3 MĚSÍCE V SAHAŘE: Tohle s člověkem udělá život bez civilizace ? Sandra Pogodová & Tomáš Lukavec

Ahoj, dobrý.

Kouzelená babička dneska nebude.

Jo.

Tak počkej, jo. Ještě vole, pojď trošku sem.

Dobře, že jsme mohli být slyšet.

Jo.

Tak vítejte, přátelé, fanoušci, kritici. Vítejte tady v tomto videu.

Ahoj lidi, ahoj lidi. Tak nějak celkově jsme moc rádi, že jste tady s námi.

My se Sandrou, jak jistě víte, zhruba pobývali na poušti tři měsíce a jak je tradicí, tak my vždycky, když jsme v nějaké kultuře nebo v nějaké jiné zemi či v nějakém jiném místě nějaký delší čas, natáčíme video, kde s vámi sdílíme, co jsme třeba nacítili, co jsme se naučili, co vnímáme s odstupem. A o to se s vámi chceme dělit.

Jinak děkujeme vám všem, že nám napíšete třeba, jestli máte podobné zážitky a podělíte se o ně do komentářů. Za to moc děkujeme. Plus děkujeme případně za sdílení, aby se připojili další lidé a také nám řekli, jak to oni prožívali, když někde byli a co se naučili.

Plus v závěru tohodle videa jsme pro vás připravili takové překvapení. Protože my se pořád něco snažíme, někde děláme, tak tam si můžete poslechnout účastníky, kteří se rozhodli nějakým způsobem následovat volání své duše. Takže můžete si poslechnout i jejich vzkazy, aby jste slyšeli, jak o poušti mluví někdo jiný.

Jo, musíš to jako můchu předělat. Moderátorský komplex.

Eh, je dobrý taky slyšet, jak o poušti mluví někdo jiný, nejenom pořád já.

Hm.

A nám jezdí takový zlatí lidé. Zdravíme vás, všechny vás zdravíme. Takže zlatí lidé, kteří natočili překrásná videa, kde mluví o tom, co jim Sahara přinesla, s čím jim pomohla, čím je překvapila. A taky tam spousta z nich má vzkaz pro vás ostatní, kteří se třeba zrovna díváte na tohleto video.

Hm, co to moc hezky vypovědí?

No a kdybyste měli chuť a zájem, tak se můžete podívat. Možná najdete odkaz na poušť, kdybyste se chtěli vydat, tak tam je možnost nezávazně si o tom něco zjistit a moc se na vás případně těšíme.

No a o čem chcem dneska povídat — my to nemáme připravený, jo, vůbec to.

Ty nakop ten úvod.

Já na tebe takhle čekám. Víte co, to nemáte představu, co se s člověkem stane po třech měsících na poušti. To je fakt nepopsatelné.

Odpojen od telefonu. Tam se dostanete jenom, když se vrátíte do civilizace pro jídlo. Tak to jsou vždycky takové šoky.

A ježíš, teď, když o tom mluvím, to je asi největší uvědomění pro mě v tomto roce — jak my jsme z těch mobilů, jak jsme fakt otroci, jak jsme úplně zblbli, jak máme návyk, máme závislost a je to naprosto nezdravé. Se člověk tak odpočine, když ten mobil nevezme do ruky.

A když víš, že dneska je takový ten trend, že hned, když neodepíšeš na SMS, tak jsou lidi rozřevaní, že co jako je, jestli s nima máš nějakej problém.

Neodepíšeš do 24 hodin na mail, stejný problém.

Jo.

Hm.

A tak asi nejvíc v tomto roce jsem si uvědomila, jak ten technikou ovládaný svět, ve kterém my žijeme, ve skutečnosti pro nás jako bytosti, jak jsme myšleni, vůbec není prospěšný. Podle mě je to normálně slepé rameno řeky. To, co tam na západě děláme, jak se obklopujeme přístroji — a zaštiťme si to otázkou: Ušetří vám to čas?

No, já tady neslyším, že by Afričané a Orientálci, když se lidi zastaví na ulici a potkají, řekli si: „Pojď si dát, pojď si dát sladkou kávu tady." A praže by mu na to řekl: „Nemůžu, mám práci, nemám čas."

Jo a u nás je to naprosto běžná taková odpověď.

Hm.

Co my to žijeme za životy?

