podcast - Jaroslav Novák - hloubkový ponor do reality

Co kdyby se vlastně ukázalo, že takové ty masivní nákupy úplně nejmodernějších stíhaček, to budování vojenské obrany a připrava na nějaké vnější hrozby jsou ve finále tou největší chybou, jaké se můžeme dopustit?

No to je teda docela silné prohlášení hned takhle na začátek, že jo, ale ono to má svůj důvod.

Dnes se totiž podíváme na text, který tvrdí něco opravdu hodně radikálního. Konkrétně to, že jakákoliv vojenská obrana státu je vlastně úplně zbytečná, pokud ta země samotná není schopná udržet ve své vlastní půdě dešťovou vodu.

Vítejte u našeho dnešního hloubkového rozboru.

Dnešní zdrojový materiál napsal Jaroslav Novák a je to nesmírně naléhavý apel. Chtěl bych hned na úvod říct, že tohle fakt není jen nějaká běžná, víte co, mírná environmentální úvaha o tom, že bychom se prostě měli k přírodě chovat o něco líp.

Jo, to rozhodně ne. Ten text totiž volá po úplně tvrdém prošetření naprosté ztráty vodohospodářského významu zdravých lesů u nás v České republice.

Autor tu schopnost krajiny zadržet vodu povyšuje na absolutní prioritu, doslova na úroveň existenční hrozby pro celý stát.

Dobrá, ale než si to začneme rozebírat, musíme hned na začátek položit na stůl jasná pravidla.

Přesně tak. To je hodně důležité, protože ten Novákův text je prostě plný strašně vyhraněných politických a strategických stanovisek. Zasahuje to do státních rozpočtů. Poměrně ostře to útočí na zavedené přístupy k obnovitelným zdrojům energie. A jak už jsem naznačila, navrhuje to drastické přesuny peněz ze zbrojení.

A naším cílem tady rozhodně není tyhle postoje nějak hájit nebo je propagovat, ale zároveň s nimi ani nebudeme polemizovat.

Jasně. Jsme tu jen a pouze od toho, abychom úplně objektivně rozebrali tu autorovu argumentaci. Chceme pochopit, na jakých mechanismech on vlastně staví tu svoji logiku. Vezmeme to čistě analyticky, protože ta vize, kterou tam předkládá, ukazuje naši kompletní infrastrukturu jako takový obrovský zranitelný systém. Systém, který balancuje na hraně tichého kolapsu. Jde prostě o to pochopit, proč si autor myslí to, co si myslí, bez ohledu na to, jak radikální ta jeho řešení na první pohled jsou.

Výborně. Tak jo, pojďme si to rozebrat.

K pochopení té obrovské zranitelnosti musíme podle mě začít u samotné definice toho, čím vlastně voda pro nás je.

Souhlasím. To je ten úplný základ.

My si totiž většinou pod slovem voda představíme pitný režim, že jo. Zkrátka ten základní biologický instinkt. Jdu se napít. Ale ten text na to jede mnohem inženýrštěji.

Ano, on tu vodu definuje jako surovinu, která je nutná pro udržení takzvaného obvyklého standardu života naší civilizace.

Přesně. Není to jen sklenice vody. On tam rozebírá přenos energie, výrobu elektřiny, hygienu. Vlastně mě při čtení strašně překvapilo, jak moc se tam opírá o ten mechanický aspekt, třeba když zmiňuje využití parního stroje.

Jo, on to staví jako takový nepodkročitelný fyzikální limit naší společnosti. Ten příklad s parním strojem je vlastně neuvěřitelně přesný. Sice to zní jako z 19. století, ale drtivá většina naší současné energetické sítě, ať už se bavíme o uhelných nebo jaderných elektrárnách, prostě stojí na obrovských parních turbínách.

Bez páry prostě není elektřina.

Přesně tak. Bez nepředstavitelného množství chladící vody, která se pak mění v páru, nevyrobíme ani megawatt. A autor zmiňuje i masivní zemědělskou produkci a taky usnadnění odpadů v kanalizacích, což je hodně pragmatický bod.

No jasně, na to člověk vůbec nemyslí, protože bez vody, která by bezpečně odváděla ten biologický odpad z měst, se i to nejmodernější město stane během pár dnů prostě neobyvatelným.

Zkrátka a dobře. Bez spolehlivého přísunu vody padne celý náš standard. Ale ta obrovská urgence toho materiálu pramení ještě z jedné specifické věci a to je geografická realita České republiky, což je věc, kterou si málokdo naplno uvědomuje, že jo.

Naše situace je v kontextu Evropy vlastně docela unikátní. My tu nemáme žádné obrovské horské masivy s ledovci, takže nám na rozdíl třeba od Švýcarska v létě neodtávají nějaké ohromné rezervy vody, které by nám stabilně napájely řeky.

