ZA PROFESOREM MILANEM KNÍŽÁKEM: Lži se stávají normou. Musíme se vrátit k něžnosti.

Pane profesore, vytáhla jsem si ze svého archivu takový vzkaz našeho premiéra Petra Fialy lidem, kde říká, měli bychom si pamatovat, co se dělo před 30 lety a jak se nám daří dnes. Tak já se vás chci zeptat, jak se nám teď daří dnes?

Tak úspěšně navazujeme na tu dobu před 30 lety. Zabili jsme cenzuru. Už se snažíme... nepilujeme trácet veřejné peníze. Řekněme přesně to, co se dělo v socialismu, kdy vlastně vlády bezostřeší utrácely peníze, který jsme my všichni vydělávali. A to si myslím, že dneska se zase děje, že se socializuje jaksi to občanské klima a to mně velmi vadí.

Já si myslím, že Fiala je bohužel člověk, který nepatří do čela vlády. Je to člověk, který může být řadovým pracovníkem někde, možná i úspěšným, ale v žádném případě není schopen vést jakokoliv jednotku nebo jakokoliv entitu.

Petr Fiala byl vnímán jako slušný člověk, akademik z akademického prostředí, kultivovaný a myslím si, že všechny překvapil, protože mám pocit, že lež se začala stávat jakousi normou. On lže. On nás podvedl, on je schopen ten podvod a tu lež říci třeba dva dny po tom, co říkal něco úplně jiného. A stává se to normou. To je to, z čeho já mám velké obavy.

Tak lež se bohužel asi normou stává, pak je to naše vina. My respektujeme lež, která přichází zeshora nebo přichází od nějakých vůdčích formací.

Dneska už je problém v tom, že Fialova pozice nemá úspěch, protože není dostatečně razantní. Dneska zase opět začíná doba, bohužel, jako před druhou světovou válkou, kdy se začínají objevovat lidé, kteří jsou schopni razantního řešení a mají úspěch. Já vezmu si Orbána, kterej samozřejmě není žádnej génius, ale umí rázně vládnout a má velkej úspěch. Vezmu si Fica na Slovensku, kterej určitě není ideální politik, ale tím, že má jasná stanoviska, tak za ním jde velká část lidí. A takový lidi se objevují všude. Buď to jsou jednotlivci nebo jsou to kliky, kterej nějakej jednotlivec respektuje.

No a Fiala se do toho nehodí. Je slaboch a proto on nelže. On je tak slabej, že si myslí, že není schopen posoudit validitu svých slov. A to je ten hlavní problém. On má pocit, že všechno musí nějakým ujednat, omluvit.

On hlavně strašně otočil. Spousta z nás si vzpomíná a v ODS ho nadšeně přivítali, když padla vláda Petra Nečase. Měl takové razantní projevy vůči Evropské unii, čeho bychom se měli vystříhat, za co musíme zabojovat, co bychom neměli z Evropy přijímat. A on obratem svého zvolení začal porušovat všechny tyto sliby.

A lidi jsou strašně... a to je obvykle, ne? Lidi, když přijdou k moci, že najednou jsou jiní, začnou viděti věci jinak, začnou vidět z jiné perspektivy.

To mě připadá, že všichni ti žadatelé o granty, všichni ti žadatelé o podpory, tak to jsou ty, který tvrdí nebo si myslí, že ty peníze má vláda, ale ona nemá žádné peníze. Čili pokud žádáme, aby nás někdo podpořil, tak je krademe těm ostatním z jejich kapes. To platí pro všechny typy podpory.

Já chápu, že stát musí určité věci podporovat, že musí pomoct tam, kde to jiným způsobem nelze, ale to je všechno. Neziskové organizace, kultura, umění, ty podpory jsou naprosto nadbytečné.

