Tichá ekonomická válka: Jak inflace, dluhy a Green Deal vysávají vaše úspory k elitám.

V jaké ekonomické situaci jsou dnes občané v České republice? Zvyšuje se ekonomický tlak na takzvanou střední třídu? O kolik peněz z úspor přišli lidé za posledních pět let kvůli inflaci?

>> Tak hned několik otázek na úvod najednou. Tak čím začnu? Já možná začnu stručně tou inflací. Jenom řeknu první číslo. Za těch posledních pět let přišli občané díky inflaci ze svých úspor o 37,5 %. Je to moc nebo málo? Když to přepočtu na roční hodnoty, tak je to v průměru 6,5% zhruba. A to už mi nepřipadá úplně málo ve srovnání s tím, co nabízejí banky.

Ale zpátky k těm ostatním otázkám. Jak se má ekonomická situace, jestli se zvyšuje tlak na ekonomickou třídu, jak se mají občané. Asi bych odpověděla podle toho, jak by to kdo chtěl slyšet, protože si myslím, že se dá odpovědět naprosto odlišnými způsoby.

Já si myslím, že ten tlak se zvyšuje, že v mnoha ohledech se situace občanů zhoršuje. Na druhou stranu si myslím, že se pořád většina má tak dobře, že si toho neváží. Tohle by se dalo jako rozebírat asi dlouze, ale ten tlak prostě je v energiích. Ten tlak je v tom, jak rostou ceny třeba základních potravin nebo vzrostly za těch posledních pět let. Ale na druhou stranu ty nákupní košíky jsou pořád plné a já bych za sebe řekla kolikrát plné nesmyslů, nezdravých věcí, které nám škodí.

Takže inflace 37,5 % za pět let. Na druhou stranu vzrostla mzda taky, že jo. Za těch pět let nám vzrostla mzda, vzrostla nám mzda nominální. Reálná vlastně už tak moc ne, protože teďka jsou nějaká poslední čísla průměrné mzdy přes něco přes 50 000 a před těmi pěti lety, v roce 2020 byla průměrná mzda zhruba 35 500.

Takže ten nárůst ve mzdách nominálních je vlastně kompenzovaný tou inflací. Takže z tohodle pohledu se máme zhruba podobně. Řekněme.

Na druhou stranu je nudno jako dodat, že inflace jako pojem je samo o sobě nebezpečný pojem, protože co to je? To je prostě nějaké číslo. Je to průměr z průměrů. Takže vlastně možná ani nevyjadřuje ekonomickou situaci většiny osob.

>> Prostě ve chvíli, kdy něco zprůměrujem a já to řeknu například úplně jiným příkladem, třeba ze školy, ve třídě bude mít polovina dětí jedničku a druhá polovina dětí trojku a průměr je dva. A o čem to vypovídá? Je ta třída na průměru dva. A takhle je to s tou inflací.

Prostě v tom nákupním košíku, ze kterého se ten index spotřebitelských cen počítá, je strašně moc položek, z nichž třeba mnohé se mě ani netýkají. Jsou tam nějaké váhy, které v mém případě můžou být úplně jiné a vlastně to za mě vůbec neodpovídá tomu, jaký dopad má inflace na mé aktuální výdaje.

Ale co je na tom ještě to úplně nejhorší, je, že ta inflace možná je kompenzovaná nebo je v nějaké míře kompenzovaná v nárůstu mezd, ale se zpožděním. Takže z horizontu pěti let ty mzdy dohnaly tu inflaci, ale v těch letech, kdy ta inflace byla největší, to znamená rok 2022 a 2023, tak v těch letech ty mzdy tak nerostly, takže v těch letech opravdu pocítili lidé dopad.

Ale úplně nejhorší na tom je, že ta inflace požírá ty úspory a tam to nedožene skoro nic, protože sice existují možnosti, jak investovat své úspory, aby uchovávaly hodnotu, ale většina osob to nedělá. Troufám si říct, že velká část našich občanů, co mají úspory, je prostě nechává ležet v bance, kde banka jim nedá skoro nic nebo strašně málo méně, než je ta inflace.

