Vítězslav Pilmaier: Od roku 1948 přes srpen 1968 až k dnešnímu globalismu

Krásný, příjemný, dobrý podvečer, vážení přátelé vám všem, kteří jste dorazili na dnešní speciální stream, kde já nemůžu najít Víťu.

Víťo, jsi tady?

Jo.

Proč tě nevidím?

Už tě vidím.

Chvilku to trvalo, ale už tě vidím i já.

Máš tam, prosím tě, u toho připojení ten hotspot, jak dáváš nebo?

Jo, jsem na hotspotu.

Tak snad bude všechno v pořádku.

Vážení přátelé, takže ještě jednou vítejte a do třetice vítejte na dnešním úterním pořadu, který bude mít specifické téma, specifická témata možná.

A já se na to moc těším, Víťo.

Tak je to tvoje.

Jo, já vás všecky zdravím při úterku.

Jen tak mimochodem, když jsem se díval na ty svoje oblíbené pořady, myslím jako co sleduju ve vysílání z druhých kanálů, ty zahraniční, tak na těch ruských a hlavně na ruských mi začalo vyskakovat takové, že popři svému nejbližšímu k 18. srpnu to nejlepší a vždycky to skončilo. Amen.

Já jsem marně hledal, prosím vás, až jsem si udělal takový rozbor o těch svácích pravoslavných, katolických a tak dále.

A ono se to de facto týká Bohorodičky Panny Marie k srpnu, ale ještě stále pokračuje jakoby svátek, který slaví jakoby pravoslavná církev jako po sváteční nebo takové období.

Takže to jenom jsem si pro sebe chtěl vyjasnit, co se zase nevím nebo s čím jsem se nepotkal dříve a nebo jsem se tím nezabýval a takovýmhle způsobem jsem začal nad některými věcmi přemýšlet.

Za druhé bych vám chtěl velice poděkovat za komentáře.

Já jsem některé si vybral, protože vaše komentáře, nebo vaše názory, a to je jedno, jestli jsou kritické ke mně nebo k tomu, co říkám a tak dále, ale každopádně vždycky každý názor mě nutí k tomu, aby jsem se začal zabývat otázkou a jak to tedy je a s čím to souvisí a proč ten člověk takhle se na to dívá a proč tak reaguje a tak dále.

A největší záležitost, kterou jsem si říkal, že si budeme asi dneska nejvíc povídat, a která se táhla těmi komentářemi, které byly pod minulým vysíláním, je vlastně do čeho jsme se dostali, z čeho a do čeho a nevím, jestli to stihneme všechno pojmout.

Tadydle mi píše Eva Gasnarková velice zajímavou poznámku a názor.

Když to čtu, tak si musím říci, že zahrnuje a možná vědomě nahodila nějaké věci vždycky s vykřičníky a s poznámkami a myslím si, že vám ji přečtu.

„K moci se tehdy dostala takzvaná elita komunistická. Ty, kteří podniky zaprodali a díky za toto. Věnovala jsem se tehdy slovanskému osídlení Moravy. Také máte pravdu. Katolická církev, tedy instituce jsou nedobré. Máte pravdu. Teď v Krčimí pomník Lichtensteinu. Biskup upaloval ženy. Teď má pomník. Biskup měl plný podíl na Kristově činnosti. Dokonce děkana Lüptnera. Požehnal tomu arcibiskup Nuzík. To je co to je dnešní preláti."

Hle, ona úplně pojala všechny možné věci, které tu naši společnost zranily a traumatizovaly.

A není sama, která hovoří. Pavel Onzáček taky hovoří, dostávají se na vrchol lidi, kteří by tam neměli vůbec být. Píše jeho jazykem.

Jo, a jsou poznámky za poznámkami a já jsem si vybral hlavně tato dvě témata a je tu ještě Julian Salomon.

„Zažil jsem to a vidím to tak, že v 80. letech minulého století nás nezradila komunistická elita, ale stranická elita."

Velmi dobré rozlišení, musím okomentovat, které se již podařilo opravdové komunisty ze strany vystrnadit, buď to úplně nebo na méně významné funkce. KSČ měla vedoucí moc ve státě, takže bylo jasné, že se do ní budou tlačit i různí přetvařující se a pokloňující se žádostivci. Ti žádostivci.

