Ústavní soud předběžné opatření vůbec neměl vydávat. Rozhodující pravomoc má vláda. | Aleš Gerloch

[hudba] [hudba]

Aleš Gerloch je naším hostem. Vítám vás v XTV.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Aleš Gerloch je ústavní právník a nově musím dodat, že je kandidátem na senátora za hnutí.

Ano, pane profesore, i k tomu se dostaneme, ale chtěla bych začít tím aktuálním a to je ústavou a těmi spory, které sledujeme vlastně už půl roku. Nejprve to byl spor o jmenování či nejmenování ministra, teď sledujeme další – zda má prezident jet či nejet na summit.

Měla by se nebo měla by se už v době uzákonění přímé volby prezidenta upřesnit, zpřesnit ústava?

>> To je dobrá otázka. Uvažovalo se o tom. Mimo jiné se uvažovalo, že by prezident republiky byl odpovědný z výkonu funkce, což by se promítlo v tom, že by byl odvolatelný voliči. Protože logicky přímá volba je občany a potom se nabízí otázka: když je tedy zvolen, jestli tedy může být opět odvolán z té funkce, tak jak to prostě známe u některých jiných volených orgánů.

Jiná situace je třeba u soudců. Právě ta nezávislost – tím, že nemohou být odvoláni v zásadě a jen výjimečně v nějakém mimořádném trestním řízení.

Takže tady se tato věc jaksi nabízela. Nakonec se rozhodlo, že bude přímá volba, ale beze změny jakýchkoliv pravomocí a působnosti prezidenta republiky. Nijak se neměla ani rozšířit, ani zúžit. K tomu došlo a to je možná i důležité z hlediska potom výkladu těch jednotlivých pravomocí a jejich používání.

A zadruhé: že se stále zůstává možnost právě jeho nikoli odvolání, ale zbavení funkce pro nějaké ústavní delikty. Nově se přidal ústavní delikt – hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

A tento delikt doplnil dřívější a stále tedy existující velradu prezidenta republiky. Kdy ale ten návrh podává senát parlamentu, nově se souhlasem poslanecké sněmovny kvalifikovanou třípětinovou většinou obou komor Ústavnímu soudu.

Takže ta možnost, která dříve byla jen na senátu prostou většinou senátorů, týkala se jen velrady, která je v ústavě vymezena jako jednání proti státní suverenitě, celistvosti státu a proti demokratickým základům státního režimu, byla doplněna právě o to hrubé porušení, které není blíže specifikováno.

A tento pokus byl učiněn ve vztahu k předchozímu prezidentu republiky Miloši Zemanovi, kdy senát navrhl toto projednání, ale poslanecká sněmovna nedala k této ústavní žalobě souhlas.

Takže tam zůstal tento režim, včetně zvýšené ochrany prezidenta republiky.

A můj tedy závěr z toho je, že vlastně musíme posuzovat prezidenta republiky tak, jako by nebyl přímo volen. Je to otázka samozřejmě vyšší třeba legitimity, ale z hlediska toho, o čem je veden teď ten spor – jaké má pravomoci, o čem může rozhodovat samostatně, o čem společně s vládou nebo případně jinými orgány – to prostě měněno nebylo.

>> Měněno nebylo a mělo by to být změněno, zpřesněno, když vidíme ten...

>> To samozřejmě může být, ale je to ústavní změna, čili tu by měl provést ústavodárce, nikoli Ústavní soud, jo? Čili Ústavní soud u nás ani nemá právo moc samostatně vykládat ústavu na žádost nějakého ústavního orgánu – prezidenta republiky, poslanecké sněmovny, senátu nebo vlády – jen když řeší konkrétní otázky, které lze podřadit pod nějaké řízení, které je předjímáno zákonem o Ústavním soudu.

Je to jiná situace než v některých státech a než jsme měli v době Československé federace, kdy tehdejší Federální ústavní soud skutečně mohl na žádost příslušného ústavního orgánu vyložit nějaké ustanovení ústavy.

Je-li věc sporná? To my nemáme. Takže i toto vlastně limituje trochu Ústavní soud podle mého názoru z hlediska postupu.

To, co se objevilo v posledních dnech, můžeme říci, se nachází jako krok špatným směrem ze strany Ústavního soudu a samozřejmě i prezidenta republiky. Ale prezident republiky má jako každý jiný možnost podávat různé návrhy.