Takže vlastně lidé přicházejí o své úspory a tím pádem to vede k tomu, že si spoustu lidí řekne: a proč spořit? Já si radši půjčím. A to je začarovaný kruh.

>> Podle zprávy Oxfam International bohatství nejbohatších lidí, miliardářů, rostlo v roce 2025 v průměru třikrát rychleji než v předchozích pěti letech. Kudy podle tebe vedou ty nejsilnější penězovodů nebo možná spíše vysavače peněz od běžných lidí k superboháčům?

No dobrá, všemi cestami, co si dovedeme představit, tak já zkusím jmenovat. Tak určitě je to potravinářský průmysl. Tam prostě lidi utrácejí neskutečné množství peněz, a za mě nejen zbytečně, ale vlastně vyhazují peníze za něco, co jim ještě škodí.

No tak ten samotný název potraviny – když to potichu řeknu a začnu zkoumat složení produktů, tak si prostě v současné době v supermarketu nekoupím většinu věcí s ohledem na to složení. A když si pak odmyslím a přidám k tomu ještě tu cenu, tak proč budu dávat tolik peněz za jídlo, na kterém vydělává někdo, koho ani nevidíme.

Koneckonců ten náš trh, speciálně český, je teda dost pokřivený supermarkety a obrovské množství jídla jde přes supermarkety, kdy oni mají obchodní marži kolem 50 %. Takže potraviny je kapitola sama pro sebe. To je penězovod jak hrom. A ještě si škodíme.

Další penězovod – zábavní průmysl. No tak co budem říkat, lidi koukají na filmy, jsou za to ochotni platit, jsou ochotni platit za zábavu a jsou ochotni za to dávat velké peníze. A zase když pak začnem zkoumat strukturu těch vlastníků, no, tak ono to vede do stejných nebo podobných minimálně fondů.

Přidám k tomu kosmetiku, drogérii, přidám k tomu oblečení. Lidi, byznys s módou, to je prostě úžasně vymyšlený penězovod. Každý si rok koupíme nové a nové hadry, ty staré vyhodíme, je neřešíme, co s nima bude. A prostě vlastně vytváří se takhle závislost přes jakékoliv spotřební zboží.

Elektronika – zase ty firmy, které to vyrábějí nebo prodávají, mají velmi často nad sebou stejné vlastníky jako ty média, jako ty potravinářské firmy. Určitě bych nezapomněla na bankovnictví a pojišťovnictví. To je obrovský penězovod. Ty zisky, jaké banky generují, příklad v době covidové, když spousta oblastí naší hospodářství klekala, banky měly zisky veliké, nic se jim zlého nedělo.

Takže prostě penězovod je spoustu, všude kam se podíváme a většina lidí to neřeší.

Když se podíváme na současné ceny pohonných hmot, je tou hlavní příčinou jejich výše blokáda Hormuského průlivu, kterou se to hojně vysvětluje v médiích, nebo tam jako finanční analytička a matematička vidíš i jiné faktory?

>> Tak ta příčina, respektive nějaká souvislost tam nejspíš bude, ale otázka je, jestli je to primární příčina nebo jenom záminka. A tady teď říkám svoje názory, pocity, dojmy. Ani ne jako finanční analytik, ale jako člověk, který zkoumá svět kolem sebe daleko širší a komplexněji, protože to si myslím, že je jedna z našich vlastně pastí současné doby.

Každý má nějakou svou specializaci, takže nevidí obor vedle, doprava, doleva a nevidíme ty souvislosti. Takže mně osobně připadá, že trh s energiemi je jedna z mnoha her, které tady kolem sebe pozorujeme, že rozhodně to není volný trh, ve kterém jsou prostě ceny dány skutečně tržně a funguje ta neviditelná ruka trhu, jak jsem se kdysi dávno učila v ekonomii.

