9 prezidentů a jedna pravda: Co mě naučil dědeček o spravedlnosti

O stálosti nejenom v právu.

Díl první.

Nic jsi nepochopil.

Můj dědeček uměl pěkně vyprávět o všem podstatném v lidské historii. Podružnosti jej nikdy nezajímaly. Nuž, byl právník, excelentní právník. A skutečné právo je toliko takové, které oslovuje lidskou komunitu stručně a jasně.

Jako kluk i adolescent jsem mu naslouchal s nábožnou úctou. Jednoho dne jsem to již nevydržel a zeptal se ho: "Dědo, proč to všechno nesepíšeš? Z tvého vyprávění by byla nádherná kniha."

Starý právník se na mne podíval pohledem, z něhož se dalo vyčíst jediné: Nic jsi nepochopil.

Dlouze mlčel a pak si polohlasně povzdychl. "Vše podstatné už bylo napsáno. Nemám, co bych mohl přidat."

Nikdy více se se mnou na toto téma nebavil a já už se také nikdy neodvážil zeptat.

Čím jsem starší, tím více na tento zdánlivě banální rozhovor myslím. Stal jsem se také právníkem a psaná, judikovaná i přirozeností či zvykem daná úprava mezilidských vztahů obyvatel planety Země mi byla po dlouhá léta denním chlebem.

Dědeček v letech, když jsem jej začínal vnímat jako partnera, který mě nejenom chrání před nástrahami světa, ale se kterým mohu i diskutovat, ono podstatné precizně rozpoznával. Já jsem musel absolvovat strastiplnou pouť pokusů a omylů, než jsem alespoň trochu začal chápat, že vše podstatné už někdo napsal hrozně dávno.

A přidávat k tomu něco svého, či dokonce se snažit onu podstatu měnit, je věc neskutečně ošemetná. Věc, o kterou se sice pokouší armáda hlupáků a ignorantů, leč jen několika málo vyvoleným je v krátkosti pozemského bytí umožněno přijít s něčím opravdu novým.

Pokorně doznávám, že se k těmto vyvoleným neřadím, byť se snažím občas něco světu sdělit. Takže promiňte mi laskavě, že budu opakovat, což jste již zajisté někde slyšeli, viděli a četli, a odpusťte mi moji troufalost.

Leč někdy je důležité, pokud si to doba žádá, připomenout pár postřehů, které znaly generace před námi, ale dnes se na jejich slova bohužel zapomíná.

Díl druhý. Všeobecný zákon.

Čím jednodušeji mohou vztahy mezi lidmi probíhat, tím lépe lidská komunita funguje a prosperuje. Složitosti přinášejí toliko nepochopení, nedorozumění a v posledku konflikt, jenž povětšinou přetrhá vše, co udržuje křehkou rovnováhu mezi různorudou myslí jednotlivců.

Snad nejvýstižněji pojal průzračnou podstatu práva ten, který až na výjimečné postavení disciplíny srovnávání jednotlivých právních řádů nemůžeme považovat za vědu. Více jak před 2000 lety původně syrský otrok, posléze římský občan Ublilius Syrirus, řekl: Lex universa est. Quiescit, nascitur. Tedy existuje všeobecný zákon, který přikazuje se narodit a umřít.

Nuže, dědeček se narodil hned v prvním roce minulého století. Aniž si to zpočátku mohl uvědomovat, byl svědkem přechodu ze století páry do století elektřiny. Jak bývalo období mezi roky 1900 až 1909 nazýváno, rychlost života se zvyšovala, stejně jako přibývaly nové a nové vědecké objevy a vynálezy.

Leč on, chlapec, chodil z malebné vesničky Jahodov v podhůří orlických hor nejdříve do obecné školy a posléze klasického gymnázia v Rychnově nad Kněžnou. V malé chaloupce, na rozdíl od ostatních sourozenců, do sebe vstřebával latinu a řečtinu a miloval dějiny.

Zvážně přemýšlel o tom, jaké studium zvolí, s vědomím, že rodiče jej finančně podporovat nedokáží a dějiny se zatím pustily do zběsilého běhu.

