HOVORY ZE ZEMĚ - Jak jsme stavěli Týpí a co nám roste na zahradě

[hudba] [hudba] We were young [zpěv] so in love.

We would talk till the [hudba] dawn staring up at the moon all the stars were in bloom.

[zpěv] Oh, it felt like a dream, like an [zpěv] old movie scene.

[hudba] [hudba] [zpěv] [hudba]

Vážení přátelé, my vás tady vítáme. Zase u nás. No, to co můžete vidět za mnou je měsíční práce. Tipí nám přijelo 25. června. Předtím jsem to tady musel posekat, dát to nějakým způsobem dohromady a nebylo to úplně jednoduché, protože je to svahovitej terén a takže jsme to museli vybagrovat, takže jsem zavolal baggristovi. Bagrista přijel, ten to hezky pěkně uhladil.

S kamarádama jsme pak vzali kůli, postavili jsme to do kužele, vzali plachtu a pěkně jsme ji napluli do kolečka. No a hurá, máme tam týpy. [smích] Moje měsíční aze je konečně u konce a pojďte se podívat dovnitř.

Já to prostě mám rád tyhle věci, když se něco tady vymyslí a pak se to celý zprocesuje. A samozřejmě stojí to, je to kus práce, protože támhle ještě mám ten kolečko, zbylo mi tam z 6 tun toho kačírku tak možná tuna, možná taky jedna tuna. Prosím vás, je to fakt práce. Byla to fakt práce.

Tady je ten kačírek, viď?

>> No, tady je ten kačírek.

>> A co je pod ním? Hele, pod ním my jsme to udělali tak, že pod ním je textilie.

>> Jo.

A vlastně vytvořili jsme tady takovej kanál, aby ta voda vlastně, když pak steče, tak aby mohla odtýkat pěkně.

>> Ano.

Nebylo to úplně jednoduché, protože sice se to zarovnalo, ale když nám přišel první déšť, tak nám do toho týp trošku nateklo, tak jsem prostě vzal krumpáč, lopatu a kolem jsme kopali tady ty zákopy, kanálky. [smích] Na to jsme pak položili vlastně textíly a zarovnali to těma kamínkama. Má to takovej hezkej, pěknej spád. Já si myslím, že práce je super. Tak pojďme se podívat.

>> Děkujeme všem, kdo ti to.

>> Ano. A já děkuju především.

>> Tady v Vločce děkujeme.

>> Ano, Vločce taky děkujeme. Já chci tímto především poděkovat Břeťovi, který tady se mnou to potom dával dohromady a ještě i Romanovi, který byl u toho, když jsme tady naváželi ten písek a hlínu.

>> A Radimovi.

>> A potom ještě Radimovi, který přijel z Austrálie a se jsme to tady stavěli. Potom ještě Františkovi. Ano, František Lapka tady váší přátelé byl a taky se stavil. A pak tady ještě byl Pepa, Pepa z Hannee. Takže já mu říkám Hanák. Takže bez nich by se to určitě nedalo tady takhle postavit, protože zkrátka na to sám člověk úplně nestačí.

>> Tak třeba návod pro někoho, kdo by chtěl mít TP na zahradě.

>> Tak určitě jsme tady udělali to, že jsme to celý zarovnali, navezlo se sem hromada ještě hlíny, aby to prostě byla pěkná rovinka, písek. A ano, potom jsme sem navezli 4 tuny písku a následně po okrajích potom jsme dali vlastně všude ten kačírek.

>> Jo.

>> A na to potom na ten písek jsme dali textíly a na tu textíli potom jsme dali koberce, takže se potom hezky pěkně běhá. [smích] Takže se o tom hezky člověk, když si sem pěkně sedne nebo lehne, tak je to prostě úplně super. Já mám z toho prostě radost.

Dominika koupila úžasné koberce, tak to hezky dovybavila tady. A pak jsme sem samozřejmě dali i náš gauč. Pojali jsme to trošku netradičně a chtěli jsme, aby ty lidi, když sem přijdou, tak aby se tady fakt jako cítili dobře, čistě, aby to bylo takový hezký, aby tady byla taková hezká uvolňující atmosféra. A myslím si, že se nám to povedlo a bylo to úplně super úžasný.

Ještě křesla jsou na cestě.

