JIŘÍ HALDA: Všechno je jinak. Těchto varovných signálů si všímejte!

Jsem zal zvědavej, co budete říkat, Jirko. >> No [smích] jasně. >> Jsem zvědavj, na co se budete ptát. >> No, myslím si, že i diváci, milí diváci, sledující kritici, vítejte a představte si, že vám jednoho dne zazvoní telefon, na druhém konci je vaše dospělé dítě a řekne vám větu, kterou žádný rodič nechce slyšet. Mami, tati, já už vás ve svém životě nechci. >> [vzdechy][povzdech] >> Co když jste mu přitom dali úplně všechno? Dali jste mu lásku, vzdělání, bezpečí, peníze, celé své mládí. A právě v tom byl možná ten problém, co když některé děti nevychováváme pro život, ale pro vlastní potřebu být milováni. Co když jim ve jménu lásky ubližujeme, aniž bychom si to vůbec uvědomovali? [frknutí] A teď si položme ještě nepříjemnější otázku. Kolik z nás dnes žije život, který ve skutečnosti není náš, ale je našich rodičů? Kolik našich strachů, neúspěšných vztahů, rozvodů a rozhodnutí má svůj původ v dětství, na které si už možná ani nevzpomínáme. To všechno jsou otázky, které se točí v našich hlavách a já jsem si proto dnes pozval člověka, který se více než 30 let zabývá dětmi, jejich rodiči, výchovou a mezilidskými vztahy, speciálního pedagoga, lektora a rodinného terapeuta Mgr. Jiřího Haldu. Na vaši žádost, diváci, moc děkujeme, že nominujete hosty. Ale dnes to nebude další rozhovor o tom, kolik hodin smějí děti trávit na telefonu nebo jak je přimět, aby nás poslouchali. Dnes se pokusíme otevřít otázky, na které možná nechceme kolikrát znát odpovědi. Může být rodičovská láska destruktivní? Má dítě povinnost odpustit rodiči, který mu ublížil? A co když se i samotní odborníci na výchovu v něčem zásadním mýlí? A na závěr postavím Jirku před jeho jednu velmi těžkou otázku, jedno rozhodnutí. Proto nás prosím sledujte. Děkujeme, že jste s námi a děkujeme, že tento rozhovor sdílíte, protože věříme, že právě odpovědi v tomto rozhovoru mohou pomoci některým nejenom rodičům, ale i dětem. Takže moc děkujeme, že sdílíte. Odkazy na Jirku jsou dole, můžete se podívat a zároveň ho sledovat. On vede úspěšně svůj podcast, kde můžete dostat další odpovědi. Takže koukněte, pokud byste chtěli někam do světa, mrkněte. Míříme teďka se Sandrou Pogodovou ke konci roku na poušť. Můžete tam s námi strávit 7:00 nocí. Je to nádherný, krásný. Koukněte se na web a pokud byste chtěli dobrodrů, že jo, v příštím roce, Himalájee, Indie, také se moc těšíme. Jirko, vítejte v zákonech bohatství. Jste tady vůbec poprvé a děkuju moc, že jste si udělal čas. Já začnu hnedka první otázkou, která možná některé rodiče zabolí, kteří nás teďka poslouchají. Co když největším nebezpečím pro dítě nejsou rodiče, kteří ho nemilují, ale ti, kteří ho milují tak moc, až mu tím ničí život? No to se rozhodně děje. Je o tom světová literatura a ona láska, která má špatnej obsah, ať proto, že jí je málo a nebo prostě, že má ten špatnej obsah, tak ona prostě vždycky to dítě poznamená. A já to, co jste říkal na úvod, jo, že ty děti prostě mají sklon se vřít těch rodičů a vpálit jim to. Já se s tím samozřejmě ve svý praxi setkávám a je to téma, který je natolik citlivý, že se mu vlastně média moc nevěnujou. Jo, takže já jsem rád, že jste ho otevřel a a je to přesně tak, jak říkáte. >> Láska, která ničí. Možná to bude i dneska téma dnešního rozhovoru, diváci. Proto když něco třeba budete mít ze svých vlastních zkušeností, možná jste rodičemi, možná vás něco trápí, tak se o to podělte s ostatními. Možná tady najdete i sobě blízké, kteří to prožili