SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou | www.verox.cz

Hollywoodská herečka a avantgardní skladatel vymysleli způsob, jak zabránit nepříteli rušit rádiově řízené torpédo.

Dnes chce stát dětem zakázat zařízení, ve kterém mají nástroj schopný vědět více než jejich učitel.

Ve středověku mohl soukromý hrad posílit království právě tím, že králi bránil porušovat vlastní sliby.

A když britský ekonomist označí českého miliardáře za korporátního nájezdníka a připomene, že není žádným svědkem, česká média z toho dokážou vyrobit oslavu evropského šampionóna.

Herečka, hudebník, mobilní telefon, středověký hrad, blockchain a mediální impérium zdánlivě spolu nemají nic společného, dokud se nezeptáme, kdo ovládá technologii, kdo stanovuje pravidla a kdo rozhoduje, co si máme myslet, že jsme právě četli.

Právě teď začíná svobodný trh s Hanou Lipovskou.

Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na Svobodném trhu. Vítejte u nás. Aby bylo jasno, doufám, že navzdory velmi rozmanitým povrchnostním podmínkám napříč celou naší zemí a podmanžme Slovenskem se budeme vidět a slyšet přiměřeně normálně. Těším se na vaše komentáře a doufám, že mi dáte vědět, zda to tak je nebo není.

Dnešní svobodný trh se znovu vrátí ke vztahu ekonomie, ekonomiky a technologií. Ale tím úplně hlavním, nejdůležitějším tématem bude něco, o čem se ani v ekonomii tak moc nemluví, a přitom je to velmi důležité — takzvaná ekonomie pozornosti.

Už dlouho jsme také na svobodném trhu nehovořili o tom, co píší média a co je pravda. Nehovořili jsme o mezeře mezi informováním a realitou, a nebo třeba mezi dvěma typy informací, které se vykládají jedním či druhým způsobem podle toho, jak kdo právě hovoří.

Ale než se na toto všechno vrhneme, než se do tohoto všeho pustíme, máme tu jeden malý rest z minulého svobodného trhu — naší klasickou a tradiční hudební hádanku. Protože během svobodného trhu obvykle chodí správné odpovědi, kdo je autorem, co je to za skladbu, kdo je dirigentem nebo interpretem, či které těleso bylo interpretem. Tentokrát tu skladbu, kterou jsme zde minule měli jako podkres těch samořídících vozů, nikdo správně nepoznal, což jsem já, přiznám se, trochu očekávala. Udělala jsem to i s jistým záměrem, protože jejímu autorovi a kolegovi tohoto autora se chci dnes věnovat právě na začátku svobodného trhu.

To, co jsme poslouchali minule a co budeme slyšet znovu i dnes, byla Sonáta německo-amerického hudebníka skladatele George Antheilse. Vy ho znáte, byť možná neznáte jeho jméno, ale určitě znáte jeho skladbu Mechanický balet — skladbu, kdy se skladatel pokusil spojit pouze na základě mechanických válců, tedy toho, co už tehdy byly první základy prvních počítačů, jak jsme je postupně znali od 19. století. Pokusil se spojit několik pianoly, aby byly schopny hrát jednu mechanickou skladbu.

V jeho době začal tvořit skladby pro nástroje, které neexistovaly a technicky vzato existovat ještě nemohly. O pár let později, jako skladatel hollywoodské hudby k hollywoodským filmům — což byla práce, kterou bytostně neměl rád — se začal technice a technologií věnovat úplně jiným způsobem.

Ale než se na to podíváme a než si řekneme, proč o tom dnes mluvíme, dovolím si pustit znovu kousek jeho sonáty. Tentokrát jako podkres úryvku z nikoli skladby, ale textu Georgea Antheilse — textu, který v roce 1927 přinesl brněnský sborník, tehdy kurátorovaný velkým básníkem, později ne každým oblíbeným, ale naším básníkem, pohřbeným kousek v našem okrese, od mé vesnice v Kunštátu, Františkem Halasem — ve sborníku Mladá fronta.