>> Ještě jsou na cestě křesla. [smích]

>> Ano. A je to proto třeba, když přijede nějaký host, jo, tak aby měl prostě pohodlíčko. Samozřejmě to je jasný.

>> Půde se vyčurat do křoví a pak půjde do křesla.

>> Přesně tak. Přesně tak.

Takže já si myslím, že jak jsme to tady dělali poprvý, že to bylo hrozně moc fajn. Tady se vejde třeba tak 15, 16 lidí, údajně až 20, 30, ale my to takhle nechceme. My chceme fakt takovéhle, komornější. Máme vždycky takový, aby každý měl svoje pohodlí, aby to bylo takový hezký. Takže to si myslím, že se nám povedlo a je to fajn.

Prosí si to sedmimetrové TP. To znamená, je to 7 m v průměru, poloměr 3,5 m a já si myslím, že ho to bohatě stačí.

>> Ano.

>> Tak ještě budeme dokobercovávat. Ještě budeme dokobercovávat, protože jsme zjistili, že tady je málo koberců. [smích]

>> Takovýdle, takovýdle.

>> Ještě není, takle dokobercovávat. [smích] Ano. Takhle to je realita zblízka.

>> Ano. Maxmilánovy hračky tady. [smích]

>> Obývák Maxího.

>> Ano. Nejčastěji tady pobývá náš Maxmilán, který tento prostor absolutně miluje. Zamiloval si ho, takže tady všude běhá do kolečka. A my si tady s ním hrajeme, nebo já si tady s ním taky hraju, pokud maminka třeba vaří.

>> Tak [smích] my sice žijeme v Maringhů, ale pořídili jsme si obývák.

[smích]

>> A jak je to, Marečko? Jak je to třeba s deštěm?

>> Z deště? Jo, ano, to je pravda. Z deště mi to tak, že když prší, tak po těch kůlech, po tom dřevě se dostávají ty kapky. Ale je to tak vychytaný, že ty kapky se dostávají buďto do ohniště anebo samínky.

>> Mhm.

>> Takže a vždycky se zavře ta chlopěň a díky tomu, že se zavře ta chlopěň, tak se sem dostává toho deště málo, ale tady je všude kolem potom obodu, co tady se sedí a mluví, tak není ani kapka. Sucho.

>> Je to sucho.

>> No, já z toho mám fakt obrovskou radost, protože prostě jsem za to rád, že takhle vzniklo místo, kde se prostě můžem různě setkávat s kamarády, s lidmi, kteří chtějí vědět třeba, jak my žijem, tak si tady u toho můžem prostě popovídat, říkat si svoje názory, jak chcem, kdo, kdy chcem a je to prostě takovej prostor, kde můžeme o všem mluvit a je to takový moc fajn, tak jsem za to moc rád.

Volili jsme plachtu, která má 450 gramů. To znamená, že vlastně opravdu se hodí i do zimy.

>> Do zimy, přežije to vlastně i zimy.

>> Je naimpregnovaná, aby prostě se neprosakovala. A tady to vlastně to lining hodně lidí se diví, co to tady máme kolem dokola.

>> No, tady na tobě je taková stříška.

>> Tak a tady to je ozán. Původně, co jsem se dočetl na různých internetových fórech a na různých internetových stránkách, tak indiáni dříve neměli jako ozán, to přišlo až jako evropský vynález, ale co určitě měli, tak měli vlastně lining. Se tomu říká lining.

Ten lining vlastně způsobuje to, že když potom třeba je zima, tak tamtudy jsou průduchy, tam jsou taková škvírka, aby aby pěkně, aby to mělo tak hezký komínový efekt, když fouká vítr, tak ten, že jo, ale vlastně, když je fakt jako zima, tak se ten lining takhle dá dolů celej a vzniká to takovej jako fakt jako útulnej pokojíček.

Je to fakt jako pěkný a hlavně tady se udržuje tady teplo, protože to teplo nemá kudy jako odcházet, no.

Takže to takový hezký v tom, že tady takový útulný a zároveň, když se tady zatopí, tak je tady potom takový teplo.

Mnoho lidí se divilo, i moji kamarádi tady, co mi tady pomáhají, tak taky se divili, že tady budou jako koberce nebo tak, ale vlastně je to úplně normální, protože já jsem zjistil, že indiáni normálně to měli potáhlý kůžema, měli všude kůže a vlastně používali jako takový deky, takže oni všude měli deky a na těch dekách oni jako leželi, takže a seděli, takže to je naprosto normální.

