Volyňské masakry UKÁZKA!

Án v koncentračním táboře Sachsenhausen, respektive, aby to bylo úplně přesné, v pobočném koncentračním táboře Sachsenhausenu.

Tak stejně jako část dalších představitelů OUN-B, protože pak tady máme také OUN-M a podle toho ozbrojené jednotky UPA, v podstatě takové milice.

To však neznamená konec nacionalistického hnutí.

Ba naopak na Volhyni vznikají ozbrojené oddíly, ze kterých se postupně vytvoří ukrajinská povstalecká armáda neboli UPA.

Jedním z nejvýznamnějších velitelů se stává plukovník a masový vrah Roman Šuchevič.

Předtím, co předváděl Šuchevič, bledly dokonce i jednotky Einsatz Gruppen, konkrétně Einsatz Gruppen C a masakr v Babím jaru 30. září 1941.

Zkušený důstojník a pozdější vrchní velitel UPA.

Na Volhyni získává velký vliv také Dmitro Klačkovský, známý pod krycím jménem Klim Savur.

Právě jeho jméno bývá historiky často spojováno s rozhodnutím zahájit rozsáhlé útoky proti polskému civilnímu obyvatelstvu v roce 1943, zahájení krvavé neděle 11. července roku 1943.

Mám tady na to samostatné video a to se vůbec nebavím o dalších jiných záležitostech ohledně vyvraždění Židů, Čechů, kteří tam byli najati.

Napište mi, obec, jak se jmenovala, jestli si vzpomenete, přátelé.

Německá okupace mezitím přináší další hrůzy.

Dochází k systematickému vyvražďování židovského obyvatelstva.

Ruku v ruce s UPA dělají pomocné oddíly, pomocné prapory, policejní pomocné prapory.

Když si vzpomenete na to, co dělal Waffen-SS, respektive Nachtigal a následně byly rozdělené dva prapory a z těch dvou praporů byli ti největší vrazi, ti pomáhači u těch jam.

Tak v prostoru volně působí německé bezpečnostní jednotky, pomocná policie i různé ozbrojené formace, vojenské či polovojenské.

Obyvatelstvo žije v neustálém a permanentním strachu.

Stát přestal fungovat.

Zákony neexistují.

Je tu jen zákon silnějšího, kdo přežije.

Každá vesnice se snaží přežít sama za sebe.

Na jedné straně jsou tu Němci, na druhé straně tady máte Sověty.

Do toho polský odboj Armia Krajowa, ukrajinský nacionalistický odboj a mezi nimi statisíce obyčejných civilistů.

Právě v této atmosféře chaosu, okupace, strachu a dlouhodobé národnostní nenávisti se začíná rodit plán, který během roku 1943 přeroste v jednu z největších tragédií druhé světové války na území dnešní Ukrajiny.

A na to se právě, přátelé, podíváme teď v následujícím dílu.

Leden 1943.

Na východní frontě se po porážce Němců u Stalingradu začíná měnit průběh války.

Je naprosto zřejmé, že třetí říše nebude neporazitelná, jak bylo tvrzeno.

Ukrajinští nacionalisté si kladou zásadní otázku: Co s námi bude? Co s námi bude po válce? Co s námi udělá Sovětský svaz?

Vedení OUN-B, to znamená banderovské frakce, Organizace ukrajinských националistů, dospívá k závěru, že pokud má někdy vzniknout samostatná Ukrajina, musí být území, na něž se činí nárok, co nejvíce národnostně jednotné, jinými slovy etnicky čisté.

Na Volhyni však stále žije početná polská menšina.

Odhady hovoří o několika tisících lidí, ne desítkách tisíc, jak se dneska vypráví.

Mnozí zde žili po celé generace.

Hospodařili na půdě, měli kostely, školy i vlastní samosprávy.

S Ukrajinci žili mnohdy v míru a v symbióze.

A tak to bylo i obráceně.

Na jaře 1943 dochází ale k zásadní změně.

Z německé pomocné policie začínají ve větším počtu dezertovat ukrajinští policisté.

Tito muži si s sebou přinášejí výcvik, zkušenosti se zbraněmi i výzbroj a brutálního zacházení s židovským obyvatelstvem z jam v rámci jednotek Einsatz Gruppen, hlavně Einsatz Gruppen C.

Mnozí z nich právě vstupují do UPA, ukrajinské povstalecké armády.

UPA tím během několika týdnů výrazně posiluje.

