Ing. Vítězslav Pilmaier - Srpen 1968 - FAKTA bez černobílých zkratek

Krásný příbýveč.

Neslyším.

>> Tak ještě jednou.

Krásný, příjemný, dobrý večer.

Už mě slyšíš?

>> Je to lepší.

>> Ano.

>> Jo.

>> Tak.

Ano.

>> No, moje milá kočka tady proběhla samozřejmě přes mixák a šlápla na mute, takže zamutovala mikrofon. Ale jinak dobrý.

Eh, samozřejmě všechno jsme tak poctivě připravili, ozkoušeli a stejně se najde někdo, kdo nám to dneska nepře. Nevadí.

Dneska máme speciální téma, přátelé. Kdo by to byl řek. Je to na 20. srpna, právě kdy je vlastně k výročí té vstupu cizích vojsk na naše území a jak jsme si řekli v úterý, Vítěk k tomu připravil velikou analýzu a ještě k tomu doplnil další věci, včetně i záležitostí, které se nedovíte nikde jinde, protože mainstream je, třeba nechtíc, pomíjí. Víte, tam jsou jakoby časová omezení v některých věcech, takže nemůže říkat všechno, jenom to, co se hodí.

A proto jsem moc rád, že dneska si Vítěk připravil tu velkou analýzu tohoto tématu, prostě jak to bylo objektivně.

>> Já vás všechny zdravím a dneska budu od vás potřebovat trpělivost.

Eh, prosím vás, každý rok 68, 21. srpna jsme prožívali různým způsobem a já se snažím o takový faktografický přehled. Ale dřív než k tomu přistoupím z historického hlediska, tak bych byl rád, protože já mnohým svým kolegům vždycky vysvětluju, že na rok 68 a events před rokem 68, konkrétně na příčiny vstupu vojsk varšavské smlouvy.

Eh, někdo to nazývá invaze, někdo okupace. Podle slovníku a obsahu slov je to okupace, protože nedošlo k pozvání oficiálními institucemi a zástupci státu. Došlo pouze k zvacím dopisem a pozvání od nich činiteli, kteří neměli tu plnou moc k tomu, aby takový krok učinili.

Nicméně to posloužilo k zámince a k zneužití tohoto dopisu ke vstupu vojsk varšavské smlouvy.

Budu se snažit vám k tomu říci nějaké historické fakta. Opíral jsem se o registry, o Ústav paměti národa.

Jo.

Snažil jsem se tentokrát dát do dohromady faktografii, která není jenom opíraná nebo by se opírala pouze o nějaké moje hlediska, názory, eh, nebo bych řekl emotivní pocity. I když mohu vám říci, že ten rok 68 pro mne a moji rodinu, moje rodiče nebyl jednoduchej.

A proto jsem si říkal, že v první řadě si podívám, co vlastně dneska se odehrálo k tomuto výročí.

Jenom pro vaši orientaci, bylo zajímavé, že například Petr Pavel, prezident Petr Pavel ve svém vystoupení u rozhlasu zdůraznil, že nezávislá média jsou jedním z pilířů demokracie, že jo, a společnost by se měla postavit proti jejich postupnému oslabování.

Je zajímavé, že my jako vlastenci si říkáme taky, že nezávislá média jsou jedním z pilířů demokracie. Akorát rozdíl je oproti panu prezidentovi ten, že my vidíme, že nejsou nezávislá, zejména veřejná média.

Další věc: když vystupovali na tom pietním aktu zástupci vládní koalice jako Tomeš, Kamara Helena Schillerová, tak se ozýval pískot, výkřiky hanba a další projevy nesouhlasu. Akorát z toho nevyplývá, jestli jsou to projevy nesouhlasu k postoji této vlády a prezidenta nebo nesouhlasu ke vstupu vojsk varšavské smlouvy.

Jo.

A v podstatě to bylo nějakým způsobem spíš vyjádření nesouhlasu s těmi, kteří tam podle mého názoru vystupovali, ne s obsahem, který tam přednášeli.