Ten článek, ta Mladá fronta tehdy sdružovala mladé autory své doby a z francouzštiny byl velmi svérázným způsobem přepsán a přeložen jeho text. Pardon, samozřejmě nikoli z francouzštiny, ale takovým francouzským způsobem a grafikou byl přepsán a přeložen jeho text Mechanická hudba.

Vybrala jsem z tohoto textu pouze závěr, protože on předznamenává celý dnešní svobodný trh. Pojďme tedy na to a pojďme začít právě úryvkem sto let — devětasedmdesát let starého textu skladatele George Antheilse, který nám ukáže, jak se může skloubit umění, technika, ekonomika a politika do jednoho.

Jediná budoucnost hudby leží v novém pojmu prostoru. Leží v nové příčné dimenzi rytmickosmyslné a jejími jedinými průbojníky budou hudebníci, kteří budou hudebníky a zároveň mechaniky. A jestliže to budou mechaniky, budou také nutně matematiky. Z toho musí vyrůstnat do prostoru nový útvar — veliké hudební stroje v každém městě, jež dají životu budoucího světa nové duševní chvění. Nové chvění, které se bude opírat o prostor, které bude život příštích lidí revolucionovat.

V minulosti vykonávala masová hudba veliký vliv na světové dějiny, a v budoucnosti tomu bude zase tak. Ohromné stroje měst, které se právě počínají vyvíjet, budou působit mocněji než politická strategie. Otevřou v člověku samém novou dimenzi. V tom jedině je počátek uvolnění hradby kolem lidstva. To je budoucí funkce hudby. Lékařsky je to docela zdrávo. Budoucnost hudby leží v novém poměru k prostoru. Budoucnost světa leží v chvění lidstva. Okolí stroje již zduchovnělo. Pro velkého množství nás usmrtila válka iluzi a sentimentalitu. Odtud se datuje zrod muzikomechanika.

Všimněte si, že nemluví o tom, že stroje jednou budou sami hrát. Dokonce ani ne o tom, že stroje budou jednou sami skládat hudbu. To první se v té době, v 20. letech minulého století — v období, která byla z hlediska technooptimismu, ale i technopesimismu vlastně velmi podobná dnešku — jakoby těch sto let jsme dnes mohli dát přes šablonu, přes kopírák a dokonale bychom si rozuměli s tehdejšími účastníky. To se bralo jako zcela normální.

Uvědomme si, že v těch 20. letech minulého století vrcholila něco, co můžeme nazvat možná futurismem. George Antheil psal tuto skladbu v době, kdy u nás vznikalo velké RUR Karla Čapka, pomocí a podporou jeho bratra Josefa Čapka.

A proč o tom mluvíme na svobodném trhu? Proč tahám kromě toho, že mám prostě ráda hudbu a umění, do ekonomického pořadu?

No jednoduše proto, že právě ta doba, o které hovoříme — polovina 20. let minulého století, tedy doba přesně před sto lety — podobně jako doba dnešní, byla třeba na americké burze poháněna extrémním optimismem a extrémní vírou v akcie technologických firem. Právě tehdy si začali i úplně ti nejběžnější investoři — lidé, kteří nikdy předtím neinvestovali, lidé, kteří možná ani nevěděli, co jsou to akcie nebo cenné papíry — začali si kupovat akcie, podíly technologických firem.

Ano. Začali se setkávat s rádiem, začali se setkávat s nejmodernější technologií, kterou najednou měli na dosah ruky a která jim najednou proměňovala svět. Služebné kočí najednou neměli ten deficit, že se nemohli dostat do velkého divadla nebo na velký koncert, do velkého koncertního domu. Mohli si zkrátka v domě, ve kterém sloužili, spolu se svými nadřízenými otočit knoflíkem a mohli poslouchat světové filharmonie, světové orchestry u nich na vesnici.

Docházelo k demokratizaci kultury, docházelo k demokratizaci technologií a to se také projevovalo na nafukování velké finanční spekulační bubliny na americké burze.

