NALEVO s Petrem Drulákem: Střední Evropa

Dobrý den, vítejte nalevo.

Zdravím u druhého speciálního vysílání věnovaného střední Evropě.

V minulém díle jsme si letem světem shrnuli dějiny středoevropské spolupráce a integrace. V podstatě od Velké Moravy až k Malé dohodě.

V tomto díle nazvaném Vyšegrádské spolupráce ke Dvojmoří se budeme věnovat současnosti.

Tak jdeme na to.

Úvodem pár slov o našem regionu před rokem 1989.

Poprosím o mapu.

Když se na tu mapu díváme, tak vidíme, že náš region byl rozdělen. Byl rozdělen mezi východní impérium, sovětské impérium, západní impérium.

Je to dáno tím, že po druhé světové válce, po roce 1945, obsadila většinu, větší část střední Evropy sovětská armáda. Sovětský svaz obsadil střední Evropu a středoevropané se ocitli ve vazalství na Moskvě. Ovšem ne všichni.

Moskva a Washington se například dohodli, že Rakousko bude obnoveno, ale jako neutrální stát. Politickým režimem a ekonomikou patřilo západu, ale zahraniční politiku mělo orientovanou všemi směry, tak jak se na neutrální stát sluší a patří.

No a pak tu byla ještě Jugoslávie. Ta také úplně nezapadala do toho studenoválečného dělení světa a studenoválečného dělení střední Evropy.

Režimem a ekonomikou patřila na východ. Vládla tam komunistická strana vedená charismatickým vůdcem Titem. Ale současně se Jugoslávie nenechala pohltit sovětským impériem. Ne, že by se v Moskvě nesnažili.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se vedl velmi tvrdý boj v celém východním bloku proti titoistům a samozřejmě v Jugoslávii zase proti agentům Moskvy.

Ale Tito dokázal svoji nezávislost uhájit a jeho země se nikdy nestala součástí sovětského bloku. To znamená, i když režimem a ekonomikou byla blízka Sovětskému svazu a těm jeho vazalům, tak vedla zahraniční politiku všemi směry, jako kdyby to byl stát neutrální. Ale oni nebyli neutrální.

Tehdy se tomu říkalo nezúčastnění a ve světě existovalo takzvané hnutí nezúčastněných. Účastnily se toho například Indie, Indonésie, Egypt. A tito patřili k neuznávanějším státníkům tehdejšího světa. Nikdo z východní Evropy nemohl aspirovat na to, aby byl ve stejné kategorii jako tento jugoslávský představitel.

Pak přichází rok 1989.

Pro Rakousko se zas tak moc nezmění. Samozřejmě všude kolem Rakouska se mění poměry, ale v samotném Rakousku vlastně všechno zůstává víceméně jako před tím, protože Rakousko je neutrální zemí, má systém, který v roce 1989 vypadá jako systém budoucnosti. To znamená takzvaná liberální demokracie a tržní ekonomika.

Takže u Rakouska žádné změny.

Jugoslávie — tam jsou ty změny vlastně největší, nejkrutější. Upadne do kruté občanské války a v důsledku této války se rozpadne.

Takže už od roku 1991 vlastně se nedá těžko mluvit o Jugoslávii, protože je to buď stát rozpadající se, nebo rozpad rozpadlý na řadu nových států, kterým se dneska říká západní Balkán.

No a my ostatní ve střední Evropě se nadechujeme do nové svobody.

Státy jako Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko se vydávají na novou politickou a společenskou cestu.

Jak se tomu tehdy říká? No, tehdy se tomu říká návrat do Evropy. Návrat na západ, návrat do Evropy.

Střední Evropa — no, střední Evropa v tom žádnou velkou roli vlastně nehraje. Proč? No, protože ve střední Evropě se všichni ti středoevropané dívají na západ. Oni se nedívají jeden na druhého. Všichni jsou oslněni tím západem, který vychází jako úspěšný ze studené války.

