Jan Schneider: Green Deal, válka a zbrojení. Může Evropu zachránit vlastní slabost?

Krásný příjný dobrý večer, vážení přátelé, vám všem, kteří jste dorazili na dnešní speciální čtvrteční vysílání 237.

Leden roku 2026.

Vidím velitelský čas a se mnou je specialista bezpečnosti, analytik, člověk, kterej to opravdu hodně zažil, hodně ví a taky výbornej bubeník a člověk, který to hodně umí.

Jan Schneider.

Ahoj.

>> Ahoj.

>> Já jsem moc rád, že sis udělal na nás čas. Eh, jak se máš?

>> No, tak jde to teďka, jak je chladnější, tak je to lepší.

Pro mě taky. To je pravda. Tak konečně už taky někde zapršelo. Samozřejmě někteří zemědělci, kteří zrovna jsou uprostřed sklizně, tak nám budou tvrdit, že to zrovna jako nejlepší není, ale není na světě déšť ten, který by se zalíbil všem lidem. Ale tak to prostě chodí. Dějou se věci kolem nás, ale já bych nejdřív, než se vrhneme na ty informace, novinky, postřehy a tvoje pohledy, tak bych rád, jestli by si promluvil o akci, kterou v další ročník připravujete v odborných kruzích zvané župra, tak žurnalistické praktikum. Tak pojď nejdřív k tomudle, prosím.

>> Takže v loni jsme měli takovej nultej ročník. Náš spolek Žurnalistické praktikum udělal takovou akci, kterou jsme s pomocí Michala Semína nazvali Slovo do pránice. To bylo vymyšleno. A bylo to několik dní přednášek na mediální témata různá. Všechna ta vystoupení jsou vlastně k vidění na YouTube, ale i na našem webu, který se jmenuje ZPHB, to znamená žurnalistické praktikum havlíčkův Brod .cz. Tam jsou ta videa z loňského roku s Erikem Bestem počínaje, přes Marka Stonise, Radima Panenku, Kláru Samkovou, prostě mnoho, mnoho lidí velice zajímavých, Petr Žantovský a já nevím, abych někoho nepřešel zbytečně. Prostě je to tam k vidění, k poslechu. Myslím si, že to bylo zajímavé.

Nicméně nultým ročníkem jsme to nazvali proto, protože ti lidé tam seděli a poslouchali. Ale Žurnalistické praktikum má v tom názvu jistej takovej aktivní prvek praktikování. A proto jsme se rozhodli letošní ročník, vlastně řádný první ročník, ano, tohle je přesně ono, už udělat skutečně jako praktikování.

Jo, vidíš, tady to jsem zapomněl. Todleto jsme na to moc pyšný. Přímo nám adresně poslal zdravici pan Jeffrey Sachs. Je to díky paní Sachsové, paní Soně Sachsové, kterou tímto ještě jednou děkuji i Jeffovi taky, protože paní Sachsová je Češka, takže to spojení je na Jeffa Sachse, jednoho z nejvýznamnějších světových myslitelů, tak to spojení je velice nakrátko a Jeff nám tam namluvil zdravici, protože chápe, že vzdělávání se žurnalistické gramotnosti vlastně tomu není nikdy konec. To je nekončící proces.

Takže tady to je vlastně ta stránka. Ty tam listuješ, všichni to můžou vidět. Lze se tam prostě přihlásit a letošek bude jinej. Letos máme už to praktikování vymyšleno ve třech takových kapitolách.

První den bude cvičení ve stylistice, protože je známej fakt, že každá informace má takovou hodnotu, jak ji pochopí příjemce. To znamená, když chci psát něco pro sportovce, tak nebudu používat příliš barokní jazyk souvětí. A naopak, když budu chtít psát něco pro vzdělance, tak tam nebudu používat příliš takovýho slengu pouličního a tak dál. Ta věc je velice důležitá.

Můj učitel Milan Balaban, to byl starozákonník a religionista, tak ten si prošel takovou velmi tvrdou školou té stylistiky. Když totiž ztratil státní souhlas k duchovenské činnosti, tak hledal zaměstnání, kde se dalo, a opravdu skončil jako v dělnických profesích. Mnoho let dělal u kanálu. O těch přestávkách, když vylezli z kanálů, že jo, tak ty dělníci do něj neustále ho pošťuchovali a aby jim něco vykládal. A on se musel naučit vykládat o té Bibli jazykem, který je velice přístupný. Prostě takový to je, řekl bych, čtvrtá cenová skupina.

