Mise NATO: Velení mělo saunu, my vodu v elektrice a zkažené maso. Veterán z Afghánistánu promluvil.

[frknutí] Dnes uvidíte. >> Ubytovali nás v budovách, který měly bejt, já nevím, tuším, že minimálně 25 30 let. Troufnu si říct, měli být zbouraný. No podle toho ten stav vypadal všude přítemný vosy sršně. Za mnou kluci běžně chodili, že ze spaní probudilo sršný vodnutí. Další věc, která nás zarážela, že když byla bouřka, tak nám přes žárovku, přes tu objímku protejkala voda, takže bezpečnost nula. Byl nekvalitní strava, zkažený maso, zkažený potraviny, což se vlastně podepisovalo na tom, že vojáci měli průjmy zvracení. Na jedný straně bylo supermer komplex Slávie, kde bydlelo velení a byli tam vlastně Němci, část Američanů, ale bylo tam hlavně naše velení. Ty měli prostě saunu, posilovnu, krásný pokoje, zateplený budovy. >> Za jakých podmínek slouží čeští vojáci na zahraničních misích, které platíme ze svých daní? Co se stane se zdravotníkem, který opakovaně upozorňuje nadřízené na podmínky, které ohrožují zdraví a život vojáků? Zkažené jídlo, voda v elektrických rozvodech a další. A jak armáda zachází s lidmi, kteří problémy nechtějí zametat pod koberec? Tyto otázky vzbuzuje příběh veterána z Afghánistánu na drod mistra Michala Doubka, který přinášíme. Donedávna sloužil u 41. mechanizovaného praporu v Žadci a v roce 2022 se jako zdravotník bojové roty účastnil zahraničního cvičení v rámci mnohonárodního bojového uskupení NATO ve výcvikovém prostoru Lešť na Slovensku. S otázkami ohledně podmínek na misi jsme se obrátili také na důstojníky praporu, kteří se mise účastnili. Vyjádření odmítli. Redakce zná totožnost všech osob zapojených do případu. Jejich jména však neuvádíme s ohledem na to, že smyslem příběhu je v první řadě poukázat na systémové chyby. I proto jsme dotazy vyplývající z tohoto případu odeslali tiskovému odboru ministerstva obrany a na základě zákona o svobodném přístupu k informacím i generálnímu štábu armády České republiky. K dnešnímu dni jsme neobdrželi odpověď. Můžete se prosím krátce představit divákům, kdo jste a co děláte? Dobrý den. Tak jmenuju se Michal Doubek. Donedávna jsem byl vojákem spoulání u 41 mechanizovanýho proporu v Žaci, kde jsem zastával funkci zdravotníka a měl jsem hodnost na drotmistra. Jsme tady proto, že jste se rozhodl sdílet svou zkušenost armády. Co vás vede k tomu sdílet svůj příběh? Příběh jako tenhleten, takovejch příběhů je mnohem víc, ale myslím si, že tenhleten už jako přešel úplně veškerý meze toho, co jsem byl schopnej snášet. A myslím si, že se v tom najde spoustu jinejch lidí a jedná se o příběh ze zahraničního ze zahraniční mise z nasazení na Slovensku. kde jsem jako zdravotník fungoval pro 130 bojařů pro rotu, bojovou rotu a tam jsem jim vlastně sloužil jako zdravotník. Byl jsem tam pro ně jako zdravotník a tam vlastně se celej tenhleten příběh odehrává. >> Jak to celé pro vás na té misi začalo? Celou dobu po příjezdu jsme řešili věci, který řeší každá jednotka po příjezdu. Nějakým způsobem se aklimatizovat, zjistit, kde co a jak je, jaký je materiální zabezpečení. A to materiální zabezpečení mělo na začátku dost velkej vliv na naše fungování, protože armáda, jak jsme se později začli dozvídat, nebyla schopná po logistický stránce zásobovat ani dozásobovávat vlastně potřeby vojáků, saturovat naše potřeby, co se zdravotních věcí týče a což bylo strašně moc zásadní, tak eh jídlo logisticky zajistit prostě stravu pro tolik vojáků, aby ta strava měla nějakou kvalitu a aby se to neodráželo na zdraví lidí, tak to bylo strašně zásadní a vlastně díky tomu vzniklo mnoho problémů, který jsem tam musel řešit já jako zdravotník a musel jsem to řešit s nadřízenejma a vzhledem k