Trvalo to pěkně dlouho, než se nafoukla. Za to, až už nafouknutá byla, tak jak říká Warren Buffet správně, setkala se s tím špendlíkem, který na každou bublinu čeká, praskla.

No a nám se zrodilo to, co známe jako velkou hospodářskou krizi, velkou depresi. Eh, to ten černý čtvrtek, černý pátek podle toho, jak to počítáme, roku 1929 a let nadcházejících.

Ale teď jsme ještě v té optimistické fázi, kdy se nikdo nediví, že stroje budou jednou sami hrát, tak jako se my dnes nedivíme, že technologie jsou schopny samy skládat. Ale Entel místo toho říká, že technika promění způsob lidského vnímání, způsob rytmu našeho života a vlastně naši společenskou zkušenost.

A tak jako Entel v té době začíná psát pro stroje budoucnosti, tak mu zbývá pár let, než vstoupí do skutečné vědy.

K tomu, aby se tento příběh doplnil, tak je samozřejmě potřeba spojit jej ještě s druhou polovinou, tentokrát s ženou a ne s ženou ledajakou. Ženou, kterou možná mnozí z vás máte spjatou s takovým slavným filmem, který se do dneška vydává za příklad toho, že poprvé na filmovém plátně byla žena odhalená, že poprvé na filmovém plátně se ukázalo i cosi, co mělo zůstat skryto.

Zkrátka, eh, Hedviga Eva Marie Kieslerová, vídeňačka, která se narodila v roce 1914. V třicátých letech ve filmu československého režiséra Gustava Machatého, ve filmu Extáze, tak trochu posunula hranice tehdejšího kinematografického umění.

Byla to velká scéna, velký skandál a ona se po nějaké době pokusila jako mladé děvče očistit a vystoupit z toho velkého skandálu, který způsobil mnoho nepříjemností její rodině tím, že se rozhodla pro relativně nudný život a vdala se. Vdala se za zbrojaře ze staré zbrojařské rodiny Fritze Mandla.

A tento Fritz Mandl byl docela zajímavý člověk, protože byl, mohli bychom říci, možná takovým rakouským Krupem. A všichni známe toho barona Krupa, zbrojaře Krupa. Tak on byl takovou jeho rakouskou obdobou. A přestože sám byl židovského původu a židovských kořenů, tak se záhy docela porozuměl s německými nacisty.

Dokonce se mu podařilo po Anschluse zachránit svůj majetek a je to člověk obestřený mnoha velmi templates příběhy, protože je jedním z těch, kdo potom dostal německé nacisty do Argentíny.

Na druhou stranu s tímto zbrojařem si ta herečka filmu Extáze Heda Kieslerová příliš nerozuměla. Utekla od něj, co se dalo v dané době dělat, a začala dělat svou velkou kariéru v Hollywoodu.

No a nechci rozebírat tuto kariéru do podrobna. Nejsem odborník na kinematografii, ale právě v tom Hollywoodu se setkala s oním pianistou a skladatelem, umělcem Georgem Antheilem.

A protože oba dva jako uprchlíci z Evropy měli docela dost důvodů nemilovat nacisty, nemilovat Německo a také měli docela dost důvodů postavit se ve válce, do které Spojené státy vstoupily na stranu své nové země – protože kdyby nic, tak trošku potřebovali prokázat, že oni už nedrží s tou zemí nebo těmi zeměmi, ze kterých utekli, že oni jsou plně na straně Spojených států – tak začali herečka a skladatel vyvíjet vynález, který by byl použitelný v americké armádě během druhé světové války.

Co se stalo?

No, stalo se to, že po mnoha eskapádách herečka a skladatel podali svou žádost o patent. Pro nás může být docela zajímavé, že ho podali 10. června 1941 a už v srpnu 1942 dostali patent na přístroj, který říkal, že se nebude používat pro vysílání jediná jedna frekvence, ale že signál bude přeskakovat mezi mnoha frekvencemi.

