Čtu mainstreamová média | Zdeněk Říha | Zuberecké chodníčky 2026

Dobrý den, přátelé.

Jmenuju se Zdeněk Říha. Mým úkolem je společně s vámi se podívat na neMainstreamová média.

To tady budou odpoledne odborníci mluvit o těch médiích, ale my jsme se podujali – jak říkal Libor – podívat se vlastně na čtenáře, diváky, posluchače jednotlivých médií.

Takže my se podíváme na média, na čtenáře tedy toho mainstreamu, médií hlavního proudu.

Jak bylo řečeno, nazýváme je jaksi pasivní části populace, ale tím není myšleno, že by to byli pasivní lidé. Co jsou mnohdy aktivní lidé, odborníci ve svém oboru.

Jde nám o tu specifickou část té aktivity vůči společenské změně a vůči systému.

My vlastně společně cítíme, že by to potřebovalo změnu.

Když ti lidé vlastně to tak necítí, nevnímají, takže jsou vůči tomu pasivní.

Jak ta pasivita vlastně vzniká?

Většinou tito lidé se nezajímají třeba právě o to téma řízení společnosti – ať už strukturní nebo to bezstrukturní, jak vysvětloval přede mnou Libor. Ten zájem může být samozřejmě z důvodu, že se ten člověk zajímá o něco jiného – o ten svůj obor, o svoji rodinu a tak dále. Čili nemá ten zájem. Nebo taky vlastně to téma nespadá do okruhu jeho pojmu, čili vlastně ani nemůže toto téma uchopit – to řízení společnosti. Tam nemá třeba obrazy pro ty pojmy, nebo to nespadá do toho okruhu pojmu.

Další specifický způsob, proč můžou být lidé pasivní, je ten, že se vlastně bojí té změny.

Ono ho to může nějak ohrožovat – vlastně jeho podnikání nebo zaměstnání.

Velmi dobře v tom systému funguje i hypotéka, kde člověk vlastně je jaksi podchycen a každá změna je pro něj existenční – že přijde třeba o obydlení a skončí pod mostem.

To je si myslím velmi, velmi silný motiv.

A nebo to může být i ztráta jistoty.

Člověk to, co zná – i když ať už je to jakékoli – tak se toho může prostě méně bát než toho neznámého.

Podrobněji, pokud byste se o to chtěli zajímat, tak to velmi dobře rozebral Ctibor Musil v rozhovoru u Tomáše Lukavce. Takže vás odkážu tam.

Teď ty pasivní lidi bychom rozdělili podle postoje ještě tady na tři skupiny.

První skupina je ten postoj vlastně davu.

To definuje koncepce obecné bezpečnosti.

Jsou to lidé přebírající vlastně názor autorit a vzorce chování z té společnosti s médii. A jejich paměť je omezená – co se týče toho společenského dění – na plus mínus dva týdny přítomnosti, do minulosti i do budoucnosti.

Dalším postojem je to, že vlastně ten člověk jako vnímá, že úplně to není OK, ale doufá, že teď to vydrží a vlastně se to zase vrátí do nějakého stavu dobrého – například v uvozovkách – před covidem.

Takže vydržet a neprotestovat a aspoň si udržet to, co mám, co bylo dosaženo. A ono to přejde.

Takže vlastně je pasivní také.

No a potom jsou lidé, kteří jsou vyhraně s postojem pro nebo proti nějakému tématu.

Víte, že v tom informačním poli jsou hazarda různá témata.

A teď se vlastně vyhraňují – řekl bych – v jakýchsi bublinách, které jsou pro to, že to takhle, a proti. A vytváří se vlastně ta polarizace té společnosti. Ale vlastně nejsou to ty problémy, které by mohly skutečně řešit změnu té společnosti. A naopak si myslím, že je to tím vyšším řízením využíváno k té polarizaci, čímž se zvyšuje napětí. A je to úplně stejné jako v elektrárnách – když se zvyšuje to napětí, tak můžete potom odebírat proud a na něco ho využívat.

Takže to funguje vlastně. Když se na to podíváme kyberneticky, úplně stejně i ve společnosti.

Jarek Nohavica má krásnou píseň „Hanba, sláva". Jestli ji znáte.

On vždycky v tý aréně – myslím – rozdělil si lidi. Jedni křičeli vždycky, on něco zazpíval, nějaké téma, a jedni křičeli: „Hanba, hanba!" Druzí: „Sláva, sláva!"

Tak to si myslím, že je krásná ukázka tohodle.

Takže i ti lidé mohou vlastně zaujmout ten postoj pro nebo proti nějakému problému. Ale vlastně pro tu změnu zůstávají pasivní.

Samozřejmě tito lidé podle toho, v jakém prostředí jsou, tak podle toho i mají ten postoj pro nějaký ten problém nebo proti tomu problému. Ale je to spíš dáno mimo ně.

Není to vlastně z toho nitra jejich.

A teďka vlastně přistoupíme k těm Sokratovým sítům.

Začal bych snad tím sítěm užitečnosti – zda je informace užitečná.