tomu, že toho bylo tolik, tak jsem se dostal do do nevole a z toho vlastně vznikly problémy, který bych vám teďkom chtěl říct. Opíšete prosím, jak konkrétně to vypadalo na místě, v jakých podmínkách jste museli fungovat? >> Zhruba 15, 20 km dlouhej vojenskej prostor. Na jedný straně bylo supermer komplex Slávie, kde bydlelo velení a byli tam vlastně Němci, část Američanů, ale bylo tam hlavně naše velení. Ty měli prostě saunu, posilovnu, krásný pokoje, zateplený budovy, vohromnou jídelnu, supermer kuchyň. Měli tam vlastně i takovou armu, kde si mohli dát kafe. No a na druhý straně jsme byli my takový ty řadoví vojáci, kde vlastně nás přivezli a ubytovali nás v budovách, který měly bejt, já nevím, tuším, že minimálně 25, 30 let. Troufnu si říct, měli bejt zbouraný. No a podle toho ten stav vypadal. Měli jsme tam starý postele, klasický bydla, jak se tomu říká, což jako na to jsme zvyklí, to je v pohodě. Měli jsme tam kamínka, kterýma jsme si mohli přitápět, ale co nás zará zaráželo, tak bylo to, že všude přítemný vosy sršně. Za mnou kluci běžně chodili, že je ze spaní probudilo sršný vodnutí. Další věc, která nás zarážela, že když byla bouřka, tak nám přes žárovku, přes tu obímku protejkala voda, takže bezpečnost nula. No a stará kuchyň, kde kde nám vařili kuchaři, který byli strašně fajn. No, ale do tý doby, co vařili kuchaři slovenský, tak to bylo ještě v pohodě. Ale jak to začla řešit slovenská soukromá firma, protože Slováci už to nebyli schopní nějak zajišťovat, tak vlastně začaly vznikat strašný problémy se stravou. Nekvalitní strava, zkažený maso, zkažený potraviny, což se vlastně podpisovalo na tom, že vojáci měli průjmy zvracení. Ještě se můžu vrátit k vodě, která vlastně byl velikánskj problém. Armáda nebyla schopna zařídit, dodávat vojákům balenou vodu na misi. Je to běžná věc. Všude, kam přijedete na základny, tak máte prostě palety s vodama. Vojáci si prostě vezmou k sobě na pokoji balenou vodu z důvodu hygieny a vlastně pití vody. Myslím si, že to zásadní věc. Na Slovensku to nebylo česká armáda schopna vyřešit, protože narazili na velký problém a to jsou zálohy flašek na Slovensku a mně bylo řečeno, že prostě armáda tady s tím neumí pracovat a že to neumí vyřešit. To znamená, že všichni kluci, kolegové měli svoje lahve. Jako správnej voják mám několik láví, který si napustím vodu z vodovodu, jenomže ejhle průjmy zvracení okamžitě, protože ty budovy byly starý v těch trubkách bylo zanešený bůh vío. A my jsme na to samozřejmě hned poukázali, že vlastně tenhleten problém je, všechno jsme to nahlásili a řešení přišlo takový, že druhej den takhle voda eh jako mlíko byla chlorovaná, takže se nedala pít. Bylo nám řečeno, nechte si ji odstát, chlor se vypaří a voda je úplně skvělá, nezávadná. Takže my jsme nějakou dobu pili vlastně toleto, než přišlo to, že jsme se jako vojáci dostávali i do obchodu, kde jsme si většinou nakupovali za svoje peníze balený vody a ten problém vlastně pro armádu byl vyřešen do tý doby, než samozřejmě podařilo se jim to nám dodávat tu vodu. Trvalo to tři, čtyři měsíce a vlastně začali nám vozit vodu, takže to bylo fajn, ale nějakou dobu to trvalo a mělo to nějaký ty následky, který vlastně jako zdravotník se musel řešit. Jaké konkrétní zdravotní případy jste řešil v souvislosti s nekvalitní stravou? >> Jednou se nám stalo, že jsme dostali vyloženě zkažený smradlavý vaso uvařený a některý lidi bohužel to snědli. Já nevím, jestli to nebyli schopný poznat nebo už měli takový hlad a snědli to. A vlastně jednoho dne se nám stalo, že ráno se mi nahlásilo 48 lidí s projmem a se zažovacíma problémama, což se řešilo vlastně výtěrama u pana doktora, který ho budu dál zmiňovat. Tak zásadní den, zásadní