Tady je takové jednoduché, zjednodušené schéma.

Původní myšlenka byla poměrně jednoduchá, protože oba dva použili tu část svých znalostí, které měli ze svých oborů. Samotný Antheil přišel do tohoto vynálezu s myšlenkou svého mechanického klavíru, se znalostí fungování těch mechanických válců. No a naopak samotná Heda, tehdy už Hedy Lamárová, do toho vložila svou znalost zbrojařského průmyslu.

Najednou zúročila všechny ty hodiny při nudných večeřích s různými pohlaváry, které hostil její zbrojářský manžel.

A oba dva tak na základě znalostí, které existovaly, na kterých vlastně samotných nebylo nic až tak průlomového, vyvinuli patent, který dnes je používán stále v moderních technologiích.

Primárně se tedy tvrdí, že na základě tohoto patentu může fungovat do jisté míry Bluetooth.

My proto máme v ekonomii dokonce termín. My tomu říkáme rekombinační inovace. Což je myšlenka, která říká, že většina inovací není úplně nová, úplně průlomová, že většina inovátorů nevymýšlí z čistého vzduchu úplně nové věci, ale že většina inovací vzniká tak, že hledáte způsob, jak ze starých cihel jejich předkládáním postavit úplně nový dům. Že máte materiál, který tady už vždycky odedávna byl, jenom nikoho nenapadlo ho složit jiným způsobem.

Antheil znal děrované role, protože se roky snažil synchronizovat mechanická piána. No a ta Hedy Lamárová znala problém dálkově řízených zbraní, protože o něm poslouchala den co den u večeře.

Ani jeden z nich tak neměl nic, co by v té době už dávno neexistovalo, ale každý z nich znal jenom jednu polovinu té hromádky těch cihel.

V ekonomii to vlastně není nic jiného než stará znalost toho, že čím roztroušenější informace máme, tím větší je hodnota člověka, který se pohybuje mezi nimi. No a zároveň tím obtížnější je takového člověka ohodnotit a říct, jakou má váhu, jaký je jeho význam, protože neexistuje nikdo, kdo by byl schopen říct, jaká je reálná kompetence, čím je to skutečně přínosné, čím je to skutečně nové.

Proto nás možná až tak nepřekvapí, že americké námořnictvo v těch čtyřicátých letech nejprve tento vynález dlouhou dobu odmítalo a když jej přestalo odmítat, tak jej v podstatě nebylo schopno použít, protože celkový étos toho patentu byl takový, že jakási hloupá herečka, která se zkompromitovala filmem Extáze, a nějaký tehdy ne úplně úspěšný, za to silně sebevědomý uprchlík skladatel, se rozhodli otravovat úřady jakýmsi patentem.

Oběma dvěma se dostalo uznání až v devadesátých letech. Antheil se toho už samozřejmě nedožil. Hedaová se toho dožila. Když její syn přebíral ocenění za tento patent pro ní, tak ona odmítla přijít, protože říkala, že už dávno není tak krásná, tak půvabná, jak si ji publikum pamatuje, a že nechce, aby ji viděli jako starou dámu. Ale poslala publiku učenému publiku namluvený vzkaz svým hlasem a závěr toho vzkazu po mnoha patetických větách prý zněl: „A vám to ale trvalo."

A co z toho plyne pro nás?

Jaké je z toho poučení?

Z mého pohledu základním poučením je právě umění dávat dohromady roztroušené informace a zjištění, že i když jednotlivé body, jednotlivé kostky, jednotlivé kusy informací samy o sobě nemusí mít možná úplně velkou hodnotu a ten, kdo je dohromady dává, možná nemusí být největší expert v žádném oboru.

Takže už jenom schopnost ty informace spojovat a dokonce i schopnost jenom vědět, že dané informace existují, možná bez schopnosti docenit jejich plný význam, je ekonomickou hodnotou samou o sobě.

Přímý historický vliv tohoto konkrétního vynálezu je do jisté míry sporný. Technologická řešení se používají do dneška.

