Právo na nedigitální život a čeho můžeme litovat - rozhovor s JUDr. Danielou Kovářovou

A koneckonců krásným příkladem je Slovensko, které eurem platí a v nedávné době si dali do ústavy právo na hotovostní platby, ochranu, ústavní ochranu hotovosti, a Evropská centrální banka jim sdělila, že na takový krok neměli oprávnění, protože už vlastní měnou nedisponují, a že je to vlastně proti předpisům Evropské unie.

No a já bych se nechtěla do takové situace dostat.

Jestli prezident má tento názor, tak jde jednoznačně proti zájmům, názorům a vlastně cílům a dobrotě většiny lidí a tohoto státu.

>> Je tady další host Mariána Barana. Otázky i odpovědi jsou před náma.

Vážené divačky, vážení diváci a všichni milí příznivci TV Česko, já vás vítám u tohoto rozhovoru, kde mé pozvání tentokrát přijala bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka unie advokátů a současná senátorka paní doktorka Daniela Kovářová.

Vítejte.

>> Dobrý den. Děkuju za pozvání. Rádo se stalo. Po nějaké době spolu pokračujeme v našem povídání. Nakousli jsme už v minulosti různá témata. Teďka z poslední doby vy jste podala se skupinou dalších senátorů některý návrh na takzvaný právo na nedigitální život. Co vlastně, o čem to je? Co se děje v zákulisí? Co by měli diváci v této věci vědět?

>> Tak především je třeba říct, že to je moje dlouhodobé téma. Jakkoli všichni milujeme elektroniku a novosti a novinky a většina z nás i asi vašich diváků má chytrý telefon, tak si myslím, že existují mezi námi lidé, kteří mohou být tou přílišnou digitalizací vyloučeni z normálního života.

A já zastávám názor, že stát má vždycky poskytnout výběr svým občanům pro komunikaci státu se sebou. Takže nechť činí všechno digitálně, nechť zřizuje datové schránky, nechť je možnost něco kupovat online, ale vždycky tady má být varianta pro ty, kteří z nějakého důvodu nemůžou, nechtějí nebo nejsou toho schopni. Ať už jsou to lidé handicapovaní nebo sociálně slabí, nebo ti, kteří prostě nechtějí mít chytrý telefon a nechtějí být všude sledováni.

Tady to právo na život offline jsem začala prosazovat přibližně před dvěma lety, kdy mi začali psát občané své špatné zkušenosti s tím, když se třeba dostali někam, kde zrovna nebyl datový signál, nebo třeba se jim zhoršil zrak a nebyli schopni naklepat něco na obrazovce mobilního telefonu.

A k mému údivu se ke mně přidávají i ústavní právníci, kteří říkají, že máme v listině základních práv a svobod zaručeno právo na důstojný život. A není nic důstojného na tom, když někdo, většinou třeba starší občan, není schopen obsluhovat nějaké aplikace nebo se dostane do nervozity a stresu a zazmatí a bojí se, že třeba peníze pošle někam jinam a podobně.

A kupodivu i Evropská unie má speciální doporučení pro členské státy, aby vždycky ponechali možnost volby pro občany. I Estonsko, což je taková země elektronicky velmi dopředu a všichni se Estonskem zaklínají, tak i to je země, nebo spíš stát, který pro všechny operace a všechny komunikace se státem umožňuje možnost volby. U nás to tak není. U nás velmi často schvalujeme v Senátu zákony, které nařizují, aby se něco vyřizovalo jenom online.

A já si myslím, že to je špatně, protože právě máme chránit i ty nejslabší. A dnes kupodivu i řada mladých, není to jenom záležitost seniorů. Řada mladých, máme zjištěno, že je to přibližně dvacet procent populace v jakémkoli věku, nechce být nucena k používání online aplikací a mají proto různé důvody. Třeba i proto, že chtějí žít individuálně bez možnosti sledování, bez toho, aby jim chodily personalizované reklamy a podobně.

Takže právě proto, že čím dál tím víc lidí se na mě obrací, tak spolu se skupinou senátorů, je nás celkem třiadvacet, jsme podali návrh velmi jednoduchý, změny, že by se do článku 13 listiny základních práv a svobod doplnila jedna věta, že každý občan má právo na život offline, tedy mimo ty digitální aplikace, a nesmí s tím být spojena žádná újma. To znamená, nesmí, neměl by stát říct, že když nějakou operaci, přihlášení, zakoupení soudního poplatku, uděláte digitálně, tak to bude levnější, zatímco když půjdete někam na přepážku a zaplatíte hotově nebo pošlete dopis, tak to bude dražší.

