EXKLUZIVNĚ: Nové svědectví o utajované minulosti prezidenta Petra Pavla

Pavel Beneš studoval na konci 80. let ve stejném zpravodajském kurzu jako Petr Pavel. Dnes popisuje výcvik i svou osobní zkušenost s tehdy teprve budoucím prezidentem.

Ta příprava předpokládá, že v podstatě se musíte naučit eliminaci chyb, že najít si vždy takové řešení, abyste nebyl prozrazen, splnil úkol a v případě nejhoršího velmi rychle zmizel.

Spolužák současného prezidenta republiky Petra Pavla ze speciální školy zpravodajské správy generálního štábu československé lidové armády z dob studené války. A tak jsme měli za úkol navázat kontakt tak, aby ten člověk byl schopen nám v budoucnosti něco říct ze svého intimního života. Rozumíte, takové ty věci, které se neříkají běžně.

Co z někdejšího výcviku a způsobu jednání zůstalo Petru Pavlovi dodnes. Nebo pokud se tito lidé stali už pro něj nepodstatnými a nepotřebnými, no, tak se jich zbavil, protože jich potřeboval zase sehnat jiné lidi, který mu budou pochlebovat.

Důležitý je to, aby ten, koho si on najde, neprojevil nesouhlas s jeho názorem, s jeho představou, protože on to nemá rád. On je přesvědčený, že když má pravdu on, tak je to pravda svatá.

První díl trilogie osobního svědectví jeho spolužáka Pavla Beneše právě začíná. Jen aby bylo jasno: verox.cz. Jsem generál Pavel a jsem připraven se do toho pustit.

Dobrý den, milí přátelé. Dnes máme opravdu exkluzivního hosta. Je to doktor Pavel Beneš, spolužák současného prezidenta republiky Petra Pavla ze speciální školy zpravodajské správy generálního štábu Československé lidové armády z dob studené války. My tímto navazujeme na rozhovor natočený před čtyřmi lety. Tehdy v něm zaznělo, že tento kurz podléhal sovětskému velení. Účastníci pracovali s krycími jmény i konspiračními byty a Petr Pavel prošel kádrovým schválením s raketovou rychlostí přes nedoporučení svých přímých nadřízených.

Pane doktore, já vás vítám znovu ve studiu, aby bylo jasno.

Dobrý den.

Dobrý den. Děkuji za pozvání a jsem rád, že jsme se po delší době potkali, že si opět můžeme popovídat a ukázat lidem některé ty zvláštnosti, které dnes sužují ten náš svět, tu naši republiku.

Pojďme rovnou na to. Pane doktore, vy a Petr Pavel jste v letech 1988 a 1989 studovali obor, který se oficiálně jmenoval Speciální škola zpravodajské správy generálního štábu československé lidové armády. No a proč se vracíme k věcem starým téměř 40 let? Protože metody, reakce na stres a chování k nejbližším lidem, které si člověk osvojí v takovém elitním výcviku vojenské rozvědky, ty se přece ze dne na den nerozplynou, nebo ano?

No, tak rozhodně ne. Ta příprava těch, nebo nás, co jsme tam byli, tak byla velice sofistikovaná. Ono to bylo skutečně vymyšleno tak, že my jsme na začátku přesně věděli, že budeme buď agenturní pracovníci nebo pracovníci, který budou pracovat pro vojenského přidělence při zjišťování informací na druhé straně toho socialistického tábora. A ta příprava předpokládá, že v podstatě se musíte naučit eliminaci chyb. To znamená, že najít si vždy takové řešení, abyste nebyl prozrazen, splnil úkol a v případě nejhoršího velmi rychle zmizel. Takže ano, byla to sofistikovaná příprava, která předpokládala dobrou jazykovou znalost a velmi dobré znalosti práce agenturního pracovníka. To byl náš cíl, který jsme měli po třech letech dosáhnout s tím, že proškolování bylo na praktických činnostech, jazyk byl vyučován na vojenské akademii jako jednoletý kurz, který samozřejmě pokračoval v dalších dvou letech ještě jedním jazykem. Takže jsme byli připravováni na to, že jsme měli umět dva jazyky pro případné nasazení v některé vybrané zemi.