Když potom po roce 90 se vrátil zpátky na fakultu, tak ty jeho přednášky byly tak šťavnaté a srozumitelné, že na ně chodili studenti úplně z jiných škol, protože bylo velkým požitkem ho poslouchat. Bylo to velice srozumitelné a jak říkám, prostě bylo to. Mělo to šťávu, mělo to grády.

Takže todleto je stylistika, je strašně důležitá. Je velmi důležité prostě vědět komu, kdo jsou mínění čtenáři, posluchači, jak k nim hovořit.

My jsme si jako inspiraci připravili s paní lektorkou, to je Eva Miláčková Wildmanová, tak jsme si připravili ukázky z knížky Raymonda Kenoa Stylistická cvičení. Ta knížka má velice hlubokou minulost. Přeložil Patrik Oředník geniálním způsobem a vyšla poprvé v jazzové sekci kdysi dávno. Teď vyšla znova, ale myslím si, že ani v antikvariátech moc k sehnání není. Je to takový poměrně prostý příběh, převyprávěný asi 100 různými způsoby.

Já jsem se domluvil s paní Jarkou Obermajerovou, že k nám přijede a že několik těch příkladů tklivým způsobem, uměleckým způsobem přednese.

Pak jsme s paní Miláčkovou se zastavili u takové nádherné parodie na básničku, na písničku Šlananka do zelína. Ten text existuje asi v 10 různých převyprávěních stylistických podobných podle básnických stylů. Otok przetrval Nezval, Olbracht a dokonce i Majakovský. Skvělý je to.

A dlouho jsme pátrali, protože ono to chodí po internetu jako anonymní, až Zdeněk Zbořil mě navedl na postavu Václava Laciny. Já jsem si koupil ty knížky jeho, ale nicméně tam tento text není, ale je tam mnoho variant prostě. Cítil jsem, že jsem velice blízko, ale na ty variace jsem narazit nemohl.

Až paní Miláčková udělala úžasnou práci rešeršní a zjistila, že to skutečně Lacina napsal, ale vyšlo to péčí Jiřího Voskovce ve Spojených státech a paní Miláčkové se podařilo prostě získat faximile toho amerického vydání, což je úžasný.

No a pak mě nedávno překvapila ještě jedním zjištěním, že to nebylo poprvé, co se něco takového stalo, že již v 19. století jakýsi autor přebásnil básničku Utíkej, Káčo, utíkej, několika způsoby podle obrozenců tehdejších. Takže není to nic nového a myslím si, že ty trojice právě těchto příkladů by mohla naše praktikanty uvést do takového rozpoložení, že by se sami odvážili podle svého zvoleného stylu cosi do něj převést.

Takže to bude první den. Předpokládáme právě dopoledne, že bude ta lekce, pak že se budou věnovat své práci a na večer, že bychom to právě s péčí paní lektorky vyhodnotili. Myslím si, že ten první den by mohl být poměrně zábavný.

Ten druhý den tam bude Petr Žantovský jako lektor a to se budeme věnovat právě verifikaci zdrojových informací. Nevím, co si Petr připraví za úkol, ale prostě je to takové klíčové téma v dnešní době, kdy například, jak jsem zjistil, deník to má problém s texty Pavla Cimbála, které byly, teď přesně nevím, ale prostě vyřazovali je nějak ze svých stránek, protože zjistili, že to nebylo opřeno o důvěryhodné zdroje.

Možná, jak jsem tak vytušil, si pan Cimbal takzvaně naběhl, že si začal věřit jednomu zdroji, který mu začal připadat jako ověřený, a pak najednou to bylo jako když sponge udičku a pak najednou zatáhnou prostě a on se chytne.

Takže asi to byl jako cílená akce na něj, ale myslím si, že ta problematika je prostě všeobecná.

Lidé se opírají o všelijaké zdroje, které neprověřují, hlavně když souhlasí s tím, co si myslí.