Najednou se mu dostalo praktického poznání slavné věty Marka Tulia Cicera, kterou překládal z latiny, když studoval jeho řeč na obranu Milona: "Inter arma silent leges." Jako adolescent, čistá jasna, perfektně věděl, že během války se žádných zákonů nemůže dovolávat, neboť řinčení zbraní je umlčuje.

Snad už tehdy jeho přísně logický mozek došel k závěru, že bude studovat právo, neboť toužil po chybějícím řádu a spravedlnosti. Navíc studium humanitního oboru bez problémů umožňovalo, aby si v jeho průběhu na něj i vydělal.

Chaos panující v Evropě a nejenom v ní na počátku první světové války se postupně změnil ve strnulé váhání a umírání v zákopech. Nikdo nic podstatného nedobýval, ale ani nebránil. Téměř stejné území, na kterém se zakopané armády střetávaly, pozbylo strategického významu.

Pomaličku začínalo být jasné i těm největším válečným idiotům, že existuje cosi jako příměří, smír, kompromis, dohoda. Není podstatné, že se to nakonec ve Versaji neudělalo příliš šikovně, ale i nejhorší mírové řešení je lepší než smrt.

Právo po čtyřech letech opět dostalo zelenou a opatrně přecházelo po chatrně vyznačeném přechodu na druhou stranu, kde se přeci jenom nestrestá sebemenší prohřešek kulkami popravčí čety.

Díl třetí.

Základem spravedlnosti je důvěra.

28. října 1918 slavil dědeček jako sedmnáctiletý mladík. Všechno se měnilo. Hranice, název země i její politické uspořádání.

Zakladatelé Mladičké republiky však věděli, že na každodenních vztazích se toho mezi lidmi příliš nezmění. Znali latinu a věděli, že to nejpodstatnější v právu zůstane stejné jako za starých Římanů.

Jeden z nejkratších prvních zákonů onoho památného kroku od monarchie k republice, od války k míru, byl zároveň zákonem nejrozumnějším. Dědeček po jeho přijetí najistě věděl, co bude zanedlouho studovat.

Zákon, později prostě označovaný jako recepční norma, se jmenoval: O zřízení samostatného státu československého. Měl číslo 11 a byl přijat 28. října 1918.

Pro neplnoletého kandidáta právního studia však byl nejdůležitější text článku druhého tohoto zákona: "Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti."

Ano, oni, prozíraví, byť jako všichni ješitní mužové. Je až s podivem, že mezi nimi v národě moudré kněžny Libuše žádná žena nebyla.

Kteří jsou pod dodnes platným zákonem podepsáni, věděli, že i když se vše mění politicky, tak řádný právní řád může zůstat stejný. Ono slovíčko "prozatím" zůstalo v mnoha případech synonymem slova "nadále".

Opravdový drahokam rozpadající se rakousko-uherské říše mám na mysli: Obecný zákonník občanský z 1. června 1811. Zrušili jej až lidé naopak krajně neprozíraví a nevzdělani, tedy komunisté v roce 1950.

Byť se všechno v budoucnosti, asi již neopakovatelném státním útvaru zvaném Československo, dařilo, tak převládala nesmírně pozitivní energie většiny obyvatelstva, kterou představuje opravdová touha po spravedlnosti.

Právě proto kvalitní a ve své době velice moderní ústava z roku 1920 obsahuje v hlavě páté nejenom text o ochraně práv a svobod občanů republiky, ale zároveň jim ukládá i povinnosti občanské. Jak jinak? Nebo mají mít v demokracii občané toliko práva, která jim budou garantovat zase a jenom další občané, kteří jsou třeba jen nakrátko obdařeni větším podílem na výkonu státní moci než ostatní?

I Marcus Tullius Cicero psal o povinnostech v díle De officiis a podstatu spravedlnosti v tomto díle vyjádřil takovým způsobem, že není možno cokoliv chytrého, tedy moudrého, dodat.

