HOVORY ZE ZEMĚ - V nemocnici jsem zažila neúctu k ženám, teď se snažím o změnu - Anna Kohutová

Ahoj, vítejte u nového dílu Hovoru ze země.

>> Jsme si udělali výlet do Jeseníku za Aničkou Kohutovou.

>> Ano.

Eh, my jsme si totiž řekli, že by bylo dobré zase si připomenout, jaký to je vlastně přivádět nový život na svět >> a nejenom to, i se pobavit třeba o menopuze a o celkové pozici žen ve společnosti.

>> Také.

Eh, takže pro mě to byl takový hezký rozhovor a připomenutí si toho, jaký to vlastně je úžasný zážitek, když přivádíme přirozenou cestou >> eh, malý, takový malinký, malinkatý miminko na svět, protože to je, vážení přátelé, my jsme o tom natočili eh myslím, že jedno video, tenkrát jsme se svěřovali vlastně s prvními dojmy o tom, jaké to je vlastně přivést v maringotce našeho Maxmiliána.

E, jak víte, tak naší porodní asistentkou, neboli porodní bábou, byla Anička Kohoutová.

>> Ano.

>> Tak a při té příležitosti jsme s ní teďka vlastně po těch dvou letech natočili zase povídání vlastně o tom, jaký to teda je a proč bychom třeba eh měli více třeba se dívat tím směrem, tou přirozeností a tak.

>> Ještě [odkašlání] jste si s Aničkou popovídali o trochu takových kontroverzních tématech, jako je třeba očkování.

Ano, taky.

>> Eh, proč třeba v nemocnicích není úplně každý empatický?

>> Protože Anička sama má e >> desítky let byla v nemocnici, rodila miminka, že jako porodní asistentka v klasické nemocnici, než se vydala na dráhu porodní báby.

>> Teď se stará právě i o ženy starší.

E, je to i bylinkářka, je to úžasná žena.

My ji máme rádi a jsme rádi, že jsme si takhle popovídali o takovém eh tématu ze všech stran, protože opravdu nejde jenom o ten porod, ale jde o ženu, ale i o muže.

>> Zároveň vlastně já tohle téma vnímám jako velmi důležité, protože to, jak přicházíme na svět a jakým způsobem nás ovlivňuje po mnoho dalších desítek let, aniž bysme si to vlastně uvědomovali.

A tohle je jedno, to je takový to gro toho vlastně toho povídání, kterým se to vlastně nese.

A >> zároveň já tam nejsem.

Zároveň eh ty vedeš rozhovor, což je jako hezké, >> že se bavíš o ženách s Aničkou a já jsem byla s Maxmiliánem.

>> Jak jsi zmínila vlastně roli toho muže?

Pro mě jedno z nejdůležitějších témat je role vlastně toho chlapa, jo?

E, když ta žena teda přivede na svět potomka, >> toho dalšího chlapa, třeba >> jo, toho dalšího chlapa, třeba jako toho Maxmiliána, tak eh, jak vlastně se k tomu správně postavit, jo, protože a o tom se vůbec nemluví a je tam to šestinedělí teďka, co se tam jako probíhá. Teďka máme nějaké to kojení, máme teďka tak teďka ten chlap by se měl teda postarat o tu ženu, vzít si aspoň teda tu dovolenou a tak dál a tak dál a tak dál.

Vážení přátelé, není to úplná sranda.

Pojďme se podívat na tady to povídání.

Já si myslím, že to stojí za to.

Budeme rádi, když tady to povídání, když budete chtít. My vás samozřejmě do toho nenutíme. My nenutíme nikoho do ničeho, ale budeme rádi, když toto povídání pošlete třeba dál někomu, >> když se vám bude líbit, někomu, >> kdo třeba teďka je v očekávání, >> protože si myslím, že to opravdu je důležitý a spousta lidí, že jo, třeba eh prostě jim to může změnit ten úhel pohledu na to, jak vlastně přicházet na ten svět.

>> Hm.

>> Je to fakt důležitý.

>> Je to velmi důležitý.

Tak jo, >> je to nejdůležitější.

Děkujeme za to, že se spolu podílíte na tvorbě Hovoru ze země a těšíme se na vás příští týden.