Spíše bych to trochu vyčítal Ústavnímu soudu – že vlastně postupoval velmi extenzivně při použití těch příslušných ustanovení nejen ústavy, ale zejména zákona o Ústavním soudu, kde o možnosti předběžného opatření v tom řízení, v tom kompetenčním sporu se nehovoří.

Nicméně očividně tento spor není u konce. A tím myslím tím předběžným opatřením – nemluvím tu o samotné kompetenční žalobě – protože to předběžné opatření stanovilo vládě delegovat prezidenta, aby odletěl na summit. A pan prezident, vláda toto učinila, ale pan prezident stále není spokojen a dokonce říká, že vláda nepostupuje v souladu s tím předběžným oatřením.

>> Protože ho neučinila představitelem, vedoucím té delegace.

Má tedy pravdu pan prezident? A vůbec může pan prezident říkat, co je a není v souladu s předběžným opatřením?

>> Tak je třeba si poukázat na to, jaké je skutečně postavení hlavy státu podle naší ústavní úpravy. Tam jsou tři ústavní režimy.

První – článek 62 – který stanoví, že prezident republiky má určité samostatné pravomoci zcela, nebo s jinými orgány společně, kterému něco navrhují nebo s něčím souhlasí.

Klasicky – z toho často diskutovaného – jmenování členů vlády. Je to jmenování členů bankovní rady České národní banky. Ty jmenuje zcela samostatně v tomto režimu.

Nebo druhá věc je jmenování soudců Ústavního soudu. O ty vlastně teď jde i konkrétně v tomto řízení. Takže ty jmenuje, ale se souhlasem Senátu.

Takže tady vlastně, když vede určitý spor s vládou, vede ho v jiném režimu – článku 63. A je to trošku paradox, protože z té ústavy plyne, že to je takzvaná sdílená pravomoc, podobně jako ji má prezident se Senátem, pokud jde o soudce Ústavního soudu. Čili trošku to připomíná, jakoby podal žalobu, třeba hypotetickou, na senát – kdo vlastně jmenuje soudce Ústavního soudu? No, odpověď by nemohla být jiná než: ano, jmenuje je prezident republiky. Ale pokud mu nedá u konkrétního návrhu souhlas senát, tak prostě ho nemůže jmenovat. To by bylo protiústavní.

A tady je to podobné, ale jsme v režimu článku 63, kdy většina pravomocí prezidenta republiky vyžaduje souhlas vlády. Proč? Protože prezident republiky není odpovědný z výkonu funkce a odpovídá vláda za jeho rozhodnutí.

Spor může být veden o to, co je rozhodnutí prezidenta republiky. A ústava výslovně říká, že jsou to rozhodnutí vydaná prezidentem republiky a ta vyžadují potom spolupodpis předsedy vlády, aby byla platná.

Takže někteří kolegové vycházejí z takového doslovného výkladu – když je tam obrat „spolupodpis předsedy vlády", že to musí být písemně, ne nějaké rozhodnutí, kde je podpis.

Což v praxi se používá potom tak, že si uveďme nějaké jiné příklady. Zastupuje stát navenek – jedna možnost. Je vrchním velitelem ozbrojených sil, ale třeba jmenuje soudce obecných soudů všechny, nebo jmenuje profesory a rektory vysokých škol podle zákona o vysokých školách.

Tady všude se vyžaduje kontrazignace, čili jak to postupuje zhruba 30 let už v praxi dlouhodobě.

Pane profesore, já se omlouvám, já to stáhnu ještě zpátky k tomu předběžnému opatření, protože vy jste se k tomu dostal a já jsem vás přerušila předčasně.

Zda je tedy vláda postupovala v souladu s tím, co jí uložil Ústavní soud či nikoliv?

K tomu bych se hned dostal, ale jenom aby to bylo jasné divákům – jaký je ten postup a hned z toho to vyplyne. Bez toho je to vlastně dost nelogické.

Pan prezident by mohl oprávně tvrdit: zasahuji do mých ústavních práv. Ale běžný postup je tedy v našem případě – držme se té zahraniční cesty.

Ministerstvo zahraničních věcí předloží návrh i složení delegace na jakékoli takové jednání. Pokud prezident republiky zastupuje stát sám, že jede na státní návštěvu do jiného státu, tak i potom to musí koordinovat s vládou prostě už i technicky. To nebude správné, aby jel někam, kde vláda se domnívá, že není vhodné – buď vůbec aby jel, nebo třeba v dané době. Třeba tam pojede předseda vlády, já nevím, příští měsíc nebo za zanedlouho – aby tam jeli dva činitele a tak dále.