Já bych od vás ráda slyšela něco k tomu. Čtvrtý rok žijeme ve stavu obsazení ukrajinskými běženci. Neustále podporujeme válku a díváme se na to, jak vláda odmítá komunikovat na téma mír. My si volíme politiky jako diplomaty. My si je nevolíme jako válečníky. Jak se díváte na tu situaci dnes po těch dvou letech?

Tak já si myslím, že zveřejňovaná podpora Ukrajiny, přijímání běženců bez síta vyvolává rozjetí v české společnosti a vlastně ji rozděluje. Česká společnost má velmi nejednoznačný názor na konflikt.

Ta primitivnější část samozřejmě, pokud se nedostane do přímého styku s nějakým problémem, tak o něm nepřemýšlí. Ale intelektuálnější část státu, no, jak jsem to poznal já, je znepokojená tou situací a vadí vlastně ta pozice segregační.

Oni nás vlastně postavili. My jsme nepřemýšleli, já jsem nepřemýšlel o Ukrajincích jako o nějakém specifiku. Byli se mi normálně jako naši blízí sousedé, jejich část Ukrajiny bývala součástí Československem a tak dále a tak dále. Ale tím, že jsme nad násilím nacpali, zvlášť z západní Ukrajiny, kde žádná válka není, kteří tady zneužívají tu pohostinnost, tak to vyvolává jenom nepřátelství Čechů vůči nim. Vyvolává to emoce a to je špatně.

Já si myslím, že umět pomáhat je strašně obřízný. Já nenávidím charitu, protože vidím, že to je vlastně zneužívání pomoci, zneužívání možností pomoci.

A Fiala, kterej říkám, neumí Machiavelliv, což je docela zajímavý, říká, že vláda každá má udělat nepopulární opatření hned na začátku, jak začne vládnout, aby se ti lidi dostali na kolena, aby všechno bylo uděláno tak, aby to bylo v pořádku a potom všechno, co se stane, je vlastně pozitivní.

Samozřejmě Fiala neudělal nic.

On etabloval hlavně sám sebe.

Ano, etabloval sám sebe a pak teprve až si jakoby ve svých očích vydobyl pozici, tak se ohlídl, že by taky měl něco udělat doma. A už jsou dva roky a bylo pozdě.

Už jasně, bylo pozdě vlastně hned. On hned na začátku už to byl pro mě nevěrohodný. Já jsem nevolil Fialu, já jsem volil proti Babišovi a jiná šance tady moc nebyla. Znal jsem ODS jako stranu víceméně důvěryhodnou a netušil jsem, že se nechá tak zmanipulovat.

A já si říkám, proč ty lidi v té ODS, členové, mlčí, když on porušuje všechny principy a ty základy, na čem ta strana vznikla?

Tak jsem si nakonec uvědomila, oni všichni mají nějaké výhody. Jejich děti mají Erasmus, oni mají ty pozice tam někde na úřadu, tam si vyřídí nějakou dotyky, prostě, že už je to tak, jak v těch osmdesátých letech. Jako už se ten režim tak nějak uvolňoval, ale spousta těch lidí držela ten režim v podstatě, protože z toho pořád měla ty výhody, nechtěla to rušit. Měli výhody a dnes jsme v podobné situaci.

A teď se dostanu k tomu statusu umělce a to by mě strašně zajímalo váš názor, protože mě to opravdu omráčilo. Já si to totiž pamatuju, co to bylo za komunismu.

Já si to pamatuju velmi dobře, jsem v tom fungoval a to bylo velmi obtížné. Takže jsem dělal všechno pro to, abych se dostal alespoň pod fond českých výtvarných umění. Kdybych tam nebyl, tak mě sbírali policajti, že nepracuju a tak dál a tak dál. Že bylo to obtížný život, ale o tom nemluvme.

Já si myslím, že dnes je to velký problém v tom, že stát simuluje věci nebo přebírá dozor nebo přebírá garanci nad jevy, které jsou mimo působnost státu.