Dokonce někdo nesprávně, velmi nesprávně říká, že západ studenou válku vyhrál. Nevyhrál ji. Vyhrála ji dohoda mezi Amerikou a Sovětským svazem. To se nesmí zapomínat. Ale dobře.

Každopádně západní systém se jeví jako úspěšnější v roce 1990.

No a když tedy Češi, Poláci, Maďaři řeší, jakým způsobem dále se vydat, co dělat v politice, co dělat v ekonomice, tak se nedívají jeden ke druhému. Dívají se do Německa, dívají se do Spojených států, dívají se do Rakouska. Ale není to tak, že by se Češi dívali do Polska nebo do Maďarska.

No a když se tam dívají, tak spíš, aby si ujistili, že ty poměry tam skutečně nejsou utěšené a že jsou možná mnohem méně utěšené než jejich vlastní.

Takže střední Evropa, střední Evropa nás příliš nezajímá.

Když se podíváme zase na snímek té doby, tak to, co nás zajímá nejvíce, jsou Evropská společenství. Evropská společenství, která se v té době transformují na Evropskou unii — to je až Maastrichtská smlouva. Od Maastrichtské smlouvy se mluví o Evropské unii. Do té doby jsou to evropská společenství.

Když se podíváme na tu mapu, tak vidíte, že mají dvanáct členských států v té době. A že mezi ně nepatří ani Rakousko, Švédsko a Finsko. Nepatří mezi ně z důvodu geopolitických.

Ne, že by nechtěli, ale v době studené války — pokud by vstoupily tyhle tři státy do evropských společenství, tak v Moskvě by si to vykládali jako porušení jejich neutrality. Protože jak Rakousko, Švédsko, tak Finsko mají zvláštní statuty neutrality. Každý je neutrální trochu jinak, ale platí pro ně, že jsou neutrální a nemohou být tedy součástí evropských společenství.

Po pádu železné opony se tohle mění a tyto tři státy velmi rychle ještě v průběhu devadesátých let k Evropské unii přistoupí.

No a do Evropské unie chceme přistoupit taky. To je vlastně hlavní priorita těch středoevropských států.

Je tu Brusel. Brusel se jeví jako takový maják, taková záchrana, naději, v podstatě potvrzení svobody, prosperity, toho, co jsme tehdy chtěli a toho, co se nám v osmdesátých letech nedostávalo.

Takže proto nějaké úvahy o střední Evropě — to je vnímáno spíš jako nějaké rozptýlení, něco, co by nás mohlo odvést od toho hlavního geopolitického cíle. A to je, jak se dneska ještě říká, takzvané západní ukotvení, které představuje především Evropská unie z hlediska ekonomiky, státní správy, politiky a pak samozřejmě NATO z hlediska bezpečnosti.

No, ale přesto, že středoevropská spolupráce není úplně v kurzu, tak určitý pokus o středoevropskou spolupráci se objevuje.

Na paměť setkání středověkých králů v maďarském Vyšegrádu, o němž jsme mluvili v minulém díle, vzniká počátkem roku 1991 takzvaná Vyšegrádská trojka. To znamená trojka zemí — Polsko, Československo a Maďarsko. Oni se sejdou ve Vyšegrádu a začnou spolupracovat.

O čem ta spolupráce je?

Novodobá Visegrádská trojka vznikla 15. února 1991, deset dní před zánikem Varšavské smlouvy. Maďarský premiér József Antall, československý prezident Václav Havel a polský prezident Lech Wałęsa ji založili v maďarském Vyšegrádu.

Politici podepsali deklaraci blízké spolupráce tří středoevropských zemí na jejich cestě k evropské integraci. Po zhroucení komunistického režimu byla kooperace mezi zeměmi důležitá pro jejich přechod ke svobodné, plurální a demokratické společnosti. Společně země Vyšegrádu usilovaly o zánik RVHP a Varšavské smlouvy.

Takže ano, když se podíváme, když si poslechneme, co nám říká ten komentář — což je komentář z Wikipedie, takový standardní, ne nějak hluboký, ne nějak zavádějící.

Na Wikipedii máme i spoustu zavádějících komentářů, ale tak tenhle je víceméně vystihující.