A to si myslím právě, že je velká chyba, velké pokušení.

Takže to bude druhé téma.

A to třetí téma — tam se jako lektor se mi podařilo přemluvit mého kamaráda, dlouholetého kamaráda Ludvu Bednáře, který kdysi už za Dentu pracoval publicisticky, podílel se na vydávání časopisu Střední Evropa a od té doby pak přeložil několik knížek a dlouhé roky dělal redaktora Ora v Euru, v české pozici a v Lidovkách, kde já jsem i publikoval. Takže jsme se po letech zase s Ludvou sešli dokonce profesně na jedné lodi a je to člověk velkého humoru, velkých životních zkušeností a velkých kompetencí.

A tady jde právě o určitou redakční rutinu. To znamená, jak se vyhýbat určitým klišé, určitým spojením.

A například krátit text — já vím, že když jsem poprvé psal do tištěného média, tak mě pak zavolala paní redaktorka a říká: „Pane Schneidre, je potřeba ten text zkrátit zhruba o 500 znaků?" Já jsem říkal: „No, to není možné, tam každé slovo je na místě." Ona říkala: „Tak já to udělám sama." Já jsem řekl, tak to ne, tak to já teda zkusím sám, protože člověk se pak musí zamyslet nad tím, co je nejpodstatnější a co lze z toho textu vypustit bez ztráty smyslu.

Je to strašně důležitá práce.

Ono to u toho digitálního publikování svádí, že tam vlastně těch nul a jedniček může být nekonečný počet, ale myslím si, že je velké umění psát krátké texty.

Tady musím zmínit naprosto nedostižného Erika Besta, protože nacpat do několika vět, aby to mělo hlavu, patu, argumentaci — prostě je to úžasná práce, kterou on předvádí.

Takže myslím si, a je to právě v týdenní době taky časově velmi příjemný, že on nezavaluje člověka předlouhými texty.

Já se přiznávám, že je několik autorů, které prostě nečtu, protože vím, že se nedočtu skoro konce, že musejí povědět prostě všechno, co vědí.

Tady jde spíš o to šetřit toho čtenáře a naopak mu říct velmi krátce a zdůvodnit to, co ještě možná on neví.

Velmi důležitá práce.

Ono to nevypadá moc atraktivně, ale já si myslím, že je to strašně — je to jedna z podstatných kompetencí prostě dobrého publicisty.

Ten čtvrtý den pak už budeme mít v podstatě jen takový závěrečný — hodláme dát těm dotyčným určitý certifikát.

Já jsem zapomněl říct a poděkovat Lence Procházkové, protože ona má na to živnosťák, takže je vlastně odborným garantem tohohle kurzu, této akce. Takže dostanou určité osvědčení o tom.

A já jsem si tam dovolil ten čtvrtý den dopoledne — tam se pokusím nastínit určitou čtveřici starodávných analytických metod k takovému komplexnímu vyhodnocení textu.

Myslím si, že k tomu se v příštích ročnících uvidíme, jak dojdeme, jakého úspěchu dojdeme při tomto ročníku. Takže bychom se k tomu mohli vrátit.

Takže to je zhruba takový nástup.

Začínáme 16., v neděli večer se sejdeme a uděláme tady takovou malou grilovačku.

17., 18., 19. a 20. poledne končíme.

Takže to je zhruba první řádný ročník žurnalistické praktikum.

Co je k tomu třeba říct?

Na těchto stránkách je možné se přihlásit.

Kurzovné za ty tři a půl dne je 1000 Kč českých.

Ale nezajišťujeme ani ubytování. Pouze stravování tam nabízíme právě v prostorech, kde se to bude konat.

Takže to není v ceně, jo — stravování.

To je tady.

Ano, myslím, že tam už budeme mít jídelní lístek v brsku, takže tam obědy a večeře je možné si objednat a na těch stránkách je několik typů ubytování. Takže to je asi všechno.

My jsme malý tým a velmi amatérský, takže si jsme si dovolili se tím příliš nezatěžovat a přesunout tu starost prostě na jednotlivé praktikanty, aby si vybrali prostě podle svého vkusu.

Takže to je zhruba všechno, co jsem chtěl říct k tomu praktiku.