Na začátku devadesátých let se hodně kradlo, ale hodně pracovalo. Byla to doba, která byla nadšená. Vždycky po každém zlomu se samozřejmě aktivizují lidi, který jsou pochybného charakteru. Chtějí to využít. To se stalo vždycky po válce, po revoluci, popředu. Čili já tomu rozumím, že i tahle část společnosti začala být hodně aktivní, ale byla tady milionová armáda lidí, který začali normálně pracovat s určitou vášní.

Za komunismu se pracoval, protože se muselo pracovat a jak to šlo nejméně.

Po roce 90 lidé začali pracovat usilovně a toho jsem si já strašně vážil.

Jenže naše společnost to nevádila.

Docela se jaksi okamžitě se objevili lidé levicového nebo pseudolevicového zaměření, který začali hledat mezery a výhody a začali se vzdalovat od toho ideálu toho zlatokopa, kterej tady byl po roce 90.

Já jsem měl rád 90, ale to byly roky vášně, touhy po něčem, eh zrošklátání, ale i vítězství.

A to podle mě je život.

Dneska je to takový živoření, kdy nevíme – manipuluje s námi média, vláda s námi manipuluje a lidé se mezi sebou už dohadují.

Já mám kamarády, kterým se určitým tématům vyhýbám, poněvadž vím, že mají názor a nechci s nimi si rozházet jejich vztah. Vy vyvlečete konflikty. Rozumíte?

Ale je tam určitá cenzura v tom, když se spolu bavíme.

>> Teď se provádí cenzura mlčením.

Já to vidím hodně v médiích. To je taková nejpohodlnější.

Oni vás nechají říkat, co chcete, ale oni se vám v podstatě vyhnou cenzurou mlčením. Oni vás vymlčí.

Takže se vlastně třeba vůbec o tomto rozhovoru – kdybysme už neměli naštěstí i ta svobodná média, protože na to reagují – tak by si to nikdo nemohl poslouchnout, protože oni cenzuru provádějí vymlčením.

>> Já si myslím, že cenzura u nás je dneska všude.

Eh, taková cenzura knih, tisku byla svým způsobem ne příliš účinná.

A dneska se cenzuje všechno, každej postoj.

Dneska se vybírají speciální lidé, kteří se objevují v televizi, v novinách a tak dále.

Nejvíc to mě děsí, že se ptají třeba herců nebo nějakých populárních zpěváků na životní otázky, politické otázky, kterým tomu vůbec nerozumí, proč se tím nezabývají.

Jim to zajímá pouze jaksi plnění jejich snů nebo jejich peněženek.

A to mi připadá, že je hrozně nefér, že vlastně ta média tím, že preferují určitou vrstvu obyvatelstva a jejich názory, to vlastně modifikují celou společnost, poněvadž ti lidé poslouchají to, co říkají lidé, který neví, o čem mluví.

Ano.

Vytvářejí takové nevzory, takové zvlášť.

>> A politici jako Fiala si na to nastoupili s jinou, chtěli působit intelektuálně, chytře, jemně, důstojně.

A to je bohužel druhá strana mince.

>> Je to kontrast, ke kterému zhlíží ti, kteří by měli poslouchat ty vzory a těch se jim nedostává, protože ty jsou vymlčeny.

>> Přesně tak.

Mám tady krásnou vaší knížku Demonstrace za něžnost a bavili jsme se o tom, že by se člověk měl postavit vůči tomu, když nesouhlasí nebo vůči vulgaritám, a říct to i příteli třeba.

>> Já už dlouho jsem znepokojen vulgaritou, která prosakuje do všech oblastí našeho života.

Tak jsem se rozhodl před Vánoci vydat knížku měkké milostné poezie pod titulem Demonstrace za něžnost.

Právě si myslím, že něha v životě hraje důležitou roli.

Jemnost hraje tu nebývalou roli a to se z naší společnosti vytrácí.

