2026-10-02 – Studio Kladno – MAP 2718 – Rozhodující fáze války začala!?

Rozhodující fáze války a projev na valdajském fóru. MAP 2718. Rozhodující fáze války začala. Rusko začalo včera cíleně ničit mosty přes Dněpr a Putin přednesl zásadní projev a v něm použil slavnou sovětskou výsměšnou větu o fašistovi a granátu. Fašistická Ukrajina bude ruskou armádou smetena ze světa a Evropa ruskými jadernými zbraněmi s ní, pokud se eurofašisté o něco vážného proti Rusku pokusí. Analýza 2. října 2026. Autor článku Michael Svatoš. Včera ruská armáda provedla tři nálety tryskovými drony na kyjevský jižní most a třetí nálet uspěl a most poškodil. Starosta Kyjeva Kličko včera večer ve 21:18 vydal tuto stručnou zprávu. V důsledku zásahu bezpilotním letounem byly podle předběžných informací poškozeny mostní podpěry, nosníky, vozovka a ochranná betonová bariéra metra. Specialisté metra odpojují kolej metra od proudu. Provoz metra a pozemní veřejné dopravy po mostě byl zastaven. Pivdenýi neboli jižní most byl postaven v letech 1983 až 1992 a už v lednu 2022 psala ukrajinská média, že je v havarijním stavu, protože se neudržoval. Po mostě jezdí každý den na 100 000 vozidel a ještě metro. Kyjevští politici těsně před válkou tvrdili, že most není možné uzavřít, aby se rekonstruoval, protože by celá kyjevská doprava okamžitě zkolabovala. V létě 2023 byl v Kyjevě dokončen most Darnický a tedy včerejší poškození mostu Pivdeni nebude mít tak fatální následky, jako by mělo před jeho otevřením. Most Darnický je však rovněž z velké části tvořen ocelovými nosnými konstrukcemi jako most Pivdeny. A nové ruské tryskové drony nesou ve své poslední verzi speciální hlavice určené právě k ničení těchto ocelových konstrukčních prvků mostů a stožárů. Zde najdete soupis a obrázky všech kyjevských mostů přes Dněpr. Celkem jsem včera na mapě napočítal 18 mostů přes Dněpr. Pokud se Rusům včera povedlo za jediný den útoků most Pivdinný poškodit, tak že byl večer uzavřen, lze počítat, protože některé mosty budou odolnější, že 90 až 180 dní nepřetržitých útoků těchto nových ruských speciálních protimostových dronů s jistotou způsobí, že všechny mosty přes Dněpr budou uzavřeny a veškerá ukrajinská logistika ze západního na východní břeh Dněpru a naopak bude velmi vážně narušena a to by představovalo vážnou změnu pro další vývoj války na Ukrajině. Putin byl včera na valdajském fóru evidentně v dobré náladě a při odpovědi na otázku, jak bude nyní Rusko reagovat na množící se západní a ukrajinské žádosti, aby uzavřelo příměří a přestalo ostřelovat Ukrajinu svými novými drony a raketami, použil okřídlenou a populární sovětskou větu, která za druhé světové války doslova v ruštině zlidověla. Tu máš, fašisto. Granát od sovětského vojáka. Teď se ti to nelíbí. Větu použil Putin krásně v jasném významu. Teď se ukrajinským a evropským politikům nelíbí, co se jim líbilo, když s tím v létě sami začali a přitom s jasným odkazem na druhou světovou válku, kde či kdy se současný ruský voják nakonec zastaví. Pársekundové video z jedné sovětské komedie přímo s okřídlenou větou použitou včera Putinem najdete na YouTube zde. Dnes v 1900 jsem hostem na svobodném rádiu a tak vše v pořadu rozeberu podrobně. Pořad najdete zde. Následuje přepis Putinova včerejšího projevu na valdajském fóru. Vladimír Putin. Dámy a pánové, vážení kolegové, v souladu s dobrou tradicí se scházíme na každoročním fóru mezinárodního diskuzního klubu Valdai, abychom diskutovali o nejpalčivějších světových problémech. Vždy jsme se snažili nejen