Nechceme, aby tam bylo moc lidí. Chceme oslovovat především cíleně — ty, kteří mají zájem si něco zkusit, něco vyslechnout, trošku se vylepšit v těch kompetencích. To je naše ambice.

Tady si koukat, že tam byl — jsem zapomněl loni jmenovat ještě Martina, teda Petra Štěpánka, a já Tomáš Koloc, Jarda Štefec tady byl.

No, takže lodi ta účast byla velká.

Teďka to máme spíš — to bude skutečně praktický výcvik, taková zkouška, nabídka toho, jak se vylepšit v těch kompetencích.

Myslím si, že ta nabídka může být zajímavá.

Místa jsou. Nikdo nemusí mít strach, že by se tam nedostal. Přetlak zatím velký není.

Očekáváme, že se postupně, jak se ten termín bude blížit, se lidi přihlášou, ale není zatím s tím žádný problém.

Když bude mít někdo zájem, velmi rádi přivítáme.

>> Honzo, já se ještě ptám — pro koho je vlastně určenej tenhle kurz? Může tam mít kdokoliv jako z ulice, nebo předpokládáte, že ten člověk musí mít nějaké odborné novinářské znalosti?

>> Nepředpokládáme. Je to spíš pro začínající, ale kdyby se tam přihlásil Václav Moravec, i toho bysme vzali, protože on nesporně má nějaké mezery v té mediální gramotnosti. Takže není to zavřené pro nikoho, ale spíš je to myšlené prostě pro mladé začínající. Ale když se tam přihlásí prostě starý končící, tak ho přivítáme taky.

No, ono si někdo třeba je starší a taky začíná v tomhle oboru.

>> Takže jsou tam — já vím, minulý rok jsme měli tu čest to natáčet — takže já jsem z toho byl nadšený, tak můžu doporučit, přátelé. A k tomu — pokud nevíte, co s načatým srpnem, tak si myslím, že toleto bude — todleto je velmi užitečná práce.

>> Zdravíme pana Indricha Kubíka.

Ano, tady nás je, který nás zdraví, tak já to tady postupně takhle budu dávat, protože je to hezké, že si na ně takhle vzpomínáme na naše lidi.

Prosím tě — sleduješ ty určitě teďka. Ono okurková sezóna se zas nějak nekoná letos.

>> To tedy ne.

>> A děje se věci kolem nás. Já už se v tom jako Like prostě v těch věcech pomaličku ztrácím.

Spíš cejtím, že jsme víc a víc napjatí.

A kam vlastně to celé směřuje? Třeba v rámci právě Evropy. Opravdu je to tak, že se té — jak někdo říká, že se té třetí válce nevyhneme, nebo kam to všechno směřuje?

No, tos měl zavolat až po desáté hodině, abych ti to mohl říct přesně, ale takhle — lidstvo zatím překonalo hodně krizí a já si myslím, že překoná. A jestli nebudu mít pravdu a nepřekoná — no, tak to už nikdo nebude vědět, že jsem se netrefil.

Takže když to lidstvo překoná, tak můj optimismus může dojít ocenění.

Myslím si, že je šance se z toho vyhrabat, protože vždycky se našli nějaký rozumný lidi. Někdy to viselo na dost tenké níti, ale zatím jsme se z toho vždycky nějak vybabrali, i když těch škod, co těma válkama nastalo, bylo strašně moc.

To je jak pravda.

A teďka znova to období je takový.

Nicméně je potřeba to vidět asi ve všech souvislostech, protože Američani sice dělají, že s těma Rusama se chtějí dohodnout, ale furt tam jako fedují zbraně. Už od 12 let na tu Ukrajinu fedují zbraně, nebo ještě dýl možná.

A na druhou stranu dneska seděl Lavrov s Rubiem v tý Manile. A na třetí stranu, jak se dostávají americký kosmonauti do vesmíru z Mikenu — co si budeme povídat. Jo, ten náš rusofobní kosmonaut určitě teďka se prostě rozčiluje, když ho vyzvou, tak prostě určitě projevuje ideově pevný stanovisko.

No a pak pojede do Ruska a tam se nechá vystřelit prostě do kosmu a pak bude prostě dělat frajera. Je to prostě tak: bude zase rusofobní.