a třeba vás mohou inspirovat. Pokud je zase naopak něco, co vnímáte jako prospěšně a moc se o tom nemluví v dnešních médiích nebo mainstreamových rozhovorech, tak to klidně sdílejte s ostatními. Možná to některému z rodičů zase otevře vědomí, otevře to nějaké příležitosti. A děkujeme vám, jak jsem říkal přednostně za sdílení. Jirko, láska, která ničí. Vy jste sám říkal, že to zažíváte v konzultacích. Jak to začne? >> Takový fenomén. No víte, každý člověk má svou osobní historii a my jako vlastně máme dvě takové výzvy a to je rodiče se do nás otiskují samozřejmě, protože když se miminko narodí, tak ono neví, jaký má být, jako jo, my ho vlastně vychováváme, pokud teda má normální podmínky, tak ho milujeme prostě a máme ho vést k tomu, co bude potřebovat, jo, takže rozvoj pohybu, zájmu o svět, jo, prostě a vedení k samostatnosti a tak dále a tak dále, ale k tomu vlastně, co otiskujeme do toho dítěte, do něj otiskujeme i svojí vlastní historii. A tam nastává ten obrovskej problém, když se nám samotným něco nedostává nebo když jsme dostávali něco, co jsme nepotřebovali. Jo, vemte si, že jste prostě dítě, který nesplnilo rodičům sen o tom, že chtěli holku, jo, tak se do vás otiskne vlastně nárok a očekávání, kterýmu vy nerozumíte, ale přesto mu čelíte. a v určitém ohledu mu vycházíte vstříc, jo? No a vlastně tím se ve vás vytvoří něco, co aniž si uvědomujete, posíláte dál. A todle je vlastně to hlavní nebezpečí, který se týká u toho, co říkáte, hlavně lidí, kteří byli nemilovaní a nebo byli milovaní s očekáváními, který to dítě nemohlo splnit. Protože první, co mozek potřebuje udělat, je kompenzace, jo? Vy prostě potřebujete nějaký kvalitní vstupní podmínky pro to, abyste unes zodpovědnost, jo? abyste to unes celý. A tím pádem vy si musíte vyspravit to, co ve vztahu k tomu děťátku vlastně vám brání v tomto uníst. A to je ten zakopanej fes. Vy tomu dítěti začnete vlastně v uvozovkách sytit, ale ve skutečnosti sobě kompenzovat to, co ve vás není dopečený, to, co ve vás vázne jako v hubený koze požadavek, bez kterýho vlastně nemůžete existovat. Jo, proto je to tak silné, proto je to tak autentické, i když to ubližuje. Takže rozhodně to existuje a to nebezpečí je vlastně ta forma tý kompenzace, protože já vám dám příklad z praxe, jo, byla u mě paní, která mně řekla přesně to, co vy jste vlastně zmínil, jo, že její dcera jí jednoho dne oznámila, že jí má plný zdubě. Mami, nevolej mi, dej mi pokoj, neotravuj mě. A ona je z toho úplně zaroucená. No, ale vlastně když jsem se s ní bavil, tak ona za každou třetí větou říká:„Já by si tole k mamince nikdy nemohla dovolit. Já bych si todle ke svý mamince nikdy nedovolila." a vlastně popisovala, že úplně závislé vlastně milující babička, jo, nebo maminka tý mámy vlastně otiskla do tý dcery nároky a dusivou prostě dusivou lásku, kterou ale ta její dcera, ta prostě jí jako nezpracovala, nezvládla, zvládla se jí ubránit. No a vlastně teď s tou maminkou pracuju na tom, jak se postavit vlastní mámě, aby mohla dát vlastně satisfakci svíceři, aby mezi nima mohl vzniknout normální dospělej vztah. Jo. Takže ten závislý vztah, hlavně taková ta ta dětská nejistota, která v tom člověku může být a on o ní vůbec nemusí vědět, která naloží na to dítě nárok, kterej jednoho dne prostě to dítě zjistí, že nechce nosit. Někdy se to projeví v pubertě. Jo, ono tam totiž bývá jako to spojený s takovým tím opozičním pubertálním vzdorem, ale může se to projevit ve 30 třeba, jo, tak vlastně e ta to si to ten dospělej vyřeší, aby mohl dát