Na ☕️ s Vojtěchem 16. 07. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné odpoledne, vážení přátelé, vážení chcemíři, mj drazí Slovaní vlastenci.

Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem.

Přátelé, pevně věřím, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme na tématy, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete, den dění a tak dále.

Dobrou chuť, přátelé.

Dnešní téma jsem avizoval v ranních zprávách. Je to velmi dlouhé téma, ale potřebné téma a to je téma migrace. Migrace legální a migrace nelegální.

Takže jdeme na to, přátelé. Nebudeme křičet, nebudeme strašit, nebudeme ani omlouvat. Podíváme se na fakta. Oddělíme legální migraci od té nelegální. No a rozdělíme si to na čtyři kapitoly, protože je to obsáhlé téma.

Začneme tam, kde všechno moderní evropské migrační dění vlastně začíná. Bylo to rokem 1989. Pád železné opony změnil Evropu. Rok 1989 znamenal obrovskou změnu. Padla berlínská zeď, rozpadl se sovětský blok. Miliony lidí poprvé po desítkách let získali možnost svobodně cestovat.

A tady je potřeba říct jednu důležitou věc. Migrace sama o sobě není nic špatného. Lidé se stěhovali vždycky za prací, za studiem, za rodinou, za bezpečím. Těch vln v minulosti bylo mnoho. A právě tomu se říká legální migrace.

Člověk dostane vízum, pracovní povolení, zelenou kartu ve Spojených státech amerických nebo povolení k pobytu, dodržuje zákony hostitelské země, pracuje, platí daně, snaží se přizpůsobit a respektuje pravidla dané země. Tohle je velmi důležité. Dvakrát to potrhuji.

Takových lidí přišli do západní Evropy v 90. letech statisíce. Česká republika se měnila. Do té doby jsme byli hlavně zemí, odkud lidé odcházeli až na výjimky. Samozřejmě můžete napsat, že sem jezdili lidé z Kuby na školy, z Vietnamu, z jihovýchodní Asie a tak dále. Všechno to je pravda. Například nynější král Maroka umí naprosto špičkově česky.

Najednou jsme se sami začali stávat cílovou destinací. Přicházeli sem Slováci, Ukrajinci, Vietnamci, Poláci, lidé z bývalé Jugoslávie. Většina přijela legálně. Pracovali ve stavebnictví, v fabrikách a ve službách. Ekonomika je potřebovala a málokdo proti tomu protestoval. Já si třeba vůbec nevzpomínám, že by se v 90. letech proti něčemu takovému protestovalo.

První uprchlická vlna. Jenže přišla válka. Rozpad Jugoslávie, Bosna, Chorvatsko, Kosovo. Evropa tehdy přijala statisíce uprchlíků, ale znovu šlo převážně o lidi utíkající před válkou. Měli jasný důvod. Po skončení konfliktu se velká část z nich vrátila domů. To je zásadní rozdíl oproti pozdějším letům.

Schengen. Zrodil se nám Schengen. V 90. letech vzniká myšlenka Evropy bez hranic, takzvaný Schengen. Lidé mohou cestovat téměř bez kontrol. Byl to nádherný projekt. Jenže měl jednu podmínku. Když odstraníte hranice uvnitř, musíte o to lépe chránit hranice vnější.

A právě tady začíná první problém. Politici se soustředili hlavně na volný pohyb, na ochranu vnějších hranic. Na ochranu se vůbec nemyslelo. To se naplno projeví až za dvě desítky let.

Nelegální migrace, ano, existovala už tehdy, ale byla nesrovnatelně menší. Nešlo o statisíce, šlo převážně o jednotlivce nebo malé skupiny přes Polsko, přes Balkán, přes Středomoří samozřejmě. Převaděči už tehdy fungovali a byl to obrovský byznys, ale zdaleka nedosahoval těch čísel, co dnes. Ale ještě z nich nebyl miliardový byznys.

90. léta byla úplně jiná než dnešek. To je potřeba férově říci. Když dnes někdo tvrdí, že situace byla stejná jako dnes, není to pravda. Nebyla.