Čili je to taková zvláštní schizofrenie. Prostě je to taková podivná hra.

Je to naštěstí taková situace, která je nedůsledná, jo — že oni na jednu stranu válčej, na druhou stranu obchodují. Prostě hrajou s náma bugalo.

To máš pravdu.

Myslím si, že dost důležitou kompetencí — třeba to bychom mohli mít zase jako nějaký další téma — je vybírat z té smrště informací. Je to důležitý — naučit se oddělovat to zrno od plev, protože jedna z těch variant, nebo jedna z těch komponent, která nám vlastně teďka tak motá hlavu, vychází z toho svinskýho programu zpravodajskýho americkýho, který se jmenoval MK Ultra.

To byl v podstatě program, kde zkoumali, jak ovládat lidskou mysl a dokonce v masovým měřítku. Nutno říct, že Američani vycházeli z výzkumů nacistických i japonských válečných, takže to je prasečina od samého začátku vůbec. Ty děti věděci — šéf té jednotky 731 japonský, proti kterému Mengelovy praktiky prý byly ještě takový docela humánní — tak ten skončil jako válečná kořist ve Spojených státech i s tou laboratoří a se všemi výzkumy.

Ostatně — i ten Mirjazanov, to byl jeden z těch, kteří vynalezli takzvaný Novičok — tak ten někdy od roku 92 z laboratoří prostě byl přestěhovaný, kde oni to byli v Uzbekistánu tuším, tak byli přestěhovaní do Spojených států. Čili se mluví o Novičoku — je to naprosto nesmyslné si pod tím představovat cokoliv, co souvisí s Rusem. Ale od roku 92 prostě jednoznačně — cokoli s Novičokem se mluví — tak souvisí se Spojenými státy, jo.

Takže to je asi takhle.

No a ten systém MK Ultra — v podstatě — a ona to dobře popisuje Naomi Kleinová v té knížce Šoková doktrína, kterou velmi doporučuji — tak ten spočívá v tom, že se lidská mysl přehltí informacemi tak, že vypne. A pak je člověk připraven, nebo ten jeho mozek je připraven k naplnění novým obsahem.

A toto v podstatě oni s náma dělají — že oni nás presypávají informacema. Já jsem koukal povinně na zprávy i televizní, jo, protože čtu Právo, protože čtu ho už přes 50 let. To mě vždycky táta říkal, že je potřeba číst noviny svého nepřítele.

Takže tam to vidím, jak oni to míchají, jo. Oni ti dají zprávu — prostě důležitou zprávu o něčem — a pak tam dají zprávu o nějakejch pejscích, pak zase něco důležitýho, pak nějaký blbý šperky, turistika nebo něco, pak trošku sportu, pak zase nějaký nablblý umělci, pak zas něco vážnýho.

Skutečně tu lidskou pozornost naprosto tříští a pak není divu, že ty lidi prostě vypnou a že to přestanou sledovat úplně a začnou se orientovat na takovejch těch nejsnažších bodech — to znamená vizuálně, jo.

Takže proto se může na hradě octnout prostě chlápek jenom kvůli tomu, že má zastřižený fousy a že prostě tak nějak vypadá anfas lépe než z profilu. Ale dobře, prostě no. Takže má takovej sonorní hlas, dikci má přiměřenou svému IQ, takže prostě ty lidi nějak je to nepřepíná intelektuálně.

No a tak prostě oni podle toho obrázku řeknou: hele, ten je hezký. No oproti Babišovi samozřejmě měl vizuální výhodu, takže se dostal prostě na hrad.

To je myslím jeden z takových výsledků, praktických výsledků toho psychologického přístupu, který je cizelován prostě desítky a desítky let, jo.

Takže proti tomu je velmi těžké něco dělat.

Možná jednou z takových doporučených metod je se prostě sám zastavit. Dokud mě to ještě rozum bere, tak se zastavím sám. Předejdu tomu okamžiku, než mě to zahltí, a začnu si vybírat. Začnu si vybírat prostě jenom něco, jenom některé problematiky. Nezačnu se zabývat úplně vším.