Jo, mají s opravdovými komunisty jen velmi málo společného, protože být komunistou je v jistém společenském smyslu být společensky obětavým a už ze zásady a nejen na oko.

Tvrzení, že nás tehdy položili a zradili komunisté, není přesné ani správné, protože to udělali straníci, kteří se také hned po sametové revoluci rozlezli do všech možných jiných stran a dodnes si u vás vybírají kabáty ze šatníku podle momentální potřeby, jak to vidíme i dnes u mnohých našich politiků. Systém: kam vítr, tam plášť.

Jo.

Byl jsem rád, že jsme dostali i reakci z Chicaga.

Pepa, Pepa to píše. Ne náš Pepa, ani Pepa Skála. Píše to Pepa z Chicaga.

„Já vám povím něco. Žiju v Chicagu a když slyším blbý, že v Rusku před 100 lety nebylo nic a všechno bylo zaostale, tak se musím jen smát. Pojďte se podívat do USA, do míst daleko mimo města, na místa, kde nejsou továrny a žádná práce. Tak potom nebudete takhle žvanit. Tady v těch místech, kde je benzínka a pár dřevěných domů a pár s kovbojskými oděvy. A když vstoupíš do baru, tak tam sedí pár chlapů v kovbojských oblečeních. Akorát nemají kolty a čumí na tebe, jako by spadl z nebe. Pak žebrají cigáro nebo nějakej dolar. A o původních indiánech, jak žijí, ani nebudu psát. Jako v těch westernnech, co vidíš v televizi. A potom v Československu byla tenkrát taková bída a negramotnost. To má na mysli ten začátek 20. století, negrámotnost. A lidé utíkali do celýho světa. V Chicagu běžně potkáš člověka, co neumí číst a psát. Převážně ty tmavší, neboť tady do školy chodit nemusíš. Amerika potřebuje blby, negramoty na těžkou práci a oni nemají žádné požadavky a náklady."

Hejte se, když to čtu, tak jsem rád, že jsou to třeba i souhlasné komentáře a jsem rád, když se dozvídám, jak to vidíte v jiných částích světa, protože budeme si i o tom dneska trošku povídat.

A tadyhle bych šel k jednomu komentáři, který musím trošku rozebrat.

A to je reakce na tam byla Péťova komentář. Ta paní se vyjádřila, ty jsi jí nějak odpověděl.

A ona na to reaguje.

„Zřejmě si myslíte, že každý člověk fandí komunismu a jenom umělá inteligence ho vidí negativně. Vaši milovaní komunisti zavírali lidi do vezení za věci jako odmítnutí vstupu do JRD. Z vašeho pohledu znárodňovali majetky. Mně budete velmi těžko tvrdit, že jsem potomkem lidí, které vaše ideologie pronásledovala. Náboženskému pronásledování vám asi tož moc nehovoří. Asi nevěte, kdo byla sestra Zdenka Elingová a co vaši budovatelé utopie dokázali dělat i ženám. Zkuste se na město urážek překonat a vyvrátit realitu. Je to zvrácená odsouzeníhodná ideologie, která naštěstí nikdy víc z popela nepovstane."

Já bych chtěl trošku se u tohoto komentáře zastavit, protože já nevím. Samozřejmě že rok 89 přinesl zásadní zásah do společnosti lidí. Teďko nedívejme se na to, z jakého pohledu to budu rozebírat, ale řekněme si pravdu o některých věcech, které tedy nebyly dobré, nebo které byly pozitivní.

Je pravda. Já znám mnoho lidí, kteří hovoří o tom, že byli pronásledováni a tak dále.

A když jsem třeba ty lidi, které jsem menovitě dohledával v záznamech, soudních procesech a tak dále, tak tam nebyli.

Takže, ale je pravda, že byli poškozeni ti lidi.

Oni nebyli souzeni, ale byli poškozeni tím, že se rušily živnosti, které se původně neměly rušit. Že se rušily malé podniky, které se neměly rušit. Že došlo, bych řekl, k reorganizacím i v zemědělství včetně kolektivizace a tak dále.