Uvidíme. Držte nám palce. Někdy koncem září budeme poprvé o tom návrhu debatovat.

Tak díky Bohu za takové mladé prozíravé lidi, které tady máme a dělají nám radost, že určitým způsobem disponují nějakou měrou soudnosti a jsou schopni vidět, jak se říká, trochu za roh.

>> Já bych ještě k tomu dodala něco, co někdy jako, abych jenom dořekla celou tu materii. Dodám jednu větu. Netýká se to vůbec žádných soukromoprávních vztahů. To znamená, pokud existuje firma, která se zaměřuje, specializuje na online zákazníky, tak ta naše ustanovení se jich nedotkne. A stejně tak jako pokud existuje třeba někde na vesnici prodejná nebo stánek, který preferuje hotovost, tak je to samozřejmě v pořádku. Jde opravdu jenom o tu komunikaci a povinnosti, které zakládá stát.

>> No, určitě takové to směřování k té digitalizaci státu má svoje nějaké místo, ale je tam velké množství nebezpečí. Jednak takzvaný ten blackout, že když vypadne elektrika a tak dále, co se vlastně bude dít, ať už s těmi daty, které když budou pouze někde v tom digitálním éteru, co se ztratí, co se vymaže, kdo to zaplatí, kdo ponese zodpovědnost, to nevím, jestli je to úplně vyjasněné.

A zároveň vidíme, že se nám tady rozjíždí různé softwary typu umělé inteligence, které taky mají svá rizika a můžou nadělat v těch systémech různě velkou paseku. Takže takovej ten fanatismus, všecko digitalizovat a nutit k tomu občany, z toho opravdu mrazí.

A zároveň klidně mě nějak poučte. Tady je dlouholeté velké bankovní loby, které primárně cílí na likvidaci, pokud možno hotovosti, nebo hotovostních plateb, a na takřka vytvoření nějakého systému pouze elektronického bankovnictví, kdy se platí pouze nějakými převody a tak dále. Což je, bych řekl, také velké nebezpečí. A hlavně to jako leje zisky primárně bankéřům. Nebo jak vy tu oblast vnímáte, když ji zmíníme?

>> To právo na život offline velmi souvisí i s kontrolou pobytu a s kontrolou pohybu a podobně. Jedním z dalších důvodů je ochrana soukromí. To je právě podstata toho článku 13 současně existující listiny základních práv a svobod. Ale souvisí to i s hotovostními a bezhotovostními platbami.

To je můj další boj, který bojuju za zachování hotovosti. Ale musím říct, že vlastně trend je takový, že v České republice je mezi lidmi stále víc a víc hotovosti. A i Česká národní banka je velkým podporovatelem hotovosti. Takže vlastně všechny ty kroky a snahy o uzákonění práva na hotovost do ústavy, ty vůbec nesměřují proti těm firmám nebo proti těm lidem, kteří chtějí platit hodinkami nebo kartou. Ty vlastně jsou ochranné. To jsou ochranné kroky proti Evropské unii a proti jejím snahám o zavedení digitálního eura a výlučně bezhotovostních plateb.

Takže uvidíme. Já se nevzdávám a zkusím to znovu.

Teď naposledy asi před měsícem skupina Anšla s návrhem, který jsme projednávali v Senátu, ale Senát je složen z večšiny z opozičních politiků.

To znamená, ten návrh se nedostal vůbec dál, protože opoziční politici ho zablokovali a nechtějí ho.

>> No, teda musíte nám sdělit, kdo to byl konkrétně, abychom s ním dali řeč.

Hledejte se, v Česku z různých průzkumů je jednoznačně neúplně zavádět euro z mnoha různých důvodů.

Co říkáte ještě, když se teda držíme teďka té koruny na ty výroky pana současného prezidenta Petra Pavla, který si dovolí na mezinárodní scéně se vyjadřovat stylem, že to euro teda bysme jako přijímat měli a podobně.

>> Eh, znám ty statistiky, vím, že většina občanů je proti a vím, že existují politické strany jako třeba ODS nebo TOP 09 nebo Piráti, kteří eh podporují přijetí eura.

