Tři a půl hodiny s Putinem na Valdaji: projev, otázky - Kaliningrad, Írán, Čína a mírová jednání

Vážené dámy a pánové, kolegové, podle dobré tradice se scházíme na každoročním fóru mezinárodního diskusního klubu Valdai, abychom probrali nejnaléhavější světové problémy. Vždy jsme se snažili nejen stanovit diagnózu stavu světa, ale také nastínit obrysy formujícího se světového uspořádání. Jsem přesvědčen, že intelektuální zázemí a zkušenost z přímé a důvěrné komunikace, které klub nashromáždil, budou nepochybně žádané ve chvíli, kdy se všichni, východ i západ, sever i jih, dříve či později budeme muset dohodnout na principech vytvoření nového světového uspořádání, které bude schopno zajistit pokrok a rozvoj lidstva na příští desetiletí. Bohužel musím uznat, že dnes před námi stojí jiné úkoly, mnohem naléhavější a ostřejší. Moderátor sice řekl, že je potřeba všechny uklidnit, ale ostré problémy nikam nezmizely. Jsou tady. Znepokojivé tendence, které pozorujeme na mezinárodní scéně, nás nutí zamyslet se především ne nad tím, jak rozumněji, účinněji a spravedlivěji uspořádat světovou spolupráci v nadcházejícím období, i když i to je nepochybně nesmírně důležité, ale nad tím, jak zachovat globální mír a bezpečnost právě teď v situaci, kdy byla odhozena mnohá dřívější právní pravidla a nová se zatím neobjevují. Co je třeba udělat, abychom se vyhnuli nejkatastrofičtějším scénářům? Odpovědnost za naši společnou budoucnost není vůbec abstraktní heslo. Je to soubor praktických kroků, jejichž cílem je nedopustit, aby se lidstvo svezlo k hranici přežití a zabránit nenapravitelnému. Svět dospěl k rozhodujícímu zlomovému okamžiku svého vývoje a nejde zdaleka jen o politiku. Politika je jako vždy odvozená od hlubokých změn. Změny probíhají ve všech oblastech. od prakticky jakýchkoli technologií po sociální strukturu společností, od klimatu po medicínu, od vojenství po bioetiku, od otázek budoucnosti energetiky po demografické změny, od všeobecné digitalizace a umělé inteligence po zcela nové modely hospodářského rozvoje. Seznam by byl dlouhý. Dohromady to vytváří podmínky pro kvalitativní proměnu. Všechny její okolnosti a důsledky zatím nedokážeme posoudit jednoznačně a v plném rozsahu už z toho důvodu, že uvedené změny probíhají současně a jejich dopad na společnosti a státy je rozporuplný. Ale ještě se o tom zmíním. Rozsah změn, které už nastaly i které nás čekají, je prostě obrovský a zdá se, že tomu rozumíme. Není náhodou, že se dnes tolik diskutuje o budoucnosti, často s výrazným nádechem úzkosti kvůli nejistotě a nepředvídatelnosti. Lidstvo sice vnímá velké změny, ale přesto si zatím plně neuvědomilo kalibr výzvy, které čelí. Je to počátek zcela nové reality. Hrozby a nebezpečí jsou úzce propleteny s možnostmi a perspektivami a jsou od sebe nedělitelné. Mění se celý náš život. Ještě jednou zdůrazním, že nejde jen a dokonce ani netolik o posun rovnováhy sil mezi velmocemi nebo o přerozdělení ekonomického a technologického vlivu. To všechno je samozřejmě důležité a probíhá, ale hlavní je, že změny zasahují biologickou a morálně etickou podstatu člověka, jeho bytost, způsob naší existence, základy světonázoru. Technologie otevírají doslova fantastické perspektivy prodloužení a zkvalitnění života, ale zároveň posouvají na novou úroveň možnosti všeobecného zničení. Bohužel v důsledku vojenských konfliktů, rychlé degradace životního prostředí nebo ztráty kontroly nad spuštěnými technologickými procesy. Je pochopitelné, že taková atmosféra nemůže nevyvolávat zvýšenou