Velké rozhodnutí: Analyzuje smrtící virus české politiky? Boj s pandémií zla | Soňa Peková

Vítejte, vážení a milí přátelé proti proudu, proti proudařů, nepodvolení.

Jak jsem inzeroval, máme tady dnes pro vás někoho, koho opravdu máte rádi. Myslím si, naprosto většinově.

A já také, ačkoli už jsem téměř zapomněl, jak náš host vypadá.

Je s námi Soňa Peková.

Vítám tě u nás, Soň.

>> Petře, mockrát děkuju a zdravím všechny posluchače. Jsem moc ráda, že jsem opět s vámi, a děkuji za pozvání. Velmi si toho vážím.

>> No, já si spíš vážím toho, že jsi přišla, protože ty máš navíc pro nás jedno překvapení.

Překvapení. Já už jsem taky říkal, že budeš mít, ale dopředu říkám, že to není oznámení o novém covidovém trápení. Zatím pojďme na to.

Soě, ty vždycky překvapuješ. Ty jsi vstoupila do povědomí veřejnosti tím, že jsi docela drsně a dramaticky překvapila všechny kolem té analýzy covidové, ale mě jsi překvapila tentokrát také, musím říci, protože tě mám za člověka racionálního, za člověka přitom plného entusiasmu, v pravém smyslu slova emocionálního, krásně emocionálního.

A ty přicházíš s něčím, co mě jde spíš k trochu jiným postavám, ale zvykám si na to, že to půjde i k tobě. Ty vstoupíš do politiky. Řekni nám, jak jsi se rozhodla a proč a kam.

>> No, Petře, no vlastně ono to může znít trošičku iracionálně, ale vlastně když se vrátím do roku 2020, kdy mě okolnosti vynořily z laboratorního prostředí, tak tam byla rovněž spousta faktorů, kdy mě mnozí radili: "Neříkej to, neříkej ono, protože to bude mít nějaké konsekvence a nedopadne to dobře."

A já jsem přesto všechno cítila, že některé věci mám lidem sdělit a mám je sdělit včas, a že ten čas tenkrát dozrál a já to mám udělat, protože mám k tomu odborný mandát nebo osobnostní sílu, nebo jak bych to i nazvala – možná kombinaci obojího.

No a teď já se vlastně nechystám do politiky, protože pod politikou se rozumí cosi. Já bych ráda v tuto chvíli se posunula do těch oblastí, kde se ta politika dělá. Já se tam prostě potřebuju podívat tak, že to bude ve službě lidem.

A domnívám se, že jak tenkrát mě vlastně lidé pomohli a já jsem pomohla řadě z nich, a myslím si, že to tak objektivně je.

Takže znovu jsem jaksi ucítila takové nutkání – já to tak nazvu, protože to se opravdu racionálně vysvětlit nedá – že dozral čas, abych se posunula v některých cílech, kam se člověk může podívat a ovlivňovat společenské dění. Protože já vlastně od roku 2020 s lidmi pracuji.

Nejdřív to bylo na poli covidu. Potom jsem se posunula trošičku jinam a možná tak, jak bych si myslela, že by naše společnost měla vypadat, jak by se měla strukturalizovat, jak by lidé měli navzájem interagovat, jak by se zase měly vrátit dobré mravy a nějaká kultura do společnosti.

A takto já s lidmi pracuji a mám pocit, že to rezonuje.

A teď přišel takový intenzivní pocit a já teda řeknu upřímně, že to mě celý život vede. Nebudu tady zakrývat, že by mě to někdo poradil. Nikdo mi to z mého okolí neporadil, abych to udělala. To byl vlastně můj impulz, který přišel ze mě, že je čas se podívat na to, a velmi by mě to zajímalo, kde si lidské vědomí, charakter, intelekt lidí dnešní doby stojí.

Když šest let mě dávají palec nahoru, jak se jim líbí, co jim říkám, a jak případně občas koriguju některé myšlenky, které si myslím, že by zaznít měly, tak jestli ta společnost dozrála do doby, že přímá volba kandidáta do služby lidu – protože já považuju všechno, co se pro lidi dělá, za službu lidu, nikoli za nějaké ekonomické benefity, jak se to bohužel stalo časem, v průběhu času, že politika spíš vypadá jako ekonomický benefit někoho – já to považuju za službu lidem. Myslím si, že by to tak mělo být.