No eh, euro byla výborná měna před mnoha a mnoha lety, když jsme do Evropské unie vstupovali a chápu, že jsme tehdy dali ten politický příslib, že někdy v budoucnu euro přijmeme, ale v současné době eh já jsem eh velkým odpůrcem přijetí eura z několika důvodů.

Zaprvé Evropská unie vypadá jinak než před těmi třiceti lety, kdy jsme tam vstupovali.

Síla eura je taky úplně jiná.

Eh, eurem platí řada velmi zadlužených států a hlavně pro mě nejdůležitější argument je ten, že země, která přistoupí nebo vstoupí do eurozóny, ztratí svou vlastní měnovou politiku.

A měnová politika pro mě je e, ry a příklad suverenity státu a já bych nechtěla, abychom o ně přišli.

A koneckonců krásným příkladem je Slovensko, které eurem platí a v nedávné době si dali do ústavy právo na hotovostní platby, ochranu, ústavní ochranu hotovosti a Evropská centrální banka jim sdělila, že na takový krok neměli oprávnění, protože už vlastní měnou nedisponují a že je to vlastně proti předpisům Evropské unie.

No a já bych se nechtěla do takové situace dostat.

E a jestli prezident má tento názor, tak jde jednoznačně proti zájmům, názorům a vlastně cílům a dobrotě většiny lidí a tohoto státu.

Evropská unie svojí takovou drzostí úspěšně pokračuje v likvidaci Evropské unie. To samozřejmě je jedna z mála věcí, které z těch úst úředníků, co to nějak tam v uvozovkách vedou, tak vycházejí a je to samozřejmě velké téma a je to smutek pro nás jako Evropany, co tady vlastně součástí a jakým směrem se Evropa a ekonomika a evropské státy ubírají.

Takže dobrá zpráva je, že jsou tady varianty změn, které jsou před náma, k nimž můžeme přikročit a změnit tuto výhybku, ať už s těmi Němci nebo bez nich.

Ono se to časem, jak se říká, přetříbí.

Co myslíte?

No, já jsem zejména po době covidu měla velká očekávání od Evropské unie, že sama sebe, že sníží množství regulace, že vlastně přehodnotí, jakým špatným směrem jde.

Ale ono se to nestalo a je otázka, jestli ta vaše nadějná slova eh opravdu mají své opodstatnění, nebo se to k nějakému lepšímu konci ponese.

Eh, víte, ono je to z našeho pohledu, je to možná nepochopitelné, co ta Evropská unie dělá, jak chrlí další a další regulace a jak se pokouší obsadit i oblasti, o které by se vůbec neměla starat a které jsou doménou každého jednotlivého státu.

Ale ona to dělá pořád znovu a víc a víc. Ale zase z hlediska těch úředníků, kteří tam pracují, tak ti musí prokázat eh oprávněnost toho, že jim každý měsíc přijde ta hezká výplata na účet.

To znamená, eh, já vidím za ty čtyři roky v Senátu, že oni se pokoušejí pořád znovu a znovu eh rozšířit oblast své působnosti a zvětšit množství regulovaných směrnic, nařízení, vztahů mezi lidmi.

A eh všichni legislativci, zákonodárci v České republice musejí být velmi ostražití, aby to zvládli uhlídat, protože to jsou eh desítky tisíc legislativních podkladů ročně a pokud nedáváte pozor, tak prostě odmávnete nebo tiše mezi rukama vám projde nějaká příšerná regulace.

Eh, v Senátu zasedá výbor pro evropské záležitosti a který v naprosté većšině případů dává kritická usnesení, že tohle nepotřebujeme tady tu regulaci, že je zbytečná, že překračuje hranice všech těch zakládacích smluv, že třeba zasahuje do oblastí chovu psů, koček, eh do lékařských věcí, do rodinných věcí a tam už nemá eh vůbec Evropská unie právo, ale ona vždycky velmi, velmi, velmi vlastně chytře, velmi fikaně eh začne s nějakým doporučením. Že řekne: "No, ono my vám to nepřikazujeme, ale bylo by vhodné, kdyby ty evropské země se sjednotily, kdyby se podobně bavily, kdyby nezapomínaly na tady tu oblast, která je mimo zájem."

No a tak se stane, že se přijme nejprve doporučení.

To není závazné.

Takže to si ty státy můžou říct: "Kašleme na to, ať si Evropská unie říká, co chce."

A hned potom přijde už nařízení.

