integraci přichází z venčí. To je jedno důležité hledisko, které musíme vzít v potaz. A to druhé hledisko se týká toho, zda ta integrační vize počítá s přítomností nějakého hegemona. To znamená, že v tom potenciálním soustátí je nějaký stát, který je vlastně v pozici jakéhosi hlavního tvůrce. má takovou jako velící funkci v rámci toho integračního celku, jo? Čili je to, jsou to varianty integrace, kdy ti, kteří tvoří to soustátí, jsou si buďto rovnoprávní, mají všichni stejné postavení v rámci toho soustátí a nebo je tam jeden stát, který víceméně to má tak trochu pod palcem a šéfuje tomu. Takže to jsou dvě, řekněme, důležitá hlediska, podle kterých my pak budeme ty jednotlivé varianty hodnotit a posuzovat. Eh, z časových důvodů se fakt omezíme jenom na několik příkladů a jeden z nich je z dávné doby, z doby ranného středověku a ty zbývající pak už budou z doby relativně nedávné 19. a 20. století. Přenesme se tedy nejprve do období na přelomu tisíciletí. je konec prvního milénia a v římské říši vládne mladičký zbožný císař Ota i císař, který má velké ambice typické pro celý ten otonský rodnovit vlastně slávu té říše. Ale právě tento mladý císař, respektive spíše bychom řekli asi jeho císařský dvůr, kam mimo jiné můžeme počítat i třeba našeho svatého Vojtěcha, jebo pozdějšího papeže Silvestra II, kde se vlastně vytváří jakýsi koncept univerzální křesťanské říše, která by nebyla jenom germánská. ale která by zahrnovala rovnoprávně i slovanské národy. Z těch středoevropských zemí měl vzniknout jakýsi federát, jakási federální říše s jádrem v Německu a Itálii, ale k nim by ještě byla přiřazena takzvaná sklavínia. A tady tě poprosím, Jdko, jestli můžeš ten další snímek pramenem, ne? Ještě, ještě, ještě ten další, promiň. Tady pramenem vlastně e není text, ale tato miniatura z evangeliáře Oty třetí, kde jsou zobrazeny čtyři ženské postavy, které personifikují čtyři části té zamýšlené říše. A tyto čtyři části by byly rovnocenné. Tady vepředu tady vidíme samozřejmě cesaře Otu, jo? Takže [odkašlání] o tom, kdo ve skutečnosti teda v říši vládne, není pochyb. To samozřejmě říše je zastřešující instituce, ale teď tam přicházejí ty čtyři ženy a pozor, to není myšleno, nepřinášejí nějaký tribut. Jo, jak víme pak i z pozdějšího výkladu těch událostí o ta třetí opravdu zamýšlel nebo chtěl touto cestou naznačit, že právě tyto čtyři části říše si budou v rámci té říše rovnocené. Úplně vepředu vidíme Řím Romu. Za ní ta snědá žena, to je Gália. Gália, čili dnešní, řekněme Francie a tato oblast. Pak ta nejsvětlejší, to je Germánia a úplně vzádu to je ta sklavíia. To jsou ty slovanské, to je ten slovanský svět. A teď jestli se teda Jitko, můžeš vrátit zpátky tam k tomu Boleslavu Chrabrému. Toto všechno, tato představa, které on říkal renovácio impérií, ta obnova té říše na bázi těchto čtyř částí, vzniká v době, kdy eh v Polsku vládne Boleslav Chrabrý. Tady potom na tom dalším snímku uvidíme, jak vlastně vypadalo Polsko za Boleslava Chrabrého. A on vlastně vládne v době, kdy se tu vytváří předpoklady pro potenciální stát nebo říši, která by měla západoslovanský charakter. byla by složena z Čechů a Poláků, v jehož důsledku by ale pravděpodobně vzniklo něco jiného, než je současný český a polský národ. Že národ v tom dnešním slova smyslu tehdy ještě v době daného středověku neexistoval. Jazyková příbuznost byla daleko větší, než je dnes. Tak kdysi rozuměli. Nebyly tam žádné kulturní bariéry. že kdyby se tato idea realizovala, tak by dost možná byl tady pouze jeden jediný národ. Musíme si taky uvědomit vlastně určité dobové pozadí. Mluvíme o éře, kdy vlastně aktérem toho politického jednání ještě není lid. Jo, to o tom budeme pak mluvit. To budou ty jiné verze, řekněme, integrační z toho 19. 