Vidíme, že ty tři vyšegrádské státy vedly k vzájemné spolupráci dva motivy.

První se týká zániku RVHP a Varšavské smlouvy.

Ty státy si řekly: my jsme v tom trochu společně. My jsme v tom společně, chceme pryč od Moskvy a bude dobré, když si budeme vyměňovat informace a koordinovat se navzájem, jak proti Moskvu.

V té době, to znamená koncem roku 1990 a začátkem roku 1991, se řeší takový palčivý problém v těch všech třech vyšegrádských zemích — to je odsun sovětských vojsk.

Moskva sice souhlasí, že se stáhne, ale samozřejmě pro Moskvu to není jednoduché. Je tam spousta problémů a vedou se dlouhá vyjednávání. Ti Poláci, Čechoslováci a Maďaři se tehdy shodnou, že si budou vyměňovat informace tak, aby Moskva nás nemohla rozehrávat proti sobě.

Takže jeden motiv souvisí s Moskvou, souvisí s tím, kde ty tři země do té doby byly, s tím zaniklým nebo v té době zanikajícím východním impériem.

Ale pak je tu další moment, který zazněl v té informaci — to je spolupráce na cestě k evropské integraci.

Oni se tedy dohodnou, že nějakým způsobem budou spolupracovat v naplňování té hlavní priority, což je návrat na západ, vstup do evropských společenství nebo do Evropské unie.

Takže to má tyto dva motivy: jednak vypořádat se s tím zanikajícím impériem a pak hledat spolupráci tváří tvář tomu impériu, které se před námi rýsuje a na které se vlastně tak těšíme.

Jak to pokračovalo ta vyšegrádská spolupráce?

Po rozdělení ČSFR se označení aliance změnilo ve Visegrádskou čtyřku, jelikož členství se převedlo na oba nástupnické státy — Česko i Slovensko.

Po roce 1992 spolupráce v rámci vyšegrádské skupiny ustala.

Obnovena byla v říjnu 1998.

Ve snímku, v té informaci bylo řečeno, že po roce 1992 spolupráce uvnitř vyšegrádské skupiny ustává. Proč ustává?

Koncem roku 1992 dochází v Československu k poměrně zásadnímu vývoji. Československo se rozpadá. Vznikají dva nové státy: Česká republika a Slovensko. Tudíž vyšegrádská trojka se mění na vyšegrádskou čtyřku k 1. lednu 1993.

Nicméně nová česká vláda není nijak zvlášť nadšena z vyšegrádské spolupráce. Vyšegrádskou spolupráci považují přesně za něco, co nás odvádí od naší hlavní priority.

To znamená, Česká republika se definuje v lednu 1993 jako západní stát — západ, a ne jako stát středoevropský. Střední Evropa je sice taky součást západu, ale proč bychom se tomu měli věnovat?

Tedy je tu polevení zájmu o středoevropskou spolupráci.

A dokonce když se podíváme na koncepční dokumenty, které nová Česká republika připravuje nebo přijímá v té době — například koncepci zahraniční politiky — tak ta říká, že naším rozdělením se Česká republika odděluje od nestabilního podunajského prostoru.

Tedy rozdělení Československa je vnímáno jako geopoliticky pozitivní v tom smyslu, že jsme dál od nestabilního prostoru. Podunajský prostor je považován za nestabilní, což je odůvodněno válkami v Jugoslávii.

Ale Češi si v té době vůbec říkají: „Tam je takový nepořádek, kdo ví, jak to bude s těma Slováky, Maďary? Bude lepší být dál od toho. Pojďme k tomu Bruselu."

To je tehdejší česká představa.

Takže když někdo přijde a řekne: „Měli bychom se s Poláky, Maďary, Slováky lépe koordinovat," tak tehdejší česká vláda říká: „Proč? Vždyť my jsme přece nejlepší. My jsme nejzápadnější a chceme na ten západ a nechceme se nechat zdržovat těmi ostatními."