Takže a když ho zařízneme, když evropské státy se postaví nebo většina se postaví, nebo dokonce tam, kde má být jednomyslnost, se postaví třeba pět, šest těch našich států, V4 a podobně, tak eh Evropská unie zacouvá, půl roku je ticho po pěšině a za půl roku s tím návrhem vyrazí znovu.

Takže ona to zkouší, zkouší a mám tu zkušenost, že když to zkouší dost dlouho, tak nakonec prostě ty síly ochabnou a ta regulace se přijme.

Takže já úplně nejsem tak optimistická jako vy, ale moc by se mi líbilo, kdyby se Evropská unie vrátila do těch svých hezkých začátků, kvůli kterým jsme do ní vstupovali.

No, moje taková naději nebo to, nebo ta volba, kterou bych volil a kterou vidím jako použitelnou, tak je nějaký vznik států střední Evropy, který jsou zastánci určité svrchovanosti, samostatnosti a tak dále a nechtějí jít nadále tou cestou, kterou tady v Bruselu vidíme.

To znamená, že Evropa se jakoby rozdělit na dvě skupiny.

Němci je taková ta západní oblast a potom taková ta středoevropská.

A to začíná být více a více tématy v těch rozhovorech.

Řada lidí nad tím reálně přemýšlí.

Řešíme identitu, řešíme slovanství a tak dále.

A tydlety takové jako proradné prosazování různých nekalých rozhodnutí v tom Bruselu, to opravdu ten kalich trpělivosti se plní a jednoho dne a může to být velice blízko. Zkrátka naplní se.

Hledejte se, kdyby >> dvoulostní Evropa.

Ano, to o tom se mluví a vrcholní představitelé Evropské unie to říkají jako s takovým tím, no, může to existovat, ale vy potom ostrouháte.

Vy budete na tom chvostě, protože nepojedete tak rychle jako my.

Tak uvidíme.

>> No nevím, kam Brusel jako chce dojet nebo kam jede. Vidíme, kam jede.

Takže to je samozřejmě jakoby hezké, že se takhle vyjadřují, ale i s nástupem migrace, islámu v těchto zemích a různý takový nezájem řešit zájmy vlastních občanů i v tom Německu a jejich práv a jejich ochrany, jejich bezpečí.

Tak to jsou zkrátka nehorázné, na který mohou samozřejmě nejvíce doplatit ty už jako země nakaženchy, poškozené, kde jsou tam rozběhnuté destruktivní různé vlivy ještě ve větší míře než třeba v Česku, na Slovensku a podobně.

No, takže to jen tak jako zlehka Brusel a spol.

V poslední době víme, že co tady v Česku také řešíme, ne, teda v Česku je to věc jakoby. Když řeknu globální, tak asi se nebudu příliš plést.

A to je snížená porodnost, problém otěhotnět.

Eh, kde vidíte nějakou příčinu a co s tím dělat?

Eh, to je podle mého mnohem závažnější téma než ta Evropská unie. Je to vlastně civilizační změna.

My dneska už vidíme, že s výjimkou těch nejchudších afrických států, kde ta porodnost ještě zůstává, existuje v civilizované zemi na zeměkouli jenom jediný stát, kde je přirozená obnova obyvatel, a to Izrael. A to je poměrně zvláštní stát, který pořád stojí na pokraji války. Nicméně tam pořád ještě ty tradiční zvyky a to, že tradiční židovka má čtyři, pět dětí, tak to tam převažuje.

A jinak vlastně na celém světě je zajímavé sledovat, jak různé státy k tomu různě přistupují a jak se pokoušejí porodnost zvednout různými nástroji. Eh, někdo staví byty, někdo podporuje krátké úvazky pro ženy, eh, někdo dává velké daňové úlevy nebo dokonce rozdává peníze za každé dítě. A paradoxně vidíme, že žádný z těch nástrojů nefunguje.

Takže ono je vždycky hrozně jednoduché říct, že nám chybí nové byty, jinak by děti byly. Není to pravda. Je to prostě civilizační změna, kterou jsme způsobili kombinací mnoha faktorů. Eh, tím, že je možno v posledních letech absolutně kontrolovat porodnost, protože existuje antikoncepce, tím, že jsme zvýšili vzdělanost žen a ženy si vždycky eh budou vybírat vzdělanější a movitější partnery, z čehož plyne, že eh vlastně většina žen, třeba u nás, bojuje o zájem menšiny mužů, kteří jsou vzdělanější a mluvitější.