tomu svýmu dospělýmu nebo dospívajícímu děti satisfakci, je vlastně jedinej způsob, jak to vyřešit, jo, protože jinak opravdu jsou lidi, který se přestěhujou na druhý konec světa a prostě spálejí mosty, protože je to pro ně tak dusivé, že nemohou žít svůj vlastní život. Hm. Když j zmiňoval některé ty klienty, tak kdyby se třeba tady teďka Jirko objevila maminka a vy byste jí měl říct jednou větou, která ji možná i rozpláče, ale ta věta by zachránila jejich její vztah s dítětem. Jaká by to byla věta? >> No, respektujte jí jako jo, respektujte to dítě. Víte, e respekt je hrozně hrozně vzácná surovina. Jo, já běžně řeším zejména ve vztazích mezi muži a ženami, že muž ženu vášnivě miluje, ale nechápe, že láska není respekt, že jí u toho vůbec nerespektuje. Takže on ji miluje. On by jí prostě snes modrý z nebe, ale když po něm chce něco, co on považuje za blbost, tak jí řekne, že to je blbost. Jo. A já mu říkám: „Táto, pro vaší ženu je to důležitý, tak jí neříkejte, že to je blbost. Vy to musíte vzít vážně, abyste zjistil, že to vážné je. nebo aby ona zjistila, že to je hloupost, ale tím nerespektem tím z toho děláte vlastně mezi váma neřešitelnej problém. Jo. A to respektování eh dospělejch mezi sebou se z nás vysvětluje než respektování dětí. Ale prostě když nerespektuju, že to dítě má zcela vlastně konkrétní požadavky na čitelné projevy přízně, čitelné projevy mantinelu, citelné projevy zájmu taky, jo, ale taky čitelné projevy, že chápu, že se ti nelíbí, co po tobě chci, protože já vím, že je to pro tebe dobrý, i když se ti to nelíbí, jo, třeba když chci, ať si po sobě uklidíte něco. A ten respekt vlastně vychází z toho, že že mám aspoň trochu nacítěný a načtený, v čem je to dítě unikátní, abych přizpůsobil ty všeobecný nějaký požadavky na děti tý unikátnosti, ale protože připravuju to dítě na jednou na jeho vlastní život, tak musím ho naučit, aby se s tím, v čem je jiné, umělo žít ve světě, kterýmu ale rozumí, jo, kde kde platí nějaký pravidla a víte, že prostě nemůžete prostě, že jo, žít a rozdělávat si v bytě oheň a jíst klackem prostě, jo. Chystáme ty děti na život, kde platěj nějaký konvence a ta specifika, ta prostě jako v tom mají hrát roli a ne nemají v tom dominovat. A když tole rodiče neumí, tohle neumí respektovat, tak se nevytvoří ten konsenzus mezi konvencemi a tou unikátností. No, pak to jsou takový ty děti, kterým jim říkáme, že mají poruchy chování, jo, ADHD a ono to má řadu příčin, jo. Já to hodně teďka zjednodušuju. A my se pak na ty děti zlobíme, že jsou v nepořádku. Ale vlastně když to rozkryjete, tak zjistíte, že v nepořádku byl ten přístup. Málokdy to dítě. Jo, takže já bych vždycky říkal, prosím vás, snažte se autenticky respektovat, jaký ten druhý je. To pořád neznamená, že dítě je dospělý. Dítě nemá stejný kompetence, nemá stejný práva jako dospělý, protože dospělý má jinou odpovědnost. Jo, ale to pořád neznamená, že nemám respektovat. Dávám úplně banální příklad. My jsme hrozně bohatá společnost a řešíme tím pádem, že dětem dáváme hromady věcí, který jsme sami neměli. Ale když dáte dítěti hromadu věcí, tak mu ukradnete možnost mít radost, protože radost jsme schopní mít z jedný věci. Jo, vemte si, že vám dá vaše žena, že vám dá prostě k Vánocům něco, co jste si hrozně přál. Prostě parádní elektrickou kytaru třeba, jo, nevím, jestli jste kytarista, jo, ale vy budete mít radost jak blázen, že přesně tudle jste chtěla. Ona fakt jako slyšela, že chcete tu modrou Gsonku, ne tu pálenou. Jo. A a teď si představte, že budou dvě