nervozitu lidí a společností, růst vnitřního napětí, které souvisí s nejistotou a nepochopením, jaký bude zítřek. Jedním z důsledků se stává vnitropolitická horečka v mnoha zemích. Tím spíše, že klasické stranické systémy stále méně odrážejí rychle se měnící sociální strukturu. Pro každý stát, ať je uspořádán jakkoli a ať se opírá o jakékoli kulturně historické tradice, je vnitřní stabilita. Myslím, že se mnou budete souhlasit. Vždy důležitější než všechno ostatní. A kvůli jejím zachování mohou vlády podnikat nejrůznější kroky, včetně takových, které ovlivňují situaci navenek v sousedních zemích, regionech i ve světě jako celku. Jinými slovy, bohužel exportovat nestabilitu. To všechno jen prohlubuje a zostřuje napětí, rozžahavení mezinárodního prostředí, pokud se to tak dá říci, ať se v nadcházejících letech uskuteční jakýkoli scénář, pokračování mezinárodních konfliktů je bohužel velmi pravděpodobné, mimo jiné i proto, že probíhající zásadní posuny a otevírající se možnosti stimulují a živí ambice a ochotu riskovat kvůli zdánlivě velkému zisku. Rád bych se v tomto hodnocení mýlil, ale stabilní tendence dnešní doby jsou bohužel právě takové, ale jsme přesvědčeni, že ve strategické perspektivě s odchodem od západní hegemonie se světová situace bude postupně měnit k lepšímu směrem ke stabilnějšímu, demokratičtějšímu a svobodnějšímu multipolárnímu mezinárodnímu pořádku. Je však zřejmé, že na cestě k takovému světovému uspořádání nás čekají různá rizika pro státy, společenství i každého konkrétního člověka. V podmínkách zásadních posunů je to nevyhnutelné. Proto je minimalizace rizik na jakékoli úrovni od celosvětové poosobní dnes hlavním úkolem odpovědných lidí, kteří rozhodují v politice, v byznysu, ve vědě, vůbec v životě. Na těchto lidech mnohé závisí. Odpovědnost spočívá také v tom, pomoci lidem uvědomit si taková rizika a být na ně připraveni, aby člověk a rodina nezůstali sami s problémy v oblasti bezpečnosti, na proměňujícím se trhu práce, v digitálním prostoru a podobně. Co je dnes podle mě důležité? opatrnost a rozvážnost, abychom nepropadli lavině nekontrolovaných změn nebo aktivní razantní přístup s cílem překonat nepříznivé scénáře, případně využít okolnosti ve vlastní prospěch. Jednoznačná odpověď tu není. V každém případě je účelný vlastní způsob chování. Lidé, kteří rozhodují, se samozřejmě snaží přizpůsobit dění. Ale v podmínkách polikrize, jak se dnes říká, tedy všeobsáhlé a všudy přítomné, je pro ně objektivně velmi těžké odpoutat se od každodenního manažerského schonu a podívat se dopředu nad něj. Současná odpovědnost je obrovská, chyba může stát velmi draho, mimo jiné i pro budoucnost. Dnešní úkoly často zatlačují strategické cíle do pozadí. To je samozřejmě vysvětlitelné, ale velmi nesmírně nebezpečné. Na mnohé současné výzvy nelze odpovědět, aniž bychom vzali v úvahu, jak se naše dnešní jednání odrazí v naší budoucnosti. Jak řekl jeden známý klasik domácího politického myšlení, nelze za stromy nevidět les. Jak tedy vypadá celkový obraz? Je zřejmé, že mechanismy sladění zájmů a jednání států vytvořené v předchozích obdobích nejsou schopny plně účinně plnit regulační funkci. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že se změnily podmínky, v nichž a pro něž byly kdysi vytvořeny. Nově vznikající realita bude samozřejmě podporovat vytváření nových nástrojů, ale je to velmi dlouhý proces. Řekněme otevřeně, že některé mezinárodní organizace dnes často rizika nesnižují, ale někdy je vytvářejí a vyvolávají, když slouží zájmům jedné země nebo skupiny zemí. A přitom nebyly vytvořeny k tomu. Kritika se ozývá i na adresu tak základní struktury, jakou je organizace Spojených národů, která má podle své čárty hrát roli ústředního koordinačního mechanismu ve světových záležitostech. Zdaleka nevždy je tato kritika objektivní, ale jsou i oprávněné připomínky. Z části souvisejí s tím, že organizace Spojených národů, ačkoli je nejrepentativnější světovou organizací, je ve skutečnosti řízena mnohem méně kolegiálně a demokraticky, než se zamýšlelo. Nepřiměřeně velký vliv má omezená skupina západních zemí, která ať je sjevnou světovou menšinou, usiluje o to přivlastnit si řídící funkce. A protože skutečný vliv těchto států klesá ve prospěch stále samostatnější a sebevědomější světové většiny, nerovnováhy v uspořádání organizace Spojených národů vystupují stále zřetelněji. Je to systémový problém, který nelze vyřešit ze dne na den. Rusko dříve i nyní podporuje myšlenku spravedlivé reformy organizace Spojených národů, ale ta reforma není možná bez vnitřního konsenzu, kterého je dnes těžké dosáhnout. Opakuji, důsledně vystupujeme za to, aby struktura organizace Spojených národů odrážela celou rozmanitost světa, aby mnohem podstatnější roli v organizaci hrály země Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého východu. Přitom je důležité mít na paměti, že proměna organizace Spojených národů není vůbec jen rozšíření Rady bezpečnosti a další kroky k vyváženějšímu geografickému zastoupení zemí v orgánech mezinárodního řízení, ale také nová náplň a obsah práce organizace, prioritní směry její činnosti, včetně perspektivních. Tím spíše, že světové změny vytvářejí velmi mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala. Nejzřejmnějším příkladem je otázka umělé inteligence, se kterou se všichni teprve budeme muset naučit žít a pracovat. Jak se její překotný rozvoj odrazí na intelektuální úrovni samotného lidstva, na jeho duchovním a kulturním dědictví. Není náhodou, že se diskutuje o pojmu šetrná digitalizace, tedy odmítnutí nekontrolovaného zavádění takových technologií do oblastí, které vždy zůstávaly důležité a citlivé pro mravní rozvoj člověka a sociálně humanitární aspekty šíření umělé inteligence se dnes analyzují ještě pozorněji a důkladněji než technické nebo ekonomické. Experti stále častěji s úzkostí říkají, že šíření umělé inteligence se může stát další pokus přivést všechny ke společnému jmenovateli k odosobnění, tentokrát prostřednictvím algoritmů, které si někdo nastavil. Takový digitální totalitarismus bude stejně slepou uličkou, ponurý a protilidský jako příklady totalitních společností minulosti, které známe. A ještě jedna významná otázka, aktuální už dnes a v nejbližší budoucnosti ještě ostřejší, totiž jak státy, které přecházejí na stále více digitalizovaný základ, mohou zajistit suverenitu v této oblasti. To znamená zaručit svou bezpečnost a své bytnost, aniž by se ohradili od světového pokroku a aniž by zaostávali v technologickém rozvoji. Další směr, v němž věda a technologie kardinálně mění svět, je schopnost člověka hluboce zasahovat do toho, co dříve bylo považováno za výsostné právo stvořitele, genetické změny organismu, vliv na formování osobnosti, programování lidského chování a dokonce způsobu myšlení. Je nutné spojit úsilí zemí a společenství a společně hledat řešení těchto nesmírně citlivých, určujících, skutečně existenciálních otázek bytí, přijatelná pro všechny. Logické by bylo vést takovou práci v rámci mezinárodních organizací, ale mnohé z nich jsou, jak