>> Zase v neděli a ahoj.

>> Já jsem vděčný za to, že si nás takhle jako pustíš do svýho prostoru, protože to není samozřejmost.

V dnešní době si lidi hlídají prostě svoje soukromí a tak.

Znáš to moc dobře.

Takže [frknutí] jsem moc rád za tvůj čas, za to, že vůbec tady spolu takhle můžeme se teďka pobavit.

A já bych to odstartoval.

Eh, takže e pro ty z vás, co Aničku neznáte, tak Anička Kohutová je prostě porodní bába, porodní asistentka. Máme k tomu spoustu přízvisek.

Eh, jednak Anička byla před dvěmi, eh, lety, dvěma měsíci e u našeho jako porodu nebo jak to mám nazvat, tak mně se líbí totiž to slovo porod.

Já mám rád jako u toho, kdy přicházel Maxmilián na svět, tak já vždycky s radostí e někdy na těch besedách, když vždycky padne řeč na ten náš příchod Maxmiliána nebo na jeho příchod, tak vždycky říkám: „No, a my jsme měli Aničku Kohutovou, úplně skvělá porodní bába, která výborně pak i uklidila všechno, co tam dala do do kopy."

[smích] To je pravda.

Ty jsi se rozhodla, že chceš být u toho, kdy přichází nový život na svět?

No, já myslím, že to vychází ne z nějakého rozhodnutí tady a teď, ale vychází to z nějakého mého osobního příběhu.

A a já jsem vlastně vnučka eh řecké partyzánky a v době občanské války v Řecku se dělo jak v historii, co je vůbec známé, jako velké bezpráví vůči eh lidem, ženám, které prostě byly jiného názoru, než jak je to dané.

A v době občanské války byla vlastně i jako zabitá, zavražděná e sestra mojí babičky.

Byla zhozená ze skály v její 16 letech a moje babička spolu s dědou byli v podstatě deportováni ze země a ze své rodné země tady do České republiky.

A co je možná přínosem, je, že díky tomu jsem tady i já.

Ale možná proto ve mně je jako velmi silná potřeba ctít určité hodnoty, e, kdy pokud se děje jakékoliv bezpráví e na těch slabších >> a za mě v té společnosti je to žena a dítě, které se rodí, >> tak mám potřebu se za to postavit.

Byť to je velmi nepohodlné pro mě, e, tak je to něco, co v sobě mám, co asi nedokáží ovlivnit, protože ty geny e té mojí babičky ve mně jsou.

A tak vlastně v prostředí toho porodnictví, kdy jsem vystudovala v podstatě tady ten obor, >> tak jsem se dostala do systému, kde se tady to vlastně zhmotnilo.

>> Mhm.

>> Kde se vlastně jako za zdi nějaké té instituce dělo za mě obrovské bezpráví.

Už nejsme v době, kdy se ženy upálily, kdy se vraždily za to, že jsou ženami, kdy na ženy už naštěstí nepohlížíme, jako že jsou nečisté a že její role je pouze někde být pomocnicí toho muže.

Nicméně pořád ještě někde v sobě jako máme eh i jako muži, ta společnost někde v sobě jako má, že ta žena je v podstatě někde jako méně cenná.

Takže v tom porodnictví jsem během určitého času viděla, že se děje určité bezpráví.

>> Hm.

>> A řekla bych až jako neúcta k ženě a k tomu dítěti jako takovém.

A neviděla jsem to hned, protože jsem se něco naučila a naučila jsem se to, že porod, porod, my máme tam ženu a dítě. Porody v podstatě jako velmi riskantní, rizikový děj a takže ta žena sama o sobě v podstatě riziko a to, co je ještě jako riskantnější, je to, že v její děloze je nějaký plod.

>> Mhm.

>> A proto do toho vlastně musíme vstupovat.

Musíme vlastně jako zabránit tomu, aby se to, aby to riziko neeskalovalo v nějaké jako velké nebezpečí.

A to je třeba smrt matky a smrt toho dítěte.

Takže tím já jsem byla jako někde vedená tady ta víra v tom, že já jsem tam proto, abych zasahovala a aby se to riziko nestalo.