A hlavně oni měli pak jako i různě kufříky, jo, ve kterých se táhly, ve kterých měli nějaké svoje osobní věci a do toho všude byly takový, jak bych to řekl, taková předzvěst vlastně gaučů.

>> A můžeme si dát nějaké fotografie?

>> Jo, dáme určitě nějaké fotografie, takže my to máme jenom trošku barevnější.

My jsme jenom v 21. století, takže jsme to trošku jako vytunili.

Koneckonců ta plachta na to tipi taky není zkůží, viď?

Kolik tam bylo těch bizonů?

>> Ano, na sedmý tipi je padlo až 18 bizonních kůží.

>> No, tak to my jsme nezabíjeli bizony.

My to máme umělý, ale indiáni standardně používali eh 4,5 až 5 m tipi, jo, takže to je jako to malinký kvůli teplu.

A to je to tenkrát, když jsme spolu vlastně začali být a chtěli jsme být na tý hlouce, kde jsme spali ve stanu, tak jsme vlastně si zaplatili v tom roce 2019 zálohu na tipi, které mělo být 5,5 m velké a takže jsme věděli vlastně do čeho jdeme, protože jsme věděli, že těch 5,5 je tak akorát dostačující pro to, aby když tam člověk zatopí, tak aby tam měl hezky jako teplo.

Ano.

>> Hm.

Jsem moc vděčný a rád za to, že jste chodili na ty besedy minulý rok i tento rok, protože vlastně z toho všeho, z toho zisku, který potom byl, tak vlastně jsem mohl koupit tady tuhletu obrovskou věc.

Takže abyste jenom věděli, že to šlo vlastně jako na dobrou věc, proto tady prostě jako mohli se setkávat.

Máme setkání 1. srpna.

Vypadá to, že to je celé obsazené.

Jsme moc rádi za to, že takovouhle je o to zájem a my se snažíme těm lidem vlastně tady nabídnout co největší komfort, protože většina přijíždí z velké dálky, takže tady na ně čeká Dominika.

Tady hneď pro ně uvaří obrovitánský chody, několik chodů, oběda, večeře, snídaně, svačiny, takže úžasný.

A samozřejmě pak tady vždycky máme i nějakýho hosta.

My někdy ho zmiňujeme dopředu, někdy ne.

Teďka ho nezmiňujeme úplně dopředu, ale vždycky je potom takový hezký, když je takový překvapení, když ty lidi vidí, že přijde někdo, třeba koho znají vlastně od nás a můžou se s tím člověkem bavit na různá témata.

A já si myslím, že právě od toho to je, že to, co nestihneme vlastně říct v těch videích a v těch rozhovorech, tak vlastně mají možnost ty lidi se soukromě tady takhle a víc hlouběji se ponořit do nějakýho tématu, které je prostě zajímá.

Takže to taky hlavně je.

No, nás čekají ještě další setkání.

Určitě v září bude jedno a v říjnu jedno a pak to celý tady zabalíme a postavíme to zase někdy v dubnu v květnu.

>> A kam dáme ty koberce?

>> Všechny koberce a všechny gauče a všechny tyhle věci budeme muset dát do maringotky.

>> Aha.

>> Tak jo.

>> To nějak vymyslíme.

>> Paráda.

To nějak vymyslíme, to nějak s tou plachtou.

>> S tou plachtou.

Ano.

No, ale ono je úplně úžasný, že když to přijede to tipi, tak vlastně ono přijede ve třech různých takovejch věcech, jo, v jednom obrovitánským vaku je tady ta plachta, ta hlavní, že jo, a pak je ten lining a pak je ten ozán.

Takže se to pěkně hezky musíme to hezky pěkně složit, dát to prostě vysušit, dát to do toho vaku, dát to třeba pod postel a pak to zase v květnu vytáhneme a zas to pěkně tady potáhneme a jedem.

Ou jé.

>> Ou jé.

Samozřejmě nejlepší by bylo vzít tričko, že jo, a s tričkem to tady celý obalit.

Já si dělám srandu teďka.

To je humor Františka Klapky, který si z toho dělá srandu a říkal: „No, vy to můžete tady celý s tričkem a pak zase v květnu to odstrčit."

Tak todle je tak zhruba asi 5 tun kačírku, kterých potom budeme, které dáváme támhle.