No a to mi došlo letos, že fakt ten rozdíl je obrovský. Kdo žije ještě na vesnici někde trošku stranou, tak si myslím, že ten může zažívat takový ten hezký klid v duši, když jste v napojení s přírodou, když chodíte spát se sluncem, vstáváte se sluncem. To tělo cítíte, že bylo takto myšleno, aby bylo v napojení s přírodou, ne abychom usínali ve 2 ráno při umělém osvětlení.

Víš, tady tyhle věci se mi začaly hodně... No, jsem se nějak rozkecala.

Dobrý, to je hezké.

No, že a my se toho nechceme vzdát. My jsme si vytvořili návyk. To je ten problém. A návyky se strašně těžko mění.

Na místě, kde jsme se na ně naučili. Proto lidem, kteří se třeba snaží zbavit závislosti na drogách, řeknou, že se musí vymanit z toho místa, kde jsou zvyklí na těch drogách fungovat — změnit lidi, změnit místo. Protože jinak se ten návyk muito těžko mění. To musí být extra silné. A my máme prostě návyk žít zahlcení, přehlceni, nesmyslně přehlceni.

Hm, mhm, hm.

Já taky jsem nad tím přemýšlela, co povídala — co vlastně pro mě v tomhle roce je jinak, nebo trošku zase jsem to vnímala víc. Tak je to asi při vzpomince nebo při podívání.

Je to to, jak jsem dělal ten rituál teďka v tomhle roce — tak jsem netušil, co jsem si nadělil.

Hm.

Ty písky času.

Jo, já jsem vůbec netušil, co se vlastně bude dít.

Pardon.

A v jednu chvíli mě to úplně vzalo, že jsem pak třeba týden brečel, že jsem byl dojatý, furt dojatý.

A takže to, co mě dojalo, to, co jsem si všiml, je, jak je krásné a dojemné pozorovat lidi kolem sebe, když se dotknou toho bodu, z kterého už není cesta zpět a je nevyhnutelné. To znamená stáří, nějaká forma stáří, plus odcházení, ztracení sil.

A když jsem to viděl v těch očích těch lidí — to vědomí toho, že jsou vlastně pořád jen dětmi. Že hledáme a voláme, aby nám někdo chytl tu ruku, aby tam prostě někdo byl.

Hm.

Takže takové to vědomí toho, že spoustu těch věcí, které ty lidi považovaly za důležité nebo za nutné, tak najednou během půl hodiny, když jsme ten rituál končili — jsem tam viděl u někoho třeba 10 minut, u někoho 2 minuty, u někoho 20 — takové to procitnutí, jako když ti někdo vyplave z ledového jezera a nemůže se dostat přes ty ledy a pak na poslední chvíli, když už nemůže a vzdá to, najednou ten led prolomí. Takový ten prostě v očích ten výraz.

Tak když ti někdo rozsvítí v domě.

Jo, jo, jo, jo.

Takový dětský — vždycky, vždycky. A to je jedno, kolik let tam bylo lidem. Některým bylo třeba 60, některým 50, některým 40. Ale najednou z těch očí vyzařovalo to, jako když se podívá na tebe holčička nebo malý kluk.

Hm.

Když našli třeba mrtvého ptáčka — vlastně to uvědomění si pomíjivosti sebe sama, krásné, a toho, že já opravdu jako nic nemám na konci, že tam jsem jen s tím dechem.

No to bylo opravdu silné.

Se moc líbilo, jak jedna ta naše účastnice, teď už kamarádka, jo, říkala právě tady k tomuhle dostávali od Toma fotku svoji a nebudu říkat jakou, ale dostávali prostě fotku svojí a ona s ní šla do pouště a říkala, jak jsem tak tam seděla, tu fotku jsem měla položenou před sebou, dívala jsem se na ní a pak jak jsem si přemýšlela, tak jsem jenom tak brala do ruky písek a tak jsem jako ho pouštěla volně.

Tak jsem koukala dopředu, že to trvalo minutku, dvě. Podívala jsem se zpátky dolů na tu fotku. Ta fotka tam nebyla, byla zmizelá pod tím pískem. Říkala, bylo to minuta. Nesmírně krátký.

Teďka na tom jsem si uvědomila, velmi silně pocítila na úrovni srdce tu pomíjivost, tu krátkost života.