A tam jde o vlastně v podstatě potvrzování identity.

A tady jde o to, že vlastně lidé, kteří čtou ten mainstream pasivně, tak vlastně oni se ztotožnili s tím systémem. Takže považují vlastně každou informaci, která není v souladu s touto identitou, za nepravdivou – jo, že není vlastně s nimi v souladu.

Takže tito lidé přirozeně sledují ty mainstreamová média. No a ty informace, které jsou opačné, tak považují za nepravdivé. Čili ty alternativní média považují za nekrediblní. No a ty ezoterní – ty úplně zablácené, že jo.

A je to v určité míře přirozené, protože skutečně je to mimo – jo – tu realitu, jejich realitu, mimo ten myšlenkový a pojmový prostor jejich mysli.

Takže zcela přirozeně vlastně řeknou, že to je blbost. A je to pravdivé z jejich pohledu.

No, problém je ten, že by bylo vhodné si rozšířit ty pojmy.

Potom další síto je tedy dobro–zlo.

Tady je věc, že přijímají vlastně to, co je správné, nebo to, co je dobré, co je zlé od autorit – jo, co označí jako zlo.

Takže bych tady uvedl jako příklad třeba, že mohou přijmout, že Iran zákeřně napadl pokojně bombardující letadla USA, že jo.

Za komunistů se to říkalo o trakcích nějakých traktorech, že jo, kteří potom odletěli.

A tady bych s tím dobrem a zlem ještě uvedl vlastně, že ti lidé – stejně jako každý člověk – jsou v podstatě dobří. A tito lidé jsou dobří, dobrotiví. A je přirozené: podle sebe soudím tebe.

Takže takovému člověkovi je těžko uvěřit, že – jak říkal, myslím, Cicero – zlí lidé dělají zlé věci.

Jo, odborně se tomu říká ponerizace.

Já jsem tady měl knížku, někam mě zmizela. Ponerologie.

Vlastně tady je Andrew Lobaczewski, původně Polák, který tuto knížku chtěl vydat nejdřív za komunistů v Polsku. Neumožnili mu to. Potom ji chtěl vydat na západě. Taky mu to myslím v Americe neumožnili.

Až na třetí pokus se mu to podařilo vydat.

A tady to vyšlo v Tordenu. Takže u Tordenu nebo i na stránce Slovanská kultura si to můžete přečíst.

Politická podstata zla – že prostě ponerizace, proces ponerizace. Čili že se člověk může jaksi zkazit – do toho zla, do toho parazitického způsobu života. A nebo i celé skupiny lidí a celé společnosti mohou být takto napadeny. Což si myslím, když se podíváme z okna, že můžeme pozorovat.

Ovšem tito lidé podle sebe – soudím tebe – v podstatě tu ponerizaci neznají.

A vlastně když ty bojovníci jim vysvětlují: „Vždyť se podívej takhle!" Tak je to mimo ten jejich okruh pojmu.

A nepřipustí to.

Jo, je to zase blbost vlastně.

Výborně. O tom jsou další knížky.

Tadyhle třeba „Parazitická mysl" od pana Šáda.

Profesor Staněk o tom často mluví, Marek Pavka.

Potom vlastně si ty pravdy.

Zase ti lidé často posuzují, že pravda je to, co je kredibilní, to, co řeknou odborníci, vláda a mainstreamová média.

Vlastně tam je dvojí problém.

Jeden problém je, že pozorujeme, že třeba když byl ten covid, tak vlastně tam měli přístup jenom odborníci, kteří měli jeden názor, jo, pan Primula, pan Hořeší, pan Chlíbek, ale jiní odborníci, kteří měli opačný názor, tam vlastně připuštěni nebyli.

Takže to je vlastně jeden problém s tou pravdou, jak je těmi lidmi posuzována.

A druhý problém, který se týká nejenom té pravdy, je, že vlastně tito lidé delegují část svého rozhodování na tyto odborníky. Když se tady měli diskuse, co se týče pravdy, co je teda pravda, často to řeší tím, co řekne odborník nebo ty autority.

U užitečnosti tam je to trošku už o emocích. Tam můžou být i příklady úspěchu autorit nebo celebrit dneska, že jo. A obecně je to ten princip toho delegování, že potom nejenom u těch Sokratových sítí to tady je, ale člověk může předávat vlastně i zodpovědnost třeba za své zdraví tomu odborníkovi. Takže je to mnohem širší problém, toto delegování.

Když se podíváme na další charakteristiky, teda smysl života, pojetí svobody, hodnoty a cíle, tak vlastně když začnu tou svobodou, toto delegování způsobuje, že pojetí svobody, které má člověk, je takové, že v rámci už nějak stanoveného systému si řekne: je fakt, že občas nemohu dělat úplně to, co bych chtěl, ale jde o to, že by to mohlo být i horší.