Samozřejmě, že se projevil i šéf senátu Miloš Vystrčil, který spojil rok 68 s normalizací a s potlačením svobodných médií, s kádrovými čistkami, ochranou kolaborantů a hospodářskou závislostí na Sovětském svazu.

Víte, eh, on říká, že svobodná společnost se pozná podle možnosti kritizovat vládu, parlament či prezidenta bez obav z postihů.

Já si myslím, že to říká správně. Horší je to, že v naší době, v dnešních dnech, když někdo příliš vystrkuje růžky, tak mu mocenské struktury dávají hned pocítit, jo, kde je ta míra té svobody vyjádření názoru a kam až může, což mi, abych pravdu řekl, hodně připomíná i období, které souvisí s obdobím jak před srpnem 68, tak i po srpnu 68.

Fakt se dá říci, že vystoupení, která byla, tak byla především politického charakteru. To znamená, že byly zaměřená na zradu, kolaboraci, normalizaci, potlačení Pražského jara a pak na současnost, protože se to hodně spojovalo s konfliktem na Ukrajině, s otázkou svobody médií a demokracie.

Víte, je vidět, že politické současné hledisko dneska v médiích výrazně převažuje nad samotným historickým rozborem událostí roku 68.

Absolutně chybí historický pohled na příčiny toho, co se stalo v srpnu 68.

Samozřejmě, že se ozývá a připojuje právě ta závislost na Moskvě, to co říkal pan Vystrčil a tak dále, ale my dneska vidíme závislost na Bruselu, že jo.

Eh, vidíte, když se vytýká zvacích dopisů, vzpomeňte si, kdo jste pamětníci, hlavně na Slovensku, jak paní Čaputová se svými kumpány organizovala zásah v Bruselu proti nastupující opoziční vládě, respektive vládě Fica, že jo.

Eh, takže víceméně se dá říci, že doba je jiná a přitom stejná.

Jo.

Eh, když si vezmeme Českou televizi, ta se znova a její témata se spojují s nezávislostí médií. Já vím, ale zrovna Česká televize, víte, to je takový směšný, to je tak nezávislá od veřejného blaha, že až to smrdí závislostí na korporátu, který si jí platí.

Jo, Český rozhlas se na rozdíl od České televize zaměřil spíš na osobní osudy toho 21. srpna, jak to lidi prožívali, jaké měli pocity, prostě se zaměřili na lidské příběhy.

No a Hospodářské noviny se de facto zabývaly otázkou a propojují to s rokem 68, ten dnešní spor o financování České televize a Českého rozhlasu. To znamená, že s tím souvisí znova ta nezávislost těch médií.

Prakticky ta vystoupení nikde nedala prakticky žádný prostor tomu, jak vlastně ta mocenská historie uvnitř KSČ se v letech 67 až 68 vyvíjela a vlastně co tomu všechno předcházelo.

Vůbec se nezabývali tím, kdo rozhodoval před 21. srpna. Jaké byly frakce v KSČ? Jaká byla úloha Dubčeka, Bílka Koldera, Švestky, Riga a těchto činitelů? Jakou měl roli Ludvík Svoboda? Jakou měl roli Husák? Kdo vlastně požádal o tu invazi, o zásah? Co přesně obsahoval takzvaný zvací dopis? Jak se Moskva chovala v Československu před invazí? Proč Sověti nakonec použili vojenskou sílu?

A především, jak se z Pražského jara během několika měsíců stal proces, který vedl k normalizaci.

Eh, pokusím se nějakým způsobem vám dát určitý faktografický výklad, který by nám měl napovědět a poukázat na ten rozdíl mezi dnešním výkladem 21. srpna 68 a tím, co de facto skutečně ukazují dobové dokumenty.

Eh, znova se opakuju, budu se opírat o Ústav paměti národa. Budu se opírat o zpravodajské materiály CIA, KGB, jo, StB a všech těchto institucí, které jsou právě v našich archívech veřejně dostupné.

Takže z toho jsem čerpal a vlastně se snažím nějakým způsobem toto i vám předat.