Takže je to hra mocných, kteří si s námi dělají, co chtějí a využívají k tomu různé zámínky.

Je podle tebe možné, že válka v Íránu pomáhá oslabovat Evropu a zároveň pomáhá startování motoru Green Dealu s jeho snahou utlumit spalovací motory? Když jsou pohonné hmoty drahé, lidé budou méně jezdit, nebo je to jinak?

Tak zase nějaká souvislost tam určitě bude.

Oni někteří umí využít úplně všechno možné — i nesmysly — v prospěch nějaké manipulace s davem.

Takže souvislost tam bude.

A Green Deal sám o sobě je taky velké téma, kdy na jednu stranu je tam spousta myšlenek, se kterýma musím souhlasit. Prostě my se k té planetě musíme a máme chovat slušně, zodpovědně. Je to zdroj našeho života a něco, co tady máme jako půjčeno během našeho života a měli bychom dalším generacím zase přenechat v co nejlepším stavu.

Takže na jednu stranu ano, ale způsob, jakým to dělá Evropa, tak to mě připadá jako Kocoukov — jako velký absurdistán.

Takže prostě i v jiných věcech — když se budeme bavit o Green Dealu, určitě najdeme spoustu důležitých faktů, na kterých se shodnem. A zároveň najdeme spoustu manipulace. A pak v té manipulaci se hodí ledco, abychom dotlačili lidi, dav, občany k tomu, co prostě někdo tam nahoře požaduje.

>> Milí diváci, zdravíme vás z redakce Svědomí národa. Chceme vás požádat o podporu.

V tuhle chvíli potřebujeme zajistit prostředky na fungování redakce v další části letošního roku, abychom mohli dál dělat to, co s vaší pomocí a podporou děláme už celých pět let. To je sbírat informace, natáčet rozhovory a klást otázky, které si jiná média nekladou.

Jsme malá redakce novinářů a jezdíme za našimi respondenty po celé České republice. Sami si stříháme, postprodukujeme a každý ten náš rozhovor nás stojí v tomhle malém redakčním týmu dva a půl dne práce. Děláme to rádi. Máme rádi tu činnost — je velice zajímavá. A moc vám děkujeme, že díky vám ji můžeme dělat.

My to vnímáme jako svého druhu službu veřejnosti. I proto jsou ta naše videa dostupná bez nějakého poplatku všem. A o to víc si vážíme těch, kteří to jako tu službu vnímáte spolu s námi a podporujete nás svými dary. Mockrát vám za to děkujeme.

>> Děkujem.

Tiché zbraně pro klidné války — dokument údajně zapomenutý v 70. letech někde v kopírce, který popisuje válčení nové doby. Možná nic takového nikdo v kopírce nenašel. Nicméně začalo se o tom dokumentu mluvit a byl k přečtení na internetu někdy před 25 lety. A i tak je ohromující, jak se trefuje v popisu toho, co se dnes děje ve společnosti.

Tiché zbraně nejsou bomby se střepinami. Jsou to nástroje ekonomické, které dostávají pod tlak vlastní obyvatelstvo státu. Dluhy, inflace, rostoucí ceny. Na jednu stranu máme nebývalý materiální blahobyt. A na druhou stranu jsme pod obrovským tlakem — jak to všechno zaplatíme.

Co si o tom myslíš? Je možné, že tady probíhá nějaká klidná válka?

>> No, já odpovím trochu jinak, protože tahle otázka je velmi komplexní.

Ještě si v současné době někdo myslí, že válka se zbraněmi je ta jediná válka, která tady probíhá. Mě to spíš teda takto udivuje. Jako — pravda je, že když se řekne válka, tak ano, spousta lidí — tak se to učí děti ve škole — si představí tu konvenční válku. Prostě pozemní boj, zbraně řinči, je to slyšet. Je to velmi drsné. Prostě je to hrůza, kterou já odsuzuju, kdykoliv se kdekoliv děje. Tak to samozřejmě. Ale na druhou stranu válka má mnoho podob. Tahleta válka — v tom smyslu, jak jsme zvyklí to slovo používat — to je opravdu jako drsný způsob. Je to rychlý způsob.