diagnostikovat stav světa, ale také nastínit kontury vznikajícího světového řádu. Jsem přesvědčen, že intelektuální bohatství a zkušenosti z přímé a důvěryhodné komunikace, které klub nashromáždil, budou jistě žádané, až se mi všichni, východ i západ, sever i jih, dříve či později budeme muset shodnout na principech formování nového světového řádu, který bude schopen zajistit pokrok a rozvoj lidstva v nadcházejících desetiletích. Bohužel musíme přiznat, že dnes čelíme jiným mnohem naléhavějším a palčivějším výzvám. Přestože přednášející řekl, že je třeba se všichni uklidnit, naléhavé problémy nezmizely. Stále tu jsou. Alarmující trendy, kterých jsme svědky na mezinárodní scéně, nás nutí zamýšlet se nikoli v první řadě nad tím, jak v nadcházejícím období moudřeji, efektivněji a spravedlivěji organizovat globální interakce, ačkoli to vše je samozřejmě nesmírně důležité, ale spíše nad tím, jak zachovat globální mír a bezpečnost právě teď v situaci, kdy mnoho předchozích právních norem bylo zavrženo a nové dos nevznikly. Co je třeba udělat, abychom se vyhnuli těm nejkatastrofálnějším scénářům? Odpovědnost za naši společnou budoucnost není abstraktní slogan. Je to soubor praktických kroků, jejichž cílem je zabránit lidstvu sklouznout na pokraj vyhynutí a vyhnout se nevratným změnám. Svět dosáhl rozhodujícího bodu obratu ve svém vývoji. A nejde jen o politiku. Politika je jako vždy produktem hlubokých změn. Změny probíhají ve všech oblastech. Od prakticky všech technologií po sociální strukturu společností, od klimatu po medicínu, od vojenství po bioetiku, od budoucnosti energetiky po demografické změny, od univerzální digitalizace a umělé inteligence po zcela nové modely ekonomického rozvoje. Seznam by mohl pokračovat donekonečna. Dohromady to vytváří podmínky pro hlubok transformaci. Zatím nemůžeme jednoznačně a plně posoudit všechny její okolnosti a jejich důsledky. Už jen proto, že tyto změny probíhají současně a jejich dopad na společnosti a státy je protichůdný. Ale o tom se zmíním později. Rozsah změn, které již proběhly a které teprve přijdou, je prostě obrovský a zdá se, že tomu rozumíme. Není náhoda, že se právě teď vede tolik debat o budoucnosti, často zabarvených výrazným pocitem úzkosti z nejistoty a nepředvídatelnosti. Lidstvo sice prožívá hluboké změny, ale dosud plně nepochopilo rozsah výzvy, které čelí. Toto je začátek zcela nové, zcela nové reality. Hrozby a nebezpečí jsou úzce spjaty s příležitostmi a vyhlídkami. Přesto jsou neoddělitelné. Celé naše životy se mění. Dovolte mi ještě jednou zdůraznit. Nejde jen nebo dokonce primárně o posun v rovnováze sil mezi národy nebo o přerozdělení ekonomického a technologického vlivu. To vše je jistě důležité a aktuální, ale co je nejdůležitější, tyto změny ovlivňují biologickou a morální podstatu lidí, jejich podstatu, náš způsob života a základy našeho světonázoru. Technologie otevírají doslova fantastické vyhlídky na rozšíření a zlepšení kvality života. Zároveň však posouvají na novou úroveň možnost univerzálního zničení. Bohužel v důsledku vojenských konfliktů, rychlé degradace životního prostředí nebo ztráty kontroly nad technologickými procesy. Je zřejmé, že taková atmosféra nemůže jinak než vyvolávat zvýšenou nervozitu mezi jednotlivci i společnostmi a přiživovat vnitřní napětí pramení z nejistoty a nepochopení toho, co přinese zítřek. Jedním z důsledků jsou vnitropolitické nepokoje v mnoha zemích. zejména proto, že tradiční stranické systémy stále méně odrážejí rychle se měnící společenskou