Tak zda-li, když já chci lidem posloužit v trochu jiných strukturách, zda-li ti lidé mě tam umí nadelegovat, jestli ta přímá volba skutečně funguje, nebo jestli jsou to jenom řeči, které se říkají, ale skutečně to nefunguje.

Takže já tady vlastně v tuto chvíli – což i tebe, takového matadora v těchto věcech, překvapilo – já chci tady otestovat, chci strčit palec do vody, jak je horká, a chci vědět, zda-li ta úroveň společnosti je tam, že pokud usoudí, že mezi nimi je člověk, který hodně třeba pomohl nebo pro ně pracoval a chce pracovat dál, ale potřebuje pro tu další práci jejich pomoc, tak jestli se dokáží zkoordinovat a toho člověka do nějakých těch pozic, odkud může vlastně pro ně pracovat, dokáží posunout. Protože já se tam posunout sama nedokážu. Musí to udělat lidé.

Takže já vlastně teďkom dělám takový zvláštní experiment, který ty bys nazval iracionálním, protože pokud prohraju, tak asi si můžu na nějakej pomyslný pomník napsat RIP.

Ale mně je to vlastně jedno, protože já pracuji pro lidi, nadále budu pracovat pro lidi, a jak tento experiment dopadne, mě to vlastně upřímně zajímá.

Takže já jsem se rozhodla být taková na divočou kartu, že bych kandidovala do senátu, do senátních voleb na podzim. Takže teď je v procesu sběr podpisů, protože to chci udělat sama za sebe.

Já chci vědět, zda to, co jsem pro lidi udělala za šest let – protože mně to stálo hromadu času, mně to stálo kariéru, mně to stálo společenské postavení, to mě odseklo vlastně úplně od všech zdrojů, které mě přiváděly hmotné živiny – tak chci vědět, jestli se ta moje námaha zúročí v tom, že pokud lidé souhlasí s tím, jak já s nimi pracuji, jestli mě posunou dál.

Takže já tady vlastně riskuju, politicky riskuju, ale mě politika v té formě, která v současné době tady vládne, vůbec nezajímá. Považuji ji za hrubě zkorumpovanou a považuji ten systém, který tady je, za v podstatě neživotný.

A pokud bude, buď ho necháme dojet, ať nějak involvuje a zhyne sám, nebo se ještě může v nějakou chvíli možná udělat výhybka z takových jelimanů, jako jsem třeba já.

No a čím víc takových jelimanů tam bude, tím ta atmosféra bude vypadat jinak. Tak proto to vlastně dělám. Jsem zvědavá.

Takže můj stimul není, že tam chci jít, aby mě tam zaměstnali, abych dostávala plat. Vůbec ne. Já mám svoji práci, ale mám intenzivní pocit, že dozral čas, abych zkusila, kam jsem to dotáhla za těch šest let.

A když mě oslovili před několika lety, zda-li to udělám, tak jsem to tenkrát odmítla jako úplně absurdní myšlenku pro mě. Vůbec to nerezonovalo. A teď to zarezonovalo.

Takže já jsem zvědavá a děkuji, že můžeme si o tom dnes povídat.

>> No ne, no to musíme, protože to je obrat – jak bych řekl – kardinální obrat na moři. Jako jezdíš, řídíš ten svůj parník, občas se z něj stával ledoborec, a najednou, když ta posádka už je spokojená, že se vplouvá na poněkud klidnější oceán, tak ty zavelíš k obratu o nevím kolik stupňů.

Ale je to určitě hodnotné.

>> Ale vlastně je to obrat o 360°, protože já neustupuju z těch svých pozic, takže já jsem pořád tam.

>> No počkej, vždyť od 360° ty zase popluješ stejným směrem, ale vezmeš to jako z druhé strany.

No jenom to téma, ten motiv je jiný, ale vlastně ty stimuly a vlastně to je ten mindset a to nastavení je pořád stejné, takže já se jenom otočím o 360 stupňů, akorát někdo při tom, při té otočce, prostě z té paluby spadne.

No.