Migrace byla několikanásobně menší, kontrolovatelnější a většina příchozích přicházela za prací nebo utíkala před skutečnou válkou. Evropa měla čas připravit se na budoucnost. Otázka je, využila ten čas? To je spíše řečnická otázka.

90. léta ukázala, že legální migrace může ekonomice pomáhat a prospívat a že je potřebná. Zároveň ale položila základy systému, který později začal narážet na své limity. Politici otevřeli dveře, jenže už příliš nepřemýšleli, kdo je bude hlídat.

A právě o tom, přátelé, bude další kapitola. To znamená, jdeme na roky 2000 až 2014. Rozšíření EU, Schengen a první velká varování.

V první části jsme si řekli, že 90. léta byla obdobím optimismu. Padly hranice, Evropa rostla a většina migrantů přicházela legálně. Jenže po roce 2000 se začíná svět měnit a s ním migrace.

Evropská unie se rychle rozšiřuje. V roce 2004 vstupuje do Evropské unie 10 nových států, včetně samozřejmě České republiky, ale také Slovensko, Polsko, Maďarsko, pobaltské země. O tři roky později přichází Bulharsko a Rumunsko. Najednou se otevřel obrovský pracovní trh.

Miliony Poláků odcházejí pracovat do Velké Británie. Češi do Německa, Rumuni do Itálie, Slováci do Rakouska. Tohle byla pořád ještě legální migrace. Měli jsme z toho strach. Já si vzpomínám, jaký strach byl z Rumunů a z Bulharů. Nakonec se to tak úplně nepotvrdilo. Lidé měli pracovní smlouvy, platili daně, využívali právo na volný pohyb osob. To je něco úplně jiného než nelegální překročení hranic.

Schengen bez kontrol, rok 2007. Česká republika vstupuje do Schengenského prostoru. Na hranicích mizí závory. Já si vzpomínám, jak jsme byli šťastní, protože jsme tady vždycky čekali takovou dobu. Kdyby člověk věděl, jak to dopadne, tak by si rád počkal. Na hranicích mizí závory, bodové dráty a tak dále. Můžeme jet z Prahy až do Lisabonu, téměř bez jediné kontroly.

To je obrovská výhoda na jedné straně. Jenže každá výhoda má také svou druhou stranu, stejně jako mince, avers a revers. Vnější hranice Evropské unie jsou najednou důležitější než kdykoliv předtím. Řecko, Itálie, Španělsko, Malta, tam začíná obrana celé Evropy.

Kdo nakonec neselhal v té obraně? No, neselhalo Maďarsko, ale o tom později.

Arabské jaro, tady je první velké varování. Přichází rok 2011. Severní Africe vybuknou revoluce. Tunis, Libye, Egypt, Sýrie. Nováčci tehdy říkali, to bude vítězství demokracie. Prosazované státy jako Spojené státy americké, Francie a tak dále. Chtěli přinést demokracii, ne? Šlo jim samozřejmě o zdroje, zvláště v Libii.

Jenže realita byla mnohem složitější. Libye se prakticky rozpadla. Dodnes. Je tam v podstatě občanská válka. Sýrie se propadla do občanské války. Vzniká Islámský stát. Miliony lidí utíkají ze svých domovů a Evropa začíná cítit první opravdu silný migrační tlak.

První varování. Už kolem roku 2012 začíná agentura Frontex upozorňovat, že počet nelegálních překročení hranic roste přes Středozemní moře, přes Turecko, přes Balkán. Nešlo ještě o 100 000, ale čísla byla několikanásobně vyšší než v 90. letech.

Převaděčské gangy začínají vydělávat obrovské sumy peněz v miliardách eur. Lidské neštěstí se stává výnosným byznysem.

Evropa věřila, že to zvládne. V Bruselu převládal názor. Stačí lepší integrace, stačí více solidarity, stačí více peněz. Jenže málokdo řešil jednoduchou otázku. Kolik lidí je Evropa vlastně schopna přejmout? A hlavně jak poznat člověka, který skutečně utíká před válkou.