Rozhodně, my, pokud chceme pochopit události srpna 68, tak nemůžeme začínat se vstupem vojsk, když se to všem strašně líbí a každý to vítá.

A měli bychom si uvědomit, že tomuto předcházela řada politických, hospodářských, společenských a mezinárodních procesů.

To znamená, že právě často zapomínáme na určitou geopolitickou hru, která se hraje kolem nás.

Dnes, když posloucháte naše osobnosti, které jsou vlastenecké jako vlastenecké fronty, tak třeba Petr Dulák hovoří o tom, že je třeba se spojovat, je třeba respektovat mocenskou politiku mocností.

Dnes se to takhle chápe. My musíme pochopit mocenské zájmy Ameriky. My musíme pochopit mocenské zájmy Ruska a tak dále.

A kdežto ty emoce, které proběhly v tom srpnu, tak hodnocení té situace v tom srpnu se nehodnotilo z tohoto hlediska – že jsme součástí nějaké geopolitické hry, nějakého mocenského boje, nějakých hegemonů a hol nás někde zařadili.

My v té době jsme byli zařazeni do východního bloku, byli jsme členy Varšavské smlouvy, byli jsme součástí RVHP.

A v podstatě i z tohoto hlediska jsem se obracel někdy na některé z našich akademiků, že měli by toto analyzovat, měli by se snažit objektivně toto posoudit bez ideologického nádechu, ale prostě faktograficky, abychom mohli hodnotit rok 68.

Vím, že všichni z nás, kteří jsme ho prožili ten rok 68 a měli jsme už, dá se říci, nabraný rozum – aspoň si to myslím – se nás to velice dotýká.

Ještě jednou neznám národ, kterému by se líbilo, kdyby k nim přišla na návštěvu bez pozvání cizí spojenecká vojska.

Ona to v podstatě říkala i Vlasta Chramostová na Staroměstském náměstí, kde vysvětlovala ruskému důstojníkovi, že na návštěvu můžete přijít, ale nechoďte na návštěvu se zbraní.

Takže když teď si budeme rozebírat tu minulost, vrátím se v té minulosti až k roku 45.

Budu stručný, prosím vás, nebojte se. Nepůjdu do detailu, ale spíš se budu snažit charakterizovat určité kroky.

Pokud období 45 až 68 rozdělíme, tak je to v prvé řadě období 45 až 48, kdy byla převzata komunistickou stranou politická moc.

Víte velice dobře, že rok 45 byl ovlivněn, bych řekl, významnou úlohou komunistické strany Československa i při tvorbě košického vládního programu, při smlouvě se Sovětským svazem v roce 45 o přátelství a všechny tyto body vedly právě k tomu převzetí politické moci, což se v roce 46 ve volbách úspěšně povedlo komunistické straně v Československu na území Čech a Moravy. Ale na Slovensku komunistická strana Slovenska nevyhrála, byla až třetí a vyhrála Demokratická strana, pokud si to dobře pamatuju.

A vlastně tady je třeba si uvědomit, co předznamenalo potom ty další procesy i Husáka.

To, o čem jste se mě někteří ptali – Klement Laca Novomeského – vlastně to odskákala později i Šmeralová.

Takže když si tohle vezmete, tak tady v tom procesu v období 45 až 48, když přebírala komunistická strana moc, komunistická strana Slovenska viděla, že československá konfederace nebo řekněme federace vede k tomu, že Slovensko by se mohlo ubírat cestou Demokratické strany, a proto jako porevoluční Husák tehdy předal určité kompetence Bratislavy do Prahy.

To proběhlo v roce 48 a byl to taktický krok, jak zabezpečit, aby vliv komunistické strany byl i na Slovensku v tom období 45 až 48.

Další období, které budeme rozebírat, je období 48 až 53. To jsou takzvané stalinistické konsolidace.

Ano, je to pravda, že naše společnost byla po únoru 48 silně ovlivněna právě spolupracovníky, agenty a tajnými službami ze Sovětského svazu.