Řada, já to vidím i z hlediska své rodiny. Můj dědeček byl pekař. To znamená, že on měl na živnost a musel makat od rána do večera a neměl zaměstnance. On to všechno musel dělat. Jediní jeho zaměstnanci byly děti, které mu pomáhaly při prodeji nebo tak.

A takže když jsem se s tím jako malej chlapeček bavil o těchto věcech, tak samozřejmě ho to mrzelo, že přišel o tu svoji pekárničku. Ale na druhou stranu mi říká: „Hele, já nemusím..." Vlastně jsem si uvědomil, že já nemusím až tak dřít.

Musíme rozlišovat ty lidi, kteří se dneska cítí poškozeni socialistickým režimem, a rozlišovat na různé skupiny. Byly to výrobáci, to byli řemeslníci, třeba pekaři nebo drobní průmysloví výrobci.

Já si myslím, že – a podle toho, co jsem zjišťoval mezi lidma, když jsem se stýkal nebo jsem hovořil s politickýma vězněma, protože jsem chtěl vědět, jak oni se dívají na ten svět a tak dále.

A v podstatě vidím jednu věc: ty řemeslníci, kteří makali manuálně.

A teď jdeme stranou trošku – rolníky, kteří měli ještě jednu věc, a to byl vztah k půdě. To bych trošku rozlišil. Ale ti řemeslníci, kteří pracovali na těch svých dílničkách, manufakturách a tak dále, tak oni de facto ano, přišli o svoji živnost, přišli o svoje řemeslo. Ale oni v něm mohli pokračovat jiným způsobem.

Já si nemyslím, že zrovna tihle lidi se cítili poškozeni.

Poškození se cítili ti, kteří dokázali na základě své výroby nebo většího, bych řekl, záběru hromadит nějaký majetek a nedokázali jenom uživit rodinu, ale dokázali i vylepšovat životní podmínky své rodině.

Ano, tito lidi, když o to přišli, tak vlastně přišli, bych řekl, o tu určitou nadprodukci, kterou z tohoto podnikání měli. Ale pořád ještě byli pronásledováni. To je třeba říct – byli určeni jako buržousti a byli pronásledováni.

Když si vezmu, že znám jedno místo, kde se založilo – nechci moc o tom hovořit konkrétně, protože se to týká rodiny – a tam ten člověk vybudoval zázemí pro architekturu města. A nakonec socialismus zjistil, že dělnickorolnická vláda lidi nepotřebuje krásu. Chytejte mě teďko za slovo, protože taková byla doba, ale potřebuje výrobu, potřebuje zásobování, potřebuje pro lidi dostatek zásobování, aby bylo možno pokrýt potřeby obyvatelstva.

Navíc si vezměme, že to bylo v době, kdy se bouraly systémy hospodářské.

Takže tihle lidé vlastně, co jejich předek jim zanechal, zajímavej koutek v Čechách, tak vlastně oni o to přišli. Dostali to zpátky při restitucích, že jo, ale taky se cítili, že byli pronásledováni. Ale oni k tomu neměli žádnej vztah.

Já jsem se trošku pídil po těchto věcech.

Rozlišujme. Ano, byl jsem poškozen. To rozhodně. Ale pronásledován – to bych neřekl.

A potom je pravda, že někteří měli problémy se svým původem. Že když se dělala kádrová politika, někteří jsme to zažili a viděli jsme, že se to rozlišovalo: dělnický původ, rolnický původ, nebo úřednický původ. To byly takový ty tři základní kategorie, víte?

Ale v 70., respektive 80. letech už se to otočilo proti dělnickorolnické vládě, když bych to tak řekl. Protože děti původních obchodníků, řemeslníků, jako bych řekl – buržoustů – výrazem marxistickým – tak tihle děti vlastně měly dělnický původ.

Najednou měly dělnický původ, protože jejich táta byl vyhnán z úřadu nebo z nějakého velkého obchodu a byl zařazen do výroby. Takže se stal dělníkem. Násilím se stal dělníkem. Přinucením se stal dělníkem, abych byl přesnější ve výrazech.

Ale jeho potomek už měl dělnický původ.