pod tím stromečkem. A vy si řeknete, hráblo ti, proč jsou dvě. Ale děti mají běžně dvě krabice Lega pod stromečkem. Běžně jich tam mají sedm, jo? A my nechápeme, že my jim tím ukradneme možnost mít radost z tý věci prostě, protože čím víc těch věcí tam je, tím se vám ředí ta radost na na menší a menší hromádky. Jo. A todle je vlastně ta věc, kterou dneska lidi vůbec nerespektujou a vychovávají ty neurotický děti, který vypadají, že si ničeho nevážej. No, protože přece vážnost tý situace je daná tou radostí, která jí lemovala. Jo. A to je třeba jako typickej příklad dnešního absolutního nerespektu. A proč jsou taky ty dnešní děti nezaměstnatelný? Protože jsme jim připravili život, na kterej v životě nemůžou vydělat. Jo, to je jeden z těch příkladů. respektovat, že ty si musíš něco zasloužit, ty proto musíš něco udělat. My tě musíme jako provést procesem, jak se usiluje o něco, co má jako, co má hodnotu, protože hodnotu tomu dává to usilování, ne? Kolik to stálo mně, ale kolik z toho proto ty udělal ty, jo. Takže ten respekt, to je naprosto jako základní surovina. >> Jste mi zrovna, Jirko nahrál. Jinak diváci, napište nám, jak to vnímáte vy a děkujeme za sdílení. Věřím, že spoustu posluchačů teďka už má dospělé děti, protože ta komunita třeba nejsilnější tady na zákonech bohatství je jich 40 let. 40 let výš. Pohybují se kolem 40. Tak Jirko, jak se liší ten projev respektu k pětiletému dítěti a třeba k tomu 25etému dítěti, které teďka mám? Jsou tam nějaké rozdíly, kdy můžu udělat jemnou chybu, ani si jí neuvědomuju u té jedné věkové kategorie i u té druhé? >> Eh, no, řekste to vlastně úplně přesně. Pětiletý dítě má jiný potřeby než 25letý. Zatímco pětiletý dítě potřebuje, ať ho všechno učíte s tím ujišťováním, že to zvládne, učíte ho to rovnou správně, jo? Nebojíte se ho jako zatížit trochu víc, jo? Chránit ho u toho, kdy se na to ještě necejtí, ale vy jste tam, aby věděl, že kdyby to nešlo, tak vy tam jste. 25letj potřebuje pravej opak, jo, ten potřebuje jasně, že to zvládne. Hele, poraď si prostě, jo, jako já ti pomůžu jedině, když uvidím, že si fakt neporadíš, jo. A to, co nesmíte udělat, je otočit to. Jo, my máme v tom podcastu Halda inspirace pro bohatší život máme vlastně heslo: "Dítě není malý dospělák." Jo, my máme tendenci na malý děti nakládat jako kdyby jim bylo 20 a měli chápat jako by jim bylo 20. Jo, [frknutí] todle má krásný v těch čtyřech dohodách ten pan Dušek. Jo, ty takový ty bonmoty jako běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální, jo, prostě to nepochopí dospělej, jo. Ale říct dle dítěti, to je to je prostě vražda, jo. Ale zrovna tak 25 letetýmu máte říct, hele, už si u mě neper, jako kup si pračku. Vdyť je 25, jako jo. Co co s tebou je? A lidi to mají obráceně, jo. Oni mají tendenci malým dětem vnucovat, že mají uvažovat jako dospělí a velkým pak nemáme vlastně schopnost dát ten prostor a zatížit je, jo. A říct, hele, udělal jsi večírek, všechnys pozval, tak nemáš co žrát, no. Budeš jíst prostě topinky, jo? Jo. Nechtěj po mně, abych ti půjčoval, když prostě neumíš hospodařit. Nauč se hospodařit. Jo, na to je cesta prostě úplně jednoduchá. A oni ty navíc ty mláďoši mají tu výhodu, jestli můžou kdekoliv půjčit ještě. Jo, ale ta ten rozdíl v tom respektuje respekt je vždycky vůči představě a potřebám toho druhýho, jo? A 25etej má prostě jiný potřeby než pětiletej. A toho pětiletýho respektem těm potřebám chystáme na to, aby jednou chápal, že ale prostě dokud nebudeš rozumět dostatečně sám sobě, tak já musím bejt