🎙️Na Hradě opět sedí kopie Heydricha, Němec tam, Němka onde. Jak ven z bludiště zrcadel | Petr Hájek

Reinhard Heidrich přijel do Prahy a ujal se moci přesně před 85 roky v předvečer svátku svatého Václava. Nic symbolického v tom ale nehledejme. Němci nebrali tisíciletý český stát vážně nikdy. Tím méně je zajímal svatý patron, který stál na jeho počátku a tak je tomu dodnes. pouze o pár století dříve, když v jejich knížectvích byla periodicky obvykle hospodařská krize, přivandrovali Němci do Českého severního pohraničí na Vysočinu a na Moravu. Přinesli sice některé technologické novinky, ale i svůj dlouhodobý, pořád stejný, velmi autentický zájem. Rozšířit germánské panství na východ. Je to pořád stejné. Pouze tomu valná část veřejnosti znovu a znovu odmítá věřit, než se znovu spálí. Tvrzení, že dějiny se neustále opakují, jen v jiných kulisách a zastále dokonalejších technologií mnohým připadá jako žvást, nepodstatný bonmot. Ostatně povšimněme si, že významná historická data, která si dle oficiální dějepravy periodicky připomínáme, se obvykle týkají velkých proher nebo rovnou národních tragédií. Vždyť ani václavské výročí neslavíme například na narozeniny našeho největšího svědce nebo na den přijetí křesťanství, jež fakticky zafixovalo českou státnost, ale na jeho zavraždění rukou vlastního bratra. Ten hrůzostrašný knížecí Mord, jen si paradoxně slavně připomínáme už 11 roků vždy 28. října měl jak jinak také co dělat s naším nebezpečným západním sousedem no a politikou. Vždyť i město, kde každoročně oslavy probíhají, se nejmenuje podle fascinujícího knížete světla, ale nese temné jméno jeho vraha. To je znal světově unikátní. že je v nedalekém městě v podstatě téhože jména aktuálně největší a nejúspěšnější německá továrna na auta, z níž českého zůstala jen její značka. Je pěkný příklad právě onoho konstatování, že dějiny se opakují. Němci získali za hubičku od zrádce, kterého státní převrat vynesl do funkce předsedy vlády. Ostatně i ten půjč startující další národní a státní tragédii každoročně oslavujeme jako báječný nápad, tedy našich západních sousedů. Ta továrna je toho dokonalým vyjádřením. Němci přinesli lepší technologie jako kdysi, když obsazovali naše pohraničí. Tím pouze urychlili její rozvoj, který by ale přišel tak jako tak dříve či později a dnes za využití jízdejší pracovní síly levné a spolupracujících menších firem, odtud jejich chcípající matka inkasuje miliardy, které nám chybějí ve státním rozpočtu. Heidrich vlétl do Prahy doslova tak na Junkersu Ju52 v podobě onoho cimrmanovského nového smrťáka, který se nezakecá. Vystříal do sevadního Hitlerova protektora Konstantina von Neiráta, který se k likvidaci českého živlu ukázal příliš měkký. nesl totiž v sobě ještě vzpomínku na staré dobré časy, v nichž diplomacie nebyla jen prázdné slovo navzdory velké válce. A tak si vzal nekonečnou zdravotní dovolenou a 37letý střihoun ho zastoupil. Hned na večer dal zatknout a odsoudit k smrti do sevadního formálního premiéra generála Aloise Eliáše a pak už to šlo ráz naráz. Vraždění rychle dostalo pravý německý strukturovaně technický rozměr. Kdo se nebouřil, nekonspiroval v odboji, ale poctivě makal v továrnách, v policii, ve státní správě. na vítězství třetí říše mohl být v klidu, že pouze do blížícího se vítězství nad Sovětským svazem v roce 41 se zdál být jen otázkou nedlouhého času, to si podvolení nepřipouštěli. Zvěsti o chystaném odsunu většiny národa, tedy kromě nezbytné otrocké obsluhy