strukturu. Pro každý stát, bez ohledu na to, jak je strukturován nebo z jakých kulturních a historických tradicá, je vnitřní stabilita, myslím, že budete souhlasit, vždy důležitější než cokoli jiného a pro její zachování mohou vlády podniknout širokou škálu akcí, včetně těch, které ovlivňují stav věcí v zahraničí, v sousedních zemích, regionech a dokonce i ve světě jako celku. Jinými slovy bohužel vyvážejí nestabilitu. To vše jen zhoršuje a zvyšuje napětí, tak říkajíc intenzitu mezinárodního prostředí. Ať už se scénář v nadcházejících letech globálně vyvine jakýkoli, pokračování mezinárodních konfliktů je bohužel velmi pravděpodobné. Platí to zejména proto, že probíhající zásadní změny a příležitosti, které se v nich otevírají, stimulují a podněcují ambice a ochotu riskovat ve prospěch zdánlivě větších zisků. Byl bych nedbalý, kdybych se mýlil, ale bohužel právě toto jsou přetrvávající trendy dneška. Jsme si však jisti, že strategicky, jak se budeme odklánět od západní hegemonie, se globální situace bude postupně zlepšovat směrem ke stabilnějšímu, demokratičtějšímu a svobodnějšímu multipolárnímu mezinárodnímu řádu. Je však také jasné, že na cestě k takovému světovému řádu budeme čelit různým rizikům pro státy, komunity i každého jednotlivce. Tváří v tvář radikálním změnám. Je to nevyhnutelné. Takže minimalizace rizik na jakékoli úrovni od globální až po osobní je dnes primárním úkolem osobovací pravomocí v politice, podnikání, vědě a životě obecně. Hodně záleží na těchto lidech. Jejich odpovědnost spočívá také v tom, aby pomohli lidem pochopit tato rizika a být na ně připraveni, aby jednotlivci a rodiny nezůstali sami čelit výzvám v oblasti bezpečnosti, měnícího se trhu práce, digitálního prostoru a tak dále. Co je podle mého názoru nyní nejdůležitější? Opatrnost a rozvážnost, abychom se nenechali zaskočit lavinou nekontrolovatelných změn nebo proaktivní asertivní přístup zaměřený na překonávání nepříznivých scénářů či využití okolností ve vlastní prospěch. Na to neexistuje jasná odpověď. Každá situace vyžaduje svůj vlastní přístup. Osoby s rozhodovací pravomocí se samozřejmě snaží přizpůsobit aktuálnímu dění, ale v kontextu toho, čemu se dnes říká polykrize, všeobjímající a všudy přítomná, je pro ně objektivně velmi obtížné odpoutat se od každodenní manažerské dřiny a dívat se za ní. Současná odpovědnost je obrovská a chyba může být velmi nákladná a to i pro budoucnost. Dnešní úkoly často odsouvají strategické cíle do pozadí. To je samozřejmě pochopitelné, ale extrémně nebezpečné. Je nemožné reagovat na mnoho současných výzev, aniž bychom zvážili, jak naše dnešní činy ovlivní naši budoucnost. Jak kdysi řekl jeden známý klasik ruského politického myšlení, je nemožné nevidět mezi stromy les. Jak tedy vypadá celkový obraz? Je zřejmé, že mechanismy pro koordinaci zájmů a akcí států vytvořené v předchozích obdobích již nejsou schopny plně efektivně plnit svou regulační funkci. Není to proto, že by byly špatné, ale proto, že se změnily podmínky, za kterých a pro které byly původně vytvořeny. Vznikající nová realita samozřejmě usnadní vytvoření nových nástrojů, ale to je velmi dlouhý proces. Upřímně řečeno, některé mezinárodní organizace nyní často nedokážou rizika snižovat a někdy je dokonce generují a vyvolávají a slouží tak zájmům jedné nebo skupiny zemí. A přitom to není to, k čemu byly vytvořeny. Kritika je namířena i proti tak zásadní struktuře, jako je Organizace Spojených národů, která je podle své charty povolána hrát roli ústředního