20. století. Tam je tím hybatelem někdo jiný. Tam už skutečně ten lid se se aktivně projevuje. Toto jsou v podstatě všecko jenom koncepce dynastické. No a v tehdejší [povzdech] eh zárodečném přemyslovském státě a na území Polska byly dva silné rody, které si vzájemně konkurovaly. Tak u nás, tak už jsem říkal, to byli Přemyslovci, no a v Polsku to byli pjastovci. A tyto dva rody se přely podstatě bude mít hlavní hlavní slovo. Tehdy pro tu integraci byly velmi vhodné předpoklady i genetické, protože kdo byl Boleslav Chrabrý? To byl vlastně po matce Přemyslovec. Jeho matkou byla Doubravka, což byla dcera Boleslava I, která si vzala Vněška prvního, což je vlastně historicky doložená první postava toho pějastovského rodu. Jo, čili tam tady byla jasná příbuznost. No a právě toto byla s tím počítal i ten oto třetí, protože on v zásadě pro něj ještě on tam neviděl rozdíly, že jo, zásadní rozdíly mezi těmi jednotlivými teprve se tvořícími národy. No ovšem celé toto zůstalo nerealizováno. Ono to nemělo prostě krátké trvání. Přispěla k tomu, jak jsem říkal, ta vzájemná rivalita, zvláště tedy ze strany přemyslovců, kteří vlastně nechtěli v tom českém prostředí vyklidit pozice, nechtěli se podřídit Boleslavově vůli. Navíc přemyslovci se dostávají do hluboké krize. To Boleslav využívá, že jo, dobývá Prahu v roce 1003. Fakticky se tu chopil přímé vlády. Přemyslovci na to reagují tím, že se obrací na pomoc. Obrací se na na císaře Jindřicha II. Ota třetí už je po smrti. Ten zemřel velice mlad. Jemu bylo nějakých 21 22 let. Ale Jindřich II už se svým předchůdcem nesdílel jaksi tento koncept, který jsme si ukázali na té iluminaci. No a Přemyslovci se na toho Jindřicha obrací, aby obnovil vlastně tu přemyslovskou vládu a a tím je vlastně celý tento projekt předčasně ukončen. Toto ale není, jak ještě uvidíme, poslední pokus o integraci středoevropského prostoru, kde eh v té přední linii vystupují Poláci. My si teď od těch Poláků na chvíli odpočineme a přesuneme se do století 19. a podíváme se na vizi středoevropské integrace, ve které Poláci figurovat nebudou. Píše se rok 1848. A to je rok, který zásadě mění politickou mapu Evropy. Tého roku se za Čechy ujímá politické iniciativy František Palacký, otec národa, které u kterého si připomínáme 150 let od jeho úmrtí. jsme natočili eh jako připomínku významu jeho života pro český národ. Tři trialogy už byly všechny zveřejněny, tak doufám, že jste aspoň některé z nich viděli. Palackému je 50 let. V roce 1848. Je to zralý muž. přichází tento obrovský dějný zlom, kdy v zásadě končí éra jakéhosi prodlouženého středověku, kdy vlastně tu politickou moc až do té doby přijímali panovníci, dynastie, zemské stavy. nastupuje obecný lid, který vznáší velké revoluční požadavky, požadavé konstituce, tedy ústavy, omezení panovníka, parlament, tedy moc zdola a mezi samozřejmě stoupence zastánce těchto reformem, těchto radikálních reformem patří František Palacký. Já jsem tady zvolil tudle mojí oblíbenou ilustraci malířet Dlčíka. Tady vidíme Palackého jako mladíčka. Jemu pouhých 23 let. Myslím, že to je jeden z nejkrásnějších portrétů Palackého. Ty zbývající jsou už z doby, kdy by výrazně starší. A tydlety požadavky, které jsem tu zmínil a které Palacký jaksi zastával v tom rakouském prostoru, tak víte, že opanovali velkou část Evropy nebo významné metropole evropské a podobné hnutí bylo i v Německu, i když tehdy žádné Německo jako známe dnes neexistovalo, že? Protože po vídeňském sněmu 1815, kdy eh zanikla Svatá říše římská německýho národa, vzniká takzvaný Deuterbund, čili německý spolek, což je takový volný svazek 39 státečků. No a v tomto německém prostoru také jaksi vzniká a rozvíjí se ta představa sjednocení na půdorysu všeněmeckého státu. Do Frankfurtu je svolán všeněmecký sněm, který chce právě sjednotit celý ten německý prostor, což by bylo v zásadě ten prostor