Tam je kamarád Řeťa.

Tam mu vozíme tady tyhlety kačírky, které potom dáváme takhle, aby když nám poteče voda, tak aby se nám hezky saklala a stékala v kamínkách.

Takhle.

>> Co to děláš?

Ty seš v talířku?

Na pipí.

>> Hele, tak se za mnou dol.

Dívej.

Na pipí.

Nic nemám, vole.

Jak věž pipí?

Štěti, pojď.

Štěti.

>> Děkujeme za rady v minulém vysílání.

My jsme tu voliéru ještě neměli dodělanou.

Samozřejmě žádná liška zatím nepřišla k nám na návštěvu.

Naštěstí.

A když holky takhle pouštíme tady do ohrádky, nemáme nad tím hlídač, máme jenom takhle kolem, tak jsme někde poblíž prostě.

Protože máme tady i dravou zvěř samozřejmě nahoře na nebi, tak je tady hlídáme.

Máme velkou výhodu, že tady máme tu fenečku, která je hlídá.

A jinak samozřejmě, když odjíždíme nebo cokoliv, tak je máme ve voliéře, kterou jsme zabezpečili.

Zakopali jsme drát do země, každou malou škvírku, jak můžete vidět u těch dveří, které jsou otevřený, takže to neuvidíte.

Se zavřu tady se štětinkou.

Jo.

Čau, baby.

Tady tahle je ta, prosím vás, to je moje štětinka.

To je ta štětka, víte?

Jí říkám štětinko, já ji miluju a ona mě taky miluje.

Ona ráno nevyjde z kurníku, dokud já nepřijdu.

To je co?

To je láska.

No.

>> No, takže my jsme to zabezpečili.

>> Ferda už je v pohodě.

Já jsem Ferdovi říkal, co jsem udělala.

>> No ty mi to řekni.

>> No, on byl takovej, já nevím, jestli to mám říkat.

On byl takovej macho hodně.

A já kdykoliv jsem přišla, onak měl to nový hejno, že jo, ženy, prostě on to neměl předtím.

On byl prostě v králikárně a čekal, než si ho vezmem půl roku.

Takže on najednou měl prostě svůj harem a chtěl mi ukázat, že jako on tady vede všemu.

A vždycky jsem přišla, on všechny začal, všechny si začal jakože mi ukazoval, že jsou to jeho ty.

Hm.

>> No tak já jsem ho trošku to jako trošku ho co, já jsem ho pleskla po zadku jen tak jako jemně a od tý doby jako je úplně hrozně hodnej.

Pochopil, že Mačo je tady jako, že jsem tady Mačo já a je zlatej, úplně.

No, je hodnej, zalejá.

Na mě taky hodnej.

Proto jsem mu nemusel plácat přes zadek.

No, protože už se nemusel, protože jsem ho plácla já.

E, ne, ale fakt jenom jako jemně, když skákal po jedný tý slepici, která už fakt jako nechtěla tolikrát, jo, takže on věděl, že prostě a od tý doby to nedělá. Samozřejmě, že občas jako hopne, ale nepotřebuje mi to ukazovat a je úplně zlatej miláček.

Zalízá dokonce do kurníku už každej večer sám. Holky ostatní taky. A je to nádherný.

Ale mám je rozmlsaný. Teď jsem jim tam dala vařený brambory a nechtěj to jíst.

Já jim trhám třeba ten salátek ze zahrádky čerstvej a sušený červy. Majěj mi jíst takový ty věci, co se dávají normálně slepicím, tak to oni mi nejeděj ani skořápky třeba svoje sušený, rozemletý. A nejvíc jako jsem vybudovala si vztah s tou štětínkou.

Jo, to je nejvíc pro tebe favoritka.

Ne, ne, já všechny mám – hele, už mám i pojmenovaný.

Děkuju moc za všechny vaše tipy. Nakonec ty jména vyplynuly samozřejmě způsobem podle chování těch slepiček, jak je pozoruju.

Štětinka je štětinka, babča je babča, ta je nejstarší.

Babča – ta je tady ta hnědá.

Tak aby to lidi věděli, víš.

Tady napravo u kohouta se schovává. Tam je ta blue silky, to zůstalo.

No a tady ty.

Jo, tak – ta tlustá největší, ta bílá. Tady ta – to je Obláček.