Tak pojďme se na to podívat blíž. K tomu, aby někdo takový jako ty mohl zasednout v senátu a bylo by to báječné.

Pochopitelně.

Eh, vzpomínám si, jak jsme tady dělali rozhovory s paní Zvěř Kamplovou a s paní Kovářovou a tak dále. Obě se tam dostaly nakonec a činí něco docela — i když jsou kapkami vody v tom jedovatém prostředí — tak něco činí podstatného občas. Takže to by bylo jistě báječné.

Ale ty si řekla, že kandiduješ sama za sebe. To znamená, že ty nejdeš s žádným uskupením, s žádnou politickou stranou, nejsi reprezentantem nějakého většího politického proudu. Ty tam jdeš jako Soňa Peková.

A to, co potřebuje Soňa Peková, aby tam mohla vůbec se o to pokusit — Soňa Peková, která dostala impuls sice trošku později, ale ještě dost včas na to, aby se to dalo udělat — jsou prvních 1000 podpisů, které musíš sebrat, aby vůbec mohla kandidovat.

Eh, začala jsi už s tím sběrem?

Eh, začali jsme s tím.

Eh, říkáš začali, to znamená s kým jsi začala?

Eh, s mým partnerem, který mě s tím pomáhá. Já to sama nedokázala, mám dost málo zkušeností se tou standardní typickou procedurou, kterou já vůbec neznám. Takže taková jistá regulace některých kroků pro mě je důležitá, protože já to prostředí neznám.

A takže ten proces se odstartoval.

No a to, co jsi říkala, že nejdeš se žádným subjektem, to je moje skutečné rozhodnutí, protože tím, jak chci vědět, zda intelekt, vědomí, eh schopnosti tohoto národa jsou dost vysoko na to, aby si dokázali v přímé volbě zvolit toho, koho chtějí — což možná má jakousi relevanci i k další přímé volbě — protože eh lidé by opravdu tu přímou volbu měli využít tak, aby si tam dali ty kandidáty, kterým věří.

Tak já jsem se rozhodla schválně pro tento přístup, že nepotřebuji žádná pomocná kolečka na tom svém kole, ale buď to dám, nebo to nedám.

Já nemám ten svůj eh cíl, že se tam za každou cenu musím dostat. To není můj cíl. Můj cíl je vidět ten proces, zda je možné, aby skutečně přímá volba v tomto státě fungovala — zda je to tak, že když člověk má nějakou morální integritu, nějaký jasný postoj k věcem, nemá žádnou zvláštní mediální podporu, ale má nějakou jasně dokladatelnou historii pro lidi a ti lidé ho rozeznávají — zdá-li se, že je to dostatečné na to, aby skutečně ta demokratická přímá volba proběhla?

To mě vlastně zajímá. Takže já jsem se nechtěla nechat vynést subjektem, což by se asi podařilo, protože i kdyby mě prohlásili za kontroverzního kandidáta — i to je dobře. Každá reklama je dobrá, takže to by se asi podařilo. A já to ale takto nechci.

Já chci vědět, zda to, co jsem pro lidi udělala a mně to, jak říkám, stálo v podstatě celý můj předchozí život — tak jestli to je dostatečné k tomu, abych mohla s těma stejnými lidmi počítat, že by mě posunuli dál, abych mohla pro ně opět pracovat?

Ono je to ovšem tak, že v té eh senátní kandidatuře, při těch senátních volbách, nevoli celý národ. Volí se v jednom obvodu — v tomto případě obvod číslo 30, Kladno. Eh, ale volí to prostě ti obyvatelé v tom obvodu.

Já pak možná se ještě mrknu na to, co tam vlastně všechno patří za obce. Ale eh, k tomu, aby to vůbec bylo regulérně možné, se musí vyplnit taková petice na podporu kandidatury. Já jsem si to nechal tady vytisknout. Možná, že bychom to mohli vidět i na obrazovce.

To je ono. Je to takovýhle arch papíru, který — jak píšeme — lze stáhnout vlastně pod tím videem. Tam se má vyplnit základní jméno a přijmení toho voliče, datum narození, adresa a místo trvalého pobytu a podpis. Eh, potřebuješ jich 1000. Já ti tady začnu vyplňovat sám první, ale to bude pouze na ukázku, protože jak jsi správně říkal, ten volební obvod se týká vybraných obcí. Jako každý další obvod se týká vybraných obcí.