chytřejší než ty. Jo, takže o tom byl moc zajímavj seriál, i když on pak vyberl jako hrozná teda břečka, jo, ale byl to seriál americkj o hrála v tom Michel Fier, neřeknu vám teď, jak se to jmenovalo, jo, o tom, jak prostě se zabije její manžel někde v Montaně v horách a oni tam jedou s dětma ho pohřbít, jo, protože chce bejt pohřbenej tam. A tam dojde ke konfliktu, kdy ta Michel Fifer zjistí, že svý děti, svý dvě dospělý dcery rozmazlila a vychovala z nich nesnesitelný parchanty a říká svý dospělý dceři, že už jí nebude platit pit, že už se jí prostě nebude o ní starat, protože je dospělá. A ona, ta dcera jí říká: „Mami, proč mě tak strašně nenávidíš?" A to bylo přesně. Tý bylo 40, ale vlastně mentalitu měla pětiletý. Jo jo, protle stálo za to ten seriál vidět, i když jinak je to hrozná pitomost. Jo, když za vámi Jiří ty klienti chodí, tak už za ty roky máte nějakou takovou jako červenou nit toho, proč se to těm rodičům e stane, nebo kde ty děti ztratěj? Je to třeba nějaká konkrétní reakce nebo něco, co oni nevnímají na tom svém dospělém dítěti, něco, co oni přeženou? Má to nějakou společnou společnou věc, která se opakuje? >> Kladete Tomáši otázky na úrovni až jako filozofické? Snad se neztrrapním, ale já si osobně myslím, že je to proto, že eh naše životní podmínky se mění o tolik rychleji než adaptační schopnosti mozku, že vlastně my jsme se narodili do nějakejch podmínek. A já si třeba vzpomínám, já jsem musel celý prázdniny sbírat brambory. Kýbl byl za 50átník, jo, abych si za ty prázdniny našetřil na kopačky, který stály 69 Kč50. Takový černý gumový kopačky. Jo, naši děti prostě něco chtěj a vy už ani nemusíte jet do toho obchodu. Vy prostě vezmete telefon a oni jsou do 24 hodin v Zetboxu. Prostě to je tak nebetyčnej rozdíl v tý snadnosti to dosáhnout, že vlastně my vychováváme úplně jiný lidi, než vlastně eh jaký jsme původně my. Jo. Víte, jakj je největší rozdíl mezi školkovýma dětma před 30 lety a dnešníma? Ty dřívější děti chodily, ty dnešní se vozí. Oni jsou vyvinutý i posturálně úplně jinak, protože oni jsou zvyklí se všude dovést. Oni oni nechoděj. Někdo dokonce spočítal, že dnešním lidem chybí 3 miliony kroků ročně, který dřív udělali proto, že prostě neměl každej auto. Jo, my se i my se měníme v někoho trochu jinýho. Jsme vlastně celkem nemocná společnost, jo. A tohleto je jedna z věcí, která lidem nejde vysvětlit, protože oni jak jsou nezralí a nemají nadhled nad tím, že je to vlastně ohrožující, jo, protože vy vychováváte dítě, kterýmu sám nerozumíte de facto a ten argument těch lidí je, ale my na to máme, jo, jako víte, mně včera kolega, my jsme točili včera díl zrovna toho podcastu našeho a e točili jsme díl o finanční gramotnosti, jo, a on mě položil otázku, která se v rodinách běžně jako samozřejmě mě diskutuje, jestli je možný dětem říct, promiň, Tomášku, my na to nemáme, jo, protože ty nároky jsou takový, jo, dneska vlezete s milionem do obchodu a nemusej vám stačit v prvním hodinářství, že jo. A eh já mu říkám, Tomáši, nejenom, že to je naprosto normální přece říct, když na to nemám, tak řeknu, že na to nemám, ne? Ale hlavně my se musíme naučit říct na to, Tomáši, máme, ale my ti to nechcem koupit. Ušetři si na to, jo? My ti dáme příležitost, jo, ale ten obrovskej rozdíl vlastně je a děje se to tím, proto je to tak vlastně nepostřehnutelné, protože se to děje každej den. Jsme prostě o stovku bohatší třeba, jo? A vy si nemusíte všimnout, že prostě z poměru chudýho kluka jste se stal vlastně celkem zabezpečeným člověkem a