Pojďme nejprve k dokumentům z roku 1988. V kádrovém spise Petra Pavla je napsáno, že jeho vlastní velitel roty podpulkovník Hudský, ani stranická organizace ho do zpravodajského kurzu nedoporučili. Ovšem během jediného měsíce přišla raketová doporučení hned od šesti generálů. Zažil jste ve své praxi, že by řadový kapitán obešel vlastní velitele a prošel přímo přes generální štáb bez vysoké protekce? Jaká páka tam musela být použita?

Já malinko odbočím a řeknu, že v podstatě on přiznává ve svém životopise, že tento způsob řešení, kdy nefunguje to podle jeho představy to velitelské řešení, řeší přes tu politiku nebo přes ty politické orgány. Takže skutečně není možné a já jsem také prošel tím procesem toho, jak mě kdo přijímal, hodnotil. Skutečně se provádí ty různé pohovory. Prověřují se příbuzní až do desátého kolena. Vlastně se prověřovali a byl to proces, který stál hodně peněz, takže nebylo možné v podstatě nějakým způsobem to obejít. Co se stalo u pana kapitána, to bylo skutečně výjimečné, protože on ve své podstatě dostal doporučení až na západním vojenském okruhu. Ale ne náhodou jeho tatínek tam pracoval v pozici zpravodajského důstojníka a měl pravděpodobně dost velkou sílu a moc na to, aby dokázal zvrátit rozhodnutí nebo zamítavá stanoviska předsedy místní organizace, útvarového náčelníka politického oddělení brigády i velitele roty. Toto doporučení bylo postaveno na tom, že není v Izraeli. To je potřeba říct. On měl jedinou vlastnost pozitivní a to, že uměl anglicky a že měl tu svoji odbornou zkoušku angličtiny v tom vojenském smyslu. Ano. Takže není to možné pro běžného vojáka z povolání tehdy, aby takto se dostal do této pozice. Tato pozice nebyla tak jednoduchá. Ta představovala opravdu velké množství prověrek a zkoumání toho, jestli jste loajální, jestli jste komunisticky zapálený a tak dále.

Vy říkáte, pane doktore, nebyl v Izraeli. Co to znamenalo v roce 1988, když se ve vojenském kurzu, kde se připravovali lidé na to, aby působili v zahraničí, napsalo: nebyl v Izraeli?

On nebyl v Izraeli z pohledu hodnocení toho, co sloužil u toho průzkumného praporu. Jo, tam ti lidé, kteří mu to zamítli, byli jeho spolupracovníci, přímí nadřízení. To znamená, že on mu nemohl odvádět tu práci, která se od něj očekávala. A v podstatě ti lidé, co ho hodnotili, došli k závěru – a to je zvláštní – že on jako člen útvarového výboru KSČ nedostane doporučení od svého předsedy. Rozumíte mi? Tito lidé se pravdivě scházeli. To je zajímavá věc na tom, že takto jeho předseda místní organizace mu nedá doporučení. Pravděpodobně ty výsledky, které on říká, že má nebo měl, nebyly takové, jak je uvádí. To znamená, když někdo napsal, že jsem ještě nedozrálý, to znamená, že jsem nedokázal plnit úkoly, které byly před mnou postaveny, ať už z hlediska organizace nebo z hlediska pochopení toho úkolu a tak dále. Já jsem pracoval jako náčelník výběrové služby a v podstatě jsem nikdy neměl takovéhle hodnocení, že bych byl nedozrálý. Ale pokud jsem měl pracovníka, nějakého vojáka, který nedokázal pracovat s materiálem vojenským v podobě zbraní, tak musel si počkat ještě aspoň dva roky, aby dozrál do této funkce.

Víte, když se podíváme řekněme mainstreamovou optikou na to, co říkáte, tak se nad tím dá snadno mávnout rukou.

E, dokonce by Petr Pavel mohl říci, že nebyl dostatečně lojální k myšlenkám KSČ a proto tam někdo zemstí psal.

A já se omlouvám, že tak pořád se točím kolem té nevyzrálosti, ale mě by přece jenom, pokud odhlédneme od toho ideologického balastu, který se teď dá vysvětlovat jakkoliv, co ta nevyzrálost znamenala, protože ten člověk teď stojí v čele naší země.