A navíc nemáme ani tu výhodu, že by k nám přitékaly nějaké velké řiční toky odevšad. Ty zahraniční přítoky jsou u nás prakticky zanedbatelné.

Text tam glosuje, že k nám přiteče jen úplné minimum vody. Tuším, že psal něco málo kubíků z německé Ohře a z Rakovníka. A to je všechno.

Je to tak. Takže veškerá ostatní voda, každá jedna kapka, která pak roztočí tu zmiňovanou turbínu nebo zalije obilí, se sem dostává jedinou možnou cestou a to vertikálně, prostě ze srážek. Všechno, z čeho žijeme, k nám musí napršet z nebe.

Mě k tomu nacházim naskočila taková představa. My vlastně z hydrologického hlediska fungujeme jako takový obří, úplně izolovaný sud na dešťovou vodu.

To je hodně dobrá analogie. Jako sud, který je postavený kdsi vysoko na střeše Evropy a my každý den z toho sudu nějakými obrovskými trubkami odčerpáváme vodu pro průmysl, pro datová centra, pro domácnosti, ale ve chvíli, kdy nad námi nejsou mraky, tak prostě neexistuje žádná záložní hadice od sousedů, kterou bychom si tu vodu zase napustili.

Přesně. Ta voda od nás vždycky jenom odtéká pryč do jiných moří. Pokud u nás nezaprší, ten systém se prostě a jednoduše vyprázdní.

Co je na tom vlastně fascinující, je ta naprostá zranitelnost. Státy, které leží na dolních tocích velkých řek, mohou aspoň nějakou dobu fungovat z toho, co napršelo o stovky kilometrů výš. My ne. My jsme vydáni na milost a nemilost meteorologickým cyklům čistě na našem území.

A to je přesně ten zlomový bod, na který Novák ukazuje prstem. Ano, tento cyklus doplňování sudu podle něj začíná fatálně selhávat.

Ano, on netvrdí, že by srážky zmizely úplně, ale varuje před tím, jak extrémně rozkolísaný ten proces najednou je. Ty dlouhé stabilní jarní deště, co trvaly několik dní a tak nějak pomalu zkrápěly krajinu, ty mizí. Místo nich tu máme klidně několikaměsíční sucha a pak najednou přijdou extrémní přívaly. To, co mělo spadnout za měsíc, spadne za dvě hodiny.

A u toho textu přichází s velmi zajímavým rozdělením viny za tenhle stav. Autor ty příčiny rozděluje v poměru 25:75%.

Tohle mě hodně zaujalo.

Těch 25% připisuje přírodě a takovým těm globálním vlivům. Ale pak je tu těch zbylých ohromujících 75% a to je čistě lidská činnost.

Pojďme se podívat na tu mechaniku, jak přesně tohle funguje. Začněme u těch 25% přírodních vlivů.

Text zmiňuje globální fenomény jako vliv Elníña a změny v golfském proudu.

Ano, to jsou ti hlavní hybatelé. U tohohle bodu se ale musím přiznat, že mi to logicky tak trochu nehrálo. My jsme přece jen středoevropský, vnitrozemský stát tisíce kilometrů od oceánu. Jak jako může anomálie v teplotě vody někde v Pacifiku zařídit, že nad Středočeským krajem tři měsíce nezaprší?

No, ono to souvisí s tím, jak obrovskě propojená je atmosférická fyzika celé planety.

Když se změní teplota oceánu, tyhle ohromné termální posuny mění trajektorie takzvaného tryskového proudění, tedy jetstreamů, který fouká vysoko v atmosféře.

>> Aha.

Takže ten vítr nahoře nás ovlivňuje.

>> Zásadně za normálních okolností ten proud funguje jako taková plynulá dálnice, která k nám posílá vlhké fronty od Atlantiku. Ale když se naruší teplotní rovnováha v oceánu, ten proud začne hrozně meandrovat, dělá masivní kličky a občas se nad námi doslova zastaví. Vznikne mohutná tlaková výše a ta zafunguje jako úplně neviditelný atmosférický blok.

>> Takže ty mraky k nám prostě nedojdou.

>> Přesně. Narazí na tu bariéru a odkloní se buď daleko na sever nad Skandinávií, nebo naopak na jih. My zůstaneme na suchu.

>> Dobře. To by tedy byla ta příroda, se kterou z pozice státu asi nemáme šanci úplně pohnout, ale pak tu máme těch drtivých 75 % viny. Antropogenní příčiny.

Zde se ten text noří do detailů destrukce naší krajiny a jako první jmenuje špatné lesní hospodářství, >> což je obrovské téma samo o sobě. My se vlastně běžně ve škole učíme, že les funguje jako houba, že vodu nasaje. Ale co jsme v těch lesích udělali my, že najednou nefungují?