koordinačního mechanismu v globálních záležitostech. Tato kritika samozřejmě není vždy objektivní, ale existují i oprávněné obavy. Částečně je to způsobeno tím, že OSN, přestože je nejreprezentativnější globální organizací, je ve skutečnosti řízena mnohem méně kolegiálně a demokraticky, než by se zamýšlelo. Omezená skupina západních zemí, jasná globální menšina, vyvíjí nepřiměřený vliv a snaží se přivlastnit si funkce správy a řízení. A jak skutečný vliv těchto států klesá ve prospěch stále nezávislejší a sebevědomější globální většiny, nerovnováha ve struktuře OSN se stává stále zřetelnější. Jedná se o systémový problém, který nelze vyřešit přes noc. Rusko vždy podporovalo myšlenku spravedlivé reformy organizace Spojených národů, ale tato reforma je nemožná bez vnitřního konsensu, kterého je v současnosti obtížné dosáhnout. Opakuji, důsledně se zasazujeme o to, aby struktura OSN odrážela rozmanitost světa, přičemž země z Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého východu by v organizaci hrály mnohem významnější roli. Je důležité si uvědomit, že transformace OSN nespočívá pouze v rozšíření Rady bezpečnosti a dalších opatřeních k dosažení vyváženějšího geografického zastoupení zemí v mezinárodních správních orgánech. Zahrnuje také nový obsah, náplň práce organizace a její prioritní oblasti činnosti, včetně těch slibných. zejména proto, že globální změny vytvářejí mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala. Nejdřetelnějším příkladem je otázka umělé inteligence, s níž se všichni stále musíme učit žít a pracovat. Jaký dopad bude mít její rychlý rozvoj na intelektuální rozvoj lidstva, jeho duchovní a kulturní dědictví? Není náhodou, že se diskutuje o konceptu šetrné digitalizace, tedy odmítnutí nekontrolovaného zavádění takových technologií do oblastí, které byly vždy důležité a citlivé pro lidský morální vývoj. A sociohumanitární aspekty šíření umělé inteligence jsou nyní analyzovány ještě podrobněji a důkladněji než aspekty technické či ekonomické. Odborníci se stále více obávají, že šíření umělé inteligence by se mohlo stát dalším pokusem o redukci všech na společného jmenovatele, na depersonalizaci, tentokrát pomocí přizpůsobených algoritmů. Takový digitální totalitarismus byl stejně slepý, ponurý a nelidský jako totalitní společnosti, které známe z minulosti. Další důležitou otázkou, která je relevantní již dnes a v blízké budoucnosti se stane ještě naléhavější, je, jak mohou státy, které stále více přijímají digitalizaci, zajistit suverenitu v této oblasti. To znamená, jak mohou zaručit svou bezpečnost a identitu, aniž by se izolovali od globálního pokroku a zaostávali v technologickém rozvoji. Další oblastí, ve které věda a technika zásadně mění svět, je lidská schopnost hluboce zasahovat do toho, co bylo dříve považováno za výsadu stvořitele. genetické modifikace těla, ovlivňování vývoje osobnosti, programování lidského chování a dokonce i způsobů myšlení. Země a komunity musí spojit síly, aby společně hledaly univerzálně přijatelná řešení těchto extrémně delikátních, určujících, skutečně existencionálních otázek existence. Bylo by logické provádět takovou práci v rámci mezinárodních organizací. Mnohé z nich však, jak již bylo zmíněno, podléhají nadměrnému vlivu západních zemí, které nemají zájem na všeobecném pokroku, ale pouze na udržení vlastní moci. Instituce, které fungovaly po druhé světové válce, neodrážejí situaci ve druhé čtvrtině tohoto století. Je možné je efektivně reformovat tak, aby odrážely soudobé reality? Otázka