To je Popelka. A prosím vás, je to Popelka, ale Popelka se nezdá jako Popelka. Popelka je popelák, totální prostě hardcore slepice, která se ničeho nebojí. Ta je schopná mi skočit na záda skoro.

A pak je tady ta Letavka.

A támhleta, támhle ta drobná.

Počkej, kde je, kde je, kde je?

Tady, tady, tady, támhle – jsou ty viandotky, jo?

Ta bílá.

Tak to je, prosím vás, Letuška, protože ta prostě jakmile otevřu ty dveře, tak ona tady lítá. Ona je tady jediná létavka.

Dokonce i my jsme zamřížovali teda už i to okýnko, ale když ještě nebylo zamřížovaný v kurníku, tak ona ráno se mi otevřela okno a ona vylítla z toho kurníku ven.

Parašutistka.

Takže čekáme, kdy ji budeme honit po pozemku, protože – ale zatím se drží tady všechny.

Teďka dokonce byly i v tý voliéře, ani nebyly tady. Teď když jsme semka přišli, tak za náma vyšli ven, protože si asi myslí, že něco dostanou.

No, ale jsou – hele, jak jdou, prostě jsou blízko nás. Oni nás mají rádi. My máme taky rádi a oni nás mají taky rádi.

To je krásný.

No, ale je to fakt – jsou to slepice, takže furt musím furt kydat.

No, kdyby někdo chtěl slepice, tak je to velká investice. Samozřejmě ten kurník, tady ty věci, eh, pak nějak to krmení, každý den vodu, jídlo, že jo, to je jako když máte pejska, kočku, cokoliv.

A pak teda ty bobky, no.

Ty bobky jsou prostě – každej pátek, každý – no, jak kdy to stihnu, ale eh už tam mám trošku pohyblivé ty dny, ale každý týden, vždycky každej týden celý jejich kurníček vykydám.

Ale je to hezký i když k nám přijedou děti nebo eh Maxi, kdy si chce hrát.

My tady teďka díky vám máme jeden, dva, tři, čtyři pískoviště a nejradši si hraju tady u těch slepic.

Je to zajímavý. Fakt je to hezký.

Je vidět, že máš slepičky velmi ráda.

Můžem si tady udělat tříhodinovej stream. Můžete tady se mnou koukat. Já tady dám kameru a budu koukat na slepice.

Já jsem zase rád, že jsem ti pomohl splnit tvůj sen.

Ano, děkuji.

My jsme si to splnili navzájem. Já jsem ti zase umožnila, aby sis pořídila slepice.

Dva měsíce, prosím vás, se mnou nemluvil. Dva měsíce to bylo jenom tipy, tipy.

Skoro jsem zapomněla, skoro jak vypadáš.

Ale měla jsem – ty si mi, díky kvůli tomu, mi pořídil ty slepice, abych nebyla sama, že jo.

No, ten kurník a Maxíka mám.

Tak jdem.

Na sobě hovado.

Kde?

Ježíši, on jich je tady hrozně moc. Ono se jim tady daří.

E, vítám vás tady u pana Afrikána. Eh, mám obrovskou radost.

Podívejte na ty rajčata. Podívejte.

Zaberite je.

No jasně, že jo. Jsou. Jsou velké.

Tady obrovské množství rajčat. Mám opravdu velkou radost z toho.

Okurky taky už mám. Eh, protože co?

Dvanáct sklenic.

Ano. Protože – konečně po třech, čtyřech letech, co se o to snažíme, máme konečně – vypadá to, že se nám vydarilo. Vypadá to, že konečně bysme mohli mít rajčata.

Ano, to je inspirace. Nevzdávejte – jestli vás něco baví, jestli něco opravdu chcete. Někdy eh prostě stačí, někdy to potřebuje jenom trošku víc času.

Eh, no, takže máme okurky, máme hadovky, máme ty zavařovačky. Jak jsem říkala, už mám 12 zavařených sklenic, takže si to užívám letos. Těším se, že snad zavařím i nějaká rajčata.

E, uvidíme.

Samozřejmě, když k nám přijdou hosté, tak se snažím – cibuli, ty mrkev ze zahrádky, všechno vařím podle toho, co nám plodí tady ta naše zahrada.

Takže z toho mám velkou radost.

No, takže to je tady moje království.

A támhle ta okurka takhle velká, viď?

Hele, no, ta je malá. Není tady teďka – tady je na odtrhnutí.