Ale co je to válka? Válka je způsob řízení, způsob manipulace — jak někdo, nějaký stát, nějaká skupina dosahuje svých cílů. Ty cíle jsou — co? Ty cíle jsou něco získat — získat území, získat zdroje, získat suroviny, ovlivnit lidské zdroje a podobně. A ten konvenční způsob je drsný, rychlý. Ale zároveň vyvolává velmi často protireakce. Tak proč to budu dělat takto složitě, nepříjemně, když to můžu dělat chytřeji? A když jsem trpělivá a počkám si — protože jeden, dva roky nehrajou roli.

Takže prostě ta válka — jak říkám — má mnoho podob. V té otázce zazněla ta ekonomická podoba války. To se samozřejmě děje. Ale já bych řekla, že těch válek máme víc. Určitě žijeme v době, kdy probíhá informační válka. Vůbec jenom slovo dezinformace, které se teda už několik let používá — to samo o sobě je zavádějící.

Ale když zůstanu u té ekonomické války — no, tak dluhy. Ano, dluhy jsou prostě velmi silná zbraň, protože žijeme ve společnosti, která žije na dluh. Teď myslím, že spoustu jedinců si půjčuje, ale státy žijí na dluh. Zadlužení státu je obrovské — roste a roste do takových výšin, že státy — třeba ty Spojené, ty velké státy — ty velké státy mají státní dluh, veřejný dluh tak velký, že už ho nestačej splácet. Oni už nestíhají splácet ani úroky z toho dluhu. Takže prostě je tady nějaký problém. A to není samo o sobě. Takže dluhy jsou zbraň, inflace je zbraň.

Tady bych se možná zastavila, protože o inflaci se bavíme už podruhé. Inflace. Co říká ČNB? ČNB říká na svých stránkách naprosto veřejně, že cílem inflace je 2 % ročně. Dřív to bylo dokonce víc. A když se začtete na webových stránkách ČNB, tak čím se to opírá — tak to je praxe západních zemí. To je ten důvod, proč máme inflaci 2–3 % ročně.

Ale když se podívám do ústavy — tak v ústavě je krátký dokument. Kdo viděl ústavu, tak tam je posudek poměrně krátký. A ten hlavní odstavec říká, že hlavním cílem České národní banky je cenová stabilita. No, já si pod slovem cenová stabilita jednoznačně představuju, že mi dlouhodobě ceny nerostou — a ne, že mi stabilně rostou. Takže dle mého názoru ČNB vlastně neplní svoji roli danou ústavou.

A když začne člověk zkoumat, koho poslouchá ČNB, koho poslouchá rada České národní banky — no, tak máme nezávisle řízenou monetární politiku, tak se to říká — nezávislou myšleno od vlády. Takže vláda řeší fiskální politiku s dopadem na měnu. ČNB řeší monetární politiku. A kdo je nad tím?

To není tajná informace, že existuje něco jako centrální banka centrálních bank. Je tady zkratka BIS — teď nemyslím bezpečnostní informační službu, kterou tady máme ve státě — ale myslím jinou BIS. Ta zkratka má totiž dva významy. A existuje Banka pro mezinárodní vyúčtování, která vlastně dělá schůze guvernérů českých, guvernérů centrálních bank a která něco řídí.

Takže tohle všechno je velmi propojené. Není to náhodné. Takže inflaci považuju za velmi jasný další způsob vedení války. Je to možná teda v tom kontextu tichá zbraň. Je to tichá zbraň, protože inflace je skrytá měnová reforma. A kdo si to neuvědomuje, tak na to pak poměrně doplácí.