Fundamentum autem est justice, fides et dictorum conventorum, quae constant et soliditate — čeština je jazykem obdobně logickým a přesným jako latina. Základem spravedlnosti je důvěra, to znamená stálost a upřímnost ve slovech i v dohodách.

**Díl čtvrtý.**

Nebylo návratu.

V nové republice střední Evropy dědeček pilně studoval, ale také republiku budoval. Postupem času dosahl významného postavení na ministerstvu zemědělství. Nejenom díky členství v republikánské straně zemědělského a malornického lidu, agrární straně, ale především na základě obdivuhodné právní erudice.

Přesto jej zastihlá celá populace Československa, podpis představitelů Francie a Velké Británie pod textem dohody, která byla nazvaná Mnichovskou v roce 1938, zcela nepřipraveného. Právo o historicky krátkých necelých 20 letech existence První republiky se opět uchýlilo do ústraní. Demokracii vystřídalo zvrácené přesvědčení sousedního většího národa o jeho nadřazenosti nad ostatními za tichého souhlasu zdánlivě nezúčastněných evropských států.

Lidem všemi opuštěného skutečně demokratického státu se dostávalo hořkého praktického poznání a morálního stavu již pradávno odhaleného kým jiným než nejslovutnějším mimo jiné Markem Tullib Ciceronem: Totius autem in iustitia nulla capitalior est iniuria quam eorum, qui te fallunt, ut videantur — totiž ze všech nepravostí není horší té, že se lidé snaží vzbuzovat zdání počestnosti, když nejvíce podvádějí.

Od víry v právní možnost řešení jakékoliv situace však dědečka neodradilo ani několikatýdenní mučení v Pankrácské věznici, z kterého vyvázl jen s následkem několikaměsíčního léčení.

Právní řešení v poněkud jiných hranicích obnoveného Československa po druhé světové válce — tedy jak naložit s okupačním právním řádem — se muselo radikálně lišit od recepční normy užité po světové válce první.

Dekret prezidenta republiky, sice taktéž nesoucí číslo 11, ale z 3. srpna 1944, se pokusil navrátit něco, co se beze zbytku vrátit nemohlo. Tedy právní řád platný do 29. září 1938. Text je přesvědčivý, avšak svět se již ubírá jiným směrem než před válkou.

Ústavní a jiné právní předpisy Československého státu vydané do 29. září 1938 včetně pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československým právním řádem. Předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody — doba nesvobody — nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody je doba ode dne 30. září 1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.

Nádherný pokus o kontinuitu se ztracenou demokracií a úplným právním státem první republiky. Leč po válečném uspořádání Evropy na základě dohod vítězných velmocí brzy dává zapomenout na jakýkoliv návrat, a to nejen pro Československo.

**Díl pátý.**

Zač bych potom stál?

Mír obvykle přináší potřebu budovat a tvořit, aby válkou zničená země opět přinášela jejím obyvatelům dočasně ztracené bohatství. Po roce 1945 se potýkala s následky ostudného barbarství lidská komunita především v celé Evropě. Jeden by čekal alespoň trochu pokory a porozumění mezi dočasně nepřátelskými či pragmaticky spojeneckými stranami. Lidé jsou však zcela nepochopitelným druhem pozemské živočišné říše.

Neuplynuly ani tři roky od dobytí Berlína a osvobození Prahy. Válka krvavá se změnila ve válku studenou, která ovšem rovněž přinášela množství zmařených životů. Mezinárodní právo jen tu a tam plnilo svojí nejzákladnější úlohu — tedy pokud možno zabránit tomu, aby se obyvatelé jednotlivých států mezi sebou nezabíjeli.

Československo se politicky z centra Evropy přestěhovalo do východního bloku a nálepka země z východu mu zůstala dodnes, nehledě na demokratické, nezvykle noblesní rozdělení na Česko a Slovensko.

Zkušený ministerský právník, můj dědeček, byl nucen se politicky etablovat v jiné politické straně. Agrární strana byla zakázána a tak mu nezbylo, než se uchýlit do československé strany národně socialistické, která velela bohužel marně. Všem jim svádila celoevropská vstřícnost ke komunistickým ideám. Zachovat si konzistentnost svého postoje po ukončení jedné nesvobody před brána chystané nesvobody další bylo však čím dál tím obtížnější.