Nebylo to vždycky jenom stalinistická záležitost a to nechci teď rozebírat. Má se dejme tomu, že je to právě stalinistické období, které se poznamenalo u nás, a jeho plusy a mínusy si můžeme rozebrat někdy jindy.

Ale nicméně toto období bylo ve znamení vlivu Stalina na naše prostředí a na formování moci komunistické strany Československa. V tom období dochází i k těm procesům, které byly vedeny vůči těm, kteří ne, že pouze nesouhlasili s lidově demokratickým uspořádáním, socialistickou cestou nebo komunistickou stranou.

Prostě tyto politické procesy, které tam byly, zastavím se u nich ještě později – také v tom roce do 48 až 53 byly, ale nebyly jenom proti lidem, kteří nesouhlasili s novým režimem, ale byly i proti vlastním komunistům.

Řekněme si na rovinu, že sice to malé procento, ale byli to významní představitelé komunistické strany, kteří byli vlastní stranou dáni na popraviště.

V letech 53 až 56 vlastně probíhá první krize a začátek destabilizace. Tím se má na mysli především měnová reforma.

Má se na mysli vystoupení Chruščova na 20. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu s kritikou Stalina, se kterou měli velký problém mnozí lidé, mnozí soudruzi.

A dá se říci, že tam došlo i k rozbití vztahu s Albánií a s Čínou, kteří jednoznačně odmítli tu kritiku Stalina.

Samozřejmě, že v našem československém prostředí naše strana a vláda se vždycky řídila – dnes bychom mohl říci – duchem Moskvy, a v podstatě se přizpůsobila té destalinizaci, kterou vedl Nikita Sergejevič Chruščov.

Já jsem opomněl, že ten stalinský tvrdý krok se projevil i myslím, že v roce 1946, kdy došlo k roztržce mezi Stalinem a Tititem a což bylo zajímavé – soudruhové se nedohodli, nepohodli, ale došlo to až tak daleko, že se přerušily diplomatické vztahy mezi tehdejší Jugoslávií a Sovětským svazem.

Samozřejmě, že Československo rovněž ochlo tyto vztahy.

Takže 53 až 56 jsem jedním slovem charakterizoval.

56 až 62 už je období, kdy se hledají takzvané reformy socialismu. V podstatě jsou tam podle mého názoru dvě fáze.

V první fázi je ta, která zavádí Chruščov – nejdřív Chruščův pohled na hospodářství a na politiku, kdy Chruščov provádí centralizaci moci do rukou stranické elity a v podstatě na základě toho deformuje původní jakési demokratické uspořádání stalinského řízení.

Zase je to samostatné téma, ale věřte tomu, že Chruščov v podstatě způsobil otočení od socialismu a zároveň napomohl určitým oportunistickým skupinám a sám podporoval řadu věcí, které vedly k rozkladu.

Nebudu jenom vzpomínat fašisty a maďarské fašisty, nebudu vzpomínat jenom banderovce rehabilitované, protože toho bylo mnohem víc.

A de facto v tomto období se hledaly ty reformy. O tom hodně psal právě i Jarda Ungurman, Jarda Šulc ve svých knihách.

A tam v podstatě je třeba vidět, že nastala, protože v letech na konci 59, 60 začaly velké hospodářské problémy.

Projevilo se to i v sociálních otázkách.

Takže to hledání té reformy socialismu sice začalo na začátku 60. let.

Hodně se hovořilo o Hochozčotu. Jo, to byla taková zajímavost, že vlastně jsme chtěli zavézt něco, co už tady bylo, ale dělali jsme o tom jako by šlo o sovětský vynález.

Přitom šlo jenom o normální hodnocení výsledků podniku přes peníze, když to takhle zjednodušeně řeknu.

No a nastupuje období 62–67, kdy vlastně hospodářská reforma si podmiňuje i politickou reformu.

A tím pádem se vytváří půda, která se ohřála do té podoby, že vlastně ty reformy od toho období 62 až 67 se promítly i do kulturního života, do veřejných vzdělávacích prostředků. Probíhaly rehabilitace.

Podrobněji o tom ještě pohovořím, ale toto období bylo tímto charakteristické.