S tím souvisí i odkládání mateřství do vyššího věku. A pak ty ženy kolem 35, 40 zjišťují, že všichni použitelní muži už jsou rozebraní a že otěhotnět už tak rychle nejde.

Eh, zajímavé spíš je to, že ono se obecně říká, že klesá eh možnost, schopnost počít, ale eh nějak jsme zapomněli na biologické hodiny a na to, že ideální věk pro početí eh je kolem 20 až do 29 let. A tak když ženy odsouvají právě z těch společenských důvodů mateřství až na pozdější dobu, tak pak se nemůžou divit, že je to tedy složité.

E otázka zní: Co s tím?

Já si skoro myslím, že eh by bylo velkým úspěchem naší země, kdyby těm párům, těm dvojicím, těm lidem, kteří chtějí mít děti, nekladl náš stát překážky. E a samozřejmě podpora rodin a to, že děti jsou fajn a žádná kariéra eh nenahradí prostě ten pocit z dobře naplněného života. To je jasné, ale skoro si myslím, že to málo těm mladým ženám říkáme.

Eh, protože to je moje téma. Vy jste na začátku řekl, že jsem prezidentkou Unie advokátů, ale ona je to unie rodinných advokátů. To znamená rodina, to je moje téma. A já se rodinným vztahům věnuju 40 let.

Eh, takže vidím, že v posledních 10, 15 letech se nijak zvlášť rodina nepodporovala. Nevycházely knihy, časopisy, filmy s lidmi, kteří mají dvě, tři děti a které by popisovali, že je to moc fajn mít velkou rodinu.

E a přitom máme eh doloženo, že když člověk na sklonku života odchází a loučí se s tím životem a spytuje se, dívá se, kde udělal chyby, tak nikdo nelituje toho, že nevzal nějakou funkci nebo že nevydělal víc peněz nebo že nepostavil dům. Ale všichni lidé, pokud něčeho litují, tak litují toho, že neměli víc dětí, že neudržovali lepší vztahy se svými blízkými.

Takže je to taková složitá situace.

My teď v Senátu budeme mít veřejné slyšení na toto téma, budeme se bavit o tom a je přirozené, že různé zájmové lobby a různí specialisté na různých pozicích, třeba neziskovky, stavebníci, eh ti, kteří chtějí víc rozdělovat daně, kteří chtějí víc sociálních dávek, tak ti budou bojovat za to, aby stát v té jedné oblasti, na tom jednom úseku života, aby jim pomáhal, ale eh žádný jednotlivý krok prostě tu porodnost zpátky už nevrátí.

Eh, těžko, těžko říct, jak z toho ven. Mě to moc netěší a netěší mě to eh dvakrát, protože pak přicházejí různí lidé, třeba eh ministr zdravotnictví přichází s takovým návrhem. Nevím, jestli už ve vašem pořadu o tom někdo mluvil, ale právě proto, že klesá porodnost, tak ministr zdravotnictví přišel s návrhem, že asistovaná reprodukce, což je vlastně pomoc při neplodnosti, už nebude léčebným nástrojem pro eh neplodný pár, ale bude se vlastně přidělovat nebo proplácet nebo realizovat i starším samotným ženám, které eh nestihly najít partnera, nestihly otěhotnět nebo říkají, že prostě tady není žádný muž, se kterým by to dítě měli, a tak si je pořídí sami.

To je samozřejmě otázka, jestli tu porodnost máme za tuhle cenu zvyšovat a jestli máme tak jako sociálně inženýrsky vyrábět děti, které už od začátku budou handikepované, které nebudou mít tatínky, eh, které budou vlastně se rodit ženám po 40. To znamená stará žena pak bude mít teenagera. A jestli k tomu máme ty děti odsuzovat, když současně na druhé straně jsme podepsali různé mezinárodní deklarace, které chrání oprávněný zájem dítěte a máme eh černé na bílém v zákonech napsáno, že každé dítě má právo žít se svými biologickými rodiči, má právo na informace.

E a současně víme, že je ze západních výzkumů, že tam, kde dítě vyrůstá s jedním rodičem, tak rapidně roste riziko různých patologických jevů, protispolečenských a podobně.