problém, den jako každý jinej. Malej pokojíček narvanej, šli jsme spát. Po půlnoci se mi rozrazily dveře. Doktore, je tady problém. Máme tady pacienta, kterej prostě trpí bolestma. Tak jsem vylítl z postele a vzhledem k tomu, že nebylo materiální zabezpečení, tak moje diagnostický pomůcky byly pulzný oximetr, tonometr a fonendoskop. samozřejmě nějaký základní léky, který jsem musel jako zdravotník podávat, když byly nějaký problémy, průjmy, rýmy a takovýdle věci. Zbytek jsem řešil s lékařem. No, rozrazily se dveře, já jsem vystartoval z postele, přišel jsem k vojákovi, zjistil jsem, že si stěžuje na bolost na hrudi s propagaci do končetiny. Pojel jsem podezření, že by to mohl bejt infarkt. Eh, zavolal jsem záchrannou službu, přijela Slovenská záchranná služba, dál jsem informoval svého nadřízenýho po odborní stránce, pana doktora. >> Jaká byla lékařova reakce? >> Přijel po záchranný službě. Záchranná služba měla pacienta už naloženého v sanice, kde záchranář vystoupil a řekl mi, že mu natočili EKG a že jeho podezření se ztotožňuje s tím mým, že je to eh infarkt spodního srdce. Vojáka odvezli. H byl jsem jako pochválenej. Dobrý, super práce. Vypadá to na infarkt spodního eh spodního srdce. No, do do druhýho dne vlastně voják byl odvezenj do Banský Bystrice, do nemocnice, do fakultní, kde mu udělali vyšetření a zjistilo se, že infarkt to nebyl, že to byl zánět žlučníku a že to bylo vlastně z důvodu nekvalitního nekvalitní stravy. A doporučení lékařů ošetřujících a propouštějících tohoto vojáka bylo, že musí mít přísnou dietu. Já samozřejmě jsem se potřeboval jako dopídit, jak mu v těhletěch podmínkách, kdy vlastně tam jsou prumy, zrácení a další věci, eh jak mu zajistím kvalitní dietu, e, bílý maso, nějaký pečivo, který odpovídá tomu dietnímu režimu. No, zavolal jsem panu doktoru Tibotovi. Pan doktor mi řekl, ať mu dám pečivo a zeleninu, na čež jsem mu odpověděl, že pečivo máme starý, někdy v lec kdy i plesnivý a zeleninu tý máme strašně málo, protože prostě se k nám ani nedostává. Tak mi sekl s telefonem, řekl, že ho to nezajímá, ať si poradím. Tak jsem mu zavolal zpátky, že se mi nelíbí tady to jednání a že by bylo potřeba ten problém vyřešit. No, načež on mi řekl teda, ať si přijedu eh k nim. On byl vlastně u tý Slavie na roli jedna. Tam to bylo jako hezký, voňavý a měli dostatek jídla, pití, všeho měli dostatek, protože tam byli vlastně koaliční armády, Američani, Němci a díky nim vlastně se jim dostávalo nadstandardní vybavení všeho, co se všeho týče. A řekl mi, ať si přijdu a v lednici si vezmu, co chci a že si můžu zavzít i pečivot. Tak jako jsem mu řekl, že vaše řešení tedy je, abych přišel a vzal si vaše zbytky, aby voják u měl dietní stravu. A on mi řekl, že se o tom se mnou odmítá bavit a ať si prostě poradím. Napadlo vás někdy položit si otázku, jaká je cena za to přinášet informace dřív než ostatní [jásání] a jakou cenu zaplatil tenhle prezident a jakou tenhle zpěvák [jásání] [křik] a tenhle analytik a u nás. Platí se i tady cena za to říct nebo udělat něco dřív než ostatní? V minulosti určitě. [hudba] >> A platí ji někdo u nás i dnes? Zaplatila tahle vědkyně [hudba] za to, že lidem řekla dřív než CIA to, čemu ve svém oboru [hudba] rozuměla? A tenhle vědec zaplatil taky on svou cenu? A tenhle jsme malá redakce. My nemlčíme. A za možnost vědět něco dřív by nikdo neměl platit cenu vyšší než tři kafe. Dřív než oni. Podpořte nezávislou žurnalistiku s předstihem bez reklam. Bonusový materiál. Zvuk pro poslech. Komentáře redakce bez cenzúry na sítích. Pouze za 149 Kč měsíčně. odkaz na web Herohero pomocí QR kódu nebo na webu svedom-naroda.cz [hudba] plus. >> Jak se to tedy vyřešilo? přijel vrchní seržant, který byl