Někdy se to primitivizuje na to, že dva umělci vynalezli Wi-Fi, takže to samozřejmě úplně není. Je to příliš velká zkratka, taková trochu líbivá zkratka. Ale na druhou stranu je pravda, že technologie, se kterou tito dva umělci přišli, do dneška stojí za tím, co v podstatě všichni máme v našich mobilních telefonech.

A tohle možná není úplně nejdůležitější vzkaz celého toho příběhu. Ale mně připadlo minulý týden velmi příhodné a velmi symbolické zvolit hudbu právě Entila. Hudbu sonáty, která ukazovala obrovskou radost z toho velkého technologického růstu, který najednou přestává být možný a dostupný jenom v laboratořích, jenom na univerzitách, ale stává se součástí. Angličtina má proto ten krásný výraz... toho ruchu, toho kvasu, eh, života na ulicích.

Právě tohoto autora dá do souvislosti s dobou, kterou my dneska žijeme, protože my zde téměř pokaždé mluvíme o vztahu ekonomie a toho technologického pokroku i se všemi negativy, který vidíme, který žijeme a prožíváme.

A myslím si, že příběh Georga Enyla a Hedy Lamárkové to vlastně docela pěkně shrnuje.

No a než přejdeme na téma, které s tím úzce souvisí, dívám se, že jsem zde tu knížku bohužel nevzala, ale to nevadí. Tak vám dám do odkazu, do komentáře pod dnešní Svobodný trh odkaz právě na životopisnou knihu, která mimo jiné i tuto stránku života Hedy Lamárkové popisuje.

Kromě soukromé poučení: to, že je někdo známý jako herečka, neznamená, že je jenom herečkou a může mít mnoho jiných a velmi zajímavých odborných stránek.

No, ale my jsme se mluvili tedy o tom, že cosi, co vynalezli, se tak trochu používá i u mobilních telefonů.

Právě otázka mobilních telefonů a zákazů a příkazů s nimi spojenými ovládla poslední dny.

Vy jste určitě všichni zaznamenali, že v pondělí vláda ústy svého předsedy, pana premiéra Babiše, který takto pověřil svého ministra školství, pana ministra Plagu, chci říci, já bych se přeřekla ze stanu, ale on teď tuším už je zase v hnutí. Ano. Eh, že bude naše vláda v České republice zakazovat dětem mobilní telefony a podobné digitální gadgety.

A tohle téma je nesmírně věčné, protože máte stoprc jistotu, že když vypustíte do společnosti něco tak nádherně kontroverzního, jako je zákaz mobilních telefonů, tak to vytvoří mlhu či kouřovou clonu, ve které se ztratí všechno podstatné.

Protože upřímně řečeno, na to, jak smí nebo nesmí být mobilní telefony používány školními dětmi a mladými studenty, má názor skoro každý. To je podobné téma jako třeba fotbal. Tam akorát já nemám žádný názor, protože doteď si nikdy nejsem jistá, jestli se hraje na poločasy, třetiny, čtvrtiny, sety nebo pro Boha svatého, co. Ale zkrátka každý si o tom něco myslí.

Všichni se o tom dokážou nádherně pohádat a mezitím se dají řešit věci, které jsou o mnoho nul větší.

Já si dovolím říci a prosím dejte mi za pravdu či vyvraťte, že kdybych se teď zeptala vás diváků, aby bylo jasno, našich diváků, diváků Svobodného trhu, zda jste nebo nejste pro návrh zákona, tak jak jej předložil poslanec Andrej Babiš a co by poslanec Robert Plaga, takže byste jej podpořili. Jsem přesvědčená, že drtivá většina z vás je pro restrikci používání digitálních technologií na školách dětmi ze základních škol a dětmi tedy na nižších stupních víceletých gymnázií.

Předesílám, že já v tomto případě absolutně nejsem bez názoru. Předesílám, že já sama nesouhlasím s tím zákazem, tak jak je formulován v tom návrhu zákona, který opravdu nepovažuji ani z ekonomického, ani z didaktického hlediska za úplně dopracovaný.