Proto se ptám.

>> No, jeho velitel brigády plukovník Huský jeho žádost nedoporučil zejména proto, že Pavlovi podřízená průzkumná rota nevykazovala potřebnou odbornou úroveň k plnění požadovaných úkolů.

Tak zatím si můžeme představit celou řadu věcí, protože samozřejmě, že ta jeho rota měla plnit úkoly, já nevím, bojové přípravy, politické přípravy a samozřejmě dalších úkolů.

A on pravděpodobně tam řešil – co jsem četl v těch, v tom jeho životopise – některé nedostatky v jeho chování vůči starším vojákům.

Takže pravděpodobně nedokázal splnit ty úkoly, které byly pro něj představeny.

To znamená, že ten velitel té brigády došel k závěru, že ještě potřebuje aspoň dva tři roky, protože ne každá funkce – a to víte sama dobře – v životě se nám podaří na první dobrou v tom roce zvládnout.

Ty potřebují třeba dva roky, abychom pochopili, co se vlastně v té funkci nachází.

A pravděpodobně tam nastalo to, že on byl sice velitel roty, ale tu funkci nedokázal zvládnout na té úrovni, na které se předpokládal.

Pojďme nyní k dalšímu rozporu.

V dotazníku pro prověrku na přísně tajné zvláštní důležitosti Petr Pavel vlastnoručně napsal, že nemá žádné příbuzné v kapitalistické cizině.

Já jenom pro kontext dodávám, že v té době by to byl pro jeho kariéru velký problém, kdyby takové příbuzné přiznal nebo je měl.

Ovšem později sám do médií vyprávěl o strýčku Jackovi z Kalifornie.

Dokonce tam vzpomínal, že strýček Jack měl jakýsi pásek, ve kterém měl zvláštní pouzdérko nebo kapsičku na dolary.

Eh, kdyby řadový frekventant třeba jako vy zamlčel příbuzného ve Spojených státech, e, co by následovalo?

Byl by to důvod k okamžitému vyřazení z výcviku?

Tak řekněme si dvě roviny.

První rovina je, že pokud jste vojákem z povolání nebo jsme byli vojáci z povolání, tak pokud měl někdo příbuzného v zemích mimo varšavskou smlouvu, tak to apriori znamenalo, že byl zařazen na nejnižší možné funkce a neměl žádný kádrový růst.

A to se bavíme o těch lidech, kteří víceméně nedělali, nebyli, nebyli v styku s přísně tajnými zvláštní důležitosti, což byla skupina lidí, která mohla přistupovat k dokumentům mobilizace, řízení útvarů a tak dále.

Jestli je toto pravda, tak pan generál lhal vysloveně účelově, protože on, kdyby to uvedl někde – a on to neuveďuje – on tady skutečně píše, že nikde nemají žádné příbuzné. Takže buď lže nebo si vymýšlí. Kdyby to bylo pravda, znamenalo by to pro něj, že by se nikdy do této společnosti lidí, kteří se zabývají spravodajskou činností, nedostal nikdy.

To prostě neexistovalo.

Ty překážky ve stylu toho, že máte příbuzného v zahraničí, zejména v kapitalistické cizině, byly velmi vážně vyhodnocovány jako nepřátelské, jako nedůvěryhodné pro další kádrový postup.

Takže rozhodně kdyby to uvedl, tak se nikam nikdy nedostal.

Skončil by na úrovni velitele čety, maximálně velitele, bez možnosti přístupu k státnímu tajemství.

A toto bylo státní tajemství.

Ano.

>> Víte, já teď budu trochu spekulovat, protože přece jenom občané o zpravodajských službách možná někdy mají zkreslenou představu, ale pokusím se zeptat, možná trochu naivně – nemohlo to být třeba naopak tak, že tehdy kontrarozvědka o strýci v USA věděla a pro nadřízené složky to byl ideální kompromitující materiál, díky kterému mohl být Petr Pavel snáze ovladatelný?

No, takhle to nefungovalo.

Vezměte si, že on toto prohlašuje už při vstupu na vysokou školu.

On to prohlašuje všude.