Tak – ukaž, ukaž, ukaž, ukaž, ukaž.

Tady je jedna na odtrhnutí.

Tak a to je hrozně zajímavý, že ta tady – ta okurka, ona plodí prostě eh takový přiškrcený, jakoby že jsou tady hubený a tady takhle jsou tlustý na těch krajích.

No, takže ale jsou dobrý, jsou výborný.

A támhleta ta dělá rovnoměrně, ale ta si dává ještě na čas. Tasla trošku později.

Takže tady jako – ale ta bude veliká ještě, že jo.

Ale vidíte, ta je ukázková.

Jo, to je prostě – ale nám to nevadí. My máme rádi různé tvary.

Já bych chtěla moc poděkovat všem lidem, kteří přijeli 11. července k nám sem, protože díky vám se zfinalizoval náš kompostovací záchod.

Ještě to není teda úplně – nemám tady všechny malby, který bych chtěla. Na to nemám čas, ale je tady lino na zemi.

Jo.

No, moje – moje pantofle s ponožkama jsou skvělé, ale to je realita prostě. To je realita, jak tady chodím.

A tady máme eh umyvadlo. Jo, tady máme umyvadlo, krásně ručně dělané od kamarádky.

Tady máme tanker na vodu samospádem, takže si u nás lidé mohou i umýt ruce. Tomu byste nevěřili na kompostovacím záchodě.

A tady máme knihovnu. Tady máme – tady máme Karin Krajčo Babinskou s náma na záchodě.

Pak tady máme – co tady máme?

Eh, toho – eh Tomáše Heislera. Taky tady s váma je na záchodě.

Jo, jsou to hodně knížky, bych musela hledat, ale skoro všechno jsou to knihy, co nám darovali naši hosté, takže tady můžete posedět.

Tím jsme chtěli říct, že vlastně můžete tady se posadět. To je jediná – jediná věc, kde se můžete posadět takhle s našimi hosty.

Hovět. Uvolnit se. Uvolnit se.

Kdyby vám to bylo málo, tak tady jsou pak ty moje – třeba surikaty, který vás sledují celou dobu, než jakoby než se uvolníte.

Jo, takže – oni vám pomáhají.

Ano, nejste tady sami.

Nahoře tady máme světýlka, který teďka nesvítí a potřebuju tam dát baterky. Eh, i když je to solár, tak to chce baterie. Nerozumím tomu, ale prostě [smích].

Takže hvězdičky. My jsme úplně zapomněli na to, na ty naše stromy. Já mám moc rád stromy a rád je sázím. A tohle je nektarinka, když jsme ji přivezli. Byla taková malinkatá, vůbec nic neříkala. No a teďka se podívejte. Je to úžasný. To je krásný.

Pravda, přišly první mrazíky. Myslím, že to bylo někdy v květnu, nebo těsně před prvním květnem, a byla osypaná celá. Tam měli krásný kvítky, my jsme z toho měli úžasnou radost, já úplně největší. No a bohužel prostě po čtrnáctém to celý opadalo, a tak nezbývá nic jiného, než doufat, že příští rok to bude o něco lepší. Ale jak si můžete všimnout, je to prostě – já z ní mám prostě radost.

A vločka taky. [smích] Vločka ta má taky radost, viď?

No jo. Tady mám úplně jako největší favoritku, a to je hruška, jo, konference. Eh, a taky když jsme ji sem přivezli, tak byla taková malinká, prťavá. Podívejte se, to je paráda. Já se fakt jako zábě. Já se fakt už se nevyjde, viď? Krásně vyrostla. Zima prostě fakt jako radost, a můžu fakt říct, že mi dělá radost mi chození kolem těch stromů. Normálně nechci bejt jako to, ale prostě rád se s nima třeba takhle i bavím, a je to prostě skvělý. Protože prostě – no, je to prostě pro mě. Já ty stromy prostě mám rád.

Tak [smích]. A tady máme eh ptačí miminka.

Pakliže sledujete každý náš díl, tak minulý rok, když jsme se sem nastěhovali, tak jedna z prvních věcí, kterou jsme udělali, bylo, že jsme zasadili tady tu jabloni. A ta se jí jako daří, ale musel jsem jí domluvit. Protože – no, musel jsem jí prostě domluvit. A v momentě, kdy jsem jí domluvil – řekni, jak to bylo.

