Felix Slováček - rozhovor z parníku na Labi

아 P Slováčku, moc děkuju za to, že jste si udělal na nás čas na naše diváky Petr Bureš TV, který jsou mnozí velký vaši fanoušci a chtěl jsem chtěl jsem se vás zeptat na pár takovejch drobností. Určitě jste to mnohokrát vzpomínal a vy jste dneska tady zahrál úžasně na sopran saxofon. E jak dlouho nebo kdy, kdy jste objevil právě kouzlo tohodle nástroje? >> No, já jsem studoval samozřejmě clarinet a jsem hrál ještě i na alsaxofon a když jsem přišel do orchrestu Ládí Štajdla a Karel Got dělal v 68. roce na Vánoce v Hamburku eh koncert, takový test koncert pro německý publikum a firmu Polidor, tak mě říkal Felix, já bych potřeboval, abys tam na tom koncertě něco zahrál. Já říkám: „No, Karlal, já hraju na klerné samý swingovky a to se tam na ten tvůj koncert nehodí." Tak mě vzal domů a pustil mě CDčko, teda LPčko z černošského saxofonisty King Kertze, >> který tam bral úžasnou melodii. White Shade of Pel. To je to je hit skupiny proháru. Do dnes se to hraje. A tak mně se to líbilo. Sehnal jsem si saxofon a podle toho tím způsobem jsem se ještě naučil další dvě věci. A zahrál jsem to tam na koncertě a po koncertě na párty přišel šéf Polidoru pan Osid Rosel a říká: "Pane Slováčku, my bychom měli zájem a jestli byste pro nás tímto způsobem, co jste hrál, nenatočil album." No tak to všechno začalo. >> Vy jste s těmto nástroji e projel celej svět. Dá se vypíchnout, kde třeba se vám jako nejvíc líbilo, kde bylo nejlepší publikum? Říká se třeba to, že Japonci jsou takový jako hodně spořádaný, naopak zase jiný jiný publikum je víc takový otevřený. >> Tak e samozřejmě tam, kde je to publikum temperamentnější, tak je to vždycky takový rychlejší ten kontakt. Na to je samozřejmě třeba Brazílie nebo Kuba, Španělsko, to jsou takový ty země, když začnete hrát něco rychlejšího, tak už to s nima šije nebo dokonce vstanou a začnou u toho tancovat. Tak to se mi líbilo. >> Vy jste vlastně do roku, řekněme 90 byli hlavními hvězdami e vůbec Československu, ve východním bloku, ale tady v Německu a tak, že jo. A potom přišel ten zlom takovej, jestli jsem začali do Čech do Československa jako valit západní muzika, jinej styl, všechno a jakoby to naše český bylo trochu pozapomenutý. E dneska se doufám teda aspoň podle mýho laickýho pohledu ta situace zase obrací, že zase lidi hledají to naše nebo jak vy to cejtíte, jak se jak to prožíváte vlastněle roky? >> No tak já musím říct, že mně to strašně vadí, protože můžou za to vlastně vzdělovací prostředky. Žádný rozrazní televize nezahraje instrumentální muziku. To vůbec žádnou. jenom prostě zpěvákyci, kteří zpívají anglicky. To mně taky vadí, protože v českým rozhlase mají zpívat hlavně česky a to já vidím takovou tu radost zpívaný muziky a český muziky, akorát na jižní Moravě. Jinak prostě to tam ještě vznikají i krásný nový věci. Kžto nevím, lidi zpívají staré skladby nebo zpěváci staré skladby, protože proč zpívají všichni melody písničky Karla Gotla? Protože žádný nový nejsou vůbec. Je absolutní nedostatek melodie v celým světě. No a tak se vracit k tomu, co je. No ale jak to půjde dál? Co budem to budem pořád zpívat starý skarby? A není to taky trošičku tím, že z toho všeho je hlavně kšeft, je to byznys, že vlastně pro mě jako skladatele nebo někoho, kdo má něco vytvořit, producenta, je lepší vrátit se k němu obvědčenýmu melodii, udělat takzvanej remake, remix, něco z toho jakoby vyklubat, to co už bylo, že že mám jakoby větší jistotu, že se mi investice vrátěj než jako experimentovat. Mají vůbec naše média vůbec jako chuť a zájem jít do něčeho novýho? Já nemusím chodit daleko. Moje dcera Anička vydala svoje skladby na dvou Albech a byly hezký, krásný lidi si to zpívali doteďka pořád ještě to chtěj. Takže záleží jenom na nás samotnejch, co co chceme udělat, co chceme dokázat, co chceme předat. Pane Slováčku, jenom na závěr možná dnešní doba je taková celková jakoby nervózní, nejistá, chaotická, všichni se něčeho bojej, něčím hrozej a tak dál. Co byste doporučil našim divákům a vůbec lidem obecně, aby eh se trošičku jsme se mohli nějakým způsobem nadechnout a kterým směrem se dá na >> máte pravdu, že je tady hodně smutno. Vůbec ta se celková situace ve světě je hrozně taková taková nepříjemná, ale přímo smutná a lidi se tak trošku bojej, jak co bude, jak bude. Ale přitom si myslím, že i když si sami doma řeknou, tak my budeme se na to kouká jinak, tak se pojďme obejmout a když se budeme všichni objímat, tak zas zase bude veselo. >> Mistře, já vám moc děkuju za váš čas, za vaše nádherný melodie a věřím, že spoustu dalších let budete stálicí. Mimochodem, eh vy už jste to tady zmiňoval s panem prezidentem, ale můžete říct už jakoby zveřejnit nějaký akce, který máte připravený, koncerty a kde by třeba lidi mohli se lísky a podobně. >> Tak já toho mám hodně, ale tak nejdůležitější si myslím, že bude 15. Prosce Lucerna, vánoční koncert. Ale jinak já mám skoro každej druhej den někde hraju, takže to si najdou na YouTubech nebo na těch na fanklubu mým a tak dál. Jinak teďka zrovna jsem ve studiu, kde vyrábím nový album, kterj je o písničkách z pohádek. Tam je tolik krásných melodií od Karla Svobody, Jirky Zmoška, Zdeňka Bartáka a jinejch. Tak si myslím, že se to bude, mně se to hrozně líbí a ty melodie miluju. >> Tak jo, tak mockrát děkuju, ať se dílo daří >> a děkuju, že jste si udělal čas. Tak fajn. Taky kapelje a proto, když jejich očí opět slzy skanou, já vím, že zakrát to Hvězdy vždyť v očí má vždy slzy. I když se chce smát, musí však jim přiznát, že vedou há. Bravo, bravo, bravo. Bra.