Přitom byl vychováván svým předkem asi tak, jako byli vychováváni v duchu... Vezmu velmi ošklivej příměr, ale jenom abych vám ho připodobnil. Protože v těch rodinách to tak fungovalo.

Já myslím, že všichni víte, co se v rodinách říkalo – o předcích, co byly, jaký byly. Vždycky jsme si idealizovali svoje předky. Ale přesně takhle byla vychovávána Kalas, Šholc, Merc, když budu takhle jmenovat, Tusk, taky byl takhle vychovávaný.

Takže v podstatě oni v tom neviděli nic špatného, že tatínek jel s cestovní kanceláří Vermacht na východ. Nebo ne tatínek – dědeček.

Takže to jenom já to schválně takhle přivostřuju, abychom prosím vás – ty křivdy my už nenapravíme.

Já jsem si dělal i analýzu těch chyb, které se napáchaly.

I když bych to začal shrnovat, tak to nejhorší, co nás potkalo po roce 48, byly politické procesy a represe. Vy správně poukazujete na tohle pronásledování, ale víte, co vám řeknu?

Že nejvíc na to trpěli lidi, protože Rudolf Slánský to byl radikální komunista. Ale díky tomu, že CIA podhodila přes svého krtkala ruské bezpečnostní službě materiály, které obvinily – a to se netýkalo jenom Slánského, to se týkalo maďarských komunistů, polských komunistů. Prostě oni podhodili velký materiál. A protože ten materiál potvrzoval – říká se jim krtek – tak v podstatě oni prošetřovali, jak to tedy je.

A víceméně z tohoto důvodu, tím, že se použily i praktiky, které byly používány v době represí v Sovětském svazu – to znamená mučení. A to nejen fyzické, bylo to i psychické.

Přečtěte si knihu Doznání. A tam člověk, který byl souzen v procesu s Rudolfem Slánským, jasně popisuje – přesvědčený komunista – co se mu stalo. Jak byl donucen a nucen k výpovědím, když ho drželi v kolodějích, když ho drželi v Ruzyni a tak dále.

A vlastně on byl jeden z těch tří, co nebyli nakonec popraveni. Ty ostatní byli popraveni v tom procesu.

On potom byl po roce 56, když probíhaly takzvané rehabilitace, tak byl osvobozen. Ale byl hned exilován do Francie. A tam i tu knížku napsal.

Já jsem ji četl. Já ji bohužel už dneska nemám. Já jsem ji četl nejdřív v ruštině, protože když Gorbačov uvolnil archivy v 86., tak jsem ji dostal v ruštině. Až teprve později jsem ji viděl v češtině – mnohem později, abyste věděli.

Tak dá se říci po roce 90. Možná, že někteří víte, o čem hovořím.

A to jsem jenom chtěl říci, ty politické procesy byly často – když jsem si analyzoval ty politické procesy, které byly vykonstruované – tak vlastně když jsem se díval i na poměrné hodnoty těch počtů a tak dále, tak jsem zjistil, že vlastně nejvíc byli likvidováni nepřátelé socialismu nebo nepřátelé republiky, kam se dostala i Milada Horáková. Ale ona, když se podíváte, já ten proces mám nafilmovanej dokumentárně. Já když jsem viděl, jak ona tam vypovídá, tak jsem se divil, že ona vypovídá víc, než po ní chtěli.

To bylo vidět i na prokurátorovi i na soudcích, že některé odpovědi vůbec nečekaly, jako kdyby sama sehnala do záhuby.

Dneska už víme, že tam byl jiný záměr, ale každopádně bych chtěl říci, nebyla to – byla to jedna z nejhorších věcí, které se po únoru 48 děly, ale často ji dělali lidi, kteří předtím byli bachaři za Hitlera.

Když se podíváte, kdo na tom pracoval, jak na tom pracoval, tak vlastně vidíte, že ty komunistický vůdce, ve spolupráci právě i s tím materiálem CIA, tak prostě oni velice systematicky tu komunistickou stranu oslabovali a de facto některé i ty opatření, které byly radikální i z hlediska hospodářství vůči živnostníkům a podnikatelům, právě byly i vyvolávány podobnou filozofií těch lidí, kteří potřebovali, aby co nejvíce postavili lidi, kteří s nadšením chtěli budovat socialismus, aby jich co nejvíce postavili proti tomuto novému společenskému řádu.