Ale já jsem si postupně začala jako vlastně uvědomovat, že riziko není ta žena, to dítě, jo, ale riziko jsme my, ta společnost, která takhle jako té ženě přistupuje.

A tam vzniklo takové asi něco, co se ve mně zrodilo, to, co tam někde asi geneticky mám dané, že jsem toho nechtěla být jako přítomná a nechtěla jsem se toho účastnit. Nějaký silný pocit toho, že takhle jako ne.

Tak každej z nás má nějaký momenty, kdy najednou si řekne: „Hele, takhle fakt jako ne, tohle se mi nelíbí" a odehraje se nějaká událost. Záleží, jestli mě k tomu pustíš nebo ne. Jestli tam máš nějaký moment, kdy ses řekla: „Dost, já touhletou cestou prostě nechci, já chci jít jinou cestou."

No, byla to právě ta neúcta těm ženám. To je taková ta degradace té ženy jako takové, že žena byla vnímána jako nějaký stroj, který se může pokazit a my jsme tam od toho, abysme ho opravili. To znamená, že na ten porod vlastně bylo pohlíženo tím mechanickým způsobem, jako na nějaký mechanismus. Skrze to tělo se něco zrodí.

To, co se mě asi nejvíce dotýkalo jako ženě, protože už jsem byla v tom systému ve chvíli, kdy jsem sama porodila, je právě ta neúcta k těm ženám, ta manipulace, to zastrašování. A vlastně i to, když jsem viděla na druhé straně tu ženu, která přestala věřit svým instinktům, své schopnosti porodit. Protože když ženám ukazujeme kulturu, která je postavená na tom, že porod je riskantní a nebezpečný, tak ta žena i to své tělo vnímá, že je vlastně nebezpečné.

Takže ty jsi vlastně na základě své zkušenosti pochopila, že to celé je špatně? Předpokládám, že tvoje zkušenost byla úplně ta nejproblematičtější, kdy jsi pochopila, že takhle ne.

Je to tak. To také můj vlastní porod ještě k tomu jako ne. Ještě jsem tam jako nedospěla k nějakému přesvědčení, že takhle ne. A až ve chvíli, kdy jsem to viděla v obrazech těch jiných žen – vy jste naštěstí nezažili, protože jste si to ochránili – ale takové to, že tvé tělo není v pořádku, že tvoje děloha nepracuje tak, jak by měla, že toto je špatně, toto je špatně. A jako odebíráme ženám jejich kompetence, kdy ta žena v té chvíli je opravdu nezávislá na sobě samotné. Já si uvědomuju, že moje tělo je fakt dokonalé.

Prostě ženy jsou nositelkami života. Ale že mi tady někdo ukazuje, že nejsem dost. No. A vlastně mi asi úplně nejvíce – a to pramení z mého osobního příběhu těch žen v mojí linii – vadilo právě ta manipulace, to znevažování té ženy a toho dítěte, jejich pocitů.

Ty Aničko, já mám takovou nutkavou touhu se tě na to zeptat už delší dobu, protože vždycky jsme to nějak zamluvili, vždycky padla jiná otázka, vždycky tam bylo něco jiného. Máš pocit, že tady to, o čem se bavíme – ta neúcta k těm ženám – oba dva víme, že to neustále je a že nemocnice prostě jsou neempatické. Já si to nebojím říct. Já to vím. Zažil jsem si to z jiných úhlů. Ale proč se o tom nemluví? Proč je to takový tabu? Vytáhnout to na povrch a poukázat na to: „Ale tohle je špatně."

Co se děje už jenom tím, jak přicházíme na svět, jak doktory a doktorky přistupují k pacientkám – nebo ne pacientkám, ale k ženám, které přivádějí na svět nový život. Proč se o tom vůbec takhle nemluví?

Já myslím, že se o tom právě začala mluvit. Jo. A možná bych tě opravila, protože vidím, že se děje nějaký proces v porodnictví. Já bych to nazvala humanizací. Opravdu spousta těch žen, které v porodnictví pracují, se dostala do toho pocitu, ve kterém jsem byla já před nějakými dvaceti lety. Řekly jsme si: „Ale my jsme zdravotnice. Porodní asistentka je žena, která má být s tou ženou. Ona nemá chránit sebe, ten systém. Její služba je chránit tu ženu a to dítě." A to si mnoho mých kolegyň opravdu uvědomilo, a proto vidím, že se to mění.

