USA a jejich 250 let

Eh, nemáme tady žádnou absolutní monarchii, nic na ten způsob a zákazy a cenzuru, ale poprosil bych nedospět k tomu, že si někdo vezme slovo v diskuzi a bude hovořit třeba půl hodiny, tři čtyři hodiny nebo tak nějak.

Dneska jsme se sešli s těmito třemi našimi skvělými kolegy.

Hlavní slovo budou mít oni.

Vy máte právo se ptát, nejenom ptát, ale samozřejmě vyslovat i názory, ale poprosil bych udržte to v časovém a věcném režimu odpovídajícím tomuto žánru.

Takže v podstatě můžeme začít.

Tak zkus kamery.

No, přátelé, ještě někdo přichází, nepřichází tady nový předseda strany a minul nás.

Dobře, tak můžeme.

Vítám vás srdečně na další řadě panelových diskuzí Institutu České levice s několika dalšími našimi tradičními partnery. Naše téma je velmi zásadní povahy: 250 let od faktického vzniku státu, který hrál a hraje významnou roli ve světové politice a nejenom.

Já jsem moc rád, že pozvání mezi panelisty přijali tři významní muži naší alternativní scény.

Začneme odleva, možná i věkově. Nic neurazí.

Ano, i to má svou symboliku. Byť se vám to jeví obráceně, ale dobře. My to tady tak máme.

Profesor Oskar Krejčí, vám dobře známý muž, prostě autor knih a tak dále.

Po jeho levici sedí také vysokoškolský profesor Libor Budil. Vítáme tě. Muž také, kterého si nemusím dlouze představovat, který v české alternativní intelektuální scéně neustále zvyšuje svůj vliv, to lze tvrdit.

Po mé pravici sedí docent Vláďa Prorok, též vysokoškolský učitel a věřím, že minimálně většina z vás zná jeho produkci.

My jsme anuncovali dopředu, jak si naši panelisté přáli strukturovat tématiku svého příspěvku a důvodu.

Tak to dodržíme. Myslím si, že to jsou tři velmi zajímavé zorné úhly na 250 let Spojených států a na jejich současnost.

Já poprosím Oskara Krejčího, aby se ujal slova.

Děkuji. I když nevím za co děkuju, když jsme v časech, kdy slušní lidé mají ještě sto věcí a my už musíme pracovat.

Takže, když na mě Josef vyběhl s tím, že uděláme nějaké povídání o Spojených státech, tak ze mě vypadlo, že bych přednášel dneska. Doma jsme se domluvili tak na 20 minut, abych povídal něco o Deklaraci nezávislosti a lidských právech.

Teď už jsem se toho lekl, protože to je filozofující téma, které zajímá pár lidí a ostatní lidi se předem omlouvám, kdybych mluvil o něčem, co vás opravdu nezajímá.

Takže Deklarace nezávislosti USA.

Deklarace nezávislosti USA je dokument mimořádného významu. Je to vlastně první dokument v lidských dějinách, který na státní úrovni nějakým způsobem sankcionuje lidská práva.

Dalo by se dokonce říct, že v tomto duchu, kdyby byla pojatá politika, tak můžeme mluvit o tom, že to je projekt suverenity lidí v pravém slova smyslu.

Z tohoto dokumentu se citují zpravidla ta jedna triáda. To znamená: člověk má právo na život, svobodu a úsilí o štěstí.

Ve skutečnosti v tom dokumentu jsou čtyři požadavky. Je tam ještě jedno velké právo člověka. Jsou i dlouhodobě lidská práva potlačována, je právem člověka přímo povinností vyměnit strážce, to znamená svrhnout vládu.

Ano, je to projekt nesmírně revoluční.

Autorem tohoto materiálu je Thomas Jefferson. Thomas Jefferson je u nás poměrně neznámá postava, ale byl to jeden z hlavních pilířů amerického radikálního osvícenství.

Vy znáte Benjamina Franklina pravděpodobně a velkou hvězdou tohoto proudu byl Thomas Paine.