zůstává otevřená. Vznikají také nová mezinárodní společenství zrozená ze současné globální situace. Nepochybně slibují velký potenciál, ať už se jedná o různá regionální sdružení nebo globální struktury jako BRIX. Je však třeba uznat, že všechny čelí značné práci při definování své funkčnosti, optimálních oblastí uplatnění a limitů vlastních možností. Očekávat, že relativně nově vzniklé struktury rychle utvářejí svět kolem sebe a formalizují jeho multipolární model je jistě nereálné. Je to dlouhá a namáhavá cesta s mnoha neznámými, ale nepochybně povede k výsledkům. Znamená to, že jsme v současné době odsouzeni k chaosu? Ne. Takový verdikt je jistě předčasný. Obecně řečeno, svět řízený jasně definovanými normami a regulačními institucemi, svět tak říkajíc uspořádaný, je nedávný vynález sahající až do minulého století. Všechna předchozí století se bez něj obešla. Důsledky, jak víme, byly mírně řečeno různé. Arogance, závist a chamtivost byly ve světové politice vždy přítomny a existují dodnes. Přesto si odpovědné mocnosti vždy tak či onak konkurovaly, ale také spolupracovali, navrhovali a budovali systémy vztahů mezi sebou i s jinými menšími státy a obecně se stále zpravidla snažili udržovat stabilitu. Dnes na pozadí institucionální krize a degradace mezinárodního práva nesou velmoci obrovskou odpovědnost odpovídající jejich obrovským možnostem. Takové státy disponují potenciálem podniknout kroky, které by mohly okamžitě posunout globální trendy směrem k větší předvídatelnosti a bezpečnosti nebo naopak prohloubit, zhoršit a nakonec všechny problémy zničit. Tento potenciál je výrazně posílen výše zmíněnými novými technologiemi a je zřejmé, že budoucnost celého světa a tedy i každého jednotlivce závisí na tom, jak efektivně budou rizika během těchto dramatických změn řízena. Absence všeobecně uznávaných pravidel, pochopení rovné a nedělitelné bezpečnosti nebo zrušení tohoto principu často vede k sobeckému chování a v některých případech se to zvrhává v agresivní pokusy o dosažení jednostranných výhod, prohloubení zmatku a jeho zneužití pro vlastní účely. Globální politika toho nabízí téměř denně. Porušuje se každé myslitelné tabu. Nebudu je nyní všechna jmenovat, ale myslím, že přítomní v této místnosti to dokonale chápou. Jsem hluboce přesvědčen, že tak složitá záležitost, jako jsou mezinárodní vztahy, přesto vyžaduje přesnost dodržování nejen přijatých zákonů, ale i jak říkají právníci, zvykového práva, tedy nejen litery, ale i ducha zákona, zavedených a obecně uznávaných postupů. Morální a etické hranice a běžná slušnost jsou stále důležité, protože jejich respektování vytváří možnost alespoň nějakého dialogu. Naopak systematické neplnění závazků, klamání, proměna komunikace ve frašku, jakékoli smysluplné diskuze v propagandu, demonstrativní zesměšňování faktů a jejich překrucování pro krátkodobý zisk ničí samotný základ mezinárodního soužití. Takové, tak říkajíc praktiky v mezinárodních vztazích jsou krátkozraké a nebezpečné. Dočasné zisky dosažené tímto způsobem se mohou změnit v dlouhodobé neúspěchy a především zhoršit situaci všech, protože svět zůstává propojený. Princip síla nedává smysl se někdy zdá být vodítkem některých mezinárodních aktérů, kteří si jsou jisti svou vlastní vojenskou, politickou, ekonomickou a jak ji vnímají i morální výjimečností. Z historie až příliš dobře víme, že to nikdy nevede k ničemu dobrému. Dovolte mi krátce odbočit od hlavního tématu. Lidé zde přítomní zastávají velmi odlišné názory na dnešní velmi akutní