Představte si, že mně se tady stalo letos, že trošku náročný, ale chci to říct, že to pro mě bylo úplně zlomový. My jsme dělali tady letos osm skupin s Tomíkem. Musím vám všechny, co koukáte, vás ještě jednou pozdravit. Všechny skupiny jste byly úžasní. Úžasní. Velký dárek. Díky pane Bože.

A mně se u tří skupin stalo, že jsem s nimi vyjela z pouště. Dostala jsem se na signál, pynul mi telefon a objevila jsem zprávu, že mi zemřel kamarád.

Hmm. Pak se mi to stalo znovu po další skupině. Vyjela jsem z pouště, zapla jsem telefon, dozvěděla jsem se, že mi zemřel kolega, kamarád.

Představte si to, že se mi to stalo ještě potřetí. Já jsem za jeden měsíc byla konfrontovaná se smrtí tří kamarádů a ani jeden z nich neměl věk na to, aby už odcházel. A musím říct, že to se mnou obrovsky zacvičilo. Obrovsky.

A jsem si uvědomila, že neztrácet čas, pokud vás duše někam volá, dává vám nějaké výzvy, my si tady máme hrát, si máme hrát a přitom, jak si hrajeme, tak se máme učit.

A já jsem třeba příklad toho, já jsem vyslechla volání pouště, já jsem se úplně zamilovala do Sahary. Vyslechla jsem volání pouště a té duše a mě to činí nesmírně šťastnou. Nesmírně šťastnou, že jsem jak kdo zná tarotové karty, tak jak ten blázen, jo, ta první karta vykročila směle, s radostí do toho vzduchoprázdna ve stylu: "Tak jo, živote, ukaž, co mi ještě nabídneš. Moc se těším." No a je to nádherný.

Jo. A to tohle ta Sahara dokáže velmi rychle. To se mi na ní líbí. Ona vám, ona vám může pomoct velmi rychle se dostat ke své duši. Moc si popovídat s tím, co vaše božské já chce, protože to je určující. To lidské by se s tím mělo vést takzvaně.

Jo, ale ta Sahara to umí úžasně. My to vždycky s Tomem říkáme, že my už teď jsme měli třetí rok a už jsme letos jenom říkali, my se snažíme pouštit, co nejméně překážet v její práci s vámi.

Mhm. Jo, s lidma.

A je to nádherný to vidět. Krásný.

Hm. Hezký. Já si myslím, že se nám to ještě bude procesovat.

Mhm. Takže spoustu toho myslím, že v tomhle roce to bylo jako fakt jako zlomový. Je to už třetí rok a úplně se nám i změnila komunikace, změnila se nám otevřenost, přístup k některým věcem se nám jako úplně přirozeně jako zjednotil bez nějakého řízení. Jak ta pouš se to řídí, zjednodušuje. Všechno se krásně zjednodušuje a mně to najednou přesně dochází, se vrátím k tomu začátku, jo.

Mhm. A mně najednou dochází, jak v té jednoduchosti, znáte, to se říká v jednoduchosti je síla, ale když to člověk pocítí, jaký prostor s tím přichází.

Hm. Prostor jen tak být, ne se pořád někam hnat, být diář v 10, todle v 11, todle ve 12, todle ve — jsme se nechali vtáhnout do tělété hry.

Hmm. A je nám skrze médií, skrze média říkáno, že je to normální, že je to tak v pořádku. Není, není. Takže přirozenost je někde úplně jinde.

A pokud se vám líbí, co tady říkáme, chtěli byste zkusit si k tomu jako v uvozovkách přičuchnout, tak pouště, ten způsob, jakým my to děláme s Tomem a s beduiny, je ideální pro tohleto, pro tento záměr.

Jo. A mkněte na ty videa, protože od těch účastníků to uslyšíte, to je asi nejlepší vizitka. Co my to děláme proto, abyste — protože sen každého z vás nebo volání duše může být úplně někam jinam, může to být něco jiného. Tak na to pohlížejte a poslouchejte, protože ty účastníci — proč je to zajímavý třeba pro mě — je to, že valná většina z nich čelila určitému tlaku od blízkých a od rodiny, od přátel s tím, když vyrokovali, že jedou na pouš.

Takže oni se setkávali s tou energií zvenku ve většině případů. Plus oni sami asi taky moc nevěděli.