Ale právě proto, že mám tento názor, který vím, že je docela dost kontroverzní, tak se chci v následující části Svobodného trhu soustředit na argumenty, které jsou silně pro zákaz, a to pro zákaz z pohledu ekonomického.

No a pak v další části se podíváme na argumenty, které jdou proti zákazu z pohledu ekonomického a pokusíme se z toho udělat závěr, který nebude ani to tvrdé řešení, které je tak milováno středoevropskou společností, ani bezbřehou liberální, ať mají děti u sebe naprosto cokoli a používají naprosto cokoli, ale pokusím se udělat jakousi ekonomicko-didaktickou syntézu čehosi, co podle mě by mohlo být v maximální měře efektivní z hlediska vzdělávání, z hlediska naší ekonomiky a snad i z hlediska naší společnosti jako takové.

Než začneme, pojďme si připomenout, co k tomu řekl ministr školství pan Robert Plaga.

Když jsem tady před vámi stál v únoru tohoto roku, říkal jsem, že jsme rozeslali metodiku do škol, která hovoří jasně o tom, že děti se mají samozřejmě učit s moderními technologiemi. Zároveň jsem řekl, že si sejmeme situaci ve školách, jaká je, jaký je aktuální stav a podle toho jsem připraven přikročit k té zákonné úpravě.

Na základě sběru dat, který jsme provedli přímo ve školách s vysokou návratností, téměř absolutní, se ukázalo a bývá často dezinterpretováno, že 93 % škol má upraveno ve svém školním řádu, jak jsme umožnili zákonem v roce 2021, používání mobilních telefonů.

To, co nebývá akcentováno v médiích, ale ani třeba dětským ombudsmanem, je, že pouze polovina prvních stupňů základních škol má zakázány mobilní telefony o přestávkách a je prokázáno z vědeckých studií, ale i když se zajedete podívat do školy, která to upraveno má, že to funguje. Děti se spolu baví aktivně, se spolu baví o přestávkách a pokud ještě používají metody, které propagujeme v projektu Aktivní škola, tak ty školy opět žijí tím dětským ruchem a ne tím, že děti scrollují během přestávek a pak jsou nesoustředěné ve výuce.

K ekonomii patří i takzvaná ekonomie institucí a víme, že výkonnost ekonomiky, schopnosti ekonomiky jsou často tím lepší, čím více fungují jak formální, tak neformální instituce. No a institucemi jsou mimo jiné, kromě třeba dochvilnosti, férovosti, dodržování smluv a podobně, i zákony i legislativa.

Není problém v České republice, že by se nikdo nezabýval dopadem. My to zjednodušujeme na mobilní telefony, ale je to celý set digitálních technologií na děti školou povinné a na mladé lidi školou povinné.

Slyšeli jsme, že podle průzkumu více než tuším 93 % škol v České republice už nějakým způsobem reguluje a restringuje používání mobilů.

Problém je v tom, že školy se v téhle oblasti z hlediska zákona jsou nuceny pohybovat v jakési šedé zóně, protože současná legislativa školám neříká, že to až v takovémto rozsahu dělat mohou.

No a víme, že v České republice, v České ústavě máme jasně dáno, že zatímco občan smí dělat cokoli, co mu zákon nezakazuje, tak stát nesmí dělat nic, státní orgány nic než to, co jim zákon výslovně ukládá.

A ty školy právě proto, že se pohybovaly v jakémsi právním váku, tak neustále mohly narážet na celkem zásadní problém.

Jinými slovy, z pohledu institucí je vlastně docela nutné, aby se stát ústy ministerstva školství nějakým způsobem k této problematice postavil.

Druhý bod, který už je ryze ekonomický a kupodivu ve veřejném prostoru se o něm vůbec nemluví, je něco, co bychom mohli nazvat ekonomií pozornosti.

Když mluvíme o ekonomii, lajkům se většinou vybaví peníze, platební karty, akcie.