U nás se vlastně nic nevyšlo za první republiky, dokonce z Rakouska vyšla, myslím, Práva člověka slovensky.

Když někdo chce poznat francouzskou a americkou revoluci ze strany, řekněme radikálního proudu, určitě doporučuju tuhle knížku. To je osvícenské pojetí lidských práv v tom nejryzejším slova smyslu.

Thomas Paine byl proti — Edmond Burke. To byl v podstatě jeho přítel, dokonce jednu dobu spolu u něj bydlel.

A pak napsal knížku proti francouzské revoluci — Pojednání o revoluci ve Francii. A jako protiútok proti té Burke knize napsal aspoň tu nádhernou knížku Práva člověka, občanská práva.

Když se podíváme na ten radikální proud, na radikální proud amerického osvícenství a vezmeme si jenom tu prostou triádu, tak v té triádě je skryto spousta rozporů, kterými žije americká společnost ještě dneska.

A když je vyznáte ty rozpory, tak těžko můžete porozumět tomu sektářství, tomu radikalismu, tomu rozpolcení americké politické kultury.

Člověk má právo na svobodu, život, svobodu a štěstí.

Život. Spor se vede o to, zda má člověk právo na důstojný život, nebo jenom právo na to nebýt zabit.

Ano, tady už se vám štěpí osvícenství a liberalismus, zvlášť ten liberalismus z 19. století a začátku 20., protože osvícenci formovali i projekty sociálních práv.

Ano, zvlášť Thomas Paine, ale i Jefferson. Jefferson byl člověk...

Ještě chvilku počkáme.

Když se podíváte na svobodu, tak tady se spor vede na téma svobody pro něco nebo od něčeho.

A ta třetí, to je nejkouzelnější — život, svoboda, úsilí o štěstí.

Ta triáda není tak říkajíc původní. Triáda tohoto typu pochází z Locka, z Druhého pojednání o vládě, ale tam má trošinku jinou podobu.

Tam ta triáda zní: člověk má právo na život, svobodu a statky, v souhrném slovu majetek.

Jenže radikální osvícenci jako Thomas Jefferson nepokládali majetek za lidské právo, ale za občanské právo vytvořené až v rámci civilizace.

To znamená, je možné do něho sáhnout, je možné zvažovat jeho základní podobu.

Když se podíváme na Thomase Jeffersona, abychom byli trošku koncentrováni — Jefferson byl, řekněme, agrární romantik, někdo tomu říká něco jako utopický socialista. Požadoval pro svobodného Američana určité množství zemědělské půdy.

Nepřál si importovat do Ameriky dělnickou třídu, protože to byla degradace lidství. Mluvíme o konci 18. století.

Svobodný člověk, který není závislý na svém zaměstnavateli, to je člověk, který má určité množství půdy.

Dokonce to uzákonil. Když se stal třetím prezidentem, tak tento princip uzákonil.

No, pak tu máme to podivné právo — právo na revoluci, na přímo povinnost svrhnout vládu.

Takhle ještě poznámku k tomu. Když se podíváte na deklarace práv člověka a občana z velké francouzské revoluce, byly přijaty tři. Ta třetí je práv a povinností člověka a občana. Ve všech třech se opakuje triáda, s tím, že je to Lockeova triáda, je tam majetek.

Dokonce v té druhé deklaraci, která byla přijatá za jakobínské vlády — částečně proti ní byl Robespierre — tam je pasáž, která definuje, co to vlastnictví je: své, volně drž nad drženým majetkem.

Já myslím, že současné vedení České televize by mělo z toho radost. Takovéto definice, no.

Eh, to když už jsme nakousli tu francouzskou revoluci, tak v tom jakobínském znění deklarace práv občana se objevuje také revoluce jako povinnost.

Ovšem v tom termidorském, v tom třetím, tam už vám právo na revoluci, na to už povinnost vymizí a je tam dělba moci místo míst jako stabilizující faktor.