Když pustíte televizi, tak není pořad, aby v něm nepadaly sprostá slova.

Ty padají nejednou jako koření, ale třeba padesátkrát za sebou.

Je to vytváří tím normu, že něco takového je v naší společnosti normální, což samozřejmě není pravda.

A chtějí učinit ten národ otrlý.

Víte, my čím se lišíme od stroje – umíme dělat chyby.

To se to rozbije a neumí. Nebolí ho břicho, hlava nemá, není unavenej, je buď rozbitej nebo funkční.

Ale člověk má tisíce možností a v tom je, v té nedokonalosti, je právě velmi dokonalej.

>> Mhm.

A ještě bych se vás chtěla ptát – a souvisí to s tou vulgaritou a s tím, co říkáte, jako jakým způsobem žijeme, jak se to zrychluje – dnešní mladá generace, dnešní mladí lidé.

Já když teďka vidím, jak se chystají tři kampaně, jak se cílí na mladé lidi, jak se jim jakýmsi způsobem podbízí někteří politici, že oni v podstatě – jak kdyby – to stáří, ty starší neexistovali a oni jsou tady pro ty mladé.

A to by mě zajímalo, co na to říkáte.

>> Oni hledají nabídují mladým možnost být nemocný nebo být handicapovaný, poněvadž dneska jsou všichni školení psychologové.

Teď se tam – já nevím, jak se jmenují všechny ty choroby, které – nebo >> dyslexie, disortografie, disgrafie.

>> Já taky sama nevím. Já si to nepamatuji.

Za nás to nebylo.

>> Ano, právě to jsem chtěl říct.

Je to přece jenom jeden život a já jsem žil zcela odlišný život. Dnes je to úplně jiné. Zcela odlišný.

Nic takového nebylo.

V škole byly plné třídy – ne deset, patnáct ve třídě, ale třicet, čtyřicet.

A bylo to bez problémů. Když tak to vyřešil kantor nebo rodič nebo sami žáci mezi sebou.

A nikomu to nevadilo.

Dneska pečujeme, nabízíme jim všechno.

To je ten problém.

>> Ano, souhlasím.

>> Nabízet překážky – to je naše, to je úkol rodičů a učitelů – postavit jim překážky, naučit je je zdolávat a říkat jim, že ten život – když si přečtou třeba eh myšlenky o školství Friedricha Nietzsche – tak Frýderich Nietzsche to je plné odříkání, memorování.

Právě on klade důraz na takové ty nepříjemné věci.

K želání patří nuda, k želání patří námáha, ale bez toho to nejde. Prostě i život takový je.

Školství nebo vzdělání nás má přivést k tomu, abychom obstáli v dalším životě.

A to dneska se nikde vůbec neděje.

A ty děti jsou nejenom že nic neví – to třeba můžou pak dohonit – ale nejsou připravované na divad.

>> Co?

>> Já mám pocit, že ta inkluze, že to, co přebíráme bez myšlenky –

>> Naprostá pitomost.

Asistenti už zakládají odbory a bohužel náš pan premiér – a to je vám vědět – to bych si ještě chvíli chtěla udělat takovou poznámku. Já si myslím, že my málo si všímáme toho, koho volíme.

My bysme o tom člověku měli vědět daleko víc a takže je to i naše chyba – dalo by se říct, že nesledujeme.

Je to naše zodpovědnost, koho si volíme.

No, já jsem vám chtěl jenom říct, že jsem – já jsem když s tou ODS hodně pracoval, pomáhal jsem jim s nějakou kampaní a vůbec jsem se stýkal řadou lidí starevských – a když jsem potkal Fialu, tak jsem říkal, že jim svoji pomoc chci, že jim pomůžu, že se rád zapojím.

Nikdy mě neoslovenil.

>> Protože vy byste ho, pane profesore, prokoukl a to by byl rychlej, krátký proces.

Já to vím.