konflikt, ukrajinský konflikt a jeho příčiny. Rád bych k tomu řekl pár slov. Ano. A mnoho stovek nebo dokonce tisíců expertů vašich kolegů, kteří budou studovat materiály tohoto zasedání valdajského klubu, má k této záležitosti také své vlastní názory. Vím samozřejmě, že se někteří z expertní komunity zeptají. Rusko mluví o míru, ale rozpoutalo válku. Už jsem se k této záležitosti mnohokrát vyjádřil. Řeknu to znovu na tomto shromáždění. Kde je pravda? Pravda je, že jsme jí nechtěli a válku jsme nezačali my. Oni začali bojovat proti nám. Neměli jsme léta podporovat agresivní nacionalismus a rusofobii na Ukrajině s cílem proměnit ji v nástroj v boji proti Rusku. NATO nemělo zahájit vojenský rozvoj našich historických území ve svůj prospěch, ani tam plánovat své základny. Neměli jsme tlačit na radikály v Kyjevě k provedení převratu a pak takto vytvořený v podstatě nelegitimní režim pumpovat širokou škálou útočných zbraní. Neměli jsme plánovat zřizování koncentračních táborů pro obyvatele Donbasu a Krymu. Neměli jsme je drtit tanky, házet na ně rakety, střílet na ně z letadel nebo je upalovat zaživa neozbrojené lidi jen proto, že byli Rusové národností a duchem. Existuje mnoho dalších takových nedělat, ale zde se zastavím. Jsem si jistý, že Rusko bylo úmyslně postaveno do situace, kdy bylo jednoduše nuceno v reakci na tuto zjevnou agresi bránit se zbraněmi. Úmyslně nás dovedli až sem. A obecně není třeba dělat z rusofobie, útlaku a vraždění Rusničení Ruska státní ideologii, ani si stanovat cíl strategické porážky Ruska. Takhle to všechno znělo, že? Na to nikdo nezapomněl. My alespoň nezapomněli. Chceme-li žít a každý chce žít. Pak, jak jsem jednou řekl ve veřejném projevu, žijme v harmonii a hledejme způsoby, jak toho dosáhnout společně. A budování důvěry je samozřejmě složitý a křehký proces. Velmi obtížné ho nastolit a velmi snadno zničit. Zájmy ani těch nejbližších partnerů se nemohou zcela shodovat. Copak můžeme říci o zemích, které jsou ve vztazích rivality, intenzivní konkurence a zejména konfrontace? Dříve či později mezinárodní situace a systém dosáhnou určité stabilní rovnováhy. Jde samozřejmě o složitý, mnohofaktorový a mnohovrstevnatý proces, který vyžaduje vzájemný kompromis, vzájemné přizpůsobení se a střízlivé posouzení situace a to i ze strany západu. Bývalý hegemon bude muset nevyhnutelně uznat realitu multipolárního světa. To je nevyhnutelné. zvážit trendy globálního ekonomického rozvoje. Bude se muset naučit spolupracovat s většinovými zeměmi na základě respektu k jejich základním zájmům. To se samozřejmě nestane rychle. Budeme žít v extrémně nestabilním a nestálém světě. Cesta k novému systému bude plná nečekaných zvratů. Bohužel často nepříjemných a dokonce nebezpečných. A zde bych se rád obrátil k naší vlastní národní historii. Rusko prošlo obtížnou cestou radikální transformace a tento proces pokračuje. Před 35 lety jsme zažili kolaps našeho státního systému, což byla skutečná tragédie pro desítky milionů lidí, kteří se náhle probudili v zahraničí. A to změnilo jejich osudy a osudy jejich dětí. Jak zde v Rusku, tak v sousedních zemích to vedlo k zásadní transformaci a to i v globálním dění. Rád bych poukázal na určitou naivitu, idealismus a možná i lehkomyslnost ze strany těch, kteří stáli v čele státu v posledních letech sovětské éry. Slepá důvěra v západní partnery, víra v možnost jakýchsi gentlemenských dohod, kdy údajně stačilo někomu vzít slovo a na něčem se dohodnout, to také sehrálo Sovětskému svazu krutý žert. Při zpětném