Zatímco u Jeffersona — eh, když bylo Shaysovo povstání — to jsou ty slavná slova Jeffersonova: „Strom svobody musí být často času zalévám krví tyranů a revolucionářů. To je jeho přirozené hnojivo."

Nedejbože, aby jsme zůstali pár let bez takového postání. Tam je přesah za měšťácký radikalismus z tehdejší doby, eh, směrem k tomu, čemu později se začalo říkat revoluční demokratismus.

Takže eh zařadit americké radikální osvícence do evropského politického myšlení je poměrně obtížné, protože jejich požadavky — a teď mám na mysli všechny tři hlavní postavy — eh, jdou za hranice tradičního evropského osvícenství.

Někdy se u Jeffersona mluví o socialistické orientaci. Pravda ale je, že oni chlapi mířili skutečně mimo liberalismus.

Liberalismus se samozřejmě formuje na bázi osvícenství, ale to je ta hokovská a potom benthamovská větev, která se rozloučí s těmi představami o lidských právech.

Tady možná je dobré odbočit.

Eh, my jsme vlastně povětšinou zde v tomto sále odchovanci tak trochu minulého režimu. Vzpomeňte si, že ta idea lidských práv u nás v minulosti byla kritizována jako nesprávné buržoázní pojetí.

Jo, e z čeho to vychází?

Existují dvě práce Marxovy. Eh, ta první — eh, ta první teď vypadla — druhá je Svatá rodina. Jo, mě to málo vypadlo v Židovské otázce. Čtyřiačtyřicátý rok. Čtyřiačtyřicátý rok je Svatá rodina, Kritika kritické kritiky.

A tam Marx skutečně ideologie práv kritizuje, ale kritizuje co? Kritizuje a kromě toho, že to není v podstatě marxismus v tom pravém slova smyslu, protože to, o čemu se říká marxismus — včetně toho materialistického pojetí lidských práv — to se datuje zpravidla od Manifestu, to je čtyřicátý rok, že jo.

Eh, a někdy se mluví o Postavení dělnické třídy v Anglii jako první práci, ale to všechno jde mimo tu zkušenost, která je obsažena v Marxově životní zkušenosti a intelektuální zkušenosti, která je obsažena v Židovské otázce a ve Svaté rodině.

Tam jsou ta lidská práva kritizována jako idea, protože se Marxovi — podle mého názoru samozřejmě právem — nelíbí představa přirozených, nezadatelných a nesizitelných lidských práv. To je eh ten rozměr osvícenského pojetí a nebo řekněme tradičního pojetí lidských práv. Ten je z hlediska marxismu skutečně nepřijatelný.

No, eh a jenom mluvit o tom, že ta idea práv je používána jako propagandistické heslo.

Eh, když se ale podíváte na jiné Marxovy práce — včetně Kapitálu — a když se podíváte na jeho dopis, který psal jménem Komunistické internacionály Abrahámu Lincolnovi v době občanské války — tak tam se jasně dočtete chválu Ameriky jako země, která se pokouší poslednit první velkou demokratickou republiku, a kde byla idea práv povýšena na normu.

Eh, tohle všechno samozřejmě v těch dějinách marxismu a našeho politického hnutí je obsaženo, ale eh, myslím, že dneska už bychom byli velmi opatrní, kdybychom přemýšleli o tom, jestli lidská práva k marxismu patří, nebo k levicovému hnutí patří nebo nepatří.

Mimochodem taková jen poznámka stranou: Thomas Paine, ale i Jefferson často mluvili o tom, že je lidským právem měnit obsah lidských práv.

Pravdou je, že to osvícenské pojetí — nezadatelných a nesizitelných lidských práv nebo bohem daných lidských práv — je eh v tom smyslu, že pracuje jakoby s konstantou těch lidských práv.

Když se podíváte na jednotlivé deklarace, tak vidíte, že jak se vám ten seznam lidských práv rozšiřuje.

A když se nad tím zamyslíte, tak eh asi — já nevím — v patnáctém století by nikoho nenapadlo definovat právo na vzdělání eh jako lidské právo. Si nedeme představit, jak by mohly vzorně postavit se základní školství na tehdejší vesnici. Ale eh použiju jiný příklad.