Jako právě v této věci, co bylo velice špatné, bylo, že se u nás likvidoval politický pluralismus v té době, protože vlastně po únoru 48 zmizela politická soutěž, vytvořila se národní fronta.

Samozřejmě, naši křesťané v ní byli součástí, jen tak tam mimochodem, ale faktickou moc držela v rukou komunistická strana Československska.

To je pravda.

Tak to bylo.

A taky ona potom byla obviněna z toho nejhoršího.

Po roce 90.

Když si vezmete, když jsem hovořil o těch zásazích do těch skupin rolníků a drobného podnikání. Tady já říkám, že to, co udělali komunisti v 50. letech v průmyslu a v zemědělství, to z druhé strany dělal Klaus v 90. letech, když likvidoval družstva, když likvidoval společné kolektivní majetky a společné řízení zemědělského sektoru, nebo to byly i družstva finanční, nebo které u nás už existovaly a další formy družstev. Vezměte si, jak se likvidovaly Slušovice.

U toho znárodňování jsem taky toho názoru, že to bylo přehnané, bylo to zbytečné. Nemělo to dokonce ani ekonomickej důvod, protože právě ta pružnost těch drobných podnikatelů a těch – ať to byly malé podniky – původně se měly zachovat podniky do 50 obyvatel, tak to bylo domluvené, pak to padlo. V podstatě to garantovalo určité podhoubí ekonomické právě tuto kreativitu a volnost těchto podnikatelských subjektů, které byly zlikvidovány a byly zlikvidovány stejným způsobem, jako potom byly privatizovány největší podniky Československa po roce 90.

Prostě se stala fyzická osoba vlastníkem a v některých případech se stali vlastníkem velkého průmyslového subjektu, který nemůže být v rukou jedné fyzické osoby už jenom kvůli koncentraci kapitálu, který je třeba obracet a na základě kterého je třeba se opírat a rozvíjet výrobu a zároveň to financovat. Protože velké výrobní závody vždycky se opíraly – a to je chyba kapitalismu – vždycky se opíraly ne o vlastní majetek, ale o úvěry bank.

To je i kvůli tomu, že de facto, když se podíváte na výrobní cykly, tak ty cykly někdo musí financovat a ne vždycky měli majitelé dostatek vlastních prostředků na profinancování. Z toho důvodu třeba Ford na začátku 20. století vytlačil své partnery, kterí byli součástí akciové společnosti.

Takže tím, že se u nás zlikvidovalo soukromé podnikání, to se hodně poškodilo. A právě soukromé podnikání souvisí na druhé straně i s tou pluralitou názoru a s tou, bych řekl, osobní aktivitou.

A to bych jenom chtěl k tomu říci. A teď si vezměte, že se zavedlo centrální plánování. Víte, že to je moje taková slabina toto téma, protože ve světě – někdy vám udělám o tom přednášku – nejúspěšnější státy měly zavedené centrální řízení, centrální plánování, ale my jsme se dopustili jedné chyby.

My jsme převzali systém řízení a plánování ne podle toho, jak to dělali řídící kádry Stalinova, jako bych řekl Stalinova spolupracovníci ze 30. let, kteří prostě nechávali volnou ruku právě tomu spotřebnímu, takzvané B skupině, ale tu A, to znamená výroba pro výrobu výrobních prostředků, tu vlastně drželi v rukou a usměrňovali, aby mohli směřovat vývoj té ekonomiky a koncentrovat kapitál na ty obory, které nejvíce zrychlily potom rozvoj té ekonomiky. A my jsme si převzali až teprve to, co zavedl systém Chruščova.

A my jsme tento systém Chruščova si zavedli a tento systém Chruščova vedl k úpadku sovětské ekonomiky. A když si vezměte cifry československé ekonomiky, tak taky v druhé polovině 50. let začala ztrácet tempa a v 60. tých letech měla krizi de facto.