No a rok 68 už dostal, už došlo k otevřenému konfliktu o další směr rozvoje naší společnosti.

Když to vezmu podle jednotlivých roků 45, 48 – my jsme vlastně v roce 45 obnovili Československo, posílal se vliv KSČ, zaváděl se košický vládní program, znárodnily se části průmyslu a bank, že jo, a provedla se jednoznačná orientace zahraniční politiky na Sovětský svaz.

V roce 46, což jsem už vzpomínal, zvítězili v pražských vobách českých zemí komunistická strana Československa.

Klement Gottwald se stal předsedou vlády a de facto v parlamentu a částečně ve vládě probíhá spor o charakter dalšího vývoje Československa.

Tím pádem v roce 47, když se řešily hospodářské problémy, byla otázka postavení Marshallova plánu, který Československo odmítlo na základě doporučení Sovětského svazu.

Někteří říkají, že pod tlakem, ano či ne, protože dneska vlastně se jasně ukazuje, že ten Marshallův plán nebyla výherní loterie.

No a samozřejmě, že v tom roce 47 na základě všech těchto záležitostí došlo k zhoršování vztahu mezi komunistickou stranou československou a nekomunistickými stranami. Došlo k února 48, kdy vlastně převzala komunistická strana rozhodující politickou moc.

Takže tady de facto vznikl model, který potom se pokouší strana a vláda postupně reformovat.

To znamená, že je to politický monopol komunistické strany Československa, centrálně řízené hospodářství a úzká vazba na Sovětský svaz.

V období 48–53, kdy probíhá takzvané nejsilnější a nejtvrdší období stalinismu, že jo, což je i pro pochopení roku 68 velmi důležité. Dochází k politickým čistkám.

Po roce 48 dochází k prohloubení znárodňování.

Víte velice dobře, že v původním programu nebylo znárodňování v takovém rozsahu, jak se potom provádělo.

Já osobně tvrdím, že tímto znárodňováním a kolektivizací zemědělství, jak se prováděla, se poškodila kreativita, bych řekl, výkonnost a schopnost našich rolníků a dělníků, řemeslníků a malých podnikatelů, aby byly úspěšnou oporou rozvoje ekonomiky.

Mnozí poukazují na to, že byla revolucionární doba, bylo třeba uvolňovat pracovní síly do výroby a tak dále. To je všechno pravda, ale provádělo se to v těch letech 48–53 i cestou rozsáhlé činnosti státní bezpečnosti, kdy docházelo k politickým procesům a čistkám, včetně uvnitř komunistické strany Československa.

Všichni si pamatujeme nebo víme o procesech Milady Horákové, Rudolfa Slánského, který jehož členem v tom procesu byl Artur London – jeho knihu jsem vám vzpomínal.

Když se podíval, jestli můžu ukázat, Peťo, jestli se mi to podaří teďko, pokusím se ukázat titulní stránku, abyste věděli.

Tak puc, Peťo, povolíš mi to? Seš tam, Péťo?

>> No, jsem tady. Máš to povolený?

>> Jo, děkuji.

Takže takhle vypadá titulní stránka té knihy. Já jsem znal tu titulní stránku ještě jinak.

Kdo to byl? Artur London. Prosím vás.

Artur London byl významný komunista, ještě předválečný. Byl to člověk, který se zúčastnil španělských interbrigád jako komunista. Bojoval za francouzskou republiku. Tam se ve Španělsku také dostal do vězení. Potom postupně ze Španělska ho převedli do vězení ve Francii a postupně už za protektorátu, respektive za třetí říše, byl stěhován do dalších a dalších koncentráků.

Myslím, že poslední jeho koncentrák byl Buchenwald.

A tady Artur London se mu velice podlobilo zdraví. A protože byl velmi vážený v komunistickém hnutí a Klement Gottwald si ho velice vážil pro jeho činnost před rokem 39, tak mu bylo nabídnuto jakožto popřednímu komunistovi místo velvyslance ve Švýcarsku, aby se zároveň mohl ve Švýcarsku zotavit, protože trpěl zdravotními potížemi dýchacích cest a podobně.