Někdo bude mluvit správně o zboží a představí si, že předmětem ekonomie bude třeba ten mobilní telefon.

Někdo si uvědomí, že předmětem studia ekonomie je i lidský kapitál, tedy to, co se buduje a staví s těmi dětmi ve třídě.

Ale ekonomie se zabývá i statky, které nejsou vidět, které se neprodávají, které se nekupují, ale které mají svou hodnotu.

A pozornost, to je velmi důležitý statek.

Ostatně o pozornost občanů, o pozornost konzumentů, spotřebitelů se rvou i všechna média.

Ano, právě teď v tento okamžik, když se díváte na Svobodný trh a já vám za to děkuji, tak jsem já vyhrála na trhu vaší pozornosti, protože vy věnujete svůj vzácný statek pozornosti Svobodnému trhu.

Místo toho, abyste ho věnovali seriálu na Netflixu nebo na České televizi nebo si četli nebo šli se psem do lesa.

Někteří stíháte Svobodný trh i procházku se psem v lese.

Těm obzvláš děkuji.

Pozornost je tak statek, který je velmi specifický.

Protože s konzumací klesá, protože pozornost dítěte v 8 ráno je jiná než pozornost dítěte po páté vyučovací hodině.

A zároveň to není až tak v té školní třídě statek soukromý, tedy nezáleží jenom na tom, jak je pozornost konzumována tím konkrétním malým člověčkem v lavici před učitelem, ale můžeme říci, že je to statek, já bych ho nazvala téměř kolektivní, respektive je to společný zdroj, protože to, jak přistupuje ke své pozornosti jeden konkrétní žák, má dopady – pozitivní nebo negativní externality – na žáky ostatní.

Jinými slovy, můžeme mít třídu, ve které nikdo nebude používat mobilní telefon ve vyučování s výjimkou jednoho jediného žáka, který tím bude rušit sám sebe a postupně jako negativní externalita se tím, řekněme, lidově rozhodí celá hodina.

No a u takzvaných statků veřejných nebo v tomto případě o tom společném zdroji nebo kolektivním zdroji už dává i podle některých ekonomických teorií regulace jakýsi smysl, protože máme zde slavné Paretovo pravidlo nebo otázku Paretovy efektivity.

Paretovo pravidlo je definováno ještě jinak, ale říkáme, že paretovsky efektivní je takové jednání, kdy už si já nemohu zlepšit svou úroveň, aniž bych tím nezhoršila úroveň někoho jiného.

Jsme tedy plně na úrovni ekonomie.

Zároveň nám zde vzniká staré dilema teorie her.

Vzniká nám zde takzvané vězňovo dilema, protože každý jeden rodič možná ví sám o sobě, že by bylo docela dobré, kdyby dítě nemuselo mít nejnovější mobilní telefon s permanentním připojením, že by bylo docela fajn, kdyby měl zajištěno spojení, mobilní spojení se svým dítětem, ale že není potřeba, aby dítě bylo během školní výuky 100% online.

Ale pokud ostatní rodiče nepostupují stejně, tak tento rodič by vystavoval své dítě ohrožení, že mu budou chybět nějaké informace, že vypadne z kolektivu a tak mu zkrátka nezbyde, než dělat to, co dělají ostatní, a dostaneme se tak k suboptimální rovnováze.

Opět jakási regulace, jakési pravidlo může přispět k tomu, že i když si na krátkou chvíli budou všichni připadat hůře, tak se dostaneme na vyšší úroveň, na vyšší, řekněme, indiferenční křivku.

A ta mikroekonomika třídy a tím pádem ekonomika našeho vzdělávání může fungovat lépe, že zkrátka zastavíme ty jisté závody ke dnu.

Bohužel, jakkoli existují tedy silné teoretické ekonomické důvody pro omezení používání mobilů dětmi v době výuky, dokonce třeba i o přestávkách během obědu ve školní jídelně a podobně.