Nejsme v tom sami. Abych byl poctivý, Česká republika — Klausova vláda, abych byl konkrétní — není jediná, která hájí tuhle linii.

Velmi podobně se na to dívají Maďaři.

Maďaři jsou sice součástí prostoru, který v Praze považují za nestabilní, ale oni to tak nevnímají. Maďaři sami sebe vnímají jako ty nejlépe připravené.

Maďaři říkají: „Podívejte se, my už jsme koncem osmdesátých let začali dělat kapitalistické, tržní reformy, v době kdy všichni ostatní ještě o tom neměli ani potuchy. Takže my jsme tomu západu podstatně blíž než třeba Češi, nemluví už o Slovácích nebo Polácích."

Takže i Maďaři si říkají: „No, proč bychom se v tom vyšegrádu měli zdržovat s těmi ostatními, kteří zdaleka nejsou tak dobře připravení jako my?"

To jsou důvody, proč vyšegrádská spolupráce po tom roce 1990, od toho roku 1993, polevuje.

Ti premianti, jako je Česko nebo Maďarsko, se dívají na ty druhé trochu skrz prsty a říkají si: „Nenecháme se přece od nich nějak zdržovat na tý naší cestě na západ."

Po roce 1998 dochází k obnovení vyšegrádské spolupráce.

Co ji obnovuje? Co se to tehdy stane?

V roce 1998 se mění vláda na Slovensku. Odchází Vladimír Mečiar, který přivedl Slovensko do izolace, a nastupuje reformistická vláda, která říká, že chce dohnat přibližování západu, protože západ dal od Mečiára ruce pryč a Slovensko se dostalo do velmi trapné situace.

Když se rozšířilo NATO, tak ono bylo vynecháno. NATO se rozšířilo o Polsko, Česko, Maďarsko, a Slovensko, které by logicky do této skupiny patřilo, se nerozšířilo, nebylo přizváno, protože nebylo považováno za kompatibilní se západem.

V roce 1998 je v Bratislavě Dzurindova vláda — reformistická vláda — která říká, že chce tohle všechno dohnat.

A ty ostatní tři vyšegrádské státy říkají: „My vlastně nemáme zájem, aby mezi námi byl nějaký stát, který bude ostrakizován. A když je tu vláda, která chce s tím něco dělat, tak ji rádi podpoříme."

A vyšegrádská spolupráce se najednou objevuje jako takový určitý vhodný nástroj výměny zkušeností, určitých konzultací a také diplomatické podpory.

Takže to je obnovení vyšegrádské spolupráce.

Co je důležité, je, že toto obnovení vyšegrádské spolupráce už nepředstavuje nějakou autentickou středoevropskou spolupráci, ale pouze nástroj, který má usnadnit cestu na západ.

A to je vlastně role vyšegrádské spolupráce až do roku 2004.

V roce 2004 ty čtyři státy — čtyři Vyšegrádské státy — a s nimi řada dalších vstupují do Evropské unie.

V té době už jsou všichni v NATO.

Takže jakoby se uzavírá ta hlavní priorita návratu na západ.

A když se podíváme na Vyšegrádskou spolupráci po roce 2004, tak vidíme, že ona se propadne do takové nepolitické existence.

Ona dál existuje, její představitelé se scházejí, ale nedochází zde k nějaké politické koordinaci, k tomu, že by politicky něco dělali.

Oni se scházejí proto, aby si vyměňovali zkušenosti, aby se koordinovali spíš v administrativních záležitostech, ale nevytváří nějaký politický blok.

A to platí vlastně prvních 10 let členství v Evropské unii až do roku 2014, protože v roce 2014 dochází v Evropské unii k něčemu, co všem vyšegrádským státům hodně vadí, a to je migrační krize a především evropská odpověď na migrační krizi. Ta odpověď spočívá v tom, že ty státy jsou odrazovány od toho, aby bránily své hranice, a naopak jsou nuceny do vítačské politiky, kterou tehdy propaguje Německo, Švédsko, severské státy vůbec a bruselská byrokracie.