A Artur London se tam víceméně vyzdravil, potom se vrátil do Československa, stal se náměstkem ministra zahraničního, náměstkem ministra zahraničních věcí – abych si nepolámal jazyk – a prováděl relativně, bych řekl, snažil se o tu zahraniční politiku vést více vyváženou, jo.

A vlastně když začaly procesy kolem Slánského v 50. roce – vyšetřování začalo myslím v 49 – tak Artur London byl taky zatčen, že jo.

A právě tato kniha velice podrobně popisuje to utrpení, které zažil.

A on tam doslova říká, že utrpení z německých koncentráků, co se týče fyzického utrpení, bylo stejné, jako jsme trpěli v Ruziní a v Kolodějích. To bylo stejné mučení.

Byla tady jeden základní rozdíl a tím bylo psychické utrpení.

On tam říkal, že tam aspoň jsme věděli, že nás nezlomí, protože bojujeme za dobrou věc.

Ale v Kolodějích a v ruziňských věznicích jsme najednou byli nuceni se přiznat k tomu, že jsme zradili vlastní ideály.

A to bylo to nejhorší na těch procesech – ne fyzické mučení, ale toto donucování k tomu přiznání, že jsme zradili vlastní ideály.

Takže kdo byste chtěli tuto knížku vidět, jako se s ní seznámit? Je to možné?

Artur London byl potom po roce, kdy byl odsouzen v tom procesu – tam bylo odsouzeno celkem 14 lidí, 11 z nich bylo popraveno – kromě Slánskoho tam byly jiné významné osobnosti. Artur London byl rehabilitován později v 60. letech a byl nucen opustit Československo a usadil se ve Francii, kde tuto knihu napsal.

Vyšla tam v roce 1968 ve francouzštině, byla v tom samém roce zfilmována a k nám se dostala až teprve po listopadu 89. V ruštině jsem si ji koupil v roce 1986, když Gorbačov povolil vydání této knihy.

Takže tam jsem se poprvé dozvěděl o věcech, o kterých jsem nevěděl, byl jsem z nich překvapenej a tak.

Takže jdeme dál, jo?

To znamená, že ten rok 53 je vlastně zlomový, kdy prostě Stalin umírá, dochází k měnové reformě a ekonomická politika v zásadě by mohla přímo ohrozit i politickou stabilitu režimu.

Další období, které je vygenerované, je 56–60, kdy se objevili první reformátoři, že jo, ale jsou to z řad komunistů a chtějí prostě postupně měnit systém, jo.

Je to pod vlivem i těch vln, které přišly ze Sovětského svazu.

Akorát ne všechno, co přišlo ze Sovětského svazu, bylo prospěšné, bylo použitelné.

Naopak, já osobně tvrdím, že některá opatření byla na škodu ekonomiky.

A proto ty reformní úsilí těch našich ekonomů nebo společenské úsilí o nápravu ve společnosti, čím se zabývali filozofé, potom se tím zabývali spisovatelé, zabývali se tím právníci a samozřejmě o některé věci bojovali i straniští funkcionáři.

V té době se vlastně kritizuje především kult osobnosti, politické procesy a hospodářská neefektivita.

To znamená, že tím se má na mysli přehnaná centralizace.

S tím bych ale souhlasil a nemluví ještě o byrokracii, protože byla ještě partokracie, která se vytvořila.

V té době se začala vytvářet.

A ta přehnaná centralizace právě, když si to porovnávám s tou ekonomikou za Stalina, tak tam centralizace v podobě centrálního plánování nebyla taková, jak za jakou se u nás vydávala, protože tam byla orientace centrálního plánování na strategické obory, strategické směry, na suroviny, vstupy do ekonomiky a tak dále a všechno ostatní se nechávalo právě různých artelů, družstev, polosoukromých podniků, což se u nás neprezentovalo, protože u nás proběhl v 50. roce takový znárodňovací proces, který překročil i 50 lidí na podnik a vlastně my jsme dosáhli téměř 100% znárodněné ekonomiky.