Naše kultura, která je zažitá, se mění v tom smyslu, že to, co se tady dělo nějaké jedno století – a když se vezmeme, jak dlouho jsme tady – je to vlastně krátká doba, kdy se porod zmechanizoval. Kdy porod přestala být ženská součást. Protože ženy rodily v ženském společenství, tam vlastně muži nebyli vůbec přítomni, nemohli do toho nijak zasahovat.

A až ve chvíli nějakého osmnáctého století do toho začali vstupovat muži, kteří vytlačili to řemeslo těch porodních bab.

No.

A trvalo velmi dlouhou dobu, než my jako porodní báby jsme si uvědomili, že naše role je být s tou ženou, ne asistovat tomu lékaři, ne asistovat tomu systému. Takže se to někdy mění, ale nemůžeme se samozřejmě úplně historicky vrátit k tomu, co tady bylo. To není možné.

Ono se to jako nepředalo to řemeslo, ale proto se o tom pořád mluví. Protože my vnímáme, že to, co je tady nějakou kulturní zvyklostí, je norma. Ale pozor, ta kulturní zvyklost není vůbec podložená. Dneska už víme, že máme medicínu, která je založená na důkaze a ta říká, že největší hodnota porodu je ta žena a tu máme ctít. Tady vlastně nepřijde takové poděkování, ta vděčnost. Protože, jak znovu říkám, ta žena je nositelka života. Bez ní bysme tady nebyli.

A není to jenom poděkování v době porodu, ale ta žena si prochází neskutečnýma proměnama. To je ta cykličnost. Ona se narodí, pak vlastně dospívá, takže o menstruaci se říká, že je takový sociální porod. Pak prochází porodem, kdy se stává na dlouhou dobu matkou. To znamená, že se stále vydává, a pak přichází další období. A tomu se já velmi intenzivně nyní věnuji, protože sama tím procházím, a je to v podstatě poslední období té ženy – klimakterium, menopauza. Kdy se úplně sčítá celý ten život té ženy. A pokud my té ženě jako společnost nedáme tu hodnotu, tu úctu, tak ta žena v té době, kdy její vaječníky úplně vyhasínají, už nemá tu rozmnožovací schopnost. V té chvíli ta žena cítí obrovskou vyčerpanost z toho, že se celý život někde vydávala.

Ale ta společnost – a ta společnost jsme my všichni, nejsou to jenom muži – jí vlastně ani v této chvíli jako nepodpoří, nedají ten respekt.

Jo. A proto je spousta žen v té chvíli opravdu neskutečně vyčerpaných. To znamená, když si uvědomíš, že ta žena prochází klimakteriem, což je období od čtyřiceti let a kterým prochází každá žena, tak se znásobí všechno, co se ona prožila.

Pokud si prožila to, že se jenom vydávala a my jsme jí tu hodnotu nedali, tak ty ženy do tam dochází k obrovskému jako propadu nejenom v psychice, ale oni mají i jako opravdu fyzická různá zranění, která pocítí právě v tom období toho klimakteria a té ženě se zase dostane ta informace: "No, tak jako co chcete, no tak už jste prostě stará, no tak už to tak jako je, jo?"

A to se ta žena vlastně dozvídá od své menstruace. "No tak máte menstruaci. No tak prostě tak to je, že máte bolest." Pak přichází porod. "No tak jste porodila. No tak co chcete? No tak jste porodila."

A teď přichází ta menopauza, kdy ta žena by měla jít spíš do té moudrosti, do té zralosti, ale ona se cítí vlastně neskutečně vyčerpaná, protože nebyla jí daná hodnota. Není tady úcta k těm ženám.

A pokud si uvědomíme, že to klimakterium začíná od čtyřiceti let a už víme, že ženy se dožívají v průměru až sedmdesáti, osmdesáti let, tak ona žije většinu pak dalšího svého života jako v nějaké pocitu, že to, co jako bylo, bylo jako vlastně marné, že ona skrze její tělo nějaký přišel, nějaký porodní mechanismus, ona dala život dětem. Ale nepřišlo tady ta úcta a ten respekt.