A ty čtyři středoevropské státy říkají: „No, tohle nechceme, to je pro naše společnosti nepřijatelné a musíme proti tomu něco dělat." A v té chvíli najednou jakoby vyšegrádská spolupráce byla politě živou vodou a začíná dělat věci, které do té doby nedělala.

Začíná se politicky koordinovat. Není to koordinace, která má jenom usnadňovat cestu na západ, což dělala do roku 2004, ale je to koordinace, která představuje určitou alternativu k tomu, co ten západ představuje. Alternativu k tomu, co představuje Berlín a Brusel.

To znamená, objevuje se tu středoevropská opozice vůči Bruselu a ta středoevropská opozice představuje nějakou středoevropskou alternativu.

Vlastně se to opírá o to, že ty středoevropské státy, ty Vyšegrádské státy si uvědomí, že každý z nich je poměrně slabý vůči Bruselu. Když jsou čtyři dohromady, tak mají šanci něco prosazovat.

Oni toho moc neprosadili, protože byly přehlasovány. Ty státy byly v Bruselu přehlasovány. O migraci se nakonec rozhodovalo kvalifikovanou většinou a vyšegrádská spolupráce není dost velká na to, aby zablokovala kvalifikovanou většinu v Bruselu.

Nicméně ten jejich odpor přesto byl politicky významný a nesl politické výsledky. Protože v Bruselu si uvědomili, že je tady proti jejich politikám silná opozice a Brusel v té době to nechtěl hrotit. To znamená, i když ty vyšegrádské státy prohrály, tak jim migranty nenutili, protože hlavní problém byly kvóty.

Vyšegrádské státy řekly, že odmítají to, aby jim ze západu přesouvali migranty, které už nechtějí, pro které už nemají místo.

V Bruselu si sice odhlasovali, že kvóty budou, ale ty Vyšegrádské státy do toho nenutili, i když by mohli. Ale řekli si, že ten velký politický konflikt za to nestojí.

Ani v téhle době velkého, řekněme velké koordinace, mluvíme o letech 2014–2025, tak ta koordinace není absolutní. Každý z těch států má vlastně svoji vlastní pozici. Neexistuje úplně vyšegrádská pozice.

Česko se vymezuje vůči Bruselu mnohem méně než třeba Maďarsko nebo Slovensko, a nebo pak Polsko po změně vlády. Ale přesto spolu, jak říkajím, drží basu. Solidárně jeden druhého podporují a nenechávají se Bruselem rozdělovat.

Je pravda, že po té migrační krizi už vlastně v těch dalších letech, v letech 17, 18, 19, ke konci druhé dekády našeho století, už tak silná koordinace v jiných tématech není.

Jo, i když třeba všechny ty státy odmítají Green Deal, tak si netroufnou vytvořit nějakou protigreen Dealovou opozici. Právě proto, že Brusel velmi dovedně s každým vyjednává nějaké výjimky.

Například Poláci si vyjednají výjimku na své uhlí, kterou nikdo jiný nemá.

A s Maďary, s Orbánem, se tehdy už moc nevyjednává, ten se prostě tlačí.

Češi a Slováci mezitím nějak chytračí.

Takže ale ta vyšegrádská spolupráce stále existuje, protože tu je vzpomínka na to, jak v době migrace dobře zafungovala.

A to všechno končí v roce 2022. V roce 2022 vypuká válka na Ukrajině a ta rozdělí Vyšehrad. Rozdělí především Poláky a Maďary, kteří byli těmi vůdčími silami koordinace v době migrantské krize.

Od té doby vyšegrádská spolupráce přestává existovat na politické úrovni.

Dneska se nový maďarský premiér Péter Maďar pokouší tuhle spolupráci oživit, ale otázka je, jak by to oživení mělo vypadat, protože Maďar se dostává k té své vysoké funkci jako exponent Bruselu. Pokud tedy něco chce oživovat, tak to patrně bude oživovat v zájmu Bruselu, což by byl nějaký návrat té vyšegrádské spolupráce do roku 1999–2000, kdy pomáhala Slovákům dostat se zpátky do toho pelotonu směřujícího na západ.