Před těmi padesáti lety, když jsme tady s Petíkem hovořili o ukradených heslech, tak eh ta představa seznamu lidských práv už byla mnohem širší, než řekněme v dobách Jeffersona a Thomase Paina, ale nikdo byste tam nehledali práva člověka na kvalitní životní prostředí.

Před třemi dny vláda České republiky přijala dokument. Je to plán plnění lidských práv do roku 2030 a je tam celá dlouhá kapitola zajištění práv člověka.

Tady vidíte eh ten posun, kdy začínáme lidským právům — podle mého názoru třeba z marxistického hlediska — rozumět.

V okamžiku, když si uvědomíme, že to není nic jiného než specifické pojetí spravedlnosti, specifické pojetí rovnováhy, svobody a eh rovnosti.

Když se na to takhle díváte, tak to je prostě eh přijatelná koncepce. Akorát je to vzorný úhel — řekněme — přes individualismus, nebo přes jednotlivce. To eh ten rozdíl eh není zas tak dramatický.

Jenom to chce mít otevřenou mysl.

Když Bentham tam říká, že lidská práva jsou jen takové strašidlo a že existují jen proto, eh, pro toho, kdo v ně věří, tak má svým způsobem pravdu.

Lidská práva jsou ideálem. Jsou ideál. Ano.

Eh, v tomhle smyslu jsou skutečně existující jen proto, kdo mě věří, kdo věří v nějaký ideál, kdo věří svobodu, rovnost a spravedlnost. Ano, v tomhle smyslu máme tam pravdu.

Ale proč by tohle nemohl být jeden z rozměrů — řekněme — ideálních programových cílů toho, kterého hnutí?

Netřeba se těhle hesel vzdávat. Idea rovnosti, svobody — ta je přece prvořadá z hlediska politické filozofie.

Ten pohled na lidská práva se samozřejmě už v devatenáctém století štěpil.

Spor byl o to, jestli ta lidská práva zahrnují jen občanská práva, jen politická práva, nebo i sociální práva.

Takže ten spor samozřejmě do dneška uzavřený není, ale dokumenty OSN, které byly přijaty i pod tlakem Sovětského svazu — eh, mám na mysli Všeobecnou deklaraci lidských práv, mám na mysli pakty o sociálních právech a pakty o kulturních a politických právech — tak ty pakty sociální práva eh přijímají.

Mimochodem první dokument, který definoval sociální práva v plném znění, byla Sovětská ústava z třicátých let.

Takže i tohle, i tohle je eh součástí dějin.

Takže ta myšlenka lidských práv je velice nosná, ale jako na každou velkou myšlenku je třeba na ni dávat pozor.

Když si vezmete ona tři znění eh deklarace práv člověka a občana z velké francouzské revoluci. Každé jest to znění bylo vykoupeno hekatomby lidské kraje. Ano, protože i z každého — i z té nejkrásnější myšlenky — se může stát řekněme ďábelský projekt.

Ti, kteří vám budou říkat, že na levici nechápeme, co jsou to lidská práva, mezi náma. Kdo dneska ví, co je to právo?

Ano. Co je to právo?

Právo není nic jiného než odůvodněný národ. Čím je odůvodněný? No, určitou politickou filozofií, určitou koncepcí člověka.

Když se zeptáte, kdo to vůbec je člověk, kdo vám správně odpoví?

Člověk neexistuje.

Člověk je abstraktní pojem, který vznikne tím, že si vybereme něco důležitého z každého konkrétního jednotlivce. Táhle z Mirka tady vzátí a z těchhletěch konkrét vytvoříme nějakou obecninu.

Takže pojetí člověka může být různé u liberálů. Je různé u liberálů, je různé u konzervativců, je různé u socialistů.

Ano.

Kolektivismus, altruismus, agresivita, sobectví – to všechno jsou součástí člověka. A přesně si to vydefinovat, si toho obecného člověka je nesmírně, nesmírně obtížné.