jsem již uvedl, vystaveny přílišnému vlivu západních zemí, které nemají zájem o všeobecný pokrok, ale jen o zachování své moci. Instituce, které byly účinné po druhé světové válce, neodrážejí situaci druhé čtvrtiny už tohoto století. Je možné je účinně reformovat, aby odpovídali současným realitám. Otázka zůstává otevřená. Vznikají i nová mezinárodní společenství zrozená už současnou světovou situací. Mají nepochybně velké perspektivy, ať už jde o různá regionální uskupení, nebo o takové už celosvětové struktury, jakou se stal Brix. Je však třeba uznat, že všechny čeká velký úkol určit svou funkci, optimální oblasti jejího uplatnění a hranice vlastních možností. Očekávat od relativně nedávno vzniklých struktur, že rychle uspořádají okolní svět a vytvoří jeho multipolární model, samozřejmě nelze. Je to dlouhá a trnitá cesta s mnoha neznámými, ale nepochybně povede k výsledku. Znamená to, že jsme nyní odsouzeni k chaosu. Ne, vynášet takový verdikt je samozřejmě předčasné. Vůbec svět regulovaný prostřednictvím jasně stanovených norem a regulačních institucí. Svět, pokud se to tak dá říci, uspořádaný, je vynález nedávný minulého století. Předchozí staletí se bez toho obešla. Dopadalo to, jak víme, mírně řečeno různě. Sebejistota, závist a chamtivost ve světové politice byly vždy přítomné a objevují se i dnes. Odpovědné mocnosti přesto vždy tak či onak soutěžily, ale také spolupracovali, vytvářeli a budovali systémy vztahů mezi sebou a s dalšími, menšími státy a celkově se zpravidla přece jen snažili zachovat stabilitu. Nyní na pozadí krize institucí a degradace mezinárodního práva leží na velkých mocnostech obrovská odpovědnost úměrná jejich obrovským možnostem. Takové státy mají potenciál pro kroky, které mohou naráz změnit světové tendence směrem k větší předvídatelnosti a bezpečnosti nebo naopak k prohloubení a zhroucení všech problémů. Tento potenciál se násobně zvyšuje díky již zmíněným novým technologiím a je zřejmé, že od toho, jak účinné bude řízení rizik v etapě prudkých změn, závisí budoucnost celého světa a tedy každého člověka. Absence všeobecně uznávaných pravidel, pochopení principu rovné a nedělitelné bezpečnosti nebo zrušení tohoto principu často vede k sobeckému chování. A v některých případech se mění v agresivní pokusy dosáhnout jednostranných výhod, prohloubit zmatek a využít ho ve vlastním zájmu. Světová politika přináší příklady toho téměř každý den. Porušují se všechna myslitelná i nemyslitelná tabu. Nebudu to nyní všechno jmenovat. Myslím, že ti, kdo sedí v sále, to dobře chápou. Hluboce jsem přesvědčen, že taková složitá látka, jako jsou mezinárodní vztahy, přece jen vyžaduje opatrnost dodržování nejen přijatých zákonů, ale také, jak říkají právníci, obyčejového práva, tedy nejen litery, ale i ducha zákona, vypracované a všeobecně uznávané praxe. Morální a etická omezení, slušnost jsou přece důležité. Protože jejich respektování vytváří možnost alespoň nějakého dialogu a naopak systematické neplnění závazků, podvod, přeměna komunikace ve frašku, jakéhokoli věcného rozhovoru v propagandu, demonstrativní výsměh faktům a jejich převracení na ruby kvůli okamžitému prospěchu ničí samotný základ mezinárodního soužití. Taková s dovolením řečeno praxe vedení mezinárodních záležitostí je krátkozraká a nebezpečná. Dočasný zisk získaný takovým způsobem se může obrátit v dlouhodobé nezdary a hlavně zhoršit situaci všech, protože propojenost světa nikam nezmizela. Princip, podle něhož, když je síla, není třeba rozumu, se zdá být někdy vodítkem