Jedním z nejvýznamnějších velitelů na Volhyni je Dmitro Klačkovský, jak jsme si říkali v prvním díle, známý pod krycím jménem Klim Savur.

Řada historiků jej považuje za jednoho z hlavních organizátorů kampaně proti polskému civilnímu obyvatelstvu.

Debata pokračuje o tom, jak přesně byly rozkazy formulovány a kdo je schválil, ale jeho role je považována za naprosto klíčovou.

Vrchním vojenským představitelem UPA se později stává, jak jsme si říkali, Roman Šuchevič.

Tomu dnes staví sochy na Ukrajině, který bude armádu řídit až do své smrti, to jest do roku 1950.

Ve stejné době je Stepan Bandera stále internován Němci v Sachsenhausenu.

Co dělal v Sachsenhausenu?

O tom se vedou spory.

Byl tam Kapo, byl ve vězení hoden na výměnu, jako privilegovaný.

Těžko říci.

To je důležitý historický fakt: Bandera nebyl fyzicky na Volhyni a osobně útokům nevede.

Historici se však liší v hodnocení, do jaké míry za ně nesl politickou a hlavně ideologickou odpovědnost jako vůdce frakce OUN-B.

Na jaře 1943 začínají první koordinované útoky.

Nejde ještě o masové vyhlazování celých oblastí.

Nejprve jsou napadány jednotlivé polské usedlosti, malé vesnice a osamělé rodiny.

Útočníci přicházejí často v noci.

Zapálí domy.

Lidi brutálně zabíjejí.

Ti, kteří utečou, hledají úiství v jiných obcích.

Postupně však počet útoků nadstoupá.

Na Volhyni začíná vznikat atmosféra naprostého strachu.

Polské rodiny přestávají jezdit na pole.

Děti přestávají chodit do škol.

Kněží varují věřící, aby necestovali sami.

Mnozí Poláci stále nevěří, že by mohlo dojít k organizovanému vyvražďování obyvatelstva.

Domnívají se, že jde jen o jednotlivé excesy a že přeci ti jejich ukrajinští sousedé jim pomohou, je nezradí.

Ovšem ukazuje se, že situace je mnohem vážnější.

UPA využívá velmi dobrou znalost terénu.

Jednotky se pohybují partyzánsky po lesích.

Místní obyvatelé poskytují informace.

Některé vesnice spolupracují dobrovolně, jiné pod nátlakem.

Historici upozorňují, že nelze označit celé ukrajinské obyvatelstvo za pachatele.

Vedle lidí, kteří se na útocích podíleli, existovali také Ukrajinci, kteří své polské sousedy ukrývali nebo jim pomohli uniknout.

Řada z nich za to zaplatila následně vlastním životem.

Léto roku 1943 představuje obrovský zlom.

Velitelé UPA se rozhodují zasáhnout velké množství polských vesnic během velmi krátké doby.

A tak přichází vrchol.

11. července 1943.

Tento den vstoupil do dějin jako takzvaná krvavá neděle.

Během jediného dne jsou napadeny desítky polských obcí, často právě v době nedělních bohoslužeb.

Útočníci dobře vědí, že většina obyvatel je v kostelích.

Jedním z nejznámějších případů je obec Kisielín.

Polští věřící se účastní mše.

Kostel je obklíčen, dochází ke střelbě.

Část lidí se zabarkáduje uvnitř kostela a několik hodin se brání.

Někteří přežijí pouze díky tomu, že se jim podaří v noci uprchnout.

Další tragédie se odehrává v Porcku.

Úplně stejný scénář.

Nedělní bohoslužba, přepadení, střelba, vražení civilistů.

Mají cepy, sekery, primitivní nástroje.

Podobných útoků probíhají během několika dnů, desítky až stovky.

Další známé obce jsou například Ostrovky, Vola Ostrovická, Janova dolina a mnoho dalších.

Celé vesnice mizí z mapy, něco jako Ležáky a Lidice.

Domy jsou vypáleny, studny jsou zasypány, kostely jsou zničeny.

Cílem není pouze zabít obyvatele.

Cílem je, aby po něm nezůstala žádná stopa.

Mnoho obětí tvoří ženy, děti a staří lidé.

Někteří muži se snaží bránit loveckými puškami nebo několika zbraněmi ukrytými před okupací.

Ve většině případů však nemají proti početnějším útočníkům šanci.

Navíc využívají koně.

Začínají vznikat polské obranné body.

Nejznámějším je Brze.