nechápete, že vaše dítě má zkopírovat vaši zkušenost, jo? Ne, že přijde do toho, že vy pípnete hodinkama a vlastně jako je to zaplacený a to dítě vůbec nechápe, co se to stalo. Jo, už se neplatí bankovkama, že jo. Já bych dal do zákona, i když se nezastávám těch pitomejch motoristů nebo kdo toleto e jako propaguje, ale já bych do ústavy dal právo na peníze fyzický kvůli dětem, protože děti nesměj nikdy jako bez konkrétního příkladu vlízt do života, protože oni vlastně neví, co to jsou peníze. Když maminka platí hodinkama a prej se už dá platit prstenem, jako jo, rozumíte? Děti si na všechno potřebujou šáhnout a na co se nedá šáhnout, to pro ně nemá vůbec žádný smysl. Jo, proto jsem takovej odpůrce třeba právě technologickejch novinek. Děti to nepotřebujou prostě. Jo, >> díky za to, že to říkáte a sdílíte, Jirko. Díky za vaši otevřenost. Diváci, řekněte nám, jak to vnímáte vy a děkujeme za sdílení. A jsou třeba kolem vás lidé, kteří teďka vychovávají děti nebo mají už dospělé, tak je to moc fajn. A my se trochu vracíme k tomu začátku. Jiří, představte si, že před vámi sedí dva lidé. Jeden celý život ubližoval svému dítěti. Druhý je jeho dospělý syn, který mu teď odmítá podat sklenici vody. Otázka zní, kdo z nich má podle vás povinnost udělat první krok? >> Budete se divit, ale to jsem mnohokrát zažil tohle. >> Hm. Dokonce [odkašlání] mám v hlavě teď eh pátu, kterj byl tak přesvědčenej, že svýho syna bije jako v jeho zájmu. Jo. A říkal mě, že já ho biju jenom páskem. Mě táta mlátil drátem. Jo. Jo, prostě to to a ten syn tam prostě seděl, protože s tím tátou měl se stát sám otcem a chtěl s tím tátou nějak narovnat ten vztah, aby věděl, jakj statut dědy mu jako přidělit vlastně. Jo. A já jsem tam seděl a teď vidím jako toho kluka a říkám mu: "Vdyť vy jste ten první krok udělal." Jo, ten táta ho odmítá dělat, ale ten krok musí udělat ten, kdo si začal, že jo. U dospělejch lidí je dobrý, že si toleto vlastně můžete rozvykládat, jo? A když my dva budeme v týhle při, já budu váš táta, vy můj syn, já to nebudu chápat, tak vy máte právo udělat ten první krok v tom, vytvořit podmínky, jako, abysme si v tom jasno udělali a a ten váš pohled může bejt inspirativní pro mě, ale když já ten krok neudělám nebo neudělám aspoň ten vstřícný první krok na ten váš první, tak jak jakou máte motivaci to vlastně jako v tom pokračovat, jo? prostě vždycky by měl eh první krok udělat ten, kdo si začal. Jo, já tole řeším naprosto běžně s učiteli, s rodiči, když uděláte chybu, ujeli jste, zachovali jste se násilně, vy se musíte omluvit, protože my ty děti nevychováváme jenom prooť, aby byly šťastné. My jim vytváříme model života, ve kterým budou žít, což je daleko závažnější. Jo. Jestliže prostě vás táta vychoval, že neměl respekt k mamince, kde máte vzít respekt ke svý ženě, až se stane maminkou? Jo, to je totiž taková záludnost, jo, že my se milujeme a všemu hrozně rozumíme, pak se staneme rodiči a začne se nám do toho strašně ten vzorec z tý hluboký paměti montovat, jo. A tím pádem pak říct tátovi, tati, jak to vlastně jsi s mámou měl, jo, protože zase je tady jinej problém. Vy nevíte, proč táta tu mámu nerespektoval, jo? Vy můžete zjistit, že on je taky vychovanej, že zas jeho táta nerespektoval mámu. A nebo co když máma, když jste byl malej a neměl jste to, jak postřehnout, měla poměr. Ten páta byl zahosklej prostě, jo. A a nepřekonal tu bolest a projevoval to despektem, jo. Jo, prostě udělat si v tom pořádek je vlastně jako v zájmu úplně všech. No a je to pitomý, ale ten první