Já se přiznám, že třeba na ty větrníky, na ty větrné elektrárny a toto třeba nemám. Nemám ani příliš na ten covid. Prostě nemůžu to obsáhnout. Navíc jak je člověk starší, tak by taky měl přirozeně zužovat spektrum svých zájmů.

Dřív jsem byl schopnej sledovat 10 problematik naráz. No teďka se soustřeďuju prostě už jenom — na prvním místě jsou zautomatizovat určité tělesné procesy, a pak teprv se člověk může zabývat něčím dál.

Ale opravdu nejde to obsáhnout všechno, a je lepší si opravdu sám vybrat téma, který sleduješ. A když sleduješ to téma pečlivě, tak se ti v něm odrazí vlastně charakter — ten měnící se charakter doby.

To znamená, že já opravdu nemusím sledovat všechno, ale když budu sledovat něco, co znám důkladně v procesu, v průběhu doby, tak myslím, že se o charakteru té doby nebo těch změnách dozvím poměrně dost.

Řekl bych, že to jde třeba udělat i kdy ty sportovní fanoušci, jo — když budou sledovat prostě to, co se děje kolem sportu a mají hlubokou paměť a vzpomínají si třeba, co bylo kolem sportu před 50 lety.

Já to můžu sledovat třeba kolem motocyklových závodů, když si vzpomínám, že se provozoval takovej britský způsob, kdy se tleskalo i posledním jezdcům v rámci fairplay a kdy lidi byli schopni se přiznat třeba k nějakému přešlapu, který rozhodčí neviděli, a tak dál. Prostě to bylo dřív možný.

No, nyní se prostě oceňuje pouze vítězství za každou cenu a promíjejí se svým favoritům. Člověk si prostě promí největší prasečiny.

Já jsem měl kdysi takovej ideál nebo nápad — zveřejňovat takovýchto případů fairplay, jo. Třeba ten náš šachista David Navara proslul tím, že se jednou přiznal k tomu, že se dotknul figurky, a podle šachových pravidel dotknutá figurka se musí hrát, jo. Takže on tu partii potom jako vyhranou partii v podstatě zremizoval, protože se dopustil chyby a přiznal ji.

No, všichni na to čuměli jak blázni, protože toto opravdu nebývá zvykem. Všichni podvádějí, jak se dá teďka pomocí různejch počítačů — a jenom jak to dostat do hlavy prostě tu počítačovou analýzu a jak si pomoct a jak to vyhrát. Ztratil se z toho ten sportovní duch.

Já jsem kdysi — přiznám se — fandil Slávii a říkal jsem, že ta Slávie člověka naučí tu nejdůležitější věc ve sportu — to jest umění prohrávat.

No, tak od určitý doby to už neplatí.

Eh, ale myslím si právě, že ten sport byl právě kvůli tomudle důležitý, že eh vyhrát může jenom jeden.

Naprostá většina lidí nevyhraje. Těch sportovců a ti jsou důležití prostě, jak to snesou, jak můžou, jak dokážou přijít k tomu druhému a pogratulovat mu.

Já jsem třeba — mí synové jsou vášnivými příznivci a dokonce trénují, občas ne zápasy, ale trénují MMA.

Eh, tak jsem na to začal koukat a velice jsem potěšenej, když někdy ty soupeři po zaznění gongu eh se obejmou a začnou si říkat: „Hele, to byla dobrá rana, to byl těžký úder," a tak dál.

Někteří z toho zase dělají takový nablblý show, prostě plný nenávisti, a jenom se kazí.

Eh ten sport se z toho vytrácí.

Chci říct, že prostě i na tom sportu se dá vysledovat, jak se mění charakter doby, prostě jak se to promítá i do tohodle odvětví.

To je samozřejmě vysledovatelný v žurnalistice, ve sportu, ve spoustě věcí.

Čili člověk nemusí sledovat úplně všechno, a je skutečně s výhodou, když to, na čem chce poznávat svět, si vybere sám — to téma, které prostě zná.

Někdy to může být znalci filmu, když se rozebírají prostě filmová tvorba, jak se mění v čase — eh hodně strašně moc se na tom pozná — nebo v literatuře, v novinách a tak dál.

Takže asi tolik k tomu, co všechno se děje.