dnešního Německa, včetně těch území, o které Německo přišlo po druhé světové válce, čili Slezsko, Pomořansko, ale patřila tam i západní část Habsburské monarchie, to takzvané předlitavsko. No a v rámci tedy toho německého spolku byly i dva slovanské národy. Češi a Slovinci. To tady tady je ten důvod, tady je to vysvětlení toho, proč František Palacký dostává pozvánku na jednání toho všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu. Jak na to Palacký reaguje, to asi všichni víme, že? Odmítnutí. Podá brilantní historický a právní výklad, proč není možné, aby do Frankfurtu jel a proč před Frankfurtem dává přednost Vídni. Ale ten dopis není jenom odmítnutím. On tam koncipuje alternativní vizi. Alternativní vizi nejen pro české země, ale pro celou střední Evropu. To je vize, kterou známe pod termínem austroslavismus. Čili to je představa federalizovaného Rakouska na principu rovnosti národů. tuto vizi potom skutečně jako aktivní politik rozvíjí jako člen ústavního výboru na kroměříském sněmu, že jo. Ten sněm byl přeložen z Vídně, kde se bojovalo, tak cíers to přeložil do Kroměříže, rozvío to v různých článcích. A pok v knize, kterou asi budete mnozí znát, Idea státu slovanského z roku 1865. A ve všech těchto jednotlivých krocích on hájí tu ideu rovnoprávnosti, i když se vlastně v průběhu času mění ta realizace, ta podoba. Je zajímavé, že ta vlastně ten jeho první přístup k té federá k tomu federálnímu Rakousku byl etnografický na základě etnografického principu, jo, což by mimo jiné znamenalo, že by české země přišly o některá svá historická území, ale tenhle svůj postoj nějak mění, reviduje a pak vlastně eh později eh si formuluje tu svojí vizi na základě teda politicko eh historických kritérií. Jeden z těch článků tady chci speciálně teda vypíchnout, ten je z roku 1849. Jmenuje se o centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku. To je vlastně jeho první systematické zpracování, které koresponduje s tím, co hájil jako politik v Kromě říži. Kritizuje centralizaci a on říká: "Moje představa Rakouska je tedy opakem, to znamená decentralizované Rakousko, které nemá ani jeden závazný úřední jazyk v říši. To si dovolil. Dále Palacký navrhl zrušit nebo zásadně omezit nikoli panovníka. To by si nedovolil a dokonce si to ani nepřál. Ale ale to vídeňské centrum chce rušit některá vídeňská ministerstva a nahradit je sedmi národními nebo zemskými ministerstvy, které by každé z nich by sídlilo v hlavním městě své národnostní skupiny. Jo. A těch národnostních skupin je právě sedm. Jsou to německý země, pak tedy to, čemu říká českoslovanská země, polsko-rusínská, to je v zásadě jenom teda halič, maďarská země. Eh, tady možná už nevím teď, jestli tam nemám to. Jsme u toho německého spolku. Co je potom, prosím tě? >> Ještě jednou. >> Následu. >> Jo, tak to ještě ne. A předtím přemejšlím, jestli jsem tam měl Ne, ne, dobrý. Tak tam můžeš nechat ten německý spolek. Eh, a pak Jihoslovenská země a italská. Nošem Palacký ten nebyl úplně etnograficky důsledný, protože třeba Slováky nechal v Uhrách, jo. Těm nevymezil žádný teda svůj vlastní svoje vlastní území. Tato paladského vize, ale jak dobře víme, zůstala zase jenom na papíře. Nebyla to jenom jeho vize, že převzali to Staročeši a tedy i Rer a podobně jeho zeď. zvítězil nakonec v roce 1867 úplně opačný nebo jiný koncept, koncept dualismu. Došlo k uhersko k rakousko-uherskému vyrovnání a vlastně to, o co usilovaly ostatní národy monarchie, to vlastně získali jenom Maďaři. E, Češi se ale pak později ještě pokusili o něco podobného v době, kdy vlastně vládla konzervativní, ale jinak k těm historickým právům zemí poměrně vstřícnávartova vláda, která předložila Čechům návrh, jakého se jim od Bílé Hory nedostalo. nabýdli vlastně zvláštní postavení zemí koruny české, který která by měla