Nevěděli. Ani nebyli schopni vlastně na tyhle útočné otázky odpovídat, že nevěděli. Na nikoho nevybavili.

My vždycky už se ptáme: Kdo slyšel otázku? Ty jdeš na pouš. Co tam budeš dělat? Tam nic není. 90 % lidí. Jo.

No. No a můžete na to koukat. I když třeba pro vás není pouště a nevolá vás pouště, nebo zatím třeba máte obavy, tak jednoduše si je poslechněte, protože jsou to lidé, to tam neuvidíte. To je dlouhý příběh. My ho známe sedou, protože se tady hodně povídáme a vyprávíme, ale můžete se tím inspirovat, protože ten čas — my jsme tady všichni v pronájmu. Všichni. Tady není jako na konci dne nic takového, co si bereme s sebou, když na to přijde. A mnohdy to ani nevíme ten den a čas, jo.

Někdo se celej život zavře doma. Myslí si, jak je bezpečí, pak jde na nákup, zakopne o schod a bum. Jo, takže něco je psáno jednou rukou.

Pokud je něco, co cítíte, že vaše duše dlouhodobě to tam je a vy to jenom zazdíváte, no tak si poslechněte jejich vyprávění a můžete si nacítit to, jaké by to bylo, kdybyste se odhodlali najednou vyslyšet ne ani tak ty sny, ale možná vyslyšet tu smrtelnost, jo. Protože tady každej den je fakt jako obrovskej dár. Dár, obrovskej dar.

Takže asi se na vás budeme těšit na poušti. Koho to volá? Vyslyšte volání. Uvidíte teď tam vyprávět lidi, kteří vyslyšeli toto volání Sahary.

O všechno je tady postaráno. To máme na starost tym stlovíkem do jiní. O všechno je postaráno.

A jestli dokonce mně dokonce přichází, že proč je to tady tak krásný ten kontakt s lidmi a proč najednou jako člověk cítí tu lidskost a najednou se chová přirozeně. To znamená, že chce spolupracovat, chce se bavit, najednou vidí, jak je směšný v tom svém civilizovaném světě, jak si hraje na něco, jak má masku, jak je vlastně mnohokrát arogantní, jenom proto, že se bojí.

A tady mně připadá, že ta pouště nejenom, že my jako nepřekážíme poušti, ale dokonce pouště nepřekáží lidem. Ona tím, jak je konzistentní, říkám někdy zátvrdlá a jak je stejná těch tisíce let, tak každý člověk v každé době — mě si někdy přehrávám, jaké by to bylo, kdy jsme jezdili v 18. století. Víš, jako co by ty lidi tady říkali? Že by říkali, to je hrozný, teďka už ty auta, že jo, a prostě najednou elektřina. Já nevím, co by říkali, víš, výlety ještě ne, ale jinak dobrý, ne?

Ale víš, co se ti snažím říct, že prostě ten... že mně připadá, že každej, že člověk v každý době má pocit, že je rychlá. [odkašlání] A že se prostě něco vyvíjí, že se mění a musí, musí najednou čelit, jako nějakým přeměnám společenským, třeba mravům a tak dále. Já nevím čemu všemu.

Ale ta poušť je furt stejná.

Člověk, co jsem přijel před třema stoletíma, zažíval poušť stejně jako člověk, co sem jede dnes.

Je pravda, že já jsem tady zažila něco v tomhle stylu, scénku.

Vybalovala jsem kufr a ráno jsem zjistila, že tam mám peněženku, ve které mám peníze, a já jsem seděla uprostřed pouště.

Takhle jsem vytáhla ten papírek jeden.

Já jsem na to čuměla a říkala jsem, když to tady teďka komukoliv budu, je mi to, nemá to tady žádnou hodnotu.

Nemá to tady žádnou hodnotu.

Vymysleli jsme to.

V životě je to o něčem úplně jiném.

Takže děkujeme. Co si o tom myslíte? Jak to vnímáte vy? Napište klidně svoje úhly pohledu a mrkněte, kdyžtak dolů pod toto video, tam máte odkazy na všechno.

A teďka už dáváme slovo všem naší duchovní rodině, která nám roste.

Jestli se chcete připojit do duchovní rodiny, tak tady je teď pozvánka.

Tak děvčata, sluníčko už nám vyšlo.

A sluníčko vyšlo.