krok se vždycky čeká od toho staršího, protože od něj předpokládáme, že je chytřejší, že je moudřejší, že je zkušenější, že už má nějaký nadhled. >> Jste mě překvapil trochu. Já jsem čekal, že právě začnete tím, že ten starší, kdo v těch konstelacích je, že by měl udělat první krok. Takže je to spíše o tom, aby ty dva dospělí si vyříkali a řekli si, hele, tenkrát j udělal todle a nebo já jsem udělal todle a prostě začít hledáním toho, kdo to vlastně začal tu vztahovou linii sváru k. >> No, ale víte co, když vám dítě ubližuje, tak vy se musíte ptát, proč to dělá, protože ho to někdo musel naučit. Děti umí jenom to, co je naučíme my, takže vždycky by to měl být starší. Ale v dospělém sporu je vlastně možné, aby ten rozumnější byl, klidně ten mladší. pomohl vytvořit podmínky pro to, aby se to vyřešilo, ale bez vstřícných kroků toho staršího to stejně jako nemá jak dopadnout, jo. Takže je to tak, měl by to bejt ten starší, ale [frknutí] pokud je ten mladší tak rozumnej, že proto jako vytváří podmínky, tak vlastně je předpoklad, že ten první krok vlastně udělal on. Jo, podporuju to, ale jako jedině v tý situaci, že z toho vznikne vlastně jako nějaká aspoň malá satisfakce, jo, prostě víte, v tom případě, co jsem vám říkal o tom tátovi, co byl přesvědčenej, že škoda rány, která padne vedle, tak vlastně tam jsme se nedohodli, jo, ale ten táta pak hrozně naštvaně odešel, jo, a švihnul tady dveřma a já tomu synovi říkám:„Víte, Martine, mně to je hrozně líto, ale prostě takhle zabedněnej táta jako nepůjde asi otevřít tak rychle. Oně říká: „Ne, ne, pan Halde, já jsem hrozně vděčnej, že jsem to zvažil. Já vlastně tátu k ničemu v životě nepotřebuju. Já jsem chtěl jenom mít jistotu, že prostě když budeme mít toho jako mrňous, že vlastně nemám usilovat o to, aby dělal dědu, protože když mě neuznává jako syna, tak jak mě bude uznávat jako táta svýho, tátu svýho vnoka? Jo, mně to pomohlo. Já jsem rád, i když to vlastně optikou nezávislýho pozorovatele výsledek nemělo, pro něj to význam mělo obrovský prostě. Jo. Jo. Protože nezapomeňte, ve vztazích nejde o to, jak to dopadne. Ve vztazích jde vždycky o to, co jsme pro ně udělali. Jo jo. Vy se můžete chtít s někým usmířit navzdory tomu, že vám uškodil von a vy [frknutí] mu řeknete: "Hele, pojďme to nějak vyřešit, jako nebudeme přece vždyť jsme sousedi třeba, jo? A teď ono v nás to s těma pošle do háje." Ale vy máte čistý svědomí. Vy jste tu ruku podal a tím mu dost znemožňujete, aby vám dál škodil minimálně. Jo, když už se teda jako neusmíříte. >> Hm. Hm. Hezky řečeno. Má takové dítě nebo rodič, pokud tam došlo k něčemu zásadnímu v jejich sou individuálním vnímání, přijde omluva. Má ten rodič nebo dítě morální povinnost odpustit? >> Rodič má morální povinnost odpustit vždycky, protože vlastně on musí vždycky spytovat jako kde se vzalo ta potřeba toho dítěte mu uškodit, jako udělat něco blbě. Když to řeknu úplně jednoduše, rodič má vždycky povinnost být nejdřív na straně svýho dítěte, aby s ním potom moh na základě toho, že byl na jeho straně, tak aby s ním pak mohl rozebrat vhodnost nebo nevhodnost, ale taky příčinu toho, proč se to děje, protože vy jako na prvním místě vždycky potřebujete mít pocit jako, že vás nesoudím. Jo. Jo. Takže eh běžně řeší vám prostě, že pár se vám jako rozvádí a eh zeťák, který kdysi jako jeho žena našla jako chlapa a zeťák je naštvanej nad tchány, že jsou na straně jeho nevěrný ženy >> a já jim vždycky říkám:„No vždyť to je jejich dcera. Jako oni musej bejt na její straně, i kdy s ní