Ten dokument není jenom dokumentem jednoho prohlášení.

On to píše všude.

On to píše v životopise.

Prostě tydle věci se nedají nějakým způsobem napsat jednou a podruhé.

Ano.

Eh, co se týká té záležitosti – eh – on, kdyby se to zjistilo třeba ve Spojených státech, tak automaticky skončil, protože to jsou vážné porušení té subordinace a zabezpečení státního tajemství.

Takže on v podstatě eh toto trvale tvrdí a říká – a to není jeden dokument – říká účelově to, nebo on to dělá účelově proto, aby dosáhl svého cíle.

Jestli se setkal s někým, jestli to byla opravdu detailní věc, a v těch dokumentech – kdy vlastně byl prověřován pro případnou práci v té spravodajské činnosti – tak tam prověřovali tatínka, maminku, bratra, sestru, manželku, rodiče manželky a všichni uvádí jedno – a to, že nemají žádné příbuzné v zahraničí.

Takže >> no a co my, asi jestli už tehdy lhal, tak je to jeden z těch bodů, co jsem říkal, že my umíme na základě toho chování z minulosti odhadnout, jak se ten člověk bude chovat do budoucnosti.

A je vidět, že mu prostě ta lež slouží k tomu, aby získal lepší postavení, nebo aby se vyhnul nějaké kontraverzi v tom, že něco nesplnil.

Prostě je to účelová záležitost a já jsem přesvědčený, že tehdy, nebo možná teď – je to ta účelová záležitost pro to, aby nebyl takto nějakým způsobem odsuzován, že neměl tam ty pozměňované příbuzné, takže potřebuje ty příbuzné.

Nevím, nevím ten důvod, proč to takto dělá, ale rozhodně je to lež.

Buď na straně, když tam vstupoval, anebo na straně teď.

Nevím.

>> E, takže podle vás existuje, nebo existoval strýček Jack? Ne?

>> Pojďme.

>> Podle mě neexistoval.

Pojďme nyní k samotnému výcviku v Praze v ulici Karolíny Světlé.

Vy jste měl krycí jméno Pavel Benda.

Petr Pavel byl Pavel Pávek.

Jak přesně vypadala ta operativní cvičení v ulicích Prahy?

Učili jste se sledování, navazování kontaktů, nebo zakládání mrtvých schránek?

Co jste se tam vlastně učili?

Tak základem, základem výcviku nás bylo to, že kromě jazykové přípravy, která probíhala v tom Brně – ve velké části nebo intenzivně – i nadále potom byla v té Praze, bylo to naučit se pohybovat se v ulicích, naučit se tu praktickou stránku věci. Kdy první je – a to tak prostě je u těch lidí – umět navázat kontakt.

Takže jsme dostali jakoby taková cvičení po Praze.

My jsme mohli chodit, kde jsme chtěli, mohli jsme si vymyslet, koho jsme chtěli – a tak jsme měli za úkol navázat kontakt.

Tak aby ten člověk byl schopen nám v budoucnosti něco říct ze svého intimního života.

Rozumíte?

Takové ty věci, které se neříkají běžně, což bylo takovým tím prvním krokem na to, aby ti lidé, kteří s vámi budou někdy v budoucnu e chtít spolupracovat, abyste je dokázal najít.

Zaprvé, protože ta psychologie – vytipovat si někoho, kdo by na to byl hodný – není úplně jednoduchá záležitost.

A druhá věc je, když ho najdete, tak ho přesvědčit, že to, co po něm chcete, je dobře, že to není špatně.

No a třetí věc je naučit se pracovat s tím.

Vlastně vždycky všichni chtějí něco za to, že jo.

Vidíte dobře, že v těch případech těch superů jsou to peníze, nebo to je nějaká úleva, nebo něco podobného.

Takže to byl takový ten první začátek.

No a já jsem tam byl do toho ledna osmdesát, devadesát a také se ještě jsem stihnul přípravu, která se nazývala, to je sledování.

Víte, v té praxi to bývá tak, že ti lidé, kteří se pohybují v těchto službách, musí dávat strašný pozor, jestli už jsou v drobnohledu té druhé strany, nebo ještě ne.