A teďkon vám chci zprostředkovat aspoň trošku, protože to se možná, že to ucítíte i přes to video a vnímáte tu nádheru, ten klid, to, co tady na té poušti prostě je.

Teď jsme na té pískové a to se nedá popsat.

Tak já už nebudu mluvit a jen to ukážu.

Na mě, děvčata, se to nedá popsat slovy.

Další velká věc, která se mě tady udála, je, že jsem znovu získala důvěru k mužům a to skrze beduíny. To je velká věc.

Ahoj, jsem Jirka a na Sahaře jsem s Tomem a Sandrou a se svojí ženou.

Když se mě kamarádi ptali, proč vyrážím do také nehostinné pustiny, měl jsem jedinou odpověď.

Neřeším žádnou složitou životní situaci, ale hledám v životě vnitřní klid a mír a chtěl jsem poznat další místa, která mi v této cestě mohou pomoci.

Neměl jsem příliš očekávání, byť jsem poušť znal třeba z Ománu, ale Sahara mě překvapila.

Překvapila mě svojí hloubkou, odpojením, vlídností, ale i krutou stránkou, která je samozřejmě plná duality se vším.

Je to nádherné místo, kde najít vnitřní klid.

Když přemýšlím, co mi Sahara dala, je to jednoznačně pocit, že žít se dá všude. A i místo, které mě původně odrazovalo tím, že tu nejsou stromy, voda, které já miluji, tak i tady žijí lidé, skvělí lidé, beduíni, a dá se tady velmi krásně meditovat, velmi krásně pobývat, prostě čistě být.

Proto bych všem, kteří něco podobného zvažují nebo jenom hledají cestu ze všednosti, doporučil bych jim: vystupte ze svého komfortu.

Zkuste udělat něco jinak.

Pokud budeme dělat všechno tak, jak jsme to dělali, budeme dostávat to, co jsme dostávali.

A nebojte se, diskomfort, který si tady dopřejete, je naopak léčivý.

Není to něco, čeho by se člověk měl bát.

Je to bezpečno, je to krásně.

Poušť a příroda se o vás postarají.

A ten zbytek zajistí Tom se Sandrou a beduíni.

Když jsme se Sandrou a s Tomem byli na Bali, bylo to úplně jiné prostředí, ale ten princip je stejný.

Klid, odpojení od běžného ruchu světa a spousta skvělých lidí okolo.

I lidé, kteří možná na první pohled nepřitahují, ale ve finále vás velmi překvapí.

Zkuste se někam vypravit a otevřít se.

Je to úžasná cesta.

Tak jaký byl záměr, proč jsem jela na poušť?

Já jsem si říkala, že je to místo, kam se sama těžko podívám, takže mě to zaujalo, že pojedu se skupinou lidí, dostanu se na místa, na která bych se pravděpodobně sama nikdy nedostala.

Tak to byl asi můj záměr vidět hvězdy, tu noční oblohu bez světelného smogu a udělat v životě zase nějaký posun, udělat něco, co se vymyká běžnému fungování, běžnému stereotypu.

Já jsem moc ráda, že jsem se sem dostala, že jsem jela, že jsem se tak rozhodla.

A čím mě poušť překvapila, tou rozmanitostí, kdy jsem měla možná zkreslený představy, jak to na poušti vypadá, že to je jenom písek a duny, ale prakticky každej kousek té pouště je jiný.

Co do charakteru, tak i energeticky každé místo, kde jsme byli, kam jsme se podívali, bylo, já bych řekla, magické.

A jestli mě poušť o životě něco naučila, tak mě velmi teda vyhovuje ta syrovost a ta pravda, pravdivost ve chvíli, kdy nelze nic obelhat.

Ta poušť je prostě jasná, přesná a tak to mě vyhovuje.

To se mi líbilo, že nelze se nějak vymlouvat nebo hrát nějaké hry, tanečky kolem. Zkrátka ta pravdivost.

Tak to bylo moc hezké.

A zda-li mám nějaký vzkaz, tak na vzkazy moc nejsem, ale přeju každému, aby ochutnal něco, co třeba ještě nikdy nezažil, neochutnal, a možná během toho najde spoustu věcí, který by si ani nemyslel, že ještě objeví nebo najde nebo pochopí, pozná, uvidí. Velké poznání.