Čili vůbec ti nemůže nikdo ani jako podpořit tu kandidaturu z jiných míst. Ti nemůžou podpořit. Musí to být opět jenom ti obyvatelé těch obcí. Teda ten hlas by se nepočítal. Počítá se pouze hlas oprávněných voličů z obvodu číslo 30, což je Kladno a okolní obce. Ale ten seznam je znám a můj jediný komunikační kanál se světem je pomocí Facebooku. Já jsem taková ta ještě stará škola, tak to takhle používám, ale lidé to čtou. Je to hodně populované místo a tam je přesně — pokud by si to člověk nechtěl stáhnout ze stránek ministerstva vnitra, kde to je vypsáno — tak se může podívat na můj Facebook. Tam je to přesně vypsáno, které to obce jsou.

Takže je to Kladno a okolí, kousíček Prahy. Takže vlastně je to taková pěkná, pěkný průřez — takový dynamický průřez — s tím, jaká populace to může být. Protože Kladensko je trošičku jiné, je industriální, je postindustriální. Pražská populace je zase trošičku jiná. Nebo ti, co se z Prahy vystěhovávají na okraje, jsou zase trošičku jiný. Takže je to takovej zajímavej heterogenní průřez.

Takže jsem zvědavá. Ale ty obce jsou jasně definovány. A pokud by mě někdo podpořil mimo ten okrsek, tak ten hlas by bohužel nebyl platný, byť teda rovněž velice vzácný.

No tak to ještě, žes mě to řekla. Já jsem si myslel, že ti — já jsem si to nezjišťoval — ale teď už vím, že protože to, že mohou volit tě lidé pouze z toho obvodu, je zjevné. Ale že tě nemohou ani podpořit k té kandidatuře lidé z jiných částí republiky, abych tak řekl — tak třeba do příští přímé volby...

No to si nezahrávej. To jsem teda zvědav. Jestli... Ale to uvidíme také podle toho, jak dopadneš.

Jasně, jasně. Eh, chtěl jsem jenom říci — ty seš, já jsem tady si nechal vytáhnout těch pár — jako je to spousta teda obcí. Eh, ale ty seš prostě, ty žiješ ve Pcherech. Jak se to vyslovuje? Jak se to skloňuje?

Pchery.

Navigace. Navigace, pardon. To se vyslovuje Cher, Peri. Jmenuje se to Peri 27308. Je to hned vlastně vesnice, hned vedle Kladna, mezi Kladnem a Slaným.

To vím. Já jsem si jenom nebyl jistý, jak se to skloňuje — že bydlíš ve Pcherech.

Já myslím, že tam už je takové pole tvořivosti. Už pro mě bydlíš teda ve Pcherech.

Tak dobře. A kromě jiného v tom takovém vstupním úvodním textu, který jsi napsala — pozoruhodném — říkáš také, že bys se chtěla zasadit o ten obchvat kolem Pcher.

Eh, je to tak.

Je to tak. Já jsem vlastně napsala svůj program, který rovněž teď já jsem ho distribuovala pomocí toho mého sociálního média.

Jmenuje se Sonia Peková, ten můj Facebook a rovněž těch obcí, kterých se to týká, tak teď o víkendu to dostanou vlastně všichni do schránek, protože je to šíření informace nikoli nějaký... takže to i legálně správně.

No a já mám jako kdyby ten program je dvojího druhu.

Jeden říká, že v podstatě těch projektů, které by ten daný region měl řešit, je celá řada, ale vlastně rytmicky se opakují jako málokdy tam přijde nějaká úplně novátorská myšlenka. Spíš je to, že se něco naslibuje a nesplní.

A tam jsou tam vstupují do hry parametry, proč vlastně se to nepodaří.

Najednou se zjistí, že se něco nemůže, nebo že někdo to podepíše prostě nějakej jinej dokument, než původně plánoval.

Všechny ty krásné myšlenky a ty ideje, se kterými ten člověk tam přichází, najednou jsou nějak smazány, protože přijde jakýsi ovlivňující faktor a to, co on si představoval, že by dělal, najednou nedělá a ty programy se nenaplní.