A to je pak velmi náročné pro ty ženy, které se dostávají do tohoto období. Takže ten porod v podstatě bych řekla, že může dát té ženě určitou hodnotu, nebo taky ne. A pokud tam ta hodnota není, tak ta žena přichází opravdu o svou životní sílu, která je vyčerpaná v době toho klimakteria a menopauzy, kdy ta žena v podstatě už se stává neplodnou a ta společnost jí ukazuje, že v podstatě už je nepotřebná. Ona se stává vlastně neviditelnou.

>> A my na to navážeme ještě na to, co ty říkáš, ale ještě mě zajímá taková jedna věc na tobě a to je: ty ses někdy tohle musela naučit přivádět jako na svět nový život, že jo? Protože my se to učíme v těch nemocnicích, v těch porodnicích, že jo. Máme tady porodní asistentky. Sama jsi porodní asistentkou a ale pak máme tady i jiné techniky, které jsou. A tak mě zajímá, možná jsme se o tom nikdy spolu nebavili, ale vlastně kdy ty ses normálně naučila jako přivádět přirozeně na svět miminka, jako děti?

Tak já jsem se to vlastně jako odnaučila. Já jsem se odnaučila přivádět děti na svět.

>> Já jsem se vlastně už nechtěla stavět do role, že já jsem ta, která to dítě odrodí. A ono se to jako vlastně událo všechno, jak mělo, protože už v minulém díle jsem vlastně hovořila o tom, jak ve chvíli, kdy jsem opustila ten systém, tak ten systém mě vnímal, že nejsem lojální vůči němu, že v podstatě se stavím na stranu těch žen, ale to je ta moje služba.

Midwife je od toho, aby byla s tou ženou, zastala se jí v každé situaci a nejenom té ženy, ale i toho dítěte, které se tady rodí. A takže já jsem musela opustit všechny techniky a musela jsem opustit vědomí, že ta žena je nějaký stroj, který v podstatě aby někde porodil to dítě a pak už ta žena jakoby neexistovala. Pak se zaměřujeme zase na to dítě.

Takže toto jsem se všechno snažila opustit tím, že ten systém mi řekl: "Tak dost. To, co děláš, je nebezpečné. Ty nejsi lojální vůči nám."

Tak já už s radostí můžu říct, že tím, že jsem chtěla být s tou ženou a být v její blízkosti, je to opravdu velmi zajímavé. Žena je vlastně jako jediná samice, kdy se při porodu to její dítě otáčí v pánvi. A když se narodí, tak ono se vlastně narodí tak, že se narodí obličejem opačně, než je žena. To znamená, že žena ho nevidí.

A z toho vlastně vzniklo, že ta žena by potřebovala historicky nějakou asistenci u toho porodu. Takže tam byla dula, byly tam nějaké vědmy, šamanky, žena, která sama měla velké zkušenosti z porodů.

A já jsem si vlastně musela nejdříve uvědomit, co je ta moje role. A ve chvíli, kdy ten systém mi řekl: "Takle se nám to nelíbí. To, co nám tady ukazuje, je, že seš na straně těch žen a ne na straně nás jako systému," tak já jsem to nechtěla opustit to své přesvědčení, že já tam s tou ženou mám být, že jsem ta, která jí provází období toho porodu, který je náročný a je prostě pro tu ženu těžký.

Ta žena si skutečně sáhne úplně na svedno. Přijdou bolesti, které ona doposud nikdy nezažila. A to je opravdu setkání se s nějakým svým stínem, se svými strachy, s bolestí a já jsem tam od toho, abych ji provedla, abych ji vlastně navedla na ten její instinkt. A instinkt je moudrost toho našeho těla.

To je to, od čeho jsme se my jako ženy odpojili. To není to, že si něco nastudješ — porodní mechanismus, jak vypadají kontrakce — ale je to cesta moudrosti toho našeho těla. A v té chvíli já jsem od toho, aby ukázala: "Ale vždyť ty víš, ty přece víš, jak porodit své dítě. Já nejsem od toho, abych ti ho porodila. Já tady jsem jenom od toho, abych ti to připomněla."