Já si myslím, že ještě teprv to bude docházet, až budu doma, tak si vzpomenu kolikrát a spousta těch věcí, které se třeba tady otevřely, budou pracovat a pochopím je možná až později.

Každopádně je to velká věc, kterou jsem si pro sebe dovolila udělat, a jsem za to vděčná.

Jak Sahaře, tomu místu, tak lidem, se kterými jsme tady byli, tak Tomášovi a Sandře a především sama sobě.

A to bych to vlastně, je to takový vzkaz, přání pro ostatní, kteří by rádi se posunuli nebo se dozvěděli, rozšířili si obzory.

Tak asi tak.

Ahoj přátelé, zdravím vás ze Sahary.

Já a mých 15 skvělých nových přátel právě dnes končíme náš pobytový retreat, kde jsme se setkali tváří tvář nádherné přírodě, krásným scenerím, ale především 16 originálům, které jsme představovali.

Navzájem jsme si povídali, pomáhali, učili, naslouchali.

Všichni si přejete, jestli jet nebo nejet.

Jednoznačně jeď, leť a zjistíš, že Egypt není jenom přímořské letovisko, ale je neskutečně nádherná země plná písků, skalisek a historie a neskutečného až vražedného ticha, které úplně suprr léčí.

Takže neváhejte a přijeďte.

Mějte se krásně a někdy ahoj.

Já jsem se vydala na poušť na období Silvestra, protože ho prostě nemám ráda a toužila jsem se odpojit ode všeho, od všeho, co někdo říká, že bychom měli, že prostě máme slavit nový rok a Silvestra.

A překvapilo to moje očekávání, i když žádné jsem vlastně neměla, protože to bylo fantastické.

A čím mě poušť překvapila, tak mě překvapila rozhodně tou pestrostí, rozmanitostí, tím, jak je nádherná, jak má tisíce podob.

Je to opravdu pohádka, jako Tisíce a jedné noci a každá jedna zastávka byla úžasná, úplně jiná a obrovské dobrodružství.

Toto místo bylo monumentální a úchvatné a člověk tady mohl získat spoustu aha momentů už jen díky Sandružce a Tomovi, ale hlavně taky díky té partě skvělých andělů, která sem přijela.

A byť můj hodnotitel křičel na začátku, jé, Romane, co to je za bandu?

Tak za pár dnů, v podstatě za dva, tak se to všechno rozpustilo a jsou to opravdu andělé, kteří sem přijeli, aby jsme se vzájemně poléčili ty naše bolesti a strasti, které nám byly dány vínkem.

A co mě naučila poušť o životě?

Vyšli jsme obrovskou Dunou na vyhlídku, na andělskou horu, na západ a na východ slunce a bylo to úchvatné, protože člověk si trošičku hrál, ale když jsme šli úplně po vrcholku Duny a mám strach z výšek, tak jsem tam překonala trošku svůj strach. A vlastně, jak před mnou byly už vyšláplané stopy, tak jsem šla v nich, ale vůbec se mi nešlo otočit a koukat se za sebe a vůbec mi nešlo se dívat ani před sebe.

A najednou jsem si uvědomila, že o tom to je, že opravdu tady máme k dispozici ten den a prostě, a to je všechno, co tady máme.

Takže mě naučila poušť, že je hloupé se dívat za sebe. Respektive moudrost, která vlastně zůstává v tom životě, už se nemusím otáčet a ani se dívat před sebe, protože všechno je jinak.

A co chci vzkázat lidem?

Ti, co pochybujete, určitě buďte otevření tomu, aby vás poušť zavolala, protože to stojí za to. Člověk si tady šáhne a pozná roviny sebe, které jsou hodně uvnitř a úžasně tady to místo léčí a osvobozuje. Moc to doporučuju všem.

Mějte se krásně.

Jaký byl můj záměr jet na poušť?

Cítila jsem v Evropě nebo v Čechách, že nežiju to, co bych asi měla žít a nedokázala jsem s tím hnout, nedokázala jsem to uchopit, nedokázala jsem najít způsob, který by vedl k tomu, abych něco změnila v tom svém životě.

Nechápala jsem, co je potřeba změnit.

Poušť vám dá to, co potřebujete, a ne to, co si myslíte, že potřebujete. Tuto větu opakuje Tom se Sandrou několikrát a mají pravdu.