Já myslím, že se pak můžeme věnovat třeba pár takovým drobnostem, ale tohle si myslím, že je důležité říct eh dopředu — že lidi by měli brzdit příjem těch informací, aby si mohli sami vybírat.

Tím vlastně zrušej eh tu svinskou psychologickou hru, ten nátlak prostě, který na ně ty vycvičené kruhy vládnoucích mediálně prostě, kterou kterou na ně zkoušej.

Děkuju, Honzo.

No, máš velikou pravdu, a tohle víceméně třeba mně to říkala kolegyně v práci bývala, eh, že tohle všechno probíhalo na Ukrajině ještě před tím konfliktem.

>> Mhm.

Kdy vlastně furt jako chodily protichodné informace a pořád se jako samozřejmě se tlačilo eh nacionalismus, banderismus a tak dál, jo, ale vždycky tam bylo jako, že teď jsme se odřízli od Ruska a teď jsme se zase vrátili a támhle to — a furt prostě jako dopředu, dozadu, jo, dva kroky vpřed, čtyři vzad — eh, velký chaos. Do toho prostě nějaký jako excesy, a potom postupně se jakoby tahlovaly šrouby.

A ty lidi vlastně potom přecházeli do té apatie, a díky tomu vlastně se stalo to, co se stalo, eh, že ty lidi prostě vypnuli.

Jo.

>> A eh mám pocit, že u nás jedeme úplně stejným směrem, a to mě trošku děsí. Ale eh pak tam je vidět, že jo, ten eh ten tlak na to zjednodušování, jo, že většina lidí eh — a podle mě to s tím souvisí, jo, že to není o tom, že lidi jsou hloupí a že národ zblb a takoví jsou příliš jednoduší — ale když seš zahlcenej, a těch — ten tok informací prostě frčí v nějakým eh v nějakým rytmu, kterej není přirozený, tak potom opravdu se asi zastaví. To redukuješ na to, že čteš jenom nadpisy.

>> Ano, ano.

>> Jo, maximálně to tučně — ten perex — a pak si říká, že teda vlastně víš, o čem se píše.

A proto z nějakého důvodu eh už dneska vlastně nadpisy neodpovídají realitě, že jo, protože tam se řeší ten clickbait — to znamená kolik lidí na to klikne, na ten článek a zobrazí tam tu stránku — a na té stránce je někde nějaký reklamní banner a tak dál a tak dál.

A eh kolikrát to, co se tam píše, vlastně je úplně něco jiného. Neodpovídá to ani trošku tomu, co je v tom nadpisu.

Jo, ano.

>> A pak vlastně dochází i k těm — >> nechci říct dezinformace, to bych si nedovolil vůči mainstreamům, ale spíš eh chybnému pochopení eh smyslu toho textu.

Jo, takže eh faktem je, že ten chaos e a to bláznění eh a to zrychlování — možná eh příliš už eh nás takhle jako vyčerpává a ničí.

No, zlatá pravda. Já jsem včera zrovna eh koukal něco na YouTube, a po straně prostě vyběhl takovej obrázek letadla postavenýho do svíčky — jak pilot předvádí něco neuvěřitelnýho prostě.

Tak jsem si to pustil, a on tam celou dobu prostě naprosto na blbě lítal nad letištěm, jako nic zvláštního, nic, co by odpovídalo právě tomu titulku, jo, té fotografii prostě.

Eh, to nic tam takovýho nebylo, jo?

Čili já jsem si opravdu naběhl, dal jsem mu zase klik úplně zbytečně prostě.

A máš pravdu, že ty titulky — když se do toho člověk začte, tak někdy jsou velmi, velmi eh mimo. Prostě úplně odvádějící pozornost někam jinam.

Tak oni teda, že jo — abych zase to nebyl jako jednostranný a příkrej — tak vím, že v některejch těch velkejch mediálních domech, že jo, které dělají jak papír, tak online a všechno, tak prostě na ty nadpisy jsou specialisti, že jo, kterí tam plní tenhleten úkol. Eh nevím, kolik těch nadpisů musí vymyslet za hodinu, tak potom chápu, že ne úplně všichni budou důkladně studovat obsah toho článku.

Bůh ví, jestli to dneska nedělá ta slavná AI.

>> Jo.