Tak se vlastně stalo to, že když jsem měla zákaz do těch porodnic a já jsem nechtěla opustit to své poslání, tak se to prostě uděalo tak, že jsem začala chodit k domácím porodům. A to nebylo tak, že bych si to naplánovala. Prostě najednou přicházely ženy, které měly strach rodit v té porodnici a vnímaly větší bezpečí radši porodit doma než v té nemocnici.

A já jsem byla najednou postavená před situací, kdy jsem si říkala: "No, ale jak já mám opustit něco, co jsem vnímala, že je vlastně rizikové, že tam musím do toho zasahovat?" A musela jsem to přeměnit na to — důvěřovat té ženě a tomu dítěti, těm schopnostem.

A začalo to opravdu tím, že jsem začala vlastně učit se o tradičních porodních babách, které nebyly tady, ale jsou po světě, abych vlastně pochopila, co je naprosto fyziologický porod. Takže mě to naučily ty ženy a ty děti. Viděla jsem, že všechny ženy, ať rodí kdekoliv na různém kontinentu, tak mají jako mnoho společného.

Každý ten porod je zcela jiný, protože stojí za ním nějaký příběh té ženy a příběh toho dítěte. Ale pokud se ta žena opravdu napojí na ten svůj instinkt a rodí v tandemu s tím dítětem, tak v podstatě se chování podobně všechny. Já jsem tam nepotřebovala do toho zasahovat. Já jsem vlastně věděla podle jejich pohybu, podle vokalizace, podle toho, v jakém zrovna je stavu, na jaké úrovni je její mozek, protože žena když rodí, tak se odpojuje opravdu od úplného okolí. Ona je jako v instinktu.

To můžu potvrdit, protože my když jsme přiváděli na svět Maxmiliána, byli jsme tam sami, takže to bylo husté. Dominika věděla, co dělá. To je jedna věc. Nebyl tam vlastně nikdo, kdo by jako... Takže to prostě sama.

Já jsem tam byl jako opora a pak u toho fakt jako když já se omlouvám, tak snad to nikde nebude nikomu vadit.

Tak ona opravdu jako křičela, jo, takže prostě opravdu jako křičela, ale tím se jako uvolnila tím křikem, jo, že se prostě fakt jako uvolnila a vlastně šlo to mnohem víc jako.

No, tak jsme tam potom křičeli dva.

Jo, a bylo to super, protože jako Dominika se neměla v té chvíli o koho opřít. Nikdo jí neříkal: „Teď tlač," nebo „teď netlač."

Jo, to si často prostě vydávám v porodnicích, kdy žena má ten nutkavý pocit na tlačení, přijde tam ten reflex a ti zdravotníci najednou řeknou, ale teď netlačte, ještě není ten prostě pravý čas. A ta žena se okamžitě od toho svého instinktu odpojí, jo, a začne vlastně vnímat to svoje tělo, že to je přesně ten pokažený stroj. A teď tady musí přijít někdo, kdo mi ho teda jako napraví, abych mohla jako porodit nebo aby mě někdo mohl odrodit.

Že instinkt té ženy jako tu ženu vede a ta Dominika se nemohla v té chvíli o nikoho opřít, jenom sama o ten svůj instinkt. A to, co mají ty ženy společné, je, že jako následují ten svůj instinkt. Ona přesně ví, kdy se má postavit, kdy se má zaklonit, kdy si má kleknout.

A to, co říkáš ten křik, tak to je něco, co si málokterá žena dovolí u porodu, kdy je pozorována. A ten křik, já tomu říkám ráda porodní zpěv. Je to hluboká vokalizace, která vlastně uvolní ty měkké tkáně, tu hráz, aby to dítě mohlo projít tak, že tu ženu opravdu nezraní.

Ale pokud je tam s tím porodem spojený nějaký ostych, strach, já si to přece nemůžu dovolit takhle jako křičet, jo? Já si nemůžu být, nemůžu dovolit být teďka nahá a vlastně tady jako vlastně někde pohybovat se s tou pánví. Vždyť to je vlastně nemístné.