Je dobré víceméně mluvit o rodině pozitivně ve smyslu, že je dobré mít ty dvě, tři, čtyři děti, že bysme neměli se k tomu stavět hanlivě, jo. Protože řada skupin se na to dívá z patra: mají už tři děti, čtyři děti, že to je jako kdyby špatné. No a potom samozřejmě, když někdo nemá ani jedno nebo má jedno, tak už po dvou dospělí, když zůstane jeden, tak o 50% že klesne počet. Ono je to složité, když budu já ve druhé polovině svého života říkat mladým holkám, eh, neblbněte, najděte si partnera kolem 20, mějte děti, nic vám neuteče, žádný Erasmus, moc vám neuteče, žádná vysoká škola, všechno doženete, tak oni mi budou říkat: Co nám do toho mluvíte, nechte nás žít. Eh, my máme právo na svobodný život.

Problém je trošku v tom, že nejenom, že je tělo ženy připraveno kolem toho 20., 25. věku vlastně ideálně počít a skoro každé ženě by se to podařilo, kdyby se o to v tom věku pokoušela. Ale problém je taky v tom, že potom ty ženy, které žijí tím svobodným životem intelektuálním, jezdí do zahraničí, mají vlastní byt, tak pak nechtějí ustupovat ze svého sobectví, ze své individuality, z toho, že si můžou dělat, co chtějí.

A do toho se přidávají ty rozvírající se nůžky mezi muži a ženami, protože ženy chtějí jít nahoru za svou kariérou, chtějí se starat o sebe, vzdělávat se, cestovat. Zatímco muži vidíme, že i mladí mužové by rádi žili ve vztazích a měli rodinu a moc by se jim líbilo, kdyby ty ženy o ně pečovaly, ale dneska moderní ženy nechtějí o nikoho pečovat jenom o sebe.

A tak najednou vidíme, že cíle, zájmy a chuť mužů a žen se rozcházejí a ta žena potom, když je jí 35, tak už se nechce přizpůsobovat žádnému muži. E a radši si to dítě pořídí sama.

A mnohé ženy dokonce řeknou — a to je zase ten společenský posun — protože za mého dětství bylo těhotenství běžný fyziologický stav.

Každá žena, každá druhá žena v mém okolí, každá z mých tet, mých starších sestřenek měla děti.

Takže jsme věděli, že je přirozené mít dítě, přirozené, že vám, že se vám zvětší břicho, pak že absolvujete porod, že to není extra příjemné, ale zvládnete to, protože pak máte ten život.

Zatímco dneska, jak se děti vytrácejí a rodí se jenom jedináčci, tak dítě přestává být normální běžnou součástí života.

No a jak jsme dali přednost tomu individualismu, tak chceme mít všechno, chceme si hrát se svým telefonem.

Vidím to koneckonců — já mám teď malého vnuka a chodím s ním na pískoviště a vidím mnohé ženy, které místo aby se věnovaly svým dětem, tak mají v ruce chytrý telefon a radši dají další telefon tomu svému dítěti, aby dalo pokoj.

Takže najednou ta rozmazlená individualistická mladá generace tvrdí: "Já chci mít svůj klid, chci mít čas na všecko," a dítě by mě vlastně obtěžovalo, protože by mi dítě — by mi zničilo život a zničilo postavu.

Takže ten společenský posun je prostě — eh — někam, odkud si myslím, není úplně návratu.

A minimálně bychom té části žen, kterým by se to líbilo být matkami, tak bychom jim měli mocí jaksi držet palce a pomáhat a neměli bychom se na ně dívat tak feministicky, jako — ona je jenom doma, pečuje o dítě — protože to je velký kus života.

Hm.

A já dneska vidím, když se podívám zpátky, tak tak vlastně nemyslím na funkce nebo na úspěchy, kterých jsem dosáhla, nebo knihy, ale moc ráda vzpomínám na to období, kdy jsem byla se svými dětmi, nebo jsem s nimi něco podnikala, cestovala, eh, četla pohádky a tak.

No, je to krásné a je dobře, že takhle i to vidíte, protože ono i s tím věkem přichází určitá střízlivost.

Ale myslím si, že právě ženy, které za sebou něco mají — jak se říká — mají už nějaký věk — právě potřebují v tom veřejném prostoru něco říct.

A samozřejmě ty mladí, někteří to nevezmou nebo nevezmou to rychle, ale postupně se jim může začít rozvěcovat a vidět: "Vždyť ona má vlastně pravdu."