vlastně takový komunikační most mezi velením a za vybyčejnéma vojákama, normálníma jednotkama. A já jsem se mu svěřil, že mám tenhleten problém a že bych to potřeboval vyřešit. On mi navrhl, že je jednoduchý řešení, že vojákovi bude zrušena stravní dávka v tu dobu 9 € mu budou vypláceny a on si bude moct jezdit do Kauflandu do Velký Krtiše a tam si bude moct nakoupit dietní stravu, šunku, kuřecí maso. Pro mě to bylo perfektní řešení, takže jsem byl spokojenej. Takhle jsem to předal i svýmu nadřízenýmu. Jenomže večer byl telefonát a mýmu veliteli roty volal doktor Tibo, že ráno mám přijít okamžitě na kobereček. A tady to začalo. Pan doktor Tibo neunesl eh Vítku od nadřízenejch a řekl mi:„Dostal jsem za vás pojeb." Bylo to naposledy, co se něco takovýho stalo. Vzal si mě za zavřený dveře do svýho pokoje, kde vedl 10ový monolog a bylo mi vyčítáno, že jsem se vyjadřoval k věcem, který vůbec nemám řešit, že jsem řešil s nadřízenýma věcma, který mi nenáleží řešit a že on je lékař a on rozhoduje o tom, jak to bude a že okamžitě zrušil toleto nařízení, který mi přišlo jako logický, všem přišlo logický a že to zrušil a že nic takovýho neproběhne a nikdy nezapomenu, jak to zakončil. a řekl„ A to bylo naposledy, co jsem za vás dostal Ještě jednou se něco takovýhodle bude opakovat, tak to znepřím vám i celýmu velení, až se z toho poserete." Takhle nějak to myslím, že to bylo přesně takhle formulovaný. Zavřely se dveře, já jsem odešel. Od tý doby už mi neříkal Michale, od tý doby mi říkal: "Pane rodmistře, jeho postoj vůči mně byl takovej chladnej, odměřenej, až jako jsem se cejtil nepříjemně, ale říkal jsem si, co jako ten člověk asi má nějakej problém sám se sebou. Nebudu to řešit. Do tý doby, než vlastně se stal pro mě osudovej úraz. >> Co se vám stalo? Protože jsme byli nonstop vlastně na misi nasazený, tak jsme si mohli sportovat, jak jsme chtěli. A já vzhledem tomu, že boxuju, tak jsem s kamarádama, s kolegama boxoval a přiznám se, dělali jsme trošku takový blbosti a dostal jsem úder na spodek na žebra a věděl jsem, že je něco špatně. Jel jsem na rentgen do Zvolena do nemocnice civilní, kde mi byl proveden rentgen standardní vyšetření na chirurgickým oddělení a doktor stanovil, že mám zlomeninu osmho žebra. Já jsem zprávu odevzdal panu doktorovi Tibohotovi, kterej měl vlastně předat zprávu právnímu oddělení, který se se mnou mělo potom nějakým způsobem spojit a řešit to po právní stránce. Jak to řešení vašeho úrazu tedy probíhalo? >> Za mnou přijel zmiňovaný vrchní serant a řekl mi, ať jdu ven, že budeme mít soukromí venku a že když jsme přišli ven, tak mi říká:„Mám pro tebe špatnou zprávu. Doktor Tibo tě obvinil z podvodu." Tak jsem samozřejmě chtěl vědět, jaký povod. A eh velitel praporu, podplukovník Pazděra ti vzkazuje, že jako trest si máš vykopat okop pro stojícího střelce. Tak jsem mu říkal jako, že prostě ať brzdí, že prostě toleto takhle nefunguje, že zaprvý jsem žádný podvod nespáchal, neudělal a že bych rád věděl jako detaily toho podvodu, na čež mi bylo řečeno, že nikdo neví, co přesně doktor Tibou udělal, ale že zavolal slovenskýmu lékaři na chirurgii, kterej mě vyšetřoval a s něčím ho konfrontoval, nikdo neví s čím. A doktor na ten slovenský mu řekl, že já jsem si údajně řekl, že chci zlomený žebro, abych nemusel na cvičení. A tím to bylo jako ukončený. A tak mně to jako přišlo strašně vtipný, absurdní, ale viděl jsem vážnost tý situace, že prostě fakt jsem obviněnej z podvodu a já jsem teda z logicky z logiky věci navrhl. Tak dobře, pojedem do slovenský nemocnice, budem konfrontovat slovenského lékaře, podstoupím kontrolní rentgen, aby se ukázala pravda, jako kde to je, protože já jsem nic takovýho neudělal. Říkám, nedokážu