Takže těch programů je celá řada a každý region moc dobře ví, čím trpí.

Nedostatečnou infrastrukturou, silnice, školy, zdravotnicí.

To je taková jako rytmická píseň.

Ale já se domnívám, že vlastně k té realizaci těch projektů nedochází proto, že ti lidé, kteří by je realizovat mohli, ty myšlenky, najednou se dostanou do bodu nějakého bloku, kdy jim možná někdo vysvětlí, že takto a ne jinak.

A tam to souvisí intimně s tím, jakou historickou zátěž ten člověk nese, zda má někde nějaké ekonomické nesrovnalosti, jiné nesrovnalosti, které ve správnou chvíli, jak víme, média někdo vytáhnou a ten přesvědčovací moment je částokrát velmi silný.

A domnívám se a i tak to lidem říkám, těm, když s nima mluvím, protože já se stýkám s lidma poměrně hodně osobně, tak jim říkám, že pokud cítí, že by chtěli ovlivňovat veřejné dění, tak první, co mají udělat, je vyčistit si své kostlivce ve skříni.

A ono to není vůbec příjemný proces.

Já jsem ti tím prošla, prošla jsem tím mediálně v prime české i slovenské televizi.

Nemůžu říct, že bych to někomu přála, ale jinak to asi nešlo.

A já v tuto chvíli si neuvědomuju, že bych někde měla nějakého kostlivce, který by byl pro mě tak významný, že by mě díky tomu někdo dokázal ovlivnit moje rozhodovací procesy, zdali něco bude tak či onak.

Takže já se domnívám, že těch projektů je celá řada, ale nejsou realizovány, protože jsou tam tlaky nějakých třetích stran, které se vlastně neprojikují veřejně a toto považuju za problém.

Takže toto je jako kdyby můj první příspěvek k tomu, proč bych chtěla do té společenské pozice jít, protože necítím, že bych někde měla nějakého a říkám to otevřeně a skutečně s plnou vážností, že necítím, že bych někde měla nějakého kostlivce ve skříni, který by způsobil, že to, co lidem říkám, bych nemohla naplnit, protože by mi to někdo takzvaně vysvětlil.

Ono samozřejmě musíš počítat s tím, do jisté míry jsi s tím prošla, ale musíš počítat s tím, že samozřejmě tady najednou budeš vystavena nějakým protikandidátům a silným třeba subjektům, které budou na tebe také útočit.

Ale to teďkon chci nechat ještě stranou.

My se k těm věcem, o kterých ses zmínila, tvým profesním, řekl bych, a i těm aktivitám třeba na Slovensku chci dostat v zápětí.

Jenom chci upozornit, že samozřejmě ten senát ti zvýší nepochybně tu společenskou sílu, kterou můžeš mít a kterou máš.

Ale je vlastně a proto také asi je lidmi často ty volby do senátu jsou mijeny, protože lidé mají většinou pocit, že to je k ničemu ta komora, což není pravda, protože je to přesně naopak, protože ta komora sama o sobě je nesmysl.

Ta tu neměla nikdy být.

Vznikla jenom jako trafika, když se dělila Československá republika na Českou a slovenskou, ale prostě jakmile to je, tak už funguje a má velmi silné okamžiky, kde může zasáhnout.

A vidíme to dnes, když je tam vlastně ta opozice fialová mafie zůstala v senátu.

Přestože tady prohrála všeobecné volby, tak v tom senátu má většinu a tyto senátní volby budou významné právě i proto, aby se oslabila ta role té fialové mafie v senátu.

Čili v tomto smyslu lidé jako ty, kdo jiný by měl jít do těchto voleb, než lidé jako ty.

I když určitě máš pravdu v tom, že je to docela riskantní krok, ale ty ses rizika nikdy nebála, jak my všichni víme a riskovala s možná nesčetně víc, než budeš riskovat nyní.

Já bych to ale nicméně nebral, jako že chceš jenom otestovat tu věc prostě.

Rozumímli tomu správně, ty do toho chceš vstoupit.