Jo.

A toto je dobré i v rodinách.

Já to samozřejmě řeším i se svými dětmi, že někdy je těžké něco si říci — že oni trochu mají ty svoje kazatele, odkud čeho z toho internetu a teď samozřejmě nevidí, co to s nimi dělá a k čemu je to vede — ale potřebujeme si uchovat tu možnost věci říkat a samozřejmě potom na těch dětech už bude, co s tím udělají, že?

A nebo jestli budou dávat prioritu někdy věřit více někomu cizímu, komu jsou ve skutečnosti tak trochu ukradení, a nebo rodičům, který má nějak je v srdci — jo — který mu záleží na těch dětech.

To to je koneckonců — vy jste to ale řekl tak optimisticky — a protože koukám na čas — tak by to byl moc hezký optimistický závěr, že tím dobrým příkladem možná jdeme kupředu a že naše děti — eh — si z toho uvědomí, že oni sami jsou naše největší bohatství a náš největší úspěch.

To si myslím, že ano.

Máte pravdu.

Čas nám letí.

Ostatní věci si budeme muset nechat na příště a s váma to vždycky uteče.

A závěrem tedy prosím vyjádřete se: myslíte si, že by mohlo pomoci našim dětem to, že teďka se řeší zákazy — zákaz mobilu na školách — kdy teda namísto zase závislého se dívání do telefonu by mohly rozvíjet mezi sebou nějaký kontakty, nějaký zájem, nějakou komunikaci?

Já myslím, že zákazy nejsou potřeba.

Vím, že ten zákaz legislativně leží ve sněmovně a nejspíš k nám dojde a nejspíš dokonce bude existovat.

Ale ony už dneska školy a ředitelé škol mají oprávnění zakázat eh používání mobilních telefonů jinde než — vece — a naprostá většina škol to opravdu dělá.

To znamená, on to vlastně ten zákaz bude jenom klopítat za tou realitou.

Eh, ovšem hlavní jsou rodiče.

Musejí rodiče snížit něco ze svých nároků na své pohodlí.

Chápu, že sociální sítě jsou velikým lákadlem.

Koneckonců vidíme to každý sám na sobě.

Méně spíme, hrajeme si s ním, chceme s ním být, ale eh — prostě to dětství uteče strašně rychle a když eh — budeme to dítě vlastně šidit chytrým telefonem — tak jemu samotnému to uškodí.

Nám to na chviličku pomůže, ale přece jenom chceme, aby to dítě bylo trošku připraveno na reálný život.

Takže už se eh — vlastně — i ty teorie i doporučení odklánějí od toho: "Dovolte dětem všechno," protože je třeba, aby děti trénovaly sebeovládání a kázeň a přemáhání a občas i nějaký ten eh — jako to nějaké nepohodlí — protože to k životu patří a život potom dospělého člověka nakonec je krutý a oni budou muset bojovat v konkurenci s těmi ostatními.

Takže myslím si, že je to užitečné.

Ale pokud se ptáte na to, jestli ten zákaz něčemu pomůže, myslím, že úplně neuškodí, že to není třeba, že to je taková trochu zbytečná regulace, ale možná ty debaty kolem něho způsobí, že si rodiče — zejména těch nejmenších dětí — uvědomí, že vlastně by neměli těm dětem tablet dávat.

Já jsem byla teď o víkendu s dětmi a s vnukem na Lipně v takovém velkém Wellness hotelu a viděla jsem u večeře, kolik rodičů dává dětem tablet, aby to dítě bylo klidné u jídla.

Takže jako vidím — vidím — že je to nějaký zvyk, který by bylo fajn odbourat, aby ostatní vlastně i ten společenský tlak pomohl — eh — aby to ti rodiče nedělali a aby to dělali, když tak naprosto výjimečně, aby si uvědomovali, že — eh — pro dítě malé předškolního věku je ten tablet a telefon stejně škodlivý jako cigareta nebo alkohol.

Rozumím.

Děkuju vám za návštěvu.

A já vám děkuju za pozvání a budu se těšit na příště.

Na shledanou.

Vážené divačky, vážení diváci, slyšeli jste?

Všichni chybujeme.

Chybovat není samo o sobě zlé, ale co určitě zlé je, pokračovat v těch chybách.

Tak doufejme, že budeme všichni střízlivět a budeme se dále držet jenom toho, co je dobré.

Mějte se dobře.