A tudíž to schvaluje vláda. Jakékoli tyto návrhy schvaluje vláda včetně jmenování soudců a jmenování profesorů, a pak to předloží prezidentu republiky, a ten buď souhlasí nebo nesouhlasí. Ten by mohl samozřejmě říct: já třeba nechci jet tady tam a tam, kam vy tvrdíte, že bych měl jet. To je moje rozhodnutí. A samozřejmě tam ho nemůžou donutit.

Čili co z toho lze vyvodit? Prezident má negativní pravomoc vlastně, jo. To znamená, on může odmítat nějaké návrhy, které jsou předložené tou vládou. Nejmenuju toho a toho. A to je podobné jako u návrhu jmenování těch ministrů. Tam má ještě silnější pozici, protože to není v tom režimu kontrazignace.

A když přejdeme teď do toho – máme jeden režim, a to jsou práva prezidenta republiky. A tady se to trochu zaměňuje. Prezident tvrdí: zastupuju stát venku, tak mám právo někam cestovat a jet a zastupovat ten stát. A vždyť je to tady uvedeno, že zastupuju – ale není tam řečeno, že zastupuje nějak výlučně nebo výhradně, což by byl i nonsens, protože by to znamenalo, že všude by musel buď jezdit, nebo všude udělovat nějakou plnou moc někomu, aby ho zastupoval. To by znamenalo, že jsme v nějakém prezidentském systému, že jakýkoli člen vlády by jednal jménem hlavy státu – a tak to u nás není.

Takže to zastupování potom je specifikováno zákony. Klíčový zákon tady je kompetenční zákon, který stanoví, co dělá jaké ministerstvo. Konkrétně třeba Ministerstvo zahraničních věcí organizuje zastupování toho státu venku – i pro prezidenta, i pro předsedu vlády, i pro další nějaké ústavní orgány. Ministr spravedlnosti navrhuje ty soudce. Samozřejmě je tam stanoveno, jaký je postup, jaké jsou podmínky v zákoně o soudech a soudcích a v tom kompetenčním zákoně, kdo to má.

Čili tady se to je snaha jakoby otočit. Je důležité, že jakoby to bude všechno primárně rozhodovat pan prezident a ty ostatní to budou jenom zabezpečovat, jenom plnit to, co on rozhodne. Ale to je v rozporu s tím režimem kontrazignace a odpovědnosti vlády. Čili tady to není jeho právo. Právo má třeba účastnit se jednání vlády, účastnit se jednání bezpečnostní rady státu, účastnit se jednání poslanecké sněmovny nebo senátu.

Ale když se kontrazignuje – ale když už takhle Ústavní soud řekl, že ať je součástí delegace, vláda je povinná ho vzít na ten summit – měl by být vedoucím té delegace automaticky tím, že je nejvyšším ústavním činitelem České republiky?

Proč je toto důležité vysvětlit v tom kontextu?

No, že Ústavní soud vůbec vlastně nemůže takto rozhodnout. Že samozřejmě takhle rozhodl – je věc jasná – ale my musíme poukázat na to, že to předběžné opatření je samo o sobě velmi sporné, velmi problematické. Ale už tady je. Protože v tomto řízení vlastně není předepsané, že lze vydávat předběžná opatření. Ty se týkají právě ochrany základních práv u Ústavního soudu – kdyby bylo zasaženo do nějakého základního práva. A tady vlastně se Ústavní soud k tomu postavil tak, jako by prezident měl právo nějaké základní – a to bylo třeba předběžně upravit. Ale ve skutečnosti jde o to, že musí být zastoupen stát.

Čili představme si situaci, že by bylo stanoveno, že vůbec nikdo na to jednání nepojede z České republiky. A prezident republiky by podal návrh, že on s tím nesouhlasí, že nebudeme v tomto jednání zastoupeni, a že on se dožaduje, aby tam mohl jet. Ale ta situace je prostě jiná – a vlastně by Česká republika byla zastoupena vládou.

Takže pokud připustíme: ano, rozhodnutí tady je – ale pozor! My nemůžeme přece stát na stanovisku, že cokoli Ústavní soud rozhodne, tak je prostě bez dalšího v pořádku a bude prostě dodržováno. Jo, protože tady to nedosahuje té intenzity tak velké, protože to je jenom opatření v jedné konkrétní věci. Ale kdyby Ústavní soud najednou řekl, že jsme třeba monarchií – přece nemůžeme říct, že ano, jsme monarchií, protože to řekl Ústavní soud.