Proto to vedlo v Československu i k těm takzvaným demokratizačním procesům a hledání vlastních cest, které vyvstaly v roce...

Je třeba tyhlecty věci vidět v klidu bez rudých hadrů a nebo modrobiłych nebo já nevím jakých. Prostě je třeba se na to dívat úplně v klidu.

A třeba v dnešní době se považuje za velkou chybu, že Československo odmítlo Marshallův plán. Je pravda, že jsme ho odmítli na základě požadavku Stalina v tom roce 47, ale ono dneska se ukazuje, že ten Marshallův plán vlastně svým způsobem – tam, kde ho přijali – tak ty ekonomiky se de facto dostaly do finančního područí právě amerických bank a americkýho velkokapitálu.

No a to víceméně to, co jsem vám už vzpomínal, že ty procesy a tak dále a vlastně strana v roce 48 provedla sjednocující sjezd se sociální demokracií a třeba můj otec mi vyprávěl, že se objevily manýry a styly v komunistické straně, které tam dřív nebyly.

Proč?

Protože sociální demokrati si vytvářeli takzvané mezi sebou skupinky, frakce, aby mohli přepočítávat a vyhrávat jakoby to hlasování uvnitř těch základních organizací a potom v případě závodních a podobně.

Takže i tady byl velký souboj, který potom vedl i k tomu obviňování a de facto i poškozování.

Jako já si abych vám pravdu řekl – když si vezměte, že ty čistky kolikrát byly vyvolány na základě podnětu lidí, kteří nakonec se ukázalo, že to bylo vymyšlené udání. Mělo to jiný důvod než na obranu republiky nebo na obranu socialismu.

Eh, další věc je, že v té době se říká, že do našeho školství byly vneseny základní principy marxisticko-leninské ideologie, ale to bylo logické. Když si vezmete, že vždycky existuje takzvaná třetí síla v té společnosti. A tou třeba v 19. století byla církev, která ovlivňovala školství, ovlivňovala prostě veškeré kulturní a společenské procesy ve společnosti.

Jo, takže je logické, že skupina, která vyhrála volby v roce 1948 a potom v únoru obhájila svoje postavení — prosím vás, takové ty řečičky o únorové puči, jděte do háje. Ten, kdo si to myslí, tak ať si přečte pořádně materiály kolem toho února 48. Eh, jestliže v tom případě mluvme o puči v listopadu 89, jo?

A v tom roce 48 vlastně oni samozřejmě, aby vysvětlili svůj postoj ke společnosti a k vývoji společnosti, zaváděli tu metodologii, tu filozofii, tu ideologii do těch předmětů, učebních osnov a tak dále.

No a největší chybou, kterou já považuju, to byla závislost komunistické strany — aby řekl to přímo — dneska tomu říkáme, že se leze Evropské unii do zadku. Přesně takhle to bylo s komunistickou stranou, která taky lezla do zadku moskevskému stranickému vedení. A tím pádem řada lidí na to poukazovala, že přeci to, co říká Moskva, to nemusí vyhovovat nám.

Jo. Eh, hele se, nespočítal jsem asi všechny otázky, ale jenom jsem chtěl říci: rozlišujme pronásledování a poškození. Ano, bylo poškozeno, ale prosím vás, statistický poměr. Já vím, že teďko někdo řekne, co mě do statistického poměru. Ale když jsem se díval do tabulek, tak těch poškozených to byla procenta. To nebyly desítky procent, jak se snaží někdo tvrdit. To byla skutečně procenta, protože jsme měli dělníky i v zemědělství i v průmyslu. My jsme měli lidi, kteří byli vyloženě zajištěné. Kdo na tom nejvíc prodělal? Prosím vás, to byli spekulanti, obchodníci, jo, říkalo se jim keťasové, že jo. A ti se na to nejvíc rozčilovali, že přišli o svoje kšeftíky.

Proto i ta měnová reforma v roce 53, že jo, která lidi poškodila, ne? Ona především poškodila tu skupinu, která nechtěla socialismus, která měla nahrabaný nepřiznaný peníze a najednou o ně přišli.