si představit, že by v cizí zemi cizí člověk přišel za doktorem a řekl mu:„Prosím vás, napište mi jednou diagnózu." A doktor prostě udělal trestnej činjenom, proto, že třeba se mu líbím nebo má zrovna dobrej den nebo nerozumím tomu. Takže jsem prostě řekl, že v žádným případě nebudu kopat oko pro stojícího střelce, že s tím nesouhlasím a že žádám prostě o předvedení na hlášení k veliteli praporu, což je standardní postup. Když voják má problém nebo něco se děje, tak je prostě předvolen na hlášení praporu, kde je personalista, právník, udělá se o tom oficiální zápis a celý je to prostě oficiální. Na čež mi bylo řečeno, že nejvyšší plukovník Bojárek s tím nesouhlasí, že žádný hlášení nebude, ani žádná konfrontace lékaře nebude, že česká armáda si nepřeje jakjkoliv konflikt se slovenskou stranou, což mi přišlo prostě fakt jako nestandardní. Jak si takový postup vykládáte? Z mýho pohledu to byl byla to odplata doktora Tibota, že za mě dostal vynadáno a vlastně zazněla mi ta jeho věta na konci a udělám vám problém, ještě jednou se to bude opakovat. Nikdy se to neopakovalo, ale on to stejně nevydřel a prostě rozhodl se mi ten problém udělat. >> Ovlivnilo to nějak vaše další působení v armádě? Od tý doby jsem vlastně dostal nálepku, která se opakovaně vyskytla v mý službě, že jsem, nevím, jestli to můžu říct, podvodník a zmrt. A to se se mnou táhlo vlastně celou službu. Už na Slovensku jsem se snažil tenhleten problém řešit a prostě stál jsem si za tím, že to byl prostě nesmysl, že jsem nic takovýho nikdy neudělal. A tenkrát si pamatuju podplukík Pazděra mi tenkrát šel okolo mě a řekl:„Já vám teda věřím. A já jsem to bral jako hotovou věc, že se mi teda věří, ale ze strany doktora Tibova jsem prostě slyšel furt nebo cejtil jsem z jeho strany velkej odstup, jeho chování bylo prostě nestandardní a já jsem se necejtil úplně dobře. Furt se furt se ozývaly věci ohledně materiálu, furt jsme řešili věci ohledně zdravotní zdravotního materiálu, ohledně tý stravy to celý vlastně probíhalo. Ale já jsem to bral jako uzavřenou věc, že problém není a já trestanej nebudu a všechno jede dál. Do tý doby, než se mi eh stalo to, že vlastně na na Rčkách, kde jsme bydleli ubytovaný, začala probíhat velká rekonstrukce, začalo tam vznikat kontajnerový městečko, velká velká sláva. Přijela tam eh slovenská ministryně obrany, nebo myslím, že ne česká ministryně obrany, to byla Černochová, tam přijela paní česká ministryně obrany, strašná sláva, všechno se to muselo stihnout v termínu jako úplně šíleným. Takže traktory tam jezdily, bagry a kopali tam, no a vykopali tam novou kanalizaci, nový světla, byly tam třetrový díry a nám tam nesvítilo světlo, bylo to uprostřed lesa. No a já jsem šel a spadl jsem do jednoho toho výkopu, bolelo mě koleno, šel jsem za doktorem Tibou, kterém už na mě koukal se přes ty prsty a už mi dával jasně najevo, že jako se pokouší vo další vo další podvod se zdravím, tak jsem mu řekl, že mám prostě bolý koleno, ale že nechci dělat žádný závěry, že o tom nechci žádnej zápis, jenom prostě nechci to řešit, aby mi jako byla armáda vracela nějaký jako dávala mě nějakou finanční finanční vyrovnání, aby mi jako platili za to, že mám nějaký úraz. I u toho žebra, vlastně u toho žebra se to muselo, já jsem musel souhlasit s tím, že to žebro se jako jakoby že to neexistuje ten úraz. Jo, oni to prostě napsali. Pan doktor vlastně jo, já jsem se zpětně dozvěděl, že pan doktor moji zlomeninu žebra překlasifikoval sám od sebe, aniž by mě o tom informoval na naraženinu zlomenýho žebra. Naraženinu z žebra, načež vlastně armáda se se mnou taky v tomhletom směru nevyrovnala. Mně to nevadí. No a nicméně tak já jsem s tím kolenem se vrátím