>> Ona je totiž ta metafora houby hodně nepřesná. Zdravý les není houba. Je to spíš obrovská hydraulická baterie.

>> Hydraulická baterie. Jak to myslíte?

>> Když prší, tak už samotné koruny stromů zafungují jako taková kinetická brzda. Rozbíjí rychlost a sílu kapek. Takže ta voda na zem dopadne jemně a ta půda v přirozeném lese tvořená staletím opadem, mechem a hustou sítí kořenů, ta je vysoce porézní. Voda na ní nezůstane, ale hezky sklouzne hluboko pod zem do přirozených zvodnin. Les ji vlastně schová pod povrch.

>> Jo, takhle. Takže ta voda se pak postupně uvolňuje třeba v létě do potoka, že jo. A proto je v lese vlhko i v těch horkých měsících.

>> Přesně tak. Jenže my jsme těžbou a vysazováním monokultur tuhle baterii úplně zničili. Stromy s mělkými kořeny vodu hluboko nesvedou a obnažená půda, kterou těžká technika doslova udusá, tu vodu už nepojme vůbec.

>> Takže pak přijde ten přívalový déšť, voda narazí na tvrdý povrch a prostě se spláchne do potoka, odteče pryč dřív, než ji můžeme využít.

Ale text upozorňuje, že to není jen les, ale taky další obrovské plochy naší země – orné půdy.

>> Špatné hospodaření na polích je ten další klíčový lidský faktor. Tam vlastně probíhá úplně to samé. Moderní zemědělství využívá mechanizaci, která váží desítky tun. Tyhle stroje půdu neustále stlačují, až se v určité hloubce vytvoří v podstatě zhutněná deska.

>> Jako by to pole vyfaltovali pod povrchem.

>> Přesně. Ta půda ztratí všechny ty mikrokanálky, takže když pak přijde silný déšť, to pole se nenapije. Voda sebere vrchní vrstvu úrodné hlíny plnou chemie a prostě ji odnese pryč.

>> Text k tomu ale přidává ještě jednu zajímavou rovinu u zemědělství, a to je pěstování technických plodin. Konkrétně třeba nekonečné žluté lány řepky nebo kukuřice, která se pak pálí v bioplynových stanicích. Proč zrovna tohle vadí vodě víc než třeba nějaká louka nebo tradiční obilí?

Protože tyhle plodiny mají obrovskou plochu listů, ale mělký kořenový systém. Když máte lán od horizontu k horizontu, funguje to na krajinu jako takové gigantické průmyslové čerpadlo.

>> Čerpadlo? Aha.

>> Během léta to z půdy vytáhne extrémní objemy vody a ty velké listy ji pak odpařují rovnou do atmosféry. Odborně se tomu říká evapotranspirace.

>> Jasně. Ale to by snad mělo znamenat, že z toho odparu pak zase zapršel, ne?

No, v přirozené krajině ano, ale v odlesněné přehřáté zemědělské krajině se ten odpar nesrazí do lokálního deště. Prostě se ohřeje, zvedne a vítr to odnese stovky kilometrů pryč za hranice. Ty lány nás doslova vysávají a posílají naši vodu sousedům.

>> To je neuvěřitelné. A aby toho nebylo málo, tak do toho výčtu autor přidává i samotnou urbanizaci, že nemáme zdrže. Střechy, asfalt a beton kolem měst a logistických center fungují jako konečná zádrhel. My jsme prostě všechno nadesignovali tak, aby odtud voda zmizela co nejrychleji.

Ale víte, tady to začíná být opravdu zajímavé.

>> Jak to myslíte?

>> Protože autor do těch 75 % lidských chyb, které ničí zadržování vody, zařadil OZ – obnovitelné zdroje energie. Jak přesně podle logiky tohoto textu zapadají třeba větrné elektrárny mezi viníky sucha?

Zde se fact musíme ponořit do toho, jak to text argumentuje, protože to budí silné reakce. Dnes se totiž soláry a větrníky berou jako hlavní nástroj pro stabilizaci klimatu, ale pan Novák se na ně nedívá přes emise uhlíku, nýbrž přes fyzický dopad na krajinu. Nevidí je automaticky jako zelené dobro. Vidí je jako těžké průmyslové stavby.

>> Ale jak přesně větrná elektrárna škodí vodě? Přeci je to jen sloup, kolem kterého může klidně pršet, ne?

Podle autora jde o to, co ta stavba obnáší. K postavení té takzvané VTE – větrné elektrárny – potřebujete odlesnit terén, vybudovat široké zpevněné silnice dozasahovat, takže zase to zhutňování technickými stroji. A pak musíte vylít gigantické betonové základy hluboko pod zem, což prokazatelně může měnit lokální proudění podzemní vody.

>> Počkat, vážně to jde tak hluboko?