Mohla se tím předběžným opatřením vláda neřídit?

Eh, tam samozřejmě je to právně komplikovanější. V zásadě postupuje dobře, že se tím řídí, protože vycházíme z toho, že ústavní orgány mají vzájemně uznávat svá rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. To znamená – ale vláda jako orgán rozhodl o složení delegace.

Ano. A to je právě to, čemu míříte správně – že Ústavní soud nerozhodl o složení delegace, ani o tom, kdo tam přesně bude co plnit jako úlohu. Protože to by nás vyloženě už posunulo k nějakému justičnímu státu z té roviny demokratického právního státu.

Tady musíme si uvědomovat, že i Ústavní soud je ústavní orgán, který je vázán ústavou a zákony – zejména zákonem o ústavním soudu. Čili ten také se nepohybuje – jak se snad zdá v médiích. Takže rozhodl Ústavní soud, je prostě rozhodnuto. Čili tady je třeba dbát i toho, že Ústavní soud se musí pohybovat v ústavních kautelách, v ústavních mantinelech. Jinak bychom nebyli ústavní stát vůbec. To platí pro každý ústavní orgán.

Jo. Teď když to promítneme do té konkrétní roviny toho předběžného opatření – to bylo vydáno dobře. Jsou tam nějaké vady, protože nebyla druhá strana oslovena. Nebyly tam asi důvody, proč bylo vydáno. Kdo se podívá do toho usnesení o předběžném opatření, uvidí, že tam je vlastně jediný důvod – a to, že hlava státu v minulosti zastupovala a že tedy by měla zastoupit i nyní.

Takže v tomto směru vláda to respektuje s tím, že sama pak rozhodne, jak to bude z hlediska naplnění tohoto rozhodnutí. A v tom předběžném oatření ani prezident republiky nežádal, aby měl nějaké rozhodující slovo. To dovozuje vlastně z protokolu pouze – jedné z protokolů samotné té mezinárodní organizace – která ale nestanoví, kdo bude jednat za určitý stát.

Ta pouze stanoví, že když tam bude hlava státu, tak je na prvním místě, na druhém místě je předseda vlády, na třetím potom ministr zahraničních věcí a další a další.

Jo, čili to je vlastně uspořádání, kde bude kdo sedět, jaká se mu věnuje pozornost a podobně.

Eh, takže to nemůže stanovit tomu státu, e, jakou roli tam přesně kdo bude za ten stát mít, pardon.

Takže aby tomu správně rozumě, protokolárně je tedy eh prezident ten nejvyšší postavený na tom summitu.

Je tak vnímán, ale nic to nesvědčí nebo nepoukazuje na to, kdo bude mít tu eh rozhodovací právomoc, kdo bude jednat, kdo bude vyjednávat.

Je to tak.

Tam je třeba zohlednit dvě roviny – mezinárodněprávní a ústavněprávní.

Mezinárodní právo stanoví, že zastupují stát bez dalšího: prezident republiky, předseda vlády a ministr zahraničních věcí.

Takže budou-li tam všichni tři tito, tak potom samozřejmě záleží na dohodě a na rozhodnutí uvnitř toho státu. Pokud k té dohodě nedojde, kdo bude za ten stát jednat a v jakém rozsahu? Můžou si to samozřejmě rozdělit nějakým způsobem.

Pokud se nejsou schopni dohodnout, tak to nahlásí ten stát té mezinárodní organizaci, jo, což už zřejmě provedl v rámci té akreditace. Aspoň tak to bylo prezentováno – že akreditace byla už provedena a dodatečně byl do té delegace zařazen prezident republiky.

Čili z toho mně plyne, že vláda tedy přijala nějaké zaměření zastupování a toto zaměření je klíčové z hlediska vystupování všech představitelů České republiky na mezinárodním fóru, mezinárodní organizaci.

Já si třeba dovedu představit, že prezident republiky vystoupí na tom formálním jednání a přečte tam ten – zhruba se uvádí pětiminový – projev, který mu připraví vláda a tím se dá najevo, že tedy je představitel České republiky, který reprezentuje názory České republiky, které ale nejsou názory jeho, ale jsou názory, které schválila vláda.