Takže jestli si teď Maďar představuje, že vyšegrádská spolupráce bude pomáhat tomu, aby byl vítán na západě, možná to tak je. Ale nedá se nic moc očekávat od té věci.

Nicméně to neznamená, že by to uskupení nebylo užitečné. Je užitečné, ale má určité problémy.

Základní problém vyšegrádské spolupráce je Polsko. Polsko je nositel geopolitické asymetrie. Když se podíváme na velikost Polska a velikost těch ostatních států a měříme ji rozlohou, počtem obyvatel, hrubým domácím produktem, tak vlastně ve všech těchto ukazatelích platí, že Polsko je větší než ty tři zbývající státy dohromady.

To je obrovská asymetrie a ta asymetrie samozřejmě není úplně zdravá pro vztahy mezi těmi státy. Polsko má takovou tendenci občas mluvit za střední Evropu, aniž by se těch ostatních středoeuropanů ptalo. To je určitý problém.

A samozřejmě má také zájmy, které se dost odlišují od zájmů jiných středoevropanů.

Vzpomeňme si na ty středověké dějiny a na to, jak vlastně vypadala ta velká středoevropská říše, která byla řízena z Polska – Jagelonská říše v 16. a 17. století. To byl mimořádný útvar. To byla střední Evropa, která se táhla na území dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny, pobaltských států. Nebyl to útvar, který by měl něco společného třeba s podunajským prostorem.

Jo, to bylo velmi krátké období Jagelonců, kdy skutečně zasahovali. To trvalo asi 30 let, kdy zahrnovali i české království. Jinak ta podstata té jagelonské Evropy byla baltská. Bylo to království, které se rozkládalo v pobaltské oblasti, nikoliv v podunajské oblasti.

No a státy z podunajské oblasti mají často dost odlišné představy o světě než státy z pobaltské oblasti.

Takže to jsou problémy Vyšegrádské spolupráce. Jednak je tu ta obrovská asymetrie a jednak je tu i odlišná představa o tom, co by ten stát měl dělat, s kým by se měl kamarádit, s kým by se neměl kamarádit.

A tahleta asymetrie, tenhleten problém zatěžuje i další projekt středoevropské spolupráce, o němž se hodně mluví – projekt Trojmoří.

Iniciativa Trojmoří je neformální organizace 12 zemí střední a východní Evropy. Jejím cílem je spolupráce zemí v různých oblastech a propojení regionu v severojižním směru.

Trojmoří tvoří 12 členských států ležících mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem: Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Rumunsko. Všechny kromě Rakouska jsou postkomunistické země.

V zemích Trojmoří žije 112 milionů obyvatel a zabírají plochu 1 milion 200 tisíc km².

Iniciativa navazuje na meziválečné polské plány takzvané Mezimoří.

Jeho moderní verze byla založena v roce 2015 polským prezidentem Dudou a chorvatskou prezidentkou Grabarovou Kytarovičovou.

Projekt Trojmoří je geopoliticky ambiciózní.

Ta rozloha je působivá, počet obyvatel také. To znamená přes milion km² — dvanáct členských států se více než sto miliony obyvatel. To znamená, je to už střední Evropa, která představuje i na globální úrovni viditelný celek.

Taková střední Evropa je větší než kterýkoliv členský stát Evropské unie. Je větší vlastně než kterýkoliv členský stát NATO, kromě Spojených států amerických. Takže je to střední Evropa, která má skutečně váhu, ale pak jsou tu určité problémy.

Tak jak je dneska Trojmoří koncipováno, vidíme, že jsou tam pouze země Evropské unie. Chybí tam například Srbsko. Srbsko, které do střední Evropy takhle široce, velkorysě pojímané, samozřejmě patří. V okamžiku, kdy je tam Bulharsko, tak není důvod, aby tam nebylo Srbsko. To je jeden problém.