Samozřejmě. Takže ten krok, který je teď nutno udělat, já to tím jenom uzavřu, je, že prostě budou muset ti, kdo nás sledují a ti, kdo to dostanou do těch schránek, pokud s tvou kandidaturou se ztotožní, ti aspoň teď napsat tu svoji podporu, aby sis vůbec mohla kandidovat.

Co s tím mají pak ti lidé udělat?

Mají to někam poslat nebo co s tím mají udělat?

No, potřebovala bych to doručit na adresu.

Eh, tak nevím, jestli můžu tady říct svoji adresu.

Můžu?

Tak moje jméno je Soňa Peková a adresa, kam bych poprosila to doručit buď osobně a nebo českou poštou, do schránky je 5. května 44, Peruc 27308.

To je vlastně moje korespondenční adresa.

No a 5. května 44.

Ano.

Jak se to jmenuje?

Ulice se jmenuje 5. května a číslo popisné je 44.

Takhle to je. Aha.

Ano.

Protože já vím, že jsem k tobě jel. Tu ulici si pamatuju. Myslím, že 45.

Jo.

Ne, číslo popisné 44.

45 by se pamatovalo možná ještě lépe, ale 5. května 44 není špatný. Není špatný model.

Eh, dobře.

Čili napíšu to, podepíšu, dám do obálky 5. května, ale potřebovala bych to tak do 1. srpna letošního roku, protože termíny jsou takzvaně šibeniční, protože 4. srpna se to uzavírá.

Ano.

No tak to musí ti, kdo tě mají rádi, udělat, abych tak řekl, fakt okamžitě, protože abys to náhodou potom se neprošvihlo o pár hodin.

Jo, ale já myslím, že to je v pozici. Nechci, tak asi to nemusí být tak složité.

Známe se. Jasně.

Nepřicházím asi jako úplně neznámá osoba, takže buď někdo s tím mým profilem souhlasí, či a nebo nesouhlasí.

Takže myslím si, že by to nemuselo být složité.

Eh, důležité jenom ještě v tomto časovém okně informovat lidi, aby udělali to myšlenkové rozhodnutí, chci nechci, a podle toho se zachovali.

Já musím říct, že teda dlouho jsem tady neměl někoho, komu bych tak opravdu přál, aby se do nějaké této pozice dostal, protože ty seš uvěřitelný člověk.

Ty to máš skutečně za sebou, tu vzpouru proti neuvěřitelnému tlaku covidovému, neuvěřitelné situaci, kterou jsme prošli a ty jsi byla ten, kdo vlastně první řekne.

Eh, na to nikdy nezapomenu a eh, jen mě mrzí, že teda nebydlím v Praze trochu jinde, abych ti mohl už dnes poslat ten podpis.

Ale já myslím, že se musíme trošičku dostat taky někam dál, protože ty, jak říkáš, naprosto jasně, a to je na tomto pozoruhodné, že ty dál normálně pracuješ, ty máš dál svou laboratoř, ty máš dál všechny možné svoje aktivity, včetně některých pro mě, řekněme, trošku pozoruhodných i duchovních, ale respektuji je.

Ale řekni mi, co teda vlastně dneska ty v těch věcech děláš?

No, nadále pracuju v diagnostické laboratoři, která se věnuje molekulární mikrobiologii, hlavně teď ve veterinárním světě. Protože ta covidová doba i nějaké předchorobí, které tomu předcházelo, tam se spojilo příjemné s užitečným, takzvaně, tak mě vyhnalo ze světa humánní lidské medicíny, kterou jsem studovala.

Takovým ohromným procesem likvidace mého nabubřelého ega, které jsem uznávám měla předtím, tak jsem se vlastně octla v malé diagnostické laboratoři, která ale patří — nebo pracuji v té diagnostické laboratoři. Mám přímý vliv na to, co laboratoř bude dělat, a věnuji se teda majoritně veterinárnímu světu, veterinární molekulární diagnostice infekčních chorob.

Takže to je to, co dělám, co mě živí. Takže určitě není mým nějakým cílem změnit práci a někam se užitečně zakotvit. A navíc mi je 52 a cítím v sobě ještě spoustu síly a tvůrčí síly, takže bych to chtěla udělat.