Takže uvědomme si — já zase nebudu všechno obhajovat. Hele, děkuju, že jsi to zmínil, ty keťasy, kterí si nahrabali za druhé světové války, že jo, hlavně když prodávali bokem věci. A potom samozřejmě dál — když byl nedostatek a i na Wikipedii je vidět, jak ty ceny šly dolů a tak dále, jo. To nebylo jenom o tom, že se srazily a zmenšily nuly prostě na bankovkách, ale když se podíváš na ty ceny, které byly na volném trhu a potom už byly normálně k dispozici. Díky tomu se zrušil taky ten lístkový přídělovací systém, že jo.

>> My jsme ho zrušili dřív než Anglie.

A jen tak mimochodem, těch měn, které po válce byly, tak byla celá řada, že jo. To nebylo jenom u nás. My nejsme výjimka těch států, které prostě udělaly měnovou reformu. Museli prostě do toho šlápnout a sníst to hořké jablko, tak kyselé nebo jak se to říká, tak prostě to tak je.

No, já bych jenom upozornil na jednu věc. Eh, není to z mé hlavy, ale vzpomeňte, když poprvé tady Josef Skála a Vlastimil Tlustý — oba dva Vlastimil Tlustý, že jo, z ODS, Josef Skála z KSČM — tak tady měli takovou debatu, takový hezký povídání. A začli tím, že Vlasta Tlustý říká: „No, já si a teď nevím, jestli on nebo jeho táta, že měl celej život trauma z toho, jak odváděli tu jeho kravku z toho statku, kde prostě do toho družstva a tady."

A Pepa říká: „No a teď si představ, že moji rodiče nebo prarodiče asi spíš byli ty, kterí spali nahoře na tom slamníku, jo, v té stodole s tím dobytkem. To byli ty služebníci a tam bylo krásně vidět, kdo odkud pochází."

A třeba náš kamarád doktor Musil ve svých historických exkluzích právě upozorňuje na to, že už od první republiky bylo zákonem dáno, jakým způsobem se mají chovat k čeledínům a děvečkám, jo, jak mají mít velké mansardy, jak mají mít teda hygienickou a takovýto standard, což ve većině případů vůbec nebylo dodržováno. Chovali se k lidem jak k dobytku.

No a pak když přišla taková změna, tak ten dobytek se postavil na zadní a vyřídil si to s těma sedlákama, s těma kulaky. To je taky pravda. Akce vyvolala reakci.

Jo, takže ono těch jako dneska po tolika letech nikdo jsme nenošlapali v botách těch, kterých se to týka. Moje babička mi vyprávěla, jak když se s dědou dali dohromady, tak si vzali úvěr a koupili si pole, jo, a barák a todle. Eh, a když potom po válce v roce 48 to slavnostně doplatili, tak si řekli: „Tak a teď už jedeme na sebe."

Eh, tak přišli komunisti a všechno sebrali. A babička říká: „Hele, ze začátku to bylo těžké, ale pak mi dali, abych se starala o prasátka, o malá selata, jo. A chovala jsem, dělala ten chov těch selat. A dařilo se jí, makala, měla čísla, měla výkon a říkala, nakonec jsme si vydělali víc, než když jsme byli soukromě, jo."

A prostě po té válce to nebylo jednoduché nikde. Na druhou stranu právě to byl ten západ, že jo — ať to byla operace Unthinkable, eh, vůbec založení na to a tak dál. Zbraně prostě, která tady — a to rozšiřování — není to o tom, že by slavná, milá, úžasná Amerika nás nechala být, jo, nebo Británie.

Samozřejmě ten západ prostě proti nám šel úplně tvrdě, tak jako dneska jde proti Kubě, třeba. Jo. A dalším, co si myslej, že můžou je dorazit. Jo, to je potřeba. Tam se nic nezměnilo.

Vždyť Amerika od druhé světové války měla 137 intervencí v jiných zemích a všichni koukaj, jako že to není nebo že je to v pořádku, nebo já nevím. Jo, takže já chápu, že v jednotlivých případech to nějak bohužel prostě běž proběhlo. Bylo to jak sám řek přes čáru v mnoha věcech.