To znamená, že křičet nebo postavit se pod vlajku lidských práv znamená ujasnit si, jakého člověka chceme a jaké svobody a rovnosti mu má být dáno. To ten základní rozměr.

Když už jsem to u svobody, vydefinovala to moc hezky ta deklarace práv člověka a občana velké francouzské revoluce: Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. To rozhraniční definuje zákon.

Někteří vědí, co je to deep state, takže vědí, že ten zákon nemusí být zrovna nejlepší hranicí, ale zatím lepší nápady lidstvo nemělo.

Jinými slovy, ta deklarace nezávislosti – ještě jednu důležitou poznámku – ona přináší americkým osadníkům, tak říkajíc, svobodu. Co to ale pro ně znamená?

Nebylo to svobodné občanství, přičemž to občanství je ovšem definováno mnohem více úzce, než bysme si dneska představovali. Je to běloch, muž.

Ano.

Není to tedy černoch, není to otrok, není to žena.

No a tady je třeba znova říct, že ti radikální osvícenci byly nesmírně čestní lidé a v dnešním slova smyslu veteráni levicového hnutí. V tom původním znění deklarace nezávislosti, kterou předložil Jefferson a kterou schválila komise – součástí komise byl i Benjamin Franklin – tam je kritika otrokářství.

Ano.

Jo, zcela jednoznačná a ostrá. Kongres to vyhodil, protože jižní státy nic takového nemohly dovolit.

Takže tohle je velká, velká hranice mezi jednotlivými proudy amerického politického hnutí, která se táhne až dodnes. Až dodnes – kterou my třeba ve střední Evropě neznáme. Ale k tomu sporu o to, co jsou lidská práva, to pojetí občana patří.

Takže abych to shrnul: americké dějiny jsou nesmírně rozporuplné dějiny. Ale když bysme se na to měli koukat z zorného úhlu české levice, tak americká deklarace nezávislosti patří k tomu nejkrásnějšímu, co otvíralo cestu novověku.

Děkuju.

Já jsem já jsem tyto muže – velmi vzdělané muže – zval s tím, že si zvolí svá témata, a oni všichni tři překvapili. Já jsem očekával od Oskara, že nám dá nějakou lejvárnu pokudovou americkou geopolitiku a tak dál. On si zvolil toto téma a myslím si, že si ho velmi dobře zvolil. A stejně tak mě mile překvapil Ivo Budil, který dostane slovo teď. Bude hovořit o americkém ekonomickém systému a odkazu Alexandra Hamiltona. To jste možná nečekali. Já si myslím, že o to bude pro nás zajímavější.

Jo, máš slovo.

Děkuju, děkuju za pozvání.

Když vznikly Spojené státy americké – respektive když začala takzvaná americká revoluce v sedmačtyřicítišest – tak co vlastně to území, to malé území kolem východního pobřeží znamenalo z ekonomického hlediska?

Velmi, velmi málo. Byla to agrární periferie britského impéria. Navíc to je ještě před průmyslovou revolucí.

Hlavní komodita, která přináší ze zámoří do Evropy kapitál, není bavlna – jako o dvacet, třicet let později. Je to cukr. A ten se pěstoval v Karibiku. Jamajka měla pro britské impérium v ten okamžik daleko větší význam než všech těch třináct kolonií. Santo Domingo – dnešní Haiti – měla vyšší zahraniční obchod než celé Spojené státy americké.

Čili Spojené státy americké byly zemědělskou periferií.

Já tě přeruším na deset vteřin.

Romane, vstaň, prosím tě. Máme tady nové.

Tak jsem za váma na chvilku přišel.

Roman Round, nový předseda ÚV KSČM, prohlásil, když jsme se sešli se několika lidmi s akademickou radou, že bude rád chodit na naše akce. Potvrdils to?

Tak si to užij.

Promiň.

Takže – a teď byla otázka: Zůstanou Spojené státy americké i poté, kdy Velká Británie uznala roku sedmdesát osmdesát tři jejich nezávislost jako státu, nadále agrární periferií, nebo půjdou svou vlastní cestou?