nesouhlasj. To je jejich dítě. a když budou na její straně, tak s ní mají tím si vytvářejí podmínky, aby jí vysvětlili, ale že třeba jako není úplně v právu, jo? Ale vy se rozvedete, vy si najdete někoho jinýho, jo? A a co vám je do toho? Jako proč by měli mít zkaženej vztah jenom proto, že vám to nevyšlo, jo? A to je ta těžká věc. Rodič by měl být ten, kdo když to s tím, rozumíte, odpuštění může přijít až ve chvíli, kdy je ta situace aspoň trochu jako vyřešená, jo, protože to, že odpustíte někomu navzdory tomu, že to nenapravil, tak na něj nemá žádnej vliv, to pomáhá vám, jo, protože odpuštění je ve skutečnosti, když se podíváte do významu toho pojmu, že vlastně vy ze sebe vypustíte trochu toho hněvu, aby vás tak netížil, jo, to odpustit, zatímco eh to odpuštění jako mezi rodiči a dětmi je vlastně má mnoho úrovní a mnoho kvalit, protože když já prostě já nevím, vy mě ukradnete prachy jako můj syn, jo, já jsem na vás hrozně naštvanej, vy se kajete, ty peníze vyděláte, vrátíte mi je a já vám můžu odpustit a můžu to mezi náma prostě urovnat a náš vztah tím dostane vyšší úroveň. A nebo se na mě vyprdnete, začnete se mi vymlouvat, jako vyhejbat, jo, prachy mi nevrátíte, ale už mě žádný nekradete a já vám můžu odpustit, abych se netrápil tím, že jste zloděj. Jo, ale to odpuštění má úplně jinou kvalitu, protože vztah mezi náma to nijak nezlepšilo. Jo, a to je potřeba chápat, že odpuštění je dynamismus, který ale jako vlastně neříká nic o tom, jak to dopadne. >> Hm hm. Hm. Diváci, co vy na to? Napište nám, jestli máte takovouhle zkušenost a dejte palec nahoru. A pokud třeba to máte zažité stejně, tak jak to tady vypráví Jirka, je zajímavé sledovat vůbec ta tu dynamiku mezi rodičem a dětmi, ať už v dětství nebo v dospělosti. Existuje Jirko podle vás rodič, kterému dítě vůbec nic nedluží? >> Eh, rodič, kterému dítě nic nedluží. Já si myslím, že děti nám nic nedluží jako jo, prostě my si děti pořizujeme, děti jsou tady z naší vůle a je na nás, co jim dáme, k čemu je vedeme a jestli oni budou mít jednou potřebu za to, jak jsme se o ně starali, se zase postarat oni o nás, jo, protože materiální dostatek dětem, to je takovej jako komplikovanej přežitek prostě z minulýho tisíce nebo minulýho, no vlastně z 19. století, jo, kdy v polovině 20. století přestal bejt problém vlastně nedostatek. Jo. A my jsme nestihli se přizpůsobit tomu, že nedostatek má jeden komplikovaný jako protiklad a to je přebytek, kterým dneska žijeme my. A lidi si myslej, že vlastně tím, že děti zahrnujou přebytkem, že je vlastně k něčemu zavazujou, ale tak to vůbec není, jo? zavazujeme se vztahem, vzájemným zájmem. Jo, takže rodič, který vychová dítě, který má pocit, že mu to dítě něco dluží, tak udělal chybu, protože pocit viny do vztahu nepatří, pokud neprovedete něco, co je zavrženýhodné. Jo. A tím pádem si musíme prostě pořád připomínat, děti jsou tady z naší vůle, jsou takové, jaký od nás dostaly geny z nějakých 25 % a ze 75 % jsou takové, jakými vzory jsme jim byli, jak jsme byli jednotní prostě, jo, jak jsme se shodli na na zátěži a a tak dále, jak jsme se chovali k sobě taky samozřejmě. No a když takhle děti vychováte, tak zjistíte, že vychovat dítě jako s pocitem, že vám něco dlouží to dítě, tak nakonec začne bejt největší zátěž pro vás, protože to dítě vám projevuje zájem, kterej nemusíte vítat vůbec. Jo. >> Hm. >> Jo. Takže já si myslím, že todle je docela zase položil to otázku, kterou jsem snad nikdy nedostal a je to je to úplně klíčové. Neveďte nikdy děti k tomu, aby vám měli p