pohledu je zřejmé, jak destruktivní roli to sehrálo nejen v osudu SSSR, ale také v zajištění dlouhodobé globální stability. Sovětští vůdci se chtěli zalíbit západu, zatímco západní vůdci chtěli přetvořit svět podle sebe a zmocnit se svého, nejlépe většího, podílu na sovětském dědictví. Vidíme výsledky. Rozpad SSSR byl výsledkem kombinace nahromaděných vnitřních nerovnováh. To je první věc, kterou si musíme přiznat. Je to pravda. Je to pravda. totiž vnitřní nerovnováhy, chyby, kterých se dopustila více než jedna generace vedení Země. Krátkozrakost, úzké a nedostatečné ideologické rámce namísto pragmatismu, neprofesionalita a zametání zjevných problémů pod koberec postupně zhoršovali a podkopávali domácí i mezinárodní postavení SSSR a nakonec vedli k jeho rozpadu. To, co se dnes ve světě děje, současné konflikty a otřesy, je z velké části důsledkem neochoty, nepřipravenosti nebo neschopnosti politiků na konci 20. století a to jak na východě, tak na západě seriózně a hluboce zabývat touto érou monumentálních změn. Nejde o přesun odpovědnosti na minulé vůdce. Je to realita. Ale i v té dnes již vzdálené době, jak na východě, tak na západě, existovali další lidé, další politici, kteří hluboce chápali problémy a podle mého názoru navrhovali správná řešení. Jejich dnešní hodnocení lze nazvat prozřetelnostními. Víte, už jsem několikrát veřejně zmínil politickou osobnost v Německu jménem Egon B. byl členem předsednictva sociálně demokratické strany Německa. Uvedu jen pár příkladů. Víte, když jsem četl o jeho kontaktech se sovětským vedením v Bonu i v Moskvě, byl jsem prostě ohromen. Ohromen tím, jak byl bystrý, inteligentní a gramotný. Uvedu vám některá z jeho prohlášení z června a února 1990, jak chápeme, v bodě zlomu pro osud Evropy a celého světa. Hlavní obavou pana Báhra byla hrozba pokračující konfrontace v Evropě po sjednocení Německa a posílení, cituji, vlivu těch kruhů v NATO, které se v žádném případě nesnaží vydat se cestou celoevropské spolupráce a omezit konfrontaci. To je jeho citát. Už tehdy viděl, že takové kruhy existují a měl to vědět lépe, že? Během jednání v roce 1990 Egon Báher prohlásil, cituji, pokud nebudou podniknuty rozhodné kroky k překonání rozdělení Evropy na nepřátelské bloky, mohl by vývoj nabrat velmi nepříznivý směr a odsoudit SSSR k mezinárodní izolaci. To je také jeho citát. A co bylo navrženo? Mimochodem vidíme, že přesně jak předpovídal, přesně jak varoval, tak se to nakonec i stalo. Co bylo navrženo ve východní a střední Evropě? Bylo navrženo vytvoření bezpečnostní rady za účasti USA, ISSR a s širokými pravomocemi. Tato rada měla zahrnovat prakticky celou východní a střední Evropu. Avšak po rozpadu SSSR tyéž síly, které získaly na západě převahu, jak kdysi řekl Egon Bar, ve skutečnosti nebyly ochotny vydat se cestou panevropské spolupráce. Navzdory mnohaletým a chci zdůraznit mnohaletým pokusům nového Ruska stát se součástí takzvané západní civilizace v praxi dělali vše proto, aby skutečně izolovali a dále zničili samotnou ruskou federaci. A navzdory všem vnitropolitickým změnám, které v Rusku nastaly, navzdory všem těmto změnám ji považovali za klíčovou součást historického ruského impéria. A dodnes to říkají na různých akcích a shromážděních. Impérium musíme dále ničit. To vše vedlo k dnešní, upřímně řečeno, velmi nebezpečné situaci v Evropě a ve světě. Rád bych vás, dámy a pánové, upozornil na skutečnost, že pan Bar tehdy podle mého hlubokého přesvědčení myslel výhradně na budoucnost Evropy, na tento paneevropský