A poušť mě naučila, že k životu z těch materiálních věcí potřebuju opravdu minimum, aniž by mě to nějakým způsobem zasáhlo, ublížilo, znehodnotilo či něco podobného.

Takže poušť je velice laskavá, milá.

Největší vděk cítím za to, že jsem si to dovolila, že jsem si dopřála na takové místo jet.

A je to jeden z nejvýznamnějších, největších kroků mého života.

Jsem nesmírně šťastná. Jedu odsud naprosto nasycená. Těžko se to dá popsat, protože na to ani nejsou slova, co se tady v člověku odehraje.

Co bych chtěla vzkázat lidem do ČR: Ubrat z konzumu, naučit se vnímat krásu všedního dne. Každé ráno, kdy jenom ptáček sedne na parapet, rozkvete květinka, můžu se na někoho usmát, někoho obejmout, začít žít a ne se za něčím honit, ne konzumovat. Nevidět smysl života v tom, co mám, ale kým jsem.

Moc všem přeju, abyste našli volání pouště a zažili to na vlastní kůži.

Miluju vás.

Záměr, s kterým jsem jel do pouště, byl jednoznačně takovej, že jsem chtěl prožít období Vánoc letos úplně jinak.

Chtěl jsem se něco dozvědět o sobě, zažít nějaké dobrodružství a dovolit si pro sebe udělat něco navíc, protože do tuhle doby jsem se celkem odbýval.

Poušť mi jednoznačně připomněla, že v jednoduchosti je krása. To, co si člověk uvědomí mezi skálou a pískem, je o hodně silnější, než když je v každodenním ruchu velkoměsta.

Ten odpočinek a láska, kterou tady člověk ucítí i sám k sobě, je pro mě nezapomenutelnou zkušeností.

Lidem do České republiky bych kázal, ať se zastaví, ať si všimnou něčeho krásného, ať už venku nebo v sobě, ať si nevšímají těch negativních věcí.

A pokud jste zrovna v období, kdy se vám nedaří nebo kdy se necítíte zrovna nejlíp, tak věřte, že všechno zlé je k něčemu dobré a právě tahle cesta vede k něčemu úžasnému.

Takže přeju všem, aby si sedli a řekli si, že jsou šťastní.

A je to právě to ticho v té poušti, které vás donutí zastavit a naslouchat.

A co uslyšíte?

Možná své srdce, možná svoji duši, která vám rozpráví.

A když už jednou uslyšíte, třeba tady poprvé, tak již budete se slyšet asi všude na světě i doma.

A já bych chtěla všem vzkázat:

V dnešní době vyměňujeme svůj čas za hmotné věci. Ano, jsou někdy potřeba. Ale uchovejte si čas. Čas pro sebe, čas pro své blízké, pro svou rodinu, pro známé.

A když jste s nimi, tak buďte s nimi i srdcem i hlavou.

A neutíkejte v hlavě, že už mám být tam a tam, protože ten čas, kdy jsme spolu a vnímáme se, zříme se, je možná teď v životě to nejcennější.

Na poušť jsem přijela proto, že mě poušť zavolala. Když jsem balila, věděla jsem, že se jedu setkat sama se sebou a setkala jsem se sama se sebou. Celé je to absolutně nesdělitelné. To se musí zažít.

A kohokoliv, koho láká poušť, koho volá, tak to vyslyšte, protože to, co tady dostanete, je mnohem víc, než si dokážete představit.

Tady člověk nemá žádné rozptýlení od svých myšlenek.

Nejsou tady žádné obchody, není tady žádné moře nebo nikam, kam by člověk utekl od svých vlastních myšlenek.

Takže mu ve finále nezbývá nic jiného, než s těmi svými myšlenkami prostě sedět a seznámit se s nimi blíž.

A já jsem si díky tomu vyřešila věci, se kterými jsem si myslela, že budu bojovat až do konce života. Téměř samo, když to tak řeknu, to prostě přišlo a začaly se dít procesy, které spustila ta poušť, aniž bych se nějak extra snažila nebo soustředila na tyhle věci.

A myslím si, že když člověk dovolí těmhle myšlenkám, aby si je zpracovával, tak může přijít na určitá řešení nebo jak s tím problémem pracovat, nebo proč vlastně přemýšlíme tím způsobem, jakým přemýšlíme.