To není dobré, protože ta pružnost tady prostě přestala být a vlastně se všechno centralizovalo do rukou hospodářské správy a respektive přes stranické organizace do rukou stranických partokratů, kteří de facto převzali řízení státu.

To znamená, že tady se i projevila určitá neodbornost a narážely na sebe ekonomické a řídící kádry se stranickými funkcionáři.

Samozřejmě, že ty reformy, které začaly probíhat, tak nový prezident, který u nás byl po roce 57, Antonín Novotný, se vlastně snaží nějakým způsobem to kontrolovat a de facto můžeme říci, že ta destabilizace, ty všelijaké věci, které ten Chruščov zaváděl, i u nás byly zaváděny.

Já znova zdůrazňuju, že často naši přední představitelé přejímali věci bez toho, aby jim bylo řečeno, že to musí být nařízeno, nebo na to svědčí i to, že se některé věci nepřijímaly v Polsku, některé se nepřijímaly v Maďarsku, i když se vyhlašovala jako věrnost komunistickým ideálům, ale prostě i v těch státech druhého bloku a Bulharsko, například Rumunsko, bylo tvrdší.

Tak tam se každý stát měl úplně trošku jiný stupeň centralizace, jiný stupeň znárodnění a proto nerme, že to, co u nás probíhalo, je typické pro jiné státy.

V 60. roce byla přijata u nás nová ústava, kdy jsme změnili název z Československé republiky na Československou socialistickou republiku, kde jsme deklarovali vítězství socialismu.

Bohužel tady jako budu trošku svůj názor prezentovat.

Myslím si, že to bylo předčasné, že jsme nedosáhli z hlediska nějaké charakteru socialismu té úrovně zabezpečení sociálního tak, aby to odpovídalo předpokládaným socialistickým výsledkům.

Nicméně to byla politická akce jednoznačně a politická akce, která ale narazila na to, a toho si lidi právě všímali, že my jsme vyhlásili socialismus a přitom v období po roce 60 jsme začali mít velké hospodářské problémy.

Řekněme si, že na základě Chruščova, který byl prenesen na 20. sjezdu, byly klíčové otázky, které se i u nás řešily, především to byla otázka po roce 60 rehabilitace obětí politických procesů.

To byla jedna věc.

Potom to byla otázka hospodářské reformy a vlastně koncem roku 62 se začínají objevovat i požadavky na změnu politického systému.

V této fázi se víceméně, právě i po těch reabilitacích, se začínají objevovat věci takového charakteru. Např. se objevilo, že byla špatně pojata slovenská otázka.

Já jsem vám vzpomínal, že vlastně když ten Husák jako povereník předal moc do Prahy, tak po roce 48 Husák chtěl spolu s Klementisem, Novomeckým a dalšími vrátit ty pravomoci do Slovenska, tak jak bylo dohodnuto i v košickém vládním programu a v celkové formulaci budoucího Československa a vztahu Čechů a Slováků.

Z tohoto důvodu byly Husák a další ta skupina obviněni z buržuázního nacionalismu a byl s nimi proveden vlastně proces, který je odsoudil k mnohaletým vězením.

Myslím, že Husák dokonce snad dostal doživotí a ti ostatní třeba dostali po 10 letech přibližně.

Takže to je tohle období.

Když půjdu dál, tak bych se chtěl zastavit ještě u roku 61, kdy Moskva se vrací k minulosti a v roce byla na základě 22. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu vytvořena nová významná vlna destalinizace a vlastně tím byl vytvořen i tlak na nápravu.

To znamená, že jsme i my museli procesy, které proběhly v letech 49 a 54, museli jsme je řešit.

Víceméně v roce 62 padá ministr vnitra Rudolf Barák, který byl odvolán, následně byl zatčen a odsouzen k 15letému vězení právě v souvislosti s těmito procesy.

Víceméně tady se ukázalo, že začíná boj nejen v oblasti trestněprávní, ale i mocenském.