německých nadlidí do kazařských stepí byly nepřátelskými dezinformacemi. A kdo je šířil a byl odhalen, latentně přítomné udovačské řemeslo opět rozkvetlo, mohl být i popraven. A když následující jaro parašutisté věsnící německou stvůru poslali do pekel, mnozí tomu aktu odporu rozezleně zpílali. Vždyť ještě přibylo vraždění a relativně poklidný protektorát, jak ho líčil tehdejší mediální mainstream, se stal mnohem více bojištěm. lidice, ležáky, no a tak dále. Dodnes se zabití Heidricha traduje jako atentát. Toto původně neutrální latinské slovo přenosem přes francouzštinu dostalo význam protizákonného činu, tedy zločinu. Jenže to byly německé zákony vnucené okupační, že platily ve většině takzvaně integrované Evropy. Na tom nic nemění, iba právě naopak. No a pak přišel zázrak. Ten nevěřící smrťák si ještě stačil nasadit svatováclavskou korunu a skončil. Jeho likvidaci ku podivu neslavíme jako jedno z mála válečných vítězství, ať už cena za něj byla jakkoli děsivá. Ti, kteří jeho i následné běsnění přesto přežili a neposkvrnili ústa ani hruď falešnou řečí, řečeno se Stanislavem Kostkou Neummanem, nesli vzpomínku jako memento a poučení. Marně, takéto se neustále opakuje a nejde o specifický český fenomén. pamětníci odejdou, odlesk jejich svědectví nese ještě maximálně jedna, dvě generace a vše zmizí, aby se znovu opakovala. Do národní paměti nových generací zafixuje vládnoucí moc, rovněž v principu stále táž, pomocí dobře placených podvolených otroků zaměstnaných ve školách a propagandistickém stroji, jiná výročí, jiné výklady, jiné povinné adorace. Je to jako donekonečna ubíhající obrazy zrcadla v zrcadle. Asi to znáte. Každý další obraz je v něm v podstatě stejný a přece jiný. Stále menší, stále hůře čitelný. A tak Německo opět vládne Evropě. Podvolené státy na něj pracují a pro něj vydělávají. především skrze novou řížskou marku s názvem Euro a říše přesto krachuje, tudíž opět zbrojí na další pokus o vydrancování Ruska. K němuž ovšem nemůže dojít, jak víme, z opakující se historie. A přece formálnímu vedení v Bruselu šéfuje Němka. A přece do čela armád pod značkou NATO právě nastupuje německý generál s patřičně rusefovní retorikou. Idea báječné bratrovraždy má rovněž své aktuální pokračování. Po krvavém státním převratu, oslavovaném oficiálně jako osvobození, západ donutil Rusko k sebeobrannému atentátu na opětovně vzkříšený nacistický režim, jemuž velí jedna z dalších verzí zastupujícího řížského protektora. I válka opět na dohled letošního 20. 7. září žádný Heidrich na pražském letišti nepřistál. Není ho zapotřebí. Je tu latentně přítomen v mnoha kopiích. Ta jedna z nejvydařenějších sídlí jak jinak tradičně na Pražském hradě. ani šéfa formální protektorátní vlády netřeba zatím zatýkat. I když není tak psovsky odaný svému německému pánu jako ten předchozí, je dostatečně tvárný, aby odvedl plus mínus stejnou práci. Tajemství svatého Václava je zjevně právě v tom stálém opakování téhož v jiných kulisách. Vrcadlení zrcadla, vetříbení stříbra, z podvolení do nepodvolení, stále až do času, do okamžiku, v němž se vše náhle změní. Jak to je právě to, co je mimo zrcadla, protože jen to je realita zázrakem. Ten má ale jako vždy jedinou podmínku. Pochopit, že je možný. Právem si posteskl biblický prorok pane, kdo uvěří našemu kázání. Je pozdě nebo je ještě čas? 27. září tu věčnou otázku i odpověď naléhavě připomíná. Ostatně soudím, že německá čtvrtá říše zvaná formálně pro změnu Evropská unie musí být zničena. M.