Tak ale Andrej Babiš už řekl, že bude na obou těch částech – jak té oficiální, tak té neformální.

A k tomu pan poradce Jan Kysela, poradce pana prezidenta, říká, že Petru Pavlovi asi nešlo o to, aby se dostal do Ankary – to by si zařídil zřejmě sám – ale šlo mu právě o to, aby byl účasten toho summitu a pokud jsou dvě části, tak aby byl účasten aspoň jedné.

A takto by si představoval naplnění toho předběžného opatření.

Proto, eh jak zmiňuju poradce Jana Kyselu, tak říká, že eh vláda nenaplnila to usnesení Ústavního soudu právě z tohoto důvodu – že nemám být ani v jedné té části.

Ústavní soud vycházel z návrhů prezidenta republiky, takže ten návrh byl zveřejněn.

Eh, stejně tak i to předběžné opatření a i disentní názory dvou soudců, které vlastně s tím postupem nesouhlasí, argumentují proti tomu.

A sám prezident republiky navrhoval, aby se stal členem té delegace a aby mu vláda nebránila v tom, aby se mohl účastnit toho jednání tuším 7. srpna letošního roku.

Čili v tomto smyslu podle mě to bylo naplněno, protože eh tam to předběžné opatření nestanoví složení přesně delegace a kdo bude kde jednat – což by samo o sobě posunulo to předběžné opatření do absurdní polohy zcela. Že tedy u nás v České republice Ústavní soud bude řešit tyto otázky?

Uvědomme si, že do budoucna by toto mohl činit úplně každý. Například, že tedy chce jet někam a a teď žádá, aby Ústavní soud řekl, že skutečně toto mám tu možnost, že tam bude vystupovat a tak dále.

To přece vůbec nenáleží Ústavnímu soudu.

Eh, zase už jsem uvedl, že i ten se řídí zákonem o ústavním soudu.

Předběžné oatření tedy podle mě vůbec neměl vydávat.

A potom si uvědomme, co je v tomto řízení – o co jde.

Tam v tom řízení má rozhodnout Ústavní soud: kdo má pravomoc rozhodnout nějakou věc? Kdo má tu pravomoc?

A to zatím vůbec nerozhodl.

Eh, pokud to ale pan prezident sám říkal, že rozhoduje o složení delegace vláda. To říkal před měsícem, před dvěma měsíci.

Tak – no, ale Ústavní soud právě neřešil tuto otázku, protože prezident republiky toto ani nežádal.

Jo, ten nežádal, rozhodněte, že nyní budou. On to tam v tom vlastním petitu pak žádá – v tom vlastním návrhu žádá, že tedy on bude rozhodovat e o tom, že bude na tyto jednání a vláda to zabezpečí.

Ale zase musíme se řídit právními aspekty, nikoli politickými, jo, protože samozřejmě prezident republiky do toho vnáší a i vláda z druhé strany nějaké politické aspekty. Ale od toho není tady žádný soud ani ústavní, aby řešil tyto politické spory, jo. Čili ten má posoudit a v podstatě pokud se bude držet ústavy, nemůže to posoudit jinak, než že je to společná pravomoc těchto orgánů a že rozhodující pravomoc tady má vláda prostě proto, že ona nese odpovědnost za to, co se tam odehraje a co bude výsledkem toho jednání tohoto konkrétního.

Čili když by prezident republiky tam nás zavázal k něčemu, tak přece on nebude odpovědný za to, ale na venku v těch mezinárodních vztazích už to bude e hrát významnou roli, protože zavázat nás může ale pouze ústně.

No, nejspíš ústně, ale zase z hlediska ústavního, z hlediska mezinárodního práva.

Ano, protože je hlava státu. Ale z hlediska vnitrostátního ústavního práva tím, že není odpovědný, tak on musí se řídit tím, co chce vláda.

Takže já vidím jako skutečně optimální to, že on tam prostě vystoupí.

Dobře, to je ale věc vlády, jak se to rozhodne a jak dále konkrétně se to provede. Ale že přečte ten projev, který mu vláda připraví.

Srovnejme to s pozicí. Kdyby tam jel třeba britský panovník, což se nedělá v praxi, jo, ale kdyby tam jel, tak prostě ano, bude hlava státu.