Ano, to jsou obrovské masy betonu. A další věc – ta samotná turbína odebírá větru energii. Tím za sebou tvoří turbulence, promíchává spodní vrstvy atmosféry a podle některých modelů to ovlivňuje odpařování vlhkosti na obrovských plochách.

>> Aha, takže pro něj je jakýkoliv beton v krajině prostě další hřebíček do rakve pro naši půdu, i když má nálepku zelené energie.

Z jeho pohledu má voda absolutní přednost, což nás logicky přivádí k tomu, že pokud jsme si ten problém ze tří čtvrtin zaviněli sami, tak se autor řešením obrací na ty, kteří mají moc to změnit – na stát.

>> Přesně. A vůbec se nezdržuje s nějakým ministerstvem životního prostředí. Vytahuje záchrannou brzdu, apeluje na nejvyšší orgány a výslovně žádá zásah od bezpečnostní rady státu, což je orgán, o kterém běžně slyšíme jen když nám hrozí nějaký teroristický útok nebo vojenský konflikt. Proč by měl mít na stole řešení suchého mechu premiéra generálové?

>> Protože autor povyšuje vodu na nadřazenou strategickou surovinu. Pokud ten náš sud vyschne, stát prostě zkolabuje zevnitř dřív, než hranice překročí jakákoliv cizí armáda. A tyhle změny a nápravy se podle něj musí stát závazné pro všechny budoucí vlády, ať už vyhraje volby kdokoliv.

>> A to nás vede k těm nejradikálnějším požadavkům v textu, u kterých musím znovu divákům zopakovat, že je tu pouze zprostředkováváme. Autor má totiž jasný plán, kde na záchranu lesů a vody vzít peníze. Chce okamžitě přesunout peníze z nákupu zbraní.

>> Když si to spojíme s tím širším kontextem jeho textu, tak je to jeho hlavní bod. Říká, že je absurdní kupovat zbraně za stovky miliard na obranu území, které se nám pod nohama strukturálně rozpadá.

Peníze se podle něj musí vzít z obrany a dát do vodního a lesního hospodářství k záchraně životního prostředí.

>> Prostě nedává smysl kupovat stíhačky nad pouští, protože pak nebudeme mít čím chladit reaktory, že jo.

A druhý silný požadavek, ten jsme už naťukli. Vláda nesmí prosazovat vodní hospodářství, které by poškozovaly větrné elektrárny. Tohle jsou opravdu hodně radikální body.

Pan Novák staví záchranu mokrého lesa úplně nad všechno. A je tam ještě jedna hodně citelná věc. On se obrovsky bojí, aby tenhle jeho apel nezapadl. Sám používá výraz, že se bojí, aby to nezapadlo mezi takovéhoto mediálního haraburdia.

>> Jo, my pořád řešíme, co kdo řekl na sítích a uniká nám, že ztrácíme půdu pod nohama.

Co to tedy celé znamená pro náš dnešní hloubkový rozbor? Prošli jsme si toho spoustu.

Odparní strojů – přestože náš stát je vlastně jen takový dešťový sud – až po analýzu lidských chyb a výzvu bezpečnostní radě.

>> Úplně přesně.

Zjistili jsme, že i když příroda zablokuje občas nějaký ten mrak, tak si tu krajinu ničíme ze 75 % sami. Udusali jsme pole, z lesů jsme udělali monokultury, vysázeli jsme rostliny, co všechno odpaří. A protože je to tak vážné, autor volá po zastavení nákupu zbraní a chce zachránit vodu.

>> V každém otevřeném kohoutku s vodou se zkrátka odráží křehká rovnováha přírody i tvrdná politická rozhodnutí.

A to nás vede k jedné provokativní myšlence na samotný závěr, o které jsme takhle explicitně nemluvili.

>> Která to je?

>> Ten obvyklý standard života, jak ho autor nazývá.

My to všichni bereme jako samozřejmost, ale pokud ten rozpad bude pokračovat – protože náprava těch lesů a půdy potrvá celá desetiletí, i kdybychom začali hned teď – tak které části našeho každodenního standardu se budeme muset vzdát jako první?

>> To je výborná a vlastně dost mrazivá otázka.

Bude to konec některých potravin v obchodech, nebo budeme omezovat proud pro datová centra, abychom udrželi nemocnice? Nebo prostě přijdeme o každodenní horkou sprchu a funkční kanalizaci.

Odpověď necháme na vás, protože k tomu ta situace možná brzy dospěje.

>> Přesně tak.

Zamyslete se nad tím, až si příště pustíte vodu. Děkujeme moc za pozornost a nezapomeňte zkoumat věci pod povrchem. Zase někdy příště u dalšího hloubkového ponoru do naší reality.

>> Díky za pozornost.

Na shledanou.