>> A je možné, že na to doplácejí i země, které nejsou napojené do toho systému centrálních bank? Taková Libie nebo Írán — tam tuším nebyly. Že by to teda bylo tak, že ty některé země nechtějí poslouchat nějaké jednotné noty, které jsou tady — tak můžeme se domýšlet. Nemám tohle nastudováno do detailů. Ale jedno pravidlo — máš zkušenost ze života — říká, že ty věci jsou jinak, než nám je předkládají v televizi.

>> Hm.

>> A člověk by nad tím měl minimálně trochu přemýšlet a hledat si informace.

Na sociálních sítích si sdílela kritiku prezidenta Pavla, hlavně v souvislosti s jeho výroky o federalizaci EU.

Mluvíme tady o Petru Pavlovi nebo spíše o prstech držících loutkovodičský kříž, z nějž vedou vlákna směrem k našemu nejvyššímu ústavnímu činiteli a v jakému rameni vede ruka, k níž patří tyto prsty?

No, mluvíme tady samozřejmě o prezidentovi, a to je jedna konkrétní osoba, kterou vidíme, jejíž jméno známe. To, že jeho jednání působí jako konání loutky, za kterou je nějaký loutkovodič, si tady myslí asi spoustu lidí a myslí si to už třeba i dlouho. Protože když se vrátím již jen k tomu, odkud se vzal prezident, tak kdo o něm věděl doby prezidentských voleb? Myslím si, že role prezidenta je natolik významná, že bychom o každém kandidátovi, než vůbec kandiduje na prezidenta, měli dlouhé roky znát, protože se nějak veřejně projevuje. Já jsem o Petru Pavlovi do té doby neslyšela. Může někdo říct, že to je moje chyba, ale nebyla to osoba veřejně činná.

A porovnám to ještě s jinými volbami. Pět let zpátky, v roce 2018, byly taky zajímavé volby, kdy ve finálním duelu se utkal Miloš Zeman a pan Drahoš. A tam to bylo ještě okatější. Kde se vzal, tu se vzal pan Drahoš. Zemana média poplivaly. Já se ho teď jako nehodlám zastávat, že by to byl můj oblíbenec, ale ten boj byl tak nefér, že to muselo být do očí a přesto nebylo. Eh, o pět let později, v roce 2023, jsem si jako smála, když člověk začne pronikat do té hry, která se nám tady v podobě voleb odehrává před očima. Říkala jsem si: „No, tak super, s Drahošem jim to nevyšlo, tak teď nasadili silnější kalibr. Máme tam tvář Masarika, tak to bude silné kafe pro velkou část obyvatelstva. A aby si to pojistili, tak tam máme ještě jeden model, který uspěl na Slovensku." Řekla jsem si: „No, paní Nerudová, to je model Čaputová, to se jinak nedá říct." No a ejhle, tyhle dva modely se dostali skoro do finále, tak jsem si říkala, mají to skutečně zpracované.

Takže dobře, nechme volby a prostě můžeme si o tom myslet každý, co chce, jak chce. Ale pravda je, že tyhle prezidentské volby ve mně vyvolaly konečné rozhodnutí, že téhle hry na volby se fakt už nebudu účastnit, protože to je takové plýtvání pozorností, energií, takovou nadějí, kterou prostě do voleb každý rok spoustu lidí kolem mě vkládá a pak nic a zase nic. Takže to, že tady se hraje nějaká hra s loutkama, vnímám už v mém okolí jako kdekdo. Takže to beru jako fakt.

Eh, ty jeho výroky — proč jsem sdílela kritiku? No, protože mně přijde, že prostě jako občan má nejen práva, ale vlastně i povinnosti. Chovat se zodpovědně a vyjadřovat se a ne neschovávat hlavu do písku a nekloupit zrak. A jestliže tady tahle konkrétní osoba má řadu výroků, které podle mě nejsou slučitelné, nebo minimálně jsou zarážející pro roli prezidenta, tak bych se měla ozvat.