Na druhou stranu, pokud tady byl takový tlak ze západu, tak prostě těžko hodnotit, no. Ty lidi v těch vedoucích funkcích byli hodně nervózní, no. Jestli bude válka znova, nebude, kdy bude? Jsme připraveni, umíme se bránit.

Jo, když tady běžel na YouTube jeden krásný film, dokumentární takovej, ze z 50. let, jak tady ze západu pouštěli sem na naše území balóny a americké nebo západní stíhačky prostě narušovaly furt vzdušný prostor Československa a sbíraly samozřejmě data atd. A my jsme neměli účinná letadla, která by je dohnala, která by je umravnila, až do doby, než jsme dostali první nadzvukové stíhačky. Pak se situace změnila.

Ale chápu, že když to musíme vidět komplexně, prostě všechno.

Tak nic, to byl můj úkol. Dobře. Hele, já jenom eh tam jeden — já jsem si prohlédl rychle komentáře, kde kdo mi napsal, že nesouhlasím, rodiče mi vyprávěli něco jiného. Já tomu věřím.

Jo, protože víte, já jsem znal lidi, kteří byli třeba z rodin podnikatelů za první republiky a ty vám skutečně budou vyprávět něco jiného než já, protože oni mají svůj pohled na to.

A jestliže někdo přijde o majetek, někdo přijde o takzvanou svoji svobodu — on jako velkopodnikatel měl svoji výraznou svobodu, protože měl majetek, měl prostředky a tak dále.

Nechci být demagog teďka, ale samozřejmě, že to je to, co jsem říkal — ta skupina těch lidí, kteří byli nejenom poškození, ale i pronásledováni, byla menší než ty lidi, kteří z toho nakonec měli z té změny prospěch.

A toto je hlavní hledisko.

A ještě se vrátím k té reakci té paní na ten marxismus.

Víte, my se my prostě tuhletu teorii podceňujeme, nestudujeme, neznáme ji, ale odsuzujeme.

Já ne, ale mám k ní samozřejmě rady jako každý teoretik, jako každý pragmatik a tak dále, ale já vám něco řeknu.

Víte o tom, že v komunistickém manifestu, který napsal Marx s Engelsem v roce, tak oni tam meziřádky napsali jednu věc — že je tu možnost, že buržoazie sama zruší soukromé vlastnictví, aby přežila a zároveň přestala být buržuazií?

Existovala k tomu určitá teoretická analýza, že buržoazie se tedy zruší soukromé vlastnictví, aby přežila a tím přestane být buržuazií.

My jsme v roce 91 zavrhli Marxe.

Já jsem vám vzpomínal, že jsem chtěl, aby byly kolem toho vedeny marxistické kluby, které by vysvětlily, zda marxismus má pro nás v tuto dobu nebo na konci toho 20. století smysl.

Má pro nás přínos nebo tak.

Ale když se ptám na to, co jsem vám před chvílí říkal o tom komunistickém manifestu, víte, my nemůžeme hodnotit věci v této chvíli podle této chvíle, podle tohoto stavu, ale my musíme hodnotit věci ze střednědobého a dlouhodobého hlediska, jak se to vyvíjelo, a tak, jak se to vyvíjí a tak dále.

A když se na to podíváte, tak dneska u nás se marxismus nestuduje.

Je to zakázaná teorie.

Takže čím to říkám — že dnešní společnost se neliší od socialistické společnosti, protože tam byli taky zakázáni někteří teoretici, někteří, bych řekl, filozofové, které se nesměli studovat.

Tak dneska nestudujeme Marxe, ale je zajímavé, že když poslouchám pana Wolfa — to je profesor na americké univerzitě — to je marxista a který prostě vysvětluje dění v Americe z marxistických pozic.

Rozumíte?

A ty pozice jsou to, co on vysvětluje. To si Peťo myslím, že měl někde zachyceného Wolfa.

Někdo ho vzpomíná — Pepa Skálač, Ivo Budil.

Il, náš velký marxista nebo ne marxista, on je náš velký filozof — tak ten ho taky vzpomínal, protože studuje ty současníky, ty pokračovatele.

No a to jsem právě chtěl říct — že ty teorie Marxe se prostě v elitních západních vzdělávacích institucích se studují.

Marx se tam studuje.