>> A eh ta to taky nebude úplně až tak detailně rozumět všem nuancím, jo?

A takže prostě — na jednu stranu byznys je byznys. E na druhou stranu samozřejmě ta propaganda tady je — umění propagandy, že jo, je tady už od první světové války. Eh rozjíždí se to nebo nikdo to nebrzdí a využívají se různé metody.

Já jenom doporučím — když si mluvil o tom YouTube — tak na YouTube je krásný dokument francouzský. Eh jmenuje se to „Propaganda — výroba souhlasu." Jo.

A to je někdo to tam stáhnul z České televize, takže to ČT to odvysílal tenkrát.

To je kuchařka eh toho, jak se začalo dělat public relations — eh jak kdo zatím stál, jména, lidi, důvody, proč. Jo, že se to vlastně použilo pro to, aby Američany prostě nahnali do války, do té první světové, že oni nechtěli původně, pak do roka, do dne chtěli.

E pak se to začalo používat samozřejmě v klasických reklamách, kdy bylo potřeba naučit ženy kouřit, aby se zvýšilo Filipu Morisovi téměř dvojnásobně tržby.

Eh, pak třeba, když Čigita — že jo — protestovala proti znárodnění pozemků na Grenadě, tak eh se...

>> Guatemale, Guatemale.

>> Promiň, Guatemale, promiň.

Vidíš?

A je to tady. Tady šířím dezinformace.

Tak jsi mě chytil předtím.

Ale těch příkladů je tam strašně moc — jako z historie až po současnost.

Eh, a vlastně k tomu jsou vlastně kompletní ty komentáře odborníků eh na psychologii a tak dál a tak dál. Prostě jak to zkoušeli, jak to funguje, jak se to dělá.

A když si to člověk projede tenhleten dokument třeba, jo, tak jako — protože to je hezky udělaný, dobře se na to kouká — tak potom si...

>> Už vidíš prostě ty jednotlivé formy, jakým způsobem se to dělá dneska. Už víš prostě, že to už tady bylo — prostě eh takovéty různé eh způsoby, ty mechanismy, jak to funguje, to voblbo lidí a tak, no.

Prostě eh je to, je to, a čím dál samozřejmě eh líp je to jako vymakaný, že jo, čím dál víc to civilizují, čím dál větší peníze do toho dávají a eh čím dál větší týmy se tím zabývají.

Jo, vlastně jsme to viděli i za Fialy, že jo, kdy prostě výsledky — všechno prostě jedna velká katastrofa — ale všude eh prostě oni byli nedotknutelný a všude prostě je opěovali, že jo.

>> Hm.

>> A takže to je třeba jedna z takovýchle těch maličkostí, no.

Můžu teďka dát ještě v rychlosti tady Petra Bartošová, se ptá na konkrétní věc.

>> Ano.

>> Aktuální.

Tak dobrý večer.

Jaký máte názor na postoj ministerstva zahraničí k ruské velvyslankyni u nás?

Eh, já bych to trošičku odlišil, protože já můžu mít názor na to, co o tom někdo napsal. Já jsem u té schůzky nebyl.

Jo, takže tady už jsme trošičku právě je potřeba rozlišovat, co se tam stalo a co se o tom napsalo.

To, co se o tom napsalo, je ovlivněno vlastně tím, kdo má na ministerstvo zahraničí jaký a na Rusko jaký názor.

Takže eh já si myslím, že eh v zásadě je dobře, že se sešli, protože největší chyba je spolu nemluvit a ministerstvo zahraničí je od toho, aby udržovalo diplomatické kontakty.

Takže v zásadě ta první zpráva je — to je asi nesporný — že se sešli, že spolu mluvili, eh vyměnily si nějaká stanoviska. To, co možná bylo důležité, možná ani nebylo napsáno.

Takže eh v zásadě bych řekl, že vítám to, že se sešli a dávám otazník nad tím, co všechno tam bylo řečeno, protože to nemusí zcela eh souhlasit s tím, co o té schůzce bylo napsáno.

>> Děkuju.

A ty máš nějaký bližší informace o ruské velvyslankyni?

>> Nemám. Nemám.

Já si myslím, že ona se prý narodila v Čechách, že umí perfektně česky.