vlastní sněm s reálnými pravomocemi, kde by byla jazyková rovnoprávnost. Bylo to celkem 18 článků, které měly ten dualismus z roku 7 proměnit v jakýsi trialismus. Jenomže tydlety články narazily na odpor, na odpor českých Němců, že ty ne od Palackému nemohli odpustit. Ten ty se viděly samozřejmě v tom všeněmeckém státě. Eh, narazilo na odpů i těch německých liberálů ve Vídni i i v Německu, ale taky Maďarů. Ani Maďarům se to nelíbilo. Vzhledem k tomu, že se nakonec ani tyto články nepodařilo prosadit, Palackému bylo jasné, že ten jeho sen, ta jeho vize zůstane nenaplněná, ale že to nebude jenom znamenat určitou tragédii pro země české, ale pro celou monarchii, že to monarchie nepřežije, že jenom otázkou času kdy monarchie zanikne. Ale ta myšlenka tu monarchii federalizovat žije dál. Neskončila s Palackým, který na počátku své politické dráhy říká, kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho vytvořit, aby na konci říkal, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Tu myšlenku federalizovat Rakousko, ta přichází z trochu nečekaných pozic. Jejím zastáncem totiž není nikdo jiný než nástupce trůnů František Ferdinand. Kde? Já tě poprosím. Ano, výborně. Tady schotí, že jo, s Maríž s Žofí Chodkovou. Arcivéoda byl totiž principiálním odpůrcem dualismu. Ne proto, že by byl nějak jako se nějak zásadně věnoval nějakým politickým teoriím, ale on prostě neměl rád Maďary. Eh, on jim nevěřil. Měl je vlastně za za národ, který za takové potížisty nebo za někoho, kdo vlastně vám vrazí kudlu dozad, když to nejméně čekáte. a tak hledal jakékoliv jiné varianty vlastně k tomu dualismu, aby ten eh tu roli těch Uher v rámci tedy nově vzniklé rakousko-eherské monarchie nějak eh oslabil. Byl nominálním dědicem trůnů, ale fakticky byl vyloučen z jakéhokoliv reálného rozhodování. František Josef Iv s tím nic nekonzultoval. Věděl, že ho jednou nahradí, ale držel si ho pěkně daleko od těla. Ale protože František Ferdinand byl člověk, který se na to převzetí moci programově připravoval, tak si začal vytvářet ve svém sídle. poměrně vlivnou takovou infrastrukturu, takovou síť pod lavičkou vojenské kanceláře jako my pod lavičkou letních škol a výletů. Eh, ale fakticky on se připravoval na to převzetí moci po císařově smrti. Po jeho boku stála taková poměrně klíčová postava pro celou tuto jaksi operaci. To byl major Alexander von Broš. A on mu vytahoval jakoby z těch národů té monarchie, zvláště z toho Zalitavska, z toho prostředí, tedy pod touherskou nadvládou. Zajímavé osobnosti, které si zval ke konzultacím. Takhle vznikl eh vznikla skupina, která vstoupila do dějin pod názvem Belvederský eh kruh. Takže tady eh hledal spojence mezi Chorvaty, Rumuny a taky Slováky. Ještě o jednom uslyšíme. Ale nejvíc ho zaujal Rumun. který se jmenoval Aurel Konstantin Popoviči. A já tě poprosím, Jitko, tady to byl to byl rumunský politik, původně aktivista, pak tedy poslanec, který bojoval proti maďarizaci za Litavska. Maďaři v podstatě byl jako jimi pronásledován. Byl to vzdělaný muž. měl akademické vzdělání z Vídně a byl to ten [odkašlání] Broš si ho vlastně vytipoval jako jako experta právě na to Zalitavsko a ten v roce 1906 napsal knihu, kterou nazval Spojené státy velkého Rakouska, ve které rozdělil říši na 15 autonomních politických subjektů na základě jazykové homogenity. Já tě Jitku poprosím o další obrázek. Takhle si Popoviči představoval federalizovanou střední Evropu, federalizovanou monarchii. Jo, tady vidíme, že to to by byl úplný vlastně opak těch fundamentálních článků, jo? Tady by došlo vlastně k naprostému rozbití těch historických zemí koruny české, protože on tedy šel právě podle podle těch jako jazykových hranic. Tady bychom přišli vlastně o eh o to, čemu pak se začalo říkat sudety, že jo. Ale to je termín, který víme, že je uměle