pro některé mezinárodní hráče, přesvědčené o vlastní vojenské, politické, ekonomické a jak se jim zdá, morální výjimečnosti. Z historie dobře víme, že to nikdy nevede k dobru. Na chvíli odbočím od hlavního tématu. Jsou tu lidé s velmi různými názory na velmi ostrý dnešní konflikt, na ukrajinský konflikt, na jeho příčiny. Řeknu k tomu pár slov. A také stovky nebo dokonce tisíce expertů, vašich kolegů, kteří budou studovat materiály dnešního zasedání valdajského klubu, mají na to své myšlenky. Vím samozřejmě, že u části odborné veřejnosti vznikne otázka. Rusko mluví o míru, ale samo začalo válku. Už jsem se k tomu mnohokrát vyjádřil. Řeknu to ale v takovém shromáždění ještě jednou. Kde je pravda? Pravda je v tom, že my jsme to nechtěli a nezačali jsme válčit, ale začali válčit s námi. Nemělo se léta podporovat agresivní nacionalismus a rusofobii na Ukrajině s cílem přeměnit ji v nástroji boje proti Rusku. Nemělo na to začínat vojenské osvojování našich historických území ve vlastním zájmu a plánovat tam své základny. Nemělo se podnicovat radikály v Kyjevě ke státnímu převratu a pak takto vytvořený v podstatě nezákonný režim nabíjet nejrůznějšími útočnými zbraněmi. Nemělo se sestavat plány organizace koncentračních táborů pro obyvatele Donbasu a Krymu. Nemělo se tlačit tanky, zasypávat raketami, střílet z letadel a zaživa pálit neozbrojené lidi jen za to, že jsou Rusové národností a duchem. Takových věcí, které se dělat nemělo, je ještě velmi mnoho, ale zastavím se zde. Jsem přesvědčen, že Rusko bylo vědomě postaveno do situace, v níž bylo prostě nuceno v odpověď na tuto zjevnou agresi bránit se se zbraní v ruce. Vědomě nás přivedli k této hranici a vůbec nemělo se rusofobii, útlak a vraždění ruských lidí, zničení Ruska přeměňovat ve státní ideologii a stavět si za cíl strategickou porážku Ruska. Tak to přece všechno znělo, že nikdo na to nezapomněl. My na to alespoň nezapomínáme. Pokud chceme žít a všichni chtějí žít, pak jak jsem již jednou řekl ve svém veřejném vystoupení, žijme pospolu v dobré shodě a společně hledejme cesty, jak to udělat. >> Budování důvěry je samozřejmě proces složitý a křehký. Velmi těžko se navazuje a velmi snadno se ničí. Zájmy i těch nejbližších partnerů se nemohou plně shodovat. Co teprve říci o zemích, které jsou ve vztazích soupeření, tvrdé konkurence a tím spíše konfrontace? Dříve či později se mezinárodní situace a systém dostanou do nějaké stabilní rovnováhy. Je to samozřejmě složitý, mnohofaktorový, výkevrstvý proces, který vyžaduje vzájemné kompromisy, pohyb vstříc jeden druhému, střízlivé posouzení situace, včetně ze strany západu. Dřívější hegemon bude nevyhnutelně muset uznat reality multipolárního světa. To je nevyhnutelné. Podívejte se na tendence vývoje světové ekonomiky. Bude se muset naučit spolupracovat se zeměmi světové většiny na základě respektu k jejich základním zájmům. To se samozřejmě nestane rychle. Čeká nás život v mimořádně nestabilním proměnlivém světě. Cesta k novému systému bude oplývat nečekanými zvraty a příběhy, bohužel často nepříjemnými a dokonce nebezpečnými a zde bych se rád obrátil k naší vlastní domácí historii. Rusko prošlo těžkou cestou zásadních proměn a tento proces pokračuje. Před 35 lety jsme zažili zhroucení státního uspořádání, které se stalo skutečnou tragédií pro desítky milionů lidí, kteří se z hodiny na hodinu probudili v cizině. A to změnilo jejich osud, osud jejich dětí. A u nás v Rusku i v sousedních zemích to všechno vedlo k zásadní proměně a také ve světových