Tak v té chvíli přichází opravdu ta fáze, kdy ta žena nenásleduje ten instinkt a ten proces často v této chvíli zastaví a stává se komplikovaným a tam prostě samozřejmě už my se pasujeme do role toho záchranáře. Vidíte, my jsme vám to říkali, prostě ty kontrakce nejsou dost dobré. To dítě má velký problém. A my vám teď musíme pomáhat, ale musíme si uvědomit, že nebezpečí není ta žena. Nebezpečí, to riziko není to dítě. V té chvíli to riziko a to nebezpečí jsme my.

Hm.

A to je vlastně to něco, co přišlo, co jsem si uvědomila, že toto já nemohu následovat, protože bych jako necítila tu ženu, ať je v jakémkoliv období. A proto jsem vlastně začala příběhem té mojí babičky, kdy jsem někde asi ta rebelka, kdy když vidím neúctu k ženám jako takovým, tak tomu jako jasně říkám prostě ne.

Je to fakt jako hustý v tom, že když si to člověk rozebere, tak nechci být jako neustálým kritikem tohoto systému, jo, vůbec jako nechci být, jo, ale když člověk jako vidí, že je něco nefunkčního a že ti vlastně háže klacky pod nohy, ať jsou to lidé, kteří jsou služebníci toho systému prostě nebo zrovna té určité věci, třeba v tom porodnictví si to nemusí vůbec jako uvědomovat, že jo.

Eh, tak je to prostě jako bizarní v tom, že ti prostě řeknou: „Hele, teďka nekřič, protože se to nehodí. Teďka ještě nejsou kontrakce, bla bla bla bla." My tady vidíme na grafu, že to ještě není to a přitom ta žena vlastně už to cítí, takže už jede a najednou tam je někdo, kdo řekne: „Hele, jako se nestarej, je to prostě fakt jako hustý." Ale to je úžasné, že to říká, že bych jako na to vlastně se napojila, že v podstatě, když jsem říkala, že porod se po dlouhé roky vnímá, a ještě pořád bohužel jako stále jako nějaký mechanismus. Není tam ta žena, není tam to dítě, je tam ten mechanismus.

Jo.

Mhm.

Eh, tak ten, kdo vymyslel takzvanou porodní křivku, říkalo se tomu Partogram, je muž.

Aha.

Jo, my jako ženy nemáme mechanické uvažování, jo, ale muži ano.

No.

Mm.

To znamená, že já když jsem vlastně byla v tom systému, tak my jsme se museli držet nějaké křivky a do ní se musela vejít každá žena, ale to není možné.

Hm.

No.

To znamená, že ta žena se musela třeba co hodinu otevřít o centimetr. Ale pokud se do té křivky nevešla, že se do ní nevešlo 99 % žen, tak jsme vnímali, že už to je patologické, že tam je jako vlastně neschopnost té ženy se vejít do té křivky a začali jsme zasahovat, jo.

To znamená, začali jsme indukovat ten porod, používali různé medikamenty na urychlení toho porodu, tomuto dítěti. Jsme se snažili takzvaně pomáhat, ale jsme vlastně proti tomu mechanismu, že jsme třeba odpustili vakuum, jo. A začali jsme ten porod urychlovat jenom proto, že se žena nevešla do té dané křivky.

Ale to je tak jako vlastně nefyziologické, tak vlastně jako nenormální, protože ne každá žena, pokud přijde do nějakého prostředí, které pro ní není fyziologické, není pro ní známé, jsou tam lidi, které nikdy předtím neviděla a porody jsou neskutečně intimní proces.

Mhm.

E, protože nejenom, že tam žena nějak se lokalizuje, ale prostě se chová jinak, než se předtím chovala, protože je tam ten instinkt, tak v té chvíli každé ženě trvá určitou dobu, než se vlastně jako otevře.

Hm.

Jo.

Takže my jsme u porodu neskutečně citlivé, senzitivní vůči těm podmínkám. A vlastně žena může rodit jenom ve chvíli, kdy se cítí bezpečně, ale pokud někdo na ní tlačí a říká: „Hele, ale ty už se musíš tolik a tolik otevřít a hele tvoje kontrakce nejsou fakt dost dobré a prostě to tvoje dítě, hele, může začít mít problém, když nebudou dost dobré ty kontrakce a ve chvíli, kdy to dítě bude mít problém, tak bude ohroženo na životě."