No a to poznáte jenom tak, že vám to samozřejmě vám to nikdo neřekne, ale to poznáte tak, že se kolem vás začnou točit lidé a vy si sledujete, jestli jsou stále stejní, nebo jestli chodí stále stejně za vámi nebo tak.

Učili nás, jak se máme chovat, jak se k tomu máme bránit, nechodit každý den stejnou cestou do práce, třeba chodit zbytečně dvacet minut po parku, aby člověk získal tu otázku využití výkladní skříně a tak dále a tak dále.

Takže to byla ta odborná příprava.

Samozřejmě další částí je potom příprava toho místa, kde vy budete buď přebírat nebo předávat ty úkoly tomu svému pracovníkovi, že jo, agentovi, takhle řečeno.

Takže ta příprava tam byla už potom odborná.

V Praze to byla odborná příprava.

No, samozřejmě začátek byl v tom, že abysme tam byli jako nenápadní, tak jsme bydleli v bytech, to byly Všovice, které byly takzvaně konspirativní, nebo byly to byty, kde prostě jsme spali vždycky skupina, každý v každým pokoji toho bytu byli dva, tři důstojníci a tam jsme víceméně ráno vyjížděli do práce a večer se vraceli, ale bylo to tak, že jsme museli dodržovat pravidla toho vstupu do těch bytů, aby to nebylo podezřelé.

Takže ano, byla to příprava na praktické činnosti toho člověka, který bude někdy v budoucnu pracovat pro tyto služby.

Rozhodně, rozhodně odmítám tvrzení, že jsme měli být diplomati.

To rozhodně ne, protože diplomatická škola je zcela něco jiného.

>> Eh, já bych se ráda zeptala, jak takové ty činnosti, to znamená navazování kontaktů, tak aby řekněme toho člověka rozmluvil, nebo ta sledovací činnost, tak jak šla Petru Pavlovi, jestli to můžete zhodnotit a jestli si něco z toho přenesl nebo mohl přenést do své současné praxe, protože ho neustále vidíme mezi lidmi, mezi dětmi, snaží se s těmi lidmi různě komunikovat.

Jak to vidíte?

No, paní Šková, já se zeptám.

Já si myslím, že dneska se funkce prezidenta, teď myslím obecně institut prezidenta, strašně dehonestuje, protože aby prezident chodil mezi malé děti do školky, aby chodil do školy, aby prostě roznášel takovou tu divnou ideologii, tak mi přijde hloupé.

Já si umím vážit toho, že ten člověk přijde zapracující, přijde do výzkumných ústavů, přijde se podívat na něco speciálního.

Ale tohle mi nepřijde chytré.

Já to beru tak, že Petr Pavel není schopen podle mého názoru vymyslet nějakou rozumnou strategii získávání těch plusových bodů mezi obecnou veřejností.

On mu to někdo říká.

Víte, já jsem dokonce přesvědčený, že on není sám sebou.

On je řízen.

On skutečně dělá takové věci, který si říkáte, že to by rozumný člověk neudělal.

Například jeho lež s tím jeho poradcem.

Jo, potom samozřejmě ty excesy, který má s tím, že jede do toho Turecka.

Prostě taková ta umanutost a takový to vystupování ve stylu toho, že něco prohlásím, pak to zase zakreju a pak to zase prohlásím.

To mi přijde jako dost nefér vůči tomu úřadu, ne vůči Petru Pavlovi.

Já si myslím, já jsem si vždycky vážil úřadu prezidenta, že jsem si říkal, to musím mít nejvyšší vážnost.

Samozřejmě to, že tam vleze nějaká parta, která sundají v standardu, je špatně.

V Americe by je zastřelili.

No, my se k tomu chováme jinak, ale dobře.

Ale i tak si myslím, že on v tuto chvíli to, co dělá, nedělá z vlastního přesvědčení.

My se k tomu jeho okolí ještě dostaneme, ale teď zůstaňme chvilku v minulosti.

Ve veřejném prostoru se dlouhodobě diskutuje o prvním manželství Petra Pavla s paní Hanou a objevují se spekulace o údajné agresi či domácím násilí v tomto období.