To samé se řešilo v roce 2022 a řeší se dodnes.

Od člověka, který přichází čistě z ekonomických důvodů, a právě tady začínají první vážné politické spory.

Česká republika.

U nás se tehdy o migraci téměř nemluvilo. Bylo to spíš vzdálená zpráva z televize. Většina lidí řešila hypotéky, práci, ekonomickou krizi, která na nás doléhala ještě z roku 2008. Jen málokdo tušil, že za pár let bude migrace jedním z největších politických témat celé Evropy.

Období let 2000 až 2014 bylo zlomové. Na jedné straně fungovala legální pracovní migrace v rámci Evropské unie, na druhé straně začaly sílit nelegální migrační trasy z Blízkého Východu a z Afriky. Varovné signály existovaly. Otázkou zůstává, jestli jim tehdejší evropští politici věnovali dostatečnou pozornost.

A právě v roce 2015 se to všechno láme.

Migrace do Evropy 2015 — rok, který změnil Evropu. Tak jsme u roku, o kterém se bude jednou učit v učebnicích. Rok 2015, rok, který změnil evropskou politiku možná víc než finanční krize nebo Brexit.

A začít musíme jednou větou. Nikdy v moderních dějinách Evropské unie nepřišlo během tak krátké doby tolik lidí z oblasti mimo Evropu — Eritreje, Afghánistánu a tak dále.

Co se vlastně stalo? Sýrie byla ve válce. Libye přestala fungovat jako stát. V Iráku bojoval Islamský stát. Nestabilita zasáhla Afghánistán. K tomu se přidali lidé z Pakistánu, Eritreje, Somálska, Nigérie a dalších zemí. Kdo by to rozlišoval? Vypadají pro nás stejně.

Přes Turecko začaly statisíce lidí přecházet do Řecka. Odtud přes severní Makedonii, Srbsko a Maďarsko, dál hlavně do Rakouska a do Německa. Na této trase se začalo říkat balkánská cesta.

Kdo na to zareagoval? Zareagoval na to Viktor Orbán. Už jenom za to by mu jednou měli postavit sochu.

V roce 2015 bylo v EU zaznamenáno přes 1,8 milionů nelegálních překročení vnější hranice. Nelegálních, přátelé, 1,8 milionů. Je ale důležité dodat, že toto číslo neznamená 1,8 milionů různých osob. Někteří lidé byli při cestě evidováni vícekrát.

Angela Merkel a věta "Shafendas".

30. srpna 2015 vystoupila německá kancléřka Angela Merkel se svou legendární větou. "Zvládneme to." Udělala si selfíčko. Pro jedny to byl projev humanity, pro druhé signál, že Evropa nekontrolovatelně otevřela dveře. Dodnes se vede spor, jaký vliv tato slova měla na další migrační vlnu. Jedno je ale nesporné — stala se symbolem celé krize.

Legální a nelegální migrace.

Tady je potřeba být přesný. Ne každý, kdo přišel, byl nelegální migrant. Mnozí podali žádost o azyl a vstoupili do zákonného řízení. Současně ale velké množství lidí překročilo hranice bez potřebných dokladů nebo mimo běžné hraniční přechody a teprve následně žádali o mezinárodní ochranu. Právě tato kombinace vedla k obrovskému tlaku na azylové systémy evropských států, především Francie, Německa, Belgie, Rakouska a tak dále.

Kvóty a rozdělení Evropy.

Brusel přišel s návrhem při rozdělování žadatelů o azyl mezi členské státy, a tady se Evropa rozdělila. Na jedné straně Německo, Švédsko a další státy, které prosazovaly solidaritu. Na druhé straně země Vyšehradské čtyřky, jako je Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko, které tvrdily, že o tom, kdo bude žít na jejich území, si rozhodneme sami. Nebyl to jen právní spor. Byl to spor o podobě a budoucnosti Evropy.

Bezpečnostní otázky.