Ale ty – ty jsem vyhrožoval přímo.

Ty jsi tady zabodl na tom, že jí vyhodíš. Jsem demonstrativně zahradil, že tak nebudeš. [smích]

No, protože ty lístky byly takový – jo, takový, bylo vidět, že je nějaká nemocná, nebo že se jí nedaří, prostě, nebo že něco není v pořádku. Když člověk ji zalívá, mluví na ní, všechno chodí kolem ní, že jo, a pečuje, tak ona nevděčná. Prostě bylo vidět, že tady to ještě můžete vidět. Tady jsou ty lístky, které prostě jsou takové – byly takové porouchané. Jo.

No a – no a tady můžete vidět po vyhružení, jak vypadá teď. [smích] Úplně se změnila.

Ne, já jsem totiž měl v plánu, že ji přesadíme k té naší staré jabloni, která tady je asi 100 let. Takže ji tam jako přesadíme a že se tam třeba bude mít líp. Takže jsem demonstrativně takhle tady dal řez. Tady ještě je vidět to – no a [smích] tady ještě vidět ta rána prostě, že jako jí celou to demonstrativně. No a nakonec si to doopravdy jako pochopila a začala tady pěkně rašit. Teď je to fakt velká a daří se jí teďka skvěle.

Pak tady máme eh do party do naší rodiny tuhle naši krásnou třešeň. Takže třešeň eh je nováček. Eh vypadá to, že se jí daří hezky, skvěle, a uvidíme, co z ní, co se stane příští rok. No, tady koukám už jako raší. Už tam pěkně rostou další ty. Je to fakt pěkný.

A to je do kolečka tady zase Dominiky práce. Tak ona to má ráda. Já to mám taky rád. Hezky to zase zutulní a vytvoří takhle kolem toho takovej hezký kruh, kde se zasázej ty chrpy, máky, a vypadá to pak krásně. Tak takhle my tady si s tím hrajeme.

Jedna z věcí potom, na kterou se mě ptáte, tak je fórum. My jsme změnili někdy v květnu nebo v průběhu června. Teďka si to přesně nepamatuju. Eh, ale zmínili jsme, že – nebo já jsem se zmínil, že pracujeme vlastně na takovém projektu. Kdy když si zadáte hovor ze země. cz, mezi námi, tak na vás se vyblikne taková nová platforma, kde lidi po přihlášení, když dostanou ode mě ten kód, tak mají možnost vlastně být ve fóru. To znamená, tam jsou různý takový – teďka to možná ukážeme ve videu, jak to vypadá.

Eh, jsou tam různý takové kolonky. Třeba seznámení se, když někdo hledá třeba podobně laděného člověka nebo kamaráda. Eh, prostě jo. Nebo když tam někdo chce třeba řešit domácké školáctví nebo očkování, neočkování, různý takové věci. Tak eh, soběstačnost. Tak samozřejmě eh tam jsou takové na to ty kolonky, kde člověk může napsat – prostě, co ho trápí, nebo s čím přichází. Tam ještě je kolonka „hledám" a „nabízím". Je tam prostě – zkrátka eh [vzdechy] – je tam možnost, jak se seznámit s lidma, a zároveň sdílet svoje nápady nebo se poptat – poptat na cokoliv, co prostě – hrdelně ráčí.

No a tak na tomhletom pracujeme a zhruba si myslím, že už je to jako hotový. Akorát se to teďka testuje eh včetně tohodle toho fóra, kde vy máte možnost vlastně napsat a postovat tam nějaké fotografie a sdílet nějaké svoje nápady. Nebo vůbec někoho hledat, kdo má třeba podobně něco. Tak [frknutí] – je tam i chat. Takže vlastně i v rámci toho tam funguje takovej chat, kde vy máte možnost potom kontaktovat i člověka. Jestli s ním třeba nechcete psát takhle veřejně pod jeho příspěvek, jo, tak vlastně máte možnost ho oslovit, kliknout na jeho profil a poslat mu soukromou zprávu. Taky to teďka dáváme – teďka do toho, abyste to viděli, jak to vypadá.