k tomu koleni, byl u pana doktora Tribota a ten mi odeslal vlastně na právní oddělení na štáb, abysme sepsali papíry, že souhlasím s tím, že vlastně armáda mi nebude plnit žádný odškodnění ohledně kolene nějakým způsobem pohmoženěnýho. A v tu dobu vlastně se znova otevřela rána, protože asistent právníka mi říká: „No a můžu se zeptat, jak jak je to s těma vašem s tím vaším žebrem?" Tak jsem mu říkal: "Já to mám za uzavřený." podplukovník P mi řekl, že mi jako věří a já to beru jako uzavřený a on mi říká: „Ne, nikdo vám nevěří, všichni vás tady maj." A opakovalo se znova za podvodníka a To už bylo podruhý, co se toleto opakovalo. A bylo to asi zhruba tři týdny před odjezdem, vlastně před koncem mise, že pojedem domů. Tak jsem říkal:„He, musím to vydržet, už to nebudu řešit." A dostával jsem prostě měl jsem ten pocit, že že všichni na mě fakt jako mi to dávají sežrat, že mě viděj jako toho podvodníka a Teďkon člověk už to vnímal jako dost zásadně a jakmile přišel nějakej důstojník z velení, tak od něj jsem to to chování bylo prostě divný. Divný. Byli to lidi, se kterýma 20 let a vždycky jsem s nima komunikoval, byla to sranda, bylo to všechno v pohodě a najednou na mě koukali přes prsty a prostě to poznáte, že že na vás koukají nějak jako jinak. No a říkám, musím to vydržet. Takže jsem odjel vlastně do český republiky, vrátili jsme se, všechno bylo v pohodě a do května roku 2023, než se mi stal pracovní úraz na záchranný službě, kde jsem plnil stáže, kde jsem byl vyslanj zaměstnanovatelem. >> Pokračování příběhu uvidíte. Takže jsem odjel vlastně do České republiky, vrátili jsme se, všechno bylo v pohodě a do května roku 2023, než se mi stal pracovní úraz na záchranný službě, kde jsem plnil stáže, kde jsem byl vyslanej zaměstnanovatelem a já jsem si utrhl křížovej vas a proběhla operace, následná rekonvalescence, rehabilitace a já jsem vlastně odevzdával veškerý zprávy lékařský právníkovin u nás na útvaru a tam vlastně se to znova ote otevřelo už podruhý, kdy vlastně právník se mě začal dá nebo začal mi dávat e nestandardní otázky typu to jako jestli papíry, který odevzdávám u lékaře na ošetřovně, jsou se shodují se stejnýma papírama jako já dávám jemu na stůl. Zaraz, zarazilo mi to, protože je to kluk, se kterým se známe taky léta, tykáme si, tak jsem se ho zeptal jako proč se mě tam na takovoudle jako zásadní věc, jako, že že bych jemu dal jiný papíry a na ošetřovně byly jiný papíry a přišlo mi to nestandardní a já si pamatuju jako dnes, když jsem se ptal, Jardo, můžu se zeptat jako co se děje, proč se mě takhle hloupě ptáš? A potřetí mi bylo řečeno: „No, velitel praporu ti nevěří, že tady jsi pěknej a podvodník a že už to jednou zkoušel." No, já jsem se do tý doby nikdy právní cestou nebránil. Já jsem nikdy neřešil nic právní cestou a soudní cestou. A v tomhleom případě jsem se teda rozhodl oslovit pana doktora Chomutovskýho právníka a celej příběh jsem mu odvyprávěl a on mi řekl:„No, tak to je jako fakt jako je to vošklivej vošklivej příběh a já vás teda budu zastupovat a že je to jasný. Na základě výpovědi na drotmistra Doubka a dalších vojáků se naše redakce obrátila s dotazy na generální štáb armády České republiky a na tiskové oddělení ministerstva obrany. Ptali jsme se na podmínky ubytování, stravování a zásobování pitnou vodou, na závěry hygienické kontroly a důvody jejich utajení, na izolaci nemocných vojáků i na vybavení zdravotníků. Zajímalo nás také, zda velení vojákům zakazovalo o podmínkách na misi mluvit a jak armáda chrání ty, kdo na problémy upozorňují. Odpovědi jsme žádali do 15. K dnešnímu dni jsme žádnou neobdrželi. Pokud odpověď dorazí zpětně po zveřejnění příběhu, doplníme informace v doprovodném textu.