Tak navzdory všemu, co říkají dětští psychologové, pedagogové a další odborníci, do jejíchž hájemství se já v žádném případě pouštět nebudu, tak jako nechci, aby se oni pouštěli do oblasti ekonomie.

Ani to, ani to nedopadá většinou dobře.

Tak se ukazuje, že vědecké studie, závěry o dobrých dopadech těchto zákazů, těch silných neomezených restrikcí, zkrátka nepotvrzují, že by dopady na děti byly o mnoho lepší.

Pojďme se na to podívat.

Já jsem udělala takovou trošku hlubší rešerši, která ukazovala, že největší doposud provedená studie – americká z Národního úřadu pro ekonomický výzkum – prozkoumala 4500 škol.

To je skoro tolik, kolik odpovídalo v té anketě českého ministerstva školství, které nastoupily na používání velmi zajímavé technologie, používání takových uzamykatelných pouzder.

Díky kterým děti nemohou úplně jednoduše, i kdyby chtěly, během hodin a během přestávek své mobily používat.

No a tato studie zjistila, že zákaz sice funguje, protože podíl žáků, kteří používají v hodině telefon soukromě, klesl na pouhých 13 %. Při tom zákazu, tedy navzdory zákazu, 13 % dětí mobily dále používá, ale zároveň ta studie ukazuje, že nevidíme žádné efekty, které by se týkaly ani prospěchu, ani docházky, ani šikany.

Jinými slovy, telefony sice zmizely, ale nic dalšího se nezměnilo.

Pak tady máme asi nejkvalitnější evropskou studii – norskou studii, která byla letos publikována v Journal of Human Resources.

No a její věta zní, že zákaz nemá žádný průměrný efekt ani na vzdělávání, ani na duševní zdraví.

Teprve později se ukáže, že je tam ve skutečnosti celkem solidní rozdíl mezi pohlavími a že ten tvrdý zákaz částečně pomohl u mladých dívek, ale zároveň u chlapců se nestalo vůbec nic pozitivního a proto celkový dopad je opět velmi ambivalentní.

Docela zajímavé také je, že dopady zákazů se naopak neprojevují okamžitě.

V prvním roce se dokonce situace zhorší.

Zhoršují se kázeňské přestupky, zhoršují se problémy ve školách i u těch dětí doma.

Teprve po dvou nebo více letech se ukazuje, že můžeme dospět k té nulové změně.

Pak zde máme anglickou studii, která byla publikována loni v poměrně prestižním Lancetu.

Prováděli ji zase na 1200 žácích v 30 školách.

A ta ukazovala, že restriktivní školy nesnižovaly celodenní používání telefonů a sociálních sítí, ale že došlo prostě jenom k přesunu v čase.

Jinými slovy, že den tím, že má 24 hodin, tak když dítku zakážete používat telefon o přestávkách, tak si to pak vybere doma nebo v nočních hodinách a tím pádem se zhoršuje celková výkonnost a pozornost toho dítěte, protože je pak unavenější, protože je pak do jisté míry vystresovanější a že jediné, čeho jste dosáhli, bylo, že byl chráněn prostor školní hodiny, ale nikoli dítě samotné.

No a docela zajímavý problém, kterým se my v ekonomické teorii zabýváme vždycky, je, že řada těch studií – třeba ta nejslavnější, která bývá citována v České republice z roku 2017 – je neopakovatelná.

Jinými slovy, ukazuje se, že když se pokusili znovu provést celý výzkum, tak se vůbec nedostalo na efekt, že i vypnutý telefon položený na stole ubírá pozornosti dítěte.

Je to přitom právě ta studie, kterou se nejčastěji argumentuje. Takže máme zde vlastně docela problém.

Z pohledu pedagogů, psychologů, psychiatrů a jiných odborníků je to jasné. Mluví o digitální demenci, mluví o nutnosti detoxů. Dokonce, když se budete ptát samotných mladých lidí, tak oni budou sami volat po tom, že se snaží omezovat svůj čas strávený na obrazovce jakýchkoli digitálních technologií. A to je beze sporu naprosto v pořádku.