No a kromě toho, že pracuju, mám hromadu různých zájmů a ten můj snad nejoblíbenější jsou hory. Chodím po horách, vlastně vždy jsem cestovala, hodně cestuju v Česku, Slovensku, v zahraničí. Ve státech jsem teď nedávno byla se opět podívat. A když chodím po těch výletech různě, vždycky píšu z toho takové reportáže, ukazuju lidem, kde je krásné se jít podívat, protože se domnívám, že je potřeba se zvednout a jít osobně se na nějaké věci podívat a nestudovat jen nějaké metabolity. Že někdo někde byl a říká, jak to bylo — zažít na vlastní kůži není nad to, protože člověk vidí to prostředí, potká se s lidma, žije, zažije tu atmosféru, tu energii toho místa a nad to vůbec není.

No a ještě mě nech říct, že v zimě jsem se dokonce šla podívat do nějakých oblastí na Slovensku, kde byli medvědi. Taky jsme spolu sdíleli turistickou značku Medvědi rádi po modré nebo po zelené a já jsem nafotila ty medvědí tlapy, jak jsou krásné ty drápy, ten patní hrbol a tak. A rovněž je to na tom Facebooku, můžou se lidi podívat.

A chci jenom říct, že i takovéto věci — když se člověk chová klidně, ne zblbě, chová se racionálně, je v harmonii nebo v klidu — tak se vůbec nemusí bát. Domnívám se, chodit ani tam tudy, kudy si ten medvěd prostě šráduje.

No, ty která se věnuješ teď těm zvířatům, i když nevím, jestli se zabýváš molekulární biologií medvědů, ale máš přeci jenom k tomu blíž, tak ty víš asi jak na to. Já bych to možná vynechal. Ostatně svědčí o tom — hele, svědčí o tom, že je to úžasná mladistvost, jo, protože já už nechci jezdit nikam, jo, ale to je něco jiného. Ne, že bych všechno viděl, ne kvůli tomu, ale protože jsem zjistil, že opravdu tady v té zemi je to nejvíc.

No, ale rozumím tomu, že vy mladí, ještě musíte vidět trošku toho světa a vidět ten ruby a líc těch věcí, které já už mám. Já je vidím většinou jenom z toho rubu.

Hele, tak pro tebe píšu ty reportáže. Jsou opravdu inspirativní.

Tak pojďme dál. Kromě všeho ostatního si také prodělala tu pozoruhodnou, řekněme, anabázi na Slovensku. Můžeš už o tom vůbec mluvit, o co tam šlo a co se stalo?

No, já vlastně ani nevím, co bych k tomu řekla, protože domnívám se, že správně by to mělo být, že když někdo má s někým problém, tak ten problém diskutuje přímo s ním a ne s někým třetím, čtvrtým, pátým přes média a podobně.

Takže to, co se stalo: analyzovala jsem vakcíny pro pana doktora Kotlára a pro slovenskou vládu a byl to ode mě dar slovenské vládě, protože ta laboratoř je moje, takže jsme to vlastně financovali sami. Žádná konektivita finanční nikde nevznikla, takže to bylo úplně nezávislé.

Analyzovali jsme vakcíny, které jsem dostala od pana doktora Petra Kotlára, a naměřili jsme tam příliš vysokou koncentraci dvouřetězcové DNA, což je problém. Protože ta nanostruktura té vakcíny, pokud má uvnitř ten měchýřek uložené velké množství dvouřetězcové DNA, bohužel se nelze vyloučit, že by to mohlo fungovat jako transfekční reagent.

Což znamená, že pokud se tato věc setká s jakoukoli buňkou, tak ten nanoměchýřek volně fúzuje s membránou té cílové buňky a dostává se to dovnitř do buňky, do cytoplazmy a zůstává to tam, pokud se buňka nedělí. To znamená, že jsou to třeba buňky neuronální tkáně nebo buňky srdečního svalu. A nakonec ty buňky destruuje, což dnes vidíme na případě mnoha různých neurodegenerativních onemocnění nebo kardiologických onemocnění.

Nebo se to dostává do buněk, které se sice dělí, ale tam je problém, že pokud se buňka dělí, tak v některou chvíli se chromatin DNA rozvolní, protože se replikuje, a do takového rozpracovaného terénu se může tato věc zaintegrovávat, protože má volné konce.