domov, o kterém tehdy vůdci SSSR hodně mluvili, ale bohužel se omezili na slova. V Rusku, možná lépe než mnozí jiní, víme, jak obtížné je překonávat důsledky historických kolapsů a katastrof. Orientovat se v nových a často nepříznivých okolnostech hmatem. Často jsme se museli uchylovat k metodě pokus omyl a reagovat na vznikající situace za pochodu. Nikdy však nezapomínáme, že národ potřebuje perspektivu, smysl pro směřování do budoucnosti. Bez minulosti samozřejmě není budoucnosti. Odkaz našich předků, kteří vybudovali velkou jedinečnou zemi, musí být zachován a posilován. Bez historického základu a úcty k tradicím. Nemůže žádná společnost existovat. Platí však i opak. Bez budoucnosti minulost ztrácí smysl. Bez ohledu na to, jak velkolepé jsou úspěchy našich předchůdců, nemůžeme se stát muzeem minulé velikosti. Skutečná velikost státu je nemožná bez schopnosti držet krok s dobou a ideálně ji předběhnout. Zvyšování našeho dědictví a jeho tvůrčí rozvoj v soulladu s novými podmínkami je nejlepší zárukou, že se národní tradice nestane starožitností, módním historickým doplňkem nebo jediným předmětem naší neustálé pozornosti. Musíme se zaměřit na živé a úrodné prostředí pro budoucí úspěchy. Pokud jde o budoucnost, mnoho věcí je skutečně zahaleno nejistotou s příliš mnoha rychle se měnícími a rychle ovlivňujícími faktory. Plán pro její dosažení je však jistě nezbytný a nejedná se o utopii, abstraktní spekulaci ani projekci kýžených obrazů odtržených od reality, ale o realistické zhodnocení rizik, příležitostí a nezbytných cílů. Rusko si takovou cestu do budoucnosti samo vytyčuje a je samozřejmě připraveno se na této práci podílet společně s dalšími zeměmi a národy světa. Dovolte mi zopakovat, že rozsah a především rychlost změn, které se ve světě odehrávají, jsou bezprecedentní a musíme si uvědomit, že okamžik, kdy už nic nelze změnit, by mohl nastat velmi rychle a nečekaně pro všechny. Ukáže se prostě, že logika eskalace vzájemných tvrdých reakcí vede k fatální nevratnosti. Slovo eskalace se v dnešní době často používá v kontextu popisu a předpovídání různých globálních konfliktů. Neochota zapojit se do skutečné diplomacie založené na realitě a zohledňující zájmy všech stran tlačí lidi k eskalaci situace. zvyšování sázek, často blafování a překračování červených linií v naději, že potlačí a zastraší protivníka nebo ho donutí k ústupu. Eskalace nepřátelských akcí a sankcí není nová praxe. Byla použita v mnoha konfliktech a nikdy není jednostranná. Provokativní akce některých se setkávají s odezvou jiných. Spirála se tak utahuje a ničilé důsledky narůstají. Kořenem eskaace, neříkám nic nového, je arogance a přehnaná sebedůvěra. To je cesta na pokraj katastrofy. Zejména dnes, kdy přední světové mocnosti disponují zbraněmi schopnými zničit veškerý život nebo přinejmenším přivést zemi do katastrofického stavu. Můžeme si být jisti, že tyto zbraně nebudou nikdy použity? Samozřejmě, že ne. Všichni známe slavné rčení. Pokud na začátku představení visí na zdi zbraň, nakonec se z ní určitě vystřelí. Musíme to mít na paměti a vyvarovat se tomu. Čím nekompromisnější je opozice, čím otevřeněji je deklarován cíl strategické porážky nepřítele, tím větší je šance, že bitva eskaluje do své nejbrutálnější fáze. Zákony přežití fungují nejen v divoké přírodě, ale i v sociálních společenstvích, když čelí vyhlídce ztráty své nezávislosti, důstojnosti a dokonce i práva na existenci. Vážené dámy a pánové, opakuji, zásadní formování nového světového řádu je nevyhnutelné. Doufejme