No a objevila jsem petici — věděla jsem o petici, protože sleduji její autory. Mimo jiné toho sleduji více. A Fórum Lidu naformulovalo problematiku tak, že mi to dávalo smysl. Je tam šest bodů v té petici, kdy žádají, aby senát k tomu zaujal nějaké stanovisko, aby jednal, aby prostě k tomu potom vydal nějaké usnesení.

A jestliže prezident, který má reprezentovat národ navenek a samozřejmě i dovnitř, prostě má takové výroky, že občané téhle země nedozráli k tomu, aby mohli přímo vykonávat svoje pravomoci. Jestliže prostě říká, že naštěstí při jmenování vlády — že naštěstí ta vláda nevyvolá referendum, což je za mě jeden z mála nástrojů, kdy se většina může vyjádřit ke konkrétní problematice. Jestliže prostě vystupuje veřejně proti české národní měně, jestliže se zaštítí akcí, která nedávno probíhala v Brně — nebo ty organizátory, to teď jako neřeším takovéto detaily, takže se omlouvám, ať mě někdo netáhá za slova — tak podporuje to, že se má Česká republika vzdát svrchovaného práva veta, tak mně to prostě přijde přes čáru. A může to být můj názor, ale jestliže je tady velká skupina lidí, která třeba skrze tu petici si to myslí, tak by k tomu senát měl zaujmout nějaké stanovisko, mělo by se jednat a mně prostě dává smysl vůbec ta práce Fóra Lidu.

To to tady zmiňuju ještě jednou. Je to nějaká parta, která vytváří platformu pro spojování lidí, kteří jsou aktivní, kteří nejsou stejní, ty věci, které se tady dějí, a chtějí prostě vyvolávat diskuzi. Eh, mimo jiné se staví do role obránců lidských práv. A to nejen tak, že si to řeknu, ale v souladu s mezinárodní deklarací OSN, tak prostě jsem to sdílela, protože mně to dává smysl.

>> Je Petr Pavel jedním z lidí, před kterými varoval prezident Beneš, když řekl, že přijdou lidé, kteří budou chtít prolomit poválečné uspořádání?

Nejsem historik, nemám nastudovanou tu historii. Vím, že tady jsou lidé, kteří se třeba problematice Benešových dekretů hodně věnují a možná teda by stálo za to s nima natočit nějaký rozhovor. Takže je to určité téma, ke kterému by se měli a mohli vyjádřit jako odborníci na toto téma.

A jestli zrovna náš aktuální prezident je onou osobou, kterou myslel pan Beneš, může být. Ale určitě nebude jediný. Ono jich je tady víc. Určitě víc těch, co plní nějaké úkoly, o kterých nevíme. Určitě těch, co mají prostě jiné cíle, než sloužit tomudle národu, tak jak byli zvoleni tím národem, ale plní jiné zájmy.

A co je na tom na jednu stranu jako překvapivé — že po tolika letech, že uběhla taková doba a přesto jdeme překopávat historii. Na druhou stranu za mě je to důkaz. Jsou tady skupiny těch mocných, kteří neřeší to, co bude za týden, to, že pojedou za půl roku na dovolenou, kteří řeší v dlouhodobých horizontech a to opravdu v dlouhodobých horizontech i mezigeneračních. Eh, těch důvodů je víc, proč takto přemýšlejí dlouhodobě.

A pak to vlastně není překvapivé, že si počkali. Dozrála doba, změnilo se tady všechno, vychovali tady generace osob, které jsou bez zájmu, protože žijí konzumem. Nezajímá je, co se děje kolem nich. Vůbec je nezajímá, že jim někdo podřezává větevé pod zadkem. S prominutím.

Takže na jedné straně nezájem té většiny a na druhé straně pár vycvičených, vyvolených, kteří slouží tak, jak někdo za nitky táhá. Tak to jsou prostě — to je situace. Proč ji nevyužít, když se to tak nabízí, no. Předělat klidně historii.

No tak vždyť jako ty dějiny se přepisují, ne? Dějiny píšou vítězové, říkalo se někde.

Yeah.