záležitostech. Zvlášť zmíním určitou naivitu, idealismus a snad dokonce lehkomyslnost těch lidí, kteří stáli v čele státu v posledních letech sovětské éry. Slepá důvěra v západní partnery, přesvědčení o možnosti jakýchsi gentlemenských dohod, kdy údajně stačí uvěřit slovu a na něčem se dohodnout, to také sehrálo zlý žert se Sovětským svazem. Při zpětném pohledu je zřejmé, jak ničivou roli to sehrálo nejen v osudu Sovětského svazu, ale i pro zajištění dlouhodobé světové stability. Sovětští lídři se chtěli zalíbit západu. Západní chtěli přeskupit svět podle sebe a získat urvat svůj, pokud možno větší díl sovětského dědictví. Výsledek vidíme. Rozpad Sovětského svazu je výsledkem souběhu nahromaděných vnitřních nerovnováh. Především o tom je třeba mluvit. To je pravda. Tak to je právě vnitřních nerovnová. Chyb, kterých se dopustila nejedna generace vedení Země. Krátkozrakost, úzké a neadekvátní ideologické šablony místo pragmatismu, neprofesionalita a zametání zjevných problémů pod koberec krok za krokem zhoršovali a podkopávali vnitřní i mezinárodní postavení Sovětského svazu a nakonec ho přivedli ke kolapsu. To, co se dnes ve světě děje, dnešní konflikty a otřesy, jsou ve značné míře plody neochoty, nepřipravenosti nebo neschopnosti politiků konce 20. století na východě i na západě vážně a hluboce přistoupit k epoše grandiózních změn. A to není přehazování odpovědnosti na lídry minulosti, to je realita. Ale i v té době už nám vzdálené byli na východě i na západě jiní lidé, jiní politici, kteří problémy hluboce chápali a podle mého názoru navrhovali správné cesty k jejich řešení. Jejich hodnocení lze právě dnes nazvat prozřetelností. Víte, už jsem veřejně párkrát vzpomínal na takového politického činitele ve spolkové republice Německo, jako byl Egon Bar. Byl členem předsednictva správy sociálně demokratické strany Německa. Uvedu vám jen některé. Víte, když jsem četl jeho kontakty se sovětským vedením v Bonu i v Moskvě, byl jsem prostě překvapen. Překvapen, jak obsažný, chytrý a vzdělaný to byl člověk. Uvedu vám některé jeho výroky z června a února roku 1990, jak chápeme, v přelomové době pro osudy Evropy a celého světa. Hlavní, co pana Bára znepokojovalo, byla hrozba zachování konfrontace v Evropě po sjednocení Německa a posílení. Dále citát. Vlivu těch kruhů v NATO, které nehoří touhou vydat se cestou všeevropské spolupráce a odbourávání konfrontace. >> To je jeho citát. Tehdy viděl, že takové kruhy existují. Jemu to ostatně bylo vidět lépe, že? V průběhu jednání v roce 1990 Egon Barhlásil dále také citát. Pokud se neudělají rozhodující kroky k překonání rozdělení Evropy na nepřátelské bloky, může vývoj nabít velmi nepříznivého charakteru, který odsoudí Sovětský svaz k mezinárodní izolaci. izoliaci také jeho citát. A co se navrhovalo. Mimochodem vidíme, že tak, jak to předpovídal, jak varoval, nakonec to dopadlo. A co se navrhovalo ve východní a střední Evropě? Navrhovalo se vytvořit radu bezpečnosti za účasti Spojených států i Sovětského svazu a to s velkými pravomocemi. Tato rada měla zahrnovat prakticky celou východní a střední Evropu. Jenže po rozpadu Sovětského svazu na západě převzaly vrch právě ty síly, které, jak říkal Egon Bar, nehořely touhou vydat se cestou vševropské spolupráce. A navzdory mnohaletým, chci to zdůraznit, právě mnohaletým pokusům nového Ruska stát se součástí takzvané západní civilizace dělali v praxi všechno proto, aby skutečně izolovali a dorozvalili už samotnou ruskou federaci. A to i když navzdory všem změnám vnitropolitického