No a to hrozí rizikem, že se to zaintegruje do genomu. Ta buňka může zahynout na ten genomický zásah, nebo se to může zaintegrovávat do nějakého místa, které třeba spustí karcinogenezi.

A bohužel onkologové to asi budou muset v jednu chvíli už velice brzy přiznat, že mají čekárny zaplněné lidma, ke kterým tato diagnóza nepatří. Jsou to mladé ženy, mladí muži, vlastně mladá generace, kterým tato diagnóza určitě nepatří. Jsou to dramaticky rostoucí nádory, takže i svět onkologie se změnil. Najednou vídí podivné tumory a velice agresivní tumory.

A toto by mohlo být v přímé souvislosti s tím, co ty takzvané vakcíny nebo ty přípravky obsahovaly.

Takže já jsem toto udělala pro slovenskou vládu. Opatřila jsem to soudní znaleckým razítkem, protože jsem soudním znalcem v předmětném oboru.

No a s tím jsem opět šla velice s kůží na trh, protože jsem věděla, že to asi rozpoutá nějaké veletoče. Rozpoutalo.

Naprostá většina z těch veletočů je úplně podpásových a můžu říct, že nějaká aktivita, která by se nazývala „odhalování nepravostí za doby COVID-19", je pouze hraná a vůbec se nejedná o žádnou skutečnou aktivitu. Stejné na Slovensku, stejné v Česku, stejné v Německu, protože jsem se šla podívat za doktorem Rainerem Füllmichem a byla jsem za ním osobně. Ano, ve vězení. Jela jsem za ním do Bremervörde a viděla jsem, co se tam stalo.

Potom jsem iniciovała takovou mezinárodní petici na různá prezidentská místa, rovněž domácí petici k rukám pana prezidenta Petra Pavla, protože máme tady podobné případy, o kterých se málo mluví.

No a na dvakrát mi bylo odpovězeno, že ať, eh, no jak bych to řekla slušně, prostě zamítá se. Ale nikdy se mnou vlastně nemluvil pan prezident Petr Pavel, byť jsem ho žádala o osobní schůzku, protože jsem chtěla vědět, proč je takový dvoj metr tady v této zemi.

Proč se domnívá, že se tady nenasouvá zase normalizace? Protože on dle věku si určitě musel pamatovat na nějaké normalizační praktiky, aniž bych to komentovala více. Ale vůbec se, eh, neobtěžoval se se mnou kontaktovat a vždycky tu komunikaci se mnou přesunula nějaká etáž níže.

Takže z toho i plyne, že tady máme prezidenta, který by měl být pro občany, ale on se odmítá s občany bavit.

A přitom když jsem to řekla poprvé a poslala jsem to za sebe, za svojí vlastní osobu s identifikací, že jsem to já, že chci prostě odpověď od pana prezidenta, tak se mi nedostalo. Teda, dostalo se mi zamítavé odpovědi.

Potom se k tomu ke mně přidalo 1000 lidí, což považuju za známku osobní odvahy, protože každý se bál, že přijde na za nima někdo a řekne: "Co to tady podepisuješ?"

A i taková grupa lidí nebyla dostatečná na to, aby se pan prezident ozvал. Myslím, že to je úplně jasné, protože on přijme jenom takové, kde to hraje PR roli nebo kterou mu předepíše Petr Kolář nebo Česká televize, případně se znám s nímž má trilionový kontrakt.

Eh, tak to je. A víš co?

A mně teprve teď vlastně dochází, po tom, co tohle říkáš, proč ses asi musela rozhodnout do boje o senát jít, protože ano, to už tě hůř odmítnou, pokud bys byla v senátu.

No, rozumím tomu asi ochlup lépe, že by tam bylo nějaké zrnko racionality. Že neracionální je to v tom, že tě zase budou vláčet všude možně.

Ale to jedno.

No, tak já vím, že to je jedno, ale že jsi silná žena. Ale přeci jenom ty cenné lidi bychom si měli trochu uchovávat.

No, já to nechci přehnat, eh, ale rozumím tomu trošku lépe, proč to tedy děláš.

A zeptám se na to teď ještě vlastně z něčeho jiného.