Musí se uznat, že tedy má rozhodující pozici jako hlava státu při zastupování. Ale z hlediska britského ústavního práva on tam nemůže povídat, co ho napadne. Ale dostane ano projev a ten tam přečte na tom jednání. A i mimo to oficiální jednání, když se bude samozřejmě jednat někde v kuluárech a podobně, e, tak se musí držet té linie, kterou stanovila mu vláda.

Pane profesore, trochu nás tlačí čas, ale já ještě si s dovolením tady dovolím před vámi odcitovat slova předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy z konce ledna loňského roku, které eh zmínil v rozhovoru pro proinfo.cz.

Cituji: „Nemůžeme se uspokojit s tím, že tyhle instituce – tedy myšleno Ústavní soud – tady budou jako fíkové listy, ale ve skutečnosti, ať rozhodnou jednou za čtyři roky voliči a ti mají první a poslední slovo, to by mohlo být dost nebezpečné."

Konec citace.

Jste v souladu s těmito slovy a nevysvětluje vlastně toto tvrzení Josefa Baxy to, co se teď odehrává? To, co Ústavní soud teď učinil?

Tak nevím přesně, jak toto vyložit – co to má přesně znamenat.

Já bych poukázal na to, že ústava jednoznačně stanoví, že jsme demokratický právní stát.

Čili nejsme státem jenom tedy demokratickým, kde tedy lid ovšem rozhoduje – abychom tak řekli – jsme státem právním.

To znamená, výslovně pak říká, že máme závazné zákony a těmi se musí všichni řídit v čele s ústavou i Ústavní soud. Ale samozřejmě všechny orgány, včetně parlamentu, dokud ty zákony platí, nejsou změněny nebo zrušeny.

A z druhé strany máme tady ty klíčové dva principy.

Eh, z hlediska toho ústavního systému, princip suverenity lidu, čili nemůžeme popřít, že tedy rozhodující roli, zdroj moci, říká ústava, je lid. Čili volby, případně i referendum jsou důležité prostředky vlastně naplňování demokracie, plus ochrana základních práv jednotlivců a menšin. A z druhé strany potom dělba moci, a ta je velmi důležitá právě z hlediska zabezpečení fungování toho systému.

Eh, čili musíme si být vědomi, že eh ta dělba moci vyžaduje u všech dbát určité omezení a držet se těch ústavných a zákonných rámců.

Čili eh, stejně nebezpečné je, pokud by došlo k omezování soudní moci a její řekněme potlačování nebo znevažování, jako opačná tendence, že by tedy cokoli rozhodl jakýkoli soud, bychom řekli: „No, tak je to soud, tak ten prostě musíme bez dalšího respektovat." Bohužel v posledních letech neslyšíme, je to zákon, tak je třeba to dodržet, ale hned zákony, které jsou přijaté a jsou platné a jsou znevažovány, často se říká, že budou změněny, jakmile to bude možné, z různých stran. Kdežto u soudních rozhodnutí, zejména i Ústavního soudu, se nic takového netvrdí a je to samozřejmě správně. Ale eh, musí tady být vlastně vyváženo právě nikoli tedy jednostranné převážení jakékoli té moci.

Právě to vyjadřuje ten obrat demokratický právní stát, jo. Což je samozřejmě poměrně složité. Z hlediska Ústavního soudu to znamená určité sebeomezení, jo, protože eh jeho rozhodnutí mají poměrně významnou váhu a musí sám eh uvažovat, kde je rozumné zasáhnout.

Zase, nejenom v České republice, jsme svědky určité judicializace politiky, čili daleko víc než v minulosti rozhodují soudy politické otázky.

Je tato tendence, ale k čemu to logicky vede, je i politizace soudů. To znamená, že ti soudci se začínají, někteří cítit, jako by byli politiky, ačkoli nejsou voleni a nejsou ani odpovědní z té funkce, jo?

E, nemohou být, jak jsme si řekli, nějak odvoláváni, a je to myslím správné, protože mají být nezávislí, ale také nestraní.

Takže proto je důležité právě to sebeomezení, jo, uvědomovat si tu určitou míru nestrannosti a nezávislosti a sebeomezení při rozhodování zejména těchto politických otázek.

Pane profesore, velice děkuji za vyčerpávající rozhovor. K vaší kandidatuře do Senátu se ještě dostaneme v našich dalších rozhovorech, protože do voleb ještě stále zbývá několik měsíců. Moc děkuju, že jste tu byl.

Také děkuji. Všechno dobré vám i divákům. Na srandou.

Naším hostem byl dnes Aleš Gerloch.

[hudba]