Jak kdyby zůstali agrární periferií, tak by se vyvíjely podobně jako Brazília nebo nějaká latinsko-americká země.

Na druhé straně, Britové v těch předcházejících desetiletích – a to byl i jeden z důvodů nespokojenosti – opravdu tu agrární periferii tam udržovali. Podle zákona z roku sedmdesát padesát na území třinácti kolonií se nesmělo zpracovávat železo. Jo, když někdo v Bostonu potřeboval hřebíky, musel si je dovézt z Velké Británie.

Čili tam byla čistě role agrární periferie.

A teď samozřejmě ta americká politická elita – to znamená jaksi ti otcové zakladatelé – byli rozštěpeni, protože jejich politické a ekonomické těžiště bylo na jihu. Bylo na těch plantážích, bylo v té bavlně, bylo v těch zemědělských produktech. Od tamtud měli největší zisky. Nebyli to nějací bostonští obchodníci a podobně, ale ti hráli relativně malou úlohu.

Čili tady se objevuje postava zmiňovaného Thomase Jeffersona, který má zájem, aby tato dělba práce zůstala. Thomas Jefferson chce, aby Spojené státy americké se nadále vyvíjely jako zemědělská periferie velké Británie.

Ale George Washington – což byla velmi překvapivý krok, byť on sám je svým třídním a sociálním původem spojen se jižanstvím a má své otroky – dává přednost svému mladému tajemníkovi Alexandru Hamiltonovi.

Alexander Hamilton zejména v devadesátých letech – když už Washington stárl – byl pravděpodobně nejvýraznější americkým politikem a zastínil i Thomase Jeffersona. Nemohl se stát prezidentem na rozdíl od Jeffersona, protože sám pocházel z Karibiku. Nebyl narozen na území Spojených států amerických.

A Alexander Hamilton vlastně stojí u zrodu toho, co za chvilku představím jako takzvaný americký ekonomický systém. A který dneska bohužel je v samotných Spojených státech amerických zapomenut.

Jinak samozřejmě ještě k tomu výrazu americká revoluce. Že my říkáme americká revoluce, která byla krátce před francouzskou revolucí. Ale zároveň to, co se dělo na území Spojených států amerických, nám splývá s válkou za nezávislost. Bitva u Saratogy, Yorgtownu, s čeverokabanníky a podobně. Kde je tam ta revoluce?

Tam je válka proti Britům, nikoliv revoluce.

Byla tam revoluce. Respektive, mohlo to, co se dělo na území Spojených států amerických, mít podobnou dynamiku jako francouzská revoluce. Žiřondi, jakobíni, obdoba Robespiera, teroru a podobně. Mohla a do jisté míry i měla, že jo.

No totiž, že ty takzvané liberální revoluce začínají tak, že liberálové, kteří se chtějí zbavit nějaké anachronické přetrvávající moci, potřebují lid.

Potřebují, aby lid vyšel do ulice, dobyl bastily, zajal krále. Zkrátka potřebují ho, lid. Potřebují lid na tuto práci.

A pak samozřejmě, když už svých cílů dosáhnou, tak potřebují, aby se ten lid z těch ulic opět dostal zpátky, protože pokud nedostanou, tak dostanou Robspierra.

To je poučení z francouzské revoluce, které zajímavě analyzuje Marx v 18. proméru Ludvíka Bonaparta, kde přesně tohle — tuhle dialektiku — přesně analyzuje.

Čili ano, ve Spojených státech také liberálové jako Hamilton, Washington, Jefferson povolali do zbraně lid a pak potřebovali ten lid tak trochu vrátit zpátky z těch ulic, z těch bojišť.

Na rozdíl ale od Francie měli údolí Ohaia, měli západ, měli oblasti, jaksi odkud. Protože Američané po vyhlášení přestali uznávat Brity vytyčenou Proklamační linii, která bránila jaksi překračovat Appalachské pohoří.

Čili jaksi lid měl kompenzaci, jaksi v téhle volné půdě na západ od Appalachského pohoří.