Únorový převrat v roce 1948 vše dokonává. Komunisté si alespoň zpočátku byli vědomi, že budou potřebovat kvalitní a zkušené právníky. Tak i dědeček od nich obdržel nabídku zůstat ve vysokém postu na ministerstvu, pokud vstoupí do jejich strany. Dočkal se lapidární odpovědi: Zač bych potom stál, pánové?

Jejich reakce byla rovněž nekompromisní. Až do konce svých dní se dědeček živil v dělnických profesích. Milovanou právničinu měl zakázanou. A teprve tehdy jsem jej poznal osobně.

Pro mne však byl jen a jen právníkem. Pravidelně mu docházela do schránky sbírka zákonů, byť komunistických. Zvládal onen nesmyslný právní řád bravůrně a mě vždy vysvětloval: Svého nepřítele musíš znát perfektně, jinak nezvítězíš.

Pod jeho vlivem jsem se pustil do maturity latina a taktéž do studia práv.

**Díl šestý.**

Mír, mír, mír.

Podstatou mezinárodního práva, jak jsem již naznačil, je zachovávání míru. K plnému pochopení této zdánlivé banality jsem dospěl jako čerstvě dostudovaný právník a zároveň jako tankista zařazený k výkonu základní vojenské služby po dobu jednoho roku k tankovému praporu. Nedošlo mi to však ani při cvičných střelbách, ani při nekonečném pochodování ve vojenské uniformě.

Nejenom můj zájem směřoval především k tomu, abych se mohl těmto činnostem, pokud možno co nejvíce vyhnout. Cesta k úniku z nácviku války vedla přes divadlo. Komunistický režim totiž podporoval prorežimní umění, a proto vzniklo i umělecké klání mladých kluků v zelených uniformách pod názvem Armádní soutěž umělecké tvořivosti.

Hlavním motivem nás několika, kteří se do soutěžení pustili, bylo, že divadelní zkoušky mohly probíhat mimo areál kasáren a na propůjčenou scénu místního divadla jsme měli povoleno přizvat dívky z místního gymnázia. Stal se malý zázrak.

Ať se psál rok 1977, s divadelní adaptací Markéty Lazarové Vladislava Vančury jsme proklouzli až do celostátního kola armádní soutěže. Všichni ostatní finalisté předváděli různé varianty na téma Velká Říjnová socialistická revoluce, neboť od ní uplynulo právě 60 let.

Důvod mého vyprávění vznikl při generální zkoušce před samotnou závěrečnou soutěží, kterou jsme samozřejmě nemohli vyhrát. Zkoušky byl v hledišti přítomen nejvyšší armádní politruk, jenž dbal o ideologickou čistotu jednotlivých představení.

V adaptaci byla citována téměř celá úvaha moudrého blázna z hlavy čtvrtého dílu knihy, a mimo jiné z právě vypravěče, který propojoval hraný děj, zaznělo: Prvopočáteční příčinou všech válek je nesměrná a zvířecí blbost.

Vypravěče ihned přerušil hromový hlas komunistického důstojníka:

Stop, soudruzi. Takhle ne. Jistě, soudruh Vančura to takto napsal, ale to nejde. Zkuste to jinak. Třeba takto: Prvopočáteční příčinou všech nespravedlivých válek je neměřená a zvířecí... No, no, dobře, tak tam tu blbost nechte, ale soudruzi, je vám to jasné?

Bylo.

Večer jsme při představení onu větu vypustili.

Vědomi si toho, že v textu zachováváme ono podstatnější z maňury.

A diváci si mohli poslechnout i toto.

Copak to máte se slábou?

Slavný je život, či lépe dílo?

A smrt je hnusná.

Špatný hospodář mítí lesy na pahorcích.

Špatný král vede války, špatný básník mluví o skáze.

Mír, mír, mír.