A další problém je, že na té mapce světle modrou je vyznačená Ukrajina. To znamená, Trojmoří jako takové Ukrajina není. Ukrajina není členským státem Trojmoří, ale je státem přidruženým, s nímž se do budoucnosti počítá — až Ukrajina vstoupí do Evropské unie, jak se Ukrajincům slibuje.

Je to tedy projekt, který v podstatě znamená především tu baltskou Evropu, tak jak si ji představují Poláci. A pak je tam takový balkánský přívěšek. To jsme my ostatní. To je ten Dunaj, který by měl ty Poláky poslouchat.

Je to projekt, který je především polský, ale abych — pokud máme být přesnější — tak to není nutně polskochorvatský, i když chorvatská prezidentka se k tomu nějak připletla, když se to vyhlašovalo. Ale je to především polsko-americký projekt.

Když se vyhlašuje Trojmoří, vyhlašuje se podle konceptu, který připravil vlivný americký think tank Atlantic Council — Atlantická rada, což je nejatlantičtější z těch amerických think tanků, což je tank, který třeba dneska nenávidí Donalda Trumpa — řekněme Bidenovský think tank, pokud bychom to chtěli nějak takhle upřesnit.

No a smysl existence tohodle tanku a i toho projektu Trojmoří je — když to řekneme politicky korektně — propojit americké zájmy se středoevropskými. A když to řekneme reálně, podřídit středoevropské zájmy zájmům americkým. To je smysl celého toho projektu.

A Poláci vždycky věří, že to s těmi Američany nějak uhrají a že si uhrají své, ale že potřebují Američany jako mocné ochránce. Je to politika, která je chybná. A myslím si, že Poláci na to časem přijdou, ale zatím v této linii jedou.

Když se podíváme na výsledky nebo na to, co dneska drží Trojmoří pohromadě, vidíme dvě věci — jeden ideologický a druhý praktický.

Ideologický prvek je rusofobie. Rusofobie to znamená — taková ta představa, že smysl střední Evropy je chránit Evropu před Ruskem, chránit před ruským pronikáním do Evropy. To je představa chybná.

Rusko především nechce ovládnout západní Evropu. Nechce a nemůže. A není rolí středoevropanů, aby vůči tomuhle mocnému sousedovi zaujímali nejvíce nepřátelské pozice na evropském kontinentu. Takže rusofobie je jeden moment.

Samozřejmě Američanům to může vyhovovat, když mají někoho u hranic Ruska, kdo těm Rusům bude komplikovat život. V extrémním případě to vidíme na příkladu Ukrajiny, jak to bylo pro Američany výhodné. A teď si řekněme — bylo to výhodné pro Ukrajince? A pokud si řekneme, že to pro Ukrajince není výhodné, co se tam děje, tak musíme s velkou obezřetností se dívat na cokoliv, co z Washingtonu přichází do střední Evropy.

Druhý výsledek toho Trojmoří, tohodle typu spolupráce, zní celkem dobře — a to je infrastrukturní propojování. Tento velký středoevropský region není dostatečně infrastrukturně propojen. Plynovody, ropovody, dálnicemi, železnicemi. To je pravda. To je pravda a je v našem strategickém zájmu, abysme byli propojeni. Takže na papíře to vypadá dobře.

Ale zase — jaká je realita? Když se podíváme, jaké projekty propojování mají teda tu prioritu, jaké se skutečně rozbíhají, jaké se staví, tak to nejsou nutně dálnice a železnice. Jednu železnici, která má propojovat region mezi Bělehradem a Budapeští, staví například Číňané. To fakt nestaví Američani.

Ale jsou tu projekty, které jsou jednoznačně v americkém zájmu — a to jsou projekty terminálů na americký zkapalněný plyn a propojování ropovodů, které tento plyn budou rozvádět v střední Evropě. Takže tyto infrastrukturní projekty mají dneska prioritu. Nákupy předraženého amerického plynu a zvyšování naší závislosti na tomhle plynu, aby pak Trump nebo někdo jiný v Bílém domě nás mohl o to snadněji vydírat.