konstruován Francem Jesenem na počátku 20. století. A tady to vidíme, jo, čili eh František Ferdinand se tím inspiroval. Neznamená to, že se s tím plně ztotožnil. On totiž dost tak různě osciloval mezi mezi různými variantami. Spíše měl blí blízko k nějakým kompromisům nebo k nějakým mezivariantám. No, ale všichni dobře víme, jak to dopadlo, že? Nikdy se ta myšlenka nenaplnila a zůstala na papíře. Mezi členy toho belvederského kruhu byl kromě Popovičeho ještě někdo, kdo se v tomhletom plánu viděl. Jestli pak vás napadne při pohledu na tu mapu, odkud kdo to byl a odkud pocházel. >> Byl to Slovák. Správně. že tady vidíme, že Popoviči Slovákům utvořil vlastní stát, který v žádném jiném vlastně konceptu nefiguruje. A ten Slovák, kterému se to líbilo a který také se účastnil, také se seznámil s Františkem Ferdinandem v Belvedéru, což bylo to jeho sídlo se jmenuje Milan Hoda. Takže po ano, tady Milan Hoča. Eh, Češi ho, pokud se nějak blíže nezajímají o naší moderní historii, tak ho mají tendenci přehlížet a vlastně moc ho neznají. Milana Huču. Je to chyba. Mimořádně zajímavá osobnost. On se narodil dva roky poté, co zemřel Palacký. Nemáme čas na životopisné údaje, ale budeme se věnovat jenom tomu, co se bezprostředně týká teda toho tématu té středoevropské integrace, jak on si právě představoval eh budoucnost střední Evropy, nejen Slovenska, ale to jeho uvažování i to i ta praktická politika se odehrává řekněme, ve třech ve třech etapách. První to je ta etapa toho belvederského kruhu. To je ještě za života Františka Ferdinanda. Pak ta druhá etapa je v tom meziválečném období v období první republiky a ta třetí závěrečná etapa, všechny jsou významné, to je v době druhé světové války, kdy odchází do exilu. Pojďme k té první etapě. Když mu bylo 26 let, tak on zvítězil ve volbách na území dnešní Vojvodiny, protože to byl srbský volební ubod, ale tam převažovali Slováci. Tam tehdy si mohli kandidovat, to bylo namícháno a on byl zvolen a z vlastní iniciativy vytvořil vlastně v Uherském sněmu parlamentní skupinu, ale ta byla samozřejmě početně slabá, ale poté, co je osloven tím brošem a odjíždí do Vídně a setkává se s Františkem Ferdinandem, tak s ním vlastně konzultuje ty možnosti, jak by se dalo postupovat. Není to tak, že by se Hodža nějak aktivně do toho zapojil, jo, ale je řekněme ta konzultace tam probíhá, protože František Ferdinand zvažoval tři možnosti, jak postupovat. První možností bylo zavedení všeobecné všeobecného volebního práva mužů v Uhrách. To nás možná přece si řekneme, co je na tom, tak kromě toho, že to je všeobecné volební právo, což samozřejmě bylo poměrně novátorské, ale jak by to řešilo tu situaci? No, řešilo, protože na území Uher Maďaři tvořili menšinu. To znamená, že by se potom některé ty kroky daly realizovat mnohem snadněji. Druhá varianta byla zrušení dualismu nějak podle toho Popovičovy vzoru poté, co se ujme vlády. No, třetí varianta byla něco tak jako mezi nebo nějaké dílčí reformy jenom nebo možná i tou cestou toho trialismu, jak navrhovali ty eh ty fundamentální články. No jenomže jo a potom vlastně, když v roce 1914 na jaře František Josef vážně onemocnil, tak Arcivoda svolal okamžitě ten belvederský kruh a chystal císařský dekret, který právě zavede to všeobecné volební právo. A domluvil se s Hodžou a s dalšími na maaděrskými politiky, že budou jmenováni členy té uherské vlády. Jenomže starej Procházka se uzdravil. Pár týdnů na to přišlo Sarajevo. No a zase se nic neuskutečnilo. Tudletu myšlenku, ale na tu integraci on si přenáší do politiky v éře Československa. Je první veřejná funkce byl post velvyslance v Maďarsku. V prosinci 1918 podepsal, ovšem bez pověření vlády, dohodu o prozatímní demarkační čáře mezi Československem a Maďarskem. Vláda byla proti. Benešovi se to nelíbilo, že za jeho zády