Co se týče smyslu života, zase jsou to ty dané hodnoty konvenční, jo, naplňování určitých potřeb, takových těch běžných. Pěkný život, prostě bezproblémový život. Není tam úplně to, co už mají ty další skupiny, prostě za co se třeba bojovat, jak mají ty bojovníci.

A ty hodnoty, neboli poslední sloupec, vlastně je to, co je uznáváno, což bohužel dneska můžeme pozorovat, že tam je trošku i ten dvojí metr.

Takže co může vlastně posunout dále k dalšímu rozvoji tyto lidi?

Já si myslím, že asi jsme tady většinou lidé, kterým o něco jde, kteří jsme se posunuli třeba do fáze, že už za něco bojujeme nebo chceme něco tvořit. A často, když se s těmi lidmi pasivními bavíte, tak je to takové to házení hrachu na stěnu. A těmto lidem je to spíše škodlivé, házet hrách na stěnu.

To jak pro toho pasivního člověka, tak pro toho, který ten hrách háže, protože ten člověk pasivní potřebuje dostat impuls v podstatě zevnitř dovnitř, kterého může dostat spíš od života, než od toho, kdo na něj hází ten hrách. Takže ten člověk potřebuje dostat impuls, aby byl ochoten se podívat za tu oponu.

Je tu krásný nějaký starý obraz, kde jsou takhle ty sféry namalovány různě, jako hvězdy, a potom tam je takovej člověček někde na kraji, jak takhle za to nakukuje. Jo, je to, už nevím, kdo to namaloval, ale je to několik set let starý obraz a ten je právě tady o tomhle – aby ten člověk dostal impuls jít hlouběji do pravdivosti, jo.

Ale tomu člověku vlastně tou základní překážkou toho posunu je lpění na té identitě té většinové, která je prezentována právě těmi médii hlavního proudu. Je to identita daná tou ideologií, jak říkal Libor, která je zvenku, z toho nadnárodního řízení. Tam je formátovaná, ne? Ne tady.

Takže nezbývá než vlastně, aby ten člověk dostal impuls, tak to musí být nějaký zásah do toho jeho osobního nebo profesního života, aby ho to skutečně přijmělo.

Já můžu říci příklad vlastně jedině svůj, protože do roku 2008 jsem byl takto pasivní člověk. Mohl jsem se třeba považovat za odborníka v tom, co jsem dělal, a mohl jsem být třeba možná jeden z nejlepších specialistů na fundraising v téhle republice. Ale co se týče řízení společnosti, tak jsem o tom absolutně netušil nic, jo.

A potom najednou mi kamarád říká: „Hele, e, podívej se, tady je přednáška profesora, nějakého odborníka na kovové konstrukce a on říká, že si to ty Američani sami shodili ty baráky." Jo, já říkám: „Cš, nebo co? Že jo?" Tak jsem se na to podíval a přece jenom jsem na vysoké škole absolvoval tři semestry fyziky, tak jsem říkal: „Vždyť ten člověk má pravdu vela jak rána kladivem." Já jsem si říkal, jak je možný, že všechna ta média podávají jeden obrázek o tom, že to nějaký lidi v turbanech jako shodili, a spadlo to prostě jako nárazem letadla, nebo dokonce i bez nárazu letadla.

Tak to byl pro mě opravdu jako tenhleten impuls v roce 2008 – náraz s kladivem. A obrovským mě to posunulo k tomu, že jsem začal nahlížet za tu oponu a hledat prostě pravdu. A v tom procesu prostě na téhle vlně jedu do dneška.

A poslední věc je, jak vlastně mohou i ta média pomoci těmto pasivním lidem.

No tam je vlastně to, že ten člověk se potřebuje setkat jaksi s realitou. Někde musí dojít k průniku z té nějaké virtuální reality, pseudoproblémů, v který Often lidé žijí, nebo je to i cíleně budováno určitou virtuální Matrix.

Skutečně tak, jak je to v tom filmu Matrix, kde Neo dostane tu pilulku vlastně a může si i vybrat, že jo, jestli spolkne červenou nebo modrou, tak vlastně i ten člověk, že jo. Vy můžete házet na něj hrách, ale on si sám musí vzít tu červenou pilulku. Ten člověk to musí jít zevnitř, jo, ale ty média nebo lidé mohou mu pomoct v tom, že se dotkne reality nějakého skutečného problému.

Takže když budou média mluvit o skutečných problémech, tak mohou výrazně zlepšit tuhlectu situaci, aby ty lidé naopak nežili prostě v nějakých bublinách, což vlastně budují ty sociální sítě, že jo. Ty bubliny zvyšují tu polarizaci společnosti, aby se zvýšilo napětí a mohla být odebírán proud.

A další věc je, že je potřeba rozlišit, co je proárodní a co je v zájmu nadnárodních elit, korporací. Kdyby se v těch médiích nahlíželo z tohohle úhlu pohledu, tak by to obrovským pomohlo k tomu, aby i ty lidé se vedli ke určité samostojnosti, jo? A i ten národ se vedl k samostojnosti, což je jiný pojem pro samostatnost. Bez toho to nejde.

Děkuji vám za pozornost.