Vy jste s ním trávil dny v uzavřené skupině i v konspiračním bytě v době jeho prvního manželství.

Jak v té době působil, řekněme na své okolí a jak působil na ženy.

Byly u něj patrné třeba dominance, chlad, vztek, nebo byl to pragmatický člověk bez emocí?

>> Já to řeknu takto.

Podívejte, on ve své podstatě jako mladý prožil to, že se mu v roce, vlastně osumdesát, sedmdesát pět rozvedli rodiče.

Už jenom ta skutečnost, že ho si ho nevzala maminka, ale vzal si ho tatínek nebo odežel za tatínkem, je tak trochu divná.

On byl v té době na vojenském gymnáziu pravděpodobně.

Ano, měl jít na to vojenské gymnázium.

Ale vrátím se k té manželce, k té paní Pavlové, která si ho vzala v osumdesáti šesti.

Takže to jejich manželství bylo mladé, když jsem se s ním potkal.

Já přestož říct, že pravděpodobně tam byly nějaké výkyvy, které on uvádí a to jsem vám říkal na začátku, on je uvádí v tom svém životopise.

Eh, dost jakoby odhaluje to, že se k ní choval dost neadekvátně.

Ten životopis máme, on to tam píše a já jsem přesvědčený, že když tohle napíšete do dokumentu, který bude číst celá zpráva ministerstva obrany, tak už to někdo musel vidět.

Někdo musel, to už se nedá, to už je něco, co jsem nemohl zakrýt.

Jo, to znamená, že to o něm bylo asi pravděpodobně známo, když to tam uvádí, protože já bych to, já osobně si myslím, že prádlo se perie doma, neperie se přes tyhle životopisy a tak dále.

Takže co se týká záležitostí spojených s tou jeho manželkou, no on o ní mluvil jako o obyčejné prodavačce.

Ano.

To znamená, že ta dehonestace, která tam je v podobě toho, že on je vzdělaný a ona je nevzdělaná, tam skutečně byla vidět.

Nebyl jsem nikdy přítomen toho, že bych tu manželku viděl osobně dehonestovat, nebo co podobného.

Ona tam nikdy nebyla.

Ona to byla asi pravděpodobně žena, která raději byla stažená, než se někde exponovala.

Pravdou je, že v roce osmdesát šest si ho vzala, no a potom se rozvedli s tím, že děti si nechala u sebe.

Takže k tomu asi takhle.

>> Eh, vy jste v tom rozhovoru, který jsme vedli před necelými čtyři lety, zmínil, že Petr Pavel měl jistý odstup a přehlížel lidi, které považoval za méně schopné.

Jak se tento osobnostní rys projevoval při běžném každodenním výcviku nebo při krizových úkolech a přenesl ho i do dneška?

Já vám to řeknu na příkladu.

Já jsem samozřejmě studoval tu francouzštinu a protože jsem tam byl vlastně a teď řeknu v roli toho, že ode mě se očekávalo spíš než jazyková znalost, tak dokonalé čtení technických výkresů a znalost toho, rozebrat, co jak funguje.

Takže jako můj cíl bylo, nebo moje určení bylo, že budu zjišťovat technické informace.

A s tím jazykem jsem měl trochu problém, protože ve své podstatě čeština nebyla nikdy silnou stránkou a teď jsem se měl učit francouzštinu a abyste mohla pochopit francouzštinu, tak se to musí nějak převit do té češtiny.

Když jsem za ním přišel a chtěl jsem poradit, tak mi řekl, že ať si to nastuduju sám, že on se s takovými lidmi nebaví.

Jo, to znamená, že mě poslal velmi elegantně do háje, nebo až natvrdo do háje.

A pak chodil a vysmívala se, no jo, ty se ty hloupáčkou koukej učit, protože ty to stejně se nenaučíš tak dále.

Takže on má tu ten despektivní rys. On ho má.

Samozřejmě je otázka, jestli ten despektivní rys má i pro ty svoje poradce, protože ta věc je, že dneska dělá takové hlouposti, kterých si nemyslím, že by byly úplně z jeho hlavy, ale vykonává je.

Jo.