Jo, proto jeden historik napsal, že kdyby za Rínem začínala divočina s úrodnou půdou, tak by nikdy nedošlo k francouzské revoluci.

Čili ano, revoluce to byla, ale se svými specifiky, protože mohla být uvolněna do této expanze, do tohoto západního prostoru. Zkrátka do Manifest Destiny.

No a teď tedy George Washington už jako prezident pověřil Alexandra Hamiltona, aby reformoval a vybudoval americké národní hospodářství.

Hamilton neudělal v zásadě nic jiného, než se vrátil k osvědčenému merkantilismu Kolbertova typu.

To znamená vytvořil silně protekcionistickou uzavřenou národní ekonomiku, kde stát silně dotoval jaksi jednotlivá odvětví. Kde stát měl na starosti průmyslovou politiku, výstavbu infrastruktury.

V té době to ještě nebyly železnice, ale kanály. Zkrátka, kde vzniká určitá rovnováha mezi státem jako silným aktérem a soukromými podnikateli uvnitř tohoto systému.

Jediná významná inovace proti Kolbertovi bylo, že Kolbert je 17. století.

To znamená, Kolbert se domníval, že úspěšný stát je takový, který na svém území díky přebytku zahraničního obchodu nashromáždí co nejvíce zlata a stříbra.

Hamilton a podobně třeba Kalon, což byl takový jeden z posledních velkých francouzských reformátorů těsně před francouzskou revolucí — kterého bohužel král odvolal a on ty reformy nemohl dotáhnout dohromady.

Ale Kalonnovi a Hamiltonovi postoje jsou velmi podobné.

Kalon a Hamilton už věděli, že není nejsilnější stát, který nashromáždí na svém území nejvíce zlata a stříbra.

Jak se o tom přesvědčilo Španělsko.

Nejsilnější stát je takový, který dostane největší úvěry, který si může co nejvíce půjčit.

Státní dluh, je síla. Státní dluh je zdroj síly ekonomiky, nikoliv nějaké zlato někde uložené.

Tohle Hamilton už věděl. Kalon také.

Proto, když Kalonovi se to nepodařilo, ale Hamiltonovi ano, zřídil centrální banku.

Jenomže Hamilton měl málo času. Byl zastřelen v souboji Aaronem Burrem začátkem 19. století. A majitelé plantáží, včetně Thomase Jeffersona, měli v dalších desetiletích, de facto až do občanské války, poměrně velký politický vliv.

To znamená bojkotovali centrální banku, neprodloužili jí licenci. To se naposledy podařilo až Andrew Jacksonovi.

De facto se to podařilo až pak v roce 1912 v rámci Fedu.

Potom de facto brzdily industrializaci severu. Bojovali proti protekcionismu.

Jo, to bylo jejich největší bojové heslo.

Byli největšími zastánci volného obchodu, protože volný obchod pro ně opravdu znamenal prostě vývoz bavlny do Manchesteru, Birminghamu, Newcastlu a dovoz laciného britského průmyslového zboží, což samozřejmě bylo v rozporu se zájmy těch průmyslníků z amerického severu.

Nicméně ta tradice hamiltonovského protekcionismu opírající se už o znalost moderního finančního systému v Americe přetrvává.

Když pak v 20., 30. letech přichází do Spojených států německý exulant radikál Friedrich List — a Lafayete mu umožnil, že se setkal se všemi žijícími bývalými prezidenty, ekonomy a podobně.

Friedrich List zjišťuje s údivem, že v Americe vznikla prostě nezávislá ekonomická škola, která se absolutně liší od britského pojetí liberalismu, tak jak ho hlásá Adam Smith a tak, jak se praktikuje v Evropě.

Čili List je pravděpodobně první, kdo začíná mluvit o americkém ekonomickém systému.

A po svém návratu do Německa List píše Základy politické ekonomie a z jeho myšlenek výrazně čerpal Bismarck při industrializaci Německa.

Mezitím se v Americe objevuje mimo jiné Henry Carey.