Dejte si zajít chuť, vy duše příliš hrubé, vy směšní troubové s mečem při stehně.

Dejte si zajít chuť.

Naší ideologickou válku jsme přeci jenom vyhráli a mně se dostalo poznání, jak má vypadat kompromis na poli mezinárodního práva, byť poučení přišlo od básníka.

Díl sedmý.

Už nemám, co bych dodal.

Co všechno se změnilo listopadem 1989 v českém právu, nelze zodpovědně pojmout v tomto krátkém textu.

Opět se uvažovalo o návratu.

Ale kam?

Před rok 1948, a nebo před rok 1938?

Kde nalézt onustálost a upřímnost, aby se navrátila i spravedlnost?

Záhy bylo každému, kdo logicky uvažoval a nehledal jen svůj osobní prospěch, zřejmé, že 40, natož 50 let je ve 20. století pro společenství teď již snad svobodných občanů natolik dlouhá doba, že nelze vše v právním řádu rušit, ale chybí i možnost účelně navázat na ono stávající komunistickým režimem vytvořené právní kroky. Uskutečněné v roce 1918 a nebo v roce 1944, nepostrádali inspirativnost, leč zároveň z nich vyzařovala jedinečnost spojená s neopakovatelností.

Ano, základní právní vztahy jsou a budou pořád stejné jako před staletími či tisíciletími.

Ale není možné je neobléci si do nové formy, když stávající právní řád je natolik neformemný, že se v něm nelze pohodlně pohybovat.

Jakože se Shakespeareovy hry sice obsahem od konce 16. a počátku 17. století nezměnily.

Leč aby jim mohli diváci s porozuměním a nadšením opětovně zatleskat, je zapotřebí přinášet jejich nové a ještě novější překlady.

A lidská hra na spravedlnost musí být srozumitelná.

Jinak jí nikdo nebude hrát, natož aby jí tleskal.

Asi nejvýraznějším motivem v budování nového právního chrámu opět svobodného státu se stala náprava křívd způsobených komunistickým režimem.

Tento směr mohl být všem srozumitelný a jasný.

Podmiňovací způsob volím záměrně.

Skutečně jen mohl, ale nemusel.

Dědeček dosáhl ve zdraví 90 let a já s babičkou jsme nepotlačili touhu zařídit mu nějakou formu rehabilitace, kterou nové svobodné poměry nabízeli.

Jednoho dne v roce 1991 jsme s ním tramvají ujížděli k budově ministerstva zemědělství.

Dědeček, oblečen do svých jediných svátečních šatů, rozkládal o své práci do roku 1948.

Měl se dostavit k rehabilitační komisi.

Oba s babičkou jsme věřili, že asi nejstarší žijící bývalý vysoký funkcionář onoho ministerstva bude přijat přinejmenším náměstkem ministra.

Ostatně stále duševně čilý právník měl připraveno spousty rad čerpajících ze zkušeností získaných v první republice i v krátkém mezidobí mezi roky 1945 až 1948.

Komise na něj čekala v čele s mladou právničkou oblečenou ve svetru a džínách.

Obřad trval dvě, možná tři minuty.

Dědečkovi bylo oznámeno, že se na něj rehabilitace vztahuje a dostal dopis, že si může požádat o zvýšení jeho nepatrného starobního důchodu.

Byl mu po několika měsících jednání s příslušnými úřady zvýšen o necelých 100 Kč měsíčně.

Na zpáteční cestě v tramvaji dědeček nepronesl ani slovo.

O rehabilitaci jsme už nikdy spolu nemluvili.

Snad úplně nezahořkl, ale po té 90 už ho život tolik nebavil, i když mu zdraví nadále docela sloužilo.

Ale ještě jeden rozhovor bych rád připomenul.

Nebyl bilanční, spíše nostalgický.

Víš, hochu, ve svém životě jsem zažil devět prezidentů, ale asi nejlépe se žilo za císaře Pána.

Tak pravil celoživotní zapřísáhlý demokrat, jenž demokracii a právní stát s nadšením budoval.

Nemám…