Dnešní den si připomínáme výročí Mnichovské zrady (30.9.)

Podívali jste se dnes do kalendáře, jaké se píše datum? 30. září, den, kdy si připomínáme výročí jedné z nejtragičtějších událostí v dějinách naší země. Ten podpisu Michovské dohody nebo jak se dřív mnohem trefněji říkávalo, den mnichovské zrady. A v našich médiích ohlušující ticho. Naše úžasná objektivní veřejnoprávní česká televize ani zmínka Seznam.czni čárka. Víte proč? To vysvětlení je úplně jednoduché. Dnešní den je totiž připomínkou skutečnosti, že nás západ bez váhání obětoval ve svůj vlastní prospěch. Prodal nás za zlámanou grešli nacistickému diktátorovi Adolfu Hitlerovi. A i tehdy jsme měli uzavřenou dohodu s Francií o vzájemné vojenské pomoci. Takové malé bilaterální NATO. Co nám to bylo platné? Vůbec nic. Vůbec nic. A to se samozřejmě těm dnešním probruselským médiím hlásajícím tu jednotu celého onoho spolku na to vůbec, ale vůbec nehodí do krámu. Ono by to totiž dnes dopadlo úplně stejně. Nikdo by kvůli nám žádnou jadernou válku nezahajoval. Jen by nás hodili pod kola a nechali nás, ať se v tom vykoupeme úplně stejně jako v tom roce 1938. Proto využijme dnešek jako memento, jako připomínku toho, že se máme spoléhat především sami na sebe a nečekat, že přijde nějaký Mesiáš zprava nebo zleva. Nikde v Paříži, v Londýně, v Berlíně, ve Washingtonu, v Moskvě, v Pekingu a už vůbec ne v Bruselu nevstává žádný politik s myšlenkou, jak bych asi tak dnes mohl pomoci České republice. Takže pojďme si říct, že nejlepší cesta je ta naše. Hoďme se sebevědomě rozhodnout pro naši vlastní budoucnost a nespoléhat se na to, že přijde pomoc odněkud zhůry. Nepřijde. Jediná ruka, která vám ve finále pomůže, je ta na konci vašeho ramene. To je staré známé krédo. Česká republika na to má. Česká republika se nemusí nikomu podbízet, ani servilně prosit o jakoukoliv pomoc. Pojďme opravdu svojí vlastní cestou. Máme na to. Jsme skvělým národem plným úžasných pracovitých lidí. A věřte mi, že naše budoucnost bude bez těch různých diktátorů ze všech světových stran, ať už jednou seděli v Berlíně, po druhé v Moskvi a potřetí v Bruselu mnohem, mnohem růžovější. Ať žije naše vlast, ať žije Česká republika. Díky moc a zůstaňte pro. M.