Henry Carey je asi nejvýznamnější představitel amerického ekonomického systému.

V roce 1852 vydává knihu Harmonie zájmů, což je přesně o tom, jak nastavit ekonomický systém, aby stát a soukromý sektor byly v rovnováze.

To znamená nastavit to, čemu říká harmonie zájmů mezi státem, infrastrukturou, sociálním systémem a soukromými subjekty v rámci tohoto protekcionistického systému.

Spojené státy americké jsou celé 19. století nejvíce protekcionistickou zemí na světě.

Mimochodem, tady se ty dějiny amerického ekonomického systému protínají — což se málo upozorňuje — s osobním příběhem Karla Marxe, protože Karel Marx byl v letech 1852 až 1862 londýnským dopisovatelem New York Herald Tribune.

A New York Herald Tribune byla hlavní bašta amerického protekcionismu. Hlavní list americké ekonomické školy.

Marx, který je znal a četl, komentoval — občas kriticky, občas příznivě — označil ho za největšího amerického ekonoma té doby. Přičemž, protože Marx taky potřeboval, aby ty články mu tam brali, tak některé články opravoval tak, aby byly velmi příznivé vůči americkému pojetí protekcionismu.

Odtud také vlastně Marxův pozitivní vztah k Abrahámu Lincolnovi.

Abraham Lincoln byl představitel amerického ekonomického systému. A vlastně válka severu proti jihu, občanská válka, to byla de facto střet liberálního otrokářského jihu podporovaného Velkou Británií — a to až do takové míry, že konfederace věřila, že vstup Velké Británie do války proti Spojeným státům americkým rozhodne válku.

To, že nakonec Velká Británie nevyhlásila válku Spojeným státům americkým a nepodpořila konfederaci, na tom má zásluhu Rusko.

Protože Alexander II tehdy kazal do Londýna, že v takovém případě by to byl casus belli, že v takovém případě by Rusko šlo do války. A dokonce ruská flotila byla vyslána k americkému pobřeží v té době.

Čili vítězství severu znamená do jisté míry vítězství amerického ekonomického systému, ale teď do jisté míry, protože na jedné straně ano – začala nejúspěšnější industrializace. Spojené státy se ze zemědělského státu stávají první průmyslovou mocností v roce 1900.

Expanduje se na sever, expanduje se na západ k pobřeží Pacifiku. Staví se transkontinentální železnice, kterou zahájil také Abraham Lincoln. Čili dovršuje se manifest Destiny.

Má to samozřejmě i hodně svých stinných stránek. V 70. letech dochází k posledním bojům na velkých pláních. Mimochodem v téhle souvislosti generál dín použil později nechválně prosluý výrok „konečné řešení" – řešení indiánské otázky v 70. letech.

Nicméně, jaksi tím dosahem k Pacifiku najednou ty Spojené státy získávají už globální rozměr. A třeba William Gilpin, který byl původně asistent Abrahama Lincolna a pak byl guvernérem Colorada, napsal knihu „Projekt kosmopolitní dráhy", kde navrhuje, aby se americká transkontinentální železnice propojila přes Beringovu úžinu a tunel, který tam měl být vybudován, a dále pak samozřejmě s pobočkou do Číny. Tak by vznikla taková geopolitická kontinentální konstelace Spojených států amerických, ruské říše a Číny. Čili to je takový přesah toho amerického ekonomického systému.

Jinak, ve Spojených státech – zmínil jsem už ten vliv na Německo, Listu a Bismarka – pobýval Sergej Vite. Sergej Vite, který znal americký ekonomický systém a hodlal ho použít při svém programu industrializace tehdy ještě ruské říše. A podobně Sun Yat-sen. Sun Yat-sen, jak znal americký ekonomický systém, když se v roce 1912 stává vlastně prvním čínským prezidentem, tak vydává knihu o industrializaci a modernizaci Číny, která je ke stažení a velmi nápadně připomíná ten současný čínský model.

Eh, proč se tenhle americký ekonomický systém úplně historicky neuplatnil?