Protože v našem světě vždycky máme po ruce telefon a vždycky jdeme tam za tím a tam za tím a nedáváme si ten prostor být sami se sebou a se svými myšlenkami. A často se toho bojíme.

Takže jsem velmi vděčná, že jsem si tenhle zážitek dovolila, a jsem velmi vděčná poušti, že se mi otevřely věci, které se mi otevřely, a že jsem si pořešila programy, které jsem si pořešila.

A určitě bych doporučila všem, kteří si myslí, že by tohle mohlo být něco pro ně.

Je to určitě vystoupení z komfortní zóny. Je to velké vystoupení z komfortní zóny, ale myslím si, že ten výsledek stojí za to.

A i když si člověk něco řeší, tak vždycky je tady někdo, na koho se může obrátit, ať už je to Sandra s Tomem, nebo ostatní účastníci.

Sešla se tu absolutně fantastická parta lidí a i když jsem trávila hodně času sama, protože jsem měla pocit, že si ty moje procesy právě tohle žádaly, tak jsem věděla, že zpátky v táboře jsou vždycky lidé, na které se můžu obrátit a se kterými si můžu popovídat.

Beduíni byli absolutně fantastičtí. Starali se o nás úplně bezvadně a jsem opravdu, opravdu vděčná, že jsem tohle mohla zažít a doufám, že se sem na poušť někdy vrátím.

Do pouště mě přivolalo hlavně to, že jsem si chtěla vyzkoušet, jestli jsem schopná být bez mobilu, bez kontaktu s okolním světem, v mojem bydlišti, bez kontaktu ke zprávám, být prostě odpojená.

To bylo pro mě důležité, jestli to dokážu.

A myslím si, že jsem to dokázala, že bych to mohl jezdit ještě dalších čtrnáct dní.

Určitě bych to dokázala ještě dalších čtrnáct dní, protože je to krásné. Krásné být prostě takle odpojená, úplně, jako medvidí zázraky. Prostě je to krásné být offline.

Chtěla jsem taky vědět, jestli jsem schopná se týden až deset dní v podstatě bez něčeho obejít. Vyzkoušet si koupel v saharském písku a poznat tu nekonečnost této nádherné krajiny. Vůbec jsem netušila, že jsou na Sahaře i hory, že je to takové rozmanité.

Prostě jsem přijela do Sahary, vůbec jsem nevěděla. Kam jedu? Sahara, že jo, prostě poušť. Jak se tady budu stravovat, jestli to zvládnu s tím mým stravovacím programem. A všechno dopadlo úplně perfektně.

Takže co mě další otázka: co mi to přineslo? Přeneslo mi to právě poznání, že vypnout sítě, ztratit se z dohledu – jak milých příbuzných, jak milých kamarádů, jak milých přátel, jak milých rodinných příslušníků – tak i všeho, co na nás padá u nás v Evropě. Co na nás pořád zkoušejí, jak nás chtějí manipulovat, jak nás manipulují.

Všechno se dá překonat a všechno se dá odložit, prostě. Jo, dělejte si to, ale to do toho nezahrnujte. Já se nenechám ovlivnit.

Taky mám to poznání, že jsem se vlastně celých deset dní ani moc nedívala do zrcadla, ať vypadám jak chci. Neměla jsem si vlasy. To všechno jde. Všechno to jde. Všechno je to úplně fantastické. Jak je to jednoduché.

Když člověk pozná takovéhle super lidi, jako byli v naší skupině – Sandra, Tomáš – prostě lidi, kterým jsou přínosní, velmi přínosní v mém životě. Netušila jsem, že to bude takhle silné.

Co bych vzkázala lidem do Evropy? Nenechte se manipulovat. Zůstaňte svými. Přestaňte koukat na ta média, na ty veřejnoprávní. To je to nejhorší, co můžeme. Smějte se na své kolem jdoucí. Zkuste se jim dívat do očí, protože to je projev lásky. To je projev lásky. Lásky ke světu, lásky k lidem, lásky sama k sobě.

A pomozte nám udržovat planetu krásnou, čistou, bez těchto vlivů. Ať jdou všichni, ať jdou všechny elity. Takže prosím, držme se, zůstaňme ve zdraví, v lásce a v uvědomění, že ten život, co nám se snaží protlačit, tak to není ono. Život je úplně o něčem jiném.