A vlastně my už tam jako vnášíme ten strach, který se velmi lehce přenese na tu ženu a pak ale i na to dítě.

No a to u porodu doma v podstatě jsem neviděla, protože ta žena se rodila svým vlastním tempem tak, jak potřebovala, vlastně naprosto jak individuálně. I přesto, že tam byly určité společné rysy těch žen, pokud se nám napojila na ten instinkt, tak i z těch mnoha tisíců porodů, kterých jsem byla přítomná, bych nemohla říct, že ženy rodí všechny stejně.

Hm.

Jo.

Zeptám se tě na takovou trošku asi negativní věc a to je: My jsme často strašeni, že u domácích porodů je jako hodně úmrtí, jo, a nebo teďka zase někde na Seznamu nebo někde v nějakém mainstreamovém médiu zase psali, rodili doma a nedopadlo to dobře, bla bla bla. Prosím tě, jaká je statistika jako nepovedených porodů v nemocnici oproti těm domácím, protože ty, že jo, to máš asi nějakou zkušenost a znáš ty čísla.

Jako ty k těm číslům je velmi jako těžké se dostat. Jo, to vlastně je takzvaný ÚZIS, který shromažďuje tady ta data.

Eh, nicméně my neznáme přesné číslo žen, které rodily doma, protože ne vždy se to hlásí.

Mhm.

Každopádně jsou i děti, které umírají v porodnicích. E jenom se o tom prostě nepíše, nedává se do těch médií.

Možná pouze v případě, kdy opravdu ti lidé se rozhodnou jít do nějakého soudního procesu, kde žádají nějaké odškodnění od toho státu, ale to jako není v těch médiích vidět a znát, ale v podstatě jestli je něco takového četl, tak je to jako velmi malé procento těch dětí, které prostě umřou i u domácího porodu.

Ale tady bych jako možná chtěla zdůraznit to, že prostě jsou děti, které jsou předurčené k tomu, že umřou. Jsou prostě vady, které jsou neslučitelné se životem.

A na druhou stranu jsou pak tady ty zásahy, které v podstatě způsobí to, že to dítě se dostane vlastně do situace, do které by se normálně nedostalo, když je to tlačeno těmi medikamenty nebo je ovlivněno těmi medikamenty. V podstatě buď se může narodit mrtvé, nebo se narodí, kdy je oživováno, ale ty dopady a důsledky toho porodu si ponese po celý život.

A o tom se už jako méně hovoří, o tom, že ten porod v té chvíli zasáhne i do kvality života nejenom té matky, ale i toho dítěte. Máme tady spoustu dětí, které jsou poškozené porodem.

Jsou tady děti, kdy při určitém mechanismu, kdy to dítě se narodí, narodí se jeho hlavička, tak v podstatě ta porodní asistentka nebo ten lékař takovým poměrně násilným tahem to dítě vyvádí z těch porodních cest a ten tah může způsobit velké komplikace a zranění. Jsou to blokády, které pak způsobí to, že to dítě není schopno se přisát k prsu, ale jsou to třeba zlomeniny, vážné kosti, jsou to prostě porušení, což je velmi vzácné, ale děje se to v nervu. To znamená, že to dítě v podstatě má parzu té ručičky a o tom se vlastně nemluví a to v těch statistikách nemáme.

Že se opřít o statistiku, abychom si řekli, péče, bezpečná péče v České republice opravdu existuje, tak o to se moc opřít prostě nemůžeme.

Když jsi mluvila o těch medikamentech, spousta žen, že jo, vlastně dostává se jim podpůrných nějako léků. Ty, já vím, já nechci se úplně opřít, klidně se pustíme na nějaký ten led. Vím, že prostě ty jezdíš školit do nemocnic, že učiš asistentky, takže vlastně je učíš, jak se to má dělat. Eh, a při všem tom, jak vlastně přistupuješ k tomu, že se těm ženám dávají různé podpůrné prostředky pro to, aby ten porod třeba proběhnul lehčeji, ale z pozice toho systému, který si myslí, že to je vlastně v pořádku?