Pojďme nyní k té současnější stránce. Když Petr Pavel nastoupil před více než třemi lety na hrad, prezentoval svůj tým jako rodinu. Ovšem během krátké doby padla jeho mluvčí Markéta Řeháková nebo kancléřka Jana Vohralíková.

Vy jste v kurzu zažil, jak Pavel jako předseda základní organizace KSČ řešil lidi s jiným názorem. Poznal jste v tom povrchním hradním střídání srážek stejný kalkul, kde je spolupracovník užitečný jen do momentu, než začne přitěžovat?

Tak rozhodně ano, protože on skutečně věci řešil tak, že když už mu byli ti lidé nepohodlní, tak je buď hodil přes palubu nebo se s ním přestal stýkat.

Jo, to je typický příklad takovéhoto člověka, který si váží jenom sám sebe a odpovědi na otázky, kdo je a proč je, řeší sám v sobě. On neřeší v okolí.

Takže to znamená, že on skutečně došel k závěru, že pokud by tito lidé nebo pokud se tito lidé stali už pro ním nepodstatnými a nepotřebnými, no tak se jich zbavil, protože je potřeboval zase sehnat jiné lidi, kteří mu budou pochlebovat.

A důležité je to, aby ten, koho on si najde, neprojevil nesouhlas s jeho názorem, s jeho představou, protože on to nemá rád. On je přesvědčený, že když má pravdu on, tak je to pravda svatá.

Velmi zvláštní postavení v týmu Petra Pavla má Petr Kolář, ale i tam jsme zaznamenali posun, protože on byl po nástupu prezidenta Petra Pavla na hrad v roce 2023 oficiálně veden jako externí poradce prezidenta pro zahraniční politiku na základě smluvního vztahu s kanceláří prezidenta republiky. Ovšem od roku 24 už tuto funkci oficiálně nevykonává a hrad ho označuje jen jako externího konzultanta a člena panelu zahraničně politických konzultantů bez pracovněprávního či smluvního vztahu s kanceláří.

Vypovídá to o něčem?

No tak první věc je, že ono to vypovídá o té situaci, kdy Petr Pavel a pan Kolář došli k závěru, že už to jejich veřejné spojování není přínosem, protože samozřejmě se začínají ukazovat ty vazby na ty vojenské komplexy, na ty zakázky, na to všechno.

Celá ta věc je, že oni se nerozešli a nerozejdou. To by byl konec Petra Pavla a v podstatě by to znamenalo, že on ztratil vztah ke Coltovi, k té zbrojní skupině GS.cz a tak dále. Takže Petr Pavel a Kolář budou vždycky.

Ty budou vždycky, protože to, ať se na to díváme jakkoli, Petr Pavel by nikdy nevymyslel to, co ten Kolář pro něj udělal. On ho skutečně vytáhnul a on ho řídí a on je v tuto chvíli silně zavázán.

Já vám řeknu příklad. Samozřejmě, že když jsme byli v rámci toho kurzu připravováni, tak se o nás vědělo v Rusku. To nebudeme zazdívat, že ne. A GRU jako taková samozřejmě ví, kdo je Petr Pavel.

A víte, že se nějakou dobu zpátky objevilo to, že Medvěděv řekl, že taky mohou zveřejnit dokumenty o prezidentovi Pavlovi, čímž vyslali signál, že je mají. A teď jenom otázka toho, co mají, otázka kdy to pustí.

A všimněte si, co se děje. Děje se to, že se začíná jakoby rozvolňovat a to je ten Petr Kolář. To je ten, který tu PR se musí snažit zvládnout.

Takže oni teď v tuto chvíli řeší to, jak moc budou vidět spolu, jak moc bude tedy to řešení závislé ústy Petra Pavla a myšlenkou pana Kolláře. To je ten důvod.

Já tomu nevěřím, že se rozchází. Já jenom vidím, že to je taková hra na schovávanou, aby uklidnili veřejné mínění, protože je to toxické už to spojení.

Ano.

Teď jsme probírali spojení s Petrem Kolářem. Jakou roli hrají další lidé v Pavlově okolí ve výkonu jeho funkce? A cítíte tam silný vliv, řekněme, nějaké veřejné osoby nebo nějakého byznysu nebo nějaké lobby? Jak to vidíte?