charakteru, které v Rusku proběhly, navzdory všem těm změnám považovali za klíčovou součást historického ruského impéria. A dodnes to říkají na různých akcích a sešlostech. Dodnes musíme dorozvalit impérium. To všechno vedlo k dnešní, řekněme si to přímo, velmi nebezpečné situaci v Evropě a ve světě. Rád bych vás upozornil, dámy a pánové, že podle mého hlubokého přesvědčení pan Bár tehdy myslel výhradně na budoucnost Evropy, na ten samý vševropský dům, o kterém tehdy hodně mluvili vedoucí představitelé Sovětského svazu, ale bohužel se omezili jen na slova. V Rusku možná lépe než mnozí vědí, jak obtížné je překonávat následky historických kolapsů, kataklyszmat, pohybovat se po hmatu v nových a často nepříznivých okolnostech. Často jsme museli postupovat metodou pokusů a omylů reagovat na vznikající situace za pochodu. Ale nikdy nezapomínáme, že národ potřebuje perspektivu. Potřebuje porozumění směru cesty do budoucnosti. Bez minulosti samozřejmě není budoucnosti. Dědictví našich předků, kteří vybudovali velkou jedinečnou zemi, se musí zachovávat a upevňovat. Bez historického základu, bez úcty k tradicím nemůže existovat žádná společnost, ale platí i opak. Bez budoucnosti ztrácí minulost smysl. Ať by byly činy našich předchůdců sebegandióznější, nelze se měnit v muzeum bývalé velikosti. Skutečná velikost státu není možná bez schopnosti jít s dobou, v ideálním případě ji předbírat. Znásobování bohatství, jeho tvůrčí rozvíjení v nových podmínkách je nejlepší zárukou toho, že se národní tradice nezmění ve starožitnost, v módní historický doplněk a nebude jen předmětem našeho neustálého zájmu. Olientovat se musíme na živé plodné prostředí pro budoucí úspěchy. Co se týče budoucnosti, mnohé je skutečně zahaleno závojem nejistoty příliš mnoho rychle přicházejících a rychle se měnících faktorů. Ale cestovní mapa k ní je samozřejmě nezbytná a není to utopie, ani abstraktní spekulativní konstrukce a od života odtržené projektování žádoucích obrazů. Ale realistické hodnocení rizik, možností a nezbytných cílů. Rusko si takovou trasu pohybu do budoucnosti pro sebe vytváří a je samozřejmě připraveno podílet se na takové práci společně s dalšími zeměmi a národy světa. Opakuji, rozsah a což je obzvlášť důležité, rychlost změn, které ve světě probíhají, jsou bezprecedentní a musíme si uvědomit, že okamžik, kdy už nebude možné nic změnit, může nastat velmi rychle a pro všechny nečekaně. Prostě se ukáže, že logika narůstajících vzájemných tvrdých odpovědí vede k fatální nevratnosti. Nyní v souvislosti s popisem a prognozováním různých světových konfliktů často zaznívá slovo eskalace, neochota obrátit se k pravé diplomacii založené na realitě a zohlednění zájmů všech stran. nutí vyhrotit situaci, zvýšit sázky, často i blufovat, překračovat červené linie v naději, že se protivník zastraší a zlomí přes koleno. Eskalace bojových akcí a sankcí není nová praxe. Uplatňovala se v mnoha konfliktech a nikdy není jednostranná. Na provokující kroky jedněch následuje odpověď druhých. Takto se spirála stále více utahuje a ničivé následky rostou. Základem eskalace, nic nového neřeknu, je povýšenost a sebejistota. To je cesta na okraj propasti. Tím spíše dnes, kdy mají přední mocnosti světa v arszenálu zbraně schopné zničit všechno živé nebo přinejmenším uvést zemi do katastrofálního stavu. Můžeme si být jisti, že se tato zbraň nikdy nepoužije. No samozřejmě, že ne. Známe přece známý výrok. Pokud na začátku představení visí někde na stěně na scéně puška, pak nakonec musí vystřelit. Musíme na to