Po roce 2015 zasáhla Evropu série teroristických útoků, například v Paříži, Bruselu, Berlíně, Manchesteru a tak by mohl pokračovat. Je důležité říct si dvě věci současně. Za prvé — drtivá většina migrantů nejsou teroristé. Za druhé — některé útoky skutečně spáchal lidé, kteří zneužili migračních tras nebo azylového systému. Právě proto začala řada států požadovat důslednější prověřování příchozích a lepší ochranu vnější hranice.

Opět my, Česká republika.

Česká republika nebyla hlavní cílovou zemí této migrační vlny. Přesto se téma stalo jedním z nejdiskutovanějších v domácí politice. Vznikaly demonstrace, petice, ostré politické střety, a migrace se stala jedním z hlavních témat tehdejších voleb.

Co ukázala migrační krize?

Ukázala, že Evropa nebyla připravená na tak rozsáhlý pohyb lidí. Ukázala rozdílné názory členských států na řešení, a ukázala, že ochrana vnější hranice není jen otázkou jedné země. Je to otázkou celé Evropské unie.

Roky 2015 až 2020 změnily evropskou politiku. Migrace se stala jedním z hlavních témat veřejné debaty. Některé státy zpřísnily ochranu hranic — nejvíce Maďarsko a Srbsko. Za to bychom jim měli být vděční. Jiné zdůrazňovaly humanitární pomoc. Spor o nejlepší přístup pokračuje dodnes.

A právě o tom bude, přátelé, závěrečná kapitola.

Roky 2020 až 2026 — Covid, Ukrajina a nová migrační politika EU.

Dostáváme se do období, které ovlivnilo každého z nás. Nejdřív Covid, pak válka na Ukrajině a nakonec úplně nová pravidla Evropské unie.

Rok 2020.

Nejen Evropa, ale celý svět se zastavil. Vzpomínáte, přátelé — zavřené hranice, prázdná letiště, kontroly, lockdowny. Najednou se ukázalo něco, co si ještě před pár měsíci nikdo neuměl ani představit. Když státy chtějí, tak ty hranice umí chránit. To je prostě holý fakt. Pandemie načas výrazně omezila mezinárodní pohyb lidí a ukázala, že členské státy jsou schopny rychle obnovit hraniční kontroly, pokud to považují za nutné.

24. února 2022 — válka na Ukrajině.

Rusko zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Během několika týdnů přišly do Evropské unie miliony lidí. A tady je potřeba říci něco velmi důležitého. To nebyla klasická migrační vlna jako v roce 2015. Evropská unie aktivovala dočasnou ochranu. Dnes se o to vede velký spor. Ukrajinci získali možnost legálně pobývat, pracovat, studovat a využívat zdravotní péči. Dostali dávky a tak dále. Mnozí z nich byli ekonomickými migranty. To je třeba také fér říci. To znamená, že většina těchto lidí nebyla vedena jako nelegální migranti, ale jako osoby pod zvláštním režimem ochrany.

V roce 2026 je v EU pod dočasnou ochranou minimálně 4,4 milionů lidí, přičemž Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejvyšším počtem uprchlíků v přepočtu na obyvatele v celé Evropské unii. To znamená, na počet obyvatel jednu chvíli jsme jich tu měli nejvíc — těch Ukrajinců ze všech zemí. Jako to, že Německo vzalo 2 miliony, když je tam 85 milionů obyvatel, je přece směšné, ne? Jenomže ty už samy mají svých problémů víc než dost.

Nelegální migrace ale nezmizela. Současně pokračovaly pokusy o nelegální vstup přes Středozemní moře a další trasy. Evropská unie proto začala mnohem více mluvit o ochraně vnější hranice, návratech lidí bez nároku na pobyt, boji proti převaděčům, rychlejšímu azylovému řízení. Debata se posunula. Nešlo už jen o solidaritu, ale také o řízení migrace a bezpečnost.

Migrační pakt.

Po letech sporů přijala Evropská unie nový pakt o migraci a asylu.

Vzpomeňte, jak to vláda Petra Fialenky tady odmávala celé.

