USA se snaží vysát, co se dá. Po roce 1945 prohrály všechny velké konflikty. | Oskar Krejčí

Pořad za čárou, Oskar Krejčí.

Vítám vás. Dobrý den.

Dobrý den, pane profesore.

Začneme aktuálně se vyostřující válkou — naštěstí jen obchodní — mezi Spojenými státy americkými a Kanadou.

Poté, co Spojené státy uvalily 50% clo na část dovozu z Kanady, Kanada bude reagovat od 8. září. Zavede reciproční clá.

Kdo tahá za kratší konec v této obchodní válce?

Určitě Kanada. Ten obchod je nevyvážený. Kanada je mnohem víc závislá na obchodu se Spojenými státy než Spojené státy na obchodu s Kanadou.

Zajímavé je to pozadí. Protože na každém takovémto tahu Bílého domu se učíme rozumět, co vlastně Spojené státy sledují, co vlastně Trump chce udělat.

Začíná mi pocit, že když vezmeme všechny ty aktivity dohromady — to znamená Venezuelu, Irán, teďkon Kanadu — začíná mít pocit, že Spojené státy se snaží v podstatě vysát, co se dá.

Venezuela je podle mého názoru nejhezčí, nejsumitelnější příklad. Oni svrhnou prezidenta, unesou ho, ale nechají ten establishment vládnout dál. Akorát mu zablokují zahraniční obchod, seberou si ropu a prodávají sami a dávají vládě ve Venezuele jenom přiměřenou část peněz, to, co si sami rozhodnou.

To je strašně zvláštní typ kolonialismu. Trochu to připomíná situaci v době století ponížení. Tomu říkají Číňané po opiových válkách. Vítězné mocnosti, to znamená hlavně Britové, nadiktovali Číně platby prostě za náklady za válku, které musí Čína zaplatit. Neměla peníze, tak si Britové obsadili celní úřad a až do příchodu Japonců ten celní úřad spravovali.

To znamená, brali si z vývozního a dovozního cla, co sami uznali za shodné.

Tohleten model v podstatě začínají praktikovat Spojené státy a nedělají to jenom za Trumpa. Protože obdobně, když se Američané takzvaně stáhli z Iráku, nechali tam základny. Irský parlament může říkat, co chce, aby je vyhostil, ale oni tam zůstanou a musí Irák obchodovat se ropou za dolary a zab přes americké banky.

Takže tady se nám tahleta praxe rozvíjí a já si nedělám představu, že by to mohlo být jinak.

No a já se zeptám — je to dobrá praxe? Není to bezohledné a dá se říci, že vládne silnější nikoliv právo?

No, to určitě. A je to dobře? No, je to samozřejmě velmi velmi špatně. Ale když si vezmeme ten pokus Trumpa udělat Ameriku opět velkou, tak vidíme, že ty náklady na udržení hegemonie jsou mnohem větší než zisk z té hegemonie při normálních obchodních vztazích.

Ano. To znamená, pro Ameriku je strátové udržovat třeba — oni mají v současné době 750 vojenských základen v 80 zemích. Nikdo v dějinách neměl takhle roztaženou armádu po celém světě. Čína má jednu vojenskou základnou v zahraničí.

Profinancovat tohleto je nesmírně obtížné. Také Spojené státy už mají 40 milionů, sekeru, federální dluh.

Teď si vezměte, že oni navyšují skokově výdaje na obranu. Na ten příští rok by to měla být 1,5 bilionu dolarů.

Jo. A to se bavíme o rozpočtu Pentagonů. K tomu můžete připsat ministerstvo energetiky, které spravuje jaderný program Spojených států — tu výrobu, údržbu, testy — všechno spravuje ministerstvo energetiky. To jsou další miliardy. A něco dělá CIA, to jsou miliardy a tak dále.

Takže se bavíme o tom, že na zahraniční politiku v té silové podobě vydávají Spojené státy ročně 2 biliony dolarů.