Celej tenhleten projekt – já jsem nad ním jako dlouho přemýšlel. A vlastně už tak nějak od ledna tohoto roku se to celý dává dohromady. A jako přemýšlím nad tím, eh, jako proč to vlastně dělám. Já to dělám vlastně z toho důvodu, proto, že bych rád, aby ty lidi, kteří vlastně třeba poslouchají hovory ze země a eh – nebo ne hovory ze země, ale mají třeba podobné nějaké myšlenky, nebo podobný nějaký vhled do toho života, tak tohle by mělo být místo, kde by ty lidi měli se navzájem vlastně potkat a pak následně přejít z toho virtuálního světa do toho reálného světa. Tak to je takovej ten hlavní bod toho, proč to vlastně dělám.

Za to, aby člověk měl přístup vlastně do tohodle toho fóra, tak tam bude prostě symbolická nějaká částka. Buď to půlroční nebo roční. Protože samozřejmě je tam nějaký čas, platíme nějakou webařku, dáme to prostě dohromady. Tak jenom aby se nám aspoň vrátily nějaké počáteční náklady, a aby tam samozřejmě nemusel každej – protože eh stejně tak jsme měli skupinu „Hovory ze zěu", která úplně vlastně nefunguje. Fungovala do doby, když tam fungovaly chaty, kdy ty lidi tam si hodně mezi sebou psali a scházeli se, což bylo super. Ale v momentě, kdy to vlastně meta nebo Facebook to vlastně celý jako zrušil, zakázal, tak ta skupina na Facebooku je vlastně absolutně mrtvá a nesplňuje už svůj účel.

Ale hlavně taky tam byli i lidi, který i přes určité podmínky tak neustále porušovali ty pravidla. To znamená, furt tam někdo dával nějaké reklamy, furt se tam prostě děly takové věci, které prostě jsme museli do toho zbytečně zasahovat. A to my úplně nechceme.

A proto chceme, aby to skutečně využívali lidi, který to budou potřebovat, který to využijou.

Tak proto tam bude nějaká symbolická částka, aby to, aby tam prostě nebyl každej a aby tam prostě nedělal někdo nějakou pyramidu a sbíral kontakty a takovéhle věci.

Takže jenom abyste to věděli.

Já vám ještě musím něco říct.

Já mám obrovskou radost, protože my jsme se včera vrátili z takové jedné akce, kterou pořádal Štěpán a Milan Matějkovi, a bylo to na Jagavě a bylo to úplně super.

Musím na sebe prozradit, možná jako na nás, že i někdy samozřejmě, když teďka působíme jako veselé a jsme úsměvaví a my jsme rádi usměvaví, rádi se smějeme, to je jasný.

Tak samozřejmě někdy máme – někdy to na nás přijde – a taky jako člověk někdy dokáže na sobě pochybovat a taky dokáže bejt někdy smutnej. A to je úplně normální.

Takže mě to fakt potěšilo, že jsme potkali lidi, který prostě nám třeba poděkovali za to, že takle vytváříme tady ty rozhovory, že se jim to líbí a že jim to třeba i pomohlo.

Potkali jsme tam spoustu krásných lidí a jsme za to moc rádi. Že to nebylo jen tak.

Museli jsme tady mít babičku, jeli jsme docela daleko tam i zpátky a bylo krásné mít takhle od vás hezkou zpětnou vazbu.

Takže děkujeme moc za všechny lidi, kteří za námi přišli, řekli nám něco hezkého a dodali nám zase novou energii, nebo nám vlastně připomněli, proč my to vlastně děláme.

Ano, protože někdy je to dobré prostě si to takhle připomenout. A já jsem moc rád, že mi to ti lidé včera tak hezky připomněli. A my jsme tam taky k nim hezky mluvili a mluvili jsme třeba o různých věcech, o kterých se tady bavíme třeba šest let a vícméně je rozebírají do hloubky.

No a tak já z toho mám prostě takový dobrý pocit, že to je jako super, protože já si myslím, že víc než když někdo vás hezky pohladí hezkým slovem, není.

Jo, já si myslím, že tady to je věc, která nám nebo mě poslední dobou v tom celkovém tý společnosti nebo v internetovém prostoru – a nejen v internetovém prostoru – chybí, že se snažíme furt na někom hledat něco takového a makovného. Říkat si, tamten je takovej makovej, furt někoho hodnotit a toleto, toleto, hledat ty negativa.

Ale já si myslím, že prostě byl bys rád, kdybychom se více hladili slovem, i když se třeba neznáme.

Ano.

I když se třeba neznáme, což se právě třeba stalo.