Jedni říkají, je to krok správným směrem. Druzí tvrdí, přichází pozdě a neřeší všechny problémy. Na tom se evropská politika stále neshodne.

Co nás učí posledních 35 let?

Když se podíváme od roku 1989 až do dneška, uvidíme jednu věc. Legální migrace byla a je běžnou součástí evropské ekonomiky. Pracovníci, studenti, lékaři, řemeslníci, lidé, kteří přijedou podle pravidel a zapojí se do života ve společnosti. S těmi problémy nemáme.

Vedle toho ale existuje nemalá část nelegální migrace, která přináší jiné výzvy od ochrany hranic přes fungování azylového systému až po boj s převaděckými skupinami. Směsovat tyto dvě kategorie dohromady vede spíše k emocím než k nějaké věcné debatě.

Jenom v číslech. To se podržte, přátelé.

Od roku 2015 do roku 2026 z Afriky, z Afghánistánu a tak dále přišlo 33 milionů lidí, z toho 5,5 milionu nelegálně. A to jsou ta spodní čísla. To je naprosto děsivé.

Závěr.

Evropa dnes stojí před otázkou, kterou bude řešit ještě mnoho let. Jak pomoci lidem, kteří skutečně utíkají před válkou nebo pronásledováním? Jak to rozlišit? Jak to rozdělit? Jak zajistit dostatek legálních pracovníků pro ekonomiku? A současně jak chránit své vnější hranice. Účinně řešit legální migraci a udržet důvěru občanům ve fungování státu. To není jednoduchý úkol.

Ale právě proto je dobré vést debatu nad fakty a ne jenom nad nějakými hesly. Ať už má na migraci kdokoliv jakýkoliv názor, jedno je jisté. Je to jedno z největších témat, které bude určovat budoucnost Evropy v příštích desetiletích.

Tak přátelé, snažil jsem se o co největší neutralitu. Jde mi to těžce, musím říci. Vy mi napište do komentářů, co si o tom myslíte. Jsem rád, že jsme to stihli do 20 minut. Bál jsem se, že to bude delší. Mějte se krásně. Poprosím o sdílení, lajkování, zviditelňování a vidíme se, přátelé. Na viděnou.

Krásný den, vážení přátelé.

Teď jenom v rychlosti se věnujeme tomu, co to je český dům.

Vy tady vidíte velmi často transparentní účet regionálního rozvojového fondu 333 88 9925500, což je transparentní účet regionálního rozvojového fondu, kde pomáháme znevýhodněným osobám, samoživitelkám, lidem, co se ocitnou v akutní sociální nouzi a tak dále.

A protože budeme slavit s Vaškem pětileté výročí – my jsme to zakládali za tvrdého covidu – tak jsme se rozhodli, že potřebujeme mít nějakou budovu, abychom se mohli setkávat, abychom mohli více pomáhat.

A na rozdíl od některých neziskovek, které tady nebudu jmenovat, tak když se podíváte do našich výročních zpráv, my darujeme 85 procent a 15 procent jde na provoz. My to s Vaškem děláme zdarma. Nemáme žádné výplaty, nic. Nepotřebujeme, aby nám někdo posílal peníze pro nás na provoz. Ale rozhodli jsme se, že také by fond měl něco vlastnit, abychom nemuseli platit nájem, protože ty nájmy jdou pořád nahoru a abychom se mohli setkávat. Tak proto je tady nahoře vždycky to číslo.

Pokud nechcete být vidět, tak to číslo je 333 88 9010/5500, což je ze zákona povinný provozní účet. Mnozí lidé nechtějí být vidět, takže my to samozřejmě respektujeme a chceme vám za to s Vaškem moc poděkovat. Když se podíváte na transparentní účet, tak se opravdu daří pomáhat lidem.

Takže děkuji vám, přátelé. Kdo budete chtít, můžete přispět. My potom chceme udělat takovou desku, kde budou ti největší přispěvovatelé vytesáni do kamene. Děkujeme. Na shledanou.