bez jeho svolení v době, kdy vlastně Beneš jedná o tom našem zapojení nebo o budoucnosti Československa ve Francii, tak Hodělá nějakou svojí vlastní politiku a to je první střed mezi Hodou a Benešem. A těch střetů ještě uvidíme několik. V podstatě by se ta politika první republiky dala i ta zahraniční by se dala v podstatě definovat jako spor mezi hojou a Benesem. On potom je vlastně až do 39. roku poslancem. Od roku 1922 za celostátní republikánskou stranu zemědělského a malornického lidu. To jsou takzvaní agrárníci, taková ta páteřní strana. Nemáme čas se t hodžou zabývat. On je strašně zajímavý z hlediska politické teorie nebo politické filozofie, protože on přišel s myšlenkou agrarianismu. On říká, že vlastně e ta zemědělská povaha těch středoevropských národů vytváří potenciál právě pro vytvoření i nějaké té integrace, protože říká, tady tady máme silnou střední třídu díky právě těm tomu rolnictvu, díky těm zemědělcům. A ještě to posil, to se ti bude Ilono líbit. On je hrozně velkým fandou družstevnictví taky. Jo, čili on razí ještě tu myšlenku, jednak teda tu agrární a družstevnickou a říká:„To je něco, co ten náš region v tom podunajským prostoru může spojovat." A to rozvíjí jako v jiných věcech. Nás se to bezprostředně teďko netýká. Budeme se věnovat jenom tomu, jak on koncipuje tu střední Evropu. Kromě toho, že byl poslancem, on byl taky několikonásobným ministrem. Byl ministrem školství, ministrem zemědělství, ale on byl taky premiérem. Dokonce hned třikrát, nebo respektive ve třech vládách. To jsou ty vlády od roku 35 až vlastně do do Mnichova, že jo. Pak v září podává demisi a novou vládu už sestavuje generál syrový. A on vlastně už v roce 26, když přemýšlí dál o tom, jak by teda tu myšlenku středoevropské spolupráce už, jak by jak by jí uchopil, tak začíná s myšlenkou Československo-polské celní unie. Jenomže v tom roce dojde k zásadnímu politickému zlomu v Polsku a to je převrat Josefa Pilsudského. A o Pilsudském ještě ještě budeme ještě budeme hovořit, ale v tu chvíli je jasné, že prostě tadle myšlenka se zase nepodaří realizovat. Takže když v roce 1935 už vlastně končí jako ministr zemědělství, ale blíží se doba, kdy bude kdy bude prezidentem pověřen vést vládu, tak formuluje takzvaný dunajský plán, který systematicky představil na eh konferenci o světovým obchodu v říjnu v 35 v Londýně, ještě právě jako ministr zemědělství. A tam to předlo tam pracoval vlastně s dvojímuožným pojetím, širším pojetím, což by bylo 11 zemí včetně pobaltí a s užší s užší verzí, které dával jakoby přednost, protože se mu zdála praktičtější a spíše realizovatelná. To je i vize podunajské Evropy. Tu by tvořilo šest zemí. Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko. Celé to opřel o užší hospodářskou spolupráci, zvláště právě v sektoru zemědělství. A ta londýnská konference to tehdy jednomyslně přejala. vzniklo, tam bylo nějaké takové jako stálé byro té konference a to bylo pověřeno navrhnout vládám těch těch šesti států takzvaný orgán praktické akce, který by sídlil ve Vídni. No jo, ale tole byla rezoluce meziparlamentní konference. To nebyla nějaká mezivládní dohoda, žádný závazný akt, jo. Takže zase nic z toho nebylo. Oni totiž přišly věci, které celou věc pohřbili ještě dřív, než se stihla nějak rozvinout. Jednak se Hodža stal premiérem a současně s tím i ministrem zahraničí. Čili on to se snažil přesunout do roviny mezivládní diplomacie, ale okamžitě narazil na odpor Německa, ale i Itálie. Maďarská a nakonec i beneše. A poté, co Hodža v lednu 36 jednal s rakouským kancléřem Šušnikem, Němci, Německo oslovilo vlastně všechny tyto státy, ty vlády těchto států s varováním, že kdo se do tohoto projektu zapojí bez Německa, to znamená bez toho, že by Německo si tam eh víceméně určilo pravidla hry, takže to hospodářsky teda silně