Tedy Trojmoří je pěkná myšlenka, vypadá dobře na papíře, ale ve skutečnosti to není něco, co by si zasloužilo nějakou větší podporu, protože soulad středoevropských a amerických zájmů — to je mýtus. My můžeme čas od času mít společné zájmy s Američany. Můžeme s nima na něčem spolupracovat, ale nemá smysl vytvářet instituce, které nás budou americkým zájmům podřizovat. Nemá smysl vytvářet instituce, které jsou nastavené jako Trojmoří.

Jak teda tu střední Evropu pojmout? Domnívám se, že východisko spočívá v tom, že je potřeba si uvědomit a přenést to do politického jednání — že baltský prostor a středoevropský prostor jsou odlišné. Baltský prostor má jiné zájmy než prostor středoevropský. Zase to neznamená, že spolu nemohou spolupracovat. V mnoha otázkách budou spolupracovat, ale nemá cenu vytvářet středoevropskou spolupráci, která bude podmíněna zájmy nebo respektováním zájmů baltského prostoru, zejména ve světle toho, co se v baltském prostoru děje posledních deset, patnáct let, kdy se Polsko a pobaltské státy pouštějí do politiky, která je prostě sebedestruktivní.

No a příkladem středoevropské spolupráce, která nezahrnuje baltský prostor a přitom určitým způsobem se vykračuje k tomu podunajskému prostoru, je středoevropská obranná spolupráce. Je to docela zajímavý formát. Zahrnuje tedy státy Československo, Maďarsko a Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko. Je to podunajský prostor, ale ten formát dneska funguje spíše technicky. Není to politická spolupráce, je to spolupráce na úrovni ministrů obrany a na úrovni ministerstev obrany, která se týká společného výcviku a sdílení nejrůznějších zkušeností. To znamená, ten obsah je velmi, řekněme skromný, ale je na tom zajímavé třeba to, že překonává takové ty „Natácké" hranice. Většinou ministři obrany a vojáci mají tendenci uvažovat — „To, co je v NATO, to je v pořádku, co není v NATO, tomu je lepší se vyhnout." Tady to neplatí.

To znamená, je tam i to neutrální Rakousko. Samozřejmě to, co této spolupráci chybí, je takový větší přesah na Balkán, větší přesah do zbytku dunajského prostoru — státy jako je Rumunsko, Bulharsko a samozřejmě i Srbsko.

Jak by měla teda střední Evropa vypadat, aby uspokojovala tyto základní geopolitické požadavky?

To znamená, oddělila se od baltského prostoru a zároveň dokázala působit, dokázala využít potenciál prostoru podunajského.

Toto pojetí střední Evropy je pojetí, s nímž přichází spolek Svatopluk.

Poprosím o snímek.

Střední Evropu pojímáme jako prostor definovaný geografií fyzickou i politickou. Její přirozenou zeměpisnou osou je řeka Dunaj. Východní hranici tvoří Karpatský oblouk s Černým mořem a tu západní moře Jaderské. Na severu sousedí s baltským prostorem, na jihu se středozemním světem, na západě s prostorem německým, na východě s prostorem podléhajícím Rusku.

Na rozloze odpovídající Francii s Německem žije přibližně stejně lidí jako ve Velké Británii. Představují však etnickou pestrost a kulturní bohatství, s nimiž se jinde v Evropě v takové míře nesetkáme. Z hlediska jazykového mluví jazyky slovanskými, románskými, germánskými a ugrofinskými. Z hlediska náboženského se dělí na katolíky, pravoslavné, protestanty, muslimy a Židy. Z hlediska politického žijí v tuctu samostatných států s pestrou historií, jak dobrého sousedství, tak i vzájemných křivd a konfliktů.

Vize, kterou jste slyšeli, je vize, kterou jsme sepsali s Ilonou Švihlíkovou a Michalem Semínem. Je to tedy Evropa, nikoliv Trojmoří, ale Dvojmoří. V září Spolek Svatopluk bude pořádat velkou mezinárodní konferenci, která bude věnována Dvojmoří a především spolupráci Dvojmoří s takzvaným globálním jehem.