No, já si myslím, ať už je to jak chce, nejde o mě, ale lidé jako já přece jenom mají určité echo ve společnosti. Čili ta pomoc by nebyla neviditelná. On neměl zájem o pomoc od lidí, jako jsem já.

On chtěl omít ten pravicovej dav tou rétorikou, tím, že vlastně i přesadí teorie věci. Ale někdy to má i smysl, to, co říká. Ale je to zcela rozdílné od reality.

>> Přesně.

>> Jeho činy se nedají v žádném případě srovnat s tím jeho tvrzením.

>> Naprosto.

Já čtu ty jeho komentáře. Pár krát jsem si je četla a to je taková pravicový kryt pro absolutně opačnou politiku.

On ty jeho komentáře – který mimochodem mu taky platíme z veřejných peněz – tak tam jsou opravdu pravicové články.

Vymizují se proti Green Dealu a proti všemu, co k nám jde z Evropské unie.

Ale on potom přijde na vládu, eh s utužením emisních povolenek, se zrušením aut, se vším tím, co nám sliboval, že prostě odmítá.

A teď tu máme status umělce.

A na mě to dýchlo, protože já si to pamatuju trochu míň než vy. Vy daleko víc, ale já si říkám, jak dlouho to ta členská základna, jak dlouho to ta veřejnost vydrží. To mi řekněte, co si myslíte.

To umění je komplikovaná záležitost. Co to vlastně je? Jeden čas to byla rituál. Tím údajně to všechno začínalo. Eh, podruhé nebo z jiného pohledu nebo později to byl druh řemesla ještě ve středověku, pry umělcí řemeslníci. Nebo z renesance se začali nějakým způsobem prosazovat jako jedinci.

Moderna přišla s tím, že uměním se může stát vše. Marcel Duchamp nám říká, že uměním se může stát cokoliv, ať je to věc, na kterou jste třeba ani autorsky neovlivnil – jeho známý pisoár či pěšák, sušák na lahve – a že se to nemusí stát uměním trvalé, že se to za určitých okolností stane a pak to jakoby opustí opět oblast umění a tak dále.

Umění působilo jako revolta, jako revoluce. Dneska už žádná revolta není. Přesto oni používají metody, aby to vypadalo jako revolta, což je směšné. Proč je to všechno pseudo? Není to vážné, není to vůbec nutné.

Umění může být vše, není nic zakázáno, tedy cokoliv přijde, je vlastně dovoleno. A to znamená, že musíme hledat jiné principy. Oni chtějí na jedné straně volnost, na jedné straně jaksi možnost dělat si cokoliv. Na druhé straně chtějí podporu od státu. Tak ať by rovnou byli zaměstnavci, státní zaměstnanci vyrábějící kulturní projekty nebo umělecké projekty pod lepřením státu. Pak to bude v pořádku. Ale aby si hráli na velké svobodné, nezávislé umělce a přitom je platil stát, považuju za směšné, za obraz fantastickou pitomost. Nechápu, že to vůbec někdo může brát vážně.

Váš umělec, pokud vycházím z toho, jak se v dějinách modifikovala jeho funkce, má být člověk, který zpracuje záležitost samostatně. To právě jeho postoj je důležitý, jeho osobní postoj. A tam přeci nemůžeme být placeni.

U mě – já jsem vždycky říkal, když odcházeli absolventi z naší školy – že jim ta škola nedala žádnou legitimitu. Teď stojí na stejném začátku jako před tou školou. Jenom mají o něco víc zkušeností a ty jde nevím, ale nemají žádné záruky.

Právě umění je báječné v tom, že nedává žádné záruky. Pokud to nechtějí ty lidé přijmout, tak ať to nedělaj, ať utečou, ať jdou dělat státní zaměstnance. Ale umělec není státní zaměstnanec a stát mu nemá dávat nic.

Já vám děkuju, pane profesore.