2 biliony dolarů.

A teď se podívejte na tu transformaci toho vojenství. Všechny zbraně, které byly vyrobeny já nevím před 10 lety, jsou dneska v zásadě zastaralé. Protože ten vstup umělé inteligence do zabíjení je nesmírně razantní.

Když si vzpomene na Asimova — že jo — ve 40. letech přišel s tím zákony robotiky: Robot nesmí zabít člověka, ani způsobit nečinností, že člověk je zabit.

Takže tady největší peníze jdou naopak pro to, aby ty roboty zabíjely lidi.

Jo. To znamená, tady se transformuje celá logika vojenství. Mění se strategie, mění se operační umění, mění se taktika. To znamená, všechno vám to pohltí další a další miliardy.

A proto, aby to Spojené státy takzvaně uplaply, tak jdou těmi nezákonnými cestami, dá by se říci.

Z jiných cest. Co třeba snížit ty výdaje?

No, tak by ztratili pocit, že můžou udržet hegemonii. Vtip je v tom, že žádný stát nemá potenciál ekonomický, vojenský na to, aby byl hegemonem v tomto světě.

Co je nepříjemné, jsou ty americké pokusy tu hegemonii, která tu na chvilku byla po porážce Sovětského svazu ve Studené válce, znovu obnovit.

Tyhle pokusy jsou nebezpečné, ale nemohou to Spojené státy dokázat. Nemají na to ekonomický potenciál.

I při tomhletom jsou to normální krádeže, to jsou pirátské aktivity. To je jenom díky tomu, že ovládají i média a jim tu lidi odpouštějí.

Já si, když jsme začínali tou Kanadou, tak si určitě vybavíte, když Donald Trump, jen sotva co nastoupil do funkce — tehdy byl premiérem kanadským ještě Trudeau — tak už před ním řekl, že by Kanada byla krásným 51. státem Spojených států amerických.

Tak je to jakási provokace, vtípek? Nebo skutečně? Protože on to potom ještě několikrát zopakoval. Nebo tím opravdu sleduje i to, že vy Kanada jednoho dne...

To jsou věci, který ví jenom Donald Trump. Ale podle mého názoru testují možnosti.

Jo. To Kronsko je stejné. Když se podíváte na Venezuelu — napřed tam byly, já nevím, zásahy, pirátské zásahy proti člunům, které pluly do Ameriky údajně s drogami. Prošlo to.

A když prošlo tohle, mohli si dovolit unést prezidenta. Prošlo to.

Eh, zlikvidovali vojenské vedení Iránu. Prošlo. Prošlo to.

To je otázka, jestli to prošlo.

No, nevidí se v budoucnu, jestli to prošlo.

Ta budoucnost je v tomhletom klíčová. Protože musí jiné státy, jako hlavně Čína a Indie, ustát svůj vlastní styl politiky. To znamená, nesmí přistoupit na tyhlety americké hry.

Jestli na to přistoupí, tak ten svět v budoucnosti bude opravdu šílený.

Hm.

Jo. Tomu se brání Čína, Indie. Tyhlety země by měly hledat větší cesty k sobě, aby se Američanům přestalo vyplácet, já nevím, ty takzvané druhotné cla. Například teďkon chtějí vyhlásit absolutní válku vůči Iránu, včetně druhotných cel.

To znamená, kdo nebude dodržovat americké embargo vůči Iránu, budou na něj uvolneny cla na americkém trhu.

To se teďkon hraje a pro Američany to začne být velmi ztrátové, když se, já nevím, Indie s Čínou dohodnou, že na tyhle hry nepůjdou.

No, ale zatím nikdo nebyl schopnej říci: „Pojďme chlapci dohromady a to tohle přece není možný."

Trochu to zkouší Evropa, ale znáte Evropu — tam na ně slíček sám zadupe, tak se zařadí do průvodu.