myslet a vyhnout se tomu. Čím nesměřitelnější je protiklad, čím otevřeněji se hlásá cíl strategické porážky protivníka, tím vyšší je šance na přechod boje do nejkrutější fáze. Zákony boje o přežití působí nejen v živé přírodě, ale i ve společenstvích, pokud je postavíme před perspektivu ztráty samostatnosti, důstojnosti a dokonce práva na existenci. Znovu opakuji, zásadní vytvoření nového světového uspořádání je nevyhnutelné. Doufejme, že se to stane už v dohledné historické perspektivě, ale zatím vše probíhá příliš bouřlivě a živelně. teprve nasttiňujeme, nahmatáváme obrysy budoucnosti, ale to samozřejmě neznamená, že bychom měli založit ruce a čekat, co bude dál. Abychom se dostali do fáze tvoření a ta, jak jsem už řekl, dříve či později samozřejmě nastane, je třeba přežít nynější nebezpečný okamžik, vyhnout se realizaci nejničivějších hrozebb. Považuji za obzvlášť důležité ještě jednou zdůraznit dva aspekty, které by podle mého názoru měly být předmětem vážné diskuse pro nás všechny na politické, technické, odborné a dokonce i filozofické úrovni. Především je to otázka, které jsem se již dotkl, otázka umělé inteligence. Nyní se ve světě rozvinula diskuse, zda by se neměla přijmout opatření k záměrnému brzdění výzkumu a vývoje v této oblasti, aby se technologie nevymkly kontrole člověka. Je to velmi mnohostranné téma vyžadující důkladné posouzení. Historie lidstva ukazuje, že zastavit technický pokrok nelze, ale musíme chápat důsledky pokroku. A především to, co se týká využití jeho výdobytků, mimo jiné ve vojenské sféře, ve vojenství. Už nyní se zaznamenávají případy, kdy umělá inteligence sama rozhoduje na základě vlastního chápání účelnosti. To se týká občanského i vojenského využití. S dalším zaváděním technologií umělé inteligence jejich role poroste. Algoritmy na sebe budou brát stále větší odpovědnost. Tím spíše, že člověk samozřejmě nemůže soupeřit se schopností stroje prakticky okamžitě analyzovat situaci. Za to člověk má jiné vlastnosti, cit, intuici, schopnost přijmout neočividné, možná rozhodnutí, které se nakonec ukáže jako jediné správné a spásné. Víte, nyní vám chci převyprávět jednu historii ještě ze sovětské praxe, ještě ze sovětské skutečnosti. Září 1983. Raketový podplukovník Stanislav Petrov byl na bojové službě a obdržel signál od systému varování před raketovým útokem. U nás i ve Spojených státech takové systémy fungují. Systém zaznamenal start pěti amerických mezikontinentálních balistických raket. Jakýkoli algoritmus by to klasifikoval jako jednoznačný důvod k odvetnému úderu. Ale zkušený důstojník zapochyboval o přesnosti signálu, nabil podezření na selhání systému a měl pravdu. Být na jeho místě umělá inteligence, vše by se mohlo vyvinout úplně jinak. To je podle mě velmi přesvědčivý příklad. Hranice využití technologií umělé inteligence v oblasti bezpečnosti jsou otázkou přežití lidstva. Umělá inteligence přispívá ke zvýšení účinnosti prostředků vedení bojových akcí a to vede i k růstu ničivosti konfliktů. je nezbytná nepředpojatá odborná mezinárodní diskuse o současném způsobu vedení ozbrojeného boje, o tom, jak zachovat humanitární rámce a omezit nejkrutější projevy ozbrojených konfliktů související s růstem ničivých možností. Vím, že na vašem fóru proběhla sekce, jejíž název se mi zdál velmi přesný. Ettika nové války, člověk a nelidskost. Skutečně nelidskost současných konfliktů lze chápat dvojím způsobem. Je to rostoucí krutost, přehlížení humanitárních norem. A jsou to i nové formy protikladu, kdy umělá inteligence, a