No tak podívejte, válka jako taková je vždycky výhodná pro ty, který vyrábí zbraně a munici. Dlouhou dobu byly ve skladech zbraně, které už zastaraly. No a teď co je potřeba? Aby se daly spotřebovat, tak musí se buď zlikvidovat, nebo umě využít.

A já mu zazlívám to, že vlastně ta muniční iniciativa je podpora války. Já jsem proti válce bytostně. Já si myslím, že válka je především problém těch úplně obyčejných lidí, který to odnáší, protože generálové si pijí šampaňské v klimatizovaných kancelářích a lidé leží v zákopech a mrznou, že jo.

Takže já jsem absolutně proti válce.

No jo, jenomže Petr Pavel se pustil do hry už při své kampani s lidmi, kteří za to něco chtějí. A v tuhle chvíli celá ta parta lidí, těch podnikatelů kolem zbrojního průmyslu, bylo to vidět samozřejmě i tentokrát v Ankaře, ví, že se musí teď dostat k těm zakázkám, kdy Evropa prohlásila, že dá prostě 70 miliard na zbrojení a oni si taky chtějí vzít nějakou část toho.

A tak ta aktivita těch lidí okolo něj směřuje k tomu, že Petr Pavel se snaží nějakým způsobem vlastně jim to vrátit k podobě toho, že on bude ten člověk, který to bude někde zastřešovat, sjednávat.

A tam je ten problém toho, že ti lidé okolo něj vědí a on to ví, že on nemá kam couvnout, takže on bude muset fungovat tak, jak oni si budou přát, protože oni ho tam dostali. To je celý systém. Tak funguje celý systém vlastně těch organizací a institucí, který řeší otázku toho, kdo jak bude vládnout.

Pane doktore, poslední dotaz k tomuto prvnímu dílu z naší dohodnuté triologie o Petru Pavlovi. Když se s odstupem podíváte na kádrovou složku, utajený výcvik i budování krytí, byl Petr Pavel už v roce 1989 cvičen jako univerzální operativec, který dokáže hladce fungovat v jakémkoliv režimu? Zdůrazňuji: v jakémkoliv režimu.

Tak já jsem přesvědčen, že ano. Víte, ono zásady zpravodajské činnosti jsou v podstatě stejné jak na západě, tak na východě. On byl v podstatě připraven pro potřeby jak toho západu, tak toho východu.

Pravdou je, že ještě do roku 91 jsme patřili vlastně pod Varšavskou smlouvu. No, já jsem v té první chvíli v těch devadesátých letech myslel, jsem říkal, taky asi pravděpodobně dvojitý agent, že tedy jednak pracuje pro GRU, jednak pracuje pro ty organizace v NATO.

No, později jsem došel k závěru, že asi to tak úplně není, protože vlastně to oddělování se. On ještě v roce myslím 21 nebo 22 měl nějaké vystoupení, kdy otevřeně přiznává, že Rusko zasáhlo asi oprávněně a tak dále, což mě teda trochu rozvádělo, jestli není opravdu tím dvojitým agentem.

No dneska mám pocit, že jestli byl, tak už není, protože došel k závěru, že něco mu přináší víc peněz nebo větší požitek.

Ano, byl připravován. A to, co jsem vám řekl ty tři případy, to jsou základy té zpravodajské činnosti. Oni jsou stejné na západě jako na východě. Tam je důležité, abyste uměl ten jazyk, kterým se s nimi chcete domluvit.

A ten se musí umět na takové úrovni, abyste hned na počátku neproradila, já jsem cizinec a zajímala mě věci, které mě zajímat nesmí.

Takže on byl připraven v podstatě pracovat, protože on měl ten kurz angličtiny. Ten měl mimo ten jazykový kurz a on to píše v tom životopise, že chce dělat takovouto práci.

On má úžasný strach z otce. Žena, když tak jako jeho otec Aleše, chce dělat takovou práci.

Takže byl připraven a říkám v tuhle chvíli mám pocit, že jistou chvíli byl dvojitým agentem, než se prostě nějakým způsobem asi rozhodl a posléze se rozhodl tak, jak se rozhodl a v podstatě začal pracovat pro tu západní stranu jako takový člověk.