A má to i politický rozměr, protože Barák byl významnou postavou bezpečnostního aparátu a právě jeho odstranění mělo otevírat určité dveře jiným osobnostem.

Velice významně v tom pracovala Kolderova komise, září 62, která byla vedena Drahomírem Kolderem a která prověřovala politické procesy z let 49 až 54 a připravovala podklady pro příslušné rehabilitace.

Tady bylo vidět, že komunistická strana Československa vedla k sebereflexi a že se snažila minulá rozhodnutí, která byla nezákonná, přehodnotit a zda lidé odsouzeni vlastní stranou byli nevinní.

V tomhle případě se znova odvolával na Artura Londona.

Pak tam, když to čtete, tak to, co on tam říká, je že jsem se musel dostat k činům, které jsem ve skutečnosti nespáchal.

V prosinci 62 dochází teda k té revizi politických procesů.

A víceméně se dá říci, že tady i dochází určité sovětské destalinizaci.

Vy si vzpomínáte na destalinizaci, vzpomínáte si zřejmě i na tu sochu, která byla v Moskvě postavena velkým Stalinem se sovětským národem.

Takže když se díváme na ten proces, tak musíme vidět i tu kulturní explozi, která se objevila v těch letech 63, 64, ať to byli spisovatel Kundera, byl tam i Václav Havel, Škvorecký, Hrabal, Lustig, Suchý, Jiří Suchý, známá ta dvojice a další spisovatelé, novináři, filmaři a dramatici.

To znamená, že šla úplně nová československá filmová vlna.

Nicméně ale ta kontrola za těma politiky byla velice tvrdá.

Já nevím, jestli jste někdy viděl film Ucho z roku 1960. Jde o brzobohatého s Bohovou, který hrají manželský pár.

Ten brzobohatý byl jakoby významný státní činitel a najednou zjistil, že ho poslouchávají, že před barákem často stojí auto a že často se objevují páni v kožácích a podobně.

Prostě i tady v této tvorbě se začalo poukazovat právě na tu sílu a na ten strach, který vyvolávala ta bezpečnostní služba.

V roce se začíná řešit ekonomický problém a to tím, že probíhá řekněme snaha o nápravu řízení. To znamená, že se řeší právě otázka té nízké efektivity, slabé motivace podniků, řeší se špatné investiční rozhodování, že jo.

Poukazovalo se na technologické zaostávání, takže celkový průměrný růst produktivity práce byl na Štíru.

A tady vlastně se objevuje osobnost Otašíka, který se stal takovým otcem ekonomické reformy, která právě potom byla i v základu ekonomické reformy 68.

Otašík přišel s tím, co dávno před ním přišli sovětští ekonomové za Stalina: že je třeba více ekonomické samostatnosti podniků, že ekonomické řízení i prostřednictvím trhu, to znamená, že trh má být nástrojem, ale přitom zachovat socialistické vlastnictví. Což si myslím, že už bych s tím až tolik nesouhlasil, protože právě to drobné podnikání, malé podnikání, střední podnikání, to bylo to, co vytvářelo, bych řekl, podstatu té silnější ekonomiky a myslím si, že tady ten Otašík asi možná ani nechtěl jít dál.

Bylo takové politické klima, které stále bylo v té centralizaci moci a řízení v rukou stranického aparátu.

Když se podíváme na roky 65, 66, tak vlastně v těch prvních letech 60. let, kdy se, jak jsem vzpomínal, i na té kulturní frontě, i v té ekonomice, i v politice, tak se začíná jakoby hovořit už jiným způsobem. Mění se, začíná se měnit myšlení a připravuje se vlastně dochází k přípravě krize starého modelu našeho socialismu.

Ale když si vezmete, tak ten stalinský model, tak jak se u nás předával, bylo: strana ví, stát vykonává a společnost poslouchá.

Kdežto po roce už byla snaha o změnění tohoto schématu na to, že strana rozhoduje, společnost diskutuje, odborníci argumentují a rozhodnutí se musí obhájit.

A to byla ta cesta, kterou se snažilo prosazovat ta reformní skupina i v té komunistické straně.