pocítí. Jo, ona totiž ta obchodní závislost na Německu nebyla vůbec malá. Jo, třeba bulharský export do Německa činil 45 % tehdy. >> No a Benešovi se to nelíbilo, protože on měl jinou jinou koncepci té zahraniční politiky opřenou. Tady už o tom byla dneska řeč o malou dohodu o Francii. Čili todle byly dvě cesty, které se prostě nepotkávaly. Takže nakonec Hodža opouští ministerstvo zahraničí, Černínskej palác, nastoupí Kamil Krofta, to byl jasnej benešovec, takže vrací se to do těch jaksi do toho kurzu Edvarda Beneše. Přichá teď ta třetí etapa přichází eh Měchov a Hodža v říjnu opouští Československo, nejprve odchází do Paříže, kde zakládá slovenskou národní radu, eh, která se hodně zabývá i myšlenkou nějaké slovenské autonomie v rámci poválečného Československa. Ona se v lednu spojila potom s českou národní radu, v československou národní radu, ale ta česká národní rada, to zase není beneš. To je ta část exilu, která stála vůči Benešovi v opozici. Takže pochopitelně zas tole se Benešovi nelíbí a proto vlastně nepočítá s nějakým větším zapojením Hodži potom do eh své exilové vlády. On si nakonec beneš v únoru 1940 na těch u těch francouzských orgánů dokonce vymohl jakousi ne úplně formální, ale víceméně ukončení činnosti eh této této rady. No, ale nicméně, že jo, v červnu Paříž je dobita a takže těžiště vlastně celé té exilové práce se potom z Francie přesouvá do Anglie, do Londýna. No a tady už má veneš natolik silnou pozici. V červenci je uznán jako hlava exilové vlády a když přijede do Londýna Hodža, tak tam vlastně přijíždí už jako, pokud jde o ty koncepty té zahraniční politiky, přijíždí tam jako poražený. Přijal sice roli v té státní radě československé, ale ale druhotnou. fakticky se toho jednání neúčastní, rezignuje na to a odjíždí do Spojených států v roce 1941, kde eh umírá v roce 44 na Floridě. V této době ale vychází jeho kniha. Vyšla teda v Londýně, eh vyšla v roce 1942 v prestižním nakladatelství. která se jmenuje Federace ve střední Evropě. Reflexe a reminiscence. Vyšla tedy v angličtině, psalí v angličtině. To poměrně rozsáhlá kniha. V češtině ji nenajdete. Nikdo se zatím nerozhodl o to jí vydat. Na Slovensku vyšla teprv před pár lety. Zvláštní. Jo. Opravdu jak eh ten zájem ohodžuju prostě malý, pořád malý, nedostatečný. A tady vlastně on [odkašlání] analyzuje předpoklady pro vytvoření středoevropské federace, která byla složena z osmi států. Čtyři by byly slovanské. To je Československo. Tady už má teda Polsko ve hře. To neměl v tom dunajském plánu. Pochopitelně, že jo. Dunaj neprotéká Polskem, pokud je mi známo. Jugoslávie a Bulharsko, to jsou ty slovanské státy. A čtyři neslovanské, to je Rakousko, Maďarsko, Rumunsko a Řecko. Co tam máme za za fotku? Zatím Honžou? Já si to nepamatuju. Jo, tak dobrý. Tak to ještě nic, ale za chvíli u toho budem. Klidně to tam nech. Hodža je prostě přesvědčen, že bez toho federativního uspořádání střední Evropy hrozí nejen Československu, ale i ostatním zemím neblahý neblahý osud. Cituji: "Bezpečnost Evropy se nemůže zakládat jen na západní demokracii. Její architektura vyžaduje i jiný pilíř. Tím je střední Evropa. Tolik. Hoda. Hoda, jak jsem říkal, vrací Polsko zpátky do hry. Tak pojďme se zase podívat na to, jaké varianty vznikají na území Polska. Poláci mají přišli vlastně v tom 20. století se dvěma podobami té integrace. Jzef Pilsudý, maršál, původně vlastně socialista polský, vrchní velitel ozbrojených sil, dvojnásobný premiér, přichází s ideou, která které, kterou nazval a které se vlastně dodnes říká takzvané Mězimoře. Tady poprosím o další snímek. Tady tady máme pilsudského představu, takzvaného Mezimoří. Původní, jeho původní představa byla, že bude zahrnovat jenom Polsko, Litvu, Ukrajinu a Bělorusko, což by byla vlastně obdoba nebo jaká jakoby zaniklé řeč postpol