Tak a Donald Trump také řekl, že jakmile skončí válka v Íránu, tak si půjde pro Kubu.

Když to zjednoduším, tak válka v Íránu nevypadá, že by se blížila ke svému závěru.

Má mít Kuba klid tedy ještě do té doby?

Hmm.

Takhle – válka v Íránu skončí, když Trump řekne, že skončila. Řekne, že vyhrál.

A zatím se dostal do pasti, protože když skončí hned teďkom, tak ten potenciální iránský a možná i odhodlání mít vlastně jadernou bombu nebyl narušen.

To musí zjistit Mezinárodní agentura pro atomovou energii, jestli na tom Irán pracuje, nebo nepracuje – jestli pracuje na jaderné zbrani.

Právě to se bojí Izrael.

Jenže to jsou přesně ty situace, kdy se jakýkoliv tah tohoto Trumpova vládnutí změní v kontraproduktivní aktivitu, protože když se stáhne teďkom z Íránu, tak na to doplatí v Izraeli.

Vytváří se tu úplně nový blok – Turecko, Saudská Arábie, Pakistán.

To znamená, máme tu stát, který je v NATO, vytváří solidární aktivity na úrovni pátého článku Washingtonské smlouvy s jadernou mocností, kterou je Pakistán.

Turecko má druhou nejsilnější armádu v NATO, myslím.

Takže se opravdu ta regionální geopolitika mění, ty silokřivky se pohybují úplně jinak, než v dobách, kdy si ty země myslely, že Američani takzvaně ochrání nebo zabezpečí stabilitu v podstatě.

Jo, to všechno padá.

Pokud jde o Kubu, zase vidíme, že Trump se snaží vyhnout přímé intervenci, ne?

Nevstoupí do Venezuely, nevstoupí pozemní vojska do Íránu. A kdyby vstoupil na Kubu americká vojska, tak pravděpodobnost, že bude ozbrojený odpor, je vysoká.

Ta pravděpodobnost se podle mého názoru pohybuje nad 90 %, protože Kuba je na tom velmi špatně dneska, pokud jde o ekonomiku, ale jsem přesvědčený, že většina lidí se právem domnívá, že je to vinou Spojených států.

Čili byste očekával jinou reakci, než byla ve Venezuele, ne?

Eh, ta reakce může být stejná, dokonce radikálnější ze strany kubánské veřejnosti. Ale Američani si ani Venezuelu nestoupili, že jo.

Přesně řešeno – jedna diverzní jednotka tam a zpátky a bylo vymalováno.

To znamená ten pokus dohodnout takové to modu s Kubou.

Tu Kubu si šéf navštívil v Havaně, takže něco se tam děje. Ale co to nevíme – že Trump bude chtít tu Kubu získat na svou stranu, abych tak řekl.

To je jednoznačné.

On ale nepotřebuje od nich nějaké morální nadšení, to předvádí ve Venezuele.

Tak jim říkejte si, co chcete, ale hlavně nás nechte obchodovat s vaší ropou.

A svět bude mlčet a přihlížet.

Bude zatím.

Ano.

Zatím.

Zatím očekáváte, že by se to v budoucnu mohlo změnit?

Zatím takhle. Já myslím, že všichni čekají, až Trumpovo období skončí.

Jo, to je to. Máme dva roky ještě.

První zásah proti Trumpovi musí zajít z domova a asi se objeví v listopadu v těch kongresových volbách.

Já jsem překvapený, jak stmelená je ta parta kolem Trumpa, protože všichni vidíme tu rozpojitost a upřímně řečeno i nemorálnost zahraniční politiky Spojených států. Ale ta parta kolem Trumpa drží s ním basu.

Tam není žádný odpad, tam nikdo se nebouří.

Je vidět, že je ta parta vybraná velmi pečlivě. Trump si velmi podrobně prokádroval ty lidi. A bavíme se o tom, co by se stalo, kdyby Trump odešel nenadání.

Jakž bude viceprezident – bude stejný, nebo lepší, nebo horší?

Byl to údajně viceprezident, který Donalda Trumpa zrazoval od útoku na Írán. Takže nebyl by jiný?

No takhle to nemusí být politický důvod.

Od útoku na Irán by Trumpa podle mého názoru měl odrazovat každý, kdo umí trošku počítat.

Jo, tam to na výhru nebylo.

Je tam 85 milionů obyvatel.

Tam nemůžete vpadnout pozemní armádu a bez operace na zemi tu zemi neobsadíte, že jo.

Tak to bylo opravdu od začátku velké riziko.

Nemluvě o hormonském průrazu, který evidentně nezakolovali.

Ta obrovská technologická převaha a někdy ty velelmoci strhne k aktivitám, které nedocení fakt, že ve válce rozhodují lidé.

Změnila válka v Íránu pohled na evropskou válku, na válku na Ukrajině?

No takhle situaci změnila určitě, že jo.

Válka v Íránu či s Íránem zvedla ceny ropy, což je výhodné pro Rusko.

Také začali Ukrajinci bombardovat Novorosisk, to znamená zaútočili na ropné terminály vývozů ruské ropy za podpory Evropanů.

A Rusové odpověděli tím, že začli ostře bombardovat Oděsu a přístavy na Dunaji.

Takže už tady vidíte, že se něco tou válkou změnilo.

Jakmile cena ropy nahoru, je to pro Rusko výhodné.

Ano.

Další věc, která je důležitá pro nás, byla válka na Ukrajině, hlavně médii veřejnoprávními prodávaná jako něco neuvěřitelného, něco šíleného. A najednou tu máte válčení úplně v podobě samozřejmosti.

Dva státy, které Česko pokládá za své velmi blízké, když ne spojence, tak přímo druhy – to znamená Izrael a Spojené státy – vedou války, které jsou neuvěřitelně cynické, brzohledné vůči civilnímu obyvatelstvu. Války, které směřují k dekapitaci, k odstranění státního vedení. Což třeba Rusové na Ukrajině nedělají.

A i když to veřejnoprávní média zatají a neanalyzují to, tak lidé to podvědomě cítí.

Dobře, ale u Íránu nebo na Íránu zasáhli mimo jiné kvůli jaderným zbraním a hrozbě, kdežto Ukrajina přeci – ta hrozba nebyla hrozbou pro Rusko, nebo byla?

No takhle to je na dlouhou diskuzi.

Pokud tedy NATO bylo hrozbou pro Rusko, tak takhle – pokud jde o iránský jaderný program, nevíme, v jaké fázi byl.

Aby jste mohli mluvit o iránském jaderném programu, musíte mít důkaz o tom, že centrifugy čistí uranid na úroveň 90 % a víc.

Oni vlastně z hlediska mezinárodních úmluv – mám na mysli Smlouvu o nešíření jaderných zbraní – mají právo na mírový program. Který Američani chtějí stopnout.

Ten mírový program říká v podstatě, že můžou vyrábět palivo do jaderných elektráren.

To znamená obohacovat uran na úroveň přibližně 4 %.

A teď nevíme, do jaké úrovně – na 4, 50, nebo 90 % – Irán ten uran obohacuje, protože to dělají někde ve skládech.

Tak teď máte dvě možnosti.

Poslat tam Mezinárodní agenturu pro atomovou energii, což se zkoušelo.

Irán se ale uzavřel.

Uzavřel se, ale mimo jiné proto, že přestal věřit.

A kdyby se otevřel, tak nebylo by tím pádem všechno vyřešeno?

Bylo by, bylo by.

Ale všimněte si, že Donald Trump dvakrát oznámil, že dohoda je na spadnutí, a dva dny na to už se bombardovala.

Jo, takže když se představíte, že byste byla v pozici nějakého iránského činitele, tak první, co vám brání, pokud jde o uzavření míru se Spojenými státy, je, že jim nevěříte.

Tady je absolutní ztráta důvěry.

Tím se zužuje prostor pro diplomacii.

Amerikáni se dohodnou s Ruskem v Encorage o nějakém řešení té války na Ukrajině a pak v podstatě nic neudělají.

Jo.

Takže ta důvěra vůči Americe je velmi, velmi problematická. Teď my čekáme, co přinese podzim. To na podzim by se měly sejít Trump, Putin a Sing Ping, protože bude summit pacifických zemí.

To začíná jako vtip.

Sešli se, no, oni se sejdou a kdyby našli cestu k nějakým rozhovorům, tak ten svět se okamžitě mění bez ohledu na Evropu. Vidíte ty signály, které posílá Trump teďka do Severní Koreje? Severní Korea, protože má už nějaké zkušenosti, dělá, že neslyší v podstatě.

To že prostor pro diplomacii se velmi zúžil, protože se vytrácí vzájemná důvěra.

Důvěra.

Ale pokud by Irán veřejně deklaroval a nechal přesvědčit komisi o tom, že neobohacuje příliš a není blízko k výrobě jaderné zbraně, tak by si vzal Spojeným státům americkým ten důvod, kterým se ohání Donald Trump.

No jasně.

Tak takto byla podepsána ta první dohoda mezi Iránem a západem a Ruskem, no, přesně řečeno členy rady bezpečnosti, o iránském jaderném programu. Tu dohodu Amerikáni vypověděli, a byla to chyba, podle mého ano. Ta dohoda, můžete ji pokládat za špatnou, ale máte tlačit na její přepracování, ne vypovězení.

No, a nebyl to záměr?

To je další otázka.

To je další otázka.

Protože to sebevědomí, vojenské sebevědomí Spojených států je neobvyklé. Jesť, je to zase zvláštní, protože když se podíváte na tu vojenskou historii Spojených států po druhé světové válce, tak to jsou stovky vojenských zásahů. To říkám správně, stovky vojenských zásahů. Ale z těch velkých bitev, které vyhráli, prohrály. I když to nepřiznají nikdy, nevyhráli. Řekněme tedy, že v korejské válce, ve válce v Indočíně, v Afghánistánu – všechny velké konflikty prohrály, i když oni to neпризнají. Oficiálně ta válka prostě skončila.

A také si všimněte, nikdo si nedal práci s analýzou války v Afghánistánu. Nikdo, ani třeba Češi. Když my jsme tam válčili, najednou z hodiny na hodinu jsme sbalili kraje a vypadli. Naši vojáci byli odesláni zpátky domů a nikdo si nedal práci vyhodnotit, v čem byla chyba. Vždyť ta válka je prohraná. V čem byla chyba? To se musí analyzovat.

Tak a kdyby se zjistilo, v čem byla chyba, myslíte si, že by se z toho poučili Amerikáni?

No, evidentně ne.

No, ale já si vzpomínám, kdysi jsem dělal posudek na jednu práci. To byla na VŠ, slovenský voják napsal disertaci o řešení situace v Afghánistánu. Když jsem to vzal do ruky, tak jsem si říkal: „No, to bude pěkný blábol." Vynikající práce.

Ale co chci říct, ona se opírala o americké projekty pro mírové řešení Afghánistánu. Tam jsem nenašel jedinou chybu v těch amerických programech. Všechny byly dokonalé. Pokud jde o školství, infrastrukturu, energetiku, práva žen – to bylo dokonalé, ty projekty. Byly tam jediné dva problémy. Nikdy jste na to neměli peníze a ty Afghánci, ty Američani tam nechtěli.

A je to vymalováno.

Zásadní problémy. Drobnosti chybí.

Drobnosti.

[smích]

Moc děkuju